Klášter a přilehlé městečko působí nesmírně kompaktním dojmem, ve skutečnosti však hora připomíná architektonické vosí hnízdo, na jehož prastarém jádru vznikala jedna vrstva staveb za druhou. Postupy inspirované ještě římskou architekturou se tam přelévají v románské stopy, ale ani jimi příběh nekončí. Ačkoliv se cizím vojskům nikdy nepodařilo ostrov obsadit, pokusů o jeho dobytí se odehrál bezpočet: Roku 1204 dokonce Bretaňci místní obyvatele vyvraždili a městečko zapálili.

Následně se ostrov dočkal přebudování v gotickém stylu, nicméně zdaleka ne vše o jeho historii víme s jistotou. Nejcennějším zdrojem poznání se stal rukopis mnichů kongregace svatého Maura, kteří se v místě usadili v 17. století a při sepisování čerpali ze středověkých archivů v normandském Saint Lô. Když ovšem archeolog Christian Sapin provedl před třemi lety průzkum původního kostela Notre-Dame-sous-Terre neboli „naše Paní v podzemí“, našel v tradovaných dějinách nesrovnalosti.

Pátrání pod zemí

Archeologové použili hned tři techniky – radiokarbonovou metodu, archeomagnetismus a termoluminiscenci – aby prozkoumali srdce kláštera v podobě kaple postavené v roce 708. Právě od ní se pak celý komplex rozvíjel dál a narostl do úctyhodných rozměrů. Výzkum ovšem prokázal, že svatostánek vznikl až na počátku 10. století a dvě vedlejší lodě přibyly o století později.

S tím se však archeologové nechtěli smířit, a tak se na podzim roku 2016 pokusili pomocí georadaru zjistit, zda se pod podlahou neskrývá onen mytický první kostel – jak by spojení „naše Paní v podzemí“ napovídalo. Nicméně neměli štěstí, a zmíněný název tak nejspíš poukazuje na fakt, že pozdější přestavby kapli zcela překryly. Uvedené nutně neznamená, že Aubertův kostel neexistuje, zřejmě ale spočívá v základech nějaké jiné budovy.

Nejstarší obyvatelé

K pozoruhodným nálezům během rekonstrukcí stále ještě ojediněle dochází. Například v roce 1999 se při opravách západní terasy našla dílna ze 14. a 15. století: Podařilo se odhalit fragmenty kamenných forem používaných k odlévání poutních odznaků, jež si tehdejší příchozí odnášeli s sebou coby suvenýry.

TIP: Kamenný div Francie: Majestátní Mont-Saint-Michel by mohl zaniknout

Nejzásadnější objev se pak odehrál při pracích na inženýrských sítích pod hlavní ulicí, kdy byly odkryty tři desítky středověkých hrobů. „Věděli jsme, že se kolem kostela rozkládal hřbitov a zůstal zčásti opuštěný po vybudování hradeb v třináctém století,“ vysvětluje archeolog François Caligny-Delahaye. „Přesto jsme nečekali, že najdeme něco podobného. Některé hroby jsou neporušené, a dokázali jsme tak identifikovat muže, ženy, a pravděpodobně i děti – tedy vůbec nejstarší známé obyvatele Mont-Saint-Michel.“ 

Vědci se domnívají, rychlost nejrychlejších pulzarů souvisí s tím, že se nacházejí nacházejí v binárním systému v těsné blízkosti hvězdného partnera. Na základě toho vznikla představa o evoluci milisekundových pulzarů, podle které pulzar nejprve vysává partnera jako ohromný vesmírný pavouk a zároveň ho drásá výtrysky hmoty a záření. Rotace pulzaru se zrychluje a oběžná doba obou těles se zkracuje. Po nějaké době se ale partner zmenší natolik, že z něj pulzar už nic nevysaje. Začne se od partnera vzdalovat a jejich oběžná doba se zase prodlužuje. 

Podivuhodné chování zmíněných pulzarů vedlo astrofyziky k tomu, že jim říkají pavoučí pulzary (spider pulsar). Pokud je hmota hvězdného partnera podstatně menší než desetina Slunce, jde o černé vdovy (black widow pulsar). Když je větší než desetina Slunce, mluví se o snovačkách (redback pulsar).

Nenasytní vesmírní pavouci

Ve vesmíru dnes známe asi 20 pulzarů černých vdov a asi 10 pulzarů snovaček. Podle zmíněného modelu evoluce milisekundových pulzarů by se snovačky měly v průběhu času vyvíjet na černé vdovy. Odborníci se ale domnívali, že by měly existovat i přechodné formy mezi těmito dvěma typy rychlých pulzarů, s partnerem střední hmotnosti, s velmi krátkou dobou oběhu.

Nedávno zřejmě na takový „přechodný“ pavoučí pulzar narazil tým odborníků Čínské akademie věd, jejichž výzkum publikoval vědecký časopis Nature. Badatelé využili masivní čínský radioteleskop FAST, s jehož pomocí pozorovali pulzar PSR J1953+1844 (M71E), který se nachází v centru kulové hvězdokupy M71 v souhvězdí Šípu na severní obloze.

Jde o milisekundový pulzar, který oběhne svého hvězdného partnera za rekordně krátkou dobu 53 minut. Tento partner má přitom hmotnost jen jako 0,07 Slunce, což ukazuje na to, že mu blízký pulzar dal pořádně zabrat. Srovnání se známými pulzary naznačuje, že by opravdu mohlo jít o vytoužený přechodný typ pavoučího pulzaru.

Andreu Ravignaniho z katedry kognitivní biologie při Vídeňské univerzitě zajímalo, proč šimpanzi bubnují na kořeny stromů a vydávají zvuky podobné zpěvu. Zoolog se zaměřil na schopnost rozpoznávat vztah mezi slabikami, slovy a hudebními tóny. Když člověk uslyší určitý vzorec, například do-re-mi, zapamatuje si jej a dokáže jej v hudbě snadno identifikovat. Když pak místo něj slyší například do-re-fa, hned pozná, že očekávaný vzorec je narušen. 

Ravignani podrobil opice testu, když jim pouštěl podobné vzorce v jejich frekvenčním rozpětí. Kotulům veverovitým (Saimiri sciureus) přehrával ve zvukové komoře tři hudební vzorce. Kotulové si aktivitu brzy oblíbili, protože mezi jednotlivými nahrávkami dostávali pamlsky. Kdykoli se však nějaký vzorec změnil, podobně jako když člověk uslyší do-re-fa, kotulové se zarazili jako by říkali: „Co?!“ 

TIP: Zoologové poprvé pozorovali šimpanze, jak k léčení používají rozdrcené brouky

Ravignani tak dokázal, že kotulové hudební vzorce chápou. Tato schopnost je klíčová k pochopení nejen hudby, ale i jazyka, a musela se vyvinout nejméně před 30 miliony let u posledního společného předka opic a člověka. Je tedy pravděpodobné, že jí disponují všichni dnešní primáti. Ravignaniho experiment naznačuje, že jako první se nevyvinula řeč, ale právě hudební vnímání. „Schopnost vnímat hudbu představuje první krok k vytváření fonologických vzorců vedoucích k vytvoření jazyka,“ uzavírá Ravignani.

Když němečtí stíhači začali shromažďovat vítězství nad nepřátelskými letadly, vyvstala potřeba sestřely oficiálně evidovat a hlavně určit, kdy se pilotovi na konto započítávají a kdy ne. Boj často probíhal ve velké výšce a mnohdy za špatného počasí s velkou oblačností. Stíhač většinou vedl palbu z kulometu na vzdálenost do 100 m, a tak viděl, zda jeho střely cíl zasahují a kam. 

Předchozí část: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (1)

Pokud ale protivník začal padat, sledovat ho dál představovalo obtížný úkol. Mnohdy prostě zmizel v mracích a vítěz souboje jej už nespatřil. Pokud dopadl na vlastní straně fronty, pozemní jednotky měly za povinnost to ohlásit na nadřízený štáb a ten potom informoval velitelství letectva v dané oblasti. V případě, že dopadl nad oblastí kontrolovanou protivníkem, vítěz se to většinou nedozvěděl.

Nelehké posuzování

Německé Fokkery E.I. ze začátku nesměly operovat nad nepřátelským územím. Velení se obávalo, že v případě sestřelení by vrak padl do rukou Dohody, která by pak odhalila tajemství palby skrz točící se vrtuli. Příliš to ale nevadilo, neboť britští a francouzští letci vedli značně ofenzivní styl boje a přes zákopy létali ve velkých počtech. Německým stíhačům se tedy započítávala jen ta letadla, která nouzově přistála nebo dopadla na vlastní straně fronty, nebo tak malý kousek za ní, že dopad pozorovali a ohlásili vlastní pěšáci. Pokud ale protivník nouzově přistál na vlastním území a soudilo se o něm, že zůstal téměř nepoškozen, byl připsán pouze jako zLg (zur Landung gezwungen – přinucen k přistání). V evidenci se tak sice objevilo, ale nezapočítávalo se do celkového skóre pilota.

Potvrdit vítězství mohl kdokoliv z osádek vlastních letadel, které se akce účastnily. Stíhači museli každý svůj nárok popsat v bojové zprávě svému velícímu důstojníkovi. Hlášení pak putovalo nadřízenému štábu k vyhodnocení, kde jej potvrdili, nebo zamítli. Do dnešních dnů se dochoval s německou pečlivostí vedený dokument Nachrichtenblatt der Luftstreitkräfte, který obsahuje seznam všech sestřelů od 1. března 1917 do konce války. Úředníci do něj uváděli datum, hodnost a jméno vítěze, nárokovaný letoun, místo, jednotku a přidělené číslo vítězství.

Německé Kanonen

Němci za první světové války nepoužívali výraz stíhací eso, ale pilotům, kteří dosáhli 10 sestřelů, říkali Kanone (volně přeloženo jako velká zbraň) a pro pozvednutí morálky zveřejňovali jejich jména i skóre v tisku. Není ale známo, že by se tento termín začal používat před květnem 1916. Už když pilot dosáhl čtyř potvrzených vítězství, objevovalo se jeho jméno v oficiálních armádních komuniké. 

Všechna vítězství byla připsána jednomu konkrétnímu pilotovi – Němci neuznávali sestřely ve spoluúčasti. Pokud na letoun pálili dva stíhači, museli se později dohodnout, kdo měl na jeho zničení větší zásluhu. V případě neřešitelného sporu sestřel připadl celé jednotce a samotní piloti odešli s prázdnou. Jedinou výjimku představovalo udělení vítězství pilotovi i pozorovateli u osádek dvoumístných letadel. Německý systém tak byl poměrně přísný.

Dokončení: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (3) 

Hlavní zdroj nadpřirozeného poznání dnů příštích představovaly v Římě oficiální knihy tzv. augurů, kněží-úředníků, kteří se jinak živili věštěním úmyslů bohů z letu ptáků. Věřilo se, že zmíněné spisy pocházejí od legendární Sibyly. V dobách republiky byly uloženy na Kapitolu a se zvláštním svolením Senátu se konzultovaly při zásadních rozhodnutích. Několikrát je však zasáhl požár a duchovní je vždy doplňovali podle paměti, což spolehlivost písemností oslabilo. Přesto třeba ve 2. století př. n. l. přinutil tribun Tiberius Gracchus k odstoupení zvolené konzuly, neboť v knihách našel popis neblahých znamení z volby.

Daleko větší popularitu si získaly spisy z pera Vergilia. Opisy jeho básní se po celém impériu uchovávaly v chrámech bohyně Fortuny, kde byly k dispozici pro věštby. Mladý Hadrián si třeba po předvolání k císaři Trajánovi nechal vyvěštit, jak o něm vládce smýšlí. A protože ve Vergiliově Aeneidě ukázala věštba na verš o králi, „jehož zákony znovu vybudují Řím“, vydal se za Trajánem bez obav – a ten jej určil svým nástupcem.

Nic se nemění

Tuto praktiku, známou jako „sortes Vergilinae“, neukončil ani příchod křesťanství. Císař Konstantin donesl Vergiliovy básně na nicejský koncil a vyložil je coby oznámení o narození Ježíše. Církevní otcové tak Vergilia přijali mezi Kristovy oznamovatele a svatý Augustin jej umístil na nebe jako rovnocenného starozákonním prorokům. Ještě Dante Alighieri ho v Božské komedii určil za božského průvodce.

Prorokování pomocí Vergiliovy poezie se těšilo takové úctě, že se na něj dlouho nevztahoval církevní zákaz věštby. Až pařížský synod z roku 829 jej oficiálně odsoudil – ovšem bez úspěchu. V roce 1434 třeba teolog Gaspar Peucer vylíčil, že si vyrobil knihu, do níž opsal základní pasáže Vergilia, a poté z ní na přání vyvozoval dohady o všem, co se mu zlíbilo, „například o životě a smrti vladařů, o svých dobrodružstvích, a jiných věcech“. Peucerův postup spočíval v náhodném otevření knihy a hodu třemi kostkami, jejichž součet následně určil řádek. Při nejednoznačnosti se měla se stejným číslem použít jiná Vergiliova kniha.

TIP: Prorok Ztracené knihy: Co nás čeká podle Nostradama a kdy přijde konec světa?

Praktika se užívala ještě v 17. století. Když koncem roku 1642 čekal anglický král Karel I. v Oxfordu na svá vojska, trávil čas v knihovně. Na radu lorda Falklanda šel „vyzkoušet svůj osud pomocí sortes Vergilinae, což byl, jak každý ví, v minulých dobách obvyklý způsob věštění“. Výsledné proroctví ovšem nebylo šťastné: Král se dočetl, „ať chrabrý lid jej souží válkou a boji, ať ze země je štván“. Karel I. se věštbě vysmál jako pověře, občanskou válku však prohrál a v lednu 1649 ho popravili. 

Nad hory, které obklopují marocké město Taldžuín, se ještě ani nevyhouplo slunce. Do tmy už ale vstaly čilé vesničanky, které přicházející den vítají zpěvem. Neprozpěvují si ale jen tak – svými nápěvy se totiž modlí za dobrou úrodu šafránu a jeho úspěšný prodej.

Sbírání jen za úsvitu

V berberské oblasti mezi vrcholky pohoří Atlas je to každý rok stejné. Listopad co listopad se místní pole zbarví do fialova a vybízejí ke sklizni vzácného koření. Šafrán se dá sbírat jen dva týdny, a tak vesničané nesmí otálet. „Začínáme v pět ráno, ještě za tmy. Chodíme na různá místa a hodinu nebo dvě sbíráme květy šafránu. Pak jdeme domů na snídani, uvařit dětem a postarat se o zvířata,“ popisuje začátek běžného sklizňového dne Fatima Ait Hadouth, pro niž šafrán představuje zásadní zdroj příjmu. 

Dvěma hodinami sbírání na poli ovšem práce místních žen zdaleka nekončí. Jakmile mají hotové povinnosti v domácnosti, vracejí se opět k drobounkým kvítkům, jak popisuje Fatima: „Pak začíná oddělování. S ženami sedíme v kruhu a pracujeme společně. Tomuto času se říká tuiza.“ Před rozedněním se na šafrán musí chodit proto, že jsou květy ještě zavřené a chrání rudé blizny, které ukrývají. Ty se potom během tuizy z květů opatrně oddělují. Velmi šťavnaté blizny se pak ještě musí usušit a teprve potom je šafrán připravený k prodeji.

Kilo ze sto šedesáti tisíc květů

Další z pracujících žen, Bia Tnier, líčí namáhavost práce: „Oddělujeme červené blizny tak dlouho, že z toho až bolí oči.“ Teď se ale tahle práce aspoň vyplatí. „V minulosti jsme na tom byly špatně a prodávaly jsme za velmi málo peněz na místním trhu. Teď ale máme spolupracovníky, kteří nám pomáhají prodávat za dobrou cenu,“ pokračuje Bia.

Cena toho nejlepšího šafránu se na trhu může vyšplhat až na více než 115 tisíc korun za kilo. A abyste měli ještě lepší představu – půl gramu šafránu byste v obchodě koupili za téměř pět set korun. Šafrán takovéto hodnoty by měl ovšem obsahovat pouze křehounké červené blizny – jakmile se do koření přimíchá i žlutá část, ztrácí koření na hodnotě. Jednoduše řečeno, červená se počítá. Na jeden kilogram koření je přitom potřeba přes 160 tisíc květů a dřina, která za jejich sběrem stojí, pochopitelně cenu zvyšuje.

Írán na čele šafránového byznysu

„Šafránu říkáme červené zlato. Proč? Protože je to nejdražší rostlina, která se používá jako koření,“ vysvětluje obchodnice Rašida Baha. „A proč je tak drahý? Už jenom kvůli tomu, jak se pěstuje. Musíte si dávat pozor a pěstovat jej za určitých podmínek. Druhý problém je, že nejsou lidé, kteří by jej sklízeli. Většina mladých emigruje, na polích pracují jen starší ženy. A třetí důvodem je fakt, že květ šafránu je velmi křehký. Potřebuje jemnost a nikdo není při zacházení s touto květinou tak jemný jako žena.“

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Maroko patří mezi pět největších producentů šafránu na světě a za jediný rok jej tam vypěstují téměř sedm tun. Oproti Íránu, který má na světové produkci vzácné ingredience 90% podíl, je to ovšem jako nic. Letos by Íránci mohli sklidit přes 430 tun šafránu. Lahodnému pokladu se daří také v Řecku, Indii, Ázerbájdžánu, Španělsku nebo v Itálii. 

Jako balistické rakety krátkého dosahu (SRBM, Short-Range Ballistic Missiles) se standardně označují zbraně s dosahem do 1 000 km. Země bývalého východního bloku je rozlišují ještě na rakety taktické (dolet do 100 km) a operačně taktické (100 až 1 000 km). Dlouhodobě platí, že se částečně překrývají s kategorií těžkých dělostřeleckých raket (takže dnes není vzácné, že se vypouštějí z modulárních dělostřeleckých raketometů) a primárně mají sloužit k ničení cílů na bojišti či v jeho blízkosti. V praxi se ale běžně odpalují i proti důležitým objektům v týlu nepřítele, což koneckonců platilo rovněž o vůbec první zbrani této kategorie, nechvalně proslulé nacistické V-2.

Hon na německé vědce 

Hitlerova Vergeltungswaffe 2 (oficiálně nazývaná také A-4) nabízela maximální dolet asi 320 km. Primární cíl německé „raketové ofenzivy“ představoval Londýn a později Antverpy (a také další města v Anglii, Francii a Belgii), při jejichž ostřelování zemřelo několik tisíc lidí. To však po válce vůbec nebránilo vládám vítězných mocností, aby využily německé technologie a nabídly práci německým raketovým vědcům. 

Právě tým expertů z poražené třetí říše v USA vytvořil i první velkou americkou balistickou střelu PGM-11 Redstone, která vstoupila do služby v roce 1958. Svou konstrukcí jednoznačně navazovala na V-2 a nabízela také stejný dosah. Hlavní problém představovalo kapalné palivo, jež komplikovalo zacházení s raketou, takže se USA následně soustředily na vývoj motorů na tuhé palivo.

Evoluce amerických raket 

Současně se vstupem střely Redstone do služby proto začal zcela nový projekt, z něhož vzešel známý typ MGM-31 Pershing, zavedený roku 1963. Základní verze měla dosah 740 km a později vznikl Pershing II, jehož podstatně výkonnější motory zvýšily dolet na 1 770 km (raketa se tak zařadila už do kategorie zbraní středního doletu). 

Paralelně se pracovalo též na menších střelách, mezi něž spadaly například typy MGR-1 Honest John (dolet 25 km) či MGM-29 Sergeant (140 km). V roce 1972 vstoupila do výzbroje taktická střela MGM-52 Lance, která mohla na vzdálenost 120 km dopravit různé typy konvenčních a nukleárních hlavic, mezi něž patřila i neutronová hlavice, která vznikla především pro zastavení očekávané sovětské tankové ofenzivy v Evropě.

Dokončení: Balistické rakety krátkého doletu: Scud, Iskander a jejich nástupci

Raketa Lance představovala typickou zbraň studené války, a tudíž po jejím skončení opustila výzbroj. V konvenční roli ji vystřídala MGM-140 ATACMS, která dobře ilustruje ono prolínání kategorií dělostřeleckých a balistických raket, neboť se standardně odpaluje z dělostřeleckých raketometů M270 MLRS či M142 HIMARS. Existuje několik variant s různými druhy hlavic, maximální dolet činí 300 km a mezi uživatele této zbraně se brzy zařadí též Polsko a Rumunsko, ale pro samotnou US Army již vzniká náhrada zvaná PrSM.

Jeden z článků Apoštolského vyznání víry, které se odříkávalo při každé mši, zní: „věřím ve svatou církev obecnou“. Jenže co si pod tím představit? Oficiální římskokatolická věrouka měla jasno: „svatou církví obecnou“ byla římskokatolická církev, jejíž hlavou byl papež a tělem kardinálové. Kdo do ní nepatřil, nepatřil ani do svaté obecné církve a podléhal věčnému zatracení. Neboť „mimo církev není spása“, jak pravila stará křesťanská poučka. 

Na přelomu 14. a 15. století šlo však stěží uvěřit, že římskokatolická církev v sobě ještě nějakou svatost vůbec nese. A ani s tou obecností to úplně neplatilo. Římská církev prostě nebyla rozšířena po celém světě. Mimo ni existovaly „církev řecká“ (dnes bychom řekli pravoslavná), která zahrnovala půl Evropy i Svatou zemi, nebo církev indická. A sama římskokatolická církev se navíc rozdělila na dvě a později tři frakce.

Společenství vyvolených 

S tímto problémem se vyrovnával už anglický teolog Jan Viklef (asi 1328 až 1384). Ve svém spise O církvi prohlásil, že „svatá církev obecná“, kterou vyznáváme v Krédu, je „pokolení ospravedlněných“, které je rozprostřeno po celém světě, v různých národech a v různých místních církvích. To dále objasnil ve spise O moci papežské, kde v intencích Augustinovy nauky o předurčení prohlásil, že křesťané, předurčeni ke spasení, jsou jak u nás, pokud ovšem žijí zbožně, tak i v Indii a v Řecku. To, co se obvykle nazývá „církev římská“ je pak jen jedna z mnoha místních církví, jako je třeba ta anglická, francouzská, nebo, jak dodával Hus, pražská. 

Jan Hus zcela převzal Viklefovu nauku. Je příznačné, že na toto téma sepsal spis, který se stejně jako Viklefovo dílo jmenuje O církvi. I pro něj byla církev obecná sborem všech lidí předurčených Bohem ke spasení, a to nejen v přítomné době, ale od počátku světa do konce a její součástí byli i andělé. Toto vymezení se zakládalo na učení o předurčení, takzvané predestinaci, kterou ovšem katolická církev neuznávala, a to i přesto, že o ní hovořil jak apoštol Pavel, tak svatý Augustin. Hlavou obecné církve, která je podle Husa svatá a bezhříšná, ovšem nemůže být žádný člověk ale sám Ježíš Kristus. 

A jaký byl vztah svaté obecné církve k církvi pozemské? Církev svatá obecná se rozprostírá po celém světě a jejími členy jsou lidé ze všech církví, pokud jsou předurčení ke spasení. Ba i ti, kteří jsou v tuto chvíli ještě pohané, ale Bůh je předurčil k přijetí víry, a tedy ke spáse. A naopak: v církvi viditelné jsou mnozí z těch, kteří ke spáse předurčení nejsou a Bůh předzvěděl, že dojdou zatracení. Ti samozřejmě součástí církve obecné nejsou. I když to, kdo je a kdo není členem církve obecné, ví jedině Bůh, přesto i člověk může s určitou pravděpodobností v těchto věcech usuzovat na základě skutků dotyčného. A Hus nezůstal jen u náznaků a jasně řekl, že ani papež, ani kardinálové nemusejí být předurčeni ke spáse, a tudíž nejsou součástí církve obecné – byť by se činili třeba i hlavami církve viditelné!

Překročení hranic 

A právě tato Husova vzpoura proti autoritám jej nakonec dovedla na popraviště. A to navzdory tomu, že většina badatelů se dnes shoduje, že Mistr Jan se ve svém učení pohyboval zcela nebo téměř zcela na půdě katolické pravověrnosti. Dokonce byl vlastně nejkonzervativnější z českých reformních myslitelů. Přesto právě on nakonec za své názory zaplatil životem. Mělo to několik důvodů. 

Předně se nebál své myšlenky dovést do důsledků. Pokud už došel k tomu, že bezbožné příkazy představených není třeba poslouchat, neposlouchal je. Když roku 1410 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc zakázal z obav před pobouřením kázat ve všech soukromých kaplích v Praze, což dopadalo především na Husa a jeho proslovy v Betlémské kapli, odmítl to s poukazem na Kristovo přikázání apoštolům, aby kázali jeho Evangelium. Když jej dal arcibiskup do klatby, zcela to ignoroval a odvolal se k papežskému soudu. Ovšem z obav o svoji bezpečnost se nemohl do Itálie dostavit, proto ho pro nedostavení dal soud nejprve v únoru 1411 do klatby a v říjnu 1412 tuto klatbu ještě ztížil. 

Mistr Jan nejen že nepřestal sloužit a kázat, ale dokonce se z betlémské kazatelny veřejně odvolal ke Kristu a své odvolání pak přibil na několika místech v Praze. To sice byl postup, který se čas od času manifestačně v církvi praktikoval, ale v kontextu Husova učení to znamenalo jediné: naprosté popření autority pozemské církve. A pozemská církev to nemohla tolerovat. 

Další Husův problém spočíval v tom, že svoje názory prezentoval veřejně. Kdyby své nadšení pro Viklefa projevoval jen v univerzitních disputacích, odbylo by se to snad jen nějakým popotahováním u arcibiskupského soudu a nikoho za hranicemi by to nezajímalo. 

Hus ale své názory šířil i mezi laiky, pražské konšely, královy dvořany, šlechtice a po určitou dobu jim naslouchal i sám král Václav IV. ( 1378–1419). A nejen naslouchal, byl ochoten mistra a jeho přívržence chránit. A vzhledem k tomu, že jedním z Viklefových požadavků byla náprava církve světskou mocí, ani toto pozemská církev nemohla tolerovat. Hus ale zašel ještě dál. Šel se svými myšlenkami mezi lid. Neděli, co neděli hlásal v Betlémě své učení o církvi a její hlavě, o poslušnosti a neposlušnosti stovkám Pražanů od dvořanů po nádeníky. Tady překročil veškerou mez, kterou středověk znal. S něčím takovým nepočítal ani Viklef. A pozemská církev to nemohla za žádných okolností tolerovat. A také netolerovala…

Cesta do plamenů 

V roce 1411 byl proces proti Husovi u papežské kurie zastaven, ale nikoli ukončen. Padlo rozhodnutí, že celá věc bude řešena na koncilu, který se roku 1414 sešel v Kostnici. Hus sem byl předvolán a aby se neopakoval situace, že z obavy o svou bezpečnost se na cestu nevydá, vystavil mu světský ochránce koncilu, římský král Zikmund, bezpečnostní glejt. Ten se ovšem vztahoval jen na cestu tam a zpět, aby Husa nemohl nikdo cestou uvěznit. Rozhodně se netýkal samotného procesu – k tomu ani Zikmund neměl pravomoc. A tady Hus udělal svou poslední chybu. Ačkoli po odpustkových bouřích roku 1412 upadl v královu nemilost, stále nad ním drželo ochrannou ruku mnoho šlechticů. V Čechách byl v bezpečí. Přesto se rozhodl vydat na koncil. Zřejmě si představoval, že jeho proces proběhne jako universitní disputace, kde se s ním jeho žalobci budou přít na základě Písma a dalších autorit a hledat pravdu. 

Jenže brzy poznal, že tak to nebude. Koncil tu vystupoval jako nejvyšší orgán církve, nikoli jako jedna ze stran sporu, ale jako jeho soudce. Původně to dokonce vypadalo, že Hus bude souzen v neveřejném procesu a teprve zákrok krále Zikmunda (který jako dědic české koruny musel brát ohled na Husovy domácí přívržence) mu vymohl alespoň veřejné projednání jeho případu před celým koncilem.

Konec reformátora 

Hus byl souzen na zasedáních koncilu 7. a 8. června 1415. Hlavní body obžaloby se týkaly právě jeho učení o církvi: 

• Učil o predestinaci, tedy že členy obecné církve jsou jen předurčení ke spasení a že nepovažuje za hlavu církve papeže, ale Krista 
• Hájil a rozšiřoval Viklefovy bludy 
• Hlásal neposlušnost příkazům církevních i světských představených a sám je neposlouchal 
• Žádal, aby světská moc odňala církvi majetek (což je v překroucené podobě Husův požadavek, aby světská moc reformovala církev, který najdeme už u Viklefa).

Hus žádal, aby mu koncilní otcové ukázali, v čem se v těchto věcech mýlí, a on pak omyly odvolá. Koncil však kategoricky odmítl jakoukoli disputaci a dokazování a autoritativně žádal dovolání tezí. Na rozdíl od svého přítel Jeronýma Pražského o čtvrt roku později Hus nezakolísal a odmítl odvolat to, co považoval za pravdivé. Věděl dobře, co bude následovat. Koncil jej odsoudil k vyobcování z církve a upálení.

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

Ale možná to ani chyba nebyla. Hus měl možná naivní představy, jak jeho proces bude vypadat, ale jistě počítal i s nebezpečím, že bude pro své názory upálen. Možná i tentokrát zůstal věrný vlastnímu přesvědčení a když už se jednou odvolal ke Kristu, nechal svou při v jeho rukách: buď ve shromáždění všeho křesťanstva přesvědčí koncil o své pravdě – nebo pro ni zemře tak, jako dávní mučedníci. Pro pravého křesťana byly obě cesty dobré…

První fáze mise CHAPEA (Crew Health and Performance Exploration Analog), která odstartovala na konci června, potrvá 378 dnů. Čtveřice dobrovolníků si během ní vyzkouší, jaké to je strávit rok v izolovaném prostředí na povrchu Marsu. Účastníci experimentu budou trávit čas v habitatu Mars Dune Alpha vytvořeném pomocí 3D tisku v Johnsonově středisku NASA v Houstonu. Technologie 3D tisku nebyla pro experiment zvolena náhodou – NASA očekává, že i budoucí marsovští osadníci budou využívat 3D tisk pro výstavbu vlastních obydlí.

Prázdniny na Marsu

Habitat Mars Dune Alpha má celkovou výměru 1 700 čtverečních stop (160 metrů čtverečních) a zahrnuje čtyři samostatné ložnice, část vyhrazenou pro experimenty a zdravotnickou část, společné prostory, kuchyňskou část a oddíl sloužící k pěstování rostlin.

Stísněný prostor nebude pro čtveřici dobrovolníků jedinou výzvou. Vypořádat se budou muset i s řadou „nečekaných situací“, které jim NASA připravila. Ty mají zahrnovat například omezení zdrojů, selhání zařízení a další nesnáze technického i sociálního rázu.

TIP: Snídaně na Marsu: Proč bude výroba jídla na rudé planetě problém?

NASA počítá se třemi fázemi mise CHAPEA – druhá část má odstartovat na počátku léta 2025 a třetí na počátku roku 2026. Každé z fází experimentu se má účastnit čtveřice astronautů. Současnou posádku tvoří lékařka a velitelka mise Kelly Hastonová, palubní inženýr Ross Brockwell, lékař Nathan Jones a mikrobioložka Anca Selariu.

Jelikož zvířata při vzájemné komunikaci nepoužívají jazyk, ale například pachové signály či feromony, nelze tvrdit, že by jinde „hovořili“ zcela odlišnou řečí. Pokud jde ovšem o jejich zvukové projevy, skutečně se mohou mírně lišit v závislosti na regionu, kde dotyční tvorové žijí – a nejčastěji se to týká ptáků.

Už v roce 1958 například vědci z Cambridge při studiu pěnkav zjistili, že si samci v izolaci nevyvinou tak pestrý „repertoár“: Jejich zpěv postrádá trylkování a různé ozdoby, které se patrně učí kontaktem s jinými příslušníky svého druhu.

TIP: Univerzální jazyk včel: Vědci úspěšně dešifrovali včelí esperanto

Čeští badatelé pak v roce 2016 prokázali, že si strnadi přivezení v 19. století z Anglie na Nový Zéland vytvořili vlastní škálu dialektů, odlišných od jejich evropských kolegů. Podobný objev nedávno ohlásili australští zoologové ohledně netopýřího hvízdání, jež se rovněž liší v závislosti na lokalitě. A již delší dobu víme, že různé populace kytovců vkládají do svých zpěvů unikátní „věty“, charakteristické pouze pro danou skupinu.