Jeskynní systém Grotte de Saint-Marcel v jižní Francii je jedním z nejúchvatnějších na světě a je již dlouho v hledáčku odborníků. Lidé ho objevili už velice dávno – jak dokládají četné nálezy, celá tisíciletí se zdržovali v jeho vstupní části. Francouzský jeskynní systém je ale mnohem rozsáhlejší. Podle zjištění odborníků je celý komplex nejméně 64 kilometry dlouhý.

Tým, který vedl geomorfolog Jean-Jacques Delannoy z francouzské výzkumné agentury CNRS, zde nedávno narazil na pozoruhodnou vědeckou hádanku. Vědci zde objevili stopy velmi dávné lidské přítomnosti. Ty se přitom nenacházejí ve vstupní a snadno přístupné části, nýbrž ve vzdálenosti více než 1,5 kilometru od vstupu. Místo je přitom komplikovaně přístupné i pro dnešní zkušené speleology s moderní výbavou. Jak se tedy naši dávní předci dostávali do takto složitě přístupných míst?

Cesta do nebezpečí

Důkazem o přítomnosti lidí hluboko v útrobách jeskynního systému jsou ulámané krápníky, na které Delannoy se svými kolegy narazili. Až doposud se přitom předpokládalo, že jde o práci turistů nebo jeskyňářů z 19. století, kdy bylo podobné chování poměrně běžné. Vědci se proto rozhodli ověřit stáří nalezených krápníků a výsledky je překvapily…

Analýza pomocí uran-thoriového datování, založeného na zjišťování poměru mezi uranem a thoriem, které je obzvláště přesné a spolehlivé právě při práci s vápencovými strukturami, ukázala, že nejstarší nalezené krápníky byly ulomené před zhruba 10 tisíci lety a nejmladší asi před 3 tisíci lety. Podrobnosti o svých zjištěních vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Archaeological Method and Theory.

Speleologové doby kamenné

Část ulomených krápníků byla navíc poskládána do zvláštních struktur, které podle vědců nemohly vzniknout přirozeným způsobem. Datování těchto struktur ukázalo, že vznikly přibližně před 8 tisíci lety.

„Důkazy o pravěké lidské činnosti v jeskyni Saint-Marcel jsou přesvědčivé,“ píší vědci ve své studii. Jakým způsobem se do nitra jeskynního systému tito lidé dostávali ale i nadále zůstává hádankou, na kterou bude muset odpovědět až další výzkum. Výsledky v každém případě podle vědců mění náš pohled na schopnosti lidí z dávné minulosti. 

Biologové označují jako „ekosystémové inženýry“ druhy, které svou životní aktivitou významně proměňují krajinu a život, jenž je v ní přítomen. Na pacifickém pobřeží Severní Ameriky plní tuto roli přímo dokonale medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis). Nic na tom nemění fakt, že se „inženýrství“ nevěnuje celoročně, ale jen v období tahu lososů z moře do trdlišť na horních tocích řek.

Lesní inženýr grizzly

Masa migrujících lososů představuje veletok živin, který „teče“ proti proudu řek – z oceánu do vnitrozemí. Dospělí pacifičtí lososi po vytření hynou a mnoho živin uvolněných z jejich těl se tak dostává přímo do vody. Dusík, síra, uhlík a fosfor by ovšem nedoputovaly daleko od říčního koryta, pokud by se u řek k rybím hodům nesešli grizzlyové, medvědi černí, vlci a další šelmy či draví ptáci.

Významná role v koloběhu živin patří právě grizzlyům, zdatným lovcům ryb, kteří v době lososího tahu přicházejí k řekám, aby se vykrmili na zimu. V dobách hojnosti si medvědi vybírají z kořisti jen ty nejvýživnější části – hlavu a vnitřnosti. Zbytky po jejich hostinách vroubí břehy řek a obohacují je o živiny. Druhá polovina těchto látek putuje v medvědích útrobách do okolních lesů, kde se s trusem masožravců dostává do půdy. Medvědí „hnojení“ významně ovlivňuje druhové složení flóry především v okolí malých a na živiny chudých potoků.

Pokud by medvěd grizzly zmizel z krajiny, zůstával by zdroj živin v podobě táhnoucích lososů ladem a to by mělo dramatický dopad na okolí řek. Změnila by se vegetace a v návaznosti na to i druhové složení mnoha bezobratlých živočichů i drobných obratlovců. Zmizení jiných živočišných druhů by nevyvolalo tak dalekosáhlé změny. Proto je grizzly považován za klíčový druh.

Záhady lososích tahů

Díky nezastupitelné roli grizzlyho platí, že čím víc lososů každoročně táhne potoky a říčkami, tím více jsou pohnojeny jejich břehy. V okolí toků s mohutným tahem lososů jsou rostlinná společenstva druhově chudší. Z „vyhnojených“ lesů ustupují mnohé druhy rostlin, například keřovité menziesie (Menziesia) nebo brusnice (Vaccinium). Místo nich se šíří ostružiník (Rubus spectabilis) a meruzalka (Ribes bracteocum). 

Výrazně menší je vliv grizzlyů jako ekosystémových inženýrů v okolí toků v nižších nadmořských výškách. V tamějších porostech je hojně zastoupená olše červená (Alnus rubra), která na kořenech hostí vláknité bakterie z rodu Frankia. Tito půdní mikrobi jsou s to zachytit a zpracovat vzdušný dusík a obohacují tak půdu o dusíkaté látky využitelné rostlinami. Výpadek v přísunu živin vyvolaný oslabením tahů lososů proto není v těchto podmínkách tolik patrný.

V posledních desetiletích tahy pacifických lososů slábnou. Důvody poklesu jejich stavů jsou zřejmé – výstavba přehrad, znečištění řek a moří a v neposlední řadě i nadměrný rybolov. Slábne tak přísun živin nejen do řek ale i do jejich okolí. Grizzlyové přišli „o práci“, ale šance na nápravu zjevně existuje. 

Na podzim roku 2010 sledovali biologové i zástupy amatérských milovníků přírody nevěřícným pohledem vody amerických a kanadských řek, jež doslova zrudly těly táhnoucích lososů nerka (Oncorhynchus nerka). Tyto ryby podnikly nejsilnější tah za poslední století. Bylo by však předčasné jásat. Důvod rekordního tahu není jasný. Většina odborníků se domnívá, že migraci podnikla zcela výjimečná generace, která měla z pekla štěstí a setkávala se po celý život jen a jen s optimálními podmínkami. Do budoucna se nedá počítat s tím, že by se lososí příval brzy zase zopakoval. Vždyť o rok dříve zely vody severoamerických řek v úmoří Pacifiku v době tahu lososa nerky prázdnotou. Tah těchto ryb byl nejslabší za posledních padesát let.

Strážce mořských řas

Roli klíčových druhů stejně jako v předchozím případě často sehrávají predátoři. Zřejmě nejznámějším příkladem jsou vydry mořské čili kalani (Enhydra lutris). Tyto šelmy obývají pobřeží severního Pacifiku a dorůstají hmotnosti až 45 kilogramů. Jsou to největší lasicovité šelmy, ale zároveň i nejmenší mořští savci.

Kalan se sice dokáže pohybovat po souši, ale většinu života tráví ve vodním živlu. K tomu je dokonale uzpůsoben díky husté kožešině. Na jednom čtverečním centimetru kalaní kůže vyrůstá asi 160 000 chlupů. Žádný jiný savec nemá tak hustou kožešinu jako vydra mořská. Srst je přitom složena ze dvou vrstev. Spodní podsada je tvořena kratšími a jemnějšími chlupy, které zadržují vzduchové bublinky a přispívají k lepším izolačním vlastnostem kožešiny. Svrchní vrstvu srsti tvoří delší a hrubší chlupy zvané pesíky.

Právě kvalitní kožešina se stala kalanům bezmála osudnou. Bezohledný lov přivedl tyto tvory na pokraj vyhubení a v té chvíli se v plné síle ukázal význam kalanů jako klíčového druhu pobřežních ekosystémů. V severním Pacifiku vyrůstají z mořského dna mohutné stélky hnědých řas, mezi kterými patří k nejčetnějším čepelatky (Laminaria). Tyto řasy (kelpy) jsou ukotveny k mořskému dnu jen poměrně malými výběžky, jež nemají funkci kořenů vyšších rostlin. Řasa jimi nečerpá živiny z mořského dna, ale využívá je pouze jako kotvu. Množství řas tvoří takzvané kelpové lesy.

V nepřítomnosti vyder se přemnožily ježovky, jimiž se vybíjené vydry živily. Ježovky zkonzumovaly jen malou část biomasy kelpového lesa, ale šlo právě o tu část, kterou byla mnohametrová stélka přichycena ke dnu. Na rozsáhlých plochách byly řasy „odříznuty“ ode dna a zaneseny na volné moře. Kelpové lesy se rychle proměnily v pustinu, kde už nenacházelo potravu a úkryt pestré společenstvo dalších živočichů. Teprve přísný zákaz lovu mořských vyder a pomalý vzestup jejich populací dovolil redukci počtů ježovek a dal kelpovým lesům příležitost k obnově.

Druhé kolo vydří tragédie

Ochrana mořských vyder před lovem přinesla ovoce. Populace klíčového druhu se rozrostly a kelpové lesy přestaly být devastovány ježovkami. V poslední době ale začalo kalanů opět dramaticky ubývat. Vědci, kteří si dobře uvědomovali, co hrozí pobřežním ekosystémům kelpových lesů, zoufale pátrali po příčinách mizení mořských vyder. Ukázalo se, že je začaly ve velkém lovit kosatky dravé (Orcinus orca). Potvrdilo to i zjištění, že kalanů neubývá v mořských zátokách s mělkým ústím, kam kosatky za vydrami neproniknou.

Několikatunová velryba zkonzumuje za den běžně dva metráky masa. Pokud chce tuto potřebu pokrýt kalany o průměrné hmotnosti kolem 30 kilogramů, musí jich denně ulovit hned několik. Tak velkému tlaku nedokáže populace vyder mořských čelit a hroutí se.

Za změnou kosatčího jídelníčku stojí člověk. Kosatky původně lovily lachtany medvědí (Callorhinus ursinus), kteří představují mnohem vydatnější sousto. Samice lachtanů jsou nejméně dvakrát těžší než kalani a lachtaní samci váží 270 kilogramů, takže nasytí kosatku na celý den. Stavy lachtanů v oblastech severního Pacifiku ovšem klesají. Rybáři v nich vidí konkurenty a nemilosrdně je střílejí. Drancování rybích populací bezohledným rybolovem navíc připravilo lachtany o potravu a svou roli zřejmě sehrávají i neblahé vlivy klimatických změn.

Tandem z Austrálie

Některé ekosystémy stojí a padají se vzájemnou spoluprací klíčových druhů. V australské přírodě se v takový sehraný tandem spojili ptáci medosavky (Meliphaga) a rostliny z rodu Banksia. Banksie rostou jako keře nebo nižší stromy především na jihu západní Austrálie. Jejich drobné kvítky vytvářejí válcovitá květenství bohatá na nektar. Nabízejí tak vydatný zdroj potravy pro medosavky, které sehrávají v australské přírodě roli amerických kolibříků. Medosavky se při sání nektaru z květů nevznášejí na místě jako kolibřík. Australští pěvci volí taktiku poskakování po větvích a sají nektar z květů pevně usazeni na vegetaci. Jejich výkon opylovačů to ale nijak nepoznamenává a medosavky významně přispívají k opylení mnoha zástupců australské flóry.

V západní Austrálii, kde se rozmohlo zemědělství a rozsáhlé plochy byly přeměněny na obilná pole, zůstala Banksia prionotes jediným zdrojem potravy medosavek během kritického zimního období, kdy jiné rostliny bohaté na nektar nekvetou.

Pokud by tento strom s mohutnými šišticemi oranžových květů z krajiny zmizel, medosavky by tu nepřežily. To by vyvolalo kaskádu neblahých následků, protože na opylení medosavkami jsou existenčně závislé mnohé další druhy rostlin. Na těch následně závisí početné společenstvo živočichů. Už v polovině devadesátých let minulého století proto australský biolog Brian Walker volal po důsledné ochraně stromů Banksia prionotes v zemědělské krajině západní Austrálie. Tato banksie představuje spolu s medosavkami pro tamější ekosystém klíčový druh.

V jiných oblastech Austrálie není situace tak vyhrocená, protože tam roste hned několik různých druhů banksií, jež pomohou medosavkám kritické období nedostatku potravy překlenout. Zmizení jediného druhu banksie by tu pak nemělo tak drastické následky.

Zahraniční odboj se zformoval doslova jen týdny po zániku Československa 15. března 1939. Pro své sídlo a centrum exilového řízení státu si československý prezident Edvard Beneš zvolil Londýn. Proč ne Paříž, když byla blíž? Pravděpodobně nemohl Francouzům odpustit, že i když mělo Československo s Francií přímou obrannou spojeneckou smlouvu, v době nejtěžší krize a mnichovské dohody ji Francie nedodržela. 

Jenže ustavit exilovou vládu je jedna věc, dosáhnout jejího uznání u spojenců věc jiná, zvlášť když přísně vzato měl protektorát stále svého „prezidenta“ Háchu. Benešovi to trvalo dva roky usilovné diplomacie! Britský ministr zahraničí lord Halifax nakonec Benešovu vládu jménem Velké Británie uznal 18. července 1942, Charles de Gaulle jménem Francie 29. září 1942. Co všechno se muselo odehrát, aby se Československo znovu objevilo na mapě? 

Operace Anthropoid 

Ačkoliv tolerovaná, stále ještě oficiálně neuznaná exilová vláda neměla v roce 1941 vůbec lehkou pozici. Nacistické Německo s neuvěřitelnou rychlostí postupovalo ve své okupaci napříč kontinentem, pokořilo si střední Evropu i Francii a těžké boty nacistického Wehrmachtu nezadržitelně pochodovaly stále hlouběji také do údajně nedobytného Sovětského svazu. V Británii se stále silněji ozývaly hlasy, že země by se měla v prvé řadě starat sama o sebe a o vlastní přežití a nikoliv plýtvat materiálním a politickým kapitálem na podporu nějaké malé země, která byla v očích většiny mezinárodního společenství ztracená.

Protektorát Čechy a Morava navíc navenek působil v té době jako v zásadě klidný a nudný zadní dvorek nacistického impéria. Pokusy o protesty byly minimální, zato velmi kvalitní československé zbrojovky vydatně německý Wehrmacht zásobovaly. Jaký důvod tedy měla Británie mít, aby tomuto kusu země přiznala ve svých očích nějakou státoprávní důležitost? Pokud by se Beneš chtěl spolehnout na slabý, ale alespoň nějaký vliv domácího odboje, nedostal k tomu příležitost. 

V roce 1941 do funkce říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, třetí nejmocnější muž Říše, autor projektu systematického vyvražďování Židů; a domácím odbojovým skupinám zasadil tvrdý úder. Kromě nahánění menších skupinek v menších městech a na venkově totiž zamířil i přímo na nejvyšší místa a zatkl čelní představitele státu, kteří zůstávali s Londýnem a Benešem ve spojení. Zdroj cenných informací o aktivitách Wehrmachtu, jedna z mála vysokých karet v Benešových rukách, tím vyschl, a Benešova deklarovaná exilová vláda tím ztratila další z nástrojů, jak mohla být Britům užitečná. Bylo jasné, že pokud naděje na obnovu země nemá spadnout na žebříčku spojeneckých priorit ještě níže, než byla doposud, je potřeba učinit takové gesto, jakého by se nikdo ve Velké Británii nenadál. 

Tím gestem se měl stát atentát na samotného Heydricha. Mise vyhlížela pro československé parašutisty sebevražedně a také takovou nakonec byla, ale svůj cíl splnila bezezbytku. Úspěch atentátu způsobil ve světě pozdvižení a přinesl Československu zpět ztracenou prestiž. Nejen, že došlo k uznání exilové vlády. Británie také přislíbila odvolání mnichovské dohody a obnovení země v jejích předmnichovských hranicích. To bylo víc, než mnozí vůbec kdy očekávali!

Ve spojeneckých armádách 

Speciálně vycvičený oddíl parašutistů však nebyl jediným příspěvkem Československého národa v boji proti nacistům. Po zániku země do Francie a Británie odcházeli Čechoslováci nejen jako uprchlíci před nacismem, ale i jako vojáci, kteří ve spojeneckých řadách chtěli dál bojovat za svou zem. Po obsazení Francie se přesunuli do Británie, bojovali dál a vydobyli si velmi solidní pověst. Londýn později Praze daroval sochu okřídleného lva. Ten symbolizuje vděčnost a uznání československým letcům, kteří bojovali v britském Královském letectvu (RAF) a pomohli rozhodnout o vítězství v klíčové bitvě o Británii. Socha zdobí park kousek od Malé strany. Pozemní jednotky zase bojovaly po boku Britů v severní Africe a na Blízkém východě a poté i na západní frontě. 

Edvard Beneš se s československými jednotkami několikrát setkal. Záznam z jeho projevu během první návštěvy se dochoval v archivu Českého rozhlasu. „Hitler bude smeten, společná naše vlast bude znova svobodna a vy se vrátíte dříve nebo později do svých domovů. Věřím, že v budoucnosti nezklame žádný z vás,“ řekl. 

Dluh Londýnu 

Česká exilová vláda dokázala válku i své další diplomatické aktivity financovat díky půjčce britské vlády. Ta byla původně v prosinci 1940 uzavřena na základě dohody o poskytnutí úvěru ve výši sedmi a půl milionu liber, následně ještě dvakrát po pěti milionech. Z britských peněz se platila nejen výstroj, výzbroj a strava pro československé jednotky, ale také celé československé státní zřízení v exilu, ministerstva, státní rada jako náhražka parlamentu či velvyslanectví. Aby ukázali dobrou vůli, umožnili Britové většinu výzbroje pro armádu si pronajmout a následně vrátit, což znamenalo velké úspory. Československo muselo zaplatit pouze vybavení, které si odvezlo do vlasti. 

Splácení dluhu značně zkomplikoval komunistický státní převrat v roce 1948 a následné masivní znárodňování, které se dotklo i firem, ve kterých měli Britové podíly. Konečného vyrovnání se oběma zemím podařilo dosáhnout až v roce 1982, tedy po 37 letech od uzavření půjčky! Za splnění smluvních podmínek dostalo Československo zpátky 18,4 tun měnového zlata, zbývajícího v Británii z národního zlatého pokladu. 

„Náš“ Jenda Masaryk 

Beneš v Londýně nepracoval sám. Prozatímní státní zřízení tvořila velká jména československé politiky jako Štefan Osuský, Hubert Ripka nebo Jan Šrámek. K nejvíce vyčnívajícím osobnostem nicméně patřil ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prezidenta Masaryka. Po divokém a neuspořádaném mládí se našel v diplomacii. Dokázal být totiž laskavý a vtipný společník – jeho večírky byly mezi britskou smetánkou vyhlášeny a ledacos se ve víru zábavy dalo také politicky vyjednat. Navíc se během služby v rakousko-uherské armádě naučil maďarsky, mluvil plynně anglicky, francouzsky, německy a rusky. Po matce zdědil velký talent pro hudbu a zpěv a jednu dobu si vydělával jako pianista. 

Čas od času však dokázal svým britským kolegům oplatit jejich suchý humor ještě suššími poznámkami. Když se uznání legitimity Beneše jako prezidenta protahovalo, tak se v Londýně prý často ptal, jestli titul neuznané prozatímní vlády znamená, že je také smrt československých vojáků na západní frontě prozatímní! Cítění pro obyčejné lidi mu, stejně jako otci, zůstalo i během působení v nejvyšších patrech české i světové politiky. Pro svou upřímnou a nefalšovanou starost o ně si vysloužil širokou oblibu a také přezdívku „náš Jenda.“

Kritika z domova 

Československá exilová vláda, aktivně spolupracující se západními mocnostmi na osvobození Československa a jeho poválečném obnovení jako suverénního a demokratického státu byla samozřejmě cílem útoků okupačního režimu i jeho pohůnků. Prakticky ihned poté, co se po okupaci Československa uchýlil Beneš do exilu, pronacistická veřejnost si z něj utahovala, že měl strategický „plán aeroplán.“

 Nejčastěji na Čechoslováky v Londýně narážel pochopitelně symbol domácí kolaborace, Emanuel Moravec. „Zdravý rozum českého pracujícího už dávno zúčtoval s výklady, kterými ho častuje z Londýna několik ztracených emigrantů,“ prohlásil Moravec 1. května 1942. Tito „ztracení“ emigranti však brzy ukázali, že rozhodně ztracení nejsou.

Obecně hovoříme o jevu, kdy se dvě nebo více galaxií ocitají dostatečně blízko, aby se mohly navzájem ovlivňovat svými gravitačními poli. Průběh a výsledek srážky pak závisí na hmotnosti, rychlosti a náměrném úhlu. Obvykle lze pozorovat několik fází, přičemž v jednotlivých případech nemusejí být přítomny všechny. Ostrovy se k sobě nejprve přiblíží a gravitace druhého z nich začne rušivě působit na hvězdy a plyn. Následkem bývá deformace tvaru, neboť gravitační rušení vychyluje stálice a mlhoviny z jejich běžných trajektorií.

Dostanou-li se k sobě galaxie opravdu blízko, mohou gravitačně interagovat přímo jednotlivé hvězdy a oblaka plynu. Ovšem zatímco stálice fyzicky kolidují jen zřídka, plynná mračna se naopak srážejí běžně, načež se velice často zažehne nová hvězdotvorba. Nakonec se ostrovy spojí do jednoho většího objektu, nejčastěji eliptického. Ve finále mohou splynout i centrální supermasivní černé díry, což bývá zdrojem gigantických gravitačních vln. Celkově trvá popsaný proces miliony až miliardy let.

Posvícení tradičně označuje výroční slavnost konanou na památku vysvěcení místního kostela. Uvedený význam sám o sobě napovídá, že posvícení nebude souviset se svícením, potažmo se svíčkou, nýbrž spíš se svěcením a svěcenou vodou. 

Co v současném jazyce známe jako „posvícení“, tomu se ve staré češtině říkalo „posviecenie“. Někdejší „ie“ se přeměnilo na „í“ a délka samohlásky se stala prostředkem k rozlišení významu. „Posvěcení“ a „posvícení“ však netvoří jedinou takovou dvojici. Obdobný vývoj se odehrál například u páru „místo“ a „město“: Původní „miesto“ se časem rozrůznilo do podoby s „ě“ ve významu lidského sídla, respektive s „í“ ve smyslu prostoru. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Nebyla zdaleka jediná z českých hereček, která si začala s nacistickým pohlavárem. Na rozdíl od mnohých jiných však za svůj krátký románek musela těžce platit. A i když Lídu Baarovou soudy nakonec z obvinění z kolaborace osvobodily, v očích veřejnosti zůstala naivní a lehkovážnou kráskou, která podlehla nacistickému zvířeti. 

Přitom se s německým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem rozešla ještě před okupací naší země a vznikem Protektorátu Čechy a Morava. A i když je to dnes jen těžko uvěřitelné, do malého, vychrtlého, kulhavého a o sedmnáct let staršího antisemity se nejspíš skutečně zamilovala. Moc v kombinaci s láskou je velmi přitažlivá – a Goebbels mocný byl a zamilovaný také. Česká herečka jej úplně pobláznila a byl ochoten pro ni obětovat všechno. Rodinu i kariéru. Jediného se vzdát nedokázal. Přízně svého vůdce. 

Strmý vzestup na výsluní 

Ludmila Babková, jak zní občanské jméno Lídy Baarové, si na nezájem nikdy nemohla stěžovat. Byla zkrátka nepřehlédnutelná. Ještě než vůbec stačila dokončit hereckou konzervatoř, už si ji pro sebe uchvátili filmaři. Nejdříve ti čeští, ale velmi rychle následovali i němečtí filmoví tvůrci. Psal se rok 1935, Lídě bylo teprve dvacet a natáčela pro největší filmovou společnost v Evropě. O mimořádném úspěchu české herečky v zahraničí psal i prvorepublikový tisk. Vše vypadalo ideálně. Při natáčení filmu Barkarola se seznámila s německou filmovou hvězdou a svou platonickou láskou Gustavem Fröhlichem, se kterým v následujících letech žila. Jenže při natáčení stejného filmu se setkala i s osudovým mužem, Goebbelsem. 

Omámený nacista 

Ministr národní osvěty a propagandy byl Hitlerova pravá ruka a doprovázel ho i do ateliérů filmové společnosti Ufa. Byl začátek ledna 1935. Baarová tehdy zaznamenala spíš jeho šéfa, kulhavého ministra si příliš nevšímala. A Hitler zaznamenal také ji. Následující den si ji pozval k sobě. A učinil tak ještě několikrát. Mohl na ní oči nechat, prý mu připomínala jeho dávnou lásku. U těch několika nevinných setkání naštěstí pro Lídu také zůstalo. To Goebbels byl podstatně neodbytnější nápadník. Na jednu stranu byl sice vychrtlý a kulhavý skrček. Ale současně byl také vzdělaný a charismatický muž s neodolatelným hlasem, který měl navzdory všemu i úspěch u žen. 

Když se seznámil s dvacetiletou Lídou, bylo mu sedmatřicet a se svou manželkou Magdou čekal třetí dítě. Jeho žena byla nebývale tolerantní a manželovy milostné eskapády velkoryse přehlížela. Ať si dělá co chce, hlavně když je spokojený a rodina funguje. A také fungovala. Vždyť během Goebbelsova vztahu s Baarovou mu Magda porodila další dvě děti! 

S českou herečkou se začal více sbližovat v roce 1936. Lída sice byla stále partnerkou Gustava Fröhlicha, který se ale netajil tím, že si má na sny o manželství nechat zajít chuť. Postupně však o něj Baarová stejně ztrácela zájem a propadla Goebbelsovi. Ke vzájemnému setkávání ostatně bylo stále více příležitostí, Goebbelsova rodina totiž shodou okolností bydlela nedaleko Fröhlichovy vily. Lída se tak osobně znala s Goebbelsovými dětmi i jeho ženou, se kterou si tykala. 

Podivný manželský trojúhelník 

V Norimberku proběhl 10. září 1936 sjezd NSDAP. Goebbels na něm vystoupil a Lída se na jeho pozvání účastnila jako zahraniční host. Ministr doufal, že jako řečník ji okouzlí víc než jako kulhavý skřet. Ale Baarová v té chvíli už jeho skrytému kouzlu podlehla. Právě po sjezdu tak poprvé došlo k milostnému vyznání. Lídu jeho poblouznění přitahovalo i děsilo. A jejich vztah se navíc zanedlouho stal veřejným tajemstvím. Po Německu se nesla pikantní historka, podle které dal Gustav Fröhlich Goebbelsovi ze žárlivosti facku (v jiné variantě zpohlavkoval i samotnou Baarovou). 

Pravda o jejich románku se donesla i k Magdě Goebbelsové. Za jiných okolností by jí to bylo celkem jedno. Mužem číslo jedna jejího srdce byl stejně Hitler, se svým právoplatným manželem měla „jen“ představovat vzor ideální německé rodiny. A v té byly milenky, jak už bylo řečeno, tolerovány. Jenže Lída byla jiný kalibr. Nebyla první herečkou v Goebbelsově životě, ale první ženou, kvůli které se chtěl rozvést. A to Magda nehodlala připustit. 

Nejprve navrhla Lídě poněkud překvapivou možnost. Vzhledem k tomu, že bez ní její muž nemůže žít, mohou žít všichni pohromadě. Snad jen šokem lze vysvětlit, že herečka nabídku neodmítla. Ani Magda ji však nemyslela tak úplně vážně. O tom svědčí fakt, že si vzápětí šla stěžovat až na místo nejvyšší. Zatlačila na Hitlera a ten zatlačil na jejího muže. Rozvod? Neexistuje! Ten, který má jít příkladem německému lidu a pro blaho říše obětovat všechno, se nemůže všeho vzdát z lásky k herečce. A ještě k tomu české! 

Upřímně řečeno, je otázkou, zda Hitlerova slova v té chvíli hrála proti Lídě, nebo spíš pro ni. Goebbels si představoval, že by ji po rozvodu měl jen pro sebe. Ideálně by žili na vzdáleném tichomořském ostrově jako Adam a Eva. Jenže takový život by byl pro mladou, úspěšnou, obletovanou herečku nejspíš větším peklem, než to, které následovalo. 

Strmý pád 

Stalo se, jak Hitler poručil. Goebbels už se nesměl s Baarovou nikdy potkat. Sdělil jí to v srdceryvném telefonátu, po kterém měla skončit nejen láska, ale také její německá kariéra. Byl srpen 1938. Sama se však ještě nechtěla smířit s osudem. I přes zákaz se pokusila s Goebbelsem sejít. V přestrojení vyrazila na místo, kde se měl ministr setkat se svými příznivci. Dostala se až do jeho těsné blízkosti. Její převlek byl tak dokonalý, že ji ani Goebbels v první chvíli nepoznal. Všiml si až prstenu na její ruce, kterou mu podala. Stačili se na sebe jen podívat, než dav vytlačil Lídu z jeho dosahu.

Herečka byla v pasti. Nesměla natáčet, ale opustit říši také ne. I přesto se jí podařilo uprchnout zpátky do Prahy. Sice narychlo a bez prostředků, ale aspoň byla doma. Tam na rozdíl od Německa zákaz filmovat neplatil, i když nabídky se nijak závratně nehrnuly. Před nacistickou mocí také neunikla nadlouho. Hitler nejprve zabral Sudety a nakonec celou zemi. Lída nicméně byla ochotná udělat pro obnovení své filmové kariéry maximum. A to způsobem, který ovládala nejlépe. Prostřednictvím svého ženského kouzla. Omotala si tak kolem prstu nacistického filmového referenta Herrmanna Glessgena, agenta Paula Thümmela, ministra protektorátní vlády Jaroslava Kratochvíla a generálního tajemníka pro výchovu mládeže Františka Teunera. 

V listopadu 1940 zavítal do Prahy také její někdejší milenec Goebbels. Jako ministr propagandy nevynechal ani setkání s filmaři a herci. Baarová však mezi nimi pochopitelně nebyla. Gestapo ji včas „odklidilo“. Těžko říci, nakolik bylo pro samotného Goebbelse zklamáním, že se se svojí bývalou láskou nepotkal. Svědci nicméně hovořili o tom, že se vydal na tah po pražských hospodách a házel do sebe jednu sklenku za druhou. Zapíjel snad žal? Možná. Každopádně ho neléčil jen alkoholem. Na cestu zpátky do Berlína se nevydal sám. V lůžkovém vlaku jej doprovázela česká operetní zpěvačka Valja Petrová. 

Těžká léta válečná 

Baarová sice natočila za protektorátu dodnes slavné filmy jako Dívka v modrém či Maskovaná milenka, které ji opět vynesly mezi přední české herečky. Nicméně v očích veřejnosti se už cejchu Goebbelsovy milenky nezbavila a londýnský rozhlas dokonce do protektorátu vysílal výzvy k bojkotování jejích filmů. Kromě natáčení Lída vystupovala také na divadelních prknech, byla dokonce přijata do souboru Národního divadla k nelibosti některých hereckých kolegů. V roce 1941 však přišel zákaz účinkování i v českých filmech. 

Také v této situaci si Baarová přes své ctitele dokázala poradit. Prý samotný K. H. Frank jí zprostředkoval natáčení v Itálii, kde účinkovala v několika snímcích především v rolích cizinek. A tady svého nechvalně proslulého milence potkala naposledy. V roce 1943 na premiéru jednoho z jejích filmů v Benátkách zavítal jako host také Goebbels. Neměli ale možnost spolu promluvit. K dalšímu kontaktu nedošlo a už se nikdy neviděli. V září roku 1943 se vrátila do Prahy, aby unikla před postupující frontou. Geobbels stál věrně po Hitlerově boku až do samého konce. Po smrti Hitlera na konci dubna 1945 se stal jeho nástupcem. Na jediný den. Než společně s manželkou spáchal sebevraždu. Ještě předtím otrávili svých šest dětí kyanidem. 

Tvrdá odplata 

Ani Lída Baarová neočekávala konec války s nadějí, ale spíše s obavami. I když sama vinu necítila, bylo jí jasné, že jí jejího nacistického milence veřejnost neodpustí. Rozhodla se proto uprchnout s hercem Hansem Albersem do Bavorska. Po několika dnech ji však zadrželi Američané. Ti ji nejdříve vyslýchali a pak převezli na psychiatrii do Mnichova. Poté ji dopravili do Čech. Jak správně předpokládala, skončila ve vězení. Tam čekala na konečný ortel, kterým mohla být v nejhorším případě také poprava. Po roce a půl se dočkala osvobození.

Úleva, se kterou opouštěla vězení, však měla hořkou příchuť. Mimo věznici ji čekal nepřátelský svět, který jí mnoho pozitivního nenabízel. Její matka byla mrtvá, zemřela při výslechu. Sestra spáchala sebevraždu, když ji donutili kvůli minulosti Lídy odejít z divadla. Otec, ve snaze dceři pomoci, zanedbal zdraví a přišel o nohu. Velkou zásluhu na Lídině propuštění měl syn ministra techniky a bývalý ředitel Státní opery Jan Kopecký, za kterého se krátce nato provdala a v roce 1948 se jim podařilo společně uprchnout za hranice. To už by však byl jiný příběh…

Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že každý rok je jedovatými hady uštknuto 1,8 až 2,7 milionu lidí, což má za následek až 138 000 úmrtí a nejméně 400 000 amputací a trvalých postižení. WHO v roce 2017 zařadila hadí uštknutí mezi zanedbávané tropické nemoci s nejvyšší prioritou.

Podle čerstvé studie, kterou publikoval odborný časopis Lancet Planetary Health, lze očekávat, že v příštích letech dojde v důsledku klimatických změn k masivní migraci jedovatých hadů. Nejvíce ohrožení budou podle vědců lidé ve středně a nízkopříjmových zemích v jižní a jihovýchodní Asii, a také v částech Afriky.

Jedovatí hadí migranti

Vědci modelovali geografické rozšíření 209 druhů jedovatých hadů, o nichž je známo, že mohou ohrozit člověka na životě, aby pochopili, kde by různé druhy mohly do roku 2070 najít příznivé klimatické podmínky.

Většina jedovatých hadů bude v důsledku úbytku tropických a subtropických ekosystémů do roku 2070 méně rozšířená. U některých druhů, jako je například zmije gabunská (Bitis gabonica), se ale podle studie zvětší jejich přirozené prostředí až o 250 procent. Vědci také předpokládají, že místa výskytu zmije skvrnité (Vipera aspis) a zmije rohaté (Cerastes cerastes) se do roku 2070 více než zdvojnásobí. Jiné druhy – například křovináře nosatého (Porthidium nasutum), čekají naopak hubená léta. Podle vědců by se životní prostor těchto jihoamerických a středoamerických jedovatých plazů mohl zmenšit až o 70 %. 

„Jelikož se stále více půdy přeměňuje na zemědělskou a na půdu k chovu hospodářských zvířat, ničí se a fragmentují přirozená stanoviště, na kterých jsou hadi závislí,“ uvádějí autoři studie. Některé druhy se novým podmínkám nejspíš dokážou přizpůsobit a změny v krajině pro ně mohou představovat vítaný nový zdroj potravy.

Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že každý rok je jedovatými hady uštknuto 1,8 až 2,7 milionu lidí, což má za následek až 138 000 úmrtí a nejméně 400 000 amputací a trvalých postižení.

Dříve, než se v dnešní Itálii objevili Římané a postupně ji sjednotili, žily na Apeninském poloostrově kmeny kultury doby železné. Pro dnešní vědu nejsou bohužel příliš známé a každý nový nález, zvlášť pokud je většího rozsahu, nám může poodhalit více o jejich způsobu života a době ve které tito lidé žili. Nedávno se italským archeologům povedl právě takový nález poblíž Neapole.

U města Amorosi, asi 48 kilometrů na severovýchod od Neapole, archeologové objevili nekropoli, na níž se nachází 88 hrobů. Nekropole pochází zhruba z doby před 2 800 lety, což přibližně odpovídá době vzniku Říma, který ostatně není příliš daleko. Nekropole tedy nabízí cenný pohled na období, kdy vzniklo jedno z nejvýznamnějších měst evropské historie.

Nekropole doby železné

V hrobech jsou pohřbeni muži i ženy, často se zajímavou pohřební výbavou. Kromě nich se tam nacházejí dvě velké pohřební mohyly, které podle archeologů zřejmě obklopovaly hrobky elit tehdejší společnosti. Muži zde byli typicky pohřbíváni se zbraněmi, zatímco ženy s bronzovými šperky, mezi nimiž jsou náramky, přívěsky nebo brože zvané fibulae, společně s kousky jantaru a opracovaných kostí.

Archeologové rovněž nalezli množství keramických nádob různých tvarů a jejich zbytků. Nádoby se obvykle ukládaly do hrobů k nohám mrtvého. Vědci se domnívají, že tato nekropole pochází z doby před příchodem samnitských kmenů. Samnité byli bojovní horalé, kteří pak v této oblasti žili a byli nejvážnějšími protivníky raného Říma.

Podle legendy, která ale zřejmě vznikla mnohem později, byl Řím založený v roce 753 před naším letopočtem Romulem a Remem, mýtickými dvojčaty odkojenými vlčicí. Archeologové věří v méně fantastický příběh, v němž Řím vznikl jako unie několika vesnic na vrcholcích Sedmi římských pahorků asi v desátém století před naším letopočtem. Šlo o spojení vesnic doby železné, jejichž kultura se zřejmě příliš nelišila od kultury lidí nekropole objevené u Amorosi.

Sondu Čchang-e 6 vynesla do vesmíru 3. května raketa Dlouhý pochod 5 z kosmodromu Wen-čchang na jihočínském ostrově Chaj-nan. Start proběhl navzdory špatnému počasí úspěšně a po pěti dnech sonda vstoupila na prozatímní eliptickou lunární oběžnou dráhu s výškou periselenia okolo 200 km a aposelenia 8 600 km.

Začátkem června by měl přistávací modul mise Čchang-e 6 dosednout na měsíční povrch v kráteru Apollo, který se nachází v oblasti South Pole-Aitken. Toto místo se nachází na odvrácené straně Měsíce a patří k největším impaktním pánvím ve Sluneční soustavě.

Čínské dobývání Měsíce

Čchang-e 6 navazuje na předchozí misi Čchang-e 5, v jejímž rámci dokázala čínská sonda odebrat a dopravit na Zemi 1,7 kilogramu hornin z přivrácené strany. Analýza nových vzorků by podle čínských vědců mohla poskytnout detailnější informace o historii Měsíce, Země a Sluneční soustavy. Může také ukázat rozdíl mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně Měsíce.

Vybavení landeru tvoří dvojice kamer, penetrující radar a spektrometr. Zveřejněné snímky ukazují, že součástí výbavy je i malý rover a našlo se místo i pro italské koutové odražeče, francouzský detektor DORN pro studium přenosu prachu a detektor nabitých částic NILS od ESA. Součástí mise je i pákistánská družice ICUBE-Qamar, kterou sonda vypustila krátce po dosažení měsíční orbity. Spojení mezi sondou a řídícím střediskem na Zemi má zajišťovat satelit Čchüe-čchiao 2, který Čína vyslala na lunární oběžnou dráhu již v březnu.

S přistáním landeru se počítá na počátku června, kdy nad kráterem Apollo vyjde slunce. Konkrétní načasování přistání ale bude záviset na aktuální oběžné dráze a omezeních vyplývajících ze světelných podmínek v cílové destinaci.

Mise Čchang-e 6 je součástí širších lunárních cílů asijské velmoci. Na roky 2026 a 2028 jsou naplánované dvě mise (Čchang-e 7 a 8) k jižnímu pólu Měsíce. Zlatým hřebem má být pilotovaná výprava na měsíční povrch v roce 2030.

Klíčovou postavou protibritské rebelie v Nyasalandu (dnešní Malawi) se stal duchovní John Chilembwe. Ten studoval v USA a tam se také seznámil s pokrokovými myšlenkami rovnosti a černošské emancipace. Po studiích se roku 1900 vrátil domů, kde chtěl dle vlastních slov „pracovat se svou vlastní zaostalou rasou“. Chilembwe poté působil jako pastor a učitel, jenž se snažil své soukmenovce vést k tvrdé práci, ale také sebevědomí a hrdosti. 

Pastorovo povstání

S postupujícím časem mířila jeho činnost stále více proti britským kolonistům, kteří podle něj otevřeně zneužívali zaostalosti místních černochů, vykořisťovali je a nutili žít v porobě. Jeho rétorika se ještě vyostřila po vypuknutí války, kdy desetitisíce místních musely sloužit v britské armádě – ať již jako vojáci, nebo pomocné pracovní síly. Chilembwe poukazoval na to, že nyasalndští černoši nemají na britsko-německé válce žádný zájem a není důvod, aby pro své koloniální pány prolévali krev. 

Otevřené povstání nakonec propuklo v noci na 24. ledna 1915 po Chilembwově kázání v misijním kostele v Mbombwe. Několik stovek rebelů obsadilo britský sklad se zbraněmi a zaútočilo na plantáže vlastněné bělochy. Hlavní obětí jejich řádění se stal nenáviděný správce William Livingstone, jemuž vzbouřenci usekli hlavu. Jeho rodinu však propustili. Už další den následovala britská reakce, centrum povstání Mbombwe padlo po dvou dnech bojů a 3. února byl zabit samotný Chilembwe. Ten je dnes považován za národního hrdinu Malawi a jeho portrét zdobí státní bankovky.

Nepokoje v Indočíně

Sever Barmy se dostal pod britskou nadvládu po třetí sérii tamních koloniálních výbojů v roce 1885, velká část obyvatel se však s novými pány země nikdy nesmířila. Většina elit proto uvítala vypuknutí první světové války jako příležitost osvobodit se od koloniální kontroly. V průběhu konfliktu vypuklo v Barmě hned několik protibritských povstání, jedno z nejznámějších potom rozpoutali čtyři kouzelníci v Kachinském pohoří. Místní kmeny měly negativní vztah k Evropanům už dlouho, poté co je však čtveřice přesvědčila o svých magických schopnostech a o tom, že britská armáda v oblasti nemá dost mužů, vypukla vzpoura. 

Celá akce začala 2. ledna 1915, když bojovníci z kachinských kmenů ukradli stádo buvolů a zajali několik sepojských vojáků, kteří se jim v tom snažili zabránit. To povzbudilo další kmeny, jejichž příslušníci poté začali přepadat vojenská stanoviště a krást britský majetek. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Britové zahájili trestnou výpravu se silnými jednotkami indických vojáků a Ghurků, vypalovali vesnice zapojené do povstání a tvrdě se mstili na těch, které podezírali z účasti na rebelii. Do konce února boje utichly a koloniální úřady obnovily svou nadvládu nad oblastí. Čtyři kouzelníci stojící za rozpoutáním nepokojů byli pochytáni, převezeni do Mandalay a oběšeni.

Velikonoce v Irsku

Na Velikonoční pondělí (24. dubna 1916) se na několika místech v Dublinu shromáždilo asi 1 200 členů irských paramilitárních organizací ozbrojených převážně puškami Mauser 1871, ale také brokovnicemi, pistolemi a dalšími zbraněmi. Během dopoledne pak tyto jednotky začaly obsazovat klíčová místa v centru města – radnici, poštovní úřad, telegrafní stanici a také mosty přes řeku Liffey. 

Celá akce byla relativně dobře připravena a povstalci systematicky budovali opevněné pozice v místech, kde se čekaly přesuny a útoky britské armády. Rebelové také slavnostně přečetli deklaraci irské republiky, kterou následně telegrafem rozeslali po celé zemi. Menší povstání následovala v Corku, Fingalu nebo Galway, hlavní boje se však měly odehrát v Dublinu. Britskou armádu zastihla vzpoura zcela nepřipravenou, Irové ale nedokázali prvotní výhody překvapení dostatečně využít, nedobyli železniční stanici ani dublinský hrad.

V následujících dnech se k městu začaly stahovat stále silnější královské síly, do čtvrtka dorazilo k hlavnímu městu na 16 000 vojáků vyzbrojených mimo jiné děly. Ve středu a ve čtvrtek zahájila britská armáda sérii útoků proti pozicím povstalcům a díky podpoře těžkých zbraní se jí podařilo Iry výrazně zatlačit. Do soboty pak královští obsadili většinu města a zbytky republikánů složily zbraně. Během necelého týdne padlo v ulicích Dublinu a na dalších místech Irska asi 500 lidí na obou stranách. Vůdce povstání čekala poprava, další zhruba dvě tisícovky lidí skončily ve vězení.

Džihád proti Britům a Italům

Senussiové představovali dlouhá staletí relativně mírumilovnou muslimskou sektu, jejíž přívrženci žili převážně v libyjské poušti. To se změnilo na začátku 20. století, kdy se severoafrická Libye dostala do hledáčku hned několika evropských velmocí. Především během italsko-turecké války v letech 1911–1912 již Senussiové aktivně vojensky vystupovali proti kolonizačním snahám římské vlády. 

K nárůstu vojenské aktivity pak došlo po vypuknutí první světové války. Jejich hlava Ahmed Sharif vyhlásila Britům, Italům a jejich spojencům svatou válku. Konstantinopol pochopitelně podobnou iniciativu podporovala, a to jak politicky, tak dodávkami zbraní zajišťovanými německými ponorkami. Senussiové podnikali výpady do britského Egypta a zle zatápěli také Italům. K jednomu z největších vítězství domorodců došlo v dubnu 1915 u Gasr Bu Hadí, kde se jim podařilo rozmetat jednotku plukovníka Antonia Mianiho. Italové ztratili stovky vojáků, do rukou Senussiů ale také padla bohatá kořist v podobě asi 9 000 pušek, 37 děl, 20 kulometů a 37 nákladních aut. Islámským bojovníkům se pak nakrátko podařilo rozšířit své bojové operace také do francouzského Tuniska. Boje místních proti dohodovým mocnostem se nakonec protáhly až do roku 1917.

Hlavní podíl na potlačení vzpoury měli nakonec Britové, kteří dokázali v pouštních střetech naplno využít moderních technologií. Rychlá obrněná auta a vzdušný průzkum připravily Senussie o jejich hlavní zbraň v podobě momentu překvapení a jejich bojovníci se brzy ocitli izolováni v opevněných oázách, kde jim rychle docházely zásoby. Horšící se vojenská situace nakonec dospěla ke svržení Ahmeda Sharifa, který v rakousko-uherské ponorce uprchl do Turecka, a nástupu k moci jeho synovce Mohammeda Idrise. Ten 12. dubna 1917 podepsal mír s Brity a následně také s Italy. Jeho hvězdná chvíle však měla přijít až po druhé světové válce, kdy se stal libyjským králem Idrisem I.

Třetí búrská válka

Na přelomu 19. a 20. století svedla Velká Británie jeden z nejkrutějších koloniálních konfliktů vůbec. V takzvané druhé búrské válce táhnoucí se od roku 1899 nakonec královská armáda po třech letech dokázala zlomit a připojit k impériu dvě do té doby svobodné africké republiky, Oranžskou a Transvaalskou. Velká část obyvatel těchto států – obvykle nizozemského či německého původu – se však s porážkou nesmířila a jen čekala na vhodnou příležitost. Ta přišla s vypuknutím první světové války. 

V září 1914 vydal búrský politik a veterán předchozího konfliktu Manie Maritz prohlášení: „Někdejší Transvaalská republika a Oranžský svobodný stát, stejně jako Kapské provincie a Natal, se prohlašují za nezávislé a osvobozené od britské nadvlády. Každý bílý obyvatel zmíněných oblastí, bez ohledu na původ či národnost, se vyzývá, aby se chopil zbraně a pomohl realizovat ideál svobodné a nezávislé Jižní Afriky.“ 

Povstalci ustavili vlastní vládu a jejich síly rychle rostly, v říjnu již čítaly na 12 000 ozbrojených mužů. Podařilo se obsadit několik menších sídel, jako Heilbron či Keimoes, v té chvíli se však již rozjížděla britská vojenská mašinerie. Oficiální vláda pod velením premiéra Louise Bothy vyhlásila stanné právo a shromáždila armádu určenou k potlačení rebelie. Události poté nabraly rychlý spád, od října do listopadu dokázaly dohodové jednotky opakovaně porážet vzbouřence a vytlačily je ze strategických pozic. Do konce podzimu vládní síly pochytaly většinu čelních představitelů rebelie a třetí búrská válka skončila Maritzovou kapitulací v únoru 1915. 

Konflikt si nakonec vyžádal necelých 250 padlých. Britové tentokrát vsadili na smířlivost a většina povstalců vyvázla s peněžními pokutami, případně s několika málo lety vězení. Jedinou výjimku představoval búrský důstojník Jopie Fourie, který i po svém zatčení odmítal uznat britskou nadvládu a byl tak 20. prosince 1914 popraven.

Vzpoura sepojů

Britská Východoindická společnost začala s vytvářením domorodých vojenských formací hluboko v 19. století a v jednu dobu její ozbrojené síly dokonce početně převyšovaly královskou armádu. Po velkém povstání indických jednotek v roce 1857 však kontrolu nad ozbrojenci ve službách soukromé společnosti převzala britská armáda. Lehká pěchota – takzvaní sepojové – potom sloužila na různých místech ovládaných impériem. Už z toho však pramenily první obtíže, muži uvyklí na domácí prostředí spojené s určitými návyky těžko snášeli přesuny do jiných koutů světa. 

To byl také příklad 5. pluku lehké pěchoty dislokovaného v Singapuru. Většinu vojáků tvořili indičtí muslimové zvyklí na kozí maso a mléko, které se v jihovýchodní Asii shánělo jen velmi těžko. Samotnou jednotku navíc tvořily dvě kliky, jež spolu jen velmi obtížně vycházely. 

Rozbuškou pro povstání se stala fáma, že pluk má být převelen do Orientu a nasazen proti tureckým souvěrcům. To vojáky rozhořčilo a 15. února 1915 se vzbouřili. Zabili dva britské důstojníky, obsadili kasárna v Tanglinu, kde osvobodili několik zajatých německých námořníků, a za nejasných okolností pobili také několik místních malajských a čínských civilistů. Celkem jejich řádění padlo za oběť 36 lidí. 

Již po několika hodinách se však britským jednotkám podařilo získat zpět klíčové pozice ve městě a většina vzbouřenců se stáhla do džungle. O dva dny později připluly do města posily v podobě francouzského křižníku Montcalm, ruského křižníku Orel a dvou japonských lodí. Spojeným dohodovým silám se potom podařilo rebely pochytat a postavit před stanný soud. Ten pak 47 z nich odsoudil k trestu smrti, zbytek putoval do vězení či na nucené práce.