Mnoho tankových střetů proniklo do všeobecného povědomí a učí se o nich už studenti na střední škole. To však neznamená, že se vždy jedná o bitvy, které byly v nějakém ohledu přelomové – nebo je tak tehdejší generálové alespoň vnímali. Proto v našem přehledu najdete i méně slavné střety, jež si zasluhují pozornost třeba počtem zapojených strojů, svými důsledky pro danou frontu nebo inspirativně vedeným bojem, jenž ovlivnil uvažování tankových velitelů do budoucna. Mezi obrněnce v našem přehledu počítáme nejen tanky, ale také samohybná děla a stíhače tanků.

Úctyhodná síla

Bitva o Francii bývá často zjednodušeně popisována coby spanilá jízda Panzerwaffe, jejíž tanky projížděly obranou Spojenců jako nůž máslem. Ve skutečnosti se obrněnce země galského kohouta pokusily nepříteli několikrát postavit a dosáhly přitom i jistých úspěchů. K hlavním střetům se zařadila bitva u belgického města Hannut, která měla hned dva primáty: šlo nejen o nejmasovější tankové střetnutí západoevropské kampaně, ale ve své době také o dosud největší bitvu obrněnců v dějinách. A to přesto, že se jednalo „jen“ o německou diverzi, kdy se Wehrmacht snažil zaměstnat na vedlejším úseku fronty francouzskou 1. armádu a odpoutat její pozornost od hlavních sil v Ardenách. Francouzské plány počítaly s vybudováním obranných pozic v Gembloux asi 30 km západně od Hannutu.

Pro jejich dokončení potřebovali Spojenci co nejvíce času a doufali, že Němce zdrží belgická opevnění. Komplex Eben-Emael však v rekordně krátké době padl a XVI. motorizovaný sbor generála Ericha Hoepnera, složený ze 3. a 4. tankové divize, vyrazil k Hannutu. Ve snaze získat pěchotě u Gembloux čas vyslal velitel Jízdního sboru 1. armády generálmajor René Prioux vstříc Hoepnerovi 2. a 3. lehkou mechanizovanou divizi. Sbor představoval úctyhodnou sílu 176 tanků S35, 238 typu H35, 66 průzkumných AMR 35 a 88 obrněných vozů Panhard 178 vyzbrojených 25mm kanonem. Zmíněné německé formace mohly poslat do boje 314, respektive 304 stroje. Typové složení už Hoepnerovi takovou radost nečinilo, neboť 252 tanků připadalo na PzKpfw I a 234 na PzKpfw II – lehké stroje vhodné spíše k průzkumu. Středních Panzerů III měli Němci jen 82 a těžkých „čtyřek“ 50.

Marná snaha zastavit blitzkrieg

Hoepnerovy kolony dosáhly Hannutu 12. května 1940 a začaly pátrat po shromaždišti protivníka. Francouzské průzkumné letouny dělaly totéž a na zemi prozatím bojovaly jen předsunuté oddíly. Luftwaffe uspěla jako první a XVI. sbor vyrazil ke Gembloux, kde napadl skupinu obrněnců S35, a tvrdé boje přerušila až tma. Nazítří hodlali Němci spustit hlavní útok – obě tankové divize měly postupovat společně a využívat vzdušné podpory. K nejtěžším střetům došlo 13. května odpoledne u Marilles a Orp, kde se naplno projevila převaha taktiky Wehrmachtu. Panzery manévrovaly ve velkých formacích, zatímco francouzské stroje ve skupinkách. 

K večeru začaly divize Priouxova sboru ustupovat, ovšem kladly přitom tak tuhý odpor, že část Němců podlehla panice. Bitvu u Hannutu ukončila až noc a Francouzi mohli nahlásit znehybnění 160 panzerů při ztrátě 90 vlastních vozidel. Po boji se nicméně stáhli, což protivníkovi umožnilo mnoho poškozených strojů opravit. Přesto Prioux dosáhl svého cíle, když zdržel nepřátelský postup a daroval 1. armádě drahocenný čas. Podobný taktický úspěch Francouzi vydobyli i 15. května v navazující tankové bitvě u Gembloux. Ze strategického pohledu každopádně slavili vítězství Němci, neboť o osudu Francie se rozhodovalo jinde.

Zapomenutý souboj titánů

Epický střet u Brodů zůstává poněkud stranou pozornosti. Přitom jde o vůbec nejrozsáhlejší tankovou bitvu všech dob, do níž se zapojilo víc obrněnců než do slavného klání u Prochorovky o dva roky později. Po zahájení operace Barbarossa se německá skupina armád Jih řítila na východ s cílem dobýt Kyjev a na hrotu útoku burácela 1. tanková skupina generálplukovníka Ewalda von Kleista. Rudá armáda měla v daném prostoru šest mechanizovaných sborů a na Stalinův rozkaz zahájila sérii protiútoků. Zastaralá taktika, logistické potíže a zkostnatělá organizace odsoudily tyto akce k nezdaru, přesto sovětské divize znovu a znovu nastupovaly do lokálních ofenziv. Nejmohutnější protiútok velení Jihozápadního frontu připravilo na 26. června 1941 v prostoru měst Dubno, Luck a Brody.

Generálplukovník Michail Kirponos hodlal využít početní převahy nad nepřítelem a 8. i 15. mechanizovanému sboru nařídil udeřit s podporou infanterie. Zbývající čtyři mechanizované sbory by kryly nejohroženější úseky a bránily nepříteli v průlomu. Dodnes není jisté, kolik obrněnců se Sovětům podařilo shromáždit – už proto, že některé jednotky se do bitvy zapojily až v jejím průběhu. Nejčastěji se hovoří o počátečních 1 300 strojích, přičemž toto číslo mělo postupně narůst až na 3 300. Ať tak či tak, na Němce čekala značná přesila, protože 1. tanková skupina a 6. armáda měly dohromady pět pancéřových divizí o celkové síle asi 730 strojů. Nejvýkonnější typy představoval lehký PzKpfw 38(t) a střední PzKpfw III i IV, třetinu nasazených obrněnců tvořily zastaralé Panzery I a II. Rudá armáda sázela zejména na starší T-26, T-40, BT-5 či BT-7. Trumfem v Kirponosově rukávu byla hrstka moderních středních T-34 a těžkých KV. 

Cesta na Kyjev

První úder Němce zaskočil, brzo však zasáhla Luftwaffe a střemhlavé bombardéry ničily tanky s rudými hvězdami po desítkách. Zmatek ve spojení a nedostatečná koordinace vnášely do útoků Rudé armády chaos a bitva se rozpadla na několik samostatných střetů. Ofenzivu otupovaly i technické poruchy bez možnosti oprav v poli, nedostatek paliva, nezkušenost osádek a bezhlavá snaha politických komisařů útočit za každou cenu.

Uskupení obou stran bojovala čtyři dny a úspěch nakonec slavila německá preciznost, systematické velení a spolupráce různých druhů zbraní. T-34 a KV sice mezi nepřítelem způsobovaly paniku, ale celkovou situaci nemohly ovlivnit a mnoho jich podlehlo palbě 88mm kanonů, tankoborníkům či pumám. Wehrmacht odepsal dvě stovky panzerů, z nichž řadu dokázali mechanici opravit, Rudá armáda pozbyla podle některých zdrojů až 2 600 tanků. Přeživší sovětské síly ustoupily a Němcům se otevřela cesta na Kyjev.

Příchod německých raketových odborníků v čele s Wernherem von Braunem do USA přiznávala americká armáda po částech. Němci pracovali na základně Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa jako „zvláštní zaměstnanci Ministerstva obrany“. V polovině listopadu 1946 napsal místní deník Herald Post, že se zmínění inženýři, o jejichž přítomnosti se dosud jen šuškalo, sejdou v nejbližší době s novináři. A skutečně, 4. prosince se představili na tiskové konferenci. El Paso Times referoval: „Ve městě se nachází sto osmnáct špičkových německých odborníků, kteří vyvinuli raketu V-2. Tvůrci tajné zbraně nacistů nyní pracují pro Ameriku.“ 

Útěk před Rudou armádou

Od podzimu roku 1939 dostávala britská tajná služba MI 6 / SIS znepokojivé zprávy od odbojářů z kontinentální Evropy, že Němci chystají nové netradiční a velmi ničivé zbraně. Nejnebezpečnější měla být raketa A-4, kterou Hitlerův ministr propagandy Josef Goebbels nazval V-2 alias Vergeltungswaffe 2, tedy „zbraň odplaty“. Na výšku měřila 14 m a na cíl vzdálený 300 km dokázala dopravit nálož o hmotnosti přes 700 kg. Třebaže Britové i Američané uskutečnili několik akcí namířených proti jejímu vývoji a výrobě, dokázali Němci zbraň v září 1944 nasadit na západoevropská města. Proti zmíněnému bombardování neexistovala ochrana.

V zimě roku 1944 americká výzvědná služba OSS neboli Office of Strategic Services zjistila, že německý raketový výzkum vede Wernher von Braun. Víc o něm nevěděla. Šéf evropské filiálky OSS Allan Dulles, který sídlil ve švýcarském Bernu, telegrafoval jeho jméno do Washingtonu poprvé 9. prosince 1944. 

Když se nacistická říše hroutila, opustil von Braun se spolupracovníky a množstvím dokumentace Peenemünde, hlavní základnu raketových experimentů. Utíkali před Rudou armádou. Nejdřív se zastavili v Bleicherode poblíž Nordhausenu a podzemní raketové továrny Mittelwerke. Potom se přesunuli do Oberammergu v podhůří bavorských Alp, kde je ubytovali v kasárnách SS. Doneslo se k nim, že generál SS Hans Kammler, jemuž Hitler svěřil dohled nad raketami, je raději nechá pozabíjet, než aby je vydal do rukou Američanů. Von Braun přesvědčil esesáckého velitele, že by při útoku nepřátelských bombardérů na kasárna mohli všichni zahynout. Aby přežili a mohli dál vyrábět zbraně pro vůdce, měli se rozptýlit do okolních vesnic.

Začátkem dubna se ubytovali v hotelu Ingeburg. Hráli šachy, diskutovali a chodili na výlety. Druhého května, den po oznámení Hitlerovy smrti, vyslal von Braun svého mladšího bratra Magnuse, který uměl ze všech nejlépe anglicky, aby na kole dojel do rakouského městečka Reutte k Američanům. Po poledni se Magnus vrátil. Americký seržant neměl ani tušení, že po těchto lidech pátrá speciální tým, a řekl mu, aby přijeli druhý den. Vítězové se k nim chovali korektně, jako k hostům, nikoliv jako k zajatcům. Nakonec je dopravili do kasáren v Garmisch-Partenkirchenu, kde kontrašpionáž CIC shromáždila i specialisty z dalších oborů.

Na raketách do vesmíru

Američané nechtěli uvěřit, že se mozkem německého raketového výzkumu stal teprve 33letý mladý muž. Ostatní Němci jim vysvětlili, že je von Braun skutečně vedl. 

Pátého května 1945, kdy už Berlín dávno kapituloval a v Praze propuklo povstání, se v bavorském Kochelu poprvé sešli američtí specialisté s německými konstruktéry. Velká a složitá raketa jako V-2 zaoceánské specialisty překvapila. Z vyslýchajících byl nejzasvěcenější malý čínský aerodynamik v uniformě plukovníka letectva – Čchien Süe-sen, člen první skupiny amerických nadšenců, která o několik let dřív založila kalifornskou JPL alias Jet Propulsion Laboratory a vyvíjela tam rakety. Když se vedoucí akce plukovník Holger Toftoy dozvěděl, že Němci nechali množství nosičů a dokumentaci v šachtách Mittelwerku, nařídil vojákům, aby pro ně zajeli. Přivezli pak přes sto hotových raket. Bylo to před vytyčením přesných hranic okupačních zón a Nordhausen nakonec připadl Rusům.

Američané potřebovali získat přehled o rozsahu a zaměření německého raketového výzkumu. Čchien požádal von Brauna, aby stručně shrnuli výsledky studií raket a předpověděli další budoucnost včetně výprav do vesmíru. Rezultát zněl následovně: „Považujeme stratosférickou raketu A-4, kterou jsme vyvinuli – veřejnosti známou jako V-2 – za přechodné řešení podmíněné touto válkou, za řešení, jež má jistě přirozené nedostatky […]. Jsme přesvědčeni, že úplné ovládnutí raket v mnohém změní podmínky ve světě, podobně jako to dokázalo letectví, a že tato změna povede k jejich jak civilnímu, tak vojenskému využití. Na druhou stranu z našich dosavadních zkušeností vyplývá, že zvládnutí raketové techniky je možné, pouze pokud bude na daný vývoj uvolněno velké množství peněz.“ 

Podle názoru Němců nabízel vývoj raket v budoucnosti některé možnosti s obrovským významem. Patřilo mezi ně zkonstruování dálkových dopravních letadel a bombardérů o vysokých rychlostech, přičemž let z Evropy do Ameriky by pomocí rychlých raket trval průměrně 40 minut. Dále se jednalo o konstrukci několikastupňových pilotovaných raket, které by vyvinuly maximální rychlost přes 7,5 km/s, k letu mimo atmosféru. 

Potenciál Němci spatřovali také v „pozorovací plošině“ mimo Zemi, jež by se mohla později přebudovat na stanici a rovněž by se na ní mohly montovat rakety pro meziplanetární mise. Zmíněná stanice měla být podle návrhu německého vědce Hermanna Obertha vybavena obrovským zrcadlem z velké sítě ocelových drátů, na které by se zavěsily tenké lístky kovu – což by umožnilo například osvětlovat velká města ve večerních hodinách. Němci ve zprávě rovněž uvedli: „Bude-li se raketová technika i nadále rozvíjet, bude možné vykročit také k dalším planetám, a především k Měsíci.“ 

Takový souhrn originálních projektů Američany překvapil. Němci jim tvrdili, že to vše představuje pouze inženýrskou záležitost a stačí jim prý pár let. Když si američtí zpravodajci uvědomili, že označení Overcast zná už příliš mnoho Němců, přejmenovali projekt v březnu 1946 na Paperclip neboli „kancelářská sponka“.

Míroví zajatci v Texasu

„Jste ochotni pracovat pro nás proti Japonsku?“ zeptali se Američané německých inženýrů, kteří nejen souhlasili, ale ochotou přímo překypovali. Zřejmě měli strach, že by se za vývoj V-2, která vraždila civilní obyvatelstvo, mohli dostat před soud jako váleční zločinci.

Major Robert B. Staver, jenž vedl sekci proudového pohonu výzvědné skupiny americké armády, telegrafoval 22. května plukovníku Joelu Holmesovi do Pentagonu: „Žádám, aby bylo umožněno převézt do USA německé odborníky s rodinami, kteří by mohli být důležití ve válce v Pacifiku.“ Seznam zahrnoval 500 jmen včetně sekretářek, ve Washingtonu však byli na rozpacích. Nakonec tam zamířil Toftoy a po dlouhém jednání dostal souhlas, aby přivezl stovku německých konstruktérů. Koncem září 1945 odletěl von Braun s šesti kolegy za oceán jako předvoj, další tam poté připluli. První ze tří skupin dorazila do New Yorku ještě v listopadu a poslední v únoru 1946. Usadili je v El Pasu, rodiny však museli nechat v Německu a postarala se o ně americká armáda.

Němečtí inženýři obdrželi smlouvy na rok, dál nikdo neviděl. Volně se mohli pohybovat pouze po vojenské základně, do města směli jen v doprovodu. Nudu zaháněli sportem a nočními bitvami, někteří zahradničili nebo vyráběli nábytek. Neměli žádné doklady a jejich dopisy Američané cenzurovali. Sami si říkali „popíci“, podle spojení „prisoner of peace“ čili „míroví zajatci“ – tedy na rozdíl od zajatců válečných. Dostávali malé platy, přičemž většinu peněz posílala armáda do Německa na zabezpečení jejich rodin a zbytek jim ukládala. Von Braun měl nejvíc – šest tisíc dolarů ročně. 

Dohledat počátky otroctví a otrokářství je obtížné, protože jde o prastarou a v antice zcela samozřejmou instituci. První otroci se možná objevili už dávno před zrodem zemědělství, kdy v kmenových válkách připadli poražení muži svému přemožiteli. Ten s nimi pak mohl zacházet, jak se mu zachtělo – propustit je, držet je kvůli výkupnému, zabít, zmrzačit nebo nějak využít.

První dochované písemné prameny, jež o otrocích referují, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z Mezopotámie. Nejstarší záznamy o cenách pak vznikly okolo roku 2400 př. n. l.: Figurují v nich tzv. slepí, možná záměrně zmrzačení otroci, kteří stáli čtrnáct šekelů, a dále „hlavy“ neboli nezmrzačení za dvacet šekelů. Jeden šekel odpovídal 8,3 gramu stříbra a měsíční mzda nekvalifikovaného pracovníka dosahovala 60 šekelů.

Král, chrám a ti druzí

Obrovský rozmach obchodování s lidmi nastal po roce 1000 př. n. l., s nástupem Féničanů a především Asyřanů. První zmínění byli vynikající námořníci z oblasti dnešního Libanonu a Izraele, s pověstí vychytralých a bezohledných otrokářů, kteří přepadávali lodě a drancovali pobřeží. Naproti tomu Asyřané se spoléhali na svoji vojenskou převahu a krutost, což se projevilo během 250 let jejich nadvlády na Blízkém východě. Tehdy donutili k přesídlení do Asýrie na severu dnešního Iráku až milion lidí, nejčastěji poražených nepřátel, aby tam dřeli na polích, stavbách či v dolech nebo sloužili jako pomocná síla v armádě. Nešlo sice o otroky v pravém slova smyslu, přesto tito nesvobodní a z vlasti vykořenění jedinci museli nuceně pracovat, nemohli se volně pohybovat a působili v nové domovině jako cizí element.

V 7. století př. n. l. existovaly v Novobabylonské říši na jihu Mezopotámie tři druhy otroků: královští, chrámoví a obyčejní. První si snad vybíral panovník pro jejich krásu, inteligenci či nějakou výjimečnou schopnost. Druzí podléhali nejen kněžím, ale i božstvu samotnému, protože šlo často o jedince zasvěcené službě v chrámu. Rodina si tak mohla naklonit boha, jenž jí měl poté dopřát třeba větší úrodu. Mohlo se také jednat o člena domácnosti, o kterého již nebylo možné se kvůli nedostatku jídla postarat. Poslední a nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci a dlužníci.

Zavedený byznys

Stejně jako ostatní objevy a vynálezy z oblasti úrodného půlměsíce – včetně zemědělství či písma – se i otrokářství začalo velice brzy rozšiřovat na západ do Středomoří, nejprve do Řecka a poté ještě dál. Na rozdíl od civilizací Mezopotámie se ve starověkém Řecku a zejména v Římě mohl otrok z podřízeného stavu vymanit, zvlášť pokud byl zručný a věrný. V 7. století př. n. l. mohly řeckého občana uvrhnout do nesvobody dluhy či chudoba nebo se stal válečnou kořistí, pokud jeho strana prohrála bitvu a nedokázal z bojiště utéct. Známe i případy, kdy byly do otroctví prodáni pocestní, které přepadli a zajali lapkové. Řada otroků však podobným traumatem neprošla, protože se narodili již nesvobodným matkám.

Koupit si otroka bylo zpočátku velmi neobvyklé, v 5. století př. n. l. už nicméně otrokářství představovalo zavedený byznys. Po celém Řecku fungovaly trhy s lidmi, kam dodávaly „zboží“ všechny národy tehdejšího Středomoří. Zmíněný obchod závisel nejen na pravidelném a dostatečném přísunu nových jedinců, ale také na poptávce a schopnosti společnosti je kontrolovat a nutit k práci, což řecká civilizace zvládala víc než dobře.

Například v širší oblasti Athén se počty otroků odhadují na 25–100 tisíc, tedy 10–40 % populace. Nucené práce a nesvoboda daným městským státem pevně prostupovaly a otroci provázeli athénské občany od narození do smrti. Působili v domácnostech, na trzích, v dílnách, v zemědělství, nosili jídlo na stůl, vyráběli víno i keramiku a oblečení, popravovali zločince, razili mince či budovali stavby, jež dnes coby jedinečné památky obdivují davy turistů. Ozbrojení otroci patřící městu sloužili také jako policejní sbor a pomáhali potírat nepřátele rodící se athénské demokracie, která paradoxně stála a padala s nesvobodnou pracovní silou.

Od stovek po tisíce

Na trzích ve východním Středomoří, v okolí severní Afriky, Jaderského a Černého moře bylo běžně možné koupit spolu s luxusní keramikou, šperky či potravinami i člověka. Téměř vždy šlo o přístavní trh, protože cestovat s otroky do vnitrozemí, živit je, šatit a ještě hlídat, aby neutekli, bylo náročné – proto se každý otrokář snažil svého „zboží“ zbavit co nejdřív. Občas ceny povážlivě klesaly, zejména v době probíhajícího válečného konfliktu, kdy na nejbližší trhy dorazily celé davy zajatců. Někteří pak odtud putovali přes několik překupníků až do vyhlášených obchodních center v Athénách, Aigině, Korintu a na ostrovech Chios, Lesbos a Délos.

Otroci dopravovaní na trh se logicky lišili původem, věkem i pohlavím, ale také fyzickou silou a intelektem, což pochopitelně ovlivňovalo cenu. Obyčejní a ničím nevyčnívající jedinci mohli v období klasického Řecka v 5.–4. století př. n. l. stát okolo 150 drachem, přičemž pravidelná mzda nekvalifikovaného pracovníka činila drachmu denně. Oproti tomu zkušený a zručný otrok zvyklý pracovat na řídící pozici mohl stát i šest tisíc drachem, jako v případě Thráka Sosia, který byl koupen, aby dohlížel na práci ostatních otroků ve stříbrných dolech.

Kdo s čím zachází…

Stejně jako v ostatních říších, i v Římě vycházelo otrokářství především z absolutní moci vítězů nad poraženými, a to patrně již v době královské v 8.–6. století př. n. l. Šestý římský král Servius Tullius měl být potomkem válečné zajatkyně, která sloužila jako otrokyně u předchozího vládce města. První obsáhlejší informace o tamním postavení otroků zachytila v polovině 5. století př. n. l. nejstarší kodifikace římského práva: Zákon dvanácti desek dokládá, že již tehdy v Římě existovala vcelku vyspělá společnost s dobře fungujícím systémem otrocké práce. Přesto se odhaduje, že v rané fázi římských dějin byl počet otroků poměrně nízký, protože město vedlo jen omezené lokální války.

Situace se změnila ve 3. století př. n. l. s dobyvačnými úspěchy Římanů, které znamenaly příliv několika desítek tisíc otroků ročně. Jejich rostoucí podíl ve společnosti se pak promítl i do literatury a divadla: Stereotypizovaná postava mazaného otroka pomáhala hlavním hrdinům, za což si obvykle vysloužila svobodu. Nutno dodat, že tehdy docházelo rovněž k prvním větším revoltám otroků – v roce 198 př. n. l. ve městě Praeneste, o dva roky později v Etrurii a roku 185 př. n. l. v Apulii.

Rozvoj otrokářství dokonce mohl stát v pozadí konce římské republiky. Přísun levné pracovní síly skupované bohatými šlechtici umožnil vznik obrovských zemědělských usedlostí, tzv. latifundií. Polovina všech otroků na Apeninském poloostrově patřila pouhému procentu nejbohatších Římanů a menší rodinné farmy nemohly popsaným agrobaronům antického světa konkurovat. Jejich majitelé tak chudli, zadlužovali se a stávali se hračkami v rukou mocichtivých a manipulativních politiků. Ti pak nemajetnou chudinu využívali ke svým účelům, nátlaku a bojůvkám, z čehož se rodily politické krize napomáhající vzestupu charismatických vůdců a populistů. 

Mezi uvedenými osobnostmi bychom našli Sullu, Gaia Maria, Pompeia, ale v důsledku i Caesara a Oktaviána, jenž se stal prvním římským císařem. Podle odhadů mohlo mít území dnešní Itálie za jeho vlády asi osm milionů obyvatel, z čehož čtvrtinu tvořili otroci. 

Počátek konce

S císařstvím dosáhlo impérium na začátku 2. století maximálního územního rozsahu a soustředilo se spíš na obranu než na další dobyvačné války – což s sebou přineslo i krizi otrokářství, protože přísun válečných zajatců zeslábl. Přesto obchod s lidmi existoval dál a méně zdrojů znamenalo do určité míry lepší postavení otroků. Objevily se například zákony omezující a trestající kruté zacházení ze strany pánů. Ve stejném duchu pak vystupovalo i křesťanství a některé filozofické směry.

Skutečně výrazný úpadek obchodu s lidmi ovšem nastal až s koncem Západořímské říše a se vznikem barbarských království v 5. a 6. století. Nešlo o náhlou ani úplnou změnu: Celý antický svět se transformoval postupně. Římská společnost s komplexním systémem obchodu a urbanismu, rozvinutou sociální strukturou a distribucí bohatství mezi jednotlivé společenské vrstvy se rozpadala a výrazně zjednodušovala. Otroci zkrátka přestali být potřeba a farmáři se opět začali spoléhat především na rodinu. 

Nádor mozku glioblastom je jednou z nejméně radostných diagnóz, s nimiž se dnes mohou pacienti setkat. Jedná se o nejčastější a nejagresivnější primární mozkový nádor. Navzdory agresivní kombinované strategii léčby, zahrnující chirurgické odstranění nádoru, radioterapii a adjuvantní chemoterapii, bývá prognóza u tohoto onemocnění nepříznivá – medián přežití se pohybuje mezi 12–18 měsíci a většina pacientů umírá do 3 let.

Úspěch imunoterapie

Jako slibné se ukazují testy nové mRNA vakcíny, kterou vyvíjejí odborníci americké Floridské univerzity. Cílem této vakcíny je přeprogramovat imunitní systém pacienta tak, aby proti glioblastomu drtivě zasáhl. Jinak je totiž imunitní systém proti takovému nádoru obvykle zcela bezzubý a ignoruje ho. 

Tým Floridské univerzity nedávno zaznamenal velký úspěch v prvním kole klinických testů u čtyř pacientů s glioblastomem. Ukázalo se, že vakcína funguje a až překvapivě rychle přeprogramuje imunitu na boj s nádorem. Výsledky své studie vědci zveřejnili v odborném časopisu Cell.

Úspěch 1. fáze klinických testů mRNA vakcíny potvrzuje předešlé velmi slibné výsledky testů na psech s přirozeně rozvinutými nádory, stejně jako testů na myších modelech glioblastomu. Jde o nový typ imunoterapie, která pobízí imunitní systém do boje s jinak téměř nezdolným nádorem.

TIP: Slibná mRNA vakcína by mohla přinést průlom v léčbě rakoviny kůže

Nová vakcína využívá technologii mRNA společně s lipidovými nanočásticemi. Od mRNA vakcín proti pandemickému koronaviru se liší ve dvou základních věcech. Její příprava zahrnuje přímo buňky nádoru pacienta a využívá nový typ aplikace nanočástic, které jsou podávány pacientovy nikoliv ve formě jednotlivých částic, ale shluků částic. Podle vedoucího týmu Eliase Sayoura, nanočástice ve shlucích stimulují imunitní systém pacienta mnohem účinněji.

Náš hvězdný ostrov, nazývaný též Mléčná dráha, patří mezi spirální galaxie s příčkou. Najdeme v něm tedy oblasti s vyšší hustotou stálic neboli spirální ramena. Sluneční soustava se nachází konkrétně v rameni Orionu a obíhá galaktické centrum ve vzdálenosti přibližně 25 800 světelných let. Pohybuje se zhruba po kruhové trajektorii, s obvodovou rychlostí asi 227 km/s, takže jeden její oběh kolem středu hvězdného ostrova – tzv. galaktický rok – trvá okolo 240 milionů let. Slunce tudíž za dobu své existence obkroužilo centrum Galaxie asi jen osmnáctkrát.

Rohatka brazilská (Ceratophrys cornuta), patřící do čeledi rohatkovitých (Ceratophryidae), je obdařena velmi zdobnými vzory zelené, hnědé a béžové barvy. Ve volné přírodě byste ale zdánlivě nepřehlédnutelného tvora hledali s velkými obtížemi. Rohatka je totiž neúnavný lovec, který útočí ze zálohy a své pestré zbarvení využívá k dokonalému maskování. Najde si vhodné místo a zahrabe se tak, že pozorné oko může vidět pouze část hřbetu a hlavu s obrovskou pusou. Poté nehnutě vyčkává a útočí prakticky na cokoli, co dokáže spolknout.

Za oběť jí padnou mravenci a brouci ale také drobní plazi, myši i savci. Větší kořist tvoří více než polovinu její potravy a ochotně spolkne i jiné žáby. Agresivita tohoto druhu se projevuje už v raném věku, kdy se pulci rohatky vzájemně napadají už nedlouho poté, co přijdou na svět. Neukojitelný apetit se někdy stává rohatkám osudným, protože se doslova zadusí příliš velkým soustem. V souladu se svou povahou jsou tyto žáby velmi agresivně teritoriální. Žijí v Amazonii na území Brazílie, Bolívie, Kolumbie, Ekvádoru, Venezuely, Peru, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany.

Bhavesh Bhandari z indického Gudžarátu léta podnikal ve stavebním byznysu a nashromáždil majetek v úctyhodné výši přesahující dvě miliardy indických rupií (v přepočtu přes 500 milionů korun). Podobně jako většina ostatních milionářů si on i jeho žena užívali života v luxusu a dopřávali si všeho, po čem jejich srdce toužilo.

Počátkem letošního roku se ale rozhodli všeho vzdát, a stali se džinistickými asketickými mnichy. Inspirací pro tento krok jim byly jejich dvě děti – šestnáctiletý syn a devatenáctiletá dcera, kteří se na cestu žebravých mnichů vydali před dvěma lety.

Na konci dubna se manželé Bhandari zřekli veškerého svého světského majetku, složili slib odříkání a zavázali se k životu ve zdrženlivosti. Přerušili kontakt se svými rodinami a vydali se bosí na cestu napříč Indií, přičemž jediný jejich příjem nyní tvoří almužny.

Základní myšlenkou džinismu je nenásilí a jeho nejviditelnějším vnějším projevem je respektování veškerého života: lidí, zvířat ale i třeba rostlin. Někteří džinisté proto mají přes ústa pruh látky, jiní před sebou při chůzi nebo před usednutím zametají, aby neusmrtili ani toho nejmenšího tvora. Všichni džinisté jsou pochopitelně přísnými vegetariány a nemohou ani obdělávat půdu, aby při své práci neporanili zvíře.

Tým vedený americkou bioložkou Peggy Masonovou z University of Chicago nechal spřátelit dvojici laboratorních potkanů. Potom vědci jednoho potkana zavřeli do těsné, průhledné plexisklové klícky, kterou lze otevřít jen zvenčí, a do výběhu vpustili jeho kamaráda. Zoologové pak pozorovali, zda svobodný druh kamarádovi pomůže, nebo jej sobecky nechá na holičkách.

Empatie, nebo zvědavost?

Při mnoha opakovaných pokusech viděli vědci vždy totéž – potkan, který měl svobodu pohybu, ze všeho nejdřív spěchal ke dvířkám a snažil se otevřít uvězněnému druhovi. Když se mu to povedlo a vyprostil kamaráda ze žaláře, obě zvířata spolu začala radostně pobíhat. Peggy Masonová ze série pokusů vyvodila, že se potkani dokážou vcítit do pocitů druhého. Zvíře pochopí, že je kamarádovi v kleci ouvej, a snaží se ho vysvobodit. Odborně se takovému vnímání cizích pocitů říká empatie.

Americký biolog Derek Penn z University of California v Los Angeles ale viděl na videozáznamu pokusů něco úplně jiného než Peggy Masonová. Přehrál si video až do konce a všiml si, že oba potkani – osvoboditel i osvobozený vězeň – nakonec opakovaně a zcela dobrovolně do otevřené klícky vlezli a prozkoumávali její vnitřek.

Penn si proto položil otázku: Bylo hlavní pohnutkou osvoboditele skutečně vědomí, že uvězněný kamarád trpí? Není možné, že potkan viděl druha uvnitř klícky a prostě zahořel touhou se do ní také podívat?

Zkouška experimentálním ohněm

Derek Penn rozvinul svoji interpretaci dál. Podle něj je možné, že volně pobíhající potkan si jen říkal: Co tam kámoš dělá? A jaké to uvnitř asi je? Nedá se tam něco získat? Pokud bychom na tyto otázky odpověděli kladně, znamenalo by to, že potkan druha neosvobozuje, aby jej zbavil utrpení, ale jen proto, aby ukojil vlastní zvědavost. To už není nezištný motiv, nýbrž ryze sobecké jednání. Osvobození vězně by pak nebylo zamýšleným cílem, ale pouze nechtěným vedlejším efektem.

Peggy Masonová přiznala, že tato interpretace ji nenapadla. Rychle proto provedla další pokusy. Vědci při nich uvězněnému potkanovi pobyt v klícce různě znepříjemňovali. V případě, že měl Penn pravdu, byla by reakce potkana-osvoboditele pořád stejná.

Zvířeti je jedno, jestli a jak moc kamarád trpí. Zvědavost by ho měla pohánět stále stejnou silou. Pokud je ale potkan skutečně obdařen určitou empatií, tak bude o osvobození kamaráda, který strádá silněji, usilovat s větším nasazením. A přesně to se také potvrdilo. Čím nepříjemnější byl vězňův pobyt v klícce, tím horečněji jej kamarád osvobozoval. Potkaní empatie tedy v této zkoušce experimentálním ohněm obstála.

Nezištnost, nebo podmíněný reflex?

Různých výkladů jednoho a téhož experimentu najdeme v oblasti výzkumu zvířecích schopností mnohem víc. Jeden z nich se týká nezištnosti šimpanzů. Ti jsou považováni za sobecká stvoření, která si navzájem pomáhají jen nerada a tuto domněnku potvrzovala i řada experimentů.

Zcela opačně však vyzněl pokus světoznámého primatologa Franse de Waala z Emory University v americké Atlantě. Vědci rozdali šimpanzům žetony dvou typů. Když lidoop ošetřovateli vrátil jeden typ žetonu, byl odměněn banánem. Když mu podal druhý typ žetonu, dostal banán nejen on ale také šimpanz ve vedlejší kleci. Vědci sledovali, jak často šimpanzi používají každé z „platidel“. Ukázalo se, že lidoopi dávají přednost žetonům, při jejichž vracení je odměněn i jejich soused. Frans de Waal z výsledků studie usoudil, že šimpanzi jsou nesporně schopni nezištné pomoci.

Psycholožka Cecilia Heyesová z University of Oxford nabízí jiné vysvětlení, které lidoopům tolik nelichotí. Banány byly zabaleny v papíře a při vybalování odměny se ozývalo typické šustění. Podle Heyesové si šimpanzi spojili zvuk rozbalovaného papíru s chutí banánu a rádi šustění naslouchali. Odevzdávali sice žeton, za který byli odměněni i šimpanzi v sousední kleci, ale nebyli k tomu vedeni nezištnou touhou pomáhat druhým, nýbrž vlastní zálibou v šustivém zvuku. Odevzdávali raději žeton, za který byli odměněni jedním banánem a dvěma zašustěními. Je tedy možné, že de Waal neprokázal nezištnost šimpanzů, ale vypěstoval u nich podobný reflex, jakým naučil ruský fyziolog Pavlov slintat psy na signál zvonku. Spor o nezištnost šimpanzů zatím není rozhodnutý.

Pozná zloděj zloděje?

V poslední době se množí důkazy o tom, že ptáci jsou navzdory svým příslovečným „ptačím mozečkům“ stvoření velmi inteligentní. Vrány si vyrábějí nástroje, straky poznají samy sebe v zrcadle, krkavci komunikují posunky. Sojky si zaslouží náš obdiv za vynikající paměť, v níž uchovají rozmístění tisíců skrýší s potravou.

Britská bioložka Nicola Claytonová z University of Cambridge pozorovala sojky při ukrývání potravy v laboratoři a zjistila, že ptáci schovanou potravu přemisťují do nové skrýše, pokud byli při prvním ukládání sledováni jinou sojkou. Vypadá to, že si pták umí představit, co se odehrává v mysli druhé sojky, a odhadne její úmysly. Bojí se, že mu druhá sojka skrýš vykrade.

S tímto výkladem ostře nesouhlasí bioložka Rineke Verbruggeová z university v nizozemském Groningemu. Podle ní vyvolává přítomnost cizí sojky stres. Ten je zvláště intenzivní, pokud je přihlížející pták výrazně silnější. Vyděšená sojka pak zmatkuje a přenáší uschovávanou potravu z místa na místo. Z její strany nejde o pochopení cizích úmyslů ale o projev paniky.

Také v tomto případě však hraje více argumentů ve prospěch názoru, že sojky jsou inteligentní a odhadnou cizí záměr. Ptáci, kteří už někdy sami vykradli cizí skrýš, přenášejí při přistižení cizí sojkou zásoby do nové skrýše mnohem častěji než ptáci, kteří nic podobného neprovedli. Zdá se, že i u sojek platí: Podle sebe soudím tebe a zloděj pozná zloděje.

Suchaři proti romantikům

Výzkum schopností živočichů prodělal v poslední době prudký rozvoj. Potvrzuje se názor, který razil už Charles Darwin a podle nějž se člověk neodlišuje od zvířat schopnostmi, které příroda živočichům zcela odepřela. Slavný britský přírodovědec měl za to, že od zvířat se lišíme v tom, jakou měrou se u nás společně sdílené schopnosti projevují. Mnozí současní vědci s Darwinem souhlasí a jsou přesvědčeni, že v jednotlivých „disciplínách“ nervové činnosti se nám mohou některá zvířata překvapivě přiblížit. Zdá se, jako kdyby každý nový objev zahlazoval propast, která člověka od zvířat dělí.

„Probíhá jakýsi závod o to, kdo najde nejchytřejší zvíře,“ glosuje současnou situaci biolog Lars Chittka z University of London. Zároveň jsme svědky sporu, v němž jedni biologové viní své kolegy-suchary z toho, že nejsou ochotni přiznat zvířatům nic víc než jednoduché pudy. Suchaři naopak vyčítají kolegům-romantikům, že za každým jednáním zvířat hledají analogii s lidskou inteligencí.

Takové spory však k vědě neodmyslitelně patří. Diskuse jsou ve vědeckém bádání hybnou silou pokroku, ať už se týkají rychlosti pohybujících se neutrin, vzniku zhoubných nádorů nebo výkonnosti nervového systému zvířat.

Archeologové si během vykopávek v dávném mayském městě Yaxnohcah, jehož pozůstatky se nacházejí na mexickém poloostrově Yucatan, všimli tmavé skvrny v půdě, v prostoru mayského hřiště na ceremoniální míčovou hru tlachtli, Mayi nazývanou pok-a-tok. Odebrali z ní vzorky, ve kterých zjišťovali přítomnost DNA. Z následné analýzy vzešel pozoruhodný objev.

David Lentz z americké Univerzity v Cincinnati a jeho spolupracovníci použili pro transport vzorků z Mexika do univerzitní laboratoře důmyslnou metodu pro uchování původní DNA. Součástí postup byla aplikace roztoku zvaného RNAlater, který potlačuje růst bakterií. Mikroorganismy by totiž mohly většinu dávné DNA zkonzumovat. 

Analýzy ukázaly, že tmavá skvrna objevená na hřišti, jejíž stáří je asi 2 000 let, vlastně představuje zbytky čtyř různých rostlin, které Mayové využívali při náboženských rituálech či k medicínským účelům. V přibližně pěti gramech půdy, kterou odebrali, bylo přes 100 tisíc sekvencí DNA, z nichž 15 patřilo rostlinám. Výsledky výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis PLOS One.

Sopy mayského rituálu

Šlo o papriku (rod Capsicum), dřeviny Hampea trilobata z příbuzenstva bavlníků (čeleď slézovité) a Oxandra lanceolata z čeledi láhevníkovitých a turbinku (Turbina corymbosa nebo též Ipomoea corymbosa) z čeledi svlačcovitých. Vědce zaujala především turbinka, kterou Mayové znali jako xtabentun, obsahující velmi účinnou psychoaktivní látku ergin (d-lysergamid), blízce podobnou LSD.

Vědci se domnívají, že narazili na pozůstatky rituálu, který kdysi Mayové praktikovali zhruba kolem roku 80 našeho letopočtu, během stavby dotyčného hřiště. Svazek rostlin mohl být obětinou pro božstva, která měla zajistit jejich přízeň při zásazích do krajiny, k nimž muselo při stavbě hřiště dojít.