Pompézní oslava se konala v roce 1953. Británie v té době ještě pociťovala následky druhé světové války. Například cukr a maso se stále vydávaly jen na příděl. Situace se ale obracela k lepšímu. Právě korunovace nové královny měla symbolizovat změnu. Znovuzrození země. Mladá, pohledná a hlavně svědomitá a dobře vychovaná dívka měla být ztělesněním nové zářivější budoucnosti. A slavnostní korunovace malým státním svátkem. Přehlídkou tradic, pompy a vlivu.

V noci na 2. června 1953 pršelo, ale ani to neodradilo tisíce diváků, aby dlouhé hodiny neokupovali ta nejlepší místa podél trasy, kterou se bude ubírat průvod. Na druhý den se v ulicích shromáždily tři miliony lidí! Na čele procesí z Buckinghamského paláce do Westminsterského opatství kráčely elitní britské gardy a ozbrojené jednotky z celého Commonwealthu. Za nimi následovaly kočáry s příslušníky evropských panovnických rodin a prezidenty. V kočáře Gold State Coach z roku 1762, který dostal svůj název proto, že je pokrytý plátkovým zlatem, seděla královna s manželem.

TIP: Alžběta II.: Královna, která změnila svět

Ve Westminsterském opatství Alžběta před osmi tisíci pozvaných hostů přísahala, že bude prosazovat spravedlnost a právo království a bránit anglikánskou víru. Potom ji canterburský biskup pomazal svatým olejem a ona přijala královské žezlo, jablko a roucho. 

V prvních stoletích našeho letopočtu nepanovalo v Evropě, na Středním východě a ani v tehdejší Číně příliš vlídné klima. Co je ale způsobilo? Za příčinu dlouhotrvajícího sucha považují odborníci velké změny sluneční aktivity mezi 2. a 5. stoletím, v jejichž důsledku nastoupilo ochlazení provázené poklesem srážek. Podnebí ovšem ovlivnila i sopečná činnost: Několik mohutných vulkanických erupcí zamíchalo počasím prakticky po celé planetě. 

Předchozí část: Dějiny psané podnebím (1): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? 

Jen pro představu: Kolem roku 550 se probudily japonské sopky Ibusuki, Haruna a Aso, zatímco na Kamčatce řádily vulkány Gorelyj, Tolbačik či Klučevskaja. Přidala se i Mauna Loa na Havaji, ekvádorská Pichincha a supervulkán Hekla na Islandu. Už na sklonku 5. století znovu ožil také obávaný Vesuv: V roce 472 explodoval tak mohutně, že popel dopadal až v Konstantinopoli. A roku 512 běsnil natolik, že byli obyvatelé obcí na jeho úpatí osvobozeni od veškerých daní.

Extrém střídá extrém 

Zmíněné události vedly zřejmě i k tomu, že v letech 535–536 postihly severní polokouli nejextrémnější krátkodobé výkyvy počasí za poslední dvě tisíciletí. Evropu, Střední východ a Čínu zahalila záhadná hustá mlha, jež zastínila slunce, teploty prudce poklesly a lidé se obávali, že nastal konec světa. Vyhladovělé obyvatelstvo starého kontinentu i Asie, vysílené válkami a dlouhodobou neúrodou, pak nedokázalo vzdorovat další ráně: Když kolem roku 541 pronikl do Konstantinopole tzv. justiniánský mor, bleskově se rozšířil po Byzantské říši a Středomoří. V následujících dvou staletích zabila nákaza 25–50 milionů lidí, tedy až třetinu tehdejší globální populace. 

Obrovská sucha však zavládla rovněž v Jižní Americe a například v Peru vyvolala kolaps kultury Močika. V roce 550 totiž pole i důmyslný systém kanálů zmíněné civilizace pokryl písek, takže obyvatelé museli opustit své domovy a přesunout se na sever.

Ledové intermezzo

Podobných klimatických událostí, které se výrazně promítly do politického uspořádání světa, existuje celá řada – do popředí však vystupuje ta, jež se odehrála v 17. století. Období relativní prosperity provázené myšlenkami počínajícího osvícenství totiž zdánlivě náhle ukončila třicetiletá válka. I zmíněný zvrat měl zřejmě klimatické příčiny: Právě v uvedeném věku totiž vyvrcholila „malá doba ledová“ probíhající mezi 14. a 19. stoletím. 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Extrémní ochlazení započalo ve 20. letech 17. století a trvalo s malými přestávkami až do roku 1630. Odborníci ovšem zaznamenali příčiny popsaných změn mnohem dřív: Již 20.–70. léta 16. století se v Evropě nesla ve znamení sucha s častými požáry. Poté přišly výjimečně tuhé a dlouhé zimy, načež vrcholila zmíněná „malá doba ledová“ provázená neúrodou obilí, na němž tehdejší populace závisela. 

Pravda je jinde

Když roku 1618 vzplál ozbrojený konflikt, který později vstoupil do historie jako třicetiletá válka, většinou se za jeho příčinu označovaly rozpory mezi katolíky a protestanty či snaha jednotlivých mocností získat nadvládu. Ve skutečnosti se však dost možná válčilo o zdroje: Nikoliv náhodou totiž jedny z prvních bojů propukly na severu v Dánsku, jež bylo tou dobou ekonomicky již zcela vyčerpané neustálým dovozem obilí. Nezbývalo mu tak než rozšířit svá území na jih, a to i za cenu války. 

Základní pravidlo, které musely posádky na Měsíci při vyjížďkách roverem dodržet, znělo: vzdálit se jen tak daleko, aby bylo možné dojít k lunárnímu modulu pěšky, pokud by vozidlo potkala fatální porucha. Znamenalo to omezit akční rádius na pár kilometrů. Běžné navigační prostředky však na našem souputníkovi nejsou k dispozici: Kompas nefunguje, protože těleso nemá globální magnetické pole, navigace podle hvězd byla nemyslitelná a v úvahu nepřicházela ani orientace dle map, neboť jejich rozlišení pro podobné účely nestačilo. Informaci o poloze tak udržoval přímo palubní počítač vozítka. 

TIP: Jak se neztratit pod vodou: DARPA vyvíjí systém POSYDON

Všechna čtyři kola byla vybavena měřiči ujeté vzdálenosti, tzv. odometry. Fungovaly podobně jako rychloměry pro cyklisty, tedy na principu magnetického senzoru. Informaci o směru pak dodával jednak směrový gyroskop a také orientační senzor polohy Slunce. Zmíněné údaje tvořily základní vstup do navigačního počítače roveru. Na dlouhé cesty by byla popsaná navigace nepřesná, ale na pojíždění v okolí výsadkového modulu postačovala.

V prosinci 1940 provedly Pattonovy jednotky cvičný přesun z města Columbus v Ohiu do Panama City na Floridě a generálovy tanky dokázaly urazit 650 km za pouhé dva dny. Akce pochopitelně neunikla novinářům, kteří věnovali Pattonovi značnou pozornost. Generálovi to lichotilo, protože popularitu u veřejnosti vždy miloval. V té době také získal přezdívku Stará krev a kuráž (Old Blood and Guts). V dubnu 1941 pak byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se řádným velitelem celé divize. 

Předchozí část: Generál George Patton (1): Vojenský génius, nebo hazardér?

Ve válce

Jako divizní velitel si Patton opět vedl velmi dobře a v červenci 1941 nabrala jeho popularita na obrátkách. Objevil se totiž na titulní stránce prestižního časopisu Life, a nebyl to ledajaký snímek. Generál byl zvěčněn, jak stojí s vážným výrazem ve věži velitelského tanku. Na hlavě tankistickou přilbu, v podpažním pouzdru pistoli, levou ruku svírající obrubu tankové věže zdobily dva prsteny. Patton zde prostě působil jako zosobnění rozhodného velitele, a pokud chtěl autor snímku přesvědčit veřejnost o připravenosti americké armády, tak se mu to nepochybně povedlo.

Nedlouho poté přišel 7. prosince 1941 japonský útok na Pearl Harbor a USA se rázem ocitly ve válce. V polovině ledna 1942 byl Patton jmenován velitelem I. obrněného sboru tvořeného dvěma obrněnými a jednou motorizovanou divizí. Z mužstva i důstojníků chtěl dostat to nejlepší, takže následně probíhal intenzivní výcvik v pouštním středisku na hranicích Arizony a Kalifornie. Sám neustále všechny a všechno kontroloval a žádný z podřízených si nemohl být jist, že zrovna u jeho jednotky se náhle neobjeví auto a generál nezačne něco prověřovat.

Směr: Afrika

Drsné podmínky pouštního výcviku se však vojákům v pozdějších letech mnohokrát osvědčily. Možnost vyzkoušet si válčení v praxi dostal Patton poprvé v rámci příprav vylodění Spojenců v severní Africe (operace Torch). Uskutečnilo se v listopadu 1942 a Patton tehdy velel Západnímu svazu (Western Task Force) tvořenému 33 000 mužů.

Vylodili se v marockém přístavu Casablanca, který tehdy ovládali vichističtí Francouzi. Postavili se sice na odpor, ale byli brzy přemoženi a Patton pak podepsal příměří s francouzským generálem Charlesem Noguèsem. První bojová operace tedy proběhla celkem snadno, ale brzy mělo být hůř. Spojenecké velení totiž naplánovalo sevřít německo-italské jednotky v severní Africe do kleští a potom je zničit. 

První triumfy

Že Němci ještě nejsou na severoafrickém válčišti vyřízeni, ukázali jasně během bitvy v Kaserínském průsmyku koncem února 1943. Pod velením zkušeného maršála Rommela porazili americké nováčky z II. sboru, kteří museli odepsat víc jak stovku zničených tanků. Do čela tohoto sboru byl následně postaven Patton, který zároveň obdržel hodnost generálporučíka. Znovu se ukázalo, že to byla dobrá volba. Nový velitel se energicky pustil do práce, aby z mužů demoralizovaných předchozí porážkou udělal bojeschopné vojáky.

Všem dal rozkaz chodit pouze v čistých a upravených uniformách a museli se chovat striktně podle předpisů. Patton se mezi vojáky objevoval, jak často to jenom šlo, s každým se dal do řeči bez ohledu na hodnost a povzbuzoval je. Tento postup brzy přinesl své ovoce. Muži II. sboru dobyli 17. března 1943 město Gafsa v Tunisku a německo-italským silám nezbylo než ustupovat. Pattonova hvězda stoupala. Během následného vylodění Spojenců na Sicílii (operace Husky) byl pověřen velením nad 7. armádou, která se 10. července 1943 vylodila v prostoru měst Gela a Licata. Měla poté podporovat 8. britskou armádu generála Montgomeryho.

Pokračování: Generál George Patton (3): Vojenský génius, nebo hazardér?

Vyloďovací operace komplikoval silný vítr, ale přesto se třem divizím podařilo obsadit pláže a zajistit pozice. Němci však následně podnikli protiútok. Patton v tomto krizovém okamžiku projevil osobní statečnost, když se postavil do čela zteče mající za cíl zastavit elitní vojáky divize Hermann Göring. Rád se ostatně pohyboval v první linii a prohlašoval, že je to vhodný prostředek k utužení morálky vojáků. Německé protiútoky byly odraženy a Pattonovy jednotky poté obsadily Palermo a jako první dorazily do Messiny – jen pár hodin před Montgomeryho muži. 

Německá vysoká škola v rámci projektu jednoho ze svých pedagogů vypsala konkurz na stipendia za nicnedělání. V sázce je částka 1 600 eur (zhruba 40 tisíc korun), kterou mohou získat tři uchazeči s nejzajímavějšími projekty. Porota vybere ty, kteří se zavážou „něco nedělat“ obzvláště zajímavým či novátorským způsobem.

Obzvláště zajímavé nicnedělání

Hamburská Vysoká škola výtvarného umění (HFBK) bude šampiony v zahálčivosti hledat na popud jednoho z vyučujících, Friedricha von Borriese, který chce s jejich pomocí zkoumat přínosy lenosti a nicnedělání pro společnost. Zájemci tak musejí popsat, co přesně v rámci projektu nebudou dělat a jak dlouho a jaký význam ukončení dané činnosti bude mít.

„Jde mi o to opustit nekonečnou spirálu výkonu, dostat se ven z kolečka, v němž jako křečci běháme,“ okomentoval svérázný projekt von Borriese. „Pokud chceme žít ve společnosti, která spotřebovává méně energie a méně plýtvá zdroji, pak nemáme správně nastavené hodnoty,“ dodal.

A jak by úspěšný uchazeč nicnedělání mohl vypadat? „Může to být manažer, který se rozhodne na schůzích nemluvit, nebo třeba člověk, který přestane jezdit autem,“ popsal kýžený typ uchazeče pedagog. Přihlášku si může podat kdokoli, a to až do 15. září. Jen musí počítat s tím, že se později stane jednou ze součástí chystané výstavy, která se bude v Hamburku konat příští rok.

TIP: Jak si vydělat 300 tisíc ležením v posteli? Pracujte pro NASA

Přestože v případě projektu hamburské školy jde v první řadě o umělecký počin, otázka nepodmíněného příjmu je u našich západních sousedů diskutována i v seriózních kruzích. Renomovaný institut Maxe Plancka chystá ve spolupráci s Kolínskou univerzitou na příští rok studii, v rámci které vědci poskytnou 20 vybraným dobrovolníkům základní nepodmíněný příjem ve výši 1 200 euro měsíčně, po dobu tří let. Cílem projektu je ověřit, zda a jakým způsobem změní nepodmíněný příjem chování a postoje lidí.

Při složitějších chirurgických zákrocích bývá často nutné zašívat tkáně a orgány uvnitř těla. Stehy ale mohou poškodit okolní tkáň a vyvolat infekci. Vědci singapurské Nanyang Technological University vyvinuli nové chirurgické biolepidlo, jehož použití by mohlo omezit nutnost chirurgického šití. Lepidlo by také mohlo obsahovat terapeutické látky, které by usnadnily hojení a léčbu. 

Nové lepidlo se jmenuje CaproGlu a tvoří jej dvě hlavní složky – osvědčený biologicky rozložitelný polymer polykaprolakton a organická molekula ze skupiny diazirinů, která po osvícení ultrafialovým světlem vytváří pevné vazby. CaproGlu se aplikuje v kapalné formě a pak se krátce osvítí UV zářením. Lepidlo ztuhne do podoby pevné, ale ohebné látky podobné gumě.

TIP: Nové chirurgické superlepidlo v mžiku zalepí i krvácející srdce

Takto vytvořená „guma“ se pak pozvolna rozkládá a během pár týdnů se neškodně vstřebá. V laboratorních testech s pokusnými zvířaty se biolepidlo CaproGlu osvědčilo při lepení závažně poškozených arterií. Experimenty také potvrdily, že CaproGlu při svém postupném rozkladu plynule uvolňuje obsažené látky, což mohou být léky urychlující hojení a předcházející infekcím.

Kromě toho, že první poválečná léta provázela hospodářská krize, podařilo se teprve v roce 1924 dokončit proces nostrifikace, tedy zdomácnění průmyslových podniků, bank a pojišťoven. Tehdy se všechny centrály mimo republiku přenesly do země a zapojily se do jejího daňového systému. Československý trh však představoval značně nevyvážený celek, jehož infrastrukturu bylo třeba dále rozvíjet a investovat do nových podniků. Vzhledem k tomu, že ostatnímu světu byla československá produkce v podstatě neznámá, muselo dojít i k vybudování exportu. 

Vidět a slyšet

Podpora vzniku a vývoje podniků zapůsobila jako rozbuška v oblasti reklamy. Významně se na tom ale podepsalo také ustálení měny a poválečný hlad po zboží veškerého druhu. Postupy přebírala československá reklama zejména ze zemí západní Evropy, německého prostředí a USA. Odtud ostatně plyne označení „americká reklama“ pro moderní poznatky přicházející z nového kontinentu. Současně s tím ovšem existoval i pojem „amerikánská reklama“, který naopak představoval synonymum pro klamavou reklamu.

Navzdory různým vlivům zůstaly nicméně po celé prvorepublikové období nejvděčnější tradiční formy reklamy – inzerát a plakát. Kromě tištěné reklamy našla ve dvacátých letech 20. století uplatnění poprvé i reklama filmová a rozhlasová, již odstartovalo pravidelné vysílání coby výdobytek moderní epochy. Reklamní snímky si ale mohly dovolit jen skutečně prosperující firmy jako Baťa nebo Schicht. Filmy měly obvykle 5–10 minut, charakteristická pro ně byla naivní zápletka a zakončení reklamním poselstvím. Účinkovali v nich ovšem slavní herci formátu Vlasty Buriana nebo Saši Rašilova a na scénářích se podíleli režiséři zvučných jmen jako Martin Frič a Svatopluk Innemann. Z hudebních skladatelů pak zřejmě nepřekvapí Bohuslav Martinů.

Vedle toho vznikaly také animované reklamy. Zatímco film se setkal s kladným ohlasem, rozhlasová reklama zákazníky spíše nudila, takže Radiojournal, největší rozhlasová stanice v republice, ustal v jejím vysílání. Nadále si nacházela cestu k zákazníkům pouze skrze soukromé subjekty.

Reklamní superstar

Formování československé reklamy významně ovlivnily velké průmyslové podniky, mezi nimiž zastává zvláštní místo Baťa. Rovněž on těžil ze zahraničních inspirací, jež mu poskytly cesty po USA, konkrétně systém Henryho Forda. Do obecného povědomí se jeho firma dostala v letech poválečné krize, kdy vsadil na kampaň, již provázel plakát „Baťa drtí drahotu!“. V okamžiku zvyšování cen zboží, tehdy přišla firma s 50% slevou. Radikálnost kroku na plakátu podtrhuje pěst (tradičně spjatá s politickou agitací) drtící „drahotu“. Tento reklamní tah upevnil v očích veřejnosti postavení firmy jako „pro blaho národa pracující společnosti“.  Následně se jméno Baťa stalo pojmem, což dokládá přezdívka podnikatele Jindřicha Waldese „Baťa knoflíků“.

Baťa ale nesázel jen na plakáty, dále využíval inzerci, účtenky, hesla, noticky, vnitrofiremní oběžníky, vlastní tisk, výlohy, přídavkové předměty, ale i zmíněný film a vlastní rozhlas nebo novinku třicátých let – neonovou reklamu. Postupně se dokázal zapojit do řady sfér školstvím počínaje, politikou konče. Reklama firmy se stala úspěšnou, protože se jí prakticky nedalo uniknout, nacházela se „všude“. Není divu, že baťovský systém, respektive jeho verzi fordismu s pásovou výrobou, převzaly například i oděvní podniky Nehera a Rolný. Podnik, s nímž pak bývá Baťa v oblasti reklamy srovnáván nejčastěji, představuje Schichtova ústecká továrna nebo dodnes známá čokoládovna Orion.

Keplerova supernova, známá též jako SN 1604, je zatím poslední, jejíž explozi jsme zaznamenali v Mléčné dráze. Stalo se to v souhvězdí Hadonoše, ve vzdálenosti asi 20 tisíc světelných let. Šlo o supernovu typu Ia, kdy bílý trpaslík nashromáždil hmotu od svého hvězdného partnera, a množství této hmoty spustilo termonukleární explozi. Johannes Kepler byl jedním z těch, kdo měli to štěstí pozorovat tuhle nebeskou show na vlastní oči. 

Tým odborníků, který vedl Matthew Millard z americké University of Texas, Arlington, detailně analyzoval rychlost pohybu 15 malých „chuchvalců“ materiálu, který se řítí vesmírem směrem od místa exploze supernovy. Badatelé přitom vycházeli ze spekter získaných americkou vesmírnou observatoří Chandra.

Rekordní rychlost Mach 31 tisíc

Nejrychlejší z měřených chuchvalců se pohybuje rychlostí kolem 37 milionů kilometrů za hodinu, což odpovídá rychlosti Mach 31 tisíc. Nebo také 0,034 rychlosti světla. Jde o nejvyšší rychlost materiálu vyvrženého explozí supernovy, kterou jsme kdy naměřili s pomocí pozorování v oblasti rentgenového záření. U supernov tohoto typu v jiných galaxiích přitom podobné rychlosti pozorujeme jen dny, maximálně týdny po explozi. Tady je to už déle než 400 let.

TIP: Jak často v naší Galaxii vybuchne supernova?

Vědci si zatím nejsou jistí, proč materiál exploze Keplerovy supernovy letí tak rychle. Podle některých názorů byla Keplerova supernova neobvyklým případem exploze supernovy typu Ia. Je také možné, že materiál v prostředí kolem místa exploze byl původně rozmístěný dost nerovnoměrně a některé oblasti, jimiž prolétá hmota vyvržená supernovou, jsou velmi řídké. A hmotu supernovy nic moc nezpomaluje.

Studie Zoe Mullerové se zaměřila na shlukování žiraf do větších stád na základě vlastností prostředí, různých individuálních charakteristik a množství predátorů v oblasti. Ukázalo se, že velikost stáda mírně ovlivňuje prostředí, ale největší vliv má chování dospělých samic, které v období, kdy mají mláďata, vytvářejí menší skupiny. Přítomnost nebo naopak absence predátorů v oblasti početnost stáda nijak neovlivňuje. To zcela odporuje dřívějšímu předpokladu, že žirafy s mláďaty se sdružují do větších stád, aby své potomky chránily!

TIP: Královny africké savany: Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Pro ověření výsledků ještě bude potřeba zopakovat studii v jiných částech Afriky, ale Zoe Mullerová výsledky výzkumu nepodceňuje: „Ukázalo se, jak moc jsou žirafy nepochopené. Pokud těmto ohroženým tvorům lépe porozumíme, bude pro nás mnohem snazší zastavit pokles jejich populace.“

Žirafy z africké přírody za posledních 30 let překotně mizí a v důsledku tohoto vývoje byly před pár lety na seznamu ohrožených druhů IUCN zařazeny do kategorie Ohrožené (Vulnerable).

První světová válka navždy překreslila hranice Evropy, dala vzniknout novým státům a také vydláždila cestu k válce druhé. Šlo o konflikt, ve kterém byly poraženy staré nadnárodní monarchie, a to nejen Rakousko-Uhersko a Německé císařství, ale i Rusko. To sice do války vstoupilo po boku Británie a Francie, ale během bojů se pod tlakem zhroutilo a prošlo hned několika revolucemi.

Monarchové v nemilosti

V Evropě se koncem první světové války rozhodně bylo na koho hněvat. I vládci relativně svobodných zemí jako Německo či Rakousko-Uhersko byli hnáni k odpovědnosti za vtažení svých poddaných do „mlýnku na maso“, ještě daleko hlučnější dav si však žádal hlavu ruského cara Mikuláše II.

Složitý systém předválečných spojenectví totiž znamenal, že mnoho vojáků nešlo do boje s plným pochopením důvodů, proč nastal čas se organizovaně vraždit. Šli vítězit pro svou zem a pro svého panovníka, ovšem právě na něj se pak po měsících v zákopech tím více obracel jejich hněv.

Mizející popularita cara Mikuláše

Pod vedením Mikuláše II. Rusko pokračovalo v zaostávání téměř ve všech ohledech a narůstající míra industrializace tyto problémy daleko více prohlubovala, než řešila. Nepomohlo ani varování v podobě rusko-japonského konfliktu a následné revoluce roku 1905, kdy se ukázalo, že na konfrontaci s vyspělejší částí světa není Rusko ani v nejmenším připraveno. Mikuláš navíc definitivně přišel o pověst „dobrého báťušky“, když výrazněji nezareagoval na masakr Krvavé neděle, při níž bylo vojenskou silou rozehnáno v míru konané procesí.

Převzetí vrchního velení armády carem sice v bojích první světové války nepřineslo žádný zásadní úspěch, ale za tehdejší žalostné materiální situace ruského vojska ani nebylo reálné něco takového očekávat. Carova osoba více chyběla v hlavním městě, kde po dobu jeho nepřítomnosti měla ve většině záležitostí volnou ruku jeho žena, carevna Alexandra se svým oblíbencem, mystikem Rasputinem. Zvláště Rasputin si skrze carevninu důvěru s oblibou vyřizoval účty se svými politickými odpůrci, na což doplácela hlavně ministerstva, jejichž vedení se tak měnila jako na běžícím pásu.

... až se ucho utrhne!

Mikuláš II. fatálně podcenil hlášení o nepokojích, které v únoru roku 1917 zachvátily Petrohrad. Když konečně pochopil povahu protestů, které nežádaly hlavy provinilých ministrů jako při předchozí revoluci, ale abdikaci jeho samého, bylo už pozdě cokoli zachraňovat. Odstoupení už nebyl jeden ze způsobů, ale jediná možnost, jak hněv lidu a carské opozice utišit.

Nově vzniklá dvoukolejná vláda řešila od samého počátku důležitější záležitosti než jak naložit s jedním z reliktů temných samoděržavných věků. Soukromá rezidence v Carském Selu se sice jevila jako vyhovující sídlo pro nouzovou internaci, ale do doby konečného rozhodnutí carské otázky bylo třeba pro rodinu najít trvalejší místo pobytu. Přesto až nová vláda, ustavená v červenci roku 1917 po nepodařeném bolševickém puči, Romanovce odeslala daleko za Ural, do sibiřského města Tobolska, kde jim nehrozilo akutní nebezpečí ze strany radikálních proticarských živlů a kde mohla být jejich přítomnost prozatímní vládou vydávána za určitou formu vyhnanství.

S bolševiky k smrti blíže

Pokud vlády vzešlé z únorové či červencové revoluce kalkulovaly s možností propuštění Romanovců do zahraničního exilu, s nástupem bolševiků k moci možnost odchodu carské rodiny do Velké Británie či kamkoliv jinam padla. Radikální a proticarsky naladění rudí měli od začátku v úmyslu „největšího škůdce celé Rusi“ soudit, odsoudit a popravit. Plány na grandiózní politický proces však bolševikům překazila občanská válka, která uvrhla celou zemi do chaosu.

Pro rudé předáky se nejdůležitějším faktorem při následném nakládání s carem a jeho rodinou stal argument, že nelze dovolit, aby Mikuláš padl do rukou některému z protibolševických vojsk, s jejichž pomocí by se mohl pokusit získat ztracenou moc a sjednotit roztříštěný opoziční odpor. Proto jej i s rodinou nejprve transportovali do bližšího a snáze ubránitelného Jekatěrinburgu.

Když ale začalo hrozit nebezpečí, že i toto město padne do rukou československým legionářům, bylo rozhodnuto o likvidaci cara, jeho manželky i potomků. V noci ze šestnáctého na sedmnáctého července roku 1918 tak bylo ve sklepení jednoho z jekatěrinburských domů zastřeleno či ubodáno bajonety jedenáct osob z řad carské rodiny či jejich služebnictva a jejich zohavená těla tajně pohřbena v nedalekém lese.

Devadesát let nejistoty

Bolševičtí předáci a aktéři popravy ve snaze zamést za sebou stopy šířili množství různých dezinformací, kvůli kterým nebylo od začátku jasné, kdo všechno, popřípadě jakým způsobem ve sklepě domu inženýra Ipaťjeva zahynul. První vyšetřování zahájili bělogvardějci, kteří do města dorazili spolu s československými dobrovolci několik dní po masakru. Ustavená komise, v jejímž čele stál právník Nikolaj Sokolov, však přes řadu zachycených důkazů o smrti carské rodiny nedošla k žádným průkazným závěrům. Sokolov, který musel po vítězství bolševiků emigrovat do Francie, vydal roku 1922 publikaci, v níž shrnul výsledky svého pátrání. Poprvé se tak dostalo na veřejnost prohlášení, že Mikuláš II. s celou rodinou byl bolševiky popraven.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

K dalšímu posunu ve věci pátrání po hrobu carské rodiny došlo až po dlouhých šedesáti letech, kdy místní amatérský archeolog Alexandr Avdonin spolu s historikem a režisérem Gelim Rjabovem objevili lokalitu, v níž velitel popravy Jakov Jurovskij nechal pohřbít těla členů carské rodiny. Nález však bylo možné veřejně oznámit až po rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Od té doby pak až do roku 2008 probíhalo množství výzkumů a analýz, které nakonec s pravděpodobností hraničící s jistotou potvrdily, že těla pochovaných osob jsou opravdu ostatky cara Mikuláše, jeho rodiny a služebnictva.