Jako každou významnou tradici, i tuto si Římané vypůjčili od svých učitelů Řeků. A jako vše, co převzali do své kultury, také závody vozatajů pořádně vylepšili a přidali jim na pompéznosti. Obvyklé řecké dvojspřeží se obyvatelům Říma zdálo málo výkonné, a tak před hbité dvoukolky zapřahali čtyři koně, a při výjimečných příležitostech dokonce šest. 

Za Julia Caesara v 1. století se začalo stavět i speciální koňské závodiště, tzv. hipodrom. V porovnání s Řeky vybudovali Římané grandiózní sportovní stánek. Mezi pahorky Palatinem a Aventinem, které patřily k nejstarším osídleným místům města, vzniklo jedno z největších závodišť v dějinách – Circus maximus. Konstrukce ve tvaru podkovy obepínala závodní prostor o šířce 190 metrů a délce 610 metrů a tribuny pojaly až 150 tisíc lidí (po úpravách ve 4. století dokonce 250 tisíc). Právě tam se pak konala klání, jež hýbala římským světem. 

Muži na rychlých vozech

Postupně se ustálil systém, jenž se osvědčil i v případě gladiátorských zápasů: Po celém impériu vznikaly soutěžní stáje s majiteli, manažery a závodníky, kteří se utkávali v místních menších arénách. Pokud některý borec nad ostatní vyčníval, záhy jej odchytil lovec talentů a poslal ho do Říma. Protože se většinou jednalo o otroky, dotyčný nemohl do „draftu“ mluvit.

V hlavním městě pak dostal mladý muž šanci ukázat, co umí, v jednom ze čtyř dominantních týmů, které směly závodit ve Velkém cirku. Červená, Zelená, Modrá a Bílá stáj pravidelně měřily síly v kláních, jež bychom dnes mohli přirovnat k závodům Formule 1 – se vší slávou, pompou, velkými vítězstvími i tragickými prohrami. Každý tým měl základnu fanoušků, kteří chodili oblékaní v „domácích“ barvách a scházeli se v krčmách zasvěcených dané stáji. Nebývalo nijak neobvyklé, že se příznivci jednotlivých klubů před zvláště napjatými závody na ulici servali. Dobové prameny uvádějí, že názorové rozdíly na kvalitu soupeřících týmů patřily k nejčastějším důvodům pouličních nepokojů. 

Mezi sportem a vírou

Satirik Iuvenalis dokonce na přelomu 1. a 2. století napsal, že když v Římě prohraje Zelený tým, celé město se náhle ponoří do hlubokého smutku, jako by se odehrála strašlivá bitva, v níž národ ztratil mnoho synů. 

V Byzancii, kam se sport přirozeně přesunul, se pak fanoušci jednotlivých stájí začali dělit i podle názorů na křesťanskou víru: Zatímco Modří patřili k ortodoxním vyznavačům, Zelení se přikláněli ke kacířským monofyzitům. Z jejich půtek vzešlo rovněž tzv. povstání nika, největší občanské nepokoje v historii Konstantinopole, po nichž lehla polovina města popelem a desítky tisíc lidí zemřely. 

Kolize divákům pro radost

Závody bývaly plné vzrušení a adrenalinu. Konaly se každých 66 dnů a v jediný den se mohlo odehrát až 24 startů. Jezdci se vždy seřadili v uzavřených boxech, které se pak zaráz otevřely a vozy vyrazily na dráhu. Davy ovšem nejprve skandovaly jména týmů a nedočkavě vzhlížely k vyvýšenému balkonu: Tam usedal císař nebo důležitý úředník a upuštěním kapesníku dával povel ke startu. 

Jak se na extraligu sluší, šlo o nesmírně tvrdou hru. Sedm předepsaných kol skýtalo dost času k taktizování i k pokusům vyřadit protivníka. Snaha natlačit soupeře na vnější zeď cirku či na sloupky, jež dráhu vymezovaly zevnitř, záměrné kolize, nebo i napadání kolegů bičem patřily k běžným praktikám – a diváci je milovali. Vozatajové si navíc ovazovali opratě okolo zápěstí, aby se mohli v zatáčkách přidržovat. V případě srážky se však lehké a křehké vozy snadno rozpadaly na kusy, vozataj skončil na zemi tažený čtveřicí divokých hřebců a ještě se přes něj mohli převalit soupeři. K povinné výbavě proto patřila kožená helma i dýka, která umožňovala opratě přetnout a zachránit si holý život. 

Brzký konec kariéry

Nejhorší kolize se odehrávaly v ohybu dráhy, kdy závodník často i vylétl z korby nebo se celý vůz převrátil – a davy bouřily. Zranění bývala fatální, a pokud postižený vyvázl, obvykle dožíval jako mrzák. Většina závodníků završila kariéru mezi 20. a 25. rokem života. Mnohdy se jednalo o dobrý kalkul, protože v té době už šlo o dobře zajištěné, či přímo movité muže, kteří se díky výhrám v cirku vykoupili z otroctví – poté, co část peněz odvedli domácí stáji. V závodech se točilo takové bohatství, že se nad ním i dnes tají dech. 

Dochoval se dokonce příběh nejslavnějšího závodníka antiky. Gaius Appuleius Diocles se narodil na území dnešního Portugalska do kupecké rodiny, ale jeho láska k závodům a talent ho záhy dovedly do Říma. V 18 letech tam získal angažmá u Bílého týmu, téměř okamžitě se stal obdivovanou hvězdou a o něco později přestoupil ke konkurenčním Zeleným. Nakonec tuto „superstar“ získali Červení a nejspíš Dioclovi nabídli tak skvělé podmínky, že zůstal 15 let – prakticky do konce své kariéry ve 42 letech. Za tu dobu se zúčastnil 4 257 závodů, z nichž 1 462 vyhrál a ve zbytku téměř vždy skončil druhý. Jeho specialitou prý bylo držení se na samém konci závodního pole a poté sprint ve finiši, což fanoušci k zbláznění milovali. 

TIP: Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Za svoji kariéru si vydělal přes 36 milionů sesterciů, tedy dost peněz na pokrytí ročních výdajů celého města na jídlo nebo pětiny ročního žoldu římské armády! Profesor klasické historie Peter Struck částku přepočítal na dnešní ceny a dospěl k závěru, že si Diocles přišel celkem na ekvivalent 15 miliard dolarů, tedy asi 330 miliard korun. A to z něj dělá bezkonkurenčně nejlépe placeného sportovce všech dob.

V roce 1945, během setkání s Norbertem Masurem, který se snažil vyjednat záchranu co největšího množství Židů z koncentračních táborů, se Himmler vyjádřil v tom smyslu, že Terezín není tábor jako ostatní, nýbrž že jde o město obývané Židy, kteří ho spravují a pracují v něm. Neopomněl zdůraznit, že tento typ tábora vytvořil se svým přítelem Heydrichem, a právě takové si přál mít všechny. Fakt, že se nacistický pohlavár na konci války odvolával na Terezín jako na svého druhu omluvu, i to, že Adolf Eichmann hodnotil Terezín jako „příležitost, jak si navenek zachovat tvář“ už v době plánování holocaustu, jasně ukazuje, že sami nacisté Terezín považovali za mírné zařízení. Byl takový ovšem i ve skutečnosti?

Ghetto pro koho?

Terezín byl vybrán z několika důvodů. Původní kasárna a pevnostní zařízení umožňovaly výjimečnou koncentraci lidí na malém prostoru. Odlehlá lokalita se nacházela nedaleko hranic a byla dostupná pro transporty z Německa. Racionální rozvržení ulic nabízelo snadnou kontrolu, zatímco pevnostní valy znesnadňovaly únik. Věznice gestapa v Malé pevnosti usnadňovala strážení a přinášela možnost občasné „účelné spolupráce“ (z ghetta pak posílali do Malé pevnosti problematické vězně, z Malé pevnosti zase do krematoria v ghettu mrtvoly). Nevýhodou bylo snad jen místní civilní obyvatelstvo, které bylo kompletně přestěhováno až v červnu 1942. 

Terezín se měl stát starobním ghettem a přestupní stanicí pro transporty dále na východ. Zároveň zde internovali předválečné prominenty, aby se mohli odkazovat se na to, že žijí v lidských podmínkách v táboře pod židovskou samosprávou.

První transport Židů přijel 24. listopadu 1941. Toto datum můžeme považovat za začátek období „uzavřeného ghetta“, tedy režimu, kdy se Židé pohybovali jen v kasárnách pod přímým dohledem četníků a gestapa. Jednalo se o speciální komando výstavby (Aufbaukommando), složené z více než tří stovek mladých mužů, převážně řemeslníků. Měli za úkol vybudovat zázemí pro další vězně. V průběhu války ale v ghettu žilo řádově víc lidí, než mohlo bezpečně a hygienicky pojmout. Nejvyšší počet vězňů byl v září 1942 a činil neuvěřitelných 58 500 osob. Navíc na přípravy nebylo dost času, protože první transport přijel už týden po příchodu řemeslníků. 

Ve stejné době odjížděly z protektorátu transporty i do vyhlazovacích táborů. V lidech, kteří se dostali do Terezína, stále žila naděje na přežití v „nepostradatelném“ pracovním táboře. Přidusila ji návštěva Adolfa Eichmanna 19. ledna 1942, den před konferencí ve Wannsee, kde se rozhodlo o masovém vyvražďování Židů. Eichmann sice slíbil zmírnit cenzuru pošty, ale nechal také co nejrychleji vyrobit ohromné množství dvoupatrových kavalců. Dalšího dne padlo ve Wannsee definitivní rozhodnutí o úloze Terezína: měl se z něj stát starobní tábor, o kterém bude možné tvrdit, že zde Židé žijí pod vlastní správou. Struktura tábora se rychle měnila. Zásadní rozdíl přišel s novým přílivem vězňů a odchodem všech civilních obyvatel v červnu 1942. Tím začalo období „otevřeného ghetta“, které zabíralo celé město.

Od šlojsky po krematorium

Vstup nováčka do ghetta začínal na „šlojsce“, propusti, kde Židy obrali o všechny cennosti, peníze, cigarety a vůbec vše, co se mohlo hodit dozorcům nebo na frontě. Délka pobytu v ghettu se hodně různila, někdo se před odjezdem na východ zdržel několik dní, někdo měsíce. Jen málokdo však v Terezíně zůstal celé roky. Napomáhaly tomu časté transporty i vysoká úmrtnost přímo na místě. 

Hygienické podmínky byly extrémně špatné, ghetto přelidněné, jídla měli Židé málo a navíc nekvalitního. Posuďte sami: snídali nahrážkovou kávu, obědvali řídkou omáčku s bramborem či kroupy nebo podobnou stravu, večeřeli suchý chléb, výjimečně s něčím k namazání. Nedostatek kvalitního nebo alespoň teplého jídla, extrémní hustota obyvatel a velmi špatné sociální zázemí vytvořily podmínky pro rychlé šíření nemocí, které dále oslabovaly organismus. Mluvíme hlavně o různých průjmových onemocněních, tyfu a kožních nemocech. Nedostatek potravin stavěl ghetto před těžká dilemata, kdy židovská samospráva musela rozhodnout, kdo dostane větší příděl jídla. Nakonec dostali extra dávky děti a těžce pracující na úkor starších Židů. Občasné přilepšení mohly znamenat balíčky od příbuzných a přátel mimo ghetto. Ale jejich odběr musel být speciálně povolený a procházely důkladnou kontrolou. Příliš chutné části si brali dozorci.

Práce v ghettu byla organizována přes židovskou samosprávu. Nacisté jí zadávali úkoly, samospráva pak hledala řešení, zajišťovala dělbu práce a následně také sepisovala hlášení, jež nacisté odesílali do Říše. Největší objem práce tvořilo udržování ghetta v provozu, na čemž se podílela řada specialistů (elektrikáři, kováři, truhláři, hygienici). Budovaly se i poměrně složité projekty. Za největší můžeme považovat stavbu železnice do tři kilometry vzdálených Bohušovic, protože samotný Terezín do té doby nebyl přímo napojený na trať.

V roce 1942 vzniklo i krematorium, které mělo zjednodušit náročnost pohřbívání v Terezíně – celkem čtvrtina vězňů totiž zemřela přímo zde. Pohřbít denně často více než sto osob bylo náročné, nemluvě o problémech s prostorem. Ostatky mrtvých se po kremaci shromažďovaly s tím, že budou po válce pohřbeny. Místo toho ale dostali vězni v listopadu 1944 pokyn vyházet asi 22 tisíc uren do Ohře. 

Velká maškaráda

Menší objem práce zastala válečná výroba, jíž se věnovalo přibližně tisíc vězňů. Probíhala hlavně v cirkusovém stanu postaveném na náměstí a týkala se například oprav uniforem. Na valech a v blízkém okolí pevnosti se pěstovalo kvůli zpestření jídelníčku dozorců ovoce.

Zvláštní práci měli také členové Ghettowache, kteří dozírali na dodržování vnitřních pravidel ghetta. Těch bylo více než dost a postupně se měnily. Některé přestupky se začaly tolerovat (ze začátku se například tvrdě vymáhal zákaz styku mužů a žen), naopak přibyla řada ponižujících příkazů: nesmělo se šlapat na trávník, někdy ani na chodník, před nacisty museli Židé smekat čepici...

Co však přežilo i zde, byla kultura. V Terezíně se pořádaly koncerty, přednášelo se o filozofii, hrálo se divadlo – v podmínkách, kde kterýkoliv herec mohl ze dne na den zmizet na východ. Samospráva rovněž usilovala o výchovu dětí v domech mládeže. Učitelé se jim snažili i přes děsivé podmínky předat alespoň nějaké znalosti a hlavně hodnoty. V ghettu, kde byli mladí denně konfrontováni s nesmyslnou brutalitou, pochopitelnou snahou vyjít za každou cenu s dozorci a třeba i častými krádežemi, byla myšlenku ukázat jim obraz jiného, normálnějšího světa nesmírně ušlechtilá.

Terezín sehrál i podivnou propagandistickou roli. Nacisté potřebovali uklidnit mezinárodní podezření o tom, co se v táborech na jejich území děje. Třetí říše se k problému postavila po vzoru knížete Potěmkina a rozhodla se pozvat právě do Terezína na červen 1944 delegaci Červeného kříže. Už rok předtím začaly přípravy, které zkrášlily vnější stránku tábora. Řada obyvatel dostala přesně dané role a byl vytvořen systém signálů, který měl dát „hercům“ najevo, že se blíží inspekce a mají spustit nachystanou scénku.

Na trhu bylo živo, ve škole se aktivně hlásili žáci, na hřišti zrovna padl gól. Nacvičená hra zástupce Červeného kříže přesvědčila, že Terezín sice má určité problémy, ale jedná se o vcelku spokojené město, v němž si Židé sami vládnou. Netušili, že před jejich návštěvou bylo třeba ghetto zredukovat, aby nevypadalo přeplněně. Do transportů nasedli hlavně nemocní, staří a další osoby, které by příjemný obraz narušovaly.

Osvobozením utrpení nekončí

Během války nacisté do Terezína deportovali přibližně 156 000 lidí, z toho 74 000 z území Protektorátu, smutné druhé místo drží lidé z Německa a Rakouska. Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů. Z nich se vrátilo jen několik málo tisíc lidí.

Předání ghetta v květnu 1945 proběhlo bez boje. Dne 1. května byla správa nad městem přenechána Červenému kříži, 5. května odtud prchli poslední nacisté a osmého přišla Rudá armáda. Ustupující nacističtí vojáci ještě před odjezdem popravili řadu vězňů v Malé pevnosti, ale o Terezín se nebojovalo. Předání stráží bohužel neznamenalo konec hrůzy. Ve městě řádila epidemie tyfu, která stála život řadu vězňů i zdravotníků. V Malé pevnosti pak Rusové nově věznili a mučili Němce a osoby podezřelé z kolaborace. I po válce tedy v Terezíně docházelo k vraždám, epidemiím, znásilňování žen a dalším zločinům. To už je však jiný příběh.

Čekatelů na transplantace orgánů neustále přibývá. Dárců orgánů je přitom obvykle značný nedostatek. Mnoho pacientů se kvůli tomu ocitá v ohrožení života, protože lékaři nemají k dispozici orgány, které by jim mohli transplantovat. Odborníci se proto stále více zajímají o xenotransplantace neboli transplantace orgánů od jiných druhů živočichů, samozřejmě upravených tak, aby příjemce transplantaci přežil.

Specialisté na xenotransplantace nedávno zaznamenali významný úspěch. Nejprve geneticky upravili prasata, aby jejich srdce byla vhodná pro transplantaci do paviánů. Pak takové xenotransplantace skutečně provedli.

TIP: Bioinženýři vypěstovali plíce a transplantovali je do dospělého prasete

Výzkum xenotransplantací mezi prasaty a paviány probíhá už asi 25 let. Až doposud byl přitom rekord přežití paviána po operaci srdce prasete 57 dní. Vědci ale tentokrát zaznamenali velký úspěch. Vyvinuli postup, s jehož pomocí zajistili přežití paviánů se srdcem geneticky upravených prasat po dobu tří až šesti měsíců. Jeden pavián dokonce přežil po xenotransplantaci úctyhodných 195 dnů. Rekord ve výzkumu xenotransplantací se tím tedy více než ztrojnásobil. Podle vědců by klinické zkoušky s lidskými pacienty mohly přijít na řadu přibližně do tří let. 

Některé světy ve vesmíru jsou kamenné, pořádně tvrdé a těžké. Platí to například pro naši Zemi. Existují ale i planety, které jsou opakem Země - jsou velké a zároveň velmi lehké. Anglicky se jim říká „fluffy planets“, tedy „načechrané planety“. Tyto světy jsou tak lehoučké, že v dostatečně velké nádobě s vodou by dokázaly plavat na hladině.

Takovou „plyšovou“ planetou je i WASP-69b, což je planeta velikosti Jupiteru, ale svou hmotností se blíží Saturnu. Tím pádem je tato planeta řidší a nadýchanější, než kterákoliv planeta ve Sluneční soustavě. Obíhá v blízkosti malé, ale hodně aktivní hvězdy, která planetu bombarduje tvrdým zářením.

Plyšový svět s heliovým ohonem

Planetu WASP-69b pozorujeme ve vzdálenosti 163 světelných let. Dva výzkumné týmy nedávno použily 3,5metrový teleskop španělské observatoře Calar Alto a jako první v historii pozorovaly zřetelný héliový „ohon“ kolem planety. Vědci již dříve předpokládali, že by planeta mohla mít ve vnější vrstvě atmosféry helium. Pozorovat se ho ale podařilo až nyní. Hvězda přitom planetu „opéká“ natolik intenzivně, že se planeta postupem času zmenšuje.

TIP: Horký saturn WASP-39b má atmosféru překvapivě plnou vody

Klíčovou roli v pozorování heliového ohonu planety WASP-69b sehrálo zařízení CARMENES, což je zkratka z anglického „Calar Alto high- Resolution search for M dwarfs with Exoearths with Near-infrared and optical Échelle Spectrographs“. Díky spektrografům experimentu CARMENES bylo možné přesně proměřit helium v okolí planety WASP-69b.

Němečtí milovníci hudby umí výjimečné talenty náležitě ocenit. V hesenském Bad Nauheimu se například od roku 2002 koná pravidelný filmový festival pojmenovaný po nesmrtelném Elvisovi. V nedalekém Friedbergu má král rock'n'rollu dokonce své náměstí – Elvis Presley Platz.

TIP: Německá policie objevila ukradené memorabilie Johna Lennona

Zájem místních o osobu Elvise ale nesouvisí výhradně s jeho hudební tvorbou – obě sousedící města jsou s jeho osobou spjatá i historicky – v letech 1958 až 1960 zde božský Elvis trávil vojenskou službu na americké základně. Nově si obyvatelé Friedbergu připomínají tuto hudební star i na poněkud netradičním místě – zpěvákovu siluetu nechali místní radní umístit na několik městských semaforů. 

Starousedlíci z Ölandu se Clary Alfsdotterové ptali poněkud ustaraně: „Opravdu chcete dělat vykopávky na Sandby Borgu?“ „Ano, je to velice slibná lokalita,“ přikyvovala odhodlaně archeoložka.„Nechoďte tam. Je to nebezpečné místo.“ „Proč?“ zajímala se Alfsdotterová. Místo odpovědi se dočkala jen rozpačitého pokrčení ramen. „Nikdo tam nechodí. Všichni vědí, že je to tam prokleté.“ Clara Alfsdotterová na řeči nedala. Záhy se měla přesvědčit, že k obavám z návštěvy Sandby Borgu měly generace obyvatel Ölandu dobré důvody.

Poklad v rozvalinách

Sandby Borg je jen jednou z nejméně patnácti pevností, které v pátém století vyrostly na ostrově Öland ležícím v Baltském moři při jihovýchodním pobřeží Švédska. Její kamenné hradby se tyčily do výšky kolem pěti metrů a chránily asi padesátku domů s drnovými střechami. Stavení přiléhala k opevnění prakticky po celém jeho vnitřním obvodu. Ze západu a z východu se dalo do pevnosti vstoupit mohutnými bránami širokými několik metrů. Na severu vedla úzká ulička mezi dvěma sousedními domy k malé brance zasazené do mohutné kamenné zdi. Blok domů stál i uprostřed pevnosti. Od domů při hradbách ho ze všech stran dělila ulice ústící na východě a západě k bránám. 

Dnes zbyl z kdysi impozantní pevnosti jen nevysoký prstenec zborcených hradeb. Uspořádání staveb uvnitř opevnění odhalil archeologům až průzkum provedený v roce 2010 moderními aparaturami schopnými nahlédnout pod povrch země. Vědci při něm na několika místech narazili na silný signál prozrazující přítomnost kovů. Když na jednom z těchto míst vykopali sondu, objevili úplnou pokladnici. Vedle nádherně zdobené stříbrné brože místní výroby obsahoval poklad také zlaté šperky, vzácné skleněné korále a pohár pocházející z Římské říše. Kontakt obyvatel Sandby Borgu se západořímskou civilizací výmluvně stvrzuje také nález zlaté mince zvané solidus ražené za vlády císaře Valentiniána III., tedy někdy mezi roky 425 až 455. 

Domy plné mrtvol

Právě nález pokladu urychlil plány archeologů na detailnější průzkum Sandby Borgu. Úřady sice amatérským archeologům vybaveným detektory kovů zakázaly vstup do ruin pevnosti, ale i tak hrozilo, že slibná lokalita bude rychle vyloupena a nálezy nedozírné historické ceny nenávratně zmizí na černém trhu se starožitnostmi. 

Už první odkryvy zeminy v místě domu, jemuž archeologové na mapě lokality přidělili evidenční číslo 40, odhalily děsivý pohled na hromadu mrtvol. Tým Clary Alfsdotterové tu narazil na ostatky celkem devíti lidí. Poloha kostry zhruba patnáctiletého mladíka svědčí o tom, že upadl, když couval a zakopl o mrtvolu ležící za ním. Na zem dopadl zcela bezvládně, takže byl buď v bezvědomí, nebo mrtev. Mezi oběťmi z domu 40 byly i dvě děti: tříleté a dvouměsíční. Dvě z mrtvých těl nesou jasné známky sežehnutí ohněm, jako kdyby se v domě někdo pokusil založit požár. V jiném domě útočníci ranou do zad zabili nic netušícího starce, který padl tváří do ohniště, na němž se připravovalo jídlo. Také starcovo tělo zčásti strávily plameny.

Archeologové zatím stihli prozkoumat jen 6 % z pěti tisíc metrů čtverečních celkové plochy pevnosti. Na mrtvá těla od dětí až po starce ale narážejí doslova na každém kroku. Dosud našli bezmála třicet obětí. Některé byly zavražděny ve dvou částečně prozkoumaných domech, jiné přišly o život na ulici. Clara Alfsdotterová a její kolegové nepochybují o tom, že pevnost Sandby Borg zanikla před patnácti stoletími po děsivém masakru. 

Nečekané přepadení

Celkový počet obětí vražedného běsnění v Sandby Borgu si zatím archeologové netroufají odhadnout. Jisté je, že obyvatelé pevnosti byli útokem zaskočeni. Atak je zastihl zcela nepřipravené. Všechny oběti se krátce před smrtí věnovaly běžným aktivitám. Nikde nejsou patrné známky po organizovaném odporu. Mnohé oběti nesou stopy po útoku ze strany či zezadu. Vědci zatím nenarazili na mrtvolu se zraněními typickými pro boj muže proti muži, jako jsou rány na pažích a rukou nebo stopy po zásazích do obličejové části lebky. O nenadálém útoku výmluvně vypovídá i napůl snědený sleď ležící v jednom z prozkoumaných domů. 

Zdá se, že útočníci pronikli do pevnosti nepozorovaně. Někteří z nich asi přelezli hradby, přemohli hlídky a otevřeli brány. Početná skupina hrdlořezů se pak v tichosti rozptýlila po pevnosti a naráz vrazila do obydlí, kde pak vraždila jako smyslů zbavená.

Zatím se zdá, že mezi mrtvými převládají muži. Přitom přítomnost dětských obětí jasně svědčí o tom, že v pevnosti nežili sami. Proč se doposud nenašly kosti dospělých žen? Je možné, že ty na odhalení teprve čekají. Archeologové zatím prozkoumali jen zlomek pevnosti. Nelze ale ani vyloučit, že většina žen byla masakru ušetřena a vítězové je odvedli s sebou. 

Návrat žoldáků? 

Kdo byli krutí dobyvatelé pevnosti Sandby Borg? O jejich původu se zatím můžeme jen dohadovat. Určitou stopu nabízí fakt, že se v pevnosti až na bezvýznamné výjimky nenašly žádné zbraně. Obyvatelé podobných pevností přitom bývali po zuby ozbrojení. 

Na jihu Skandinávie panoval v té době zvyk, že vítězové zbraně poražených nepřátel naházeli do bažin v místech určených pro oběti božstvům. Na Ölandu našli archeologové nejméně pět takových obětišť. Dobyvateli Sandby Borgu tedy zjevně nebyli nájezdníci, kteří by přišli z velké dálky. Pocházeli z okruhu lidí, kteří dodržovali stejné rituály jako obyvatelé Ölandu. 

Clara Alfsdotterová a její spolupracovníci dávají zánik Sandby Borgu do souvislosti se zánikem západořímské říše v roce 475. Obyvatelé pevnosti zjevně udržovali s chřadnoucím Římem čilé kontakty. Zlatý solidus z dob vlády Valentiniána III. se mohl na Öland dostat buď jako tržba obchodníka, nebo jako plat námezdního žoldnéře, který se po kolapsu říše vrátil domů. Mohli za masakrem stát váleční navrátilci? Šlo o boj mezi kupeckými skupinami, které s římskými vojáky ztratily odbytiště a nyní soupeřily o zbývající trhy? Těžko říct. Další výzkum snad prozradí víc.

Neklidné stěhování národů

Vybití obyvatel Sandby Borgu se zřejmě vymykalo dobovým normám. Zatímco jiné ölandské pevnosti byly po zničení opět obnoveny třeba i několikrát a lidé se do nich po čase vrátili, do Sandby Borgu už zřejmě živá noha nevkročila. V domech zůstala netknutá celá řada velmi cenných předmětů, které by si za jiných okolností lidé z okolí rychle rozebrali. Z pevnosti dokonce nikdo neodvedl ani domácí zvířata. Kostry ovcí a koz nalezené v Sandby Borgu patří v drtivé většině zvířatům, která tu bez lidí uhynula hladem a žízní. 

TIP: Vikingská krvelačná monstra: Zabijáci s mnoha talenty

Protože těla obětí zůstala ležet tak, jak padla, a nikde nejsou patrné stopy po snaze nebožtíky pohřbít, vědci usuzují, že vraždění nikdo nepřežil. Nelze ale vyloučit ani možnost, že ti, kteří se přece jen zachránili, se do pevnosti vrátit nemohli nebo nechtěli.

O výjimečnosti masakru v Sandby Borgu svědčí i fakt, že ještě s odstupem patnácti století se obyvatelé Ölandu místům v blízkosti pevnosti vyhýbají a považují je za prokletá. Samotné krveprolití mezitím upadlo do zapomnění, ale povědomí o hrůze, která po dobytí Sandby Borgu padla na všechny lidi v okolí, přežilo i propast staletí. 

Sovětský svaz a později Rusko se k Marsu pokusilo vyslat dvacet sond, a žádná svůj úkol nesplnila – většina se k cíli dokonce ani nepřiblížila. O první neúspěšné dvojici, stejně jako o prvním oznámeném automatu Mars 1 se zmiňujeme jinde v dřívejším článku. Starty mnoha dalších výzkumných stanic však SSSR kvůli oficiálnímu zachování stoprocentní úspěšnosti vůbec nezveřejnil.

Ovšem ani mise, k nimž se Sověti hlásili, nedopadly podle očekávání. Mars 2 se v listopadu 1971 pokusil o přistání, ale kvůli navigační chybě sestupoval po příliš strmé dráze a roztříštil se o povrch rudé planety. Mars 3 sice povrchu dosáhl, ale vysílal odtud pouhých dvacet sekund. 

Čtveřice výprav chystaných na rok 1973 byla předem odsouzena k zániku. Předstartovní testy totiž odhalily vážnou výrobní závadu na palubních počítačích: v rámci „zlepšovacího návrhu“ se namísto zlatých spojů použily hliníkové, které však oxidovaly. Státní komise ovšem v duchu hesla „poručíme větru, dešti“ rozhodla, že spoje oxidovat nebudou a že se poletí ve stanoveném termínu. Mars 4 selhal už cestou, „pětka“ byla navedena na orbitu planety, ale kvůli přehřátí tam pracovala jen krátce, „šestka“ se odmlčela z nikdy nezjištěných příčin v okamžiku dosednutí na povrch a „sedmička“, jež se měla pokusit o přistání, cíl dokonce minula.

TIP: Mars klade odpor: Přistát s těžkým nákladem pilotované mise bude problém

Mars 8 odstartoval už pod taktovkou Ruska v listopadu 1996, již jeho příprava však byla dramatická. V důsledku stále rostoucího ruského dluhu vůči Kazachstánu byly dvacetkrát přerušeny dodávky elektrického proudu na kosmodrom Bajkonur. Technici tak sondu údajně kompletovali za svitu petrolejových lamp… Nakonec ovšem vypověděla službu raketa Proton a Mars 8 shořel v hustých vrstvách pozemské atmosféry.

Českou mši vánoční si oblíbili v různých částech světa, takže ji lze slyšet i v provedení Japonců či Američanů. Rodák z Preštic Jakub Jan Ryba ale svůj hudební kus za nijak pozoruhodný nepovažoval. Oceňoval mši především proto, že se v ní zpívalo česky, což představovalo v habsburské monarchii v 18. století spíše výjimku. Přestože nadaný skladatel za svůj život zkomponoval asi 1 300 hudebních děl, většina lidí zná jenom nezaměnitelnou melodii Hej, mistře. Tato radostná skladba tvoří značný kontrast ke skladatelově smutnému osudu!

Učitelem proti své vůli

Mladý Jakub Jan Ryba si zachmuřeně pročítá dopis od svého otce. Nemocný muž mu nařizuje, aby ukončil svá studia na piaristickém gymnáziu v Praze a stal se učitelem. Talentovaného hudebníka se zmocní zoufalství. Snil o tom, že se stane hudebním skladatelem nebo kapelníkem orchestru u nějakého šlechtice či v církevních službách. Dokonce se mu podařilo prodat některá svá díla! Za svůj pobyt v Praze složil dvanáct klavírních koncertů, čtyřiadvacet kvartetů, osm serenád, zpěvohry, mše a další duchovní skladby. To má nyní všechno zahodit? Proč ho otec od útlého dětství učil hrát na klavír, housle i varhany, když po něm nyní požaduje, aby se stal prostým kantorem? 

Jenom neochotně si Jakub Jan Ryba udělá učitelský kurz. Přislíbené místo v Nepomuku ovšem nedostane. Nešetří totiž kritikou vůči mravům místních paniček. Nějakou dobu sní skladatel o kariéře v Bavorsku, ale otec ho rychle vrátí na zem. „Přijmeš místo učitelského pomocníka v Mníšku pod Brdy a dál už o tom nechci slyšet ani slovo!“ nařídí mu hlava rodiny. Talentovaného mladíka prý v tu chvíli přemůže taková beznaděj, že šest týdnů blouzní v horečkách. Nakonec však na uvedené místo nastoupí a roku 1788 se stane učitelem v Rožmitálu pod Třemšínem. Jak se mu zde asi povede?

Boj za lepší vzdělání

V Rožmitále se Jakub Jan Ryba zcela pohrouží do původně nemilovaného povolání. Ze všech sil přesvědčuje místní obyvatele o důležitosti vzdělání, protože navzdory tereziánským reformám mnoho rodičů nechávalo své děti doma. Nakonec však většinu nedůvěřivých místních přesvědčí a třídy v jeho škole se zaplní. Ryba v té době bezpochyby patřil k nejvzdělanějším učitelům v rakouském mocnářství. Ovládal totiž kromě němčiny a latiny také řečtinu, italštinu a francouzštinu. Ve své škole zrušil tělesné tresty. Kromě obvyklých předmětů učil děti společenskému chování, dějinám vlasti, pravidlům zdravovědy i polního hospodářství. Pro své svěřence rovněž vytvořil celou řadu učebnic. Mimo jiné položil základy české hudební terminologie. Za své úsilí dostal několikrát ocenění od místních úřadů. Ne všem se však jeho reformy zamlouvaly. Mladý učitel se dostal do sporu s místním farářem Kašparem Zacharem. Ten si stále nemohl zvyknout na myšlenku, že školy nyní spravuje stát, nikoli církev! 

Ryba si o místním duchovním správci poznamenal do svého deníku: „Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku. Neptá se, zda děti vše chápou. Zásady mé a farářovy se liší jako černá a bílá barva.“ Farář si zase stěžoval, že mladý učitel tráví spoustu času skládáním hudby a neustále ho obtěžuje množstvím dopisů. Do vleklého sporu nakonec musel zasáhnout Zacharův nadřízený, který nařídil, aby se farář s učitelem usmířil. Od té doby se k sobě chovali zdvořile, a když starý duchovní roku 1803 zemřel, Ryba k jeho pohřbu dokonce napsal skladbu. Znamená to, že Zacharovi skutečně odpustil?

Tře bídu s nouzí

Během svého učitelského působení se vzdělanec stihl také oženit. Roku 1790 si vzal Annu, dceru rožmitálského purkrabího Jana Laglera. Společně měli třináct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Ryba se musel pořádně ohánět, aby tak početnou rodinu uživil! Přestože si přivydělával skládáním hudby, psaním učebnic, hrou na varhany i přispíváním do Vídeňských novin, příjmy brzy přestaly stačit. Svůj podíl na tom měly zejména napoleonské války, které uvrhly monarchii do strašlivých dluhů. Navíc chtěl český génius dopřát svým synům kvalitní vzdělání. Na studiích však mohl živit pouze Josefa Arnošta a Viléma. Mladší Václav tehdy, pozdější knihkupec, musel kvůli nedostatku financí zůstat doma. Jenže v roce 1815 nezbývalo Jakubu Jana Rybovi dost peněz ani pro dva starší syny. „Už tři dny jsem nejedl nic než kousek chleba, který jsem dostal na dluh,“ psal svému otci z Plzně Vilém. Jak se přitom talentovaný skladatel asi musel cítit?

Nemohl už dál?

Sedmého dubna roku 1815 je vzdělanec nezvykle zamlklý. Zůstane vzhůru dlouho do noci a pálí své písemnosti. Druhý den časně ráno vstane. S knížkou v ruce odejde z domu. Jako obvykle se zúčastní jitřní mše v kostele Povýšení svatého kříže. Pak ho už nikdo živého nespatří. Rožmitálští ho hledají celé dva dny, až ho nakonec v hlubokém křoví v lese nad Voltuší najde jeho přítel. Ryba má podřezaná zápěstí i krční tepnu. Na prsou má rozložené pojednání římského filozofa Seneky O duševním klidu. Na poslední straně knížky se nachází skladatelovo rozloučení se světem. 

TIP: Nejmagičtější období roku: Jaké jsou nejznámější vánoční symboly?

Klid nenašel ani po smrti. Jako sebevraha jej pochovali bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově. Teprve po dalších čtyřiceti letech mohl spočinout na rožmitálském hřbitově…

Francouzská pole posetá dělostřeleckými granáty z první světové války, anglická a německá města, znovu postavená na pohřbených leteckých bombách, obrovské pásy země plné kazetové munice, všechny typy stále smrtícího válečného materiálu – souhrnně označovaného jako nevybuchlá munice – si dodnes po celém světě vybírají svou daň v podobě zabitých a zraněných lidí. 

Již staří Římané...

Problém se neomezuje pouze na současné či bývalé válečné zóny, UXO (jak zní anglická zkratka nevybuchlé munice – Unexploded Ordnance) se objevuje i na bývalých vojenských základnách. Nebezpečí, které představuje, je dlouhodobé – střelivo může zůstat funkční po dlouhá desetiletí a každý druh představuje vlastní specifické riziko. I když obecně považujeme pozemní miny za moderní hrozbu, jejich použití jako obranné zbraně se datuje až do starověku.

Římský vojevůdce Julius Caesar používal skryté pasti rozmístěné v pásu podobném minovému poli, aby ochránil své oddíly obklíčené při tažení v Galii roku 52 př. n. l. Výbušné miny nasadili ve 13. století Číňané proti útočícím Mongolům, v Evropě se objevily v 16. století. Skutečně moderní vysoce výbušná zařízení vytvořili důstojníci Konfederace za americké občanské války. V první světové válce už miny používaly prakticky všechny armády zapojené do konfliktu – byly totiž levné a efektivní. Proto se také po druhé světové válce staly zbraní revolucionářů a chudých armád po celém světě. 

20 000 mrtvých ročně

Podle odhadů zůstává dnes pod zemí asi 110 milionů nevybuchlých min v bývalých i současných válečných oblastech. Například v deseti okresech Srí Lanky zůstává po 26 letech války vládních sil proti separatistickým Tamilským tygrům zhruba půl milionu min. Podél iráckých hranic leží dokonce 20 milionů min, které tu zůstaly po válce s Íránem i bojích proti Kurdům. Organizace spojených národů odhaduje, že pozemní miny zabijí každoročně asi 15 000 až 20 000 lidí.

Současně je každý rok více min položeno než zneškodněno – na 20 nových připadá jedna odstraněná. Počet obětí je šokující. Například v Kambodži bylo od roku 1979 zaznamenáno 63 500 obětí min, statistiku zpracovala organizace HALO Trust, britská nevládní organizace zabývající se odstraňováním nevybuchlé munice. Výbuchy mají na svědomí více než 25 000 amputací. HALO odhaduje, že během okupace Afghánistánu položila sovětská armáda kolem čtvrt milionu min. V Kolumbii, kde občanská válka a narkoterorismus způsobily velké zamoření země UXO, přiznala vláda položení 20 000 min. V letech 1990–2003 si vyžádaly výbuchy UXO v Kolumbii na 1 800 obětí. 

Pozůstatky světových válek

Pozemní miny ale nejsou zdaleka jediným problémem. Podle iniciativy Landmine and Cluster Munition Monitor zabila nebo zranila kazetová munice do roku 2010 po celém světě nejméně 16 921 lidí. Mnoho případů ale nebylo nahlášeno a odhaduje se, že skutečný počet obětí dosahuje až 54 000. Na rozdíl od min je kazetová munice, použitá poprvé ve druhé světové válce, útočnou zbraní. Bombičky rozptýlené z větší munice patří k nejlevnějším zbraním – každá z nich stojí jen 50 dolarů. Nejsou obvykle určeny k tomu, aby zůstaly po dopadu aktivní jako miny, ale ty, které neexplodují, zůstávají nebezpečné, mohou vybuchnout, když se jich někdo dotkne.

Jen v Laosu zůstává na 25 milionů těchto bombiček, které ohrožují čtvrtinu vesnic v této jihoasijské zemi. Také dělostřelecká a minometná munice sužuje Laos už od dob japonské okupace. Hory munice nastražené či vystřílené po celé Evorpě během obou světových válek nadále ohrožují obyvatele tehdy bojujících zemí. Jedna studie odhaduje až 21 000 lokalit na území Velké Británie, kde leží nevybuchlé německé bomby. Každý rok zneškodní francouzští pyrotechnici na 900 tun nevybuchlé munice v Ardennách včetně chemických zbraní z první světové války.

V Belgii zlikvidují ročně 250 tun a bomby shozené Američany a Brity za druhé světové války zaměstnávají také speciální týmy v Německu. V roce 2011 objevili v řece Rýn u Koblence britskou dvoutunovou bombu, což mělo za následek největší evakuaci obyvatel od roku 1945. Odborníci bombu úspěšně zneškodnili. Ani jihozápadní Asie není v tomto ohledu bezpečnou oblastí. Ázerbájdžánské a arménské jednotky používaly miny a kazetovu munici během konfliktu v letech 1988–1994 v Náhorním Karabachu, kde je nevybuchlé munice v poměru k počtu obyvatel zřejmě nejvíce na světě. 

Kazetové bomby v Srbsku 

Ani země, kde se přímo neválčilo, nejsou bez nebezpečných oblastí. V bohaté čtvrti Spring Valley ve Washingtonu se do půdy a podzemních vod uvolňují těžké kovy a toxické látky. Mezi lety 1917 a 1919 zde totiž armáda testovala střelivo a chemické zbraně. Hlavním kontaminantem, který vyvolává největší obavy, je zde arzen. Týmy odborníků už odstranily stovky tun munice a tisíce tun kontaminované půdy a práce stále pokračují. Vzhledem k počtu úmrtí, zranění a dalších důsledků plynoucích z nevybuchlé munice by se dalo čekat, že vlády na celém světě usilovně pracují na odstranění této hrozby. To ale vyžaduje čas a především peníze.

Ve zprávě z roku 2008 uvedla organizace Norwegian People’s Aid, že bude trvat 23 let a stát miliony dolarů, než se podaří zcela zlikvidovat odhadovaných dva a půl tisíce kazetových bombiček, které zůstaly v Srbsku po bombardovací kampani NATO v roce 1999. Navzdory všem překážkám se nevládní organizace a mezinárodní agentury na celém světě intenzivně snaží o zlikvidování nevybuchlé munice. Více než 8 000 odborníků, kteří pracují pro HALO Trust, působí v deseti zemích. Jen v roce 2011 dohlíželo Centrum OSN pro odstraňování nášlapných min na 14 pracovišť, agentur, programů a fondů, které se podílely na vymýcení nevybuchlé munice, a pomáhalo s koordinací projektů ve 29 zemích s odhadovanou cenou půl miliardy dolarů. 

Archeologie a zahradničení

Někteří pozorovatelé se domnívají, že problém nevybuchlé munice je řešitelný, a poukazují přitom na to, že během několika málo let po druhé světové válce se podařilo zlikvidovat velkou část nevybuchlé munice v Evropě. Při pětiletém výročí uzavření Ottawské úmluvy prohlásil spoluzakladatel HALO Trust Guy Willoughby, že „odstraňování min není obtížné – je to vlastně směs archeologie a zahradničení. Není to o moc náročnější než vykopávat brambory nebo maniok – je to jen nebezpečnější a vyžadující přesné, leč jednoduché postupy“.

Lokalizování a odstranění nevybuchlé munice často vyžaduje speciální zařízení od elektromagnetických senzorů a georadarů (Ground Penetrating Radar, GPR) k robotickým detekčním systémům a silně obrněným pásovým vozidlům vybaveným prodlouženými pluhy nebo válci určenými k ativování min a jiných výbušnin. Kvůli rozsáhlému používání min z plastů, které obsahují jen malé množství kovu, může být obtížné provést dálkovou detekci.

Psi vycvičení k vyhledávání výbušnin, ač osvědčili svou efektivitu, mohou být v minových polích zmateni. Takže nakonec pracovníkům nezbude než se uchýlit k ručnímu vyhledávání a zneškodňování. Soukromé společnosti, z velké části podporované financemi od státu, pokračují ve zdokonalování technologií sloužících k detekci a ostraňování nevybuchlé munice. Tento proces je pomalý, ale systematický a spolehlivý.

Aby virtuální světy vypadaly přesvědčivě, tak do nich počítačoví umělci vkládají spoustu budov, kamenů, stromů a dalších objektů z reálných světů. Problém je v tom, že zaplňování virtuálního světa takovými detaily je obvykle dost zdlouhavé, a také nákladné. 

Vědci a vývojáři společnosti Nvidia proto postavili umělou inteligenci, která dovede zaplňování virtuálních světů velmi usnadnit. Umělé inteligence, které jsou založené na neurálních sítích, fungují v některých ohledech podobně jako organické mozky. Učí se zkušeností. V tomto případě tým Nvidie „nakrmil“ umělou inteligenci tisícovkami videosekvencí z měst služby Cityscapes a dalšími vhodnými daty.

TIP: Umělá inteligence dovede rozpoznat politické přesvědčení z Google Street View

Tým Nvidie nejprve postavil základy virtuálního města s enginem Unreal Engine 4. Natrénovaná umělá inteligence pak využila získané zkušenosti a zaplnila virtuální město až do těch nejmenších detailů, včetně barev, osvětlení a jemných textur. Výsledkem takové spolupráce grafiků a umělé inteligence je celý virtuální svět pro animace nebo pro videohry, který je možné vytvořit mnohem rychleji, než kdyby ho lidští výtvarníci stavěli kousek po kousku. Tato technologie přitom nevylučuje ze hry lidskou kreativitu, ale spíše dramaticky zrychluje celý proces a pomáhá lidem zvládnout ty nejvíce úmorné fáze tvorby virtuálních světů.