Krajina mezi řekami Eufrat a Tigris byla bohatá a dobře zavlažovaná. Nikoliv náhodou tvořila srdce oblasti, které dnes říkáme „úrodný půlměsíc“. Pravidelné záplavy přinášely životodárné bahno a pod starostlivým dohledem prvních pěstitelů se obiloviny a luštěniny proměnily ve výnosné plodiny, jež dokázaly uživit dříve nemyslitelné populace. S místními akkadskými farmáři se mísili polokočovní Amorité, vysocí lidé atletických postav, kteří se pohybovali mezi horskými a nížinnými pastvinami a chovali velká stáda dobytka. Postupem času převzali výhody zemědělství a chovatelské umění jim zajistilo bohatství. Okolo 4. tisíciletí př. n. l. zakládali v regionu první malá města se stovkami obyvatel a Babylon se stal jedním z nich. 

Civilizaci Mezopotámie však nezaložili Babyloňané. První sumerská říše tam existovala už o dva tisíce let dřív a Akkaďané dosáhli kulturního i stavitelského rozmachu stovky let před svými budoucími sousedy z Babylonu. Města jako Ur, Uruk, Larsa či Eridu dalece převyšovala jeho rozlohu i politický význam. Vše se změnilo, když se roku 1792 př. n. l. chopil moci jeden z největších panovníků antické historie Chammurapi a vytvořil říši, kterou dnes známe jako Starobabylonskou. Obratnou agresivní politikou ovládl sousední bohatá města a původně nezávislé městské státy spojil do – na svou dobu nevídaného – svazku s jediným mocenským centrem. 

Zákony pro říši

Chammurapi si postupně podmaňoval další a další akkadská sídla jižně od Babylonie a nakonec ovládl velkou část Mezopotámie. Po válečných taženích se soustředil především na vnitrostátní záležitosti, protože spravovat říši s mnoha městy znamenalo mnohem větší logistický problém než vládnout jediné obci. Vytvořil tak novou organizaci státní správy, kdy byrokratický aparát zajišťovali kvalifikovaní úředníci a v čele krajů stáli místodržící.  

Následně panovník reformoval soudní systém a proslul zejména vydáním zákoníku, jenž se inspiroval podobnými kodexy z dřívějších sumerských časů. Obsahoval 282 článků a řešil právní otázky týkající se majetku, obchodu, zločinu, ale i rodiny a postavení různých společenských vrstev. Slavné spojení „oko za oko“ pochází právě z tohoto dokumentu, a přestože se to z dnešního pohledu jeví absurdní, jednalo se o významný skok ve vynucování „humánního“ chování. Když dřív přišel postižený například při rvačce o oko, směl svého soka zabít. Nově zákon určoval přiměřeně tvrdou odplatu, která zastavila násilnou spirálu msty, do níž postižené rodiny často upadaly.  

Zářící hvězda

V době míru a blahobytu rozvíjel Chammurapi zemědělství a soustředil se na rozmach obchodu i dopravy. Budoval odvodňovací a zavlažovací systém, bez nějž by Babyloňané vedli krušný život. Letní teploty dosahovaly až 50 °C a déšť přicházel jen během krátké zimy, přičemž srážky nezahrnovaly víc než 100 mm ročně. Město ovšem získávalo tolik potřebnou vodu díky poloze mezi dvěma veletoky. Z řek ji přiváděla soustava kanálů a výšku hladin regulovala stavidla. Zavlažovací systém vyžadoval důslednou péči, jejíž zanedbání mohlo znamenat nižší sklizeň a horší životní úroveň. Vodní hospodářství si proto vysloužilo několik paragrafů ve zmíněném zákoníku.

Amorité si vzali z předešlých kultur Sumerů a Akkaďanů to nejlepší. Chammurapi podporoval architekturu i vědy. Zásluhou babylonských mudrců se ohromně rozvinula astronomie – coby součást astrologie, matematika, písmo, a především hospodářství s masovou výrobou cihel, keramiky či látek. Babylon se proměnil v zářící hvězdu. 

Výstavní metropole

Žádný z Chammurapiho nástupců bohužel nedokázal moc a sílu Babylonu udržet. Říši napadli indoevropští Chetité, kteří zpustošili nejen Mezopotámii, ale zaútočili i na Egypt. Město přitom vypálili a poklady odvezli, načež si jej podmanili Kassité a vládli tam dalších 350 let. Během zmíněného období, mezi roky 1595 a 1157 př. n. l., se stal stotisícový Babylon největším sídlem tehdejšího světa. V následujících letech procházel řadou politických zvratů a obdobími nestability. Postupně si jej podmaňovali mocní sousedé, pro něž ovládnutí legendárního města symbolizovalo úspěšnou politickou kariéru. Značnou část vlastní historie i největšího stavitelského rozmachu pak Babylon prožil coby součást Asyrské říše, jež z něj učinila své hlavní sídlo. 

V roce 605 př. n. l. usedl na trůn poslední významný král babylonských dějin Nebukadnesar II., který také podnikal četné vojenské výpravy. Během čtyřiceti let panování proměnil město v jedno z nejskvostnějších sídel Předního východu a pověst o tamních nádherných stavbách se šířila celým starověkým světem. 

Jižní sídlo krále

Metropole na Eufratu přitahovala zraky příchozích již zdálky. Hradby z nepálených cihel i zikkurat boha Marduka se v písečné rovině tyčily k nebi nejen jako charakteristický znak města, nýbrž také coby orientační bod. Branami proudili poutníci i obchodníci. Druzí jmenovaní přitom dováželi zejména zboží, jehož se v Babylonii nedostávalo – kovy, kámen, dřevo, slonovinu, ale rovněž olej, víno, koření či ovoce a zeleninu. 

Příchozí ze severu po proudu řeky nejprve prošli bránou v mohutné vnější hradbě, kterou nechal z nepálených cihel vybudovat právě Nebukadnesar II. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí. Na severu za ní stálo královské letní sídlo, v podobě rozlehlé budovy na podezdívce vysoké 18 metrů. Kromě toho měl Nebukadnesar „hlavní“ Jižní palác, kde se nacházela mimo jiné sbírka uměleckých děl z dřívějších dob i z cizích krajin. 

Alexandrovy smělé plány

Když během ničivých občanských válek ztratili Asyřané nad Babylonem vládu, vystřídali je Peršané a ceněný „drahokam“ leštili ještě víc. Město dál zažívalo obchodní rozmach, staré budovy se rekonstruovaly, nové vyrůstaly. Ne všichni ovšem Peršany vítali – už proto, že neprojevovali přílišnou úctu k polyteistickému náboženství Amoritů v čele s bohem Mardukem a prosazovali vlastní víru v duální rozdělení světa na dobré a zlé, zoroastrismus. Roku 479 př. n. l. tak ve městě propuklo povstání, s cílem Babylonii znovu osamostatnit.

Panovník Xerxes však rázně zakročil: Město přišlo o všechny výsady, a především o svůj – do té doby nesporný – náboženský význam. Velkokrál přikázal zničit dva významné Mardukovy chrámy Esagila a Etemenanki a také roztavit jeho sochu. Do Babylonu se stěhovalo stále víc Peršanů a vliv Perské říše rostl – do jejích rukou se přesunulo řízení města i vysoké státní úřady. Perskou nadvládu ukončil až Alexandr Veliký, jenž měl s Babylonem velké plány. Zhatila je však jeho předčasná smrt v roce 323 př. n. l.

Konec v zapomnění

Babylonská kultura a její tradice upadaly v zapomnění, přestože se je kněží starých chrámů snažili udržovat, a také klínové písmo se užívalo už jen zřídka. V roce 140 př. n. l. skončilo město v rukou jezdeckého národa Parthů, kteří posunuli hranice své říše až k Eufratu. Sídlo, jež během staletí zažilo příliš mnoho válek, nájezdů, ničení a zvedání se z popela, nyní stálo na okraji Parthského království a ztratilo svůj hospodářský, politický i náboženský význam. Také trasy karavan se přesunuly a někdejší slavnou metropoli již nekřižovaly. 

TIP: Největší říše starověku: Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

Původní obyvatelé se smísili s nově příchozími, někteří se odstěhovali nebo byli vyhnáni, jiní dokonce pobyti. Lesk někdejšího nádherného města vzal za své – podobalo se už jen parthské osadě se silnými řeckými vlivy. Babylonštinu a klínopis dál používalo pouze pár vzdělanců, aby na hliněné tabulky zaznamenávali astronomické údaje. Šlo o labutí píseň kdysi mocného sídla. Když jej opustili i poslední obyvatelé, sloužilo po několik staletí jako obrovská hrobka, kam lidé z okolí ukládali své mrtvé. S postupným chátráním budov a příchodem islámu však i tato tradice zanikla a z Babylonu zbyla jen vzpomínka. 

V dřívějších dobách měla Cueva de los Verdes sloužit jako úkryt při nájezdech pirátů a lovců otroků a není vyloučeno, že právě „rodina Zelených“ ji využívala jako dokonalou skrýš v těchto nebezpečných obdobích. Dnes už však jeskyně není soukromým majetkem, ale součástí chráněné oblasti Monumento Natural del Malpaís de La Corona.

Jeskyně vznikla před zhruba 3 000 let při výronu lávy z místního vulkánu Monte Corona. Lávový tok valící se k moři postupně vychládal a nejrychleji ztrácel teplotu na povrchu. Zformovala se tak krusta dnes tvořící strop jeskyně, zatímco horká láva pod ní stále ještě odtékala k moři. 

TIP: V tunelech vody a času: Na návštěvě v největší zatopené jeskyni světa

Na zhruba 20 místech tohoto neobyčejného tunelu se strop propadl a vznikla kaverna, které se ve španělštině říká jameo. Jedno z takových míst dnes tvoří vstup do jeskyně, v níž jsou téměř dva kilometry zpřístupněny veřejnosti. Z celkem sedmikilometrové délky se šest kilometrů nachází nad hladinou moře a více než kilometr pokračuje pod hladinou.

Měsíc zkoumáme od nepaměti, stále má ale čím překvapit. Planetární vědci nedávno na něm zcela nečekaně objevili oxidovaný železný materiál hematit. Shuai Li z americké University of Hawaii, Manoa a jeho spolupracovníci vystopovali hematit ve vyšších polohách na na přivrácené straně Měsíce. 

Hematit je vlastně oxidované železo. Na Zemi je úplně běžný a vzniká při reakci železa s kyslíkem v atmosféře. Na Měsíci je to ale mnohem zajímavější nález. Luna je totiž prakticky bez kyslíku a nikdo proto nečekal, že tam bude hematit. Stejný závěr naznačovaly i vzorky dovezené na Zemi v rámci programu Apollo.

Pozemský kyslík na Měsíci

Li s kolegy navrhují na první pohled zvláštní vysvětlení jeho původu. Podle nich je železo na Měsíci zoxidované kyslíkem, který pochází ze Země. Luna je sice vzdálená od naší planety asi 384 tisíc kilometrů, kyslík z pozemské atmosféry se ale může dostat velmi daleko. Když se Měsíc ocitne v „závětří“, které vytváří Země v proudění slunečního větru, je podle badatelů kyslík z horní části pozemské atmosféry „odfoukáván“ slunečním větrem na povrch Měsíce.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Na objevu rezavění Měsíce se zásadním způsobem podílelo zařízení Moon Mineralogy Mapper (M3). NASA ho před časem vyrobila pro indickou sondu Čandraján-1, která s ním dorazila na orbitu Měsíce. Přístroj M3 již má na svém kontě objev vody v polárních oblastech Měsíce a teď k němu přidal další významný úspěch. Až na Měsíci přistanou astronauté programu Artemis, měli by v oblastech předpokládaného výskytu hematitu odebrat vzorky. Na finální potvrzení si tak budeme muset počkat do prozkoumání vzorků vědci na Zemi.

Boj s nádory je náročný. Lékaři hledají stále nové látky, s nimiž by mohli úspěšně zasáhnout proti růstu rakovinných buněk. Ciara Duffy z australského výzkumného institutu Harry Perkins Institute of Medical Research a její kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když nalezli výkonného zabijáka rakoviny ve včelím jedu.

Jak ukázaly experimenty na myších modelech rakoviny, obzvláště jedna ze složek včelího jedu, látka zvaná melitin, byla v kombinaci s klasickou chemoterapií velice úspěšná. Zdravé buňky přitom nechává na pokoji. Podle badatelů by včelí jed mohl sehrát zásadní roli v léčbě notoricky agresivních a jen velmi obtížně léčitelných rakovin prsu. 

TIP: Nově objevená látka z vrb pomůže v léčbě rezistentních nádorů

Včelí jed funguje velice dobře proti takzvaným HERS2 pozitivním nádorům prsu. Jde o formu rakoviny prsu, jejíž buňky obsahují velké množství lidského růstového faktoru HER2, který značně urychluje růst nádoru. Nádory HER2+ jsou kvůli tomu vysoce agresivní a velmi rychle rostou. Včelí jed rovněž velmi účinně zasahuje i proti tzv. triple negativním nádorům prsu, které je také velmi těžké léčit.

Snímky blednoucích korálových útesů nám připomínají drastickou klimatickou změnu, stejně jako znečišťování oceánů a ovzduší. Když se koráli musejí vypořádat s náhlým výkyvem teploty či kyselosti vody, ztrácejí původní barvu. Blednutí značí pohotovostní strategii, kdy se snaží bojovat s rychlými proměnami svého prostředí. 

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Zbarvení korálů vzniká díky symbióze s malými řasami, jež nacházejí úkryt v jejich tkáních a naopak jim poskytují potravu. Jakmile však koráli čelí stresu z výše zmíněných důvodů, řasy je opustí, takže tito mořští bezobratlí ztratí pigment – i zásoby. Zůstávají tudíž oslabení a náchylní k onemocnění. Za posledních pět let zbledl Velký bariérový útes v Austrálii již třikrát, a to kvůli emisím skleníkových plynů. I kdyby se globální oteplování omezilo na 1 °C, lze očekávat zánik 70–90 % korálových útesů.

V září 1947 přišly na adresu nekomunistických ministrů Jana Masaryka a Prokopa Drtiny balíčky, které údajně obsahovaly vzácné parfémy. Ve skutečnosti však skrývaly výbušninu, která měla při otevření krabičky explodovat. Třetí balíček se stejným obsahem přišel na adresu Petra Zenkla, místopředsedy vlády, který byl současně předsedou Československé strany národně socialistické. Událost vyvolala poprask, neboť československá veřejnost nebyla na takové teroristické metody zvyklá.

Hlavně nic neodhalit

Následné policejní vyšetřování probíhalo za velké mediální pozornosti, netrvalo však dlouho a celá záležitost uvázla na mrtvém bodě. Policisté zjistili některé nedůležité skutečnosti, pachateli se však na stopu nedostali. Národní socialisté se tudíž pustili do vlastního vyšetřování, v němž byli podstatně úspěšnější. Brzy odhalili, že krabičky byly vyrobeny v obci Krčmaň nedaleko Olomouce a že do celé záležitosti je zapleten krajský sekretariát KSČ v tomto městě.

A jen tak mimochodem se přišlo na to, že olomoucký krajský tajemník KSČ Jura Sosnar ukrýval velké množství funkčních zbraní, schopných okamžitého použití. Nelze se pak divit, když na veřejnosti vzniklo podezření, dle něhož bylo policejní vyšetřování tak málo účinné právě proto, že do přípravy atentátu na tři ministry byli zapojeni komunističtí funkcionáři. Nebylo žádným tajemstvím, že komunisté skrze ministra vnitra Václava Noska policii cílevědomě infiltrovali svými lidmi, které dosazovali na velitelská místa.

Nekomunističtí podezřelí

Pochybnosti o objektivitě policejního vyšetřování této události a o snaze dovést je k úspěšnému konci podporovaly totiž i další podivnosti, spojené s činností Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy policie nazývala. Týkaly se například odhalení údajného skladiště zbraní u města Most, které mělo patřit skupině lidí blízkých národně socialistické straně, připravující prý protistátní (a především protikomunistický) puč. Obdobně provokačním způsobem vystupovaly bezpečnostní orgány proti představitelům slovenské Demokratické strany, které bez dostatečných důkazů obvinily ze zrady, špionáže, spolupráce s bývalými ľudáky a snahy odtrhnout Slovensko od českých zemí. 

Třetí taková aféra, v níž se angažovala komunisty ovládaná policie, se odehrála v létě 1947 v Nechanicích u Hradce Králové. Stoupenci bývalé agrární strany se rozhodli využít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle něhož takzvané Selské jízdy nebyly součástí agrárnického programu a jejich organizování či účast na nich je tudíž zcela legální. První takovou akcí měly být závody na koních, konané 4. a 5. července 1947 právě v Nechanicích. I když Okresní národní výbor v Hradci Králové uspořádání dostihů povolil, ministerstvo vnitra proti nim vystoupilo. Přestože se do Nechanic sjížděly tisíce diváků a účastníků soutěže, nechalo obec obklíčit zhruba šesti sty policisty a konání závodů znemožnilo, přestože tím došlo ke zjevnému porušení zákona. 

Komu slouží policie?

Není se tedy co divit, že mezi nekomunistickými politiky, ale i v širokých řadách demokratické veřejnosti vyvolával takovýto vývoj značné znepokojení. Tisk nekomunistických politických stran upozorňoval na nejkřiklavější projevy komunistické hegemonie v policejním aparátu. Zejména národně socialistický poslanec Ota Hora varoval před stávajícím trendem: „Nedopusťme, aby policejní sbory byly ovládány jednou stranou, protože to by byla cesta k policejnímu státu, soumrak demokracie, konec všech svobod,“ řekl v Národním shromáždění 12. prosince 1947.

Ale i ostatní představitelé demokratických sil sledovali vývoj a obměny v policejních strukturách bedlivěji než dříve a přirozeně pak v této oblasti nacházeli společnou řeč snadněji než při řešení jiných problémů. A „krčmaňský případ“, kdy jindy tak aktivní policie – ať již se jednalo o zmíněnou mosteckou aféru, odhalování „slovenských zrádců“ či zásah proti Selským jízdám v Nechanicích – přešlapovala na místě a nedokázala najít pachatele, budil pozornost a podezření, že za touto neschopností se vlastně skrývá nechuť k možnému odhalení nekalých komunistických praktik.

KSČ pod palbou

Část zasedání vlády konaného 13. února 1948 měla tajný charakter: na programu bylo projednání zprávy ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny o výsledcích vyšetřování vedeného jeho úřadem ve věci atentátu na tři ministry. Jak se dalo předpokládat, zpráva vyzněla jako tvrdá kritika poměrů v Bezpečnosti a obvinila komunisty z jejího zneužívání. Svůj příspěvek o perzekuci sociálních demokratů měl připraven i ministr výživy za ČSSD Václav Majer. Nakonec s ním ale nevystoupil, neboť na zasedání chyběl ten, jehož se obsažená kritika týkala nejvíce, totiž ministr vnitra Nosek, který údajně onemocněl. Ministři za KSČ s Drtinovou zprávou nesouhlasili a odmítli návrh nekomunistických stran na vytvoření komise, která by vznesené stížnosti prošetřila. 

Zcela nečekaně se však jednání vlády zkomplikovalo ještě více. Po Drtinově referátu zazněla čerstvá informace, že zemský velitel SNB v Čechách plukovník Jan Dybal právě odvolal ze svých funkcí osm oblastních či obvodních velitelů policie v Praze a přeřadil je do subalterních pozic.

Vážnost situace podtrhnul fakt, že jako z udělání nikdo z odvolaných policejních důstojníků nebyl členem KSČ, naopak mnozí z nich byli členy strany národně socialistické. Zpráva vyvolala další vzrušenou debatu, která vyvrcholila usnesením vlády, aby ministr vnitra Nosek rozkaz plukovníka Dybala odvolal, celou akci zastavil a aby až do prošetření situace v policii neprováděl další změny na velitelských místech. Výjimečné na celé záležitosti bylo, že ministři demokratických stran se v tomto případě zcela shodli na společném stanovisku a komunistické vládní křídlo jednomyslně přehlasovali. 

Vládní rozkol na spadnutí

Demokratičtí ministři se rozcházeli s pocitem vítězství, který však netrval dlouho. Na příštím zasedání vlády 17. února zjistili, že ministr vnitra Nosek usnesení vlády nesplnil a na zasedání se opět nedostavil s tím, že onemocněl. Nekomunistické členy vlády to pobouřilo a požadovali okamžitou realizaci vládního usnesení, Gottwald však jejich požadavek odmítl. Nálada se vyostřovala, došlo na osobní urážky, a dokonce se schylovalo k fyzickým útokům. Další zasedání vlády bylo stanoveno na 20. února 1948. Ministři demokratických stran se dohodli, že se ho (a ani žádného jiného) nezúčastní, dokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády ze 13. února.

TIP: Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského

Zástupci národně socialistické strany Zenkl a Ripka hned následujícího dne, 18. února, navštívili prezidenta Beneše. O této schůzce existují rozdílná svědectví. Podle Zenkla a Ripky prezident schválil jejich postup a vyzval je k neústupnosti. Dokonce prý souhlasil i s jejich plánem na podání demise, kdyby to bylo nezbytné. Beneš naopak později opakoval, že demise demokratických ministrů pro něj byla velkým překvapením.

Skutečností je, že k ní nakonec došlo. Když komunisté i nadále odmítali usnesení vlády o bezpečnosti uvést do života, rozhodli se ministři Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany odstoupit ze svých funkcí, a vyvolat tak předčasné volby. Došlo k tomu 20. února 1948. V Československu vypukla vládní krize, jejímž výsledkem byl nakonec rozklad demokratického pořádku a nastolení komunistické totality. 

Počátky erbovních pověstí spadají do 15. nebo 16. století, kdy se prosazovalo výsadní právo panovníka udílet a polepšovat erby, jež nahrazovalo původní praxi prostého osvojování erbů jejich držiteli. Šlechtici nebo města, která se nemohla pochlubit starší erbovní listinou, si tak často vytvořila pověst, s jejíž pomocí dokládala starobylost svého erbu, a pokud možno i jeho udělení některým z českých či římských králů. Tehdy také vzniklo několik vyprávění o minulosti plzeňského znaku.

Asi nejznámější z nich pochází z pera katolického preláta a humanistického učence Hilaria Litoměřického, který roku 1467 v katolické Plzni při příležitosti 33. výročí osvobození města z husitského obležení pronesl slavnostní kázání. Hilarius v něm sice hovořil o minulosti, avšak mířilo především k současnosti. Roku 1467 totiž vrcholil konflikt husitského krále Jiřího z Poděbrad s katolickou církví. V této situaci chtěl Hilarius posílit katolickou identitu Plzeňanů a povzbudit je v odboji proti panovníkovi kališnické konfese.

Symbol vítězství

Ve svém kázání Hilarius neopomněl zmínit osud velblouda, který byl jedním ze symbolů plzeňského vítězství nad husity. Velbloud přišel do vojenského ležení před Plzní spolu se sirotčím vojskem pod velením Jana Čapka ze Sán, které se právě vrátilo z tažení k Baltu. Sirotci si exotického zvířete považovali, a tak těžce nesli, když se ho obráncům města podařilo při jednom z výpadů ukořistit. Husité prý za velblouda nabídli vysoké výkupné 50 kop pražských grošů, a pak dokonce i významného zajatce, kterého si cenili na 200 kop, ale Plzeňští obojí odmítli. Když se nakonec dokázali obyvatelé Plzně polním vojskům ubránit, měl je císař Zikmund odměnit mimo jiné tím, že jim do městského znaku, ve kterém dosud měli pouze chrtici, přidal právě velblouda.

Na první pohled Hilariovo vyprávění o velbloudovi velmi připomíná žánr erbovních pověstí, avšak má reálný základ. Jednak by si Hilarius příhodu stěží mohl vymyslet, když ji ve svém kázání přednesl mnohým pamětníkům události, jednak ji zaznamenali i další současníci.

TIP: Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

V utrakvistickém prostředí to byl především autor jedné z verzí Starých letopisů českých, v katolickém pak španělský učenec Jan ze Segovie, autor kroniky basilejského koncilu. Janovo vyprávění dokládá, že zpráva o ukořistění sirotčího velblouda Plzeňskými došla až na koncil do Basileje. Oproti Hilariovi koncilní kronikář navíc uvádí, že velblouda Janu Čapkovi daroval polský král Vladislav II. Jagello, který se mu tím odměnil za vojenskou pomoc proti řádu německých rytířů v Prusku. Čapek si prý zvířete velmi cenil, a proto po jeho ukořistění nechal useknout ruce dvěma plzeňským zajatcům. Plzeňští se obdobně pomstili na třech zajatcích husitských. Nelze vyloučit, že i tento brutální detail se zakládá na pravdě – do Hilariova kázání by se samozřejmě nehodil, a tak jej nahradila poznámka o výkupném.

Mimo další kronikářské zmínky je potřeba uvést ještě jednu soudobou úřední zprávu, která pochází přímo z roku 1434. Jedná se o oficiální dopis norimberské městské rady adresovaný radě města Plzně. Norimberští v něm děkují za neobvyklý dar, který měl vyjádřit vděčnost Plzeňanů za pomoc v boji proti husitům – velblouda. V norimberských městských účtech je pak zanesen i finanční dar plzeňskému služebníkovi, který zvíře do Norimberku přivedl.

Z rozhodnutí císaře?

Osudy plzeňského velblouda můžeme tedy poměrně přesně rekonstruovat z několika nezávislých zdrojů. Jak tomu ale bylo s polepšením plzeňského erbu císařem Zikmundem, o kterém se vedle Hilaria Litoměřického zmiňují ještě Staré letopisy české, a pak několik kronikářů 16. století?

Pro vládu Zikmunda Lucemburského je typický výrazný nárůst počtu panovnických erbovních listin, ze kterých se dodnes zachovala jen část. Jenže v Plzni, kde byla městská privilegia v minulosti uschována ve věži kostela sv. Bartoloměje a přečkala zde všechny války a živelné pohromy, se žádná erbovní listina nenachází a není evidována ani v nejstarších soupisech plzeňských privilegií. Mezi plzeňskými privilegii je přitom dodnes uloženo významné privilegium císaře Zikmunda z roku 1434, které představovalo hlavní odměnu za vytrvalost Plzeňanů při husitském obležení a městu přiznalo daňovou a celní svobodu v celé Svaté říši římské.

Jak si absenci Zikmundova znakového privilegia vysvětlit? Možnost, že taková listina existovala, ale ještě v 15. století se ztratila, je vzhledem k dobrému dochování ostatních městských listin málo pravděpodobná. Je tedy část kronikářských zpráv, která hovoří o polepšení plzeňského znaku císařem Zikmundem, vymyšlená? Anebo Zikmund v rozporu se svou praxí polepšil plzeňský erb pouze ústním rozhodnutím?

TIP: Stříbrný kůň z Milána: Jak přišli páni z Pardubic ke svému erbu?

Posledně uvedená varianta se jeví jako nejpravděpodobnější, i když to sotva bylo Zikmundovým záměrem. Je možné, že Zikmund v září 1434 při jednání s vyslanci města Plzně souhlasil s tím, že Plzeňany za jejich vytrvalost odmění zmíněnou daňovou a celní svobodou a také polepšením městského znaku o figuru velblouda. Když pak ale vyslanci jednali s úředníky císařské kanceláře o expedici příslušných listin, nechali si nakonec vystavit jen uvedené hospodářské privilegium pod zlatou bulou a od vyhotovení nákladného znakového privilegia, kde by bylo kromě poplatků kanceláři potřeba platit ještě iluminátorovi za barevné vyobrazení znaku, raději upustili. Přesto Plzeň začala polepšený erb užívat a budovat ústní tradici o tom, že jej městu polepšil císař Zikmund. 

Fosilie jsou nesmírně cenným zdrojem informací o dávno ztraceném světě. Ne vždy je ale úplně snadné odvodit, jak vypadal tvor, jemuž dotyčná fosilie patří. Typickým příkladem je populární gigantický žralok megalodon (Carcharocles megalodon nebo také např. Otodus megalodon). Žraloci jsou paryby, a tudíž nemají v těle kosti, které by mohly dobře fosilizovat. Z megalodona známe hodně fosilií z celého světa, ale jsou to vždy jen zuby, obratle a koprolity, tedy zkamenělý trus. Proto je mimo jiné velice obtížné určit, jak byl megalodon vlastně velký. 

Catalina Pimiento z britské Swansea University a její kolegové ve své nové studii sestavili důmyslné matematické modely, s nimiž pak odvozovali jednotlivé rozměry megalodona během různých fází jeho života. Do modelů zahrnuli celkem pět současných druhů žraloků, které sdílejí některé charakteristiky s megalodonem.

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Tým Pimientové nakonec dospěl ke věrohodnému odhadu velikosti megalodona. Podle nich měl dospělý megalodon délku zhruba 16 metrů. Jeho hřbetní ploutev byla velká jako celý člověk. Hlava megalodona měřila téměř 5 metrů a svými děsivými čelistmi mohl vyvinout stisk o síle přes 10 tun. Dnešní velký predátor žralok bílý je sotva poloviční a svými čelistmi vyvine sílu „pouhých“ dvou tun.

Megalodoni žili ve třetihorních oceánech po celé Zemi, asi před 23 až 3,6 miliony let. Byli to vrcholoví predátoři, kteří nejspíš lovili velkou kořist, jako byly tehdejší velryby, ploutvonožci nebo velké želvy. K jejich vyhynutí v pliocénu zřejmě přispěl stále silnější vliv ledových dob a možná i konkurence kytovců, kteří lovili podobnou kořist.

Minulý díl našeho seriálu začal vyprávět příběh dosud největšího a nejdražšího inženýrského projektu na světě. Vylíčil peripetie hledání vhodného konceptu a americkou NASA opustil ve chvíli, kdy se musí spokojit s pokračováním prací na zredukované stanici Freedom. Nyní čeká ISS nejtěžší období v její stávající historii…

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká ostrý vítr. Přestože nepanují optimální podmínky, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Energija zelenou. Na „hřbetu“ supernosiče je poprvé a naposled ukotven majestátní raketoplán Buran. Motory zaburácejí a z rampy se zvedá neproniknutelný dým, který vzápětí zahalí celý nosič. Výkonná raketa rychle stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko ozáří hustá oblaka a pak Energija s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku. Přibližně ve výšce 40 km se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách už vše závisí pouze na raketoplánu Buran. 

Z rivalů partneři

Raketoplán se měl stát chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu, a přestože nezklamal, osud mu nakonec vybral jinou cestu. Po premiérovém letu v bezpilotním režimu v listopadu 1988 se totiž do kosmu už žádný sovětský raketoplán nevydal. Další vývoj Buranu byl záhy pozastaven a celý program oficiálně skončil v roce 1993. 

První a jediná mise raketoplánu měla ovšem svou váhu, a to především v otázce celosvětového omezení zbrojení. Umožnila tehdy Sovětům jednat s americkou stranou na půdě OSN jako rovný s rovným, a přitom se podařilo částečně zamaskovat skutečné problémy programu – ty vyšly najevo až mnohem později. A jak bylo u Sovětů zvykem, využili situaci k politické propagandě. Přestože na výrobní lince tehdy stály ještě další dva nedokončené kosmické letouny, došly peníze. Plánovaná vesmírná stanice Mir 2 ztratila klíčový prvek, a pokud se Sovětský svaz nechtěl projektu definitivně vzdát, musel začít jednat. 

V roce 1989 padla Berlínská zeď a nová Ruská federace otevřela dveře Západu, ale mezitím na oběžné dráze stále kroužil nedokončený Mir i s posádkou a reálně hrozilo, že se na další provoz nenajdou finance. Amerika dobře věděla, že Sovětský svaz má dosud největší zkušenosti při projektování, stavbě a provozování orbitálních stanic – a rovněž disponuje množstvím ostřílených raketových techniků, kteří mohli po rozpadu svazu emigrovat do zemí třetího světa. V zájmu obou stran tedy bylo nalézt společnou řeč. Na základě vyjednávání se nakonec NASA a Roskosmos v roce 1992 dohodly na výměně členů posádek a na účasti USA v nedokončeném projektu orbitálního komplexu Mir.

Seznam nepohodlí… 

Mir představoval pro mnohé první skutečnou vesmírnou stanici světa. Pro lidstvo šlo nepochybně o velký technický krok kupředu. Vše, co se Sovětský svaz naučil na předešlých Saljutech, zúročil právě zde. Na první pohled patrná modulární konstrukce otevřela cestu pilotované kosmonautice v novém miléniu. Kosmonauti a později i astronauti působící na palubě Miru se stali opravdovými průkopníky dlouhodobého pobytu v mikrogravitaci. Pomohli upřesnit nedostatky uvnitř modulů a značně tím usnadnili práci na budoucím vybavení – nejen pro Mir, ale později i pro ISS. 

Valerij Poljakov, který od ledna 1994 do března 1995 strávil na palubě Miru rekordních 437 dnů, shrnul nepohodlí pobytu do čtyř bodů:

• vesmírný diskomfort – mikrogravitace a její vliv na fyziologické změny, zejména na metabolismus a schopnost koordinovat tělo v prostoru;
• architektonický diskomfort – omezení, izolace, nepřirozené větrání, zvýšená hladina hluku;
• zátěžový diskomfort – zvýšené fyzické a psychické nároky;
• sociální diskomfort – nedostatek soukromí, oddělení od rodiny a přátel.

Negativní dopady uvedených druhů nepohodlí jsou patrné především během prvních tří týdnů ve vesmíru a dvou týdnů po návratu na Zemi. Nicméně kromě těchto pěti týdnů se prokázalo, že z celkového času stráveného v kosmu lze naměřit pozoruhodnou stabilitu nálady a výkonu a jen malé ztráty výkonnosti při následném hodnocení. Zjednodušeně to znamená, že všechny fyzické a psychické potřeby člověka mohou být zachovány, a to i v případě, že prostředí není zrovna pohodlné – je-li tedy zajištěn alespoň minimální prostor.

… a návody k řešení

Právě na Miru se velmi dobře ukázal lidský postoj k nedokonalé architektuře. Například NASA začala konečně brát komfort ve vesmíru vážně a zařadila jej do programu pro konstruktéry, kteří měli víc naslouchat architektům a ti zas lépe definovat související problémy. Cílem bylo především snížit negativní dopad uvedených vlivů na minimum. Například zatímco základní potřeby pro přežití se nezměnily, byly zavedeny nové pojmy jako prostorové vnímání, rekrea­ční prostory, společenská organizace či inženýrství lidských zdrojů – antropická ergonomie. 

TIP: Proč astronauti ve vesmíru ubývají na váze?

Vznikl seznam devíti hlavních bodů, které posloužily k testování kvality pro budoucí Mezinárodní vesmírnou stanici. Postupně se zrodil dvousvazkový dokument známý jako Space Flight Human-System Standard. Na první pohled se může zdát, že jde jen o souhrn pravidel podobných stavebním předpisům. Objevuje se v něm však množství detailů, jak by mělo vypadat žádoucí prostředí v kosmu, a tak se stal jakýmsi návodem pro navrhování a stavbu vesmírných interiérů. Architektům to především pomohlo si uvědomit, kolik věcí okolo sebe ve skutečnosti stále považujeme za samozřejmost a jak důležitá je soběstačnost obydlí – nejen těch v kosmu, ale i na Zemi.

Pokračování: Příběh orbitální stanice (4): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu (vychází v neděli 13. září)