Tragikomická situace vypukla poté, co si jeden z pracovníků pošty v německém Schweinfurtu stěžoval na podivný zápach, kvůli němuž upadal do mdlob. Když podobné příznaky postihly také další zaměstnance, rozvířily se spekulace, zda se mezi balíčky nenachází teroristická zásilka s nebezpečným plynem.

TIP: V Indonésii začali prodávat plody nejsmrdutějšího ovoce světa

Na pobočku dorazila policie i hasiči, všichni pracovníci se dočkali ošetření a podezřelý balíček byl pečlivě ohledán: Místo nádobky s jedovatou látkou se však v krabičce nacházelo tropické ovoce durian, proslulé zničujícím odérem, kvůli němuž se v mnoha zemích nesmí jíst v hotelech nebo převážet hromadnou dopravou. Bavorský výjezd se tak naštěstí obešel bez vážnější dohry. 

Podíváme-li se nad jih, spatříme souhvězdí Střelce s jasnými planetami Jupiter a Saturn. V první polovině noci se dvojice přesune k jihozápadu a ocitne se natolik nízko nad horizontem, že si ji nezasvěcení pozorovatelé možná spletou s některými světly na obzoru… V téže době už bude na nebi viditelný i naoranžovělý Mars v souhvězdí Ryb. 

Planety s doprovodem

Poslední oběžnici na zářijové obloze představuje jitřenka Venuše, která se objeví v ranních hodinách nad východem: na počátku měsíce v souhvězdí Blíženců, poté v Rakovi a na sklonku září ve Lvovi. Každá z planet má samozřejmě něco do sebe, ještě pohlednější však budou v přítomnosti Měsíce. Řazeno chronologicky, jako první dostane takovou příležitost ke zviditelnění Mars, a to 5. a 6. září večer. Dne 14. září zrána se pak náš přirozený satelit objeví přímo nad Venuší, ovšem už jen v podobě velmi úzkého srpku, přičemž osvětleno bude pouhých 15 % jeho disku. A konečně 24. a 25. září večer se zpola osvětlený Měsíc v první čtvrti ocitne nedaleko Jupitera a Saturnu. 

Doleťte k Šípu

Po výčtu nejnápadnějších nebeských objektů zářijových nocí se nyní můžeme zaměřit i na ty o poznání slabší, viditelné jedině v dalekohledu. Tentokrát zabrousíme do končin, které opanovaly zdrobněliny, a to nejen co se názvu týče: Vždyť souhvězdí Koníček, Delfín, Šíp či Lištička patří k nejmenším. Z uvedené čtveřice nejsnáz dohledáte Delfína a Šíp. Skládají se totiž ze stálic snadno viditelných pouhýma očima, které jsou navíc rozestavěny tak, že nebeské obrazce vcelku věrně odrážejí svůj název – což je mezi 88 souhvězdími spíš výjimečné.

Pokud je netrefíte hned, vyhledejte Jupiter se Saturnem nad jihem, poté se přesuňte o něco výš nad obzor, k jasné hvězdě Altair z Orla, a pak ještě o kousek dál. Do očí vám nejspíš padne kosodélníková hlava Delfína s „ocáskem“ na konci. Šíp – zanořený do Mléčné dráhy a letící z Orla někam k předním nohám Pegasa – bude potom po pravé straně směrem na západ. 

Obrazec Šípu sestává ze čtyř podobně jasných hvězd 3.–4. velikosti, a jelikož jeho úhlový průměr dosahuje zhruba 4,5°, bez problému se vejde do dalekohledu s velkým zorným polem. Určitě se o to pokuste, protože pod tmavou oblohou spatříte na pozadí nejen záplavu slaboučkých hvězd Mléčné dráhy, ale i dvojici zajímavých nebeských objektů. 

Snadný cíl

V prvním případě se stačí zahledět přímo do Šípu, mezi stálice Delta a Gama Sagittae. V polovině cesty mezi nimi se na nebi ukrývá kulová hvězdokupa M71: dost jasná, abyste ji odhalili třeba i loveckým triedrem, a dostatečně velká, abyste její hvězdy zahlédli v přístroji s objektivem o průměru zhruba 15 cm a víc. 

Řečí čísel představuje M71 alias NGC 6838 objekt 9. hvězdné velikosti s úhlovým průměrem 5′. Světlo jejích hvězd putuje k Zemi asi 13 tisíc roků, přičemž poprvé je lidé zaregistrovali v roce 1746. Stalo se tak prostřednictvím dalekohledu švýcarského astronoma Jeana-Philippa Loyse de Cheseauxe, jenž mimochodem pracoval na podobném soupisu mlhavých nebeských objektů jako jeho slavnější francouzský kolega Charles Messier. 

De Cheseaux však nebyl jen zdatným pozorovatelem, nýbrž i průkopníkem kosmologie a mimo jiné uvažoval o nekonečnosti vesmíru. Dospěl přitom k závěru, že pokud by byl kosmos nekonečný, měl by obsahovat nekonečné množství rovnoměrně rozprostřených stálic. Pak by ovšem hvězdné nebe nemělo být temné, ale jasné, protože bychom v každém směru viděli vždy nějakou, byť velmi vzdálenou hvězdu. Popsaný myšlenkový konstrukt se nazývá Olbersův paradox. 

Odhalená hvězdokupa

Jako hvězdokupu však M71 identifikoval teprve anglický astronom William Herschel, který v ní v roce 1783 rozlišil jednotlivé stálice pomocí „dvacetistopového“ dalekohledu (zde se myslí délka přístroje, nikoliv průměr objektivu).

A jak vypadá M71 v současných dalekohledech? Ty menší, s objektivem zhruba o průměru 5 cm, ji zobrazí coby okrouhlou skvrnu s jasnějším středem plující v Mléčné dráze. S rostoucím průměrem objektivu však získá nepravidelný trojúhelníkovitý tvar a velké přístroje s 15–20cm objektivy ji při zvětšení 120× a víc rozloží na jednotlivé stálice. Nebude jich ovšem příliš mnoho, a M71 tak připomíná spíš kompaktní otevřenou hvězdokupu. Ostatně, stejným způsobem o ní astronomové smýšleli až do 70. let 20. století. 

V pestrých barvách

Druhý slíbený objekt se sice nachází poblíž Šípu, ale formálně již náleží do sousedního souhvězdí Lištičky. I tentokrát bude nezbytný dalekohled, použijte však jen malé zvětšení při dostatečném zorném poli. S pozorováním začněte u Delty Sagittae ze Šípu. Poté se přesuňte zhruba 3° severozápadně do Lištičky, ke stálici páté velikosti 9 Vulpeculae, a od ní směřujte další 2° na západ. Co můžete čekat? Ramínko na šaty…

Nejspíš ho budete mít vzhůru nohama – záleží na konstrukci dalekohledu – ale po chvilce jej na nebi jistě rozeznáte: Zhruba desítka hvězd 5.–7. velikosti v popsané části oblohy opisuje tvar šatního ramínka nečekaně věrně. A zatímco jeho základnu tvoří modrobílé stálice, hvězdy v „háčku“ jsou žlutooranžové. 

Dřív se Ramínko považovalo za otevřenou hvězdokupu a v tomto směru získalo také katalogové označení Collinder 399. Dnes už víme, že spolu jeho stálice nijak nesouvisejí a ve vesmíru je dělí desítky až stovky světelných roků. Jde tudíž o asterismus – sice výrazné, avšak zcela nahodilé seskupení hvězd, které nepatří mezi oficiální souhvězdí. Každopádně mimořádně hezká náhoda, co myslíte? 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 22. září 2020 v 15:31 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše –  viditelná vráno vysoko nad východem
• Mars – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2020

•  5. a 6. září – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze; nejmenší vzdálenost cca 1,5° v ranních hodinách 6. 9. nad jihozápadem
• 8. a 9. září – setkání ubývajícího Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 11. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 13. září – setkání měsíčního srpku a hvězdy Pollux z Blíženců na ranní obloze nad východem, vzdálenost cca 5°; níž nad obzorem pozorovatelná i Venuše
• 14. září – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nad východem, vzdálenost cca 4°
• 22. září – setkání dorůstajícího Měsíce a hvězdy Antares ze Štíra na večerní obloze nad jihozápadem, vzdálenost cca 5,5°
• 24. a 25. září – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu v první polovině noci: 24. 9. na ploše o průměru cca 14°, 25. 9. cca 15°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Generál Patton mohl být s výsledky vylodění spokojen a ve svém rozkazu z 22. srpna 1943 pateticky napsal: „Vojáci 7. armády! Přišlí z moře, pokřtění krví a ověnčení vítězstvími jste v třiceti osmi dnech vešli do válečných dějin. Byli jste soustavně úspěšní proti tomu nejlepšímu, nač se dokázali zmoci Němci a Italové. Prudkost vašeho úderu, který vyvrcholil dobytím Palerma, se vyrovnala zarputilé houževnatosti, s níž jste útočili na Troinu a dobývali Messinu. Každý příslušník armády zasluhuje stejného uznání. Houževnatá udatnost pěchoty a divoká dravost tanků se snoubily s neúnavným hřměním našich ničivých děl.“ 

Incidenty ve vojenských nemocnicích

Brzy však měly přijít zbytečné incidenty, které Pattona málem stály kariéru. V průběhu druhé světové války se vojenští lékaři často setkávali s psychickými problémy u mužů, kteří za sebou měli tvrdé boje. Říkalo se tomu „bojový stres“, ale dnes je tento stav známý pod názvem posttraumatická stresová porucha. Mnoho vojáků mělo i jiné obtíže a trpěli například úplavicí. Jenže Patton tohle odmítal uznat.

Psychicky nemocné muže pokládal prostě za zbabělce a simulanty, kteří se jenom chtějí vyhnout boji. K prvnímu incidentu došlo 3. srpna 1943 ve vojenské nemocnici u sicilské vesnice Nicosia. Patton ji navštívil v doprovodu vojenských lékařů a začal mluvit s pacienty. Přitom si všiml vojína Charlese H. Kuhla trpícího vyčerpáním a psychickými problémy. Generál se jej zeptal, co má za zranění. Voják odpověděl, že se jedná o problémy s nervy a že to asi nezvládne. Patton se však náhle na Kuhla vrhl, praštil jej do obličeje svými rukavicemi a vyvlekl vojáka ze stanu. Nakonec nebožáka kopl do zadku a přitom vztekle řval: „Neošetřujte toho zkurvysyna! Slyšíš, ty bastarde?! Půjdeš zpátky na frontu!“ Lékaři však záhy zjistili, že kromě psychických problémů má voják horečku 39 stupňů a trpí malárií. 

Necitelný generál?

Obdobný případ se potom odehrál 10. srpna v evakuační nemocnici 93. Patton zde prováděl další ze svých inspekcí a přitom jej zaujal vojín Paul G. Bennett, který se třásl po celém těle. Na generálův dotaz odpověděl, že ho zradily nervy a bojí se dělostřelby. Patton začal vojáka fackovat a vztekle křičel: „Tvoje nervy? K čertu, jsi jenom zatracený zbabělec! Drž hubu a přestaň fňukat! Nenechám se dívat tyhle statečné muže postřelené v boji na tohohle zbabělce, jak tady sedí a brečí!“ Poté Bennettovi vyhrožoval, že jej nechá postavit před popravčí četu, pokud se nevrátí na frontu. Přitom mu mával pistolí před obličejem: „Nejraději bych tě zastřelil sám, ty ufňukaný zbabělče!“ 

Přihlížející důstojníci byli generálovým chováním pobouřeni. Lékař II. sboru plukovník Arnest sepsal o incidentu zprávu, kterou zaslal nadřízeným. Nakonec se informace dostaly až na stůl vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera, který nařídil vyšetřování. Pro něj osobně to byla nepříjemná situace. Patton sice patřil mezi Eisenhowerovy podřízené, ale zároveň byl starší a v armádě sloužil déle. 

Nepříjemné následky

Vrchní velitel nakonec problematickému generálovi nařídil, aby se omluvil. Patton nejprve pozval Bennetta do kanceláře a oba muži si podali ruce. Poté se 22. srpna podobná scéna odehrála před lékařským personálem, jemuž se Patton omluvil za svoje „impulzivní jednání“. Podobného ospravedlnění se dočkal i Kuhl. Poslední srpnový týden pak Patton objížděl všechny divize pod svým velením, chválil statečnost mužů a omlouval se za všechny případy, kdy snad byl k podřízeným příliš tvrdý.

Před americkou veřejností byly tyto incidenty několik měsíců drženy v tajnosti, ale nakonec je stejně odhalil novinář Drew Pearson. Vyvolalo to poměrně velký skandál a některé noviny uveřejnily články požadující postavit Pattona před vojenský soud. To armádní špičky nepřipustily, ale generál byl zbaven velitelské funkce a na deset měsíců se prakticky ocitl mimo hru. Jenže když se rozjely přípravy na vylodění v Normandii, americkým generálům bylo jasné, že nechat dále zahálet velitele Pattonových kvalit by byla chyba.

Dokončení: Generál George Patton (4): Vojenský génius, nebo hazardér?

Jeho jméno dobře znali i Němci, takže spojenečtí zpravodajci se rozhodli této skutečnosti využít ve svůj prospěch. Rozjeli poté dezinformační kampaň s označením Fortitude s cílem přesvědčit Němce, že ke spojenecké invazi dojde právě pod Pattonovým velením v oblasti Pas de Calais. Tato kamufláž se vydařila a většina německých velitelů skutečně nabyla přesvědčení, že k invazi dojde v tomto prostoru. 

Na jaře roku 1521 se ve falckém Wormsu sešel Říšský sněm, který si jako své hlavní téma vytyčil řešení sporu říšské církevní hierarchie s Martinem Lutherem. Ten se jednání účastnil osobně a v průběhu dubna na nich obhajoval své učení. Jelikož žádnou z jeho kontroverzních pasáží neodvolal, byla nad ním 8. května vynesena říšská klatba. Jaksi v mezičase rokování, které mělo na dlouhou dobu rozhodnout o náboženských poměrech v říši, probíhala rovněž další jednání, která měla přinést majetkové „narovnání“ mezi habsburskými bratry Karlem a Ferdinandem. Směřovala k tomu, aby mohl Ferdinand disponovat určitou majetkovou základnou své příští moci. 28. dubna 1521 byla ve Wormsu v tomto duchu uzavřena mezi oběma Habsburky smlouva.

Není vlády bez peněz

Toho roku čerstvě osmnáctiletý Ferdinand, jenž se měl stát rakouským arcivévodou, do té doby postrádal adekvátní majetkové vybavení potřebné například k tomu, aby se mohl důstojně oženit. Ostatně období, kdy jeden z habsburských bratří disponoval celým majetkem a druhý neměl skoro nic, skončilo až po poměrně dlouhém a tvrdém vyjednávání. Ferdinand při něm získal pět rakouských zemí, kterým začal samostatně vládnout – šlo o Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko.

Jelikož se Ferdinandovi stejně od počátku nedostávalo finančních prostředků, jež nutně potřeboval k reformám svých zemí, Bruselskými dohodami z roku 1522 do jeho rukou přibylo ještě Württembersko, Tyrolsko a takzvané přední Rakousy. O tom všem existovala tajná dohoda, která však směla být publikována až po Karlově císařské korunovaci roku 1530. Oficiálně Ferdinand až do té doby vládl jen jako Karlův zástupce a byl na něm stále finančně závislý.

Pryč se svobodami!

Jaká byla situace v rakouském arcivévodství v těchto zlomových okamžicích? Dlužno říci, že atmosféra nebyla ani jednomu z bratrů příliš nakloněna. Již v roce 1520, kdy v zemi ještě vládl Karel V., došlo k prvním nepokojům. Ty nevyjadřovaly nic jiného než konflikt stavovství a jeho idey decentralizované moci s centralisticky pojatou vládou nad zemí, tak jak tomu byli mladí Habsburkové uvyklí zejména ze Španělska. Nástup Ferdinanda Habsburského se v Rakousích už po prvních vládních krocích jevil jako střet dvou světů: tradičního středoevropského a nového španělsko-nizozemského, jenž nerespektoval tradice ani zvyklosti, pokud odporovaly panovníkovým zájmům.

Opět si musíme připomenout, že myšlenkový svět Maxmiliánových vnuků Karla a Ferdinanda se formoval ve španělsko-nizozemském prostředí. Zde vznikaly hlavní, ba rozhodující koncepty, nutné k dosažení hegemonie v západní a střední Evropě: moderní základy státních financí, koncentrace politické moci u královského dvora a cílevědomost vnitřní i zahraniční politiky.

Oba bratry spojovalo pojetí panovnické moci, která nemá být omezována stavovskými svobodami, a ze svého nepřátelského postoje k dualismu nehodlali jakkoli slevovat. Důraz na vnitřní sílu říše se stal první ze základních podmínek jejich vzestupu, a mnohdy až agresivní důslednost, s jakou realizovali své mocenské záměry, se ukázala jako druhý definující rys habsburské politiky. 

Stavové před soudním stolcem

Způsob, jakým se habsburská politika v pětiletce 1521–1526 ve střední Evropě prosadila, byl vpravdě impozantní. Ferdinand tehdy nesnil, nespekuloval, ale důsledně uplatňoval svou politickou moc. Jeho postup se zásadně lišil od politické linie, kterou na sousedních územích po řadu desetiletí sledovali Jagellonci. Příchod „cizího Španěla“ do Rakous, tehdy mocně zasažených reformací, v tomto nevěstil jak pro stavy, tak pro stoupence nové konfesijní orientace nic dobrého. Nový panovník obklopený španělskými a nizozemskými rádci se okamžitě zaměřil na potírání šířící se reformace. Pro pacifikaci rakouských stavů pak využil starého sporu, který s nimi vedl už jeho děd Maxmilián I., a ostře proti nim zasáhl.  

Hrozí Rakousku válka?

Konflikt se stavy s kořeny táhnoucími se ještě do období vlád Ferdinandova děda Maxmiliána a bratra Karla V. nepředstavoval jediný neuralgický bod, kterému byl arcivévoda vystaven. Od poloviny dvacátých let se začalo mezi jeho rádci šeptem mluvit o strašákovi jménem „selská válka“. Oč v tomto hnutí šlo? Jednalo se o sociální protest, který se z jižního Německa hrozil již od roku 1524 přelít do rakouských zemí. Zjednodušeně řečeno se pod tímto pojmem skrýval konflikt venkova a jeho obyvatel se stavovskou společností (zejména šlechtou), a posléze i s centrální mocí.

Prostředí českých zemí před rokem 1679–1680 žádné podobné či srovnatelné hnutí nepoznalo, a ani v uvedené době nešlo v Čechách o „selskou válku“ v německém slova smyslu. V případě českých protestů se jednalo „jen“ o dlouhý řetěz petic, které poddaní podávali svým vrchnostem či přímo panovníkovi povětšinou mírovým způsobem, přičemž neshořel ani jeden zámek. Na druhé straně jak Tyrolsko či Švýcarsko, tak také mnohé oblasti říše se staly svědky hojných rebelií, povstání a revolt, které nezřídka obsahovaly i násilné prvky.

TIP: Panovník ve vedlejší roli: Proč stál Ferdinand I. ve stínu bratra Karla?

V Tyrolsku hrál v těchto sociálních hnutích roli určitého spouštěče i sám Ferdinand svými vysokými finančními a náboženskými požadavky. Uklidnění přinesl až generální sněm všech rakouských zemí, jenž se sešel v Augsburgu v listopadu roku 1525, na kterém zastánci přísného dodržování linie vymezené Wormským ediktem dočasně svolili ke kompromisnějšímu přístupu. Hrozba celozemské selské války tak byla v podstatě neutralizována, na obzoru se však začalo objevovat nové, zásadnější nebezpečí – Turci. Již se totiž schylovalo k bitvě, která dějiny středoevropského odporu proti cařihradské velmoci poznamená jedním velmi bolestivým fiaskem, možná tím nejbolestivějším.

Slavné krvavé rituály, při kterých aztéčtí kněží vyřízli lidským obětem zaživa srdce z těla, sloužily jen jako předehra k mnohem důležitějším obřadům. 

Mrtvé tělo putovalo do zvláštní komory chrámu, kde je položili na břicho. Čepelemi z obsidiánu, které mohly v ostrosti soutěžit s dnešními chirurgickými skalpely, kněží oddělili hlavu od těla. Prokazovali přitom dokonalé znalosti anatomie a řez vedli přesně mezi krčními obratli. Dalšími precizními řezy zbavili hlavu svalů a kůže na obličeji a nakonec drželi v rukou holou lebku, do které po stranách mozkovny vyřízli velké otvory. Takto upravené lebky navlékali jednu za druhou na dřevěnou tyč a tu připevnili mezi dva kůly zaražené do země před hlavní tenochtitlanskou pyramidou Templo Mayor. Řady kůlů s tyčemi a na nich navěšenými lebkami zabíraly plochu 35 × 14 metrů a tyčily se do výšky pěti metrů. Zeď z lebek zvaná tzompantli tak uchovávala lebky snad až 130 tisíc lidí. 

Postupem času podléhaly lebky rozkladu a padaly z tyčí na zem. Aztékové je sebrali a maltou je slepovali do podoby dutého kruhového pilíře o průměru pět metrů a vysokého přinejmenším dva metry. S velkou pravděpodobností však byly tyto „věže z lebek“ podstatně vyšší. Před Templo Mayor se nacházely dva hrůzné pilíře, na každém konci tzompantli jeden. 

Zpět do reality

Když v roce 1519 přišli do Tenochtitlanu Španělé, byla pro ně tzompantli jasným důkazem o barbarství Aztéků a také jedním z důvodů, proč se rozhodli město srovnat se zemí. Na ruinách aztécké metropole vybudovali základy dnešního mexického hlavního města Mexico City. Za své tak vzala nejen zeď z lebek a obě „věže“, ale i samotné Templo Mayor s chrámy boha války Huitzilipochtliho a boha deště a úrody Tlaloka a řada dalších jedinečných památek. 

Dobová svědectví o tzompantli a tisících lebek pomalu upadala do zapomnění nebo ztrácela na přesvědčivosti. Donedávna je mnozí považovali za pouhý mýtus. To se však změnilo v roce 2015, když se v Mexico City připravovala nová výstavba v ulici vedoucí za hlavní městskou katedrálou. Lokalita leží v blízkosti zbytků Templo Mayor, a tak před stavebními dělníky dorazili na místo archeologové. Ti tu našli zbytky tzompantli a spodní část jedné z „věží z lebek“. Druhá, zatím neodhalená věž se zřejmě skrývá o kus dál pod nádvořím katedrály.

Zbytky tisíců lebek jsou nyní předmětem velmi důkladného výzkumu, který může prozradit ledacos nového nejen o aztéckých krvavých rituálech, ale také o lidech, kteří byli obětováni aztéckým božstvům. Tým mexických archeologů pod vedením Raúla Barrery Rodrigueze došel k závěru, že tzompantli vzniklo mezi roky 1486 a 1502. Zdaleka tedy nepřináší kompletní svědectví o lidských obětech, které aztéčtí kněží na tomto místě praktikovali přinejmenším od roku 1325. 

Už staří Mayové 

Lidské oběti a tzompantli nebyly výsadou Aztéků. Například v mayském městě Chichen Itzá vzdáleném tisíc kilometrů od Tenochtitlanu našli archeologové lebky s typickými otvory po stranách mozkovny. I tyto lebky zřejmě skončily navlečené na tyči na některém veřejném místě a byly vystavené na odiv všem, kdo šli kolem.

Mayové svým kultem lebek předběhli Aztéky o plných sedm set let. Otvory v lebkách jsou však neumělé a ti, kdo je do lebek udělali, neměli v podobných aktivitách zjevně velkou praxi. Na rozdíl od mayských kněží v Chichen Itzá upravovali tenochtitlanští Aztékové lebky obětí zcela rutinně. Ani v tak omračujícím množství však neztrácely jednotlivé lebky na významu. Nebyl to jen „další kus“ do gigantické sbírky.

Aztékové si k lebkám v tzompantli udržovali „individuální přístup“. Jasně to dokládá fakt, že některé lebky byly před zavěšením na tyče ještě dále upravovány a proměněny v jakési masky. Jedna má například v očních důlcích imitace očí z hlíny a místo nosu jí kněží do nosních otvorů vetkli obsidiánovou čepel, jaká se používala ke zpracování hlav obětí. 

Aztékové se prováděním lidských obětí a kultem lebek nevymykali tomu, co známe z jiných kultur v Americe i jinde ve světě. Rozsah těchto rituálů však u nich nabyl absolutního extrému. 

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Jak Mayové, tak i Aztékově věřili, že lidskými obětmi nasytí a uspokojí svá božstva. Bez toho by podle nich už nikdy nevyšlo slunce a svět by zanikl. Podobně jako v jiných kulturách se budoucím obětem dostávalo ve finálních fázích života všestranné péče a těšily se velké úctě. Také v posmrtném životě čekalo obětované za jejich „zásluhy“ zcela výjimečné postavení. Být obětí tedy nebylo v řadě kultur vnímáno jako trest, ale naopak jako vysoká pocta. 

Udržení moci

V mnoha společnostech sloužili za oběti otroci nebo váleční zajatci. Tak tomu bylo podle svědectví španělských conquistadorů i v případě Aztéků. Tři čtvrtiny lebek nalezených v tenochtitlanském tzompantli patřilo mužům a většina z nich byla ve věku od dvaceti do pětatřiceti let. Pětina lebek patřila ženám a jen pět procent dětem. Převahu tak měli muži ve válečnickém věku a v dobré fyzické kondici.

Vědci usuzují, že šlo zřejmě o válečné zajatce nebo otroky. Tomu nasvědčují i výsledky analýzy izotopového složení kostí z lebek. Z těch se dá vyčíst, že oběti pocházely z různých oblastí aztécké říše. Přinejmenším měsíce, ale někdy i celé roky před smrtí však oběti prožily v Tenochtitlanu. Nebyli to tedy lidé, které někdo přivlekl do hlavního města aztécké říše, aby je tam neprodleně sprovodil ze světa. Zajatci a otroci se stávali aspoň na čas nedílnou součástí aztécké společnosti. 

Kromě náboženských motivů vedly Aztéky k lidským obětem zřejmě i politické záměry. Jejich říše byla mladá. Za pouhá dvě staletí ovládla rozsáhlá území a to často za cenu velmi tvrdých represí vůči podmaněnému obyvatelstvu. O tom, že Aztékové udržovali svou nadvládu velmi nevybíravými prostředky, svědčí výmluvně fakt, že se řada podrobených kmenů spontánně přidávala na stranu španělských dobyvatelů, v nichž viděla osvoboditele z aztéckého područí.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Krvelační keltští válečníci

Lidské oběti byly pro Aztéky jedním z účinných prostředků, jak udržovat podrobené kmeny v poslušnosti. Vazalové museli jako projev bezvýhradné podřízenosti posílat do Tenochtitlanu své soukmenovce k obětování. Byl to nesmírně účinný nástroj k upevnění politické moci. Vedle tvrdého psychologického nátlaku měly lidské oběti za úkol odčerpat z podrobených kmenů jedince v produktivním věku. Tím Aztékové snižovali bezprostřední riziko úspěšného povstání. Zároveň omezovali růst podrobené populace a tím i sílu a konkurenceschopnost svých vazalů do budoucna. 

Virus pojmenovaný RmYN02 nalezli vědci ve druhé polovině roku 2019 ve vzorcích z netopýrů žijících v provincii Yunnan v jižní Číně. Genetickou analýzou odhalili, že se svým bratrancem SARS-CoV-2 sdílí 93,3 % genetické informace. Ačkoliv nejde o nejbližšího příbuzného nechvalně proslulého viru, přesto mají společnou ještě jednu důležitou věc. Nově analyzovaný virus obsahuje nezvyklou inserci aminokyselin ve dvou podjednotkách S1 a S2 virového spike proteinu. Právě tato inserce, dosud nalezená pouze u SARS-CoV-2, byla označována jako důkaz, že vir vznikl uměle.

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

Poté, co však byla objevena u viru RmYN02, je zřejmé, že i ji dokáže vytvořit příroda prostřednictvím mutací, nemusí jít tedy o nějaké laboratorní manipulování s genomem. A to i navzdory skutečně naprosté výjimečnosti S1/S2 inserce u virů v přírodním prostředí. Objev je skutečně silným důkazem proti teorii o SARS-CoV-2 coby uprchlíkovi z čínské laboratoře. 

Oblíbenou potravou afrických mravenců Megaponera analis jsou termiti. Tito mravenci podnikají na termity nájezdy v počtu 200 až 600 útočníků, kteří kořist unášejí do svého hnízda a teprve tam ji konzumují. Než ale nájezd začne, vysílají mravenci stopaře, kteří pátrají po místech, kde se termiti krmí. Jakmile průzkumník objeví „pasoucí se“ termity, okamžitě se vydává na cestu zpět k hnízdu, aby mobilizoval ostatní.

Němečtí biologové Erik T. Frank, Philipp Hönle a Karl Eduard Linsenmair z bavorské univerzity JMU objevili, že mravenci na zpáteční cestě nevolí nejkratší, ale nejrychlejší cestu. Jestliže je například mezi nimi a mraveništěm plocha, která je porostlá hustou trávou, průzkumníci ji raději obejdou otevřeným terénem, kde mohou postupovat dvakrát rychleji. K cíli tedy dorazí mnohem dřív, i když volí „objížďku“. 

TIP: Neomylná mravenčí kartotéka: Jak zapáchá nepřítel?

Podle závěrů výzkumu se tak zpět k hnízdu dostanou v čase, jenž je o 35 % kratší než při postupu nejkratší trasou. Vědci z JMU, kteří chtějí navigační schopnosti mravenců podrobit dalšími zkoumání, byli navíc překvapeni, když zjistili, že volba o tom, kterou cestou se vracet, nevychází z kolektivního souladu, ale z rozhodnutí jednotlivých mravenců. 

Ve výzkumu vesmíru se často zpracovávají velmi rozsáhlé soubory dat, v nichž je nutné pečlivě hledat něco zajímavého. Právě takové úkoly jsou přitom jako dělané pro umělé inteligence, které stále více pronikají do astronomie a příbuzných věd. Britští odborníci nedávno vycvičili inteligenci jako zkušeného lovce exoplanet.

David Armstrong z britské University of Warwick a jeho kolegové teď jako první použili umělou inteligenci k potvrzení objevu exoplanet, které již byly předtím nalezeny jako kandidáti na exoplanetu. Umělá inteligence se osvědčila a potvrdila existenci celkem 50 nových exoplanet. Jde o pestrou skupinu exoplanet, od objektů velikosti Neptunu až po planety menší než Země, které oběhnou kolem hvězdy za méně než 24 hodin anebo také za celé stovky dnů.

Šikovní pomocníci

Pozorování nových světů přináší ohromné soubory dat. Vědci se je snaží prohledávat vlastními silami, pomocí jednoduchých algoritmů, a často také využívají nadšených občanských vědců, čili lidí jiných profesí, kteří věnují svůj volný čas a výpočetní kapacitu exoplanetám. Umělé inteligence by se teď mohly stát velice užitečnými pomocníky.

TIP: Robotický astronom: Umělá inteligence objevila na Měsíci 7 tisíc nových kráterů

Badatelé vycvičili umělou inteligenci na dvou velkých souborech potvrzených exoplanet a nepotvrzených, tedy falešně pozitivních pozorování. Jejich hlavním cílem bylo naučit inteligenci rozpoznat v datech teleskopů skutečné exoplanety od jiných signálů. Mise teleskopů jako je TESS nebo PLATO by měly přinést desítky ne-li stovky tisíc kandidátů na exoplanety. Šikovné umělé inteligence se pro zpracování takových dat budou hodit.

Švédsko-maďarský tým odborníků z univerzit v Lundu a Budapešti studoval rozdíly v teplotách mezi čumáky psů a okolním prostředím. Pokud například v místnosti s chlupáči panovalo 30 °C, špičky jejich nosů zůstávaly o 5 °C chladnější. Nakonec se ukázalo, že odchylku nezpůsobuje problém v tělesné termoregulaci, ale že se jedná o evoluční výhodu. Vedle pachů totiž psi dovedou čenichem vnímat i výkyvy v teplotě, a odhalí tak například drobná zvířata na vzdálenost až 1,5 m.

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

Vědci vycvičili tři psy – zlatého retrívra, kanadského retrívra a blíže neupřesněného křížence retrívra, aby dokázali rozlišovat stejně velké předměty jen na základě vyzařujícího tepla. Jeden předmětů měl pokojovou teplotu, druhý vědci zahřáli o 12 °C nad ni. Všichni tři psi byli schopni cítit slabé tepelné záření ze zahřívaného objektu na vzdálenost 1,5 metru. Rozdíl v teplotě obou objektů byl tak malý, že lidé jej bez dotyku vnímat nedokázali.

Pokud jde o práci na polích, mají zemědělské drony proti strojům řízených lidmi nejednu výhodu. Mohou pracovat takřka bez přestávky ve dne i v noci. Intenzivnější nasazení dronů na podobné práce ale zatím zásadně omezují jejich baterie. V dnešní době mají totiž baterie příliš nízkou kapacitu na to, aby je velký dron unesl na palubě a přitom měl dost energie na delší dobu letu.

Zemědělské drony dnes typicky využívají baterie, jejichž kapacita vystačí sotva na 30 minut letu. Kvůli tomu drony nepoberou mnoho hnojiva či insekticidu, a vždy po krátké době přeruší práci a vrací se se na základnu, kde si dobíjejí baterie. Nizozemský startup Drone4Agro proto vyvíjí dron, jehož elektrický pohon důmyslně obchází zmíněný problém s bateriemi.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Šestimetrový prototyp Drone4Agro nese ve vzduchu celkem 16 rotorů s elektrickými motory. Jejich pohon ale nezajištují baterie, nýbrž generátor elektřiny na kapalné palivo. Tohoto paliva přitom dron unese až 50 litrů. Na jednu plnou nádrž zvládne dron až 5 letů s doplňováním rozprašované látky.