Se schopností vidět barevně se nerodíme. Člověk přichází na svět s velmi omezeným vnímáním barev, jež se zdokonaluje především v prvních třech měsících života. Podle posledních výzkumů pak naše barevné vidění prochází radikálními změnami v době, kdy si osvojujeme řeč, tedy zhruba kolem třetího roku věku.

Anna Franklinová z univerzity v anglickém Surrey zkoumala odlišnosti barevného vidění u nemluvňat a u dětí, které již slovům jako „modrá“ nebo „červená“ rozuměly. Snímala pohyby jejich očí ve chvíli, kdy jim ukazovala různé barvy. Speciální software pak podle pohybu oka vyhodnotil, která část mozku informaci zpracovává.

Vědkyně došla k překvapivému závěru: u nemluvňat vyvolávaly podněty aktivitu v pravé hemisféře, zatímco starších dětí v levé. A právě ta hraje zároveň dominantní roli při porozumění jazyku. Podle Franklinové se tak výrazy pro barvy a jejich reálné vnímání nerozlučně pojí.

Svět, kde modrá neexistuje

Uvedené poznatky dobře ladí se zjištěními vědeckého týmu Julese Davidoffa, který se vydal zkoumat vnímání barev až do severní Namibie za kmenem Himba. Ten je pozoruhodný mimo jiné proto, že v jeho řeči neexistuje výraz pro modrou barvu. Různé odstíny zelené se však označují různými slovy. 

Vědci ukázali Himbům na obrazovce nejprve dvanáct zelených čtverců, z nichž jeden měl lehce odlišný odstín. Pro Evropana bylo odhalení „jinak zeleného“ obrazce velmi obtížné, zatímco domorodci jej rozeznali okamžitě. Pokud však byl v bloku zelených čtverců jeden modrý, Afričané jej buď nedokázali najít vůbec, nebo se jim to dařilo jen s velkými obtížemi. 

TIP: Trnitá cesta k modré revoluci: Staří Římané považovali modrou za barvu barbarů

Davidoff z toho vyvodil, že pokud neznáme termín pro danou barvu, je pro nás mnohem těžší určit, v čem se liší od ostatních, ačkoliv oko zmíněnou odlišnost fyzicky vnímá. Zdá se tedy, že ještě než se objevil „koncept modré“, lidé tuto barvu sice viděli, ale neuvědomovali si, co ve skutečnosti vidí.

Některým lidem jen při pohledu na hmyz servírovaný jako plnohodnotné jídlo naskakuje husí kůže, jiní jej považují za delikatesu. Thajsko rozhodně patří spíše k druhému táboru – na hmyz tady narazíte nejčastěji u pouličních prodejců a těší se velké oblibě. Nově ho ale najdete také v supermarketech, kde byste si sáček s cvrčky klidně mohli splést s balením oříšků. Ostatně právě k oblíbeným suchým plodům je chuť jedlého hmyzu přirovnávána.

Nožky mezi zuby

Mezi milovníky křupavých cvrčků patří i Thatnat Chanthatham, jenž založil první cvrččí farmu svého druhu v zemi. Podle jeho přesvědčení je hmyz jídlem budoucnosti. „Řekl jsem si, že když Thajci konzumují tolik hmyzu, bylo by skvělé mít ho i jako pohodlné jídlo do ruky. Dal už hmyz někdo do sáčku? Pokud ne, tak jak to udělat? Jaké příchutě?“ popisuje Thatnat své počáteční myšlenky.

Podle thajského „hmyzího vizionáře“ je totiž hlavním problémem to, že lidé mají při jídle často před očima hýbající se havěť. Pokud by však cvrčci byli „ukryti“ v sáčku a zbaveni nožiček, mohli by si mnozí lidé odmyslet nelákavý předobraz hemžícího se hmyzu a přijít upraveným cvrčkům na chuť. I on sám prý dříve odmítal jíst některé druhy brouků, protože mu to jednoduše připadalo divné: „Vyzkoušel jsem třeba černé cvrčky. Ale najednou jsem je měl před sebou, a i když je normálně jím, tak jsem prostě stále cítil, jak na mě zírají těma svýma očkama. Pak, když jsem je ochutnal, tak jsem cítil, jak mi mezi zuby uvízly jejich nožičky.“

Pozitiva z hlediska odborníků

Jakkoliv vám můžou Thatnatovy zkušenosti a stravovací návyky mnoha Thajců připadat nechutné, cvrčci platí podle odborníků za velmi zdravou potravinu. I když mají spoustu živin, nejsou kaloričtí. Dá se tedy říct, že jsou ideální volbou i pro ty, kdo chtějí zůstat fit nebo třeba shodit pár kil.

Katinka de Balogh, která zastává vysoké pozice v Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO) a v současnosti vede regionální pobočku pro Asii, jejíž sídlo je právě v thajském Bangkoku, potvrzuje výživové hodnoty, které hmyz má. „Mají opravdu vysoký obsah bílkovin, ale i minerálů. Je v nich také třeba vitamín B12, který se vyskytuje například v mase, hlavně tom jehněčím či vepřovém. Hmyz je ovšem také zdrojem železa nebo zinku. Nutriční hodnota hmyzu však zatím nebyla uznána, ale domnívám se, že v poslední době stále víc zjišťujeme, že hmyz má opravdu velký nutriční potenciál,“ shrnuje aktuální poznatky Katinka de Balogh.

Pravidelně konzumují hmyz po celém světě téměř dvě miliardy lidí. V jižní Africe představuje hmyz až 10 % příjmu živočišného proteinu. Na ostrově Réunion je zase oblíbeným jídlem jeden druh vosy, která se podává s pálivou omáčkou z rajčat, zázvoru a paprik. V Japonsku se servírují sršni zbavení vnitřností například jako fondue.

Guláš zatím jen s hovězím

I Thatnat ovšem uznává, že hmyz není (a zřejmě ani v budoucnu nebude) jídlem pro každého: „Pokud jde o brouky, tak tady jsou lidé, kteří se jich bojí, pak ti, co je jedí, a také ti, kteří by je nikdy nedali do úst. Takže je opravdu velký úspěch, že jsme to dotáhli tak daleko.“

Přínosy hmyzí stravy jdou ale za hranice „pouhých“ nutričních hodnot. Ochránci přírody vyzdvihují kladné dopady chovu hmyzu pro gastronomické účely na životní prostředí. Například tradiční chov dobytka může podle ekologů za 18 % emisí skleníkových plynů. Kvůli klimatickým změnám a rychle se oteplující planetě je nutné emise snížit. Výměna steaků za hmyzí pochoutky by k tomu mohla výrazně přispět. Chov hmyzu totiž vyprodukuje stokrát méně škodlivých plynů než chov prasat nebo dobytka.

TIP: Mléko vyrobené ze švábů: Výživnější a k nerozeznání od kravského

Thatnat konstatuje, že jeho hmyzí produkty je zatím těžké vyvážet, protože Thajsko nemá potřebné dohody s vládami jiných zemí. Kdybyste tedy chtěli přispět svou troškou do mlýna a přidat si do guláše místo hovězího pár broučků, musíte si zatím na cvrčky z dovozu počkat. 

Zatopené jeskyně na Yukatánu tvoří pomyslnou časovou kapsli: Potápěči v nich nacházejí ostatky dávno vyhynulých druhů i lidí. Dodnes přitom není jisté, proč se naši předkové do hlubokých a komplikovaných jeskynních systémů vydávali. Jejich motivací se však mohla stát těžba okru, který se již v prehistorických dobách používal jako barvivo. A právě okrový důl, s předpokládaným stářím 12 tisíc roků, nedávno objevila výprava Eda Reinhardta z kanadské McMaster University. Pokud se odhadovaný věk nálezu potvrdí, půjde o nejstarší těžební oblast amerického kontinentu.

TIP: Průzkumníci na Yucatánu objevili největší zatopenou jeskyni světa 

Skutečnost, že pravěcí lidé byli ochotni se s nemalým rizikem vydat hluboko do nebezpečných jeskynních zákrut, svědčí o tom, že okrový pigment musel hrát v jejich rituálech a zvycích neobyčejně významnou roli. Objev tak vypovídá nejen o fyzických schopnostech dávných předků, ale také o jejich duchovním životě.

Severozápadní Uhry ovládli rakouští Habsburkové, na východě vzniklo Sedmihradské knížectví s vlastními vládci, jež však fakticky fungovalo jako vazalský stát Osmanské říše, zatímco území uprostřed přešlo pod přímou tureckou nadvládu. Jeho správní centrum se nacházelo v Budíně, takže se hovoří o Budínském pašalíku (respektive Budínském ejáletu). Později přibyly další pašalíky. Právě toto území Uher nás bude přednostně zajímat, protože bylo po 150 let vystaveno bezprostřednímu vlivu muslimských dobyvatelů. Co to pro místní obyvatelstvo prakticky znamenalo?

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (1): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Vleklé války a přítomnost Turků přinesly Uhrám hospodářskou i demografickou katastrofu. Vzápětí po bitvě u Moháče turečtí dobyvatelé obsadili a vypálili hlavní město Budín stejně jako rozsáhlé venkovské oblasti. V následujících letech podnikli několik dalších tažení na uherská území, v důsledku čehož dřívější obdělaná půda zpustla, udeřily epidemie a hladomory, takže se vylidnily rozsáhlé oblasti. I zde se odhaduje, že podobně jako na Balkáně klesl za tureckého panství počet obyvatel na pouhou třetinu původního stavu. Ani později se situace příliš nezlepšila, proto se o 17. století v maďarských dějinách hovoří jako o období úpadku. 

Hlavní jsou daně

Na druhou stranu i tady je třeba zdůraznit, že o náboženském útlaku ze strany dobyvatelů nemohla být řeč. Hlavním zájmem osmanských porobitelů bylo získat poslušné obyvatelstvo platící daně. Důležité také je uvědomit si, že dobytím Uher dosáhla sláva a moc Osmanské říše svého zenitu a začala ztrácet dech. Osmané si již nemohli dovolit stejnou radikalitu jako v časech největších úspěchů. Pro kontrolu dobytých území a udržení pořádku zřídili v Uhrách síť pevností s vojenskými posádkami. Stejně jako tomu bylo na Balkáně, rozdělili i Budínský pašalík do menších administrativních jednotek – sandžaků, aby nad ním měli kontrolu a zajistili si hlavně tolik potřebné odvody daní.

V Uhrách přitom byla náboženská paleta dost pestrá (viz Všichni křesťané v jednom tureckém pytli). Turečtí správci mezi jednotlivými křesťanskými konfesemi nerozlišovali, takže šíření reformace na podrobených územích ponechávali volný průběh. Oproti tomu ke konverzím k islámu v Uhrách, na rozdíl od jihoslovanských území, prakticky nedocházelo. Většina těch, kteří si chtěli uchovat určité postavení, odsud zkrátka uprchla a ani ti, co zůstali, spolupráci s Turky v drtivé většině nevyhledávali. Osmanští dobyvatelé se v Uhrách setkávali s velice nepřátelskou atmosférou a styky mezi nimi a domácí populací zůstaly minimální. Velikou část muslimských vojáků sloužících v tureckých pevnostech v Uhrách přitom tvořili islamizovaní jihovýchodní Slované.

Křesťanští spojenci Turků

Zvláštní baštou náboženské tolerance se stalo Sedmihradsko, v němž pod osmanským protektorátem zasedli na knížecím stolci jak protestanti, tak katolíci. Vedle běžných konfesí zde našly útočiště i některé radikální skupiny vyháněné z jiných zemí, jako novokřtěnci. Žili tu rovněž ortodoxní křesťané. Také v Sedmihradsku platilo, že se osmanští sultáni spokojili s vybíráním tributu a do náboženských otázek knížectví se nevměšovali. Sedmihradské stavy se tak do konce roku 1568 dohodly na svobodném praktikování čtyř křesťanských vyznání: katolictví, luteránství, kalvínství a unitářství. To bylo uzákoněno v takzvaném Tordském ediktu, do nějž sice nebyly zahrnuty všechny konfese (například pravoslavných křesťanů se netýkal), přesto šlo v této době lítých náboženských válek o mimořádný počin. 

Za zmínku stojí, že o poznání radikálněji než Osmani přistupovali k náboženským otázkám Habsburkové, kteří do Sedmihradska posílali žoldnéřská vojska ve snaze prosadit zde znovu katolictví. O to víc samozřejmě zasahovali proti nekatolíkům v té části Uher, kterou ovládali (v takzvaných královských Uhrách). Tam patřilo nejen dnešní Slovensko, ale i oblast Slovinska a částečně Chorvatska. To vedlo ke skutečnému paradoxu: křesťanští sedmihradští vládci se v průběhu 16. a 17. století proti invazivním Habsburkům ostře vymezovali a za tím účelem se neváhali spolčovat dokonce s Turky, přestože to pro ně byli pohané. Přímou tureckou podporu měla protihabsburská povstání sedmihradských knížat Štěpána Bočkaje či Gabriela Bethlena. Takové rebelie samozřejmě nezůstaly bez odezvy – papežové neváhali křesťanské sedmihradské vládce paktující se s nevěřícími vyobcovat z církve. 

Katoličtí páni místo islámu

Sedmihradsko a Budínský pašalík zůstaly i nadále nábožensky rozmanité, zatímco v královských Uhrách se systematickým úsilím habsburských vládců nakonec vítězně prosadila protireformace. Udává se, že zhruba v polovině 17. století byly již prakticky výhradně katolické.

Za dalších padesát let se pak do rukou Habsburků po skvělých vojenských vítězstvích vojevůdce Evžena Savojského dostaly celé Uhry. Karlovickým mírem z roku 1699 z nich byli Turci zcela vytlačeni. Vlažnost dřívějších pánů vůči náboženským poměrům mezi obyvatelstvem vystřídalo habsburské upřednostňování katolického vyznání. Skončilo „období úpadku“ a začala nová etapa. 

Image

Čtěte také

Masakr v Otrantu: Proč vtrhli osmanští Turci do Itálie?

Na konci roku 1983 přizvala NASA ke spolupráci na projektu budoucí orbitální stanice zástupce kosmických agentur Kanady, Německa, Francie, Japonska a Británie, přičemž se podařilo podnítit potřebnou zvědavost, jež později vyústila v bližší spolupráci všech zúčastněných zemí. Počátkem roku 1984 pak oznámil Ronald Regan plán na vybudování vesmírné stanice – svou účast na projektu přislíbily spolupráci a vývoj částí hardwaru agentury Evropy, Japonska a Kanady. Stejně jako Evropa, i země vycházejícího slunce počítala se stavbou vlastních modulů a s vývojem zásobovací kosmické lodi.

Předchozí část: Příběh orbitální stanice (1): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Věž versus dvojí kýl

Výsledná podoba stanice ale nebyla úplně jasná. Vycházelo se jen z předešlých studií, kapacity raketoplánů a misí Skylab a Spacelab. Bylo načase, aby NASA přišla s designem, na nějž by se zaměřili všichni partneři, a mohl tak začít skutečný vývoj. Prvním takovým návrhem se stal koncept Power Tower, který se však ukázal být příliš nedokonalý, zejména kvůli stabilitě komplexu. Záhy jej proto nahradil o něco důmyslnější Dual Keel neboli „dvojí kýl“. Odhadované počáteční náklady vzrostly „pouze“ o 400 milionů dolarů, i když panovaly obavy, že NASA výslednou cenu silně podceňuje. Dočasně se však alespoň vyřešil problém s nestabilitou a započala další důležitá fáze vývoje. 

V průběhu několika letů raketoplánů se vyzkoušely různé experimenty a technologie s cílem porozumět budování komplikovaných konstrukcí ve vesmíru. Například při misi STS-61-B v roce 1985 astronauti úspěšně otestovali stavbu složitější hliníkové věže (ACCESS) a trojúhelníkové struktury (EASE). Jejich následné propojování definitivně odpovědělo na otázku, zda je nosníková konstrukce stanice na oběžné dráze proveditelná. Podobné komponenty přitom pomáhal NASA v počátcích navrhnout i český architekt Jan Kaplický společně s Davidem Nixonem. 

Nezbytná revize

Rada Evropské kosmické agentury v Římě definitivně schválila účast na americké vesmírné stanici, z níž se pomalu, ale jistě stával mezinárodní projekt. Některé členské státy ESA byly připraveny se zapojit víc, jiné méně. Evropa však chtěla pomoct s vývojem i přispět výrobou vlastního vybavení stůj co stůj. Zajistila si tím totiž místo pro své astronauty na palubě raketoplánů a účast na budoucím výzkumu. Podmínky jejího zapojení se podařilo sjednat v průběhu následných transatlantických setkání.

Do roku 1985 investovala NASA do designu a vývoje stanice 2,4 miliardy dolarů, a přitom stále neexistoval jediný kilogram letového hardwaru. Prvotní optimismus se navíc rozplynul po zkáze Challengeru v roce 1986. Agentura své počínání přehodnotila a úpravám se nevyhnul ani plán na výstavbu nové orbitální stanice. Program se ocitl ve značném skluzu a bylo jasné, že rozpočet ve výši osmi miliard dolarů nebude stačit. Také první start slibovaný na rok 1994 se odkládal na neurčito. Kvůli narůstající ceně musel celý návrh znovu projít komplikovanou revizí. 

Nakonec se původní hlavní konstrukce o něco zjednodušila na technicky méně náročnou verzi. Nového přístupu se dočkaly rovněž otázky bezpečnosti, protože předchozí návrhy nezahrnovaly žádnou záchrannou loď pro posádku v případě nouze. Nedostatečně řešený interiér kromě toho nabízel jen velmi málo obyvatelného prostoru. Některé připravované vybavení se dokonce muselo úplně odstranit, jelikož se pro něj už nenašlo vhodné umístění. NASA přesto dál doufala, že se jí podaří uskutečnit prvotní vizi „vesmírného přístavu“. 

Odvážná Evropa

Naopak na příštím zasedání rady ESA v Haagu v roce 1987 potvrdili ministři program Columbus a dohodli se na další tříleté přípravné fázi. Evropský příspěvek k vesmírné stanici se tak skládal z laboratorního modulu trvale připojeného k jejímu jádru a z volně létající laboratoře Columbus (Man-Tended Free Flyer neboli MTFF): Ta měla čas od času dokovat u stanice kvůli přístupu posádky k experimentům na palubě, načež by se po opětovném naložení znovu oddělila a obíhala Zemi v blízkosti orbitálního komplexu. 

ESA měla v plánu ještě bezobslužnou polární platformu a datový satelit. Potvrdila rovněž dopravu svých astronautů pomocí vyvíjeného raketoplánu Hermes, který měl startovat na raketě Ariane 5 a mohl podle potřeby dokovat jak u stanice, tak u zmiňované laboratoře Columbus. Jenže finanční náročnost a změna pozdějšího rozvržení vesmírné stanice Evropě bohužel nedovolily dotáhnout odvážné vize do konce.

Svoboda v kleštích

Připravované stanici se mezitím začalo říkat Freedom, tedy „svoboda“. Politicky podbarvený název vybral v roce 1987 z mnoha návrhů prezident Reagan. Poté jej ovšem v Bílém domě vystřídal George H. W. Bush, a bylo tudíž na něm vyřešit narůstající problémy spojené se stavbou nové orbitální stanice. Kongres přitom neustále krátil rozpočet NASA, a to až o 60 % oproti předešlým rokům. Při každém finančním omezení tak reálně hrozilo, že stanice nedostojí původním očekáváním a přijde o svou plánovanou kapacitu.

Rostoucí cena projektu vedla na počátku 90. let k dalšímu okleštění do podoby menšího komplexu, který už v mnohém připomínal pozdější ISS. Budoucí role stanice se doslova otřásala v základech. Posádka se zredukovala z plánovaných osmi členů na čtyři a výkon solárních panelů klesl ze 75 kW na 37 kW. Změnil se i systém podpory života na palubě, a to z uzavřeného cyklu na otevřený: Prakticky to znamenalo, že se žádná H2O nebude recyklovat a raketoplány budou muset pokaždé dopravit mnohem víc zásob včetně pitné vody. Zmíněná omezení oslabovala produktivitu budoucí stanice a ohrozila i plánované experimenty. 

Jiskřička naděje svitla po 90denní studii NASA v roce 1989, která doporučovala návrat k designu dvojího kýlu. Přidalo se víc stavebních bloků a přibyla i věda. Na opětovně doplněném horním „kýlu“ se měl v další etapě objevit hangár sloužící ke stavbě vesmírných lodí pro Mars a na spodním kýlu pak ještě jeden menší, k vývoji a budování plavidel pro návrat na Měsíc. Návrh sestával ze čtyř hlavních etap, a zahrnul dokonce spolupráci se Sovětským svazem. Design Dual Keel byl tedy zpět, větší a lepší než kdy dřív – ale ne na dlouho. Celková částka potřebná k realizaci dosáhla neuvěřitelných 500 miliard dolarů a odpověď Bílého domu a Kongresu zněla jasně: „Zamítá se.“ 

Příliš malá, příliš pozdě

NASA se tedy musela spokojit s pokračováním prací na zredukované stanici Freedom a nový návrh představila v roce 1991. Konstrukce hlavního nosníku od firmy McDonnell Douglas nyní měřila 96 m na délku a jejích sedm částí se mělo spojit až na orbitě. Nosníkem vedl rozvod kabelů a zvenčí se nacházel dopravní systém pro plánovanou kanadskou robotickou paži. Laboratorní moduly se zkrátily, takže stanice přišla až o 45 % předpokládaného výzkumu na palubě. Pozitivní zprávou však zůstávalo možné budoucí rozšíření o další moduly a zařízení. 

Nové vedení NASA mezitím začalo ve svých programech prosazovat heslo „rychleji, lépe, levněji“, ale pro jeho uplatnění na stanici už bylo pozdě. Do debaty o nadcházejících počinech agentury se vložil i astronaut a druhý muž na Měsíci Buzz Aldrin. Stanici Freedom popsal slovy „velmi malá za příliš mnoho a příliš pozdě“ a přispěl vlastní alternativou: Napadlo ho připojit k orbitální stanici Mir americké výzkumné moduly a tím ji rozšířit, upravit externí nádrž pro raketoplán, proměnit ji v obří habitat a vyslat na orbitu, podobně jako kdysi Skylab. Na podobné úvahy však již nezbýval čas.

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Mezitím se rozpadl Sovětský svaz, skončila studená válka a vztahy mezi Západem a Východem se zlepšily. Otevřela se cesta k nové spolupráci v kosmu, která mohla navázat na úspěšný projekt Sojuz–Apollo. Rusové měli na oběžné dráze Mir a na stole rozpracované plány Miru 2. Jenže nedostatek financí znemožnil v uvedených programech pokračovat. Amerika vycítila šanci dát kosmickému průzkumu opět hlubší politický význam a kromě toho sama potřebovala výpomoc – podala tedy Rusku přátelskou ruku. V polovině roku 1992 deklarovaly obě velmoci vůli opět spolupracovat. Pro svět šlo o pozitivní zprávu, pro NASA o novou výzvu, ale samotnou vesmírnou stanici čekalo nejtěžší období v její stávající historii… 

Pokračování: Příběh orbitální stanice (3): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu (vychází v neděli 6. září)

Pro Savelije Iljiče Černyšova (1919–?) znamenala bitva u Kurska návrat domů, neboť pocházel z Rylského rajonu ležícího v Kurské oblasti. Jako mladík hltal knihy a filmy o občanské válce a zhlédl se v Čapajevovi, Vorošilovovi a Buďonném. Jejich příběhy přispěly k Savelijovu rozhodnutí vstoupit do armády. V roce 1939 absolvoval Moskevskou dělostřeleckou školu, načež ho nadřízení přidělili ke 183. střelecké divizi. Poprvé zasáhl do bojů v červenci 1941, následujícího roku byl jmenován velitelem 3. praporu 623. dělostřeleckého pluku, s nímž absolvoval řadu bitev.

Kanonýr od Prochorovky

U Kurska se Černyšovovy baterie 76mm děl  opakovaně střetly s německými obrněnci. Nejživější vzpomínky si Savelij uchoval na střet u Prochorovky z 12. července 1943: „Měli jsme držet pozice, bojovat do posledního dechu a nedovolit Němcům obsadit vesnici. Nechal jsem rozmístit kanony za železničním náspem na levém křídle. Kolem 8.30 se objevil nepřítel a brzo celé pole pokrývaly tanky. Jely přímo na nás.

Zahájili jsme palbu na spodní část korby nebo příklopy. Když střelec umístil záměrný kříž přesně, střela nemohla minout – nemusel dělat opravu vlevo ani vpravo. Děla dokázala vypálit pětadvacetkrát za minutu a naštěstí měla zaměřovač i pro přímou střelbu, díky čemuž jsme mohli pálit proti tankům.“

Operace bez narkózy

V závěrečné fázi konfliktu bojoval Černyšov na území Polska, Československa i Německa. V červenci 1944 zasáhl jeho stanoviště granát a střepina trefila kapitána do hlavy. Přežil, ale nemohl mluvit ani hýbat pravou polovinou těla. V polní nemocnici mu kus oceli z lebky vyoperovali bez umrtvení – buď kvůli nedostatku anestetik, nebo kvůli obavám, že by se z narkózy neprobudil.

Černyšov byl dekorován dvacítkou vyznamenání včetně dvou Řádů Rudého praporu, třemi Řády Vlastenecké války, Řádem Rudé hvězdy nebo Řádem Alexandra Něvského. Roku 1945 mu Edvard Beneš udělil Dukelskou pamětní medaili. Zkušený dělostřelec zůstal v armádě do roku 1957 a do výslužby odcházel coby podplukovník. Pracoval ve školství jako učitel civilní obrany a mnoho let vykonával funkci asistenta prvního místopředsedy výkonného výboru Kurské oblasti. Podle dostupných informací žije v Kursku dodnes.

Odborníci amerického technologického institutu MIT vyvinuli novou medicínskou technologii, která by mohla pacientům s cukrovkou ulehčit život. Jde o syntetický povlak v podobě tenkého filmu, který se po aplikaci samovolně vytvoří uvnitř střeva pacienta s diabetem. Tento film zablokuje příjem glukózy střevem a po čase se v těle bezpečně rozloží.

Tvůrci důmyslného povlaku uvedli, že je v jejich výzkumu inspirovaly mlži slávkami, které se dovedou díky svému „lepidlu“ pevně přilepit k podkladu. Jejich povlak se podobně pevně přilepí ke vnitřní straně tenkého střeva. Další zajímavostí je, že jednu z klíčových složek syntetického povlaku tvoří polydopamin, netradiční polymer dopaminu, čili látky která se podílí na ovládání činnosti mozku a nervové soustavy.

TIP: Nová vakcína chrání proti virům, které zřejmě způsobují cukrovku I. typu

Giovanni Traverso a jeho spolupracovníci vytvořili zmíněný povlak pro vnitřní stranu střeva v podobě kapaliny, kvůli snadnějšímu použití. Po aplikaci se tento povlak vytvoří v tenkém střevu, a to velmi rychle, během několika minut. Ve střevě následně vydrží asi 24 hodin, než ho tělo vstřebá. Vědci již ověřili na pokusných prasatech, že jejich syntetický povlak funguje.

Zároveň již také pracují na dalších možných uplatněních této zajímavé technologie. Vytvořili variantu povlaku, která obsahuje enzym laktázu. Po použití v tenkém střevu by takový povlak mohl velmi výrazně zlepšit trávení laktózy. V dalším experimentu vytvořili povlak, který obsahuje léčivo prazikvantel, účinné proti parazitárnímu onemocnění schistosomóze. Syntetické povlaky střeva by se mohly stát významnou léčbou celé řady chorob.

Jedním z hlavních úkolů kontroverzního vodního díla na řece Jang-ć-ťiang bylo zamezit záplavám, které zemi pravidelně pustošily. Získaná „čistá energie“ vody by rovněž měla pokrýt asi desetinu energetických nároků Číny a ulevit tak životnímu prostředí země, jíž většinu energie dodávají tepelné elektrárny. Megalomanský projekt také nepochybně pozvedl zaměstnanost a cestovní ruch v oblasti – na stavbě se podílelo na 250 tisíc dělníků a k chloubě čínského stavitelství se pořádají turistické zájezdy.

Nadšení z monumentálního díla ale s čínskou vládou nesdílejí mnozí odborníci od ochránců životního prostředí, přes hydrology až po sociology nebo historiky. Přehrada totiž ohrožuje existenci některých vzácných živočichů, například posledních jedinců sladkovodního delfína bílého, který se vyskytuje pouze na řece Jang-ć-ťiang. Kvůli stavbě byly zaplaveny desítky měst a vesnic včetně mnoha archeologických nalezišť a vystěhován více než milion obyvatel, mnohých navíc bez finanční kompenzace. Svá bydliště budou muset údajně opustit ještě další statisíce lidí. Podle hydrologů přehrada narušuje ekosystém v oblasti a mění zdejší klima. Sesuvy půdy mají na svědomí už mnoho životů místních rybářů a farmářů. Přehrada se nakonec neukázala být ani účinnou ochranou před povodněmi, dalším problémem jsou navíc splašky a průmyslový odpad, který nádrž zadržuje.

Protesty odborníků, jež plány na výstavbu elektrárny provázely už od jejich vzniku v roce 1919, však čínská vláda od počátku ignorovala. Se stavbou přehrady se z finančních důvodů začalo až v roce 1994, o čtrnáct let později začalo Číně dodávat energii 26 generátorů. Dalších šest spuštěných později zvýšilo celkový výkon elektrárny na 22 500 megawattů.

TIP: Čína přiznává „mírné problémy“ na přehradě Tři soutěsky

Práce na stavbě byly už několikrát započaty a poté zase zastaveny. Původní plány odvážného projektu odhadovaly náklady na 8,3 miliard amerických dolarů, dnes čínská vláda přiznává částku 37 miliard dolarů. Podle neoficiálních odhadů to ale bude mnohem více. Problémy narůstají, a tak už i samotná čínská vláda, která své „veledílo“ prezentovala jako největší budovatelský počin 20. století, přiznala, že je to spíš „veleprůšvih“.

Na místě zvaném Tumat na severovýchodě Sibiře objevili archeologové v roce 2011 mumifikované štěně ze sklonku nejmladší doby ledové. Je staré asi 14 tisíc let a zemřelo zhruba ve věku 3-9 měsíců. Vzhledem k tomu, že zhruba v té době probíhala domestikace vlků a jejich „přerod“ v psy, je obtížné určit, zda jde o štěně psa anebo vlka. 

Když vědci mumii štěněte zkoumali, objevili v jeho žaludku kus nestrávené kůže se žlutými chlupy. Nejprve si mysleli, že štěně mělo k poslednímu jídlu kus jeskynního lva. Pak ale analyzovali DNA ze zmíněné kůže a zjistili, že se ve skutečnosti jedná o kus srstnatého nosorožce. Tím se tento objev stal ještě mnohem zajímavějším.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Jak totiž uvádí Edana Lord ze švédského výzkumného centra Centre for Palaeogenetics, která byla členkou výzkumného týmu, právě v té době srstnatí nosorožci definitivně vymřeli. Zmíněně štěně tak muselo sežrat kus jednoho z posledních srstnatých nosorožců, co kdy chodili po Zemi.

Radiokarbonové datování potvrdilo, že snězený kus nosorožce je stejně starý jako samotné štěně, takže nešlo o staré zbytky dříve uhynulého zvířete. Štěně mohlo být členem vlčí smečky, která narazila na čerstvou mrtvolu srstnatého nosorožce, anebo doprovázelo lidské lovce a nosorožec byl jejich kořistí.

Největší jeruzalémský hřbitov Har HaMenuchot (píše se i jako Har ha-Menuchot) byl založen v roce 1951 na ploše 300 tisíc metrů čtverečních. Za bezmála sedmdesát let existence se rozrostl na současných 580 000 metrů čtverečních a místo posledního odpočinku zde nalezlo 150 tisíc lidí. Kapacita ale ani tak nedostačovala, a tak Izraelci museli sáhnout po zcela originálním řešení – a otevřeli vůbec první moderní podzemní hřbitov.

Chodby delší než 1,5 kilometru

Har HaMenuchot neboli Hora odpočinku je největší jeruzalémský hřbitov, na němž spočine většina židů, kteří žijí ve Svatém městě. Jenže kapacita hřbitova je vyčerpaná a místa pro další zesnulé už jednoduše nejsou. Proto Izraelci hřbitov rozšířili tam, kde je stále místa dost – pod zem!

„Právě se nacházíme v prvním podzemním hřbitově moderního světa. Jsme přesně pod hřbitovem Har HaMenuchot, který je hlavním hřbitovem Jeruzaléma,“ ukazuje obrovské podzemní prostory Arik Glazer, ředitel stavební firmy, která si projekt vzala na starost. „Tohle místo je naprosto nový koncept hřbitova a my doufáme, že je to budoucnost pohřbívání.“

Pod Horou odpočinku stavbaři vyhloubili gigantický labyrint chodeb, které jsou dohromady dlouhé 1 600 metrů. Tunely jsou šestnáct metrů vysoké a v každém podlaží, vymezeném nutným ochozem, jsou hroby ve třech až čtyřech řadách nad sebou. I v nejparnějším létě tu je stálá teplota 23 °C. Jednotlivá patra propojují eskalátory a prostor je podle prvních návštěvníků velmi vzdušný a citlivě řešený. Počet hrobů v první fázi výstavby dosáhl kapacity 24 tisíc.

Místo v souladu s tradicemi

Hananja Šahor, výkonný ředitel jednoho z tradičních židovských pohřebních společenství, které na hřbitově Har HaMenuchot operují a nazývají se Chevra kadiša, popisuje, jak projekt stavby vznikal: „Už když jsme začali monumentální stavbu plánovat, projednali jsme její podobu s rabíny tak, aby vše bylo stoprocentně v souladu s židovskými tradicemi. Báli jsme se, že sem lidé nebudou chtít chodit, protože to bude působit klaustrofobicky. Zatím ale všichni, kdo v nové podzemní části byli, si pochvalují, že prostor vypadá nádherně. Jsem si jistý, že se tohle bude lidem nakonec líbit víc, než dosavadní způsob pohřbívání.“

Podzemní hřbitov byl otevřen na konci roku 2019 a má se tu konat zhruba 70 % všech pohřbů v Jeruzalémě. Mít hrob na hřbitově Har HaMenuchot je totiž prestižní záležitost a mnoho míst bylo prodaných ještě před oficiálním otevřením. Cena přitom není malá – jeden hrob vyjde v přepočtu na 230 tisíc korun. „Lidé budou umírat asi vždy, takže bude potřeba místo, pokud chcete zachovat zvyky a práva, které každá komunita má. V Izraeli například není běžná kremace, takže zkrátka potřebujete hodně místa,“ lakonicky konstatuje Arik Glazer.

Inspirace do budoucna

Podzemní hřbitov začali Izraelci budovat v roce 2012, kdy už bylo jasné, že se Jeruzalém bez nového prostoru neobejde. Samotná stavba trvala tři roky a vyšla v přepočtu na více než miliardu korun. Velkou část z této sumy zaplatili zahraniční „investoři“ – židé, kteří touží po místě na hřbitově na Hoře odpočinku.

Moderní hřbitov navíc nejenže splňuje všechny požadavky na pohřeb v duchu židovských tradic, ale vrací se dokonce k jeho samotným kořenům, jak vysvětluje izraelský archeolog Amit Reem: „Před třemi nebo dvěma tisíci lety se židovský pohřeb konal ve dvou fázích. Zesnulého nejprve umístili do jeskyně vysekané v jeruzalémské skále, vchod uzavřeli kamenem a po osmi měsících jeskyni otevřeli. V tu dobu už z mrtvého zůstala jen kostra. V druhé fázi pak kosti vyzdvihli a uložili je do malé díry, kterou v jeskyni vyhloubili.“

TIP: Ekologické pohřbívání: Budou se kompostovat lidská těla?

Stavbaři zatím z hory ukousli jen pět procent prostoru, který má být do budoucna věnován výstavbě podzemního hřbitova. Kdy bude stavba pokračovat, ale zatím není jasné. Vzhledem k tomu, že Izraelci jsou proslulí svými novátorskými technologickými postupy a nápady, je ale velmi pravděpodobné, že podobné projekty odstartují i v dalších izraelských městech.