Evropská sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která je součástí mise ExoMars a od roku 2016 úspěšně operuje na oběžné dráze rudé planety, pořídila v blízkosti jižního marsovského pólu snímky, na nichž jsou patrné pozoruhodné černé útvary, připomínající hejna pobíhajících černých pavouků.

Černé gejzíry

Nejde pochopitelně o skutečné pavouky. Tyto nápadné černé útvary vznikají, když jarní Slunce ozáří vrstvy zmrzlého oxidu uhličitého, které vznikly během marťanské zimy. Spodní vrstvy ledu se rozpouštějí a uvolněný oxid uhličitý se prodírá skrz až metr silné horní vrstvy ledu. Uvolněný oxid uhličitý vynáší na povrch tmavý prach a prasklinami v ledu tryská ven.

Vznikají tak na pohled bizarní černé gejzíry a vyvržený materiál dopadá zpět na povrch, kde vytváří tmavé, někdy až kilometr velké skvrny. Stejný proces vytváří pavoukovité struktury v ledu i pod ledem, kam se rovněž dostane oxid uhličitý s tmavým prachem.

Marsovské město Inků

Oblast, kterou zachytila TGO se nachází v těsném sousedství Angustus Labyrinthus, přezdívané Inca City (Město Inků). Samotné „město“ tvoří geometricky uspořádané hřebeny, připomínající ruiny inckých měst. Jeho historie představuje malou záhadu – není totiž jasné, jak přesně vzniklo. Mohlo by jít o „zkamenělé“ písečné duny, nebo o struktury tvořené vyvrženým pískem, který se na povrch dostal prasklinami v horninách. Mohlo by také jít o tzv. eskery – útvary, které na Zemi vytvářejí pohyby ledovců.

„Zdi“ tohoto prazvláštního města se zdají být součástí velkého kruhového útvaru s průměrem asi 86 kilometrů. Vědci se domnívají, že jde o velký kráter, který vznikl při dopadu vesmírného tělesa. V důsledku drtivého nárazu, při němž popraskaly okolní horniny a do okolí se rozlila láva, mohlo vzniknout i toto podivuhodné marsovské „město Inků“.

Barbe-Nicole Ponsardin se narodila do nesprávné doby. Jako žena nesměla nic vlastnit, mít bankovní účet, natož podnikat. Ona si s tím ale nakonec dokázala poradit! Patří vlastně mezi první ženy podnikatelky na světě. Ovšem nebýt náhlé smrti manžela, sotva bychom dnes její jméno i proslulou značku šampaňského znali. 

Sňatek z rozumu 

Barbe-Nicole přišla na svět v roce 1777 v Remeši do bohaté a vlivné rodiny. Její otec, významný textilní průmyslník Nicolas Ponsardin, to roku 1813 dotáhl až na barona. I její matka pocházela z dobré rodiny, jež zase zbohatla na obchodu s kořením. Rodiče často navštěvovali jejich obchodní přátelé, ale i umělci a politici. O obchodech se neustále v dívčině rodném domě hovořilo. Talent k podnikání tedy měla Barbe-Nicole po kom zdědit. 

Idylické dětství malé dívenky žijící v přepychu a navštěvující klášterní školu málem narušila francouzská revoluce v roce 1789. Její otec, který byl přesvědčený monarchista, nakonec na poslední chvíli „převlékl kabát“ a přidal se k jakobínům. Tím zachránil nejen rodinu, ale i podnikání. Malá Barbe-Nicole obdivovala jak otce, tak jeho byznys. Jenže jako dívka neměla šanci pokračovat v rodinné tradici. 

Čekala ji jediná možná budoucnost – dobře se vdát. Jejím manželem se v roce 1798 stal François Clicquot, jediný syn jiného váženého remešského obchodníka a konkurenta Philippa Clicquota. Skvělý tah! Sňatek byl účelový a domluvený, obě rodiny se dlouhá léta dobře znaly. I přesto bylo toto manželství šťastné a po necelém roce přišla na svět dcera Clémentine. Jenže štěstí trvalo jen krátce. Ženichův otec Philippe Clicquot měl kromě velké textilní továrny i malou vedlejší firmičku. Vyráběl v ní od roku 1772 šampaňské. Neměl s ní žádné velké plány. Víno přidával svým nejlepším zákazníkům jako dárek při větší objednávce. 

Veuve Clicquot 

Philippův syn François se po svatbě ukázal jako velice ambiciózní muž. Nemínil v budoucnu převzít vedení textilní továrny, jak si otec přál, ale rozhodl se rozšířit právě rodinný podnik s vínem. Otci se to moc nelíbilo, protože to v době napoleonských válek nepovažoval za ziskový obor. François brzy ale otcovy obavy rozptýlil, když se do podnikání pustil spolu se svou mladou ženou Barbe-Nicole, která ho ve všech směrech podporovala. Jeden z jejích předků měl totiž s obchodováním s vínem zkušenosti. François i Barbe-Nicole se začali společně v novém oboru s nadšením vzdělávat. 

Obchod se rozjížděl, jenže François náhle v roce 1805 zemřel. Jako příčina se uvádí tyfová horečka, i když zlí jazykové dokonce tvrdili, že šlo o sebevraždu, protože obchodně se dostal na pokraj krachu. Nejen sedmadvacetiletá manželka, ale i celá rodina byla smrtí mladého muže naprosto zdrcena! Zatímco tchán Philippe Clicquot chtěl firmu s vínem zavřít, naopak Barbe-Nicole se rozhodla v manželově podnikání pokračovat a společnost zachránit. 

Nešlo to ale vůbec jednoduše! Jako žena nesměla nejen podnikat, ale ani nikoho zaměstnávat. Jako vdova Clicquotová (francouzsky Veuve Clicquot) už ale jednala v souladu s platným revolučním zákoníkem. Takže od tohoto momentu se firma nazývala Veuve Clicquot. K úspěchu vinařství napomohly i finance jejího otce, ale zejména osoba Louise Bohna, obchodníka, který měl bohaté zkušenosti se zahraničními trhy a do firmy přišel už za života Françoise Clicquota. 

Působil tu dvacet let a jeho zásluhou expandovala značka Veuve Clicquot do zahraničí. Rozhodl úspěch v Rusku! Car Alexandr I. prohlásil, že už jiné šampaňské kupovat nebude. Tím jim udělal skvělou reklamu! Skončily napoleonské války a ruská šlechta si už zase oblíbila vše francouzské. Právě toto šampaňské se stalo „in“! Později se začalo víno dodávat i do Rakouska a do Anglie královně Viktorii. Značka Veuve Clicquot se brzy stala pojmem. 

Činorodá vdova

Barbe-Nicole byla velmi činorodá žena a měla skvělé nápady. Uvědomila si, že nevyrábí „bublinky“ jen pro muže. Snažila se získat i nové zákaznice – ženy. Výroba šampaňského nebyla zrovna jednoduchá záležitost. Při původní výrobní metodě zůstávalo víno na dně zakalené, a to se ženám – ani jí samotné – nelíbilo. Vymyslela proto tzv. odkalovací stůl na setřásání kalů, do něhož postavila láhve hrdlem dolů. Její sklepmistr pak tento nápad ještě dovedl k dokonalosti, když navrhl postupné zvyšování úhlu sklonu lahví k postupnému odkalení. V obměněném moderním pojetí se tato metoda používá dodnes. Zajišťuje, že šumivé víno putuje k zákazníkovi křišťálově čisté. A právě takové šampaňské slavilo bombastický úspěch. 

Další novinkou, která se zrodila v hlavě podnikavé vdovy, byla výroba růžového vína. I tím se zavděčila zejména ženám. Ačkoli kromě Evropy pronikla s úspěchem i na americký trh, nikdy prý Barbe-Nicole rodnou Francii neopustila. Přece jen zůstávala v mnoha ohledech konzervativní. Ostatně na ženu té doby se nehodilo, aby sama cestovala.

Ačkoli ovdověla tak mladá, nikdy se nevdala. To nepřicházelo v úvahu! Tím pádem by se totiž její firma nemohla jmenovat Veuve Clicquot. Svým potomkům i díky tomu zanechala ohromné jmění. A když v roce 1866 ve svých 89 letech umírala na zámku Boursault, mohla být se svým životem spokojená. Její šampaňské pil Napoleon Bonaparte i jeho synovec Napoleon III., dále královna Viktorie, tři ruští carové, rakouský císař František Josef I., stejně jako zbohatlická americká smetánka…

Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar), respektive její věčně hladové housenky, patří mezi nejnebezpečnější listožravé škůdce. Jsou neblaze proslulé vytvářením takzvaných holožír listnatých stromů a keřů, kdy při přemnožení sežerou všechny listy z celého stromu, odshora až dolů. Tímto způsobem dovedou odlistit stromy na rozsáhlých plochách. V Česku patří její housenky mezi nejobávanější listožravé škůdce. 

Boj s invazní můrou

Na konci 19. století pronikla bekyně velkohlavá coby invazní druh i na východní pobřeží Severní Ameriky, kde se postupně rozšířila ve 20 státech USA. Nyní odborníci varují, že další oblastí, kde by se mohla usadit, je Illinois. 

V průběhu roku tvoří bekyně velkohlavá jednu generaci. Z přezimovavších vajíček se líhnou drobné housenky, které dokáží pasivně využívat přenášení větrem. Housenky se na živných rostlinách vyskytují zhruba v období mezi koncem dubna a červencem, jejich vývoj trvá 50–80 dní. Mladé housenky ožírají nejprve pučící pupeny, postupem času konzumují celé listy. 

Proti přemnoženým housenkám se nejčastěji používají postřiky obsahující bakterie Bacillus thuringiensis, přičemž nejzranitelnější jsou tito nebezpeční škůdci ale během jara, kdy zhruba sedm týdnů procházejí stadiem vajíček. Illinoiské úřady proto žádají veřejnost, aby lidé věnovali zvýšenou pozornost svému okolí, a pokud narazí na hnízda s typickými krémově zbarvenými vajíčky bekyně, mají je nekompromisně likvidovat.

Jak uvádí Kathryn Bronskyová z vedení amerického ministerstva zemědělství, je důležité bránit bekyním v likvidaci stromů ve státech, kam už tyto invazní můry pronikly. Ještě mnohem důležitější ale je zajistit, aby se tito škůdci nešířili do dalších oblastí. Soudě dle zkušeností s podobnými invazemi v minulosti je ale více než pravděpodobné, že obyvatele Illinois čeká velice těžký a nejspíš i předem ztracený boj.

Cukr i tuk si užily období slávy coby největší strašáci zdravého životního stylu vyvolávající řadu (zejména kardiovaskulárních) chorob. Zažili jsme to všichni – jednoho dne jsme se dozvěděli, že jsou plnotučné mléčné výrobky zdravější než ty nízkotučné. Následně nám lékař sdělil, jak je tuk nezdravý, a nařídil nízkotučnou dietu. Pak nám bylo řečeno, že tuk není tak špatný jako cukr. Čemu tedy máme věřit?

Zmatení pojmů

American Heart Association držící krok s nejnovějším výzkumem dává oběma složkám palec dolů. „Tuk a cukr nám zkrátka škodí,“ říká kardio-dietoložka Kate Pattonová. „Jde však o tzv. nasycené tuky, trans-tuky a přidané cukry. A tady vzniká mezi lidmi zmatek z nepochopení pojmů.“ 

Dietoložka Victoria Taylorová z British Heart Foundation vysvětluje podstatu obou složek: „Je rozdíl mezi přiměřeným a nadměrným dávkováním cukru ve stravě. Velké množství cukru znamená vysoký obsah kalorií (energie) v potravě, což nevyhnutelně vede k přibírání. Nadváha následně zvyšuje pravděpodobnost vzniku cukrovky 2. typu a onemocnění srdce a cév.“ Ani tento scénář není naštěstí jen černý. „Ne všechny potraviny obsahující cukry jsou totiž stejné. Ovoce a mléčné výrobky obsahují přírodní cukry a jsou nedílnou součástí vyvážené pestré stravy, protože obsahují vitaminy, minerály a v některých případech také vlákninu,“ vysvětluje Taylorová.

To, co je rozhodně třeba omezit, jsou tzv. volné sacharidy, kam spadají kupř. přidané cukry ve formě sirupů a šťáv. Ty jsou ve stravě navíc, nejsou v ní přirozeně obsažené a přidávají se do ní uměle, případně se uvolňují z ovoce, které se zpracovává na šťávu, smoothie nebo pyré. „Každý den bychom měli sníst maximálně 30 gramů přidaných cukrů, spíše ale méně, většina z nás ale naopak sní více,“ dodává Taylorová.

Není cukr jako cukr

Ovoce a mléčné výrobky slazené přírodními cukry patří mezi potraviny, které mají ve výživné (zdravé) stravě své nenahraditelné místo. Oproti tomu potraviny s vysokým podílem volného cukru, jako jsou sladkosti, sušenky, čokoládové tyčinky, džemy a slazené nápoje, obsahují tzv. prázdné kalorie a z nutričního hlediska nenabízejí nic prospěšného.

„Ovocná šťáva s vysokým obsahem volných cukrů sice má nějaké vitaminy, pokud byste ale místo sklenice džusu snědli kousek ovoce, získali byste více živin a méně sacharidů,“ dodává dietoložka Pattonová, mimo jiné členka Poradního výboru pro dietní směrnice. Nezávislý panel odborníků, kteří americké federální vládě pravidelně doporučují, které potraviny „zakázat“, označil cukr za úhlavního nepřítele zdravého stravování. Opřel se přitom o výzkumy, jež ukázaly, že „cukr je pro srdce ještě horší než nasycený (špatný) tuk“.

Směrnice naznačuje, že Američané by měli omezit přidaný cukr na 10 % denních kalorií neboli zhruba 12 čajových lžiček denně. Běžný Američan ale v současné době zkonzumuje denně minimálně 22 až 30 čajových lžiček přidaného cukru. Z toho polovinu tvoří limonády, džusy a jiné slazené nápoje. Cukr se tedy stále vyskytuje na pomezí mezi zdravou a nezdravou potravinou, přičemž jazýček vah se pomalu vychyluje směrem ke druhé alternativě.

Jak je to s tukem?

V minulosti přesměrovali dietologové svou pozornost z cukru na tuk, tam ale diskuse není tolik třaskavá. Je to proto, že se změnily naše stravovací návyky a začínáme více chápat vztah tuku k riziku onemocnění srdce a krevních cév. „Laicky řečeno – veřejnost chápe, že konzumace mastného jídla je nezdravá. Nějak to na první pohled pozná. U cukru ale to pochopení vázne víc,“ dodává Taylorová.

Na rozdíl od cukru, kterého jíme daleko více, než je doporučeno (což souvisí i s tím, že volný cukr se nachází i na pro konzumenty dost nepravděpodobných místech, např. v chlebu, cereáliích nebo rajském protlaku), s konzumací tuku jsme na tom celkem dobře. Např. ve Spojeném království jedí lidé v průměru adekvátní množství tuku.

„Tuk nám poskytuje esenciální mastné kyseliny a vitaminy rozpustné v tucích, včetně A, D a E,“ dodávají nutriční terapeuti. Pokud si ale hlídáte hmotnost a absolvujete redukční dietu, stojí za to mít na paměti, že tuk je nejkaloričtější živina vůbec (když poměříte váhu tuku k hmotnosti těla, zjistíte, že tuk má až dvakrát víc kalorií než bílkoviny nebo sacharidy), takže příjem tuků okamžitě transformuje redukční dietu na vysoce kalorickou.

Čeho je moc, toho je příliš

To, čeho konzumujeme pořád příliš, jsou nasycené tuky – to jsou ty z živočišných zdrojů nebo kokosové a palmové oleje. Nasycené tuky znamenají zvýšenou hladinu cholesterolu, což je rizikový faktor pro onemocnění srdce a krevního oběhu. Tento druh tuku se nachází v másle, sádle, ghí, smetaně, sýrech, tučném mase, pečivu, dortech, čokoládě a sušenkách. Výzkum navíc ukazuje, že stačí vyměnit nasycené tuky za nenasycené – olivový nebo řepkový olej, ořechy a semena nebo ryby – a okamžitě si zlepšíme hladinu cholesterolu.

„Nasycené a trans-tuky jsou pro tělo prostě špatné, tečka,“ říká Taylorová nesmlouvavě. „Podněcují tvorbu cholesterolu s nízkou hustotou lipoproteinů (LDL), což je typ, který způsobuje onemocnění koronárních tepen. Trans-tuky zvyšují hladinu LDL cholesterolu, snižují hladinu „dobrého“ cholesterolu a způsobují zánět urychlující rozvoj onemocnění koronárních tepen.“

Podle nutričních terapeutů není bezpečné žádné množství trans-tuků. Trans-tuky se v přírodě totiž přirozeně nevyskytují. Jsou vedlejším produktem procesu, který mění „zdravé oleje“ na pevné tuky, jako je margarín, a zabraňují jejich žluknutí.

A co když chci zhubnout?

Otázka, která lidem nedá spát a budí je v noci ze snu, je: Je při hubnutí horší cukr, nebo tuk? Výzkumy naznačují, že omezení jedné nebo druhé složky je jen krátkodobě efektivní a nelze spolehlivě určit, který (a zda vůbec některý) přístup je lepší než druhý. Jako nakonec u všech dietních opatření, i zde platí, že dlouhodobě fungovat může pouze to, co vyhovuje konkrétně vám.

Ať už se rozhodnete omezit A, nebo B, tedy cukry, nebo tuky, dříve či později zjistíte, že vám zkrátka v jídelníčku chybějí a vy je (často nevědomky) začnete nahrazovat něčím jiným (typicky bílkovinami nebo sacharidy), což se v dlouhodobém měřítku projeví negativně. Jak říkají sami nutriční terapeuti: „Postavit tyto dvě složky proti sobě není dobré, protože spolu souvisejí, a to jak z hlediska účinků na zdraví, tak z hlediska potravin, které jíme.“

Naprosto nezbytné je populaci vzdělávat v pojmech „dobrý vs. špatný tuk“ a „dobrý vs. špatný cukr“. Neznalost pojmosloví v tomto případě znamená nárůst obezity navzdory rozmachu nízkotučných diet, jak vidíme právě v USA.

Jed dělá dávkování

Přehledová studie Univerzity veterinární medicíny v Georgii z roku 2019 s trefným názvem The Dose Makes the Poison (v překladu „Dávkování dělá jed“) potvrdila, že americké obyvatelstvo tloustne, ačkoli trh s nízkotučnými potravinami každoročně prudce narůstá. Autor výzkumu Samir Faruque se zamýšlí nad tím, jak je to možné. A vzápětí odhaluje viníka! Je jím právě onen zmiňovaný přidaný cukr – ten, o němž často ani nevíme, že se v potravinách nachází!

„Celková spotřeba cukru od roku 1970 do roku 1999 neustále rostla; vrcholu dosáhla v roce 1999, kdy průměrný Američan spořádal až 111 gramů cukru denně,“ vysvětluje Faruque. Ačkoli prý spotřeba bílého cukru v 70. letech drasticky poklesla, konzumace tzv. HFCS neboli kukuřičného sirupu s vysokým obsahem fruktózy dramaticky narostla z 1 gramu na přibližně 37,5 gramu za den. Po roce 2002 se to otočilo. Spotřeba HFCS klesla na 24 gramů denně, zatímco spotřeba rafinovaného cukru začala narůstat a nakonec se (v poslední dekádě) ustálila na 40,5 gramu za den, což je až 300% nárůst!

Nejdůležitější je ale pochopit tělesné pochody poté, co se cukr dostane do oběhu. Platí totiž pravidlo, že cukr se přeměňuje na tuk! Tady máme odpověď na otázku, která složka nám škodí víc – je to (volný) cukr, který nejenže přidělává nepříjemnosti sám o sobě, ale navíc se ještě transformuje na tuk, čímž druhotně zvýší i jeho hladinu v krvi.

Cukr trávíme na tuk

Pochopení procesu, kdy se snědený cukr štěpí a přeměňuje na tuk, je nanejvýš důležité, abychom si uvědomili, jaké škody může jeho nadměrná konzumace způsobit. „Cukr konzumujeme orálně jako glukózu, fruktózu, laktózu, sacharózu a jako polysacharidový škrob,“ vysvětluje Taylorová. V žaludku dochází pouze k částečnému trávení v důsledku mechanických sil a nízkého pH. Dva primární monosacharidy – glukóza a fruktóza – jsou poté transportovány přes epitel tenkého střeva do oběhového systému.

Fruktóza se téměř výhradně přesouvá do jaterní tkáně, kde se přeměňuje na glyceraldehyd (tuk) a následně glyceraldehydtrifosfát, který se účastní procesu glykolýzy a tvorby mastných kyselin. Problém nastává v okamžiku, kdy zjistíme, že nadměrná konzumace fruktózy podporuje nerovnováhu v metabolismu lipidů v játrech. Laicky řečeno, tuk se v játrech akumuluje a játra tukovatí. 

Zvýšená konzumace fruktózy navíc vede ke snížené sekreci inzulínu a leptinu, hormonů, jež správně mají regulovat metabolismus snížením příjmu potravy a zvýšením energetického výdeje. Stručně řečeno, příliš cukru ztuční játra a vyřadí z provozu hormony, které mají potravu přeměnit na energii, kalorie z ní se nám tedy uloží a my tloustneme. 

Přiměřeně!

Současně je ale třeba neustále připomínat, že se jedná o fyziologické procesy, které tělo vykonávat musí. Bez trávení cukru bychom neměli tuky a chyběla by nám esenciální složka vyvážené stravy. Je důležité nevidět v cukru úhlavního nepřítele, jemuž je třeba se za každou cenu vyhnout.

Cukr je přirozeně se vyskytující, nedílnou součástí mnoha potravin, která podporuje fungování orgánů. Například mozek využívá monosacharid glukózu jako svůj primární zdroj energie. Pozitivní korelace mezi spotřebou cukru a obezitou je patrná pouze při nadměrné konzumaci „špatného“ cukru. Obezita je navíc multifaktoriální onemocnění. „Pro holistické pochopení příčin obezity musíme vzít v úvahu i takové faktory, jako je fyzická aktivita, ekonomický stav a spotřeba dalších makroživin, tedy tuků a bílkovin,“ uzavírají nutriční terapeuti. 

Papírenství má u nás dlouholetou tradici. První papírna vznikla před rokem 1400 v Chebu a v následujících letech podobných podniků rychle přibývalo. V 17. a 18. století už jich bylo několik desítek a vyráběly až 40 % veškeré produkce papíru v habsburské monarchii. Opravdu velké podniky ale začaly vznikat teprve v 19. století, kdy ruční práci nahradily stroje

Moderní papírny vyrostly v Bubenči, Hostinném či Vraném nad Vltavou a se zvýšením produkce se objevily i nové výrobní postupy. Papír se od středověku vyráběl z textilního odpadu, takzvané hadroviny. Úprava tohoto materiálu byla ale velmi pracná a výsledný produkt značně prodražovala. Zlom nastal v 19. století zavedením výroby celulózy z dřevní hmoty. Takto vzniklý papír byl cenově mnohem dostupnější, což se následně projevilo v masovém vydávání knih a dalších písemností. Celulóza se tehdy stala velmi žádaným zbožím, čehož se rozhodl využít i vídeňský podnikatel Vinzenz Miller. Roku 1882 založil celulózku v severomoravském Vratimově, která se brzy stala jednou z největších v monarchii. 

Podnikavý Tyrolan 

Rodina Millerů měla kořeny ve Švýcarsku, její první větší podnikatelské úspěchy jsou ale spojeny s Josefem Mariou Millerem, který se narodil roku 1797 v jižním Tyrolsku v rodině obchodníka s kůžemi, železem a hedvábím. Jako čtrnáctiletý se dostal do Vídně, kam ho otec poslal na zkušenou. Začal zde pracovat v malém drogistickém obchodě a kromě toho se pilně učil francouzsky a německy, protože u Millerů se mluvilo pouze tyrolským nářečím. V červenci 1812 nastoupil do firmy Michael Grittner & Co., což byl jeden z nejvýznamnějších drogistických podniků ve Vídni. 

Velmi rychle se zde vypracoval a po šesti letech přešel ke konkurenční firmě F. G. Öhlera, kde se stal tichým společníkem. Roku 1825 se Josef Maria oženil s Marií Flore d’Heur ze zchudlé šlechtické rodiny, s níž měl později 15 dětí. Hned v následujícím roce vystoupil z firmy Öhler & Miller a koupil podnik svého někdejšího zaměstnavatele Grittnera, který přejmenoval na Josef Maria Miller & Co. Mimoto založil ještě obchodní firmu Miller & Co. v Terstu. Roku 1839 provozoval ve Vídni rafinerii surového cukru a zajímal se také o výrobu sody. 

V Karlově Studánce se při lázeňském pobytu seznámil s Carlem Hochstetterem a společně roku 1851 založili ve slezském Hrušově podnik Erste österreichische Sodafabrik, což byla vůbec první továrna na sodu v českých zemích. Miller budoval průmyslové impérium a prostředky investoval do dalšího podnikání. V roce 1857 si už jako ředitel Rakouské národní banky zažádal o udělení šlechtického titulu pro sebe a svou rodinu. Toho se nakonec dočkal roku 1865 a nově se tak směl podepisovat jako rytíř von Miller zu Aichholz. 

Chybějící celulózka 

Roku 1871 Josef Maria Miller zemřel a vedení podniků připadlo jeho synům. Nejstarší Vinzenz se narodil 9. prosince 1827 ve Vídni a do rodinné společnosti nastoupil už roku 1841. Vyučil se v Hamburku a Londýně a od roku 1845 řídil závod v Terstu. Později se vrátil do Vídně a po otcově smrti převzal vedení průmyslového impéria, které dále rozšiřoval. Mimo jiné se stal jedním z hlavních akcionářů textilní továrny v rakouském Marienthalu, roku 1878 byl zvolen generálním radou a o 14 let později viceguvernérem Rakousko-uherské banky. Kromě toho byl také velkým mecenášem umění a udržoval úzké vztahy s německým hudebním skladatelem Johannesem Brahmsem. 

Od roku 1872 se začal věnovat i papírenství. Byl členem správní rady Millerovské papírny v Neusiedlu a později se stal jejím předsedou. V hrušovské továrně na sodu vznikalo jako vedlejší produkt chlorové vápno, které se výborně hodilo k bělení celulózy. Zbývalo už jen vybudovat výrobnu této hmoty, aby byl řetězec kompletní – chemička by měla odbyt a papírna dostatek základní suroviny. 

Původně se měl závod nacházet poblíž Frýdlantu nad Ostravicí, v samotném srdci Beskyd. Průzkum ale odhalil jeden zásadní nedostatek: průtok vody v řece Ostravici byl v těchto místech naprosto nedostatečný. Bylo tedy potřeba najít jinou lokalitu, v níž by řeka byla vodnatější a daly by se z ní vytvářet i zásoby pro období sucha. Takové podmínky splňovala Ostravice na svém dolním toku v katastru obce Vratimov, kde se nacházel rozsáhlý jez. Místem navíc procházela Ostravsko-frýdlantská dráha, která od roku 1871 spojovala Ostravu s Místkem a hutěmi v Lískovci a Frýdlantu, kde se těžilo dřevo. 

Za rok a půl hotovo 

Pro výstavbu závodu byla vybrána místní trať Zaryje, kterou z jedné strany ohraničovala mlýnská strouha a z druhé hranice mezi Vratimovem a Velkou Hrabovou. Přímo skrz pozemek vedly koleje, což bylo velmi výhodné. Továrna měla mít tři parní kotle, čtyři vařáky buničiny a mohutné bělicí holandry (zařízení pro mletí papíroviny), což dávalo tušit, že půjde o velký závod. Stavba byla povolena pod podmínkou, že se pro účely továrny nebude brát voda ze zmíněné mlýnské strouhy, ale pouze z řeky. Podnik měl také zajistit filtraci odpadní vody a na vlastní náklady vybudovat železniční stanici. 

Miller s těmito body souhlasil, roku 1882 založil ve Vídni společnost Österreichischer Verein für Cellulose-Fabrikation a začal s výkupem pozemků. Stavební práce podle projektu vídeňského architekta Josefa Prokopa probíhaly od poloviny roku 1882 a trvaly přibližně rok. Ještě v průběhu budování závodu přitom došlo k jedné významné změně. Dva rakouští odborníci Eugen Ritter a Carl Kellner tou dobou získali patent na výrobu celulózy metodou přímého vaření štěpků. Ta výrobní proces výrazně zkrátila a znamenala také nižší spotřebu paliva. 

Miller proto ještě na poslední chvíli změnil stavební plány, čímž se vratimovská továrna stala vůbec první v Evropě, kde byl tento způsob zaveden. Přímý doklad o zahájení výroby se nedochoval. Podle tovární tradice i městské kroniky se tak stalo 12. prosince 1883, kdy byly vyrobeny první kilogramy celulózy. Z pozdějších zpráv vyplývá, že tehdy začala pracovat pouze polovina závodu, celý podnik byl otevřen až v dubnu následujícího roku. Stavba splňovala většinu stanovených podmínek, chyběla pouze instalace vodních filtrů. Firma se ovšem hájila tím, že na nádvoří vybudovala usazovací bazén, který požadované filtry nahradí. 

Vybavení ze Stuppachu 

Celulóza (buničina) se vyrábí vařením drobných kousků dřeva, takzvaných štěpek, s pomocí zásaditých nebo kyselých chemikálií, tlaku a horké páry. Dochází při tom k odstraňování či minimalizaci látek, které jsou v dalších procesech i konečném výrobku nežádoucí. Jde zejména o lignin a pryskyřičné složky. Zároveň se mění i mechanická struktura dřeva. Dochází k narušení jednotlivých vazeb a postupně vzniká vláknitá látka s dominantním obsahem celulózy. 

Stejně důležitým krokem jako volba technologie bylo zajištění zařízení k výrobě této látky a získání odborného personálu. Jeden parní stroj i jeden parní kotel byly do Vratimova dopraveny z rakouské celulózky ve Stuppachu. Čtyři vařáky štěpků, další dva parní kotle i jeden nový parní stroj vyrobily Vítkovické železárny, bělicí holandry zase zajistila strojírna Elbertzhagen & Glassner z Moravské Ostravy. Odborný personál pak přišel do Vratimova mimo jiné ze zmíněného Stuppachu u městečka Gloggnitz.

Většinovými vlastníky podniku se stali Vinzenz rytíř von Miller zu Aichholz a Wilhelm Isak Wolf rytíř von Gutmann z ostravské těžařské rodiny. Jedním z akcionářů byl také Vinzenzův švagr Quido a do budování závodu se zapojili i JUDr. Karel Richter a strojař Carl Glassner. Prvním ředitelem a organizátorem stavebních a technologických příprav se stal Karel Pallisch, kterého zhruba po roce vystřídal Josef Brablec. 

Úkoly pro ředitele 

Roku 1885 byl na místo ředitele závodu angažován muž, který v následujících letech vtiskl nejen továrně, ale celému Vratimovu novou, modernější tvář. Jmenoval se August Thumb a pocházel z Altshausenu ve Württembersku. Začátkem sedmdesátých let 19. století pracoval v Sandhýblu (dnešní Písečné) jako dílovedoucí v brusírně dřeva, která se postupem času změnila na celulózku a papírnu. Měl také praxi z Millerovy Neusiedlské papírny. Do Vratimova tedy ve čtyřiatřiceti letech nastupoval jako uznávaný odborník s mezinárodními zkušenostmi. 

Čekaly ho nelehké úkoly, dlouhodobou otázku představovala kvalita vypouštěných odpadních vod. Hned roku 1885 navíc musel řešit akutní problém – podzimní povodňová vlna na řece Ostravici silně poškodila vratimovský jez a nově vzniklé koryto zcela odstřihlo od vody mlýnskou strouhu. Původní jez tedy musel být prodloužen, což vedlo k trvalému snížení hladiny řeky. Spotřeba celulózy stoupala, už roku 1886 byl proto připraven plán na rozšíření výroby. Čtyři staré a méně výkonné vařáky měl posílit stejný počet nových, to ale vyžadovalo další páru, zvýšený výkon kotelny i parního stroje. Vybavení dodaly opět Vítkovické železárny a v prosinci 1887 mohly být nová varna, strojovna i hala parních kotlů zkolaudovány. Kapacita výroby se tím zdvojnásobila až na 4 000 tun celulózy ročně. 

S nárůstem produkce bylo potřeba řešit i ubytování pro větší počet dělníků. Thumb proto roku 1886 dojednal výkup pozemků v katastru obce Velká Hrabová a v bezprostřední blízkosti železniční tratě nechal postavit jeden úřednický a jeden ubytovací dům pro dělníky (takzvaná kasárna). Do roku 1890 pak v jejich okolí vyrostly ještě čtyři podobné domy. 

Po sto letech do Paskova 

Roku 1913 Vinzenz Miller zemřel a vedení podniku i celého koncernu převzal jeho syn Heinrich. Ačkoli vystudoval humanitní vědy, od mládí působil ve vedení rodinných firem na Ostravsku a v době otcovy smrti už byl zkušeným manažerem. Ani on ale neměl k práci příhodné podmínky. Sílící konkurence v podobě celulózek nově vyrůstajících po celé Evropě stlačila ceny a zároveň zvedla úroveň kvality vyráběného zboží. Těsně před první světovou válkou proto začal tehdejší ředitel závodu Erhard Kletzl s další modernizací provozů. Ta pak pokračovala i za první republiky, kdy se vedení společnosti přestěhovalo do Prahy. 

Dá se tedy říct, že modernizace a snahy o neustálý rozvoj výroby provázely vratimovskou celulózku po celou dobu její existence. Za druhé světové války se produkce rozšířila o jednu novou surovinu – kvasný líh. Německo tehdy potřebovalo etanol do pohonných směsí pro vojenskou techniku a sulfitový výluh z výroby celulózy obsahoval velké množství jednoduchých cukrů, z nichž se dal líh snadno připravit. Výsledný produkt se ale podle nařízení Československé lihovarnické unie nesměl používat v potravinářství a sloužil výhradně k technickým účelům. 

Hned roku 1945 byl závod jako německý majetek znárodněn, výroba v něm ale pokračovala beze změn i po vzniku národního podniku Vratimovské papírny roku 1948. Zlom přišel teprve v šedesátých letech, kdy byla uzavřena řada menších celulózek a velké podniky musely zvyšovat produkci. Kapacita vratimovské továrny se postupně vyčerpala a roku 1983, přesně sto let od zahájení provozu, se výroba přesunula do nově vzniklého závodu v nedalekém Paskově a většina původních budov byla v dalších letech zbořena. Papírenskou tradici tak už dnes připomíná jen vratimovský znak, ve kterém je kromě rádla a ozubeného kola i list papíru.

Při podezření na nastupující demenci spoléhají lékaři na screeningové vyšetření mozku – především na magnetickou rezonanci a výpočetní tomografii alias CT – nebo na lumbální punkci, tedy odběr mozkomíšního moku. Nová studie však prokázala, že drahé a invazivnější metody by mohl nahradit daleko jednodušší krevní test, jenž využívá vysoce citlivé měření hladiny konkrétních proteinů charakteristických pro Alzheimerovu chorobu.

Dvacet let bez příznaků

Výsledky výzkumu publikovaného v časopise Nature Medicine ukazují, že analýza vzorku krve dokáže jednu z nejobávanějších nemocí dneška diagnostikovat stejně přesně jako výše zmíněná vyšetření, a to i u pacientů s mírnými příznaky. Navíc zvládne počínající změny v mozku odhalit ještě před tím, než se reálně projeví, což je klíčové pro včasné zahájení léčby. U většiny dostupných léků totiž platí, že jsou tím účinnější, čím dřív se začnou užívat.

Výhoda krevního testu, který představil start-up při Washingtonově univerzitě, spočívá zejména v jeho přesnosti. Ze statistik vyplývá, že až třetina pacientů s „Alzheimerem“ je ve skutečnosti diagnostikována chybně a jejich potíže mají jinou příčinu. Definitivní potvrzení, že dotyčný zmíněným onemocněním trpí, pak zajistí pozitronová emisní tomografie neboli PET. U osob bez příznaků se dané vyšetření vzhledem k vysokým nákladům neprovádí – demence se přitom může rozvíjet i dvě dekády, než se vůbec projeví.

Nestabilní tau

Nově vyvinutý krevní test, který by mohl být dostupný pro všechny pacienty, se zaměřuje na protein zvaný tau: U zdravých jedinců se nachází uvnitř nervových buněk a pomáhá je udržovat stabilní; u pacientů s Alzheimerovou nemocí však fungování neuronů zásadně narušuje. Právě zjištění poměru mezi normálním a pozměněným proteinem tau tvoří jádro nové diagnostické metody. Zkoušky přinesly výsledky s přesností v rozmezí 95–98 % a zároveň ukázaly, že jsou krevní testy spolehlivější než odběr mozkomíšního moku. 

Těžké kulomety se staly ideálním obranným prostředkem proti útokům nepřátelské pěchoty. Jejich obsluhy se ukrývaly v kulometných hnízdech za pytli s pískem či na jinak opevněných pozicích a palba několika zbraní dokázala zmasakrovat stovky postupujících vojáků. Armáda chystající se k ofenzivě se pochopitelně snažila před útokem nepřátelské kulomety vyřadit, ale zpočátku k tomu příliš prostředků neměla.

Čekání na šťastnou trefu 

Zavedené kanony a houfnice pálily z postů několik set až tisíc metrů za frontou, takže přesný zásah kulometného hnízda zůstával spíše dílem náhody. Práci dělostřelcům navíc komplikovala skutečnost, že v případě odhalení jejich pozic se na ně zaměřovali kanonýři nepřítele. Podobné to bylo i s odstřelovači. Ti sice mohli zasáhnout obsluhu zbraně, ale sami také riskovali palbu protivníkova ostrostřelce, nehledě na to, že padlého vojáka rychle nahradil jiný. 

Mnohem nebezpečnější způsob likvidace obsluh těžkých kulometů představovaly ruční zbraně postupující pěchoty. Soustředná palba opakovaček požadovaný efekt většinou nepřinášela, protože kulometčíci bývali dobře skryti za polním opevněním a pancéřovými štíty. Poslední možnost představovaly granáty, ale ty zpočátku nebyly příliš rozšířené. Nemluvě o tom, že voják se musel nejprve přiblížit na dostatečnou vzdálenost právě skrze smrtící palbu kulometů a okolních pěšáků. Později se jako efektivní ukázaly plamenomety, ale také v tomto případě zůstával problém nedostatečného „dostřelu“. Muž s touto zbraní byl navíc dobře identifikovatelný a stával se tak prioritním cílem.

Recept z Plzně 

Armády bojujících stran proto hledaly prostředek, který by dokázal efektivně a hlavně z bezpečné vzdálenosti hrozbu kulometných hnízd eliminovat. Na požadavek rakousko-uherské vojenské správy zareagovaly také Škodovy závody v Plzni, které v listopadu 1915 předaly k testování první prototyp zákopového polního kanonu. Jeho velkou předností byla nízká hmotnost, zbraň se navíc dala rozložit na tři části (hlaveň, kolébka, podstavec), s nimiž mohli vojáci v okopech pohodlně manipulovat. V případě potřeby se kanon dal osadit ještě ocelovým štítem a k transportu sloužila dvě kola. 

Zkoušky přímo na italské frontě dopadly úspěšně a následujícího roku si Vídeň objednala hned tisíc zbraní. Původní plány počítaly s tím, že všechny pěší pluky dostanou po dvou četách, každá v čele s důstojníkem, dvěma poddůstojníky a tvořená 26 vojáky, čtyřmi polními kanony a prostředky pro jejich přepravu. Přestože se do produkce nového děla zapojily zbrojovky po celé monarchii, nakonec jich nebyl dostatek, takže každý regiment dostal jedinou četu. 

Jako kořistní zbraň ji ve velkém nasadili Italové, kteří dokonce nechali vyrábět její kopie pod názvem Cannon 37F. Modifikovaný kanon vydržel ve službě na Apeninském poloostrově až do konce 30. let. Zato meziválečnou čs. armádu příliš nezaujal, a tak jej do výzbroje nezavedla. Podrobnější informace z nasazení 3.7 cm Infanteriegeschütz M.15 bohužel schází, a tak je obtížné jeho službu zhodnotit.

V polovině 60. let jsem chtěl od akademika Anatolije Blagonravova zjistit, jak Sovětům pomohli zajatí němečtí inženýři při vývoji raket. Blagonravov byl prezidentem Dělostřelecké akademie a občas se vyjadřoval k sovětské kosmonautice. Jeho odpověď mě zklamala: „Žádné vedoucí specialisty jsme nezajali, a proto jsme od nich ani nemohli očekávat žádný velký užitek.“

Představa, že němečtí raketoví inženýři pomohli Sovětům k vypuštění první družice v říjnu 1957 a ke startu Jurije Gagarina v dubnu 1961, dlouho přetrvávala. K Američanům přešel šéf německého raketového výzkumu Wernher von Braun, zatímco menší skupina Němců vedená Helmutem Gröttrupem pracovala několik let v Sovětském svazu.

Odvoz uprostřed noci

Britové otestovali bojovou raketu V-2/A-1 v říjnu 1945 v Cuxhavenu na pobřeží Severního moře. Předtím Němci stejnou střelou ničili západoevropská města. Sovětští inženýři si to chtěli na německém území ověřit také, Stalin jim však nařídil přivézt tamní zajaté specialisty s sebou do SSSR.

Bylo jasné, že Němcům se na východ nebude chtít. Sovětská tajná služba proto vymyslela fintu. Večer 21. října 1946 uspořádali Sověti v Bleicherode, kde měli výzkumné středisko, obrovskou pijatyku. Do půlnoci Němce opili a potom je rozvezli domů. Uprostřed noci je však sovětští vojáci probudili, odnesli na nákladní auta veškerý jejich majetek a je samotné naložili do připravených vlaků. Vítězové odvezli 152 raketových odborníků, s rodinami dohromady 495 lidí. Postupně došlo rovněž na přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky i další – celkem zhruba dva tisíce osob.

Odborníci menšího významu

Tajné služby věděly, že nejdůležitějším člověkem je Wernher von Braun, ten však utekl k Američanům. Pobýval ve zvláštním oddělení zajateckého tábora v Mannheimu a Sovětům se podařilo získat zajatce, kteří tam pracovali v kuchyni. Přes ně pak koncem léta 1945 von Brauna kontaktovali s vlastní nabídkou, nicméně neuspěli a pokus o únos rovněž selhal.

Sověti k sobě lákali na vysoké platy německé specialisty nižšího kalibru, kteří doma živořili, neboť v poválečném Německu vládl hlad a bída. Zpočátku získali na 150 tamních zaměstnanců a hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen. Aby mohli Sověti práci Němců lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci 1945 v Bleicherode zvláštní instituci, které dali později krycí název Nordhausen.

Práce vedl podplukovník inženýr Boris Čertok, jenž v polovině září 1945 přilákal Helmuta Gröttrupa, žijícího v americké okupační zóně. Elektroinženýr Gröttrup byl zástupcem vedoucího telemetrického úseku v raketovém středisku Peenemünde na poloostrově Usedom. Měl blízko k von Braunovi, ovšem už dřív se s ním nepohodl. Znal jeho dlouhodobé plány včetně cest do vesmíru, proto dostal za úkol napsat podrobnou historii raket V-2/A-4. Z toho pak chtěli Sověti vyvodit, s jakými obtížemi se němečtí konstruktéři potýkali a jak se s nimi vyrovnávali.

Pátrání po troskách raket

Sověti netušili, že němečtí vědci a inženýři dospěli při výzkumu a vývoji některých nových zbraní velice daleko. Němci jim však nehodlali své objevy přenechat, a proto zničili téměř vše, co nestačili odvézt s sebou za oceán. Sovětům tedy nezbylo než informace pracně sbírat po kouscích. 

Zpočátku vytvořili 40 trofejních rot, jež pátraly po troskách raket i po jejich dokumentaci. V září 1945 se zmíněné útvary rozrostly na 48 trofejních brigád, z nichž 23 působilo v Německu, sedm v Polsku a šest v Československu. Skupina vedená majorem inženýrem Vasilijem Mišinem objevila na Moravě železniční vagon s von Braunovou dokumentací a týmu kapitána inženýra Georgije Petrova přivezli komunisté ze Škody Plzeň na hranice sovětského sektoru u Rokycan nejrůznější materiály o německém raketovém výzkumu.

„Z trosek a agregátů, nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku, se složitým způsobem podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři oficiální publikace o historii podniku Energija, který se stal pokračovatelem výzkumného ústavu NII-88, kde pracoval Sergej Koroljov.

Výnos o reaktivním vyzbrojení

V květnu 1946 vydal Kreml výnos o reaktivním vyzbrojení. Vznikl Zvláštní výbor pro reaktivní techniku v čele s místopředsedou vlády Georgijem Malenkovem, jeho náměstkem byl ministr válečného průmyslu Dmitrij Ustinov a tajnou policii zastupoval generál Ivan Serov. Jako hlavní raketové pracoviště určil Ustinov starou dělostřeleckou továrnu na předměstí Moskvy v Kaliningradě-Podlipkách. Založil tam Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 (NII-88) a šéfkonstruktérem dálkových raket jmenoval Koroljova. Vznikly i další ústavy – pro vývoj raketových motorů, řídicích, navigačních a kontrolních aparatur.

V Podlipkách pracovalo 111 německých specialistů, přičemž dostávali zvýšené příděly potravin a ostatních potřeb. Třebaže se doklady o jejich vzdělání a kvalifikaci ztratily, přiznali jim akademické a vědecké hodnosti; navíc měli stejné platy jako jejich sovětští kolegové.

Projekty řady G

Do poloviny roku 1947 se v Podlipkách zabývali především zdokonalováním sovětské verze rakety V-2, přejmenované na R-1. Začátkem června vedení ústavu rozhodlo, že už Němce nepotřebuje, a zadalo jim vlastní úkol. Pod Gröttrupovým vedením měli dokončit projekt balistické rakety G-1 s doletem 600 km, který rozpracovali už v Nordhausenu.

Gröttrup počítal i s dalšími typy až po G-5, jež měla na vzdálenost 8 000–10 000 km nést nálož o hmotnosti 3–5 tun. I když Němci vycházeli z vynikajících myšlenek, které vznikly v Peenemünde, nedokázali je realizovat. Nicméně vyvinuli a vyrobili řadu kvalitních testovacích aparatur pro palubní přístroje, pozemní kontrolní systémy či aerodynamické tunely. V dalších měsících se podíleli na úkolech, jež neměly s raketami nic společného: Vyvíjeli počítače, lodní motory a podobně. Sověti je už nepotřebovali a postupně je posílali do Německé demokratické republiky.

Z německé V-2 sovětská R-1

První raketovou střelnici založili Sověti v pustině 100 km východně od Stalingradu, dnešního Volgogradu, u vesničky Kapustin Jar. Premiérovou střelu V-2 vypustili už 17. září 1947, řídicí systém však nefungoval a raketa dopadla 30 km od cíle. Teprve 18. října odstartovala přesně podle plánu, dosáhla výšky 86 km a doletu 274 km. Za německé asistence odzkoušeli Sověti do listopadu 1947 dohromady 11 raket. Zcela spolehlivé ovšem byly, až když je osadili vlastními řídicími systémy a motory. Na podzim roku 1949 zklamaly z 20 pokusů pouze tři a v následujícím roce přijali vojáci střelu R-1 do výzbroje. 

Kapalinová V-2/A-4 představovala moderní stroj a pro sovětské i americké odborníky se stala praktickou učebnicí pro vývoj dalších raket. O tom, co zajatí němečtí specialisté dělali, nicméně chyběly ze sovětské strany zprávy. Teprve na Mezinárodním astronautickém kongresu konaném v říjnu 1990 v Drážďanech zazněl první oficiální referát na dané téma, a to od G. A. Sadového a F. Borka, který jako svou mateřskou zemi uváděl ještě NDR.

Podle nové studie, kterou publikoval vědecký časopis Science, má řada čínských velkoměst problém – postupně se propadají a vystavují tím mnoho milionů obyvatel stále většímu riziku záplav. Ukázalo se, že asi 45 procent studovaných čínských měst se propadá rychlostí minimálně tří milimetrů za rok, přičemž 16 procent z nich míří do hlubin dokonce rychleji než 10 milimetrů ročně.

Početný čínský výzkumný tým do studie zahrnul celkem 82 čínských velkoměst, jejichž populace přesahuje dva miliony obyvatel. Badatelé k měření použili satelity, které vysílají rádiové pulzy na zemský povrch a mohou velice přesně určit vzdálenost mezi satelitem a konkrétními body na Zemi.

Města jdou ke dnu

V rámci výzkumu porovnávali nadmořskou výšku studovaných měst mezi lety 2015 a 2022 a ukázalo se, že nejlidnatější čínské město Šanghaj, jehož metropolitní oblast má asi 40 milionů obyvatel, kleslo za posledních 100 let asi o tři metry. A klesá dál. Výrazně klesají také například Peking s asi 22 miliony obyvatel nebo třeba Tiencin (Tchien-ťin) s téměř 15 miliony obyvatel.

Pokud jde o možné příčiny, podle vědců je zřejmě ve hře celá řada faktorů. Podle odborníka na klimatickou adaptaci Roberta Nichollse z Východoanglické univerzity v Norwichi je ale hlavním podezřelým odčerpávání spodní vody. Dotyčná čínská města se nacházejí na relativně mladých sedimentech, kde odčerpáváním spodní vody dochází k poklesům zemského povrchu.

Poklesy měst představují závažnou hrozbu nejen kvůli záplavám, které ohrožují města na pobřeží moře a velkých řek. Mají také za následek narušování integrity mnoha budov a městské infrastruktury, což může mít katastrofální následky. Roční náklady na řešení problémů s poklesem půdy stojí čínské úřady již dnes okolo 7,5 miliardy jüanů (v přepočtu zhruba 25 miliard českých korun) a lze očekávat, že bez dlouhodobé a trvalé kontroly těžby podzemní vody se budou tyto náklady i nadále zvyšovat.

Francouzští vědci pod vedením Daniela Cattaerta zkoumali strach u raků červených (Procambarus clarkii), kteří pocházejí z Ameriky a do Evropy byli dovezeni v roce 1973. Badatelé nejprve některé z nich potrápili elektrickými šoky, načež je umístili do akvária s křížovým půdorysem: Dvě ramena halila tma a zbylá dvě se utápěla ve světle, přičemž na „křižovatce“ uprostřed panovalo šero. 

Raci, kteří předtím elektrické šoky nezažili, se toulali celým akváriem, i když mírně upřednostňovali temnější zákoutí, kde se cítili bezpečněji. Naopak ti, kteří elektrickými šoky prošli, byli výrazně opatrnější a do osvětlených ramen se z šera křižovatky nevydávali. „Raci měli strach,“ konstatoval lapidárně Cattaert.

Šoky a léčba úzkosti

Francouzští biologové nejen zjistili, že se raci bojí, ale také odhalili mechanismus jejich strachu. Vyděšení tvorové měli zvýšenou hladinu serotoninu, který se u obratlovců podílí na přenosu vzruchů mezi mozkovými neurony a významně ovlivňuje náladu. Mohl by tedy ovlivňovat i strach u raků? 

Cattaert a jeho kolegové píchli injekci serotoninu korýšům, které předtím elektrickým šokům nevystavili, a pustili je do křížového akvária. Následně se také tito raci začali světla bát a setrvávali ve tmě. Není tedy pochyb, že za račím strachem stojí právě serotonin. 

Vědci navíc rakům po zásazích elektrickým proudem podali lék, který psychiatrickým pacientům pomáhá proti chorobným úzkostem – a živočichům přípravek „zabral“: Po vypuštění do křížového akvária se odhodlali i k průzkumu jeho osvětlených částí.