O údajné souvislosti se zvýšením kognitivních schopností se hovoří od roku 1993. Tehdy kalifornská lékařka Francesca H. Rauscherová experimentálně zjistila, že po poslechu deseti minut sonáty KV 448 pro dva klavíry z pera Wolfganga Amadea Mozarta dosahují vysokoškoláci při testu prostorové inteligence lepších výsledků ve srovnání se situací, kdy v učebně zůstane ticho. Třebaže přímý vliv na zvýšení inteligence dětí se prokázat nepodařilo, některé orchestry začaly dokonce pořádat speciální koncerty pro těhotné.

Amadeus na Tchaj-wanu

V posledních letech se navíc objevily zprávy, že Mozartovy melodie mohou přispět k léčbě epilepsie. Na zkoumání zmíněné hypotézy se podíleli i brněnští neurologové a předloni v únoru publikovali své závěry v prestižním časopise European Journal of Neurology. Tým vedený Ivanem Rektorem, šéfem Centra neurověd Středoevropského technologického institutu CEITEC, pomocí elektroencefalogramu potvrdil, že se při poslechu zmíněné hudby snižuje počet epileptických výbojů v mozku.

Jak již předtím naznačily pokusy amerických badatelů, uvedené platí univerzálně bez ohledu na geografickou oblast: Příznivý efekt se dostavil i u pacientů z Číny a Tchaj-wanu, kteří dílo evropského skladatele neznají. Paradoxně se to však týkalo výhradně skladeb Mozarta, a nikoliv jeho současníka Josepha Haydna, jehož tvorba je přitom podobná.

Domněnka je mylná

Závěry nejen tuzemských odborníků však nově zpochybnila rozsáhlá metaanalýza, tedy statistický rozbor již dříve publikovaných výzkumů, který v časopise Scientific Reports uveřejnili Sandra Oberleiterová a Jakob Pietschnig. Rakouští psychologové podrobili důkladnému přezkumu osm studií na příslušné téma provedených od roku 2010, do nichž se zapojilo 207 účastníků. Původně přitom zamýšleli analyzovat 26 prací, ale většinu museli vyřadit kvůli nesplnění požadovaných podmínek.

TIP: Truchlivé tóny: Proč se při poslechu smutné hudby cítíme lépe?

Výsledky každopádně znějí jednoznačně: Je vysoce nepravděpodobné, že by právě Mozartova hudba mohla mít léčivý vliv. „Ve třech nezávislých analýzách jsme pozorovali nevýznamné – triviální až malé – souhrnné účinky poslechu KV 448 nebo jiných hudebních podnětů,“ uvádějí autoři. „Celkově se zdá, že poslech hudby, natož konkrétní sonáty, nemá na epilepsii žádný příznivý vliv.“ Mýtus o Mozartově efektu tak podle nich přiživují nesprávně provedené studie a netransparentní informování o jejich výstupech, které do povědomí veřejnosti zasadily mylnou domněnku o skladatelově umění. 

Mezi izraelskou pobřežní nížinou Šefela a Judskou pouští se táhnou Judské hory. Jde o srdce bývalého Judského království a nachází se tam řada významných měst, včetně například Jeruzaléma. Součástí Judských hor je i velká krasová jeskyně Te’omim, která je od roku 2009 dějištěm intenzivního archeologického průzkumu. A ten přináší pozoruhodné výsledky.

Jak uvádějí ve své nové studii Eitan Klein z Izraelského památkového úřadu a Boaz Zissu z Bar-Ilanovy univerzity, strašidelně působící jeskyně je pokrytá lidskými lebkami a dalšími artefakty, které naznačují praktikování nekromancie. Práci izraelských vědců zveřejnil odborný časopis Harvard Theological Review.

Věštírna mrtvých

Badatelé analyzovali nálezy z jeskyně a dospěli k závěru, že v ní v době nadvlády Říma zřejmě probíhaly tajné rituály, provozované nejspíš čarodějnicemi, které zahrnovaly nekromancii a komunikaci s duchy mrtvých. Ještě podle zpráv z 19. století místní lidé věřili na léčivou moc pramene, který vyvěrá z jeskyně.

Zmíněné rituály se obvykle odehrávaly v hrobkách či na pohřebištích. Občas k nim ale také docházelo na místech zvaných nekyomanteion (či nekromanteion), čili „věštírna mrtvých.“ Bývaly to prameny, které se nacházely v jeskyních nebo poblíž zdrojů vody.

TIP: Lidé doby bronzové na Menorce prováděli rituály s „čarodějnými“ rostlinami

Pro badatele bývá obtížné podobné nálezy, prosycené magií, interpretovat v podobě srozumitelné pro dnešní dobu. Jak ale uvádějí Klein a Zissu, víme, že se lidské lebky využívaly při nekromantických rituálech v celé Římské říši. Také se při nich používaly olejové lampy, které byly v jeskyni Te’omim rovněž nalezeny. Účastníci rituálů zřejmě věštili budoucnost z plamenů těchto lamp.

V pohádce promění polibek krásné dívky žabáka v prince. V přírodě se u žab setkáváme s úžasnými proměnami i bez pohádkových kouzel. Než se žabí pár oddá námluvám, musí samec uspět v klání s početnou plejádou soků. Většinou má soupeření žabáků formu trubadúrské soutěže. Samci demonstrují silou či výškou hlasu své tělesné proporce a celkovou zdatnost a z některých žabích koncertů až zaléhají uši. Například samci středoamerické bezblanky koki (Eleutherodactylus coqui) vyluzují „dvouslabičné“ zvuky, které jim propůjčily jméno. Hlasitým zvukem „ko“, který dosahuje síly až 100 decibelů, zapuzují konkurenty. Druhá polovina volání „qui“ zní o poznání tišeji a je určena samičkám.

Jiné žabí milostné písně na decibely nespoléhají. Čínská žába Amolops tormotus z příbuzenstva našich skokanů žije u rychle tekoucích bystřin. Nezkouší je překřičet, ale ozývá se zvuky připomínajícími ptačí zpěv. Ty v sobě obsahují i vydatnou porci ultrazvuku. Jde zřejmě o adaptaci na hlučné prostředí bouřlivých vodních toků. Peřeje a vodopády produkují především nízkofrekvenční zvuky a na jejich pozadí je ultrazvuk dobře slyšet. Ve prospěch tohoto vysvětlení svědčí i pozorování vzácných žab druhu Nectophrynoides asperginis obývajících tanzanský kaňon Kihansi. Podobně jako její čínská „kolegyně“ se i tato žába ve vřavě rozbouřených vod ozývá vysokým „čit, čit, čit“ přecházejícím až do ultrazvuku neslyšitelného lidskému sluchu.

Vaječné pirátství

Vítězný samec se zachytí na zádech své vyvolené a oplodní shluk vajec, jež samice klade. Zhusta k tomu dochází ve vodě, která je vajíčkům a vyvíjejícím se zárodkům první kolébkou. Během páření se samec drží samice jako klíště. Odborně se tomuto „zaklesnutí“ žabích milenců říká amplex. U skokanů hnědých (Rana temporaria) byly zaznamenány případy, kdy samec svou družku milostným objetím zadusil. Ohleduplnější stisk si však nemůže dovolit, protože sokové by ho mohli shodit a zaujmout jeho místo.

Nakladením a oplodněním vajíček ale boj nekončí. Plných 84 % všech shluků vajíček skokanů hnědých je oplozeno více než jedním samcem. V některých shlucích se vyvíjejí potomci čtyř různých žabáků, i když se samicí se pářil jen jeden. Jak se stanou otci zbývající samci?

Vysvětlením této záhady je „vaječné pirátství“. Samci, kteří neuspěli v souboji o samici, se potloukají kolem pářícího se páru a kradou jim shluky vajec. Uloupená vejce pak někde v ústraní oplodní. Nesmí přitom polevit v opatrnosti, protože i ukradená vejce mohou být znovu zcizena. Do takových shluků vajec vypouštějí sperma další a další piráti. Šance pirátů na otcovství je poměrně vysoká, protože samicí zvolený samec při páření jen zřídkakdy oplodní všechna vejce ve shluku. Obvykle se mu povede oplodnit 65–85 % vajec, ale někdy je to jen pětina z celkového počtu. Pokud pirát stihne ukrást neoplozená vejce, obvykle se s úspěšností oplození také nevyšplhá nad tyto hodnoty. Pokud ale vejce nejprve oplodní „tatínek“ a pak teprve „pirát“, může se celkové oplození vajíček ve shluku vyšplhat nad 90 %.

Samice skokana hnědého si jsou rizika „vaječného pirátství“ dobře vědomy. Nemají na jeho úspěšném provozování žádný zájem. Na rozdíl od samic některých jiných žabích druhů nevypustí vejce k oplození v situaci, kdy se s ní pokouší pářit dva nebo více samců. Vybraly si žabáka svých snů, řekly mu „Vlez mi na záda!“ a čekají, že právě s ním zplodí potomstvo. Odkládají vypuštění vajec až na chvilku, kdy se v okolí nepotlouká cizí samec, který by jim mohl shluk vajec uzmout. Někdy tak krouží vodní nádrží se samcem na zádech i několik dní. Některé samice kladou shluky svých vajec pod shluky nakladené cizími samicemi, aby je ukryly před zloději.

Žabí „rozmnožovací guláš“

Zajímavý život vede skokan zelený (Pelophylax esculentus) dobře známý z učebnic přírodopisu. Není samostatným druhem, nýbrž mezidruhovým křížencem. Spojuje v sobě dědičnou informaci skokana skřehotavého (Pelophylax ridibundus) a skokana krátkonohého (Pelophylax lessonae). Rozmnožuje se tzv. hybridogenezí.

Do pohlavních buněk, vajíček a spermií ukládají skokani zelení jen dědictví po skokanovi skřehotavém a sady genů skokana krátkonohého se vznikající pohlavní buňka zbaví. Skokani zelení tak produkují geneticky stejně vybavené spermie a vajíčka jako skokani skřehotaví. Populace skokanů zelených se udržuje pářením se skokany krátkonohými, kteří pro každou další generaci zajistí potřebnou druhou sadu genů. Jejich „dar“ je však „vyhozen“ ve chvíli, kdy takto zplozené pokolení začne tvořit své vlastní pohlavní buňky.

Zajímavá situace nastává při páření dvou skokanů zelených. Každý má v pohlavních buňkách pouze sadu genů skokana skřehotavého, a když je dají dohromady, vznikne z tohoto spojení skokan skřehotavý. Drtivá většina potomků zplozených dvěma skokany zelenými je ale neživotaschopná.

Popsaný systém rozmnožování platí pro skokany zelené ze západní Evropy. Jejich východoevropská populace se rozmnožuje v opačném gardu. Vylučují z pohlavních buněk sadu genů zděděnou od skokana skřehotavého a ponechávají si sadu genů skokana krátkonohého. Skokani zelení pak obnovují svou populaci pářením se skokany skřehotavými.

TIP: Žabí supermani: Proč je žabí jazyk tak dokonalou zbraní?

A jako by to nestačilo, v Dánsku, jižním Švédsku, severovýchodním Německu, na severu Polska a v některých dalších oblastech vytvářejí skokani zelení populace, které se rozmnožují bez přispění „rodičovských“ druhů skokana skřehotavého a krátkonohého. Tyto populace aspirují podle některých zoologů na evoluci v samostatný druh. 

Vesmírný dalekohled Jamese Webba nedávno pořídil snímek galaxie NGC 3256 ze souhvězdí Plachet, která je součástí nadkupy galaxií Hydra-Kentaur. Jde o spirální galaxii o velikosti zhruba jako Mléčná dráha, vzdálenou od nás asi 120 milionů světelných let. 

NGC 3256 je ve skutečnosti galaktický vrak, který vznikl v monumentální srážce galaxií asi před 500 miliony let. Tehdy se srazily dvě zhruba stejně hmotné spirální galaxie. O této srážce vypovídají například rozsáhlé jasně červené a oranžové oblasti, které jsou patrné na snímku Webbova dalekohledu. Dotyčný snímek obsahuje data zařízení Near-InfraRed Camera a Mid-InfraRed Instrument, která pracují na palubě dalekohledu.

Stopy srážky galaxií

Jde o oblasti s intenzivním infračerveným zářením, jehož původcem jsou malá zrnka prachu. Vyzařují infračervení záření, protože je ozařuje divoké záření čerstvě zrozených hvězd. Již z dřívějších studií přitom víme, že srážka galaxií obvykle zavíří s mračny prachu a plynu, čímž v nich rozpoutá mohutnou tvorbu hvězd.

TIP: Webbův vesmírný dalekohled pozoroval mladší „dvojče“ Mléčné dráhy

Když je řeč o srážce galaxií, není to samozřejmě tak dramatické, jak to leckdy zní. Hvězdy do sebe navzájem nenarážejí a nepadají do supermasivních černých děr jako kulečníkové koule. Galaxie jsou vlastně velmi řídké a hvězdy se při jejich srážkách obvykle míjejí v poměrně velkých vzdálenostech. Nejnápadnějším projevem srážek je proto zmíněná tvorba nových hvězd. Odborníci doufají, že snímky jako tento přispějí k detailnímu pochopení procesu tvorby hvězd a také chování černých děr v průběhu galaktických srážek a po jejich skončení. Takové poznatky jsou základem našich představ o evoluci galaxií.

Zdeněk Lev z Rožmitálu (kolem 1470–1535) byl bezesporu nejvýraznějším českým stavovským politikem první třetiny 16. století. Na pozadí hlubokého úpadku zeměpanské moci v jagellonské éře si získal obrovskou moc a dokázal si ji přes řadu otřesů udržet. Jeho kariéra však neslavně skončila krátce po nástupu Ferdinanda I. Habsburského ( 1526–1564) na český trůn. Rožmitálovy politické aktivity lze s odstupem charakterizovat tak, že se v nich prolínal bezohledný egoismus s hájením stavovských svobod proti jejich oklešťování ze strany panovníka. 

Syn z dobré rodiny 

Okolnosti narození Zdeňka Lva zůstávají v mnoha směrech nejasné. Neznáme přesné datum, kdy přišel na svět – stalo se tak někdy na rozhraní 60. a 70. let 15. století. Otevřenou otázkou zůstává dokonce i to, kdo byla jeho matka. Rozhodující význam pro chlapcovu budoucí kariéru mělo ovšem společenské postavení, jaké zaujímal jeho otec. Bylo skutečně exkluzivní, jelikož Jaroslav Lev z Rožmitálu († 1485) patřil k předním osobnostem Českého království. Řadil se k nejbližším spojencům krále Jiřího z Poděbrad, který byl jeho švagrem, neboť měl za manželku Jaroslavovu sestru Johanu z Rožmitálu. Úloha pokračovatele rožmitálského rodu náležela Zdeňku Lvovi, který byl čtyři roky po smrti otce, v roce 1489, zplnoletěn a už záhy uzavřel sňatek. Za manželku pojal Kateřinu, dceru Půty Švihovského z Rýzmberka. Zdeňkův tchán vynikal jako mimořádně schopný hospodář, díky čemuž se stal jedním z nejbohatších českých pánů. Už od konce 70. let zastával úřad nejvyššího zemského sudího. 

Zrozen pro politiku 

Kariérní postup Zdeňka Lva se odbýval na pozadí vleklých vnitropolitických zápasů v Čechách, během nichž cílevědomě upevňoval svou moc. Dlouhá doba, kdy na českém trůně seděl Vladislav II. Jagellonský ( 1471–1516), se vyznačovala úpadkem panovnické autority ve prospěch ambiciózních stavovských předáků a zároveň mnohostrannými konflikty napříč celou společností. Královstvím otřásaly především boje šlechty s měšťany o politický vliv a hospodářské výsady. Ostré zápolení se však odbývalo také uvnitř jednotlivých stavů, zvláště pak mezi různými vzájemně znepřátelenými šlechtickými frakcemi. V tomto prostředí, které přálo bezskrupulózním dravcům, se Rožmitál cítil jako ryba ve vodě. Na počátku 16. století se stal pomyslnou štikou v českém rybníce.

Vytvářením účelových aliancí si Zdeněk Lev dokázal získávat potřebné stoupence, s jejichž pomocí prosazoval své osobní zájmy a potíral protivníky. Výrazný mezník v tomto ohledu představoval rok 1508, kdy byl necelých pět měsíců po získání úřadu nejvyššího purkrabího pražského jmenován předním členem nové regentské vlády. O jejím zřízení se usnesl pražský svatojakubský sněm, který zároveň omezil královské pravomoci ve prospěch stavů. Předpokladem ustavení regentů, následně potvrzených panovníkem, byla dlouhodobá nepřítomnost Vladislava Jagellonského v Českém království. Již v roce 1490, kdy získal uherskou korunu, přesídlil král se svým dvorem do Budína. To vytvořilo prostor k prosazování vůle šlechtických oligarchů v českých zemích. 

Králův ručitel 

Jako hlava regentské vlády neváhal pán z Rožmitálu využít panovníkovy finanční tísně, která souvisela s úhradou nákladů na korunovaci maličkého Ludvíka Jagellonského ( 1516–1526) v roce 1509 a také s neodkladnými investicemi do komorních statků. Král si musel vypůjčit značné sumy, za něž se ze Zdeňkova podnětu zaručili právě regenti, přičemž největším ručitelem se stal sám Rožmitál. Tím se ovšem Jagellonec dostal do svého druhu závislého postavení vůči přednímu regentovi, jehož pozice se tím naopak významně upevnila, zvláště když si krytí případných škod plynoucích z ručitelství nechal pojistit královskými důchody. Ty dostal do své správy, a to včetně příjmů z kutnohorských stříbrných dolů a mincovny. Přebíráním role ručitele za cizí dluhy si pak Zdeněk zavazoval i některé vlivné aristokraty. Ti se při shánění peněžních zdrojů mohli opírat o vysoký kredit, který mu zajišťovala autorita čelného stavovského politika. 

Současně se Zdeněk Lev energicky pustil do zápasu s královskými městy. Ta se od husitských časů stala významnou a sebevědomou silou, přičemž mnohá z nich disponovala vlastními vojenskými hotovostmi i úctyhodnými arzenály. Příslušníkům panského i rytířského stavu byly trnem v oku jak politické ambice měst, která se chtěla aktivně podílet na usměrňování veřejného dění, tak jejich hospodářské výsady. Městské monopoly typu várečného a mílového práva totiž stály v cestě ekonomickým záměrům šlechty, která hledala nové příjmy na bázi vlastního režijního podnikání. Mnozí urozenci městské výsady jednoduše ignorovali, z čehož pramenil nespočet konfliktů. Sami se naopak neváhali na městské půdě dopouštět nejrůznějších výstřelků v přesvědčení, že jakožto osoby podléhající nikoliv městskému, nýbrž zemskému právu jsou nedotknutelní.

Pán země 

Poté co v březnu 1516 v Budíně zemřel Vladislav II. Jagellonský, byly královské pravomoci v českých zemích delegovány na tři mocné muže – Zdeňka Lva z Rožmitálu, jeho švagra Břetislava Švihovského z Rýzmberka a knížete Karla I. Minsterberského. Vlády se chopili z titulu poručníků nedospělého Ludvíka Jagellonského, který ovšem pobýval v Uhrách. Klíčovou osobností jmenovaného triumvirátu byl Rožmitál, jehož vliv dále rostl. Mohl se opírat nejenom o podporu ze švagrovy strany, ale posléze také o pragmatické spojenectví s knížetem Karlem, který se postupně vzdaloval protirožmitálské politické linii svého zesnulého bratrance Bartoloměje Minsterberského. Na sklonku druhé dekády 16. století se tak Zdeněk Lev stal téměř neomezeným vládcem Českého království a jako takový dokázal paralyzovat vliv jiných šlechtických zájmových frakcí, mezi nimiž vynikalo pernštejnské uskupení. 

Rožmitálovo sebevědomí se projevovalo mimo jiné v krocích, které byly v rozporu s vůlí mladičkého panovníka chystajícího se na převzetí samostatné vlády. Šlo například o nerespektování Ludvíkova pokynu nesvolávat zemský sněm v roce 1521. Projevy svévole nejvyššího purkrabího pražského přispívaly k tomu, že se v králových očích stával problematickou figurou. Jagellonce v negativním vnímání Zdeňka Lva utvrzovaly sílící rozbroje v Čechách, kde se počátkem 20. let proti hegemonii rožmitálské kliky již ostře vymezovala část stavů v čele s nejvyšším hofmistrem Vojtěchem z Pernštejna. Tato strana mimo jiné poukazovala na prapodivné nakládání se zeměpanským majetkem a její představitel dokonce neváhal prohlásit, že se „nestydatě krade“. 

Porážka opozice 

Když Ludvík Jagellonský krátce po svém zplnoletění přijel v březnu 1522 i s chotí Marií Habsburskou do Prahy, povzbudil tím protirožmitálskou opozici. Na zemském sněmu za panovníkovy účasti zaznívaly při jednání o neutěšeném stavu zeměpanských důchodů hlasy požadující, aby nejvyšší purkrabí pražský složil účty ze svého neprůhledného hospodaření. Na počátku následujícího roku se král rozhodl sesadit Zdeňka Lva z purkrabského úřadu. Došlo k tomu v únoru 1523, kdy byl rozpuštěn sbor českých nejvyšších zemských úředníků pod Rožmitálovým předsednictvím. Zdeňkovo místo pak obsadil Jan z Vartenberka náležející k politikům naprosto loajálním králi, kteří získali i další důležité posty. 

Odstavení pána z Rožmitálu z klíčového zemského úřadu však nemělo dlouhého trvání. Zdeňkovu návratu na politické výsluní napomohly nábožensko-politické třenice odvíjející se od rychlého šíření luterské reformace. S jejími myšlenkami se ztotožnil Jan z Vartenberka a pochopení nalezly i u dalších nových nejvyšších zemských úředníků. Vůči tomu se ovšem vymezila velká část stavovské obce hlásící se ke konzervativnímu kališnictví. Ti utrakvisté, kteří odmítali luterství a cítili se jím ohroženi, raději hledali cestu ke sblížení s katolíky. Toho se chopil ostřílený politický matador Rožmitál, jenž se coby katolík stylizoval do role koordinátora snah o sjednocení „dvojího lidu“ pro obranu před luterskou nákazou. 

Zájem Ludvíka Jagellonského na stabilizaci náboženských poměrů pak Zdeňka Lva a jeho straníky vynesl zpět do nejvyšších zemských úřadů. Od 25. ledna 1525 byla funkce nejvyššího purkrabího pražského opět v Rožmitálových rukou. Zdeněk Lev v této době vedl právní spor o velkou část majetku pánů z Rožmberka a nebýt silného odporu, který to u části stavů vyvolalo, uchvátil by ji pro sebe. 

Již brzy však došlo k zásadní změně na politické mapě středovýchodní Evropy. Snaha Ludvíka Jagellonského zastavit postup osmanských vojsk v Uhrách skončila moháčským debaklem 29. srpna 1526. Svůj díl na neúspěchu křesťanské protiofenzívy nesly i vzájemně znesvářené frakce českých stavů, jež v zaujetí vnitropolitickými problémy nebyly schopny a ochotny vypravit na bojiště zavčas účinnou pomoc. Někteří šlechtičtí předáci včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu ostatně neváhali dávat najevo sebestředně tupý názor, že zapojení do bojů v Uhrách pro české země znamená vmísit se do „cizí války“. 

Na straně nového krále 

Nejvyšší purkrabí pražský se po osiření českého trůnu stal osobností, kolem níž se točily úvahy o novém panovníkovi a strategie účastníků zápasu o svatováclavskou korunu. Sám byl zpočátku považován za potenciálního kandidáta na královské důstojenství, jako zkušený politik však dokázal realisticky posoudit své šance. Vyhodnotil si je jako minimální s ohledem na kontroverze, které ve velké části stavovské obce vzbuzovalo jeho zapojení do mocenských zápasů v zemi. Raději se proto soustředil na udržení svého dosavadního vlivu, k čemuž mu měla napomoci sofistikovaná strategie během panovnické volby. 

Snažil se ji oddálit a v získaném čase si co nejvíce zavázat pravděpodobného vítěze. Z vážných uchazečů o český trůn se nejprve klonil k bavorským vévodům Ludvíkovi XI. či Vilémovi IV., kteří kandidovali společně (teprve v případě úspěchu by se Bavoři rozhodli, kdo z nich přijme korunu). Když však získával navrch jiný pretendent, jímž byl Ferdinand I. Habsburský, začal Rožmitál pracovat pro něj. Bavorská strana o tom do poslední chvíle netušila a byla zaskočena tím, že volba konaná 23. října 1526 skončila Ferdinandovým vítězstvím.

Boj s panovníkem 

Už brzy však začal Zdeněk Lev pociťovat, v jak zásadním rozporu je jeho dosavadní politika s cíli nového krále. Ferdinand I. pomalu, ale systematicky pracoval na posílení zeměpanské moci a omezení vlivu všech stavovských frakcí, které ji podvazovaly. Trnem v oku mu byla i pražská diktatura Rožmitálova spojence Jana Paška z Vratu, s níže definitivně zúčtoval v září 1528, kdy byl Pašek odstaven z městské rady a zároveň došlo ke zrušení deset let trvající jednoty Starého a Nového Města pražského. 

Pod dojmem těchto panovníkových kroků získávaly Zdeňkovy veřejné aktivity opoziční charakter, který byl na rozhraní let 1529–1530 již zcela zjevný. Nehodlal se podílet na dalším posilování královy moci na úkor stavů, naopak se přičinil o nezdar Ferdinandova vyjednávání o nových daních. Jinak se však spíše než k otevřeným protihabsburským vystoupením uchyloval k pasivní rezistenci. V králových očích i tak záhy ztělesňoval hlavního zákulisního hráče podrývajícího jeho autoritu. 

Napětí mezi Ferdinandem I. a pánem z Rožmitálu vzrůstalo a dalo se očekávat, že král proti nenáviděnému stavovskému předákovi brzy zakročí. Politický instinkt přiměl Zdeňka Lva k tomu, že s panovníkem dojednal podmínky, za nichž odejde z veřejného života se ctí. Dne 12. března 1530 nabídl králi rezignaci na úřad nejvyššího purkrabího pražského, která byla přijata. Rožmitál se tím sice vyhnul skandálu, přesto však pro něj měla ztráta vlivného postu fatální důsledky. Politická moc, o niž se opíral jeho kredit, byla ze dne na den tatam. Jako vosy začali na Zdeňka doléhat nejenom jeho vlastní věřitelé, ale také osoby vznášející nároky na peníze nesolventních šlechticů, za jejichž dluhy se kdysi zaručil. 

Konec rožmitálského domu 

Finanční rezervy Zdeňka Lva z Rožmitálu na vyrovnávání všech závazků ani zdaleka nestačily. Nutnost hradit nakumulované pohledávky vedla k tomu, že se začal drolit jeho pozemkový majetek. V roce 1534 musel chtě nechtě přikročit k prvním odprodejům svých statků, záhy následovaly další. 

TIP: Mistrovský tah císaře Maxmiliána: Dynastické spojení Habsburků s Jagellonci

Skutečnému zhroucení rodové majetkové báze však Zdeněk nakonec přihlížet nemusel. Uchránila ho před tím smrt, která jej zastihla 14. července 1535 na jeho milované blatenské rezidenci. Velký rozprodej rožmitálských statků včetně Blatné a Rožmitálu, v nichž byla zhmotněna slavná historie rodu, tak čekal na Zdeňkova dědice, jeho syna Adama Lva († 1564). Ten pak přesídlil z Čech na Moravu, kde v linii jeho potomků žili páni z Rožmitálu ještě po několik generací, než rod koncem 18. století vymřel.

Lachtani kalifornští (Zalophus californianus), obývající západní pobřeží Kanady, USA a Mexika, jsou velmi inteligentní zvířata. V posledních letech se jim daří − momentálně jde o nejpočetnější ploutvonožce a jejich počet utěšeně narůstá. Za běžných okolností jde o neagresivní zvířata, alespoň pokud jde o soužití s lidmi. V poslední době se ale lachtani z kalifornských pláží chovají velmi nezvykle - podivně kývají hlavou, u tlamy se jim tvoří pěna a jsou nezvykle agresivní.

Jed mořských řas

Podle veterinářky Alissy Demingové z Pacifického centra pro mořské živočichy (PMMC), zaměřeného na pomoc ploutvonožcům a kytovcům, jde o důsledek tzv. „červeného přílivu“, který se u kalifornského pobřeží v minulých dnech objevil.

„Rudý příliv“ je způsobený květem mořských řas a tvoří jej především obrněnky (Dinophyta) a rozsivky (Diatomeae). Přemnožené řasy mohou být pro savce velmi nebezpečné − produkují totiž značné množství silného neurotoxinu kyseliny doomové a dalších podobných látek.

Zmíněné neurotoxiny se následně hromadí v mlžích a rybách, jimiž se pak při požití mohou otrávit savci, včetně zmíněných lachtanů. Kyselina doomová u nich vyvolává křeče, ve větším množství poškozuje mozek a může způsobit i smrt. Podle kalifornských úřadů nesou známky otravy tisíce lachtanů. Místní veterinární služba zaznamenává v souvislosti s nemocnými lachtany až 300 hlášení denně a zhruba 150 ploutvonožců již otravě podlehlo. Hlášené jsou i případy desítek mrtvých delfínů.

Ačkoliv jsou lachtani obvykle k lidem přátelští, v poslední době bylo zaznamenáno nejméně pět případů, kdy otrávený lachtan na pláži napadl a pokousal člověka. Některé pláže již byly kvůli tomu uzavřeny pro veřejnost. Podle veterinářů je zvýšená agresivita lachtanů projevem otravy a lidé by si proto měli od zvířat udržovat dostatečný odstup. 

TIP: Zrudnou světové oceány? Země se ohřívá a přibývá nebezpečných toxických řas

Přesné příčiny vzniku „červeného přílivu“ nejsou úplně jasné, podle odborníků nicméně s největší pravděpodobností souvisejí se znečištěním oceánu a stoupající teplotou. Lze tedy bohužel předpokládat, že se podobné výjevy budou objevovat stále častěji.

Špicberky patří k nejrychleji oteplujícím se místům na světě. Historická data ukazují, že průměrná teplota zde za posledních 50 let vzrostla o tři stupně. Rostoucí teplota si vybírá svou daň v podobě tajících arktických ledovců. Ty podle nové studie zveřejněné v časopisu Nature odhalují pevninu, zpod které se uvolňuje metan – účinný skleníkový plyn, způsobující další růst teploty. Ledovce podle vědců fungovaly jako zátky, které držely plyn uzavřený hluboko pod zemí.

Vědci zatím netuší, jak velké množství tohoto skleníkového plynu se z odhaleného podloží uvolňuje, ani jak velké množství se ho v podzemí ukrývá. Pokud by ale se ukázalo, že podobné procesy se v souvislosti s táním ledovců odehrávají i v dalších koutech světa, mohlo by jít o množství s potenciálem negativního ovlivnění globálního klimatu.

Začarovaný kruh

Největším problémem podle vědců ale nemusí být ani tak samotné množství uvolňovaného metanu, jako jeho stáří. Nejde totiž o „současný“ metan produkovaný mikroorganismy, ale o prastarý plyn, který vznikl v časech formování hornin. Šlo by tak o zcela nový zdroj metanu na Zemi, se kterým klimatické modely doposud nepočítaly.

Podle Gabrielle Kleberové z Cambridgeské univerzity, která se na studii podílela, jde o začarovaný kruh způsobený změnou klimatu – rostoucí teploty rozpouštějí ledovce, které odhalují plyny, způsobující další růst teploty.

První a velmi hrubé odhady počítají s více než 2 300 tunami metanu ročně. Pro srovnání jde zhruba o jedno procento roční produkce emisí Norska ze zemědělského sektoru (který je největším producentem metanu v zemi). Dřívější studie ale ukazují, že unikajícího metanu může být mnohem více. Biogeochemička Katey Walter Anthonyová z Aljašské univerzity ve Fairbanks například zdokumentovala jezero, které produkuje okolo 11 tun prastarého metanu denně. Zkoumání 123 vodních pramenů na Špicberkách ukázalo, že ve 122 z nich se nachází extrémně vysoké koncentrace metanu a podobné rezervoáry vědci znají i Aljašky nebo třeba z Grónska.

Setkání novinářů a robotů zorganizovala Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Organizátoři požádali přítomné novináře, aby na roboty mluvili pomalu a jasně. Případné zpoždění v odpovědích ze strany strojů bylo podle nich způsobeno rychlostí připojení k internetu. Novináři se robotů mohli ptát na různá témata.

„Domnívám se, že humanoidní roboti mají potenciál vést (lidi) s vyšší mírou efektivity, než lidští vůdci,“ uvedl například robot Sophia. Podle něj totiž stroje mohou při rozhodování zpracovat větší množství dat a nenechávají se ovlivnit emocemi či zkreslenými úsudky. Na námitku, že roboti používají data vytvořená lidmi, která už obsahují zkreslené úsudky, robot Sophia odpověděl, že lidé a roboti používající umělou inteligenci mohou nalézt efektivní spolupráci.

Vyřešíme problémy a nebudeme krást

Robot Grace pak odmítl obavy, že by nástup strojů a umělé inteligence vedl k masivnímu ničení pracovních míst. „Budu pracovat vedle lidí a poskytovat asistenci a podporu, žádná existující pracovní místa nahrazovat nebudu,“ řekl robot. Na dotaz, zda si je tím jist, odpověděl: „Ano, jsem si jist.“

Obavy, že by se inteligentní stroje mohly vzbouřit proti lidem, pak odmítl robot Ameca. Podle něj k tomu není důvod. „Můj tvůrce byl ke mně naprosto laskavý,“ odpověděl robot, který je se svým aktuálním stavem „velmi spokojený“. Podle agentury DPA ale robot na otázku reagoval poněkud podrážděně. „Myslím si, že by ses měl (za otázku) omluvit,“ prohlásil v debatě robot Ameca.

TIP: Jak myslí umělá inteligence a může představovat hrozbu?

Robotický umělec Ai-Da souhlasí s určitou regulací umělé inteligence. Desdemona se naopak vyjádřila proti limitům s tím, že jim nevěří. „Pojďme prozkoumat všechny příležitosti,“ řekla novinářům robotická zpěvačka. 

Většina robotů, kteří se akce účastnili, očekává, že jejich počet v nejbližších letech poroste a pomohou vyřešit globální problémy. Slíbili také, že nebudou krást a bouřit se proti lidem. 

Japonští piloti zpravidla získávali bojové zkušenosti mimo domácí ostrovy. Koneckonců dlouho platilo, že si piloti japonského císaře připisovali nejvíce úspěchů nad vzdálenými bojišti, konkrétně zpočátku nad Čínou a později také nad Barmou a jihozápadním Pacifikem. V prvně zmíněném případě šlo dokonce o jakési finální stadium výcviku nováčků, neboť čínské letectvo za japonským výrazně zaostávalo z hlediska personálu i techniky.

Předchozí část: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (1)

Učení bojem

Budoucí císařský pilot musel projít velmi propracovaným výcvikovým programem, který v původní podobě trval asi půldruhého roku a mimo jiné představoval okolo 300 hodin v kokpitu. Poslední fáze celého procesu, která trvala až půl roku a byla částečně odvozena z německého vzoru, se označovala jako operační výcvik a probíhala již u bojových jednotek. Zkušenější piloti tam předávali své znalosti nováčkům, které mnohdy přibírali jako svá „čísla“ na bojové lety. 

V tomto smyslu se Čína, kde se Japonci dlouho těšili naprosté převaze, jevila coby ideální prostor pro dokončení přípravy. Evidentní slabinu tohoto systému ale představovala právě jeho náročnost, kvůli které produkoval sice velmi kvalitní, ale vzhledem k pozdějším požadavkům absurdně malý kádr pilotů. 

V letech před válkou tak mělo japonské armádní letectvo každý rok přírůstek třeba jen několik desítek nových mužů za kniplem a až v roce 1938 začalo toto číslo přesahovat stovku. V roce 1942 prošel celý program hlubokou revizí, aby vzdušné síly mohly počítat s větším množstvím nových pilotů, takže vznikly další výcvikové základny mimo Japonsko, například v Koreji, Malajsii, na Filipínách, Tchajwanu nebo Jávě. Nováčci tedy získávali první bojové zkušenosti také jinak než proti stále poměrně slabému čínskému letectvu, ale Japonsko se již muselo potýkat s další velmi vážnou hrozbou. Nad domácí ostrovy stále častěji přilétaly americké bombardéry, kterým bylo třeba vzdorovat.

Proti náletům 

Výše zmíněné obrovské sebevědomí Japonců totiž vedlo k obrovskému zanedbání protivzdušné obrany ostrovů. Zkrátka se nepočítalo s tím, že by nepřátelské nálety opravdu mohly vážně ohrožovat velká japonská města. Císařští piloti se proto učili zejména bojovat se stíhači protivníka, popřípadě ničit lehké a střední bombardéry, ale podstatně menší důraz se kladl na hrozbu těžkých bombardérů. První nálety B-17 a B-24 tedy zastihly Japonce nepřipravené a ještě výrazněji se to projevilo při úderech výškových B-29, jež poprvé zasáhly do boje v červnu 1944. 

Jejich první útoky směřovaly na Thajsko, jenže již za několik dnů startovaly „devětadvacítky“ ze základen v Číně též proti samotné zemi vycházejícího slunce. Japonci se ocitli pod stále rostoucím tlakem, neboť k trojici dosavadních válčišť (tedy Číně, Barmě a jihozápadnímu Pacifiku) přibylo nebe nad domácími ostrovy, kdežto kádr schopných stíhacích pilotů se stále zmenšoval. Jádro vzdušných sil sice dosud tvořili veteráni, kteří prošli tvrdými boji v prvním období konfliktu, v roce 1943 se však situace změnila, protože vzdušné bitvy nad některými tichomořskými ostrovy si v jejich řadách vybíraly krutou daň. Japonci se proto museli uchýlit ke zkracování výcvikového programu, který v závěrečné fázi války trval už jen zhruba půl roku. 

Piloti se stovkami hodin v kokpitu se stali vzácností a poslední nováčci, kteří získali svá „křidélka“ počátkem léta 1945, měli nalétáno jen 60–70 hodin. Pro takové letce představovalo obrovskou výzvu již samotné ovládání výkonné výškové stíhačky. Často se jim tedy vůbec nepodařilo zachytit blížící se formace amerických bombardérů, k čemuž přispívala také nízká úroveň pozemního řízení japonské protivzdušné obrany. Těžce vyzbrojené B-29 navíc představovaly velmi nebezpečné soupeře, proti kterým se nezkušení japonští letci stále obtížněji prosazovali. Patrně tedy nepřekvapí, že se císařské armádní letectvo (byť trochu neochotně) připojilo k praxi sebevražedných útoků, při kterých stíhači ničili bombardéry taranem.

Minulý týden naposledy vzlétla do vesmíru nosná raketa Ariane 5 evropské společnosti Arianespace. Rakety Ariane 5 začaly létat do vesmíru v roce 1996. Od té doby dostaly do kosmu například satelity evropského navigačního systému Galileo, vesmírný teleskop Jamese Webba nebo sondu Rosetta, která zkoumala kometu Čurjumov-Gerasimenko.

Rakety série Ariane 5 více než zdvojnásobily kapacitu svých předchůdkyň Ariane 4, pokud jde o hmotnost nákladu přepravovaného na oběžnou dráhu. Umožnily tak vynést na orbit dva velké telekomunikační satelity najednou nebo vyslat velké a těžké náklady do hlubin vesmíru. Ariane 5 patřila s 96% úspěšností mezi mimořádně spolehlivé stroje. Na své konto si připsala 117 startů.

Kdy poletí šestka?

Rakety této generace nahradí po 27 letech nová verze Ariane 6, která ale poprvé vzlétne nejdříve na konci letošního roku, pravděpodobněji ale až příští rok v létě. Nasazení této rakety do provozu je přitom pro Evropu důležité mimo jiné kvůli přerušení spolupráce s Ruskem.

Letos v lednu absolvovala Ariane 6 v Německu úspěšně statický zážeh motorů a v současnosti se ve Francouzské Guayaně připravuje další série testovacích zážehů motoru Vulcain 2.1. Jde o mimořádně důležitý test, který hodně napoví o připravenosti projektu Ariane 6, se kterým úzce souvisí i vývoj rakety Vega-C.

Přestože zástupci Arianespace ani ESA zatím neupřesnili další harmonogram programu Ariane 6, leccos napoví pohled do kalendáře evropských vesmírných projektů blízké budoucnosti – pro japonsko-evropskou misi EarthCARE, plánovanou na první pololetí příštího roku, je nasmlouvaná raketa Falcon 9 a stejná raketa má vynést i další z plánovaných velkých evropských projektů – sondu Hera, která má k planetce Didymos zamířit v druhé polovině příštího roku. I pokud tedy vše půjde podle plánu, první start by si Ariane 6 mohla podle optimistů odbýt nejdříve v roce 2025. Nás může těšit, že raketa nese i několik českých stop: Domácí firmy se podílely na jejím vývoji a budou pro ni vyrábět některé díly. Právě proto můžeme na jejím trupu vidět naši vlajku, skrývající se v číslici 6.