Snaha sestrojit perpetuum mobile čili stroj, který bude fungovat bez spotřeby energie, patřila od pradávna ke snům mnohých vynálezců. Nebylo tedy divu, že když Charles Redheffer představil ve Filadelfii roku 1812 svůj prototyp zařízení, které nepotřebuje žádný pohon, vyvolal vynález doslova senzaci. Každý chtěl vidět zázrak moderní mechaniky a Redheffer neváhal za návštěvu své výstavy inkasovat nemalé částky. Ale právě touha po penězích se mu nakonec stala osudnou.

Chtěl sestrojit stroj ještě větší, na němž by vydělal ještě víc, a neváhal tak zažádat město o finanční podporu. Jenže radní nebyli hloupí a v roce 1813 přišlo stroj prověřit osm komisařů. K samotnému vynálezu se nedostali, neboť jej Redheffer střežil za zamřížovanými okny. Pouhé zhlédnutí stroje na jedné z výstav jim však potvrdilo domněnku, že se jedná o podvrh a bylo jen otázkou času, kdy se jim to podaří dokázat.

Odhalen vynálezcem parníku

Redheffer cítil, že se nad ním začínají stahovat mračna a raději utekl do New Yorku, kde byl dosud neznámý. I zde začal svůj zázrak vystavovat. Jednoho dne se ale na stroj přišel podívat inženýr mechaniky Robert Fulton, slavný vynálezce parníku – a podvod odhalil. Když Fulton odstranil ze stroje boční dřevěné díly, objevil se dlouhý drát, vedoucí přes zeď do další podkrovní místnosti. Tam se lidem naskytl tragikomický pohled: překvapený stařík, kterého Redheffer najal, jednou rukou točil klikou a poháněl tak celý stroj, zatímco v druhé ruce držel chleba, který zrovna jedl. Rozzlobení diváci stroj zničili a Redheffer opět prchl z města.

I když měl vynálezce z ostudy kabát, s vývojem perpeta mobile pokračoval nadále. Svůj další prototyp, který dokončil roku 1816, však již veřejnosti představit odmítl. Jisté je, že v červenci roku 1820 na americkém patentovém úřadu získal patent pro zařízení registrované pod tajemným názvem „stroj pro získání energie“. Zda se skutečně jednalo o perpetuum mobile, se však bohužel již nikdy nedozvíme. Společně s dalšími údaji shořel i ten Redhefferův při rozsáhlém požáru, jenž patentový úřad zachvátil v roce 1836.

Jestli bude lidstvo vůbec někdy připraveno pátrat po životě na jiných tělesech Sluneční soustavy, je nepochybně dobré vědět, kde se po něm poohlédnout. Vědci proto sestavili seznam míst, která se jeví nejnadějněji. Vedle Marsu a ledového Pluta se nadějně jeví i měsíce Jupitera.

Europa: Šance nejen v oceánu

Pod ledovou kůrou Jupiterova měsíce Europa se nachází kapalný vodní oceán. Důkazy poskytl Hubbleův dalekohled, když vyfotografoval výtrysky páry stoupající do výšky až 200 km nad povrch v oblasti jižního pólu. Slapové síly a tření v důsledku gravitačních interakcí s plynným obrem generují podle vědců dostatek tepla k udržení kapalného prostředí. Jak vysvětluje Geoffrey Yoder z NASA, „oceán na Europě se považuje za jedno z nejnadějnějších míst ve Sluneční soustavě, které může tvořit potenciální útočiště života“.

Rozsáhlý globální rezervoár obsahuje v porovnání s pozemskými oceány víc než dvojnásobek vody. Není tedy divu, že popsané vzácné podmínky dělají z Europy jeden z cílů s nejvyšší prioritou při pátrání po živých formách mimo naši planetu. Problém však představuje ledová krusta, která může být až desítky kilometrů silná. Podle nové studie přesto není sama o sobě zcela pasivní a nezajímavá: Mohlo by se jednat o dynamickou strukturu s podmínkami vhodnými pro život.

Kapsy ve skořápce

Na povrchu Europy se totiž vyskytuje množství útvarů v podobě „dvojitých hřebenů“ s rýhou uprostřed. Jejich vznik dlouho obestíralo tajemství, nedávno se však vědci posunuli o kus dál: Téměř stejné struktury se podařilo objevit v Grónsku. Odborníci je detailně prozkoumali pomocí radaru pronikajícího skrz led, a jelikož se nacházely v různé fázi vývoje, dokázali popsat i jejich vznik.

Ukázalo se, že se pod povrchem zmíněných útvarů možná skrývají vodní „kapsy“. Mělká kapalná voda se tedy může vyskytovat také ve skořápce ledu, jenž Europu obaluje a formuje její zvláštní geografii. Mezi podpovrchovým oceánem, uvedenými kapsami a ledovým povrchem pak může probíhat výměna chemických prvků, což zvyšuje šanci detekovat život právě na uvedeném měsíci. Více se však dozvíme, až Europu z její oběžné dráhy prozkoumá sonda vybavená radarem a získané snímky vědci porovnají s radarovými daty z Grónska. Tyto nové a zásadní informace o souputníkovi Jupitera by měl přinést chystaný automat Europa Clipper, s plánovaným startem v roce 2024.

Ganymed: Samá voda

Největší měsíc Jupitera představuje Ganymed: S průměrem 5 268 km je o 8 % rozměrnější než Merkur, ale má jen polovinu jeho hmotnosti. Takto nízká hustota napovídá, že ohromujících 69 % celkového objemu souputníka může tvořit kapalná voda.

Sonda Galileo v 90. letech zjistila, že má Ganymed vlastní magnetické pole, takže musí obsahovat i tekuté kovové jádro. Jeho teplo pak postačuje k roztavení ledu a k vytvoření podpovrchového oceánu, který může být až 100 km hluboký. Další modely naznačují existenci několika samostatných vrstev zmíněného rezervoáru, oddělených tenkými plochami ledu v koncentrickém uspořádání, podobně jako cibule.

Rozkmitané důkazy

Oceán spočívá hluboko v nitru tělesa, tudíž na Ganymedu nemůžeme spatřit gejzíry vody tryskající na povrch. Máme však k dispozici jiná pozorování, která poskytují přímé důkazy existence vodního bohatství. Například pomocí Hubbleova dalekohledu sledovali vědci zvláštní chování polárních září nad měsícem, jež nasvědčuje, že magnetické pole v daném prostoru tlumí vodivá slaná masa.

Poměrně silné magnetické pole Ganymedu je totiž navíc ovlivněno svým ještě silnějším protějškem u blízké obří planety. Když v magnetosféře Jupitera dochází ke změnám, mění se rovněž poloha auror na jeho souputníkovi: Posouvají se vůči rovníku a jedná se o specifické kmitání v severojižním směru. Na základě sledování pohybu dvou pásů polárních září dokázali vědci určit, kolik slané vody se pod ledovou kůrou Ganymedu nachází. Kdyby totiž uvnitř měsíce neexistoval slaný, a tudíž i elektricky vodivý oceán, projevovalo by se příslušné kmitání mnohem výrazněji.

Kallisto: Podmínky nejisté

Druhý největší satelit Jupitera s průměrem 4 821 km představuje Kallisto. Má téměř stejné rozměry jako Merkur, ale jen třetinu jeho hmotnosti. Přibližně z 50 % ho tedy tvoří voda. Povrch měsíce je posetý krátery, bez zlomů či hladkých plání, a podle všeho se jedná o geologicky mrtvé těleso.

Měření gravitace uskutečněná sondou Galileo odhalila, že se souputník nečlení na kamenné jádro a vodní či ledový plášť. Znamená to, že se led během jeho formování nikdy zcela neroztavil. Přesto víme, že se nepříliš hluboko pod povrchem Kallisto ukrývá kapalný oceán. Zjištěné interakce měsíce s magnetickým polem Jupitera ukazují, že musí mít elektricky vodivé prostředí o síle téměř 10 km.

Nemrznoucí směs

Kallisto krouží od své planety příliš daleko, a nedostává tak dostatek tepla ze slapového ohřevu. Aby zůstal tamní rezervoár kapalný, musí kromě vody obsahovat ještě nějakou „nemrznoucí směs“, například 5 % čpavku. V takovém případě by v něm ovšem nepanovaly zrovna příznivé podmínky pro život. Kapalná voda navíc zřejmě spočívá mezi dvěma vrstvami ledu, takže tam neprobíhá přísun minerálů a živin. Přesto vědci zcela neztrácejí naději.

Dokončení: Kde hledat ve vesmíru život? Saturnovy měsíce Enceladus a Titan (vychází v neděli 16. července)

Představa o možné přeměně jednoho druhu hmoty v jiný, zejména obyčejných kovů v kovy drahé (stříbro, zlato) se zrodila již ve starověku. Vycházela zejména z pozorování současného výskytu různých kovů v rudných ložiscích, kde například stříbrné rudy doprovází i rudy olova. Odtud byl již krůček k představě, že kovy zrají v zemi, podobně jako rostliny. A tedy že působením času vznikají odolnější a vzácnější kovy, jako je stříbro nebo zlato. Významným impulzem pro myšlenku urychlení tohoto procesu „zrání“ byla zkušenost, že předměty z méně ušlechtilých kovů lze různými chemickými reakcemi „obarvit“ a dát jim vzhled kovů drahých. 

Kámen mudrců 

K provedení umělé přeměny kovů – transmutaci (z latinského transmutare, přeměňovat) byl potřeba transmutační prostředek, nazývaný nejčastěji lapis philosophorum, kámen mudrců či filosofů. Podle většiny autorů měl mít podobu prášku různé barvy, obvykle červené. Odtud také název elixír, vzniklý z řeckého slova ξηρίον (xerion) ve významu prášek. Při překladu do arabštiny bylo slovo nevhodně přepsáno jako ksr, doplněno arabským členem al− a vložením písmene −i− pro lepší čtení. A při následném překladu do latiny vzniklo slovo elixir. Jiným pojmenování transmutačního prostředku byla tinktura, termín odvozený od latinského slovesa tingere (barvit).

Vykonání celého procesu obvykle spočívalo v zahřívání velkého množství neušlechtilého kovu (rtuti, olova, mědi, cínu) s malým množstvím kamene mudrců, operace byla nazývána proiectio (uvržení, promítnutí) nebo tingace (obarvení). Často se mělo jednat o dlouhý, časově náročný proces. Samotný kámen mudrců pak měl mít i řadu dalších účinků, zejména při léčbě nemocí. 

Auri sacra fames, prokletá chtivost po zlatě na straně jedné, a obtížná – a jak dnes víme nemožná – cesta k získání kamene filozofů na straně druhé, vedla i k rozvoji podvodů a předvádění „úspěšných“ transmutací. Takoví manipulátoři byli zváni „zlatodějové“, nebo ve staré češtině „pokladači“. Na druhé straně je třeba podotknout, že za úspěšnou transmutaci byla často považována i jen povrchová změna barvy předmětu na barvu zlata. Pradávnou touhu alchymistů po transmutaci kovů se podařilo splnit až s rozvojem nukleární chemie v průběhu 20. století. Ale náklady na výrobu zlata touto cestou nesmírně převyšují cenu takto získaného kovu. 

Praha Mekka alchymistů 

Čechy a Praha hrály v otázkách alchymie, transmutace a hledání filozofického kamene po staletí významnou roli. Kromě působení vlastních alchymických laboratoří zaznamenává historie řadu případů, kdy byla v našem hlavním městě transmutace veřejně demonstrována. Zprávy o transmutacích provedených za vlády Přemyslovců a Lucemburků jsou dosti nespolehlivé. Naopak největší množství transmutací je zaznamenáno z doby vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575−1611), který od roku 1583 trvale sídlil v Praze. 

Mezi alchymisty, kteří císaři předváděli své pokusy o přeměnu neušlechtilých kovů ve zlato či stříbro, najdeme například Edvarda Kellyho či již tehdy usvědčené podvodníky Filipa Günstenhofera nebo Jana Mühllera. Nejproslulejším alchymistou té doby v Praze byl Polák Michal Sendivoj ze Skorska (1566−1636), který ohromil svými transmutacemi provedenými roku 1604 Rudolfa II. natolik, že nechal do stěny místnosti, kde se pokus uskutečnil zasadit oslavný nápis „Faciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonus!“ (Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!). 

I další Habsburkové, třebaže trvale sídlící ve Vídni, se do Prahy občas vraceli. Tak 15. ledna 1648 císař a král Ferdinand III. ( 1637−1657) vlastnoručně provedl na Pražském Hradě transmutaci 3 liber (asi 1260 g) rtuti na zlato pomocí jednoho gránu (asi 75 mg) transmutačního prášku, který mu dal alchymista Johann Konrad Richthausen (1604−1663). Výsledkem bylo údajně 2,5 liber (asi 1050 g) zlata. Z kovu byla vyražena pamětní medaile, která se ale dochovala jen na vyobrazeních. Zájem o alchymii projevovala samozřejmě i vysoká šlechta. Tak v roce 1664 vznikla z domněle alchymicky připraveného zlata medaile pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628−1682). Zlato, označené na medaili „aurum chimicum“ (chemické zlato) pro hraběte vyrobil dnes neznámý alchymista Matheus M. Bohemus. 

V roce 1680 přicestoval od Prahy falešný baron Heinrich Wagnereck a předvedl veřejnou transmutaci sedmi lotů (asi 115 g) cínu ve zlato. Podle jedné z dobových zpráv to: „dosvědčí celá Praha, mnoho moudrých a významných lidí, kterým bez ostychu umožnil takové věci vidět.“ Konečně v roce 1726 se Prahou mihnul francouzský zlatník Albert Aluys a předvedl přeměnu železného hřebíku ve stříbrný. Jednalo se o typicky podvodný proces, kdy ponořením železa do roztoku stříbrné soli se na železu vyloučila tenká vrstva stříbra. 

Spor o možnost transmutace 

Za poslední pražskou transmutaci můžeme označit událost, která se odehrála na podzim roku 1728, a o níž se nám dochovala i dobová, velmi podrobná zpráva. Víme tedy, že podnětem k ní byl učený spor mezi jezuitou paterem Casparem Pfliegerem (1665–1730), příslušníkem staroměstské jezuitské koleje v Klementinu, a nejvyšším zemským sudím hrabětem Josefem Františkem z Vrbna (1675–1755) o možnostech transmutace. Hrabě se o alchymii velmi zajímal a už v roce 1716 se ve Vídni účastnil údajně úspěšného pokusu, při němž bylo několik měděných mincí transmutováno na stříbro. Mince patřily k oblíbeným vstupním materiálům pro podobné pokusy, protože vyražený reliéf ztěžoval možnou podvodnou manipulaci. Transmutace kovů na stříbro byla považována za předstupeň transmutace na zlato, kdy použitý kámen mudrců byl ještě „nedokonalý“. Proto se označoval i jako tinctura lunaris, měsíční tinktura, neboť stříbro se v alchymické symbolice spojovalo s Měsícem–Lunou. 

Hrabě z Vrbna ale nebyl autorem, ale jen majitelem této tinktury, kterou ve Vídni obdržel od nejmenovaného přítele, pravého alchymisty, což je až archetypální okolnost známá z řady jiných případů. Na zmíněnou transmutaci vídeňskou navázala o dvanáct let později transmutace pražská, opět spojená s hrabětem z Vrbna, který mezitím přesídlil do Prahy. Příležitostí k jejímu uskutečnění se konala slavnostní hostina, kterou v pondělí 6. září 1728 uspořádal pro profesory lékařské fakulty pražské univerzity právě promovaný Jan Antonín Scrinci. Místem, kde k ní došlo, byl Vrbnovský palác na Loretánském náměstí na Hradčanech, protože hostinu platil mecenáš promovaného, jímž by právě hrabě z Vrbna. 

Zmíněný pater Pflieger hraběte nedlouho před tím žádal, aby finančně přispěl na vědecké potřeby jezuitského řádu. Zároveň byl velmi skeptický v otázkách možné transmutace. Když ho hrabě odbyl nehodnotným saským tolarem, pater Pflieger mu minci vrátil s ironickou prosbou o její přeměnu na minci stříbrnou. Hrabě souhlasil. Nejprve bylo u zlatníka zkouškou na prubířském kameni potvrzeno, že zmíněná mince opravdu není vyrobena ze stříbra. Následně pater Pflieger nechal pro ztížení úkolu na minci vyrazit monogram IHS, což bylo charakteristické opatření pro zamezení podvodné manipulace. 

Poslední pražská transmutace 

Právě shromáždění vysoké šlechty a učenců pražské univerzity bylo vítanou záminkou pro veřejné předvedení transmutace. Došlo k němu 6. září 1728 kdy hrabě ve svém paláci pořádal slavností hostinu ke slavnostní doktorské promoci Jana Antonína Scrinciho (1697−1773), který se jen o 11 let později stal prvním profesorem chemie na Univerzitě Karlově. Podle pokynů hraběte z Vrbna ji provedl profesor lékařské fakulty Johann Jakob Geelhausen (1692–1738). Mince byla rozžhavena na dřevném uhlí, a pak na ni bylo působeno výše zmíněnou lunární tinkturou. Použité množství tinktury odhadl zkušený Geelhausen na pouhé 2 mg. Geelhausen přitom pozoroval, že „tinktura se na minci roztavila jako vosk, tvořila víry, a to víření se šířilo od středu mince stále kruhově až k okraji. A když jsem viděl, že se to kruhové víření konečně rozšířilo po celé minci, vyňal jsem minci z řeřavého uhlí, a vhodil ji do studené vody, vytáhl a hned hodil na zem. Zazvonila při tom hlubším zvukem, než před tím, z čehož samotného se okolo stojící ujistili, že je to stříbro.“ 

Zjišťování ryzosti mincí podle zvuku, který vydala při pádu na zem, byla v minulosti oblíbená, i když nespolehlivá metoda. Zvuk je samozřejmě spojen s hustotou objektu a mince z různých kovů tedy různě zvoní. Bohužel nebyla „transmutovaná“ mince jinak zkoumána, účastníci se tedy spokojili s pouhým pozorováním. 

Snaha dnes vysvětlit chemickou podstatu této poslední pražské transmutace naráží na nedostatek údajů. Metody povrchové úpravy neušlechtilých kovů na slitiny stříbrné barvy jsou samozřejmě známy již z nejstarších dochovaných alchymických spisů. Zmíněnou lunární tinkturou mohla být nějaká sloučenina stříbra, nejspíše síran stříbrný, případně uhličitan či octan stříbrný. Po nanesení na rozžhavený kov dochází k tepelnému rozkladu této sloučeniny (ono víření, které popisuje Geelhausen) a vzniku tenké vrstvy stříbra. Ta by se ale vytvořila jen na té straně mince, kde bylo působeno lunární tinkturou. 

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Pražská transmutace z roku 1728 je tak především pozoruhodná ze symbolického hlediska, neboť se uskutečnila u příležitosti promoce budoucího prvního profesora vyučujícího chemii na naší nejstarší univerzitě. Zároveň stimulovala diskuzi na stránkách právě vznikajícího vědeckého tisku, neboť Geelhausenova podrobná zpráva o ní se objevila v časopise Commercium litterarium ad rei medicae et scientiae naturalis incrementum institutum (Literární fórum zřízené pro rozvoj lékařství a přírodních věd), který vycházel v Norimberku. Konečně ukazuje, že alchymie byla pro dobové elity zajímavou činností, která sloužila jak k ukojení vědeckého zájmu o přírodu, tak jako vítaná festivita pro ukrácení volného času.

Loni, tedy v roce 2021, tým podmořských archeologů mexického Národního institutu pro archeologii a historii (INAH) objevil při záchranném průzkumu v jedné cenote, zatopeném krasovém závrtu na Yucatánu, potopenou mayskou kánoi. Následný výzkum prozradil, že kánoi, která se nachází v hloubce asi 4,6 metrů, obklopuje množství kostí.

Ukázalo se, že tam je asi 38 různých kosterních pozůstatků, včetně lidských nártních kostí, zřejmě ženských, kostí psů, krocanů a pak pozůstatky pásovců, které archeology okamžitě zaujaly. Právě přítomnost pozůstatků pásovců společně s lidskými je přivedla k přesvědčení, že potopená kánoe není žádná nehoda, ale rituální oběť.

Zatopená brána do podsvětí

Mayové věřili, že cenotes, tedy přízračné a přinejmenším z části zatopené jeskyně, představují vstupy do podzemní říše temnot Xibalbá. Pásovec je zase zosobněním mayského podsvětního božstva, známého jako „L“ (anglicky God L). Archeologové se přitom domnívají, že schopnost pásovců plavat a potápět se mohla vést k představě Mayů, že mají něco společného s podsvětím.

TIP: Podzemí mexického poloostrova Yucatán skrývá metanový svět

Rituální využití kánoe podle vědců dokládá i její konstrukce, která je příliš neohrabaná pro praktické využití na moři, kde by taková loď musela čelit rychlým proudům. Jako zajímavý problém se ukázalo určování stáří této kánoe. Původní odhad byl 830-950 našeho letopočtu, což by odpovídalo závěru klasického období mayské civilizace.

Pozdější radiokarbonové datování ale ukázalo mnohem mladší věk, zhruba 16. století. V takovém případě by to znamenalo, že Mayové praktikovali rituály v bráně do podsvětí i v době devastujícího kontaktu se Španěly. Odborníci ale varují, že přítomné mikroplasty mohly datování zkreslit. Skutečné stáří kánoe by mohly osvětlit nové vzorky dřeva a kostí z dalších plánovaných ponorů. 
 

Jedním z pilířů demokratického státu je oblast justice, která má být z principu nezávislou na představitelích států. Zcela jiná situace nastala po převratu v únoru 1948. Totální vláda komunistické strany zasáhla také soudní svět. A dokonce bylo žádáno, aby soudci byli „politicky uvědomělí“, tedy poslušní komunistickým vládcům. „Soudní moc nebyla oddělena od moci státní, lidé si nebyli rovni a v extrémních projevech je jasné, že soudní rozhodnutí více záleželo na lidech z bezpečnostních struktur, než na vlastním rozhodnutí,“ konstatuje historik prof. Michal Stehlík a dodává, že „nenalezneme období, kdy justice nebyla ovlivněna komunistickou mocí“.

Trojka prezidentů

Ještě do června 1948 byl alespoň formálně v prezidentském úřadě Edvard Beneš, těžce nemocný a nemohoucí muž, jenž už nemohl cokoliv ovlivnit. Události likvidující prvky demokratického státu šly jedna za druhou a pro něj samotného byla tou poslední pomyslnou kapkou komunisty nově připravená ústava 9. května, kterou měl jako prezident podepsat. Odmítl to a na prezidentskou funkci abdikoval.

První tři jeho nástupci bývají označováni jako dělničtí prezidenti. Právě dělnická třída byla proklamovanou hlavní hybnou a rozhodující silou ve společnosti. Co na tom, že praxe se s teorií rozcházela. Z dělnických prostředí také všichni tři dělničtí prezidenti pocházeli, společnou měli také dlouholetou aktivní činnost v komunistické straně. Prvním nastupujícím prezidentem byl od června 1948 Klement Gottwald. Když roku 1953 umřel, po týdnu byl zvolen jeho nástupcem Antonín Zápotocký. Tento jeden z nejbližších Gottwaldových spolupracovníků v prezidentské funkci zůstal rovněž až do své smrti, která přišla už o čtyři roky později. Pomyslný trojlístek dělnických prezidentů uzavřel Antonín Novotný. Jeho prezidentování skončilo na začátku roku 1968 za Dubčekova Pražského jara.

Rudolf Slánský

Gottwaldova éra zahrnovala desetitisíce vykonstruovaných politických procesů, které do věznic či na popraviště posílaly bývalé demokratické politiky, kněží i řádové sestry, skautské vedoucí, sokoly a vůbec všechny, kteří nebyli s komunisty zajedno. Historik Michal Stehlík konstatuje, že „Gottwaldovo období je spjato s nejhorší diktaturou, vězňů byly tisíce, desetitisíce, ale jeho emblematickým vězněm byl Rudolf Slánský“.

Hledání vnitřního nepřítele totiž dospělo až ke Slánskému, který patřil k organizačním mozkům převratu v únoru 1948. A to přesto, že šlo o dlouholetého komunistu, považovaného za druhého nejmocnějšího muže poúnorového Československa, a dokonce blízkého přítele samotného Gottwalda. Absurditou zůstává, že Slánský sám zodpovídal za smrt řady lidí. Zřejmě tehdy netušil, že na popravišti může skončit i on sám.

Velký metař

Ještě večer 23. listopadu 1951 se Rudolf Slánský družil na večírku u předsedy vlády Antonína Zápotockého. Loučili se tam sovětští poradci, kteří se vraceli do Sovětského svazu. Návrat domů musel Slánského šokovat: čekali tam na něj estébáci a po zatčení jej odvezli do vězení v pražské Ruzyni. Málokdo tehdy věděl, co se vlastně odehrálo a proč Gottwald s uvězněním svého osobního přítele souhlasil.

To se brzy změnilo. Bylo svoláno předsednictvo komunistické strany a četl se na něm dopis Velkému metaři. Adresátem měl být právě Slánský a dopis obsahoval nabídku k emigraci. Celá záležitost ovšem byla hrou zpravodajských stanic. Slánský žádný dopis neobdržel a o žádném ani nevěděl. Přesto – stejně jako další obvinění – svou údajnou vinu přiznal. Ocitl se před soudem a hrůzyplné divadlo před soudním tribunálem končilo vynesením jedenácti trestů smrti. Jeden z nich obdržel i Rudolf Slánský.

Tatíček Zápotocký

Snad pro jeho odborářské angažmá nebo pro spisovatelské aktivity nazývali Antonína Zápotockého „tatíčkem“. Vypadal dobrácky a starostlivě, přesto také on stál v nejužším vedení komunistické strany v době všech politických procesů. A jak připomíná profesor Stehlík: „Jeho jméno je spjato s měnovou reformou v roce 1953, s milostmi pro nacistické zločince a byl to také on, kdo bránil rehabilitacím.“ Jeho vězněm se stal sociální demokrat Bohumil Laušman, rovněž jeho bývalý spolupracovník a spolustraník. Zápotocký totiž sám ze sociál­ně-demokratického prostředí pocházel a Laušmana musel dobře znát i z éry jeho předsednictví této strany. Působil také jako ministr a platil za výraznou osobnost politického světa po roce 1945.

Únos

Únor 1948 nastartoval likvidaci demokratických stran, mezi které patřili také sociál­ní demokraté. V té době byl Bohumil Laušman dokonce předsedou této strany. Po necelých dvou měsících ale na tuto funkci rezignoval. Sociální demokraté byli začleněni mezi komunisty a Laušman toto členství odmítl. Stáhl se do ústraní a na přelomu let 1949 až 1950 emigroval. Žil v Rakousku a Jugoslávii, nakonec se usídlil nedaleko Salzburgu. Právě ze salzburského bytu kolem vánočních svátků v roce 1953 záhadně zmizel. Jen dvě sklenice v jeho bytě naznačovaly, že měl u sebe doma nějakou návštěvu.

Bohužel pro sebe hostil agenta československé tajné služby, který zorganizoval jeho únos do Československa. „Rozhodnutí vydal tehdejší ministr vnitra Barák s vědomím prezidenta Zápotockého a můžeme to považovat za největší únos v historii Československa. Laušman byl ve vězení týrán, posléze byl propagandisticky využit a následně v roce 1956 odsouzen k 17 letům vězení.“ O šest let později Laušman ve vězení za podivných okolností umřel. Dodnes netušíme, zda šlo o běžné úmrtí, či cílenou vraždu.

Prezident je vůl

Hospodská partička se jako obvykle sešla v říjnu 1960 v restauraci U Jelínků. Patřil do ní také zábavný třicetiletý spisovatel a publicista Vladimír Škutina. Nebral si servít­ky a navážel se také do prezidenta. „Novotný je vůl, gauner a vyložený despota,“ tvrdil. Jeden z jeho kolegů ovšem spolupracoval s estébáky, a tak na sebe trestní stíhání proti Škutinovi nedalo dlouho čekat. Nejprve jej odsoudili podmíněně.

Ovšem na pusu si Škutina pozor nedal ani poté, jak píše ve své knize. „Sešel jsem se s několika přáteli a rekapitulovali jsme celou záležitost. Znovu jsem opakoval, že jsem nikdy neřekl, že prezident republiky Novotný je vůl, ale když jsem byl za to odsouzen, je to jako bych to měl předplacené, a proto prohlašuji s plným vědomím, že vůl je.“ A tak jej v květnu roku 1962 zatkli znovu a následně odsoudili. Poslali jej do věznice ve Valdicích. Dostal se odtud až po třech letech a krátce pracoval jako stavební dělník. K literární činnosti se vrátil až později.

Po vzoru Moskvy

Svět rozdělený po druhé světové válce na Východ a Západ zasáhl do všech oblastí života. Československo zůstalo na dlouhá čtyři desetiletí součástí komunistického bloku. Totalitní praktiky se staly součástí života společnosti. Spravedlnost dostávala – jak se říkává – na frak. Nikdo si ne­mohl být ničím jistý, nikdo nevěděl dne ani hodiny, kdy se může dostat do soukolí režimu. 

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Každý z příběhů oněch prezidentských vězňů charakterizuje svou dobu. Jednotlivé dekády komunistického státu se od sebe lišily, ale principy zůstávaly stejné. „Všichni tři dělničtí prezidenti se účastnili převzetí moci v roce 1948. Všichni se podíleli na tom, že komunistický režim byl budován po vzoru Moskvy,“ shrnuje profesor Michal Stehlík. 

Většina živočichů v oceánu středního kambria, tedy prakticky na počátku prvohor, byla velká jen několik centimetrů. Společně s nimi ale oceán obýval i masivní, podle některých starších odhadů možná až dvoumetrový predátor Anomalocaris z počátku vývojové linie členovců. Paleontologové se dlouhou dobu domnívali, že především velcí anomalokarisové mohli drtit prakticky cokoliv, s čím se setkali v kambrickém moři, včetně živočichů s tvrdým krunýřem. Podle nového výzkumu, ale zřejmě anomalokarisové až tak neomezenými predátory nebyli.

Příliš měkký predátor

„Nikdy mi moc nesedělo, že by trilobity, kteří mají opravdu velmi tvrdý krunýř, běžně lovili predátoři, jejichž tělo se skládalo z převážně měkkých tkání,“ přiznává paleontolog Russell Bicknell z Amerického přírodovědného muzea. 

Dřívější výzkum ukázal, že ústní ústrojí anomalokarisů by na rozdrcení schránky trilobitů nestačilo. Druhou zvažovanou možností proto bylo, že anomalokarisové při lovu používali zvláštní ostnaté přívěsky, které v jejich případě měřily kolem 20 cm.

Bicknell s kolegy vytvořil na základě fosilních nálezů ze slavné kanadské lokality Burgess Shale 3D model přívěsků anomalokarise Anomalocaris canadensis a provedli řadu sofistikovaných analýz, aby ověřili použitelnost přívěsků při lovu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Proceedings Of The Royal Society B.

TIP: Titanokorys: Slavné naleziště z počátku prvohor vydalo nové monstrum

Ukázalo se, že anomalokarisovy hrozivě vypadající přívěsky by nejspíš nevydržely, kdyby se predátor snažil drtit trilobita nebo podobně tvrdou kořist. Bicknell a jeho kolegové z toho usuzují, že anomalokaris svou kořist nedrtil. Podle všeho byl spíše pohyblivým a rychlým predátorem, který přívěsky používal k chytání podobně měkké kořisti, jakou byl i on sám.

„Odborníci doposud vnímali anomalokarise jako ultimátního predátora, který se pohyboval v mořích středního kambria jako vyhládlý host u švédského stolu a mohl si vybrat k snědku prakticky cokoliv,“ shrnuje Bicknell. „Teď se ale zdá, že potravní vztahy v tehdejších mořích byly komplikovanější, než jsme si doposud představovali.“

Expanze císaře Octaviana Augusta ( 27 př. n. l až 14 n. l.) v Germánii počítala s posunutím římské hranice dále na sever, k Dunaji z jihu a k Labi od západu. Důsledně realizovaný plán přinesl své ovoce a pod velením vojevůdce Drusa staršího, ověnčeného přídomkem Germanicus, překročily legie Rýn a skutečně postoupily až k Labi. Římské plány se nečekaně zvrtly roku 6 po Kristu právě ve chvíli, kdy se tehdy ještě vojevůdce Tiberius (42 př. n. l. – 37 n. l., od roku 14 n. l. císařem) rozhodl zlomit poslední potenciální hrozbu ve Velké Germánii, krále Marobuda (35/30 př. n. l. – 37/38 n. l.), jediného vážného konkurenta Říma. Proč se ho Římané tak obávali? Byl pro ně skutečně hrozbou? A kdo to vlastně byl? 

Nejasné počátky 

Král Marobud je prvním vládcem na českém území, kterého známe jménem. Dobové prameny o jeho původu a mládí neříkají téměř nic. Víme, že byl vychován v Římě se vším, co k tomu patřilo. Jak se dostal mladý Germán do Říma? Velmi pravděpodobně sem přišel jako rukojmí, šlo tedy zřejmě o syna některého z germánských kmenových náčelníků či králů. Brát rukojmí, aby byla zachována loajalita nepřátel, představovalo běžnou praxi. 

Marobud se tak v Římě mohl setkat s dětmi ze všech koutů římského světa, s nimiž ho pojil stejný osud. Jedním z takových rukojmí byl například i Herodes Antipas, syn judejského krále Heroda Velikého. V okamžiku, kdy Marobudova výchova skončila a stal se dostatečně způsobilým splnit své poslání, byl vyslán zpět k Markomanům, aby je vedl ve shodě s římskými představami. Kdy přesně k Markomanům přišel? Nevíme. Avšak v době, kdy tento kmen přišel do Čech, tedy někdy mezi lety 9–6 př. Kr., vedl je právě Marobud. Česká kotlina se pak stala novým domovem kmene a také srdcem jeho rodící se říše. 

Příchod Markomanů 

Marobud se vrátil ke kmeni přibližně v době, kdy vojevůdce Drusus s legiemi pronikl až k Labi a získal kontrolu nad kmeny Cherusků a Chattů, sousedících s Markomany. Nedlouho před jeho příchodem byl Markomany vyhnán původní král. Jeho nástupce byl zřejmý. Roky strávené v Římě Marobuda vybavily pro budoucí poslání vskutku dobře. Germánský kmen měl přirozené obavy z postupující římské mašinerie a k povinnostem nového krále patřilo zajistit jim bezpečí. Marobud se proto rozhodl Markomany odvést daleko od římského ohně a mečů. Nejvhodnějším řešením se nabízel odchod na východ a zde se usadit v Boiohaemu, zemi keltských Bójů, s nimiž Markomani dlouhé roky hraničili. Ostatně tato skutečnost dala kmenu i jméno, které lze přeložit jako hraničáři.

Boiohaemum bylo zemí, kam již dříve někteří příslušníci kmene odešli. Toto území se z nemalé části uprázdnilo, neboť se mnoho Bójů vydalo na východ, aby podobně jako Markomané nalezli nový, bezpečnější domov. Ti, kteří zůstali, nepředstavovali hrozbu, naopak. Šlo o kulturní lid, jehož poznatky se pro nově příchozí Germány staly přínosem. 

Vzestup germánské mocnosti 

Nová země skýtala vhodné podmínky pro to, aby se Markomani stali silnými. Dobře chráněni za hradbou hor, se zdroji železné rudy nutné pro výrobu nástrojů a zbraní, s úrodnou půdou podél řek k obživě. Marobud mohl začít budovat vojsko a navazovat spojenectví. Jeden po druhém se přidávaly germánské kmeny z bližšího i vzdálenějšího okolí. Někteří se nechaly získat mocí svých slov, jiné přesvědčily štědré dary a dalším imponovala síla Marobudova vojska. Tak se postupně přidali Lugiové, Gótové i svébští Semnonové. Pod hrozbou válečného tažení tehdy ještě vojevůdce Tiberia se k Marobudovu svazku připojil i kmen Langobardů, který opustil tehdy novou a brzy zaniknuvší provincii Germania. Později se k Marobudovi připojili též Hermunduři, kteří sídlili u Labe, rovněž i Sibinové ze severu a také bojovní Kvádové z východu.

Marobudova říše. (zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)

Říše, v jejímž čele Marobud stál, se postupně vyvinula v největší státní útvar svobodných barbarů. Jistě, že markomanský král nemohl tak velkému celku vládnout zcela sám, opřel se o tradici svého lidu a vládl za účasti rady starších, jejíž autorita byla nezpochybnitelná. Velkou oporu mu poskytovala družina, složená z nejlepších mužů jednotlivých rodů a bylo-li třeba učinit důležité rozhodnutí, shromáždili se všichni bojeschopní muži, aby rozhodli silou svého hlasu. Marobud po římském vzoru také vybudoval vojsko o síle 70 000 pěších a 4 000 jezdců, které dostávalo pravidelný plat. Rovněž zavedl některé úřady a nastavil přísné zákony, což mu však v pozdějších letech příliš neprospělo. Na to byli Germáni příliš svobodomyslní. 

Římské obavy 

S Římem Marobud udržoval přátelské styky a do svého sídla v srdci Boiohaema pozval kupce z říše, kteří do barbarika přiváželi vzácné zboží jako látky, bronzové nádoby, šperky, zbraně či víno. I Germáni měli co nabídnout, a tak na jih putovaly vozy naložené kožešinami, voskem, obilovinami a otroky. Nikdo na sever od Alp se Markomanům nevyrovnal. A v tom byl právě ten problém.

Vzestup svobodné říše germánských kmenů, blízkost římským hranicím i fakt, že Marobudova politika byla nezávislá, nikoliv loajálně prořímská, jak Římané při Marobudově odchodu doufali, vzbuzovaly u strach. Císařská ultimáta Marobud nevyslyšel, pranic se mu totiž nelíbilo, že by se jeho Germáni měli stát součástí římské provincie a tvořit říši hráz proti kmenům ze severu. Pokus zlomit vůli Markomanů silou a přimět je, aby se podvolili, přišel osm zim před smrtí císaře Augusta. Tehdy se shromáždilo vojsko, kterým ani Julius Caesar nevládl, složené z dvanácti legií a pomocných sborů. 

Legie pochodují do Čech 

Římané zvolili vskutku skvělou strategii, jak Markomany srazit na kolena. Chtěli je sevřít do kleští z východu i západu. Z Carnunta v Pannonii pochodoval sám Tiberius se sedmi legiemi a z Mogontiaca (Mohuč), které již tehdy bylo pevným táborem, táhl Sentius Saturninus v čele pěti legií. Spolu s ním pochodoval v římských službách i Arminius z kmene Cherusků, který byl stejně jako Marobud poslán do Říma jako rukojmí, kde byl vychován a později se vrátil, aby vedl svůj kmen. 

Velleius Paterculus, přímý účastník událostí, vypráví, že Marobud „vojsko vybudované k ochraně své říše a neustálým výcvikem dovedené téměř až k římské disciplíně dostal v krátké době na tak vynikající úroveň, že bylo postrachem i našeho impéria. K Římanům se choval tak, že nevyvolával válečné konflikty, ale dával najevo, že v případě napadení má více než dost sil a je odhodlán postavit se na odpor. Na tohoto muže a na tuto oblast se Tiberius Caesar rozhodl zaútočit … Caesar již dokončil přípravy v zimním táboře u Dunaje a posunul své vojsko, takže nebyl vzdálen od prvních pozic nepřítele více než pět dní pochodu … Ale v tom se celá Pannonie, zvlčilá, protože si užívala výhod dlouhého míru, a plná sil, domluvila na společném plánu s Dalmácií a se všemi kmeny v té oblasti a chopila se zbraní“. 

Král diplomat 

Římané tedy museli akutně zasáhnout proti rozsáhlému povstání, a z tažení do České kotliny sešlo. Někteří z velmožů králi radili, aby římských potíží využil a vpadl jim do zad. Takové počínání by ale bylo velmi krátkozraké. Dlouhodobá pozornost říše by se zcela a úplně obrátila proti Markomanům, čemuž by dlouhodobě nemohli čelit. Ke slovu se proto dostalo umění diplomacie. Nedůvěra nyní panovala na obou stranách, a tak Tiberius vyslal své posly k Marobudovu dvoru s nabídkou míru a vzájemné dohody. Germán přijal. 

Téhož roku došlo k uzavření smlouvy mezi Římem a Markomany o přátelství a vzájemném respektu. Marobud byl uznán králem a označen za přítele Říma. Tím se na další roky podařilo zajistit prosperitu markomanské říše. Válka v Pannonii trvala čtyři roky a vyžádala si nasazení osmi legií, které původně operovaly v Germánii. Avšak s výjimkou Markomanů, kteří nevystupovali nepřátelsky, byly všechny silné germánské kmeny zpacifikovány. Ke kontrole téměř 20 let systematicky dobývaného území, plného bojovných, primitivních, prolhaných a neorganizovaných barbarů, jak je Římané vnímali, tři legie postačovaly. Ba co víc, roku 7 císař Augustus oficiálně deklaroval vznik nové provincie Germania a jejím guvernérem jmenoval Publia Quintilia Vara, jemuž zůstaly k dispozici pouze tři legie. 

Arminiova lest 

„Varus Quintilius …, uvyklý spíše poklidnému životu v táboře než na bitevním poli, ale se slabostí pro peníze,“ charakterizuje guvernéra Velleius Paterculus. Přibližně ve stejné době, kdy se Varus ujal svého úřadu, vrátil se z války v Pannonii také římský velitel Arminius. Šlo o člověka velkých ambicí, což ale nemění nic na skutečnosti, že příčinu k povstání Germánů zavdali sami Římané svým tvrdým přístupem a vysokými daněmi. Arminius nejprve přesvědčil sousední porobené kmeny, aby se přidaly k Cheruskům a na Římany zaútočily. Ne však v otevřené bitvě, ale tak, jak to umějí barbaři nejlépe. V členitém terénu, v lese, ze zálohy a bez varování. „Do svého záměru zasvětil nejprve pár, potom víc jednotlivců. Řeční a vysvětluje, že Římany lze porazit, od plánu přejde hned k činu a stanoví dobu zákeřné pasti,“ líčí barvitě Velleius Paterculus. 

Na podzim roku 9 pak Arminius guvernéru Varovi poslal klamavou zprávu o povstání. Guvernér cítil povinnost i příležitost se s Germány vypořádat. Netušil, že své tři legie vede do pasti. Varus vedl svou mohutnou armádu neznámým, lesnatým a bažinatým terénem přímo do oblasti, kde měly operovat vzbouřené kmeny. Věřil slovům Arminiovým, kterého považoval za loajálního. To se však ukázalo jako chyba, když Germáni zasadili legiím zdrcující porážku v bitvě v Teutoburském lese. 

Měření sil 

Arminiův čin nezůstal bez odezvy. Ztrátou provincie Germanie se Římanům uvolnili ruce, a tak se proti vzbouřencům vypravil vojevůdce Germanicus. Sedm let po události v Teutoburském lese ničil vítězný Germanicus jednu osadu za druhou až se roku 16 s Arminiem utkal v bitvě na pláni Idistaviso. Cheruskové byli zmasakrováni, avšak Arminius uprchl a znovu se Římanům postavil. Byl opět poražen, štěstěna ale při Arminiovi stála a on ještě jednou vyvázl. V situaci, kdy v Germánii zuřila válka, se Marobud snažil dostát smlouvě s Římem a zachoval neutralitu. Přesto se konfliktu nevyhnul, stal se totiž největším Arminiovým rivalem. 

Aby oslabil Marobudovu pozici a přitáhl k sobě další spojence, začal Marobuda očerňovat jako zrádce svobodných kmenů. Podařilo se mu zlákat Langobardy a Semnony, kteří dosud byli ve svazku s Markomany. Arminius spojence nutně potřeboval, neboť u mnoha Cherusků upadl v nemilost, na Marobudovu stranu se připojil i jeho strýc Inguiomer. Střet s Arminiem byl nevyhnutelný. Roku 17 došlo k bitvě.

„Řadili se k pravidelnému boji se stejnou nadějí na obou stranách a neútočili již neuspořádanými výpady v rozptýlených tlupách, jak tomu kdysi bývalo u Germánů; dlouhým válčením s námi si totiž zvykli držet se svých praporů, zajišťovat se zálohami a poslouchat rozkazů svých velitelů,“ líčí způsob boje Tacitus. Střetnutí bylo vyrovnané, oba vůdci přišli o pravé křídlo. Všichni čekali novou bitvu, která by rozhodla, ale Marobud takticky přeložil svůj tábor na návrší, kde se chtěl přeskupit. To Arminius považoval za uznání porážky a patrně to tak pochopili i Marobudovi spojenci, neboť se k Arminiovi připojili Hermunduři a Gótové. 

Římské zájmy 

Aktuální poměr sil nedával Marobudovi jinou možnost, „když byl přebíháním vojska znenáhla oslaben, ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval. Ale přece poslal Drusa, jak jsme uvedli, aby zajistil mír,“ dokládá Tacitus. Vojevůdce Drusus pak „podněcoval Germány k rozbrojům a k tomu, aby se po Marobudově pádu na něho doráželo až k jeho záhubě“. 

Marobud ctil smlouvy a spojenectví, věřil tedy, že ho Římané podpoří. Nikdy proti nim nepozvedl meč, přesto byl považován za hrozbu výrazně větší než Arminius. Podcenil římskou lstivost a ambice. Poselstvo se vrátilo s nepořízenou a Marobud pochopil, že vzájemné soupeření mezi germánskými kmeny Římu vyhovuje a smlouvou, kterou spolu uzavřeli, si říše jen koupila čas. 

Zrada 

Marobud byl nyní obklíčen nepřáteli. Za hranicí Římané, v barbariku Arminius a v Boiohaemu se příležitosti chopili nespokojení markomanští velmožové. A tehdy ucítil příležitost jistý Katvalda, jehož před lety Marobud vyhnal ze země. Byl příhodný čas k pomstě. Zjednal si podporu Gótů a „vtrhl se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku.“ 

Marobud se svými věrnými musel uprchnout, zatímco Katvalda zaujal jeho místo. Marobud neztrácel naději a vypravil se na jih, aby požádal o pomoc císaře Tiberia. Pro něj ale věc za římskou hranicí skončila. Vůči uprchlíkovi se sice stavěl jako přítel, nabízel mu útočiště, zároveň ale také možnost volného odchodu z Itálie, bude-li o to stát. O vojenské pomoci ani slovo. 

TIP: Vpád barbarů: Kolaps Římské říše odstartovalo stěhování národů

V senátu pak Tiberius mluvil zcela jinak, když prohlašoval, že „tak nebezpeční nebyli ani Filippos Athéňanům ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu. … vylíčil velikost tohoto muže, divokost kmenů, které mu byly poddány, a jak blízký Itálii je to nepřítel, i svá opatření k jeho zničení.“ A tak Marobud zůstal v italské Ravenně, kde žil sice důstojně, ale pod stálým dohledem. Římané ho nehodlali pustit, byl jejich pojistkou proti germánským kmenům. Pokud by nastaly potíže, mohl se Marobud s římskou pomocí kdykoliv vrátit na trůn jako klientský král. K tomu však nikdy nedošlo a kdysi mocný král, pán Boiohaema a vůdce mnoha kmenů strávil dalších 18 let v Itálii. První známý vládce z českých zemí zemřel v Ravenně mezi lety 37–38 a byl tu také pohřben.

Pojem „černá díra“ zahrnuje mnoho typů objektů, od hypotetických miniaturních černých děr, které vznikly v mladém vesmíru, přes útvary hvězdných hmotností až po černé veledíry v centrech galaxií. V současné době známe jen dva mechanismy, jak by mohly dané objekty zanikat, a jeden z nich je docela přirozený: Černá díra zanikne po srážce s nějakým svým protějškem. Výsledkem se sice stane opět černá díra, ale logicky půjde o jiný objekt. S jistotou o existenci popsaných událostí víme od roku 2015, kdy detektor LIGO poprvé zachytil gravitační vlny pocházející shodou okolností z kolize dvou černých děr.

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Druhý mechanismus zániku představuje tzv. vypařování, kdy se samovolně tvoří pár částice–antičástice na horizontu událostí černé díry, přičemž částice nad horizontem může z vlivu „monstra“ v nějaké formě uniknout. Uvedený proces je hypotetický a měl by probíhat tím rychleji, čím méně je černá díra hmotná.

Chocholouši obecní (Galerida cristata) hnízdí od dubna do června (výjimečně až do srpna) dvakrát ročně. Hnízdo neuměle spletené ze stébel trav a kořínků skrývají na zemi v terénu. Z posledních let jsou však dokladovány případy hnízdění chocholoušů také na plochých střechách, například u garáží. Samička do hnízda snáší 3–5 jemně skvrnitých vajec, která se velmi podobají vejcím skřivana polního.

Na vejcích sedí po dobu 12–14 dnů pouze samička, ovšem mláďata krmí oba rodiče. Mezi ornitology se vyprávějí celé legendy o tom, jak chocholouší rodiče fingující zranění dokážou od svého hnízdečka důmyslně odlákat nepřítele. Mláďata opouštějí hnízdo dříve, než jsou schopna letu a rychle se zacvičují ve sběru potravy, kterou jsou jim semena, zelené části rostlin, hmyz a drobní bezobratlí živočichové.

Robinzoni 21. století

Do poloviny šedesátých let 20. století patřili chocholouši k našim nejběžnějším pěvcům. Pak však nastal strmý pád populace a velmi dramatický úpadek na všech místech výskytu v ČR. Nejprve tito drobní ptáčci vymizeli ze vsí i z periferií měst. V současnosti chocholouši obecní spadají do kategorie ohrožených druhů a ornitologové předpokládají, že se dnes nacházejí na samé hranici životaschopnosti druhu!

V Čechách došlo v rozsáhlých oblastech již k naprostému vyhynutí a dnes chocholouše najdeme pouze v Polabí a Povltaví; rovněž v Moravskoslezském kraji patrně chocholouš vymizel zcela. Poněkud optimističtější situace je na střední a jižní Moravě, kde poslední „Robinsony“ můžeme vypátrat kuriózně na parkovištích velkých nákupních středisek a průmyslových zón mezi skladištními halami, případně na staveništích.

Příčiny mizení populace

Ornitologové se domnívají, že hlavním viníkem drastického úbytku chocholoušů v Česku je intenzifikace zemědělství spojená s dramatickým úbytkem hospodářského zvířectva a řídkých porostů s různými druhy plevelů v blízkosti lidských obydlí. Chocholouši bývali také silně vázáni na koňské povozy, respektive na koňské exkrementy. I ty z našich vesnic a menších městeček (o velkých městech nemluvě) nenávratně vymizely. Koňské farmy a jezdecká střediska nejsou pro chocholouše náhradou, neboť bývají umístěny blízko lesů nebo přímo v lesním prostředí, kam se chocholouši kvůli dravcům nikdy neodvažovali. Usedlí chocholouši jsou velmi citliví ke změnám prostředí a nedokáží se s nimi vyrovnat.

Z proletáře rarita

Ornitolog Libor Praus, který chocholouše po léta monitoruje, uvádí: „Jistý záblesk naděje pro existenci druhu mohou snad představovat množící se pozorování chocholoušů z okolí kravínů a polních cest v blízkosti celoročně přítomných hnojišť. Toto prostředí mohli ptáci opětovně osídlit teprve nedávno, nelze ale vyloučit, že zde byli pouze přehlíženi.“

Optimisté odhadují, že dnes žije na našem území padesátina původního počtu chocholoušů obecných. V letech 2001–2003 hnízdilo v celé České republice 500–1 000 párů, přičemž někde se uvádí i 1 100–2 200 hnízdních párů. V každém případě je možné tvrdit, že se z proletáře ptačí říše stal vlastně exot.

TIP: Zánik holuba stěhovavého: Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

I na zbytky populací chocholoušů, které našly útočiště ve městech, pochopitelně číhají mnohá nebezpečí. Libor Praus k tomuto problému říká: „Za nejvýznamnější rizikový faktor ohrožující městské hnízdící chocholouše považuji na základě závěrů z terénního pozorování příliš časté kosení trávníků (frekvence sečení nižší než tři týdny). Rodiče do vyšších travních porostů odvádí dosud nevzletná mláďata chocholoušů ze všech typů městských hnízdišť (jak ze zakrslých okrasných keřů u silnic, tak z plochých střech) a za běžných okolností se mláďata v tomto rizikovém stanovišti ukrývají minimálně pět dnů nutných k dosažení vzletnosti.“ Velká péče o trávníky tedy chocholoušům jednoznačně škodí.

O lidském těle stále nevíme vše, a to ani v případě věcí, které nás mimořádně zajímají, jako je například sex. Dokládá to i nedávný výzkum Krauseho tělísek, která bývají řazena mezi receptory. Známe je již od 19. století, jejich funkce ale stále není úplně jasná. Obvykle jsou považována za receptory citlivé na změnu teploty, ačkoliv doklady pro toto tvrzení nejsou úplně jednoznačné.

Zmíněná tělíska popsal v 50. letech 19. století německý anatom Wilhelm Krause, který na ně narazil při detailním zkoumání lidského těla. Jde o zvláštní nervová zakončení, která se nacházejí v určité hloubce pod povrchem kůže v oblasti žaludu a klitorisu, na rtech a jazyku, ale i třeba na spojivce v oku.

Jak se vzruší myši?

Záhadu Krauseho tělísek pomohly objasnit laboratorní myši. Jak zjistil Lijun Qi z amerického Harvardu se svými kolegy v rámci výzkumu, který ještě neprošel recenzním řízením, Krauseho tělíska podle vědců nemají nic společného s detekcí změn teploty. Studium myších tkání odhalilo, že tato tělíska jsou nejhojněji zastoupena ve tkáních penisu (v oblasti žaludu) a klitorisu, a to zhruba ve stejném počtu. Žalud je obvykle větší, takže jsou v něm Krauseho tělíska uspořádaná řidčeji.

Badatelé rovněž využili pokročilé genetické nástroje, používané k manipulaci tkání, díky nimž přesně zjistili, že Krauseho tělíska jsou ve skutečnosti specializovaná na jemné dotyky a vibrace, jejichž přítomnost signalizují do mozku. Vše tak nasvědčuje tomu, že právě díky Krauseho tělískům vyvolávají něžné dotyky při sexu tak příjemné pocity.

Vědci ověřili souvislost Krauseho tělísek se sexuální touhou v experimentech, kdy drážděním těchto nervových zakončení vyvolali u myší vzrušení. A stejným směrem ukázal i experiment opačné povahy, kdy geneticky upravené myši, u nichž bylo přerušeno spojení s těmito receptory, nevykazovaly žádné známky sexuálního vzrušení. U myší s takto přerušenými receptory přesto podle vědců nevymizel zájem o sex. U samců byl ale méně intenzivní a výrazně kratší a u myších samic byl sexuální apetit zase výrazně snížený.

TIP: Nový výzkum: Marihuana má pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu

Přestože se jednalo o výzkum na myších, je podle vědců pravděpodobné, že podobnou roli mají tyto struktury i v lidské anatomii. Objev by mohl nalézt uplatnění nejen při vývoji sexuálních pomůcek, ale i v léčbě některých sexuálních dysfunkcí.