Poklidný život lvíčků zlatých (Leontopithecus rosalia) začal být narušován již v 16. století, kdy bylo v Brazílii odstartováno tolik diskutované kácení lesů. Na místě, kde dříve rostly prastaré stromy, se začala pěstovat cukrová třtina a káva a později se tu ve velkém pásl dobytek. Vznikala nová města a množili se pytláci, kteří měli za úkol zásobovat bohaté cizince exotickými domácími mazlíčky. První odhady počtu lvíčků v již citelně oslabené populaci byly učiněny koncem 60. let 20. století. Ochránci přírody tenkrát napočítali pouze 200 až 600 těchto čiperných opiček. Úplné a důkladné sčítání bylo však provedeno až v letech 1991–1992. Výsledky byly alarmující – kromě 290 zvířat žijících v rezervaci Poço das Antas bylo na světě už jen 55 skupin lvíčků čítajících 272 jedinců. Tyto skupinky přebývaly ve čtrnácti oblastech, jejichž celková plocha nepřevyšovala 104,5 km².

Obrat na poslední chvíli

Již v roce 1972 se vážnou situací lvíčků začala zabývat bioložka Devra Kleimanová, která jejich ochraně zasvětila téměř 40 let života. Mimo jiné iniciovala mezinárodní chovný program a vedení plemenné knihy pro populace chované v zajetí. Program pro ochranu lvíčků zlatých při Smithsonově institutu ve Washingtonu, na jehož vzniku má Kleimanová velkou zásluhu, dodnes zaštiťuje výzkum, reintrodukci, vzdělávání a obnovení přirozeného prostředí lvíčků zlatých.

Nezaspala však ani brazilská vláda. V roce 1990 založila Mezinárodní komisi pro ochranu a péči o lvíčky zlaté, která má za úkol mapovat celou situaci a navrhovat účinná řešení problémů, s nimiž se miniaturní primáti potýkají.

Pro mrňousy není místo

Ještě dnes jsou do volné přírody vypouštěni jedinci odchovaní v zajetí. Do roku 1993 přibylo 118 reitrodukovaných lvíčků, v roce 2000 se toto číslo vyšplhalo na potěšujících 359. Celkový počet lvíčků žijících ve volné přírodě je dnes více než 1 000. Ačkoli by si vědci přáli, aby stav populace stoupl na 2 000 jedinců, již nyní se mohou radovat z dílčího úspěchu.

TIP: Proč nedráždit opice: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Definitivní návrat lvíčků však stále brzdí zdecimovaná krajina a existuje jen velmi málo míst, která by umožnila potřebný růst jejich populace. Tyto oblasti tvoří dohromady plochu o rozloze 7 500 ha, která uživí pouze 500 dalších jedinců (asi 100 skupin). To však stále nestačí k dosažení klíčového počtu 2000 lvíčků – což je podle výzkumu minimální základ životaschopné populace. Ostrůvky pralesa zbylé po masivním kácení nenabízejí dostatečně velkou plochu a jediným řešením je opětovné zalesnění krajiny či vytvoření koridorů, které by jednotlivé části pralesa spojily.

I přes tyto těžkosti byl lvíček zlatý díky intenzivním snahám o záchranu přeřazen ze skupiny kriticky ohrožených druhů mezi „pouze“ ohrožené. Budou-li plánovaná opatření slavit úspěch, mohla by se populace zlatohřívých krasavců v budoucnu stabilizovat.

Rostliny sice nemají nervovou soustavu jako živočichové, i tak jsou ale elektricky aktivní. Tkáně rostlin si posílají elektrické signály, které jsou odpovědí na změny světla, gravitace mechanického podráždění, teploty nebo třeba na poranění rostliny.

Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT toho využili a vytvořili pozoruhodného hybrida jménem Elowan. Je to kybernetická životní forma, rostlina, která je těsně propojená s robotem. Robotická část hybrida čte elektrické signály rostliny a podle nich se pohybuje i s rostlinou směrem ke zdroji světla.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Elowan je jedním z prvních projektů nového oboru kyberbotaniky. Postupně by mohly vzniknout „chytré rostliny“ které budou vybavené elektronickými čidly. Takové rostliny bude možné pěstovat na poli a zároveň budou schopné komunikovat s farmáři. Pěstitelé se tak z první ruky dozvědí, jak se daří jejich plodinám. 

Zatímco obyvatelé Norilsku si mohou být jisti alespoň pevnou půdou pod nohama, Japonci mají v tomto ohledu smůlu. Pohyby země totiž představují hlavní přírodní problém ostrovního státu, který leží v oblasti, kde se setkávají tektonické desky. Největší katastrofa moderní historie přišla v roce 2011, kdy si otřesy o síle 8,9 Richterovy škály vyžádaly bezmála dvacet tisíc životů. Situace přitom mohla být podstatně horší, kdyby neštěstí nepostihlo národ, který je na zemětřesení připravený asi nejlépe na světě.

Na rozdíl od nám známých požárních cvičení absolvují žáci v zemi vycházejícího slunce „zemětřesné“ poplachy – v některých školách dokonce každý měsíc. Dětem se vštěpuje, že největší nebezpečí hrozí z padajících předmětů nebo že si mohou ublížit samy, pokud je vibrace vyvedou z rovnováhy. Základní pravidlo proto zní okamžitě se schovat pod lavici a chytit se jejích noh. Pokud si žáci hrají venku, musejí vběhnout pod střechu, aby se vyhnuli padajícímu sklu. Některé školy dokonce své svěřence vozí na speciální pracoviště hasičů, kde jim podmínky zemětřesení simulují.

V budovách přitom Japoncům obvykle nebezpečí nehrozí, protože se stavějí tak, aby otřesům odolaly. Speciální konstrukce spoléhá na základy z gumy nebo třeba napuštěné kapalinou, díky nimž stavba nestabilitu podloží do určité míry odpruží či vstřebá. Otřesuvzdornost základů nařizuje v Japonsku zákon a v Tokiu by mělo pohybům země údajně odolat 87 % domů. 

Pod ochranou vlaku

Ochranu před zemětřesením si s sebou dnes v Japonsku nosí v podstatě každý, protože se tam do všech chytrých zařízení instaluje aplikace varující před přírodními pohromami. Jmenuje se „Jishin desu! Jishin desu!“ (volně „bude zemětřesení!“) a aktivuje se zhruba deset sekund před příchodem otřesů, aby lidé stihli utéct do bezpečí. O pohromě informuje také televize, kde všechny programy okamžitě nahradí krizové zpravodajství. 

TIP: Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Otřesy přitom nezaskočí ani cestující v pověstných rychlovlacích šinkansen: Jejich pohyb totiž ovládá systém, který dokáže stroje řítící se rychlostí až 320 km/h při sebemenších komplikacích zastavit. Během zmíněného zemětřesení v roce 2011 se na trati nacházelo 27 souprav. Bezpečnostní opatření však příznaky blížící se katastrofy zachytila a všechny vlaky zastavila, takže se pasažérům nic nestalo.

Příprava parfémů dodnes sestává z celé řady úkonů. Nejdůležitějším z nich však je vyhledání takové kombinace surovin, která by ve výsledku poskytla co nejlepší vůni. Míchání směsí často hraničilo s alchymií a proces výroby se záhy stal vysoce ceněným řemeslnickým odvětvím. Ne všechny éry však toto umění dokázaly ocenit.

Zápach středověku a orientální ingredience

Době středověku by se s mírnou nadsázkou dalo přiřknout přízvisko „zapáchající“. Úroveň hygieny s odezněním antiky prudce klesla a jedinou vůní se stal tělesný pach. Příprava a kombinování esencí se však udržela u zjemnělé a kulturně vyspělejší arabské civilizace. Po křížových výpravách, během nichž kontakty s Araby zesílily, si voňavky opět našly cestu do Evropy a získaly si zde novou oblibu. Parfémy však patřily k nejluxusnějšímu zboží a příjemná vůně namísto lidského potu se tak vznášela jen okolo těch nejurozenějších obyvatel středověkého světa.

K většímu rozšíření parfémů došlo teprve v souvislosti s námořními objevy, kdy se evropská civilizace dostala do těsnějšího obchodního kontaktu s Orientem. Díky novým poznatkům začali rovněž někteří Evropané uvažovat o výrobě parfémů. V provensálském městečku Grasse na jihu Francie tak byla z podnětu francouzské královny Kateřiny Medicejské zahájena výroba voňavek, která se udržela až do dnešní doby. Tamější výrobci značek Fragonard, Galimard a Molinard sice již dávno opustili stařičké továrny v centru města a přesídlili se do rozlehlých komplexů za jeho hranicemi, kvalita vyráběných parfémů se však nezměnila.

Parfém součástí šatníku

S přicházejícím moderním věkem si parfémy pomalu získávaly přízeň bohatého obyvatelstva a stávaly se opět nedílnou součástí hygieny. K masovějšímu rozšíření však došlo teprve v 19. století, kdy se na základě nových postupů výroby cena parfémů o něco snížila. Vonné esence se dostaly do šatníků vznešených dam, aby se zde ustálily natrvalo.

TIP: Parfémy z Bahrajnu: Vůně Východu a starých časů

V průběhu 20. století vznikala řada firem zabývajících se mícháním vůní. Patrně největší proslulost si vydobyla francouzská módní návrhářka Gabrielle Bonheur Chanel, zvaná jednoduše Coco Chanel. Za přispění Ernesta Beauxe spatřila v roce 1921 veřejnost vůbec poprvé parfém Chanel No.5, který si získal nebývalou proslulost a stal se synonymem bohatství a úspěchu. Příkladu tohoto zdařilého obchodního tahu následovali i další návrháři a za vitrínami obchodů se brzy skvěly parfémy od Diora, Gucciho či Yvese Saint-Laurenta.

Reálný Pikachu je ve skutečnosti velice roztomilý vačnatec jménem kusu liščí (Trichosurus vulpecula). Bohužel šance že jej spatříte ve volné přírodě jsou velmi malé. Je totiž velice vzácný.

Kusu liščí je 35 až 55 cm dlouhý vačnatec s hezky huňatým ocasem, který žije v Austrálii, na Tasmánii, a také na Novém Zélandu. Je to vlastně nejběžnější vačnatec Austrálie a obvykle bývá hnědý nebo černý. V Česku je k vidění v pražské, plzeňské a olomoucké zoo. Občas se ale objeví kusu se zajímavým zbarvením, které vzniká v důsledku genetických mutací.

TIP: Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce

Velmi vzácně jsou k vidění i jasně oranžově zbarvení kusuové, a právě ti, vzhledem ke své barvě a špičatým ouškům, připomínají pokémona Pikachu. Nedávno byla objevena jedna taková oranžová samička v Melbourne, vlastně teprve mládě staré asi pět měsíců, jak leží na zemi v dost špatném stavu. Podle odborníků zřejmě spadla ze zad své matky, které mláďata nosí až do doby, kdy se mohou postarat samy o sebe. Oranžový kusu byl ale zachráněn a stráví nějaký čas na veterinární stanice, než bude opět vypuštěn do volné přírody.

Ve středu 5. prosince (2018) vyslala americká soukromá společnost SpaceX automatickou nákladní loď Dragon na misi CRS-16 s nákladem na Mezinárodní vesmírnou stanici. Ke startu mělo dojít o den dříve, byl ale odložen kvůli zkažené potravě pro myši v jednom z experimentů. 

První stupeň nosné rakety Falcon 9 ve verzi Block 5 sice kvůli technickým obtížím nedosedl na přistávací plošinu Landing Zone 1 (LZ-1) na floridském mysu Canaveral, podařilo se mu ale měkce přistát nedaleko kosmodromu v oceánu. Specialisté SpaceX první stupeň ihned vyzvedli z oceánu a podle prvních zpráv je nepoškozený.

Náklad mise CRS-16

Tato konkrétní nákladní loď Dragon dorazila k ISS již podruhé. Předtím letěla na oběžnou dráhu na misi CRS-10, která odstartovala 17. února 2017. Na misi CRS-16 nesla loď Dragon přes 2,5 tuny nákladu. Součástí nákladu je experiment RRM-3 (Robotic Refueling Mission 3), jehož cílem je vyzkoušet přečerpávání kapalného metanu ve vesmíru, a také experiment GEDI (Global Ecosystem Dynamics Investigation lidar), který bude pomocí lidaru měřit výšku stromů v lesích.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Kromě nezbytných zásob pro posádku, provoz experimentů a údržbu technického vybavení stanice vynesla loď Dragon také veškeré vybavení pro prožití vánočních svátků na oběžné dráze. Astronauté na palubě ISS dostali mimo jiné uzenou krůtu, polévku ze zelených fazolí, brusinkovou omáčku, sladkosti, a také cukrovou polevu v tubách.

Roboti v dnešní době pronikají do náročných prostředí. A jejich konstruktéři jim někdy dávají velmi netradiční tvary. Přesně to je případ robota Velox, kterého nedávno postavila newyorská společnost Pliant Energy Systems.

Ve skutečnosti je to důmyslné biomorfní zařízení s pozoruhodným pohybovým systémem, který používá vlnění dvou membrán. Pohyb robota tak do značné míry připomíná pohyb prvoků. Díky těmto membránám se Velox bez větších problémů pohybuje ve vodě, po souši, včetně písku nebo sněhu, a dokonce i po ledě. Pliant Energy Systems použili technologii, která se uplatňuje v energetice, pro získávání energie vln a přílivu.

TIP: Robotická sépie BionicFinWave je specialistkou na plavbu potrubím

Netradiční robot by se mohl uplatnit v rozmanitých aplikacích. Vojáci by ho mohli používat k transportování zásob, léků či munice, třeba v misích na mořském pobřeží. Robota jistě uvítají i záchranáři při práci v obtížném terénu a prospěšný by mohl být i vědcům, například v polárním prostředí, kde je každá pomoc dobrá.

Mnohá zákoutí internetu oblétla fotografie takřka perfektního ledového kvádru, kolem nějž se záhy vyrojila řada konspiračních teorií. Podle Kelly Bruntové z NASA se však jedná o „obyčejný“ tabulární ledovec, který se vyznačuje plochým povrchem. Snímek zachycuje čerstvě odlomený kus antarktického šelfu Larsen, jehož okraje ještě neošlehal vítr a nezasáhly vlny. Pravidelnost je navíc zčásti výsledkem vhodně zvoleného úhlu fotografie. 

V prosinci 1972 strávili astronauté Apolla 17 Eugene Cernan a Harrison Schmitt v měsíčním údolí Taurus-Littrow asi 75 hodin. Během této doby uskutečnili tři výstupy na povrch Měsíce, během kterých prozkoumali 34 kilometrů povrchu Moře jasu a rozmístili zde nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2 400 fotografií. Takto rozsáhlý průzkum si mohli dovolit i díky lunárnímu vozítku Lunar Rover, které umožňovalo astronautům překonávat velké vzdálenosti.

Oranžový poklad

Během druhé vycházky navštívili astronauti kráter Shorty. Ten budil u vědců na Zemi velký zájem. Je totiž obklopen pruhem půdy, která je o poznání tmavší než okolní terén. Na konci sedmikilometrové vyjížďky si Schmitt všimnul zvířeného prachu pod svýma nohama. V té chvíli učinil jeden z nejvýznamnějších objevů celé výpravy. Měsíc je sinavě šedý i na barevných fotografiích. A najednou v této jednobarevné pustině objevili astronauti oranžovou půdu. Všichni přesvědčeni, že byl nalezen nezvratný důkaz o sopečné činnosti. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč byla pro přistání vybrána právě tato lokalita. 

Mikroskopická analýza ukázala, že substrát tvoří sklovité částice o velikosti několika desítek mikronů, které byly pravděpodobně vyvržené žhavým výronem. Ačkoliv to jsou nejmladší vzorky z této oblasti, pořád jsou staré 3,5 miliardy let. Původně se předpokládalo, že jakýmsi hnacím motorem těchto erupcí byl oxid uhličitý. Později však byly objeveny důkazy, že to mohla být i voda. Oranžová hornina tak zůstává dodnes poněkud záhadnou kapitolou lunární vědy.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Let Apolla 17 byl v mnoha ohledech mimořádný. Během tří dnů na Měsíci strávili Eugene Cernan a Harrison Schmitt na lunárním povrchu 22 hodin. V údolí Taurus-Littrow najezdili 34 kilometrů a rozmístili nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2 400 fotografií.

Let Apolla 17 přesto zůstal poněkud ve stínu těch předchozích. Když kabina s posádkou dosedla do vln Tichého oceánu, nezavršil se tím jenom jeden program, ale celá jedna epocha. Lety Apolla naprosto změnily naše nazírání na Měsíc, na jeho historii a jeho význam. Cernan a Schmitt jsou i po 45 letech stále posledními lidmi, kteří kdy kráčeli na Měsíci.