Astronomové nedávno pozorovali jednu velmi zajímavou aktivní galaxii, která má v oblasti rádiového záření velmi povědomý tvar. Až neskutečně připomíná ikonickou stíhačku TIE (anglicky „TIE Fighter“), která je asi nejznámější kosmickou lodí Imperiální flotily ze světa Hvězdných válek.

Galaxie, o které je řeč, se jmenuje TXS 0128+554 (zkráceně TXS 0128). Nachází se ve vzdálenosti zhruba 500 milionů světelných let v souhvězdí Kasiopeji na severní obloze. V jejím galaktickém jádru se nachází supermasivní černá díra, která je mnohem více „super“, než ta, kterou známe v centru Mléčné dráhy. Její hmotnost totiž odpovídá asi miliardě Sluncí.

Výtrysky hmoty v galaxii TXS 0128

Za tvar stíhačky TIE z Hvězdných válek jsou v tomto případě zodpovědné dva polární výtrysky hmoty, která se řítí vysokou rychlostí z protilehlých „pólů“ supermasivní černé díry. Tyto výtrysky jsou ale oproti jiným podobným galaxiím velmi slabé. A jak se zdá, přinejmenším, v posledních desetiletích se jejich aktivita neustále mění.

TIP: Vichry černých děr a hvězd vytvarovaly unikátního galaktického motýla

Ve své současné podobě se polární výtrysky supermasivní černé díry v jádru galaxie TXS 0128 spustily přibližně před 90 lety. O 50 let později, tedy zhruba kolem pozemského roku 1980 jejich aktivita ustala. Před asi 10 lety se ale aktivita supermasivní černé díry opět spustila. Co mohlo způsobit takovéto přerušení výtrysků v galaxii TXS 0128 je doposud zahaleno tajemstvím.

Iluzionista ze Spojených států David Blaine rád napíná své fyzické i psychické síly až na hranici možností. Teď se rozhodl, že si před očima své malé dcery splní svůj vlastní dětský sen. Za pomoci 52 balonů se vznesl do výšky, a unášen větrem se mohl kochat vyprahlou arizonskou pouští. Nakonec vystoupal tak vysoko, že byl nucen použít předem připravenou kyslíkovou masku. Následně se za pomoci padáku snesl bezpečně zpět na zem.

TIP: Dobrodruzi opět v ráži: 25 kilometrů dlouhý let na balóncích naplněných héliem

Robin Mills a jeho kolegové z holandské univerzity v Groningenu a z anglického Oxfordu už v předešlých výzkumech prokázali, že sokol stěhovavý (Falco peregrinus) při střemhlavém útoku na kořist manévruje stejným způsobem jako řízené střely. Tým totiž dříve analyzoval sokolí let s pomocí miniaturních videokamer a GPS zařízení. Vědci ale také chtěli zjistit, proč sokoli při lovu útočí střemhlavě z velkých výšek…

TIP: Audience u jeho vzdušné výsosti: Jarní setkání s orly mořskými

Mills a jeho kolegové vytvořili počítačový model, do nějž zadali fyzikální danosti sokolího letu a ptáků, kteří jim slouží za kořist. Do modelu byla zahrnuta aerodynamika letu, způsob mávání křídly, jejich složení při útoku, způsob, jakým sokoli kořist vnímají i reakční zpoždění během útoku. Poté výzkumníci nesčetněkrát spustili simulaci útoku a pokaždé měnili útočnou strategii imaginárního sokola.

Simulace prokázaly, že střemhlavé útoky z velkých výšek sokolům umožňují vyvinout mnohem silnější aerodynamické síly nutné k manévrování. Minimalizují tím možnost, že jim hbitá kořist unikne. Zároveň se ukázalo, že úspěch střemhlavého útoku vyžaduje mimořádně citlivé manévrování, což znovu dokumentuje, jak mimořádnými letci sokoli jsou. 

Z pohledu jazyka si Jana Husa spojujeme nejspíš s reformou českého pravopisu, v jejímž rámci byla zavedena nabodeníčka. Není to všem tak docela pravda. Zjednodušení pravopisu ze spřežkového na diakritický skutečně proběhlo. Proto dnes na rozdíl třeba od polštiny neseskupujeme písmena, abychom vyjádřili určité hlásky: Místo dřívějšího „aa“ píšeme „á“, někdejší „cz“ zapisujeme jako „č“.

Zmíněná pravopisná změna byla navržena v latinském spise Orthographia Bohemica, termín „nabodeníčko“ v něm však nenajdeme. Přišel s ním až František Palacký, který anonymní rukopis objevil a jeho autorství přisoudil Husovi. K dílu pak připojil doslov, jenž se omylem rovněž považoval za mistrův text.

TIP: Historicky první věta v češtině: Kdo ji zapsal a co je jejím obsahem?

Nejenže tedy Hus s výrazem „nabodeníčko“ vůbec nepracoval (diakritika jsou v něm označována výhradně termíny latinskými, a to jako punctus rotundus (tečka, diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a gracilis virgula (tenká čárka, diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky)., ale dokonce ani nevíme, zda Orthographii opravdu sepsal on.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dne 15. prosince 1905 vyšlo na první straně Katolíckych novín prohlášení s názvem „Nech žije Slovenská ľudová strana!“ V prohlášení hrstky slovenských národně orientovaných katolických politiků stálo: „Sláva Bohu na výsosti a na zemi pokoj ľuďom dobrej vôle! [...] Stvorila sa nám, chvála Bohu, nová politická strana, totižto naša spravodlivá slovenská ľudová strana, pod jejž rozvinutú zástavu povoláme všetkých slovenských voličov, verných Bohu svojmu, církvi svojej a národu svojmu!“ Byl to počátek čtyřicetiletého příběhu jednoho hnutí s velmi trpkým koncem.

Do ringu prvorepublikové politiky Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS) nevstupovala jako nováček bez zkušeností. I když třeba narozdíl od agrárníků nebo sociálních demokratů nezapustila mezi domácím obyvatelstvem zpočátku tak pevné kořeny, luďáctví jako politické a myšlenkové hnutí si drželo ve slovenské společnosti své pevné místo již od poloviny devadesátých let 19. století.

Počátky samostatné Slovenské lidové strany (SLS) sahají do prosince roku 1905, kdy se slovenské křídlo luďáků v důsledku nedodržování národnostního programu pro menšiny odtrhlo od uherské katolické Lidové strany (maďarsky Néppárt), založené v roce 1895.

Z katolických kořenů

Vznikem Československé republiky se změnil především rozsah působnosti SLS a její program, nikoli ideologická východiska. Stranu charakterizovaly již v období monarchie tři hlavní pilíře – křesťanský, národní a sociální. V porovnání se složitou situací v Uhrách vznik ČSR luďákům poskytl vítanou možnost růstu. Strana si po obnovení činnosti na kongresu v Žilině v prosinci 1918 začala budovat své struktury po celém Slovensku. Přes možnosti nabízené prvorepublikovým parlamentním systémem se však nikdy nepokusila prorazit na Podkarpatské Rusi nebo v českých zemích – vyjma příhraničních moravských regionů.  

I když se SLS v období monarchie původně profilovala jako nadkonfesní strana, její rétorika a struktura politických elit jednoznačně napovídaly, že přitahovat bude zejména katolické voliče. V SLS měli již od počátku silný vliv katoličtí kněží – jejím doživotním předsedou byl ružomberský farář Andrej Hlinka, mezi meziválečnými místopředsedy bychom našli také Jozefa Tisa či Jozefa Budaye. Stranu si díky tomu oblíbilo i vedení domácí římskokatolické církve, neboť ji více či méně otevřeně podporovali biskupové Ján Vojtaššák, Karol Kmeťko nebo Michal Bubnič. 

Opoziční stálice

Nacionalismem a křesťanstvím prodchnutý program, jehož podstatou bylo praktické uplatnění autonomie pro Slovensko ve smyslu Pittsburské dohody z 30. května 1918, luďákům po celé období první republiky zajišťoval značný politický kapitál. Po relativním neúspěchu v prvních poválečných volbách roku 1920 (sedmnáct a půl procenta jim na společné kandidátce se Šrámkovými lidovci zajistilo na Slovensku třetí místo) luďáci následující tři parlamentní volby ve „svém“ prostoru plně ovládli. Postupně získali v roce 1925 třicet čtyři, roku 1929 dvacet osm a v roce 1935 (v koalici s nepříliš významnou Slovenskou národní stranou a dalšími dvěma regionálními uskupeními) třicet procent.

Ani pravidelný triumf ve volbách, ve kterých od roku 1925 SLS kandidovala pod pozměněným jménem jako Hlinkova slovenská lidová strana, však straně automaticky nezabezpečoval vliv v celostátní politice. Ve výsledcích za celé Československo luďáci pravidelně končili až na sedmém místě a pro ostatní strany tak HSLS nebyla nezbytným partnerem k sestavení vládní koalice. Do ní se nakonec dostala pouze jednou – v krátkém období let 1927–1929 se společně s dalšími středo-pravicovými a křesťansky orientovanými stranami stala součástí takzvané panské koalice Antonína Švehly. 

Dlouhodobé působení v opozici luďáky ve třicátých letech dostávalo do stále otevřenějšího rozporu s československým státem. Prohlubující se nedůvěru však živila i druhá strana konfliktu. Vládní strany za celých dvacet let společného „manželství“ Čechů a Slováků nepřikládaly voláním HSLS po řešení slovenské otázky význam a navzdory mnoha slibům její řešení jen oddalovaly. Nešlo přitom o neřešitelné a z hlediska národní emancipace Slováků neoprávněné požadavky. Autonomní statut Slovenska a vlastní autonomní sněm, opravňující rozhodovat v kulturních, jazykových a školských záležitostech, jistě představoval splnitelné přání, stejně jako decentralizace státní správy, zvýšení investic do rozvoje infrastruktury na Slovensku a „připuštění“ Slováků k práci ve státní sféře.

Představitelé centralistické politiky, mezi které můžeme počítat i prezidenty Masaryka s Benešem, se naproti tomu obávali, že by se z autonomie střižené dle vzoru Pittsburské dohody mohl stát precedens a stejné požadavky by začaly deklarovat kompaktní komunity Němců a Maďarů, což by fatálně ohrožovalo územní integritu republiky. Druhou kardinální překážku kladlo do cesty pevné ideologické přesvědčení částí centralistů o československé národní jednotě (takzvaném čechoslovakismu), dle kterého Češi a Slováci tvořili součást jednotného československého kmene, a tudíž jakékoliv administrativní odloučení Slovenska nedávalo logický smysl. 

Námluvy za humny

Když slovenský problém nedokázal (respektive nechtěl) řešit stát, začali luďáci hledat alternativy. Ve druhé polovině třicátých let se ve straně do popředí dostala mladá generace politiků, kteří se již bytostně nevázali na Československo a perspektivy Slovenska viděli i v státoprávním svazku s jinými národy. Část mladých luďáků navazovala po zásadním sjezdu HSLS v Piešťanech ze září 1936 mnohem směleji kontakty s cizinou – zejména s Poláky, Němci, ale také Maďary. Bylo zřejmé, že zradikalizována HSLS se posouvá doprava. Měla k tomu neoficiální požehnání Andreje Hlinky, který však sám ideu československé platformy nikdy neopustil a nevydal k tomu ani žádné instrukce – v únoru 1938 například osobně odmítl nabídku delegace sudetských Němců v čele s K. H. Frankem na úzkou spolupráci a Hitlera před ní nazval „kulturní bestií“.

Mladí radikálové, nezřídka členové bývalé fašistické organizace Rodobrana, kterou duchovně vedl „enfant terrible“ luďácké meziválečné politiky Vojtech Tuka, se v roce 1938 nijak netajili tvrzením, že pokud Praha nepřistoupí na požadavky HSLS, bude lepší dát společné republice „sbohem“. Ze slovenského problému se pro obě strany stal Damoklův meč: pokud vládní struktury v čele s novým premiérem (a prvním Slovákem na tomto postu) Milanem Hodžou chtěly Československo udržet funkční, s řešením slovenské otázky nemohly dále otálet. Na druhou stranu i přes všechny výhrady luďáků pro ně ČSR nadále představovala nejlepší možné státoprávní ukotvení. Jakékoliv koketování se severními či jižními sousedy zavánělo rizikem s nejistým výsledkem.

TIP: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání

I když premiér Hodža ještě v roce 1937 pověřil své spolupracovníky vypracováním projektu decentralizace státní správy a posílením postavení Slovenska, luďáky takový projekt nemohl uspokojit. V červnu 1938, nepochybně s využitím tlaku sudetských Němců a maďarských územních požadavků, zorganizovala HSLS v Bratislavě velkou manifestaci za autonomii, kde s originálem Pittsburské dohody vystoupili zástupci amerických Slováků a kde naposledy veřejně promluvil starý a nemocný Hlinka. Následně už události nabraly rychlý spád a po horkém létě přišel ještě žhavější podzim…

Na konci roku 2019 vznikla v USA nová samostatná složka ozbrojených sil – Vesmírné síly Spojených států amerických (anglicky United States Space Force; USSF). Jejím posláním má být služba za účelem ochrany amerických a spojeneckých zájmů ve vesmíru.

Personální základ nově ustanovených Vesmírných sil mají tvořit především vojáci amerického letectva. Nových 2400 členů Vesmírných sil, kteří byli vybráni z více než osmi tisíc uchazečů, nyní čeká nejméně dvouletá služba. Vzhledem ke koronavirové pandemii se slavnostní přísaha a uvedení do služby uskuteční 15. září virtuální formou.

TIP: Vesmírné síly USA vylepšily ofenzivní systém rušení satelitní komunikace

Vojáci budou poté rozmístěni na 175 amerických leteckých základnách – v Buckley, Petersonu a Schrieveru v Coloradu, na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii, kde má sídlit i velitelství Vesmírných sil a na vojenských základnách v zámoří – v Německu, Japonsku, Grónsku nebo ve Velké Británii.

První sériové vyráběný stíhač USAF s křídlem ve tvaru delta - přepadová stíhačka F-102 Delta Dagger byla do výzbroje zařazena v roce 1956. Firma Convair ale pokračovala ve vývoji svého designu, protože americké letectvo bralo F-102 do jisté míry jako dočasné řešení, než nastoupí výkonnější přepadová stíhačka. Tou se stal typ F-106 Delta Dart, poprvé vyzkoušený v roce 1956 a zavedený do služby o tři roky později.

Předchozí část: Americká stovková série: Stíhací letouny USAF 50. a 60. let (1)

Na základní koncepci se vlastně moc nezměnilo, byť se zlepšily všechny parametry a do výzbroje přibyl kanon M61A1 Vulcan. Také Delta Dagger byl však primárně zkonstruován jako nosič řízených raket vzduch–vzduch (či vzduch-země včetně zbraní s atomovými hlavicemi). Na rozdíl od svého předchůdce se nikdy neexportoval a ve službě vydržel skoro o desetiletí déle, protože Národní garda jej vyřadila až v roce 1988. Jako dálkově řízené létající terče však typy F-100, F-102 a F-106 sloužily až do konce 90. let.

Kontroverzní starfighter

Komerčně nejúspěšnějším, ale i nejkontroverznějším letadlem stovkové řady byl nesporně F-104 Starfighter od firmy Lockheed. Původně byl také vyvíjen zejména jako rychlý přepadový stíhač, a to hlavně pro denní podmínky, ovšem díky opakované modernizaci se stal stíhačkou pro každé počasí a fungoval jako stíhací bombardér i průzkumný letoun. Jednalo se o tehdy nekonvenční konstrukci s krátkým křídlem, díky čemuž letoun vypadal spíš jako raketa. Podle názoru mnoha pilotů se zhruba podobně i ovládal.

Zvláště velké debaty vyvolaly počty havárií v letectvech některých zahraničních uživatelů, hlavně západního Německa a Kanady. Letadla F-104 získala nelichotivou pověst „zabijáků pilotů“, ale pozdější výzkumy ukázaly, že na vině byly zejména lidské chyby, kterých se dopouštěli jak piloti, tak pozemní personál. Starfighter byl zaveden v celkem 15 zemích, jež vedle členů NATO zahrnovaly například Japonsko. Do výslužby putoval až v roce 2004, kdy poslední stroje vyřadili Italové, ale několik F-104 pořád provozují soukromí majitelé. 

Dalším členem stovkové řady byl Republic F-105 Thunderchief, který si získal slávu jako stíhací bombardér ve vietnamské válce. Mohl však sloužit rovněž pro dopravu nukleárních bomb a úspěšné byly i verze pro ničení nepřátelské protivzdušné obrany. „Thud“, jak se letadlu běžně říkalo, vstoupil do služby v roce 1958 a vynikal značně nezvykle řešenými vstupy vzduchu s charakteristickými „zuby“. 

Co se už sériově nevyrábělo

Mezi stovkovou sérii se standardně řadí pouze šestice výše popsaných letounů, které se i sériově vyráběly, ale z hlediska číselného značení by tam měly spadat i další typy. Společnost Republic pracovala na přepadovém stíhači XF-103 Thunderwarrior, jenž měl mít kombinovaný, respektive proudový a náporový pohon, s nímž měl dosahovat rychlosti Mach 5. Jeho posláním měl být „lov“ sovětských nadzvukových bombardérů, ale nikdy se nedostal přes fázi makety.

Jako North American F-107 byla označena trojice prototypů stíhacího bombardéru, který se zrodil na bázi F-100 a vyznačoval se nezvyklým nasávacím otvorem na hřbetě. Byl určen zejména pro dopravu atomových pum, letectvo však nakonec dalo přednost typu F-105.

Znovu od jedničky

Dalším členem se mohl stát F-108 Rapier, přepadová stíhačka s křídlem tvaru delta, tentokrát nikoli od Convairu, nýbrž od firmy North American. Měl nabízet rychlost Mach 3 a mimořádně dlouhou vytrvalost, vznikla však jen maketa. Jako F-109 se původně označovala varianta typu F-101, jež vstoupila do služby pod jménem F-101B, a posléze se s názvem F-109 počítalo pro kolmo startující stíhačku Bell D-188A, i ta však zůstala jen ve stadiu makety.

TIP: Messerschmitt Me 262 Schwalbe: Zrození převratného letadla

Označení F-110 Spectre se krátce užívalo pro letadlo, jež se posléze proslavilo jako F-4 Phantom II. Sériově se vyráběl stíhací bombardér F-111 Aardvark, avšak ten se už kvůli jiné koncepci mezi stovkovou sérii obvykle neřadí. V roce 1962 byl schválen nový systém značení letadel, a tudíž číselná řada začala znovu od jedničky (a pozdější stroj F-117 Nighthawk získal svoje označení jinak), ale již zavedeným typům názvy pochopitelně zůstaly.

Farmáři si již brzy budou moct zvolit mezi traktorem poháněným tradiční naftou a traktorem, jemuž stačí dobíjet baterii. Kalifornský startup Solectrac postavil elektrický traktor eUtility Electric Tractor, který by se mohl stát průkopníkem elektřinou poháněných vozidel v zemědělství.

Dvoutunový elektrický traktor má pohon na zadní kola, jehož výkon odpovídá dieselovém motoru se 40 koňskými silami. Energii mu ale nedodává nafta, nýbrž 28 kWh lithium-železo-fosfátová baterie. Na jedno plné nabití poskytne baterie traktoru 4 až 8 hodin provozu, podle nákladu a pracovního zatížení. Traktor by měl dosáhnout rychlosti až 40 kilometrů za hodinu.

TIP: Největší elektrický náklaďák světa pohání vodíkový článek a 1 000 kWh baterie

Při standardním nabíjení se plně vybitá baterie traktoru obnoví přes noc. Je ale také možné použít systém pro rychlé nabíjení, s jehož pomocí lze nabít baterii na 80 procent za 3 hodiny. Solectrac uvádí, že by baterie měla vydržet přinejmenším 3 500 cyklů vybití a nabití. eUtility Electric Tractor je možné zakoupit v základní verzi za 45 tisíc dolarů, čili asi 985 tisíc korun.

Masová vymírání, při nichž zmizela podstatná část rostlin i živočichů celé planety, nás nepřestávají fascinovat. Zároveň jim ale stále moc nerozumíme. Ve hře je celá řada možných vysvětlení hromadného vymírání. Jde ale o velmi staré události, u nichž ani není jasné, jak dlouho vlastně takové masové vymírání trvalo. Ve hře jsou i kosmické příčiny zkázy pozemské přírody.

Nejasnosti obklopují i vymírání na konci devonu, které je nejvíce „rozvolněným“ z tzv. Velké pětky masových vymírání. Jeho součástí je několik dílčích vymírání, včetně dvou hlavních epizod vymírání, událostí „Kellwasser“ a „Hangenberg“. Jejich příčiny stále zůstávají neznámé. Nedávno se ale objevily důkazy, že v době události Hangenberg, asi před 360 miliony lety, tedy na samotném konci devonu, zřejmě došlo k závažnému oslabení ozónové vrstvy. Podle vědců je možné, že právě tato událost vedla k masovému vymírání. Co ale oslabení ozónové vrstvy způsobilo?

Supernova a ozonová vrstva

Brian Fields z americké University of Illinois, Urbana-Champaign se svými kolegy tvrdí, že hlavním viníkem zničení ozonové vrstvy mohly být blízké exploze supernov. Kosmická exploze uvolní spoustu tvrdého gama záření, rentgenového záření i ultrafialového záření. Když by taková smršť záření dorazila k planetě jako je Země, mohla by prakticky vymazat ozonovou vrstvu. Než by se tato ochranná vrstva samovolně obnovila, povrch planety by „opékalo“ nebezpečné záření ze Slunce i ze vzdálenějšího vesmíru.

TIP: Stál za hromadným vymíráním na Zemi zničující gama záblesk?

Vymírání na konci devonu nebylo náhlé. Před událostí Hangenberg docházelo k postupnému ochuzování biodiverzity. Ve hře tak mohly být i jiné faktory. Anebo, jak navrhuje Fieldsův tým, Zemi tehdy nepostihla jediná supernova, ale hned několik takových explozí. Masivní hvězdy se ostatně často vyskytují ve hvězdných porodnicích, kde jich bývá větší počet.

Badatelé přiznávají, že zatím jde jen o hypotézu. Vliv supernovy či více supernov na vymírání koncem devonu by bylo nutné prokázat objevem radioaktivního izotopu plutonia-244 nebo samaria-146 ve vrstvách hornin, které pocházejí právě z konce devonu. Tyto prvky se totiž na Zemi přirozeně nevyskytují. Podobný důkaz ale zatím schází.