Revoluční vývoj vrtulníkové techniky a jejich masové zavádění do výzbroje jednotlivých složek ozbrojených sil USA umožnily, aby v době přímého amerického zapojení do konfliktu helikoptéry zvládly splnit podstatnou část taktických požadavků přepravy, zásobování i palebné podpory bojujících pozemních jednotek. Ostatně již v první polovině 60. let podporovaly americké vrtulníky operace jihovietnamské armády a souběžně vojenští teoretikové v USA zpracovávali. Ten byl úspěšně vyzkoušen a zdokonalován ihned po nasazení amerických pozemních jednotek ve Vietnamu v druhé polovině roku 1965. Američané tam nakonec vyslali několik tisíc helikoptér. Ty byly zařazeny v desítkách vrtulníkových jednotek různého určení spadajících buď přímo pod bojové divize a brigády nebo operujících samostatně s úkolem podporovat střídavě vybrané americké, jihovietnamské, australské či jihokorejské jednotky. 

Jako na Divokém západě

Prvopočátek každé operace představoval kvalitní průzkum, který měl za úkol vypátrat pozice a sílu protivníka v cílové oblasti. K tomuto účelu se hojně používaly lehké průzkumné stroje OH-13, OH-23 a později také OH-6 a OH-58. Takzvaní pátrači vyvinuli taktiku, která byla moderním obrazem zvědů Divokého západu. Zkušení piloti dokázali s jejich pozorovateli létat ve výšce korun stromů či kopírovat zarostlé mýtiny a rozpoznat známky přítomnosti protivníka – používané stezky, zamaskované bunkry či využívaná tábořiště.

Nicméně pátrací taktika průzkumných vrtulníků často vypadala rovněž tak, že se snažily protivníka vyprovokovat, aby po nich vystřelil a prozradil tak svou pozici. Díky tomu se osádky pátracích strojů střetávaly se svým nepřítelem „tváří v tvář“. Tyto střety by se daly přirovnat k souboji pistolníků Divokého západu, protože o vítězi rozhodovalo v řádu sekund pilotovo umění a chladnokrevnost spolu s bystrými smysly a pohotovostí střelce-pozorovatele, který postavení objeveného protivníka ihned označil barevnou dýmovnicí a poté napadl palbou z kulometu či útočné pušky.

Lovci zabijáci

Poté se do akce zapojil bitevní vrtulník, který operoval s pátračem ve dvojici, poskytoval mu krytí a zajišťoval rádiovou komunikaci s velitelstvím. Kombinace pátrač-bitevník, jíž se přezdívalo „růžový“ tým (na základě sloučení pátrače z „bílé“ čety a bitevníku z „rudé“ čety) nebo také lovec-zabiják, byla vynálezem „kavaleristů“ z 1. jízdní divize (aeromobilní). Do blízkosti zjištěných nepřátelských pozic byla následně vyslána hotovostní jednotka pěchoty, která měla dokončit zničení protivníka a vyzvednout využitelný zpravodajský materiál.

Také se však mohlo stát, že síly protivníka na zemi byly mnohem větší, a navíc se dala očekávat další koncentrace v bližším okolí, proto byly do oblasti přepraveny posilové pěší jednotky. Za takové situace se mohlo z rutinního průzkumného letu vyvinout střetnutí s účastí i několika praporů. Pakliže průzkum ukázal, že by se v dané oblasti mohly nacházet nepřátelské základny s větším množstvím vojáků, zbraní a materiálu, naplánovaly štáby velkou operaci na úrovni brigády i divize. Ve všech případech byla pro dopravení jednotek pěchoty do bojové zóny klíčová taktika vrtulníkového výsadku. 

Anatomie výsadku

Vrtulníkové výsadky se v průběhu války staly běžnou taktickou záležitostí a pro zúčastněné vojáky určitou rutinou. Veškerá mašinerie začínala ve štábech, kde se rozpracoval záměr nadcházející operace, určily se nasazené prostředky a vytipovaly se prostory vyzvednutí (Pickup Zone – PZ) a přistávací plochy (Landing Zone – LZ). Dále se rozpracovaly plány palebné podpory a vše se řádné načasovalo. Jednotky určené k výsadku prošly nezbytnou přípravou spočívající v údržbě zbraní, doplnění vybavení a základní instruktáži.

Pokud pěšáci měli před sebou výsadek v rámci velké operace namířené do nového operačního prostoru, museli nést ještě více výstroje než normálně. Vedle až 600 nábojů k pušce M-16, čtyř granátů, 200 nábojů do kulometu, tří min Claymore nesl běžný střelec v ruksaku ještě čtyři nástražné světlice, čtyři dýmovnice, plastickou trhavinu C4, dále polní lopatku, proviant, vodu, pončo a k tomu 20 až 50 prázdných pytlů na písek s ženijním nářadím (lopatu či sekery) k vybudování obranného perimetru. V prostoru vyzvednutí se jednotky předem rozmístily do skupin představujících výsadek vždy jednoho konkrétního vrtulníku, přičemž do nejrozšířenějšího dopravního stroje UH-1D/H se většinou vešlo pět až sedm plně vybavených pěšáků.

Manželství urozených bývala zpravidla předem domluvená a ne vždy se povedla. I před staletími však byla mimořádně rozmanitá a jak uvidíme, některé ženy si uměly jaksepatří dupnout.

Mládí na vysoké noze

Datum narození Kláry Rozálie z Kounic není známo. Vzhledem ke sledu dalších životních událostí se odhaduje, že na svět přišla někdy v první polovině padesátých let 17. století. Jejím otcem byl Lev Vilém z Kounic a matkou Eleonora z Ditrichštejna.

Klára si tak od útlého dětství užívala luxusu a komfortu plynoucího z příslušnosti k nejvyšší nejen společenské, nýbrž i šlechtické vrstvě. Nikdy netrpěla nedostatkem a patrně nikdy se nemusela výrazněji uskromnit. Vstup do manželství, k němuž došlo v únoru roku 1669 v Brně, pro ni proto musel být v mnoha aspektech vskutku velkým přelomem.

Kromě toho, že se musela vypořádat s vedením vlastní domácnosti a souvisejícími každodenními starostmi, musela si zvyknout i na nové postavení. Nedá se vyloženě říci, že by se Klára Rozálie vdala pod svou úroveň. Její ženich Jaroslav Bernard Bořita z Martinic patřil k vysoké šlechtě, jen zkrátka ne až tak vysoké a zámožné jako Klára sama. Byl vnukem snad nejslavnějšího z Martiniců, neblaze defenestrovaného místodržitele Jaroslava Bořity z Martinic, a po svém otci zdědil hraběcí titul. Vzhledem k tomu, že měl mnoho sester a dva bratry, byl však jeho titul takřka to jediné, co mladý Jaroslav Bernard měl a co do manželství s Klárou přinesl.

Dýmající krize

Novomanželé začali po svatbě žít v Praze na Hradčanech, kde Martinicové vlastnili několik paláců. Rodinami snoubenců dohodnutý svazek podle všeho nepatřil alespoň zpočátku mezi nejharmoničtější a je možné si představit, kolik slovních přestřelek a hádek vyslechly zdi Klářina a Jaroslavova apartmánu. Prakticky od prvního dne totiž Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Tato částka byla písemnou dohodou stanovena na 400 zlatých měsíčně, což nebylo zrovna málo, ale vzhledem k zámožnosti a urozenosti Martiniců a Kouniců by suma mohla být vyšší.

Sebevědomá Klára si toho byla dobře vědoma a rozhodně se nebála bojovat za své zájmy. Na jednu stranu je třeba obdivovat její průbojnost, která u mladých katolických aristokratek nebyla běžná ani podporovaná, na druhou stranu se není co divit, že jejímu manželovi po čase povolily nervy. 

Trvalo šest let, než pohár trpělivosti mladého hraběte Martinice přetekl. Jednoho listopadového večera roku 1675 Klára bůhví po kolikáté otevřela diskusi o rodinných financích a on se dostal do takové ráže, že svou ženu slovně urazil a nakonec ji zbil. Podle pozdějšího Klářina svědectví se nejednalo o více než pár políčků, i to ale stačilo, aby si narychlo sbalila věci a odstěhovala se k matce, která se po smrti Klářina otce provdala za Fridricha z Oprštorfu a žila v Brně. Pro Jaroslava bylo takové jednání nepřípustné a pobuřující a nechal se slyšet, že za Klárou pošle i její služebnictvo, neboť s ní již nikdy nehodlá sdílet domácnost.

Vzhledem k postoji obou manželů by se mohlo zdát, že martinicko-kounická sňatková aliance dospěla k neslavnému konci. Ale to bychom nesměli hovořit o sklonku 17. století, kdy rozluka či dokonce rozvod pošramotila pověst nejen konkrétního páru, nýbrž i čest celého širokého příbuzenstva. A právě široké příbuzenstvo se do krize vložilo a vynaložilo všechny síly, aby ji co nejrychleji urovnalo a pokud možno také ututlalo. 

Šlechta v korespondenční válce

V týdnech a měsících následujících po roztržce se mezi Martinici, Kounici a potažmo také Ditrichštejny rozpoutala korespondenční válka, v níž jednotliví aktéři osvětlovali své pohnutky a někteří se také snažili najít konstruktivní řešení. Z dochovaných dopisů je patrné, že si Klára již v lednu 1676 uvědomila, že její řešení nebylo zrovna nejšťastnější. Její matka Eleonora Oprštorfová z Ditrichštejna tehdy ostatním zúčastněným tlumočila, že Klára je ochotná obnovit vztah se svým manželem, ovšem pod podmínkou, že „s ní bude jednat tak, jak se na urozenou dámu sluší a především zanechá bití a hrubých slov“.

Není divu, že Klára zpytovala svědomí. Zatímco první dny po útěku od manžela se ji matka snažila utěšovat a chápat, po čase ji začala kárat a poučovat, až si Klára začala připadat jako „neposlušné dítě“ a seznala, „že by takové zacházení raději snášela od svého muže“.

O několik měsíců později hraběnka Oprštorfová přiznala, že „být na dceru až k nepopsání tvrdá“ byla její strategie, jak ji vystrnadit zpět do martinického domu v době, kdy se v Brně začala až příliš zabydlovat a dokonce vznesla požadavek na zavedení vlastní domácnosti.

Vlastně to byla hlavně Klářina strana, která se co nejintenzivněji snažila s celou záležitostí skoncovat. Jaroslav trucoval a projevoval „neústupnou vzteklost“, jeho otec Maxmilián Valentin pak laxně vyčkával, co se bude dít, a do aféry víceméně nezasahoval. Odmítl dokonce žádost o osobní rozhovor s Eleonorou z Oprštorfu, neboť dle jeho mínění dělala rozmazlená Klára z komára velblouda a v podstatě nebylo co řešit.

Jeho bratr a Jaroslavův strýc Bernard Ignác z Martinic se rovněž distancoval s tím, že „paní Klára ústně i písemně proklíná celý martinický rod“, čímž se sám cítí být osočen. V jednom dopise dodal, že mladá hraběnka už v minulosti zašla až příliš daleko, když svého muže nařkla z impotence. Trval na tom, aby Klára přiznala lživost tohoto tvrzení a potvrdila, že to naopak byla ona, kdo opakovaně odpíral plnit „manželské povinnosti“.

Spletitá jednání

Zprvu spíše lehčí kauza se v průběhu roku 1676 začala pořádně skandalizovat, což přinutilo Kláru jednat dřív, než bude definitivně pozdě. Začátkem června se rozhodla odjet zpět do Prahy a promluvit si s manželem ohledně jejich budoucnosti osobně. Původně zamýšlela sejít se s Jaroslavem sama, ale na naléhání svého strýce Ferdinanda z Ditrichštejna ke schůzce přizvala tři urozené kavalíry, kteří by v případě usmíření posloužili jako očití svědkové a garanti „pojištění Jaroslavova lepšího zacházení“, jež Klára vyžadovala. V případě nezdaru by pak podali svědectví o Jaroslavě odmítavém postoji a podpořili by případnou žádost o výživné, na které by Klára měla legální nárok.

Ferdinand z Ditrichštejna byl hlavou moravské větve rodu, dlouholetým tajným radou císaře Leopolda I. a nejvyšším hofmistrem, takže se v těchto záležitostech výtečně orientoval a své neteři jistě dobře poradil. Jen s jedním jaksi nepočítal a ani počítat nemohl. Totiž že Jaroslav se o Klářině úmyslu dozví a noc před plánovaným setkáním odjede z Prahy.

Ačkoliv dal Jaroslav okatě najevo neochotu ke smíru, Klára se kupodivu neurazila a nezatvrdila. V psaní strýci se svěřila, že je zklamaná a mrzí ji, jak málo lásky jí manžel projevuje, nicméně stále stojí o urovnání sporu. Sepsala dokonce oficiální revers, knížetem z Ditrichštejna pohrdlivě označený za „písemné pokoření se“, v němž se Jaroslavovi omluvila za vše včetně nezdařené cesty do Prahy. Manžel sice setrvával v mlčení, Kláře se nicméně podařilo obměkčit jeho strýce Bernarda Ignáce, který se rozhodl napomoci zachránit troskotající manželství a zavázal se intervenovat tak dlouho, „dokud určitá osoba nepřekoná svou tvrdohlavost a pýchu a nebude s usmířením souhlasit“.

Jestli tou osobou myslel samotného Jaroslava, či jeho otce Valentina není jisté, každopádně se pod jeho taktovkou začal spor konečně ubírat lepším směrem. Eleonora z Oprštorfu se ke svému nemalému údivu od své přítelkyně hraběnky z Althannu zakrátko dozvěděla, „že se ve Vídni říká, že se má dcera se svým pánem navždy usmířila“, ačkoliv konečné slovo ještě nepadlo.

Usmíření v klášteře

K oficiálnímu smíření došlo 9. září roku 1676 v pražské Loretě, kde Jaroslav s Klárou vykonali pobožnost a v jedné z klášterních cel se v přítomnosti Bernarda Ignáce z Martinic po kratší diskusi dobrali kompromisu, který později v Praze stvrdili podpisem a zpečetěním. Předmět smlouvy i její podrobnosti měli účastníci zachovat v tajnosti, takže není jasné, k jakým úpravám ve vzájemném soužití Jaroslava s Klárou došlo. Jejich manželství ale zůstalo aspoň navenek bezproblémové až do Jaroslavovy předčasné smrti v srpnu roku 1685.

Vzhledem k tomu, že Jaroslav dva roky po smíru, v roce 1678, zdědil po otci panství Prunéřov a půl roku před smrtí mu bezdětný strýc Bernard Ignác odkázal statky Smečno a Slaný, stala se Klára velmi bohatou a tím pádem i atraktivní vdovou. Nakolik Jaroslavova skonu želela, se můžeme pouze dohadovat, nabyté svobody se však brzy ochotně vzdala a dobrovolně se provdala za o přibližně deset let mladšího Leopolda Antonína Šlika, pozdějšího generálního válečného komisaře a nejvyššího kancléře. V roce 1690 se Kláře narodilo její první a vytoužené dítě, kterého se ve svazku s Jaroslavem nedočkala. 

Naneštěstí si své dcery Josefy Marie Anny příliš neužila, neboť v roce 1693 ve svých zhruba čtyřiceti letech zemřela. Drama jejího prvního manželství postupně upadlo v zapomnění a nebýt souboru dvaasedmdesáti dopisů dochovaných v rodinném archivu Ditrichštejnů, nikdo by se o něm již více nedozvěděl.

Surýni jsou velcí obojživelníci z řádu mloků, kteří svým hadovitým tělem připomínají úhoře se žábrami. Navzdory své velikosti bývají velmi nenápadní a žijí skrytě v bažinách. Odborníci už asi padesát let vědí, že jeden takový surýn žije na jihu Spojených států, u pobřeží Mexického zálivu, na území států Florida a Alabama. Doposud ale unikal vědě a neměl ani své odborné jméno.

Až teď dostal více než půlmetrový obojživelník jméno Siren reticulata. Česky by se mu mohlo říkat třeba surýn leopardí, kvůli nápadnému barevnému vzoru, kterým připomíná právě leoparda, oficiální české pojmenování ale zatím nemá.

TIP: Klingon z Thajska: Nedávno objevný čolek by mohl hrát ve Star Treku

Takto velký nový druh živočicha je v dnešní době vzácností. Nově pojmenovaný surýn se stal jedním z největších živočichů, kteří byli popsáni ve Spojených státech za poslední století. O jeho způsobu života toho vědci vědí zatím jen velmi málo, nicméně už jen samotný fakt, že byl objeven a popsán povede k většímu zájmu a jeho ekosystém. Zatím se ani neví, jak moc silná populace nově objeveného tvora je.

Americká meziplanetární sonda OSIRIS-REx dorazila 3. prosince 2018 k planetce Bennu. Na cestu se vydala 8. září 2016, kdy ji vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V. Po více než dvouleté cestě sonda urazila více než 2,2 miliony kilometrů a zaparkovala ve vzdálenosti asi 19 kilometrů od planetky.

Hned úvodní pozorování sondy OSIRIS-REx přinášejí cenné výsledky. Vědci si díky nim potvrdili výsledky pozorování Bennu pozemními teleskopy, a také se dočkali několika překvapení. Jedním z nejdůležitějších výsledků je objev vody na planetce Bennu. Tento objev potvrzuje, že asteroid Bennu je velmi dobře zvoleným cílem mise. V roce 2023 by se OSIRIS-REx měl vrátit se vzorky z asteroidu zpět na Zemi.

Voda na asteroidu

V objevu vody na Bennu sehrála klíčovou roli data ze dvou spektrometrů na palubě sondy OSIRIS-REx. Spektrometry OSIRIS-REx Visible and Infrared Spectrometer (OVIRS) a OSIRIS-REx Thermal Emissions Spectrometer (OTES) zjistily, že se na Bennu nacházejí molekuly, které obsahují hydroxylové skupiny (-OH).

TIP: K planetce Bennu zamíří vesmírná sonda: Cílem je dopravit na Zem vzorky z povrchu

Vědci se domnívají, že se na celé planetce vyskytují jílové minerály, které obsahují množství vody. Samotná planetka Bennu je přitom příliš malá na to, aby si udržela kapalnou vodu. Objev přítomnosti vody ale ukazuje, že kapalná voda byla zřejmě hojně zastoupená na mnohem větším mateřském tělese, z něhož se planetka v minulosti oddělila.

V dnešní době je stále ještě v mnoha případech klíčovou léčbou nádorů jejich chirurgické odstranění. Problém je v tom, že takový zákrok ne vždy pacienta vyléčí. Nádor se může objevit znovu, a co je ještě horší, může se šířit do dalších částí těla. Američtí vědci teď přišli s revolučním nanogelem, kterým lze jednoduše ošetřit místo chirurgického zákroku a zabránit tak šíření rakoviny. Nanogel ve spreji neútočí přímo na buňky nádoru. Namísto toho povzbuzuje k akci imunitní systém pacienta, aby si s rakovinou poradil sám.

Nádorové buňky vypouštějí protein CD47, který je pak brání před útoky imunitního systému. Nanogel proto obsahuje protilátky proti tomuto proteinu, které protein CD47 zablokují a imunita pacienta díky tomu není paralyzovaná. Protilátky jsou přitom v nanogelu navázané na nanočástice z uhličitanu vápenatého. Po aplikaci se postupně rozpouštějí a uvolňují protilátky do tkání kolem místa chirurgického zákroku.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Badatelé svůj nanogel vyzkoušeli na laboratorních myších, kterým byl předtím chirurgicky odstraněn rozvinutý nádor kůže. Experimenty ukázaly, že nanogel skutečně potlačuje obnovu odstraněného nádoru, a také omezuje jeho šíření na jiná místa v těle. Svým působením nanogel také proti nádoru aktivuje bílé krvinky zvané makrofágy i T-lymfocyty.

Teorie o kořenech zvyku sfoukávat svíčky na dortu k narozeninám se poměrně různí. Podle jedné z nich se tradice zrodila ve starém Řecku, kde lidé přinášeli koláče zdobené svícemi do chrámu bohyně Artemis. Svíčky se prý na kulatém pamlsku rozsvěcovaly proto, aby zářil jako měsíc, jenž představoval symbol spojovaný se zmíněnou patronkou lovu. Mnoho starověkých kultur však věřilo, že kouř donese přání věřícího až k nebesům – a s tím možná souvisí nejen historie zapalování svíček, ale i zvyk přát si něco před tím, než je sfoukneme. 

Jiná teorie předpokládá, že se daná tradice začala psát relativně nedávno v Německu. Průkopníkem na tomto poli se podle ní stal hrabě Ludwig von Zinzendorf, jeden ze zakladatelů evangelické církve Obnovené Jednoty bratrské. V roce 1746 prý oslavil narozeniny extravagantní akcí, na níž nechyběl dort ozdobený svíčkami v počtu odpovídajícím jeho věku.

TIP: Jak dlouho trvá, než si na něco vytvoříme návyk?

Moderní věda ovšem vnesla do rozsvěcených narozeninových dortů další rozměr. Badatelé z Clemson University v Jižní Karolíně nedávno zjistili, že sfouknutí svíček zvyšuje obsah bakterií v polevě průměrně 14krát, a v některých případech dokonce až 120krát – podle osoby, jež na pamlsek foukne. Odborníci však dodávají, že pokud není dotyčný vyloženě nemocný, nákaza nehrozí: Jedná se totiž o bakterie, které máme běžně v ústech.

Každý z nás zemře jenom jednou. Zážitky blízké smrti jsou ale překvapivě časté a náležejí k fascinujícím fenoménům lidského těla a mysli. Není divu, že tato problematika láká i vědce. Jak ale zkoumat lidi, kteří se dostávají do stavu blízkého smrti náhodou, nejčastěji kvůli nějaké nehodě či nemoci?

Naštěstí existuje i další možnost, jak se dostat do stavu blízkého smrti. A právě tuhle možnost využili i vědci v nedávné výzkumné studii. Do takového stavu se totiž umí dostat i někteří buddhističtí mniši, kteří jsou mistry v meditaci. Výzkumný tým proto studoval 12 buddhistických mnichů po dobu tří let a detailně zkoumal jejich stavy během meditace, při nichž se mniši dostávají do stavu blízkého smrti.

TIP: Fenomén „světla na konci tunelu“: Bůh, nebo oxid uhličitý

Zajímavý výzkum odkryl celou řadu fyziologických a psychologických poznatků, které se týkají stavů blízkých smrti a rovněž meditací jako takových. Vědci mimo jiné zjistili, že meditující mniši zůstávají během stavů blízkých smrti, na rozdíl od pacientů v nemocnicích, do značné míry při vědomí. V některých případech dokonce mohou ovládat průběh těchto stavů i jejich délku. Rovněž vyšlo najevo, že je možné se meditaci vedoucí ke stavu blízkému smrti naučit, a zdokonalovat se tréninkem.

Albrecht Dürer byl už slavný a dobře placený malíř norimberského cechu, když v roce 1505 odešel do Benátek. Tehdy dostal zakázku na oltářní desku pro kostel San Bartolomeo a jeho nově založené růžencové bratrstvo Němců, kteří se usadili kolem roku 1500 v Benátkách. Pracovat na desce Dürer začal v lednu 1506 a po devíti měsících mohl prohlásit: „Sděluji vám, že lepší mariánský obraz než ten můj v celé zemi není.“ A aby dokázal, jak je jeho dílo věrohodné, umístil na roucho Marie mouchu, která měla budit dojem opravdovosti. Diváci, kteří se snažili mouchu odehnat, vlastně sedli malíři na lep a potvrdili tak jeho kvality. Dnes už ale moucha na bílé látce není. Jak je to možné? Odletěla snad?

Uctívání nebeské královny sborem věřících je vyobrazeno na topolovém dřevě a má víc než metr a půl na šířku a dva metry na výšku – což jsou podstatné údaje. Tahle velká dřevěná deska byla totiž přesně sto let po svém vzniku přenesena přes Alpy do pražské sbírky císaře Rudolfa II. Transport obrazu na voze by mohl malbu poškodit, proto jej nesli čtyři nosiči. Během cesty horami museli obraz balit do speciálních ochranných vrstev, aby na něm nezanechal stopy ledový vítr. Růžencová slavnost se stala vrcholem Rudolfovy sbírky. Její sláva však neměla dlouhého trvání. Po Rudolfově smrti se malba začala rozpadat. Za to mohla jednak technologie, kterou umělec při malbě použil, ale i náročný transport přes největší evropské pohoří. 

TIP: Tichý pláč památek: 5 nevydařených oprav a pokusů o restaurování

V roce 1872 Josef II. nařídil aukci uměleckých děl, ve které byl obraz prodán za pakatel a dostal se do rukou opata strahovského kláštera. A právě opat zorganizoval jeho zrestaurování. Restaurátor Johann Gruss Dürerovo mistrovské dílo sice zachránil, ale také výrazně přemaloval. Podle posledních průzkumů to byl právě on, kdo zatřel i slavnou Dürerovu mouchu, kterou pár století před ním obdivovaly davy. 

Podle představitelů NASA je teď na čase říct sbohem jednomu z největších poutníků, jaké kdy lidská civilizace vyslala na cesty. NASA právě oznámila, že jejich sonda Voyager 2, která se vydala do vesmíru 20. srpna 1977, nedávno překročila hranici mezihvězdného prostoru. Aktuálně sondu od Země dělí vzdálenost 120 AU. 

Sonda Voyager 2 je doposud jedinou kosmickou sondou, která navštívila všechny čtyři plynné obry naší Sluneční soustavy. Na svoje konto si připsala objev celkem 16 měsíců, stejně jako zvláštní přechodný fenomén Velké tmavé skvrny v atmosféře Neptunu nebo praskliny na povrchu ledového měsíce Europa.

Překročení heliopauzy

Vědci čekali na tento okamžik od loňského srpna, kdy data z Voyageru 2 ukázala, že se sonda nachází poblíž heliopauzy, „bubliny“ komplikovaného tvaru, kterou vytváří proudění elektricky nabitých částic slunečního větru. V heliopauze se vyrovnává působení slunečního větru a okolního mezihvězdného prostředí. Právě heliopauza je přitom jednou z oblastí, které je možné považovat za hranici Sluneční soustavy.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Podle údajů sondy překročil Voyager 2 heliopauzu zřejmě 5. listopadu, tedy asi před měsícem. Teď se Voyager 2 pohybuje v mezihvězdném prostředí, kde se setkává s mnohem intenzivnějším kosmickým zářením. Nárůst množství detekcí vysokoenergetických částic kosmického záření operátorům sondy prozradil, že se dostala za heliopauzu. Voyager 2 by to měl bez problémů zvládnout a bude pokračovat dál ke hvězdám. Stejný úspěch si před více než čtyřmi lety připsala i sonda Voyager 1. I ta stále funguje a aktuálně se nachází ve vzdálenosti 145 AU od Země.

Říká se, že vlivem moderních technologií se náš svět neustále zmenšuje. Nové komunikační technologie a zdokonalené dopravní prostředky nás dokážou během pár chvil spojit s místy a lidmi na druhé straně zeměkoule a zprostředkovat nám zážitky, o kterých se našim předkům mohlo jenom zdát. Přes všechen ten pokrok ve vědě a technice však na naší planetě stále existují místa, která jako by zůstala před světem ukryta ve své vlastní časové kapsli. Jedním z těchto míst, kde se zastavil čas, je i vesnice Meemure nacházející se v centrální části Srí Lanky.

Život mezi horami a pralesy

Vesnička Meemure, se nachází uprostřed džungle obklopena horským masivem Knuckles range a od největšího srílanského města Kolomba je vzdálena zhruba sedm hodin jízdy terénním vozidlem. Samotná vesnice, jejíž název je odvozen od okolních stromů zvaných „Mee“, je propojena s moderní civilizací pouze 14 kilometrů dlouhou stezkou vedoucí do městečka Loolwatte, po níž se do roku 2004 mohli pohybovat pouze býci, kteří zabezpečovali zásobování vesnice základními životními potřebami. Teprve nedávno byla stezka rozšířena a dnes po ní mohou jezdit i džípy, trojkolky a malé dodávky, které zásobují jediný malý vesnický obchůdek, jenž zabezpečuje zboží pro asi 400 místních obyvatel.

Tím však výčet moderních vymožeností, které bychom v Meemure našli, končí. Vesničané nemají přístup ani k internetu ani k mobilním sítím, a dokonce k nim nechodí ani pošta. Pro ni musí vesničané chodit každý den právě do sousedního Loolwatte. Vzhledem k těmto okolnostem je Meemure považováno za jednu z nejnedostupnějších vesnic na Srí Lance.

TIP: Poznejte to nejzajímavější z exotického ostrova Srí Lanka a užijte si relaxaci na pláži Indického oceánu na zájezdu Krásy Srí Lanky s českým průvodcem + 4* plážový hotel na závěr.

Mezi králi a povstalci

Mohlo by se zdát, že titul nejzapadlejší vesnice Srí Lanky bude obyvatelům Meemure vadit, opak je ovšem pravdou. Vesničané, kteří se živí pěstováním pepře, zázvoru, rýže, melasy či palmového vína, jsou na svou rodnou oblast patřičně hrdí. Vždyť podle legend sahá historie Meemure až do doby před 5000 lety a je úzce spojena s osobou legendárního krále Ravany, jenž vystupuje ve starověkém indickém eposu Rámájana.

Podle další legendy, jsou pralesy v okolí Meemure rodištěm srílanského národa, jelikož právě sem vyhnal král Vijaya svou ženu a dva syny, od nichž je odvozován původ obyvatel Srí Lanky.

Necháme-li legendární události za sebou, zjistíme, že první zmínky o Meemure pochází z 16. století, tedy období portugalské invaze na ostrov. Vesničané v tomto období dobývali ledek sloužící pro výrobu střelného prachu pro vládce z království Kandy, které se postavilo Evropanům na odpor. Jak již však z hodin dějepisu víme, Srí Lanka svůj boj s Evropany prohrála a vesničané se z bojiště vrátili zpátky ke svému poklidnému životu v ekologicky přívětivých domech z hlíny, trávy a křemene, které si místní obyvatelé staví dodnes.

Přírodní bohatství

Relativní nedostupnost Meemure představuje pro mnoho turistů takřka nepřekonatelný problém. Cestovatelé, kteří se však postaví překážce čelem, čeká sladká odměna v podobě okouzlující přírody okolí horského masivu Knuckles range jemuž daly jméno vrcholky připomínající sevřenou pěst.  Nejvyšší vrchol tohoto pohoří zapsaného na Seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO má 1863 metrů a je mimo jiné domovem leopardů, opic, obřích veverek, 130 druhů ptáků a bezpočtu druhů ještěrek.

V okolí vesnice se nachází také 19 metrů vysoké vodopády Ravana Ella pojmenované podle již dříve zmíněného krále Ravana, které během deštivého období platí za nejdivočejší na Srí Lance. Počasí na Srí Lance je teplé, tropické a v některých částech ovlivňováno monzunem. A když už jsme u vodopádů, za zmínku stojí i fauna říční sítě kolem Meemure, jež je domovem 25 druhů sladkovodních ryb, z nichž 8 je endemických a 7 kriticky ohrožených.

V neposlední řadě pak Meemure odmění i cestovatele holdující záhadám, jelikož severně od Meemure leží tajuplná pyramidovitá hora Lakegala se svými ruinami a doposud ne zcela prozkoumanými jeskyněmi, které svědčí o starodávném osídlení. Podle vyprávění místních by se právě zde mohla nacházet pohřební síň krále Ravana, ovšem na jejího objevitele se stále čeká.