Květy celé řady druhů kopytníků se podobají břichatkovitým houbám a jejich opylení zajišťují bedlobytky – drobný dvoukřídlý hmyz, který klade vajíčka do hub. Některé druhy, především ty s drobnými květy, jsou autogamní – dochází u nich k samoopylení. Popsán byl i kuriózní způsob opylení, při němž pyl přenáší slimáci s oblibou ožírající květy.

Na rod kopytníků neměli botanici dlouho ujasněný názor. Středověké herbáře do rodu řadily i zcela nepříbuzné rostliny jako jsou rody Asarina (Scrophulariaceae) s podobným tvarem listů a dokonce i cizopasný bezlistý Cytinus (Rafflesiaceae), který se kopytníkům podobá snad jen tím, že jeho květy také vyrůstají na povrchu půdy. Kupodivu i Linné zařazuje Cytinus hypocistis mezi čtyři tehdy známé druhy. Dnes již mají botanici jasno, i když někteří si myslí, že je rod potřeba rozdělit na menší rody. Při pohledu na různorodost asijských zástupců se jim ani není možné divit.

Epimetheus patří k malým měsícům Saturnu. Objeven byl 18. prosince 1966 Richardem Walkerem a nese jméno po Titánovi Epiméthovi.

Epimetheus představuje poměrně malé těleso nepravidelného tvaru, na jehož povrchu se nacházejí nevelké krátery s obroušenými okraji. Vyplývá z toho, že se povrch měsíce zformoval před několika miliardami let.

Planetární tango

Satelit měří v průměru pouze 135 km, tedy jen o něco méně než jeho „společník“ Janus (196 km). Oba krouží kolem Saturnu zhruba ve stejné vzdálenosti (151 410 km), přičemž jeden oběh zvládnou za 16,5 hodiny. Epimetheus a Janus spolu tančí jakési „planetární tango“: jeden z nich se vždy pohybuje o něco blíže k povrchu planety než druhý a jednou za čtyři roky si dráhy vymění, aniž by došlo k nějaké kolizi. Oba hrají významnou roli při vytváření komplikovaného vlnění v Saturnových prstencích.

TIP: Saturn: Jaká je podstata nádherných prstenců?

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že Epimetheus obsahuje velké množství vodního ledu. Hustota obou těles je však významně nižší než v případě tuhého ledu. Astronomové se domnívají, že zmíněné měsíce nepatří mezi pevné objekty, ale že se s velkou pravděpodobností jedná o „hromadu ledové tříště“, kterou drží pohromadě vlastní gravitace.

Všichni ji známe. Někteří z pohádky Hanse Christiana Andersena, mnozí i z kodaňské Dlouhé promenády. Není to ale žádná mladice! Sochu malé mořské víly si v roce 1909 objednal Carl Jacobsen, syn zakladatele proslulého dánského pivovaru Carlsberg, známý také jako vášnivý sběratel umění a filantrop. Byl doslova uchvácen baletním představením, jehož děj čerpal z Andersenovy pohádky. Bronzová socha váží 175 kg a je vysoká 1 metr a 65 centimetrů. S velkou pompou ji odhalili v malém záhybu kodaňského přístavu v září  1913.

V přístavu nahá? Ani za nic!

Roli víly ztvárnila v baletu kodaňského Národního divadla, které Carla Jacobsena tak uchvátilo, primabalerína Ellen Priceová. Proto byla také vybrána, aby sochaři Edvardu Eriksenovi, který získal od pivovarníka Jacobsena tuto lukrativní zakázku, stála modelem. Když se ale tanečnice dozvěděla, kde bude její nahá socha umístěna, odmítla dále pózovat a souhlasila pouze s použitím svého obličeje. Tělo tedy dílu propůjčila náhradnice: sochařova krásná manželka Eline. 

Terč vandalů i recesistů

Za svého stoletého posedávání si socha užila mnohé. Od šedesátých let minulého století se několikrát stala terčem recesistů. Například v roce 1961 jí někdo nabarvil vlasy na červeno, později nedobrovolně vystřídala i další „módní přelivy“. Zahalili ji také do muslimské burky, nasadili jí brýle či dostala darem vibrátor.

TIP: Malá mořská víla zbrocená krví: Drsný protest ochránců velryb

Mnohem nepochopitelnější jsou ovšem útoky vandalů, kteří půvabnou sochu několikrát brutálně zohavili. Poprvé přišla o hlavu v roce 1964. K činu se postupem času přihlásilo asi 200 různých pachatelů, kteří si nejspíš chtěli užít svých pět minut slávy. Později přišla i o obě ruce a v roce 1998 znovu o hlavu. Přesto byla vždy pečlivě zrestaurována. Naštěstí se totiž v dílně sochaře Eriksena stále uchovávají původní formy z roku 1913, takže není obtížné v případě potřeby nové části sochy odlít. Kvůli těmto incidentům se ji však kodaňská radnice rozhodla přemístit do větší hloubky.

Průměrné letní teploty v Austrálii sice dosahují „pouhých“ 30 °C, nicméně mnohem vyšší extrémy nejsou neobvyklé. Nad suchými křovisky buše se pak vznáší riziko požárů, při nichž ročně lehnou popelem stovky tisíc hektarů krajiny. 

Například v roce 2009 shořelo ve státě Victoria 450 tisíc hektarů pozemků, plameny zničily přes čtyři tisíce domů a zemřelo 173 lidí. Australská vláda proto nekontrolovatelným požárům předchází tím, že některá území takticky vypaluje, aby budoucímu šíření ohně zamezila. Na plochách, kde by mohl vypuknout požár, se také nacházejí varovné značky.

Boty s překvapením

Vnitrozemí Austrálie samozřejmě představuje extrémní výjimku – jenže i venkov a předměstí „trpí“ blízkostí přírody, která si ráda najde cestu do lidských obydlí. „Pokud si například necháte boty v garáži, měli byste je před nazutím nejprve vyklepat. Často do nich totiž zaleze pavouk,“ vysvětluje Nick Tay, který žije na okraji Sydney. 

Na jaře mohou být na venkově Australanům nebezpeční i někteří ptáci. „Během hnízdění bývají velmi teritoriální flétňáci australští, a pokud se přiblížíte k jejich hnízdům nebo ke stromům, na kterých se usadily, nebojí se zaútočit. Vrhnou se na vás jako letadlo a klovou zobákem,“ dodává Tay. Nejjednodušší je samozřejmě do rizikového teritoria nevstupovat. Pokud si však opeřenci postaví hnízdo na frekventovaném místě, musejí lidé nosit podomácku vyrobené chrániče ramen a cyklistické helmy s klacíky zapíchanými do větracích otvorů, jež flétňákům nálety znesnadňují. 

Znát svého nepřítele

Naše bezstarostné chození po loukách je pro Australany takřka nemyslitelné. Mimo město musejí v trávě dupat, tleskat, křičet a obecně dělat všechno pro to, aby zahnali vyhřívající se hady a další číhající zvěř. V městských parcích sice takové nebezpečí nehrozí, pokud si však děti třeba kopnou míč do křoví, opět musejí prostor nejprve promáchnout třeba klacíkem, na který se nachytají pavučiny i s potenciálně nebezpečnými pavouky. 

Ne vždy je však možné se riziku vyhnout, a každá instituce má proto speciální plán, jak postupovat v krizi. Na pracovištích visí plakáty s obrázky pavouků rozdělených do kategorií podle nebezpečnosti. V závislosti na konkrétním ohrožení se pak budovy buď uzavírají (při riziku zvenčí), nebo evakuují (je-li nebezpečí uvnitř) a volají se specialisté. 

Havěť na objednávku

Základní návyky pro jednání v ohrožení se přitom dětem vštěpují už ve školce, kde se musí každé tři měsíce konat alespoň jedno evakuační cvičení. „Děti ve věku tří až pěti let umějí vyjmenovat všechny druhy jedovatých pavouků nebo medúz – a to mluvíme o městě. Na venkově mají předškoláci ještě širší znalosti,“ vysvětluje Jolana Fialová, která učí ve školce v Sydney. 

Před nebezpečím varuje i řada obrázkových knih, zaměřených přímo na jedovaté druhy, a v neposlední řadě se na dané téma pořádají pro ratolesti přednášky. „Asi před měsícem navštívil naši školku takzvaný reptile man, měl s sebou na ukázku hady, žáby, želvy i některé pavouky a mluvil také o bezpečnosti. Jde o běžnou praxi. Školky v Austrálii platí externím firmám, aby dovezly nebezpečnou zvěř a připravily o ní přednášku,“ popisuje Fialová.

Pokud přesto dojde k nehodě, poskytuje stát infolinku přímo pro obyvatele uštknuté hady, pokousané pavouky nebo jinak ohrožené na životě. S identifikací nebezpečí telefonicky pomohou i zoologické zahrady, kam lze případně svůj „úlovek“ odvézt. Jelikož země čelí nebezpečí pomocí prevence, zemřou tam na hadí uštknutí v průměru pouze dva lidé ročně. Pavouci sice pokoušou víc obyvatel, ale k fatálním následkům nedochází tak často: V roce 2016 podlehl pavoučímu jedu Jayden Burleigh a stal se první obětí osminohých členovců po 37 letech.

Alzheimerova choroba je obávané neurodegenerativní onemocnění, které vyvolává demenci u seniorů. Projevuje se vznikem proteinových amyloidních plaků v mozku, kde dochází k poškození nervových buněk i jejich spojení. První příznaky onemocnění se obvykle objevují mezi 60. a 70. rokem života.

Příčinám vzniku a průběhu rozvoje tohoto onemocnění stále ještě detailně nerozumíme. Mezinárodní tým vědců nedávno potvrdil skutečnost, které se odborníci na tuto nemoc obávali již delší dobu. Alzheimerova choroba je skutečně ve velmi vzácných případech přenosná.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Vědci ovšem jedním dechem dodávají, že Alzheimerovu chorobu nedostanete při osobním kontaktu s nemocnými, a to ani kapénkovou infekcí, ani tělními tekutinami či jinými běžnými způsoby přenosu infekčních chorob. Lékaři zjistili, že k přenosu proteinů Alzheimerovy choroby může dojít například tehdy, kdy je odebrán z mrtvého těla hormon a použit pro živé pacienty. 

V naší Sluneční soustavě podobný scénář neznáme, ale v okolním vesmíru existuje spousta planet, které obíhají velice blízko své mateřské hvězdě, mnohem blíže než náš Merkur kolem Slunce. Těsná blízkost hvězdy může vést k tomu, že se takové planety rychle opotřebovávají. Některé z nich nám doslova mizí před očima.

Právě je to případ i exoplanety, který nedávno objevili David Sing z americké Johns Hopkins University a jeho spolupracovníci. S pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu vystopovali planetu GJ 3470b, která je od nás vzdálená asi 97 světelných let. Jde o horkého neptuna, tedy menšího plynového obra v těsné blízkosti aktivní hvězdy, který se díky záření hvězdy rekordní rychlostí vypařuje.

Planeta mizející rekordní rychlostí

Vědci odhadují, že tahle planeta se vypařuje tak rychle, že od svého vzniku již ztratila asi 35 procent své původní hmotnosti. Pokud se situace v tomto planetárním systému nezmění, planeta GJ 436b bude za pár miliard let úplně „oholená“ o své plynné vrstvy. Zůstane z ní jenom malé kamenné jádro.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

Autoři objevu se domnívají, že by planeta GJ 436b mohla vysvětlit jednu exoplanetární záhadu. V dnešní době spolehlivě známe asi 4 tisíce exoplanet. Řada z nich je rozžhavená, protože obíhá velmi blízko hvězdy. Jde hlavně o hlavně horké superzemě a horké jupitery. Planety typu horký neptun mezi nimi nápadně scházejí. Podle Singa a spol. to je zřejmě tím, že se takové planety rychle vypaří a změní se na malé kamenné planety.

Zákazníci nakupující organické potraviny, tedy produkty „ekologického“ zemědělství, obvykle počítají s tím, že tím prospívají nejen sobě, ale také celé planetě a klimatu obecně. Podle nového výzkumu švédských badatelů, to ale za současné situace může být právě naopak.

Vědci porovnali celkový dopad organického a klasického moderního zemědělství na klima planety. Závěry výzkumu jsou poměrně překvapivé. Plodiny v organickém zemědělství mají mnohem nižší výnosy, než stejné plodiny pěstované klasickými zemědělskými postupy dnešní doby. Na tom není nic divného, v organickém zemědělství se nepoužívají průmyslová hnojiva, která jinak zajistí vysokou úrodu.

TIP: Britská robotická farma dokončila první autonomní sklizeň na světě

Samo o sobě by klimatu nevadilo, že v organickém zemědělství mají menší sklizně. To pocítí hlavně peněženky zákazníků. Problém je v tom, že organické zemědělství tím pádem potřebuje k dosažení stejné sklizně mnohem větší plochu, než klasické zemědělství. A využívání větší plochy k zemědělství zatěžuje klima emisemi uhlíku, které nutně doprovázejí odlesnění a obhospodařování půdy. Nejde přitom o malá čísla. Organické farmy podle výpočtů vědců zatěžují klima o 50 až 70 procent více, než tradiční farmy.

Hvězdicový letecký motor vždy představoval do jisté míry kontroverzní řešení. Oproti motoru řadovému či vidlicovému měl vždy daleko větší čelní plochu, což mohlo znatelně zhoršit aerodynamiku letounu, naproti tomu mu ale stačilo vzduchové chlazení, zatímco řadové či vidlicové agregáty potřebovaly kapalinové chladiče, kvůli kterým byly složitější a zranitelnější. Některé země (například Velká Británie) tak „hvězdice“ neužívaly takřka vůbec, jiné (jako SSSR nebo Německo) kombinovaly oba přístupy a některé další zase sázely téměř výlučně na ně. Patřilo mezi ně zejména Japonsko a podobně se chovalo i americké námořnictvo.

Neobvyklý design značky Vought 

Již v únoru 1938, kdy začaly testy prototypu palubní stíhačky F4F Wildcat, obdržely americké letecké firmy od US Navy žádost, aby zahájily projektové práce na nové generaci letounů této kategorie. Mezi specifikacemifi gurovala mimo jiné rychlost 350 mil za hodinu (560 km/h) a výzbroj ve formě čtyř kulometů. Na požadavek reagovali také konstruktéři společnosti Vought Aircraft Division, jež tehdy předložila několik konceptů včetně mírně nekonvenčního V-166B, jehož autorem byl Rex Beisel.

Pro pohon tohoto stroje měl sloužit motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, tehdy nejvýkonnější hvězdicový agregát amerického původu. V červnu 1938 dostala firma Vought kontrakt na dodání prototypu XF4U-1. Ten hned na první pohled zaujal použitím obrácené podoby takzvaného racčího křídla, takže hlavní nosná plocha měla z čelního pohledu tvar W. Toto řešení bylo zvoleno proto, aby mohl zmíněný vysokovýkonný motor pohánět neobvykle velkou vrtuli, jejíž průměr činil bezmála čtyři metry, a zároveň aby „prohnutí“ zlepšilo letcům výhled z kabiny při přistávání na palubě letadlové lodě.

První rekord

Prototyp měl v trupu dva 7,62mm kulomety, zatímco v křídle se nacházely dvě 12,7mm zbraně a dvě malé pumovnice. Stroj poprvé vzlétl 29. května 1940 a již v říjnu 1940 měl na kontě jeden rekord, když jako první americká stíhačka překročil rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) ve vodorovném letu. V červnu 1941 následovala zakázka na sériovou produkci pod názvem F4U-1 Corsair a do výroby se zapojily i firmy Brewster a Goodyear, od nichž přicházely stroje nazývané F3A-1, respektive FG-1.

Sériová podoba se od prototypu lišila mimo jiné výzbrojí, protože neměla ony malé pumovnice a nesla šestici 12,7mm kulometů v křídle. Také měla jinak umístěné palivové nádrže, mírně delší trup a pancéřovou desku za kokpitem. Coby palubní stíhačka se ale „korzár“ potýkal s velkými potížemi, což ukázaly testy v červnu 1942. Stroj měl tendenci bez varování ztrácet výšku a po dosednutí byl značně nestabilní, a tak US Navy nejprve odmítlo jeho nasazení na palubách letadlových nosičů. 

Úpravy pro palubní operace 

Jinak podařený design naštěstí nezapadl, jelikož sériová výroba běžela pro letecké útvary námořní pěchoty, které operovaly ze země. Navzdory zmíněným problémům si letouny objednali i Britové a jejich zkušenosti poté hodně přispěly k úpravám F4U, na kterém firma Vought intenzivně pracovala. Proběhlo několik na pohled méně patrných, jenže velmi významných změn v konstrukci křídla a podvozku, díky nimž značně vzrostla stabilita, původní překryt kabiny dostal nový bublinový tvar a sedadlo pilota bylo umístěno výš, takže měl letec lepší výhled.

Tak vznikla obměna, jež od dubna 1944 mohla působit z palub letadlových lodí. Vývoj ale i pak pokračoval, protože US Navy žádalo též stíhačky se silnější výzbrojí a stroje schopné sloužit coby stíhací bombardéry. Tak vznikla verze F4U-1C, která v křídle nesla čtyři 20mm kanony AN/ M2, nebo varianta F4U-1D, u které se objevily nové nosníky pro neřízené rakety HVAR a závěsníky pro pumy. Posléze se objevila také úprava motoru se jménem R-2800-18W a záhy následovalo její zamontování do „korzára“, čímž se zrodila modifikace F4U-4, jejíž první sériové kusy byly dodány na podzim 1944.

F4U-1 Corsair

• ROZPĚTÍ: 12,50 m
• DÉLKA: 10,17 m
• VÝŠKA: 4,90 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 4 074 kg
• MAX. HMOTNOST: 6 350 kg
• MOTOR: hvězdicový Pratt & Whitney R-2800-8 o výkonu 1 495 kW (2 000 koní)
• MAX. RYCHLOST: 670 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 1 630 km
• BOJOVÝ DOSTUP: 11 250 m
• VÝZBROJ: 6× 12,7mm kulomet M2

Ochránce proti kamikadze

Produkce této varianty však probíhala již jen na linkách Vought a Goodyear, jelikož US Navy nebylo spokojeno s kvalitou výrobků značky Brewster. Bez ohledu na verzi ovšem platilo, že corsair nebyl vhodný pro piloty-začátečníky, neboť přistávání s ním (navzdory uvedeným změnám) patřilo k náročnějším. Naopak zkušení piloti si pochvalovali jeho odolnost, rychlost, obratnost a také silnou výzbroj.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (2)

Díky těmto vlastnostem byl vnímán jako nejlepší letadlo pro ochranu lodí proti sebevražedným útokům Japonců, avšak jeho nosnost až 1 800 kg pum a raket z něj dělala i vynikající nástroj pro údery na pozemní cíle. Úspěchy proto sbíral také v korejské válce a kromě US Navy, US Marine Corps a Royal Navy sloužil i na Novém Zélandu, ve Francii a v Latinské Americe. Možná to vypadá neuvěřitelně, avšak „korzáry“ vzdušných sil Salvadoru a Hondurasu sváděly vzdušné souboje ještě v roce 1969.

Odborníci již řadu let debatují o tom, že vyučování středoškolských studentů začíná příliš brzy. Studenti kvůli tomu málo spí a to by mohlo mít dopad na jejich zdraví i výkony ve škole. Podobné věci se jenom obtížně ověřují experimentem, vědcům ale tuto možnost poskytlo americké město Seattle, jehož školy si loni posunuly začátek vyučování o 55 minut později.

Tento posun umožnil badatelům ověřit, jaký to bude mít vliv na studenty. Jejich výzkum přesvědčivě ukázal, že pozdější začátek vyučování skutečně vedl k tomu, že studenti více spali. V případě škol pro méně majetné studenty došlo k tomu, že se snížil počet absencí studentů. A studenti jako celek si po zavedení pozdějšího začátku vyučování zlepšili známky a byli v hodinách pozornější.

TIP: Ranní ptáče nedoskáče: Dopoledne studentům učivo do hlavy „neleze“

Vědci zjistili, že po posunutí začátku vyučování spali studenti v průměru 7 hodin a 24 minut, což bylo oproti době s původními začátky vyučování zlepšení o 34 minut. Sice to ještě zdaleka není 8 hodin a 10 minut, což odborníci doporučují jako vhodnou délku spánku pro lidi studentského věku, je to ale určitě krok správným směrem.

Není tajemstvím, že dnešní oceány jsou promořené plastovým odpadem. Maličké kousky plastů, takzvané mikroplasty, se přitom vyskytují jak v prostředí oceánů, tak i v organismech, které v oceánu žijí. Podle hrubých odhadů jde o více než 5 bilionů jednotlivých kousků plastu. Situace dospěla do bodu, když se již téměř nedá najít místo nebo organismus bez mikroplastů.

Potvrzuje to i výzkum britských vědců, kteří prostudovali sedm druhů mořských želv, obývajících tři různé oceány. V trávicím traktu těchto želv hledali mikroplasty, tedy kousky plastů menších než 5 milimetrů.

TIP: Není úniku: Plasty se našly i v tělech obyvatel Mariánského příkopu

Ukázalo se, že mikroplasty jsou v želvách doslova všudypřítomné. Vědci prostudovali 102 různých želv a mikroplasty nalezli v úplně každé z nich. Celkem to bylo více než 800 mikroplastů, v průměru tedy zhruba 8 kousků na jednu želvu. Zatím není úplně jasné, jak přesně mikroplasty působí na živý organismus, včetně želv. Panují ale značné obavy, že nepůjde o nic dobrého. Je jenom otázkou, jak hodně špatné to je.