Lidé napříč všemi světovými kulturami se kolem čtyřicátého roku potýkají s úbytkem energie a nespokojeností s vlastním životem. Podle studie Andrewa Oswalda z University of Warwick v Anglii řeší stejný problém i orangutani a šimpanzi z šedesáti zoologických zahrad celého světa.

Opičí splín

Ošetřovatelé celkem pěti set zvířat byli požádáni, aby poskytli co nejpodrobnější informace o svých svěřencích, jejich náladě, emocích a celkovém stavu. Na stupnici měli také označit, jak šťastní by byli, kdyby se na týden stali hodnoceným zvířetem. Z výsledků průzkumu vyplynulo, že opice, které se dožívají 50 až 55 let, zaznamenávají největší pokles nálady právě v polovině svého života.

„Objevení tohoto vzorce nás skutečně ohromilo,“ popisuje Oswald. „Vypadá to, že krize středního věku je řízená biologií primátů způsobem, kterému nerozumíme, a pokud tomu tak opravdu je, musíme se všichni naučit, jak si s ní poradit.“

TIP: Přemýšlení o myšlení: Primáti opět překvapují

Oswald také optimisticky dodává, že výsledky studie by mohly lidem pomoci krizi lépe pochopit. Podle psychologa Arthura Stona ze Stony Brook University v New Yorku vylučuje Oswaldovo nové zjištění některé dosavadní teorie o krizi středního věku u lidí. V případě, že se jedná o fyzické nebo chemické změny v organismu, pak by krize neměla být způsobována například historickými okolnostmi. „Možná jde o změny v mozku – ve způsobu, jakým fungují neurotransmitery, nebo jde o změny v účincích hormonů, které ovlivňují to, jak lidé a zvířata vnímají svůj život a jak se cítí. Myslím, že lidé se nyní začnou touto problematikou zabývat vážněji.“

Einsteinův nebo též Einsteinův–Chwolsonův prstenec představuje přímý důsledek platnosti obecné teorie relativity. Podle ní gravitace ovlivňuje pohyb nejen hmotných, ale i nehmotných částic, v tomto případě fotonů: Při průletu kolem hmotného tělesa se jejich trajektorie zakřiví. Dojde tak jednak ke zdánlivému posunu zdrojového objektu na obloze (a to úhlově dál od tělesa s gravitačním vlivem) a také ke změně jeho vzhledu. 

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Pokud nastane velmi vzácná situace, kdy se vzdálený objekt, hmotné těleso působící jako gravitační čočka (například galaxie) a pozorovatel ocitnou v jedné přímce, vzniknou zdánlivé obrazy vzdáleného zdroje ve všech směrech kolem gravitujícího tělesa – utvoří se tedy jakýsi světelný prstenec.

Astronomové tyto projevy gravitace nejčastěji pozorují v hustých kupách galaxií, kde existuje vysoká pravděpodobnost, že se některý z členů kupy na obloze zarovná se vzdálenějším objektem. Pokud není překrytí v přímce dokonalé, objevují se různé neúplné Einsteinovy prstence, kříže či zdvojené obrazy.   

Nebylo by skvělé mít v oblečení obnovitelný zdroj energie, který by mohl dobíjet chytré telefony, chytré hodinky nebo jinou nositelnou elektroniku? Přesně tohle nabízejí nové solární panely, které vyvinuli inženýři ve Velké Británii. Miniaturní panely jsou velké zhruba jako blecha a nabízejí spoustu uplatnění.

Autoři už technologii vyzkoušeli a ověřili, že jejich solární panely dovedou nabít chytrý telefon a elektronický fitness náramek. Solární panely jsou zalité do obalu z pryskyřice a jimi vybavené oblečení lze normálně prát a nosit do každého počasí.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

„Bleší“ solární panely mají rozměry 3 × 1,5 milimetru a jako takové jsou v oblečení běžným lidským pohledem téměř neviditelné. Oblečení s těmito panely vypadá jako každé jiné oblečení, jen zároveň dokáže poskytnout elektrickou energii. Pro nabití chytrého telefonu bude nutné do oblečení zabudovat asi 2 tisíce těchto nepatrných solárních článků. Z lidí se díky nim stanou chodící solární elektrárny.

Badatelé již delší dobu vědí, že i letmý pohled do tváře našeho protějšku určí, zda si jej oblíbíme a jaký na něho budeme mít názor. Nedávno však vědci přišli s novým a poměrně překvapivým zjištěním: Víc než 70 % lidí dokáže z obličeje ostatních vyčíst také jejich sexuální preference.

TIP: Oko jako okno do duše: Lze z něj vyčíst i sexuální orientaci

Ze zmíněného výzkumu badatelů z Durham University dál vyplývá, že ve svých odhadech občas chybujeme a podléháme stereotypům. Například pokud jde o muže s malýma očima a hranatou čelistí nebo o ženy s velkýma očima a plnými rty, máme sklony si myslet, že upřednostňují krátkodobé vztahy, případně sex na jednu noc. Jindy se ovšem nemýlíme: Studie vědců z kanadské Nipissing University kupříkladu prokázala, že lidé s kratšími a širšími obličeji mají oproti ostatním skutečně vyšší libido. Muži s velmi širokými tvářemi prý dokonce vedli šestkrát intenzivnější sexuální život, přičemž byli i podstatně víc otevření sexu na jednu noc.

Úžasná pravěká stvoření, často mnohem větší nebo bizarnější než současná zvířata, známe díky jejich zkamenělým pozůstatkům, které se nám dochovaly přes miliony let geologického času. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, chodíme po skalnatém podkladu obsahujícím důkazy o přítomnosti trilobitů, obřích mořských plazů, mamutů a dalších pradávných obyvatel dnešní České republiky. Podívejme se tedy na některé ze zajímavých objevů fantastických pravěkých „oblud“ přímo u nás doma.

Draci za raně novověkými humny

Fosilie velkých obratlovců se na našem území objevovaly nejpozději v raném novověku. Jako první podal zprávu o „obrech“ na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „R. 785 marg. Hlava obrova, Nález obřích kostí Léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli.“

Ve skutečnosti je třeba posunout datum zmíněného nálezu do mnohem pozdějších časů, pravděpodobně až do 16. století. Nejspíše šlo o dobu, kdy byl sám Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně. Obecně je tato informace považována spíše za pravdivou, o přesné podstatě nálezu však nemáme detailnější informace. 

Roku 1571 zase píše o obřích kostech z Předmostí u Přerova ve své Gramatice české Jan Blahoslav, biskup jednoty bratrské. Dnes je Předmostí proslulou archeologickou lokalitou evropského významu. V dané době si však nikdo nedokázal představit, z jakých zvířat mohly mohutné kosti pocházet, a proto jsou zde také označeny pouze jako „weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau“. Je jisté, že šlo o fosilie velkých pleistocénních savců, pravděpodobně mamutů. 

Roku 1663 psal kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu. Můžeme se pouze domnívat, ke kolika podobným nálezům u nás v minulosti došlo, protože valná část z nich nebyla písemně zaznamenána.

Zubatý „prapták“ od Chocně

V roce 1880 otevřeli dělníci v rokli mezi Chocní a Zářeckou Lhotou malý lom, ze kterého měli dobývat štěrk na opravu blízké cesty. V šedém vápenci po nějaké době objevili rozlámané „rourovité“ fosilní kosti jakéhosi pravěkého živočicha.

Podle dnes již spíše legendárního podání šla právě kolem jistá paní Tomková, krupařka z Chocně. Dobře věděla, že neobyčejné přírodniny aktivně sbírá místní lékárník a spoluzakladatel choceňského muzea František Hlaváč, a kousek zkameněliny mu přinesla na ukázku. Hlaváče nález zaujal a okamžitě pak spěchal na místo, aby posbíral alespoň zbytek kostí (velká část jich už byla nejspíš zničena nebo ztracena). Nález sestávající ze šesti fosilních kostí o celkové délce 42 centimetrů pak pečlivě uschoval a kontaktoval Antonína Friče, tehdejší největší paleontologickou autoritu.

TIP: Ve Španělsku objevili extrémně vzácné pravěké ptáče z druhohor

Profesor Frič materiál popsal o rok později v časopise Vesmír jako „pozůstatek křídla pravěkého ptáka, poněkud podobného labuti“ a stanovil pro něj vědecký název Cretornis hlavatschi (Hlaváčův křídový pták). Frič se nesprávně domníval, že jde o pozůstatky „zubatého“ praptáka, příbuzného druhů objevených o desetiletí dříve v USA. Český křídový „pták“ ale brzy z paleo-ornitologických příruček zmizel.

V roce 1905 jej totiž Frič po konzultaci s britským odborníkem Harry G. Seeleym označil za ptakoještěra a stanovil pro něj nové jméno Ornithocheirus hlavatschi. První český ptakoještěr pak musel čekat rovných jedenáct desetiletí, než nedávno publikovaná studie konečně udělala ve věci jasno. Jedná se zřejmě o mládě pterosaura ze skupiny Azhdarchoidea, do které patří také obří letci s rozpětím menšího turistického letadla.

Jak sesbírat skutečně komplexní data o divoké flóře nebo o kondici rostlin na obřích plantážích? Můžeme na tento úkol nasadit desítky dobrovolníků, případně vyslat armádu miniaturních dronů. Ruční sběr dat je ale velmi pomalý, pracný a ve výsledku i drahý. Drony jsou zase poměrně těžké, relativně drahé a jejich zdroje energie vydrží jen po krátkou dobu.

Vědci americké Washingtonské univerzity v Seattlu se rozhodli využít služeb miniaturních dronů, které již před miliony let vyvinula evoluce. Namísto mechanických dronů použili hmyzí opylovače, v tomto případě čmeláky, které vybavili drobnými batůžky se senzory a nezbytnou elektronikou.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Takto vytvoření bioničtí opylovači mohou létat podstatně déle než maličké mechanické drony, jsou zcela autonomní a velmi dobře sbírají potřebná data v prostředí.

Batůžky bionických čmeláků obsahují paměť na naměřená data, senzory pro monitorování teploty prostředí, vlhkosti, a také intenzity osvětlení, miniaturní dobíjitelnou baterii a komunikační zařízení pro přenos dat. Kompletně naložené batůžky s elektronikou přitom váží pouhých 102 miligramů, což odpovídá asi 7 neuvařeným zrnkům rýže. Pro silné čmeláky tak nepředstavují vážný problém.

Satelit ICESat-2 (Ice, Cloud, and land Elevation Satellite 2) americké vesmírné agentury NASA vyrazil do vesmíru teprve nedávno. Nosná raketa Delta II ho vynesla na oběžnou dráhu z kosmodromu kalifornské Vandenbergovy letecké základny letos 15. září. Přesto už teď satelit svými výkony překonal očekávání operátorů a vědců.

ICESat-2 dokáže pozoruhodné věci. Umí změřit tloušťku mořského ledu s přesností na centimetr. Mapuje terén doposud neprozkoumaných antarktických údolí. Zkoumá odlehlé ledové štíty v pustinách. A sbírá cenné informace o lesích i o mělkých pobřežních vodách.

Satelit specialista na led

Podle Toma Neumanna z týmu projektu ICESat-2 v Goddardově kosmickém středisku v marylandském Greenbeltu se satelit ICESat-2 ukázal jako skvělý nástroj pro výzkum, jak v zaledněných oblastech, tak i jinde ve světě. Při každém obletu Země satelit získává nové informace o rychlých změnách, které nyní probíhají v ledových příkrovech po celé planetě.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Vědci už teď mají díky satelitu ICESat-2 k dispozici data, s nimiž mohou studovat vzestup hladiny oceánu, stejně jako roztávající ledovce a zaledněné oblasti. Rovněž je mohou použít ke zlepšení předpovědí změn zalednění oceánů i změn klimatu jako takového.

Nedávno se mi v tanzanském kráteru Ngorongoro poštěstilo pozorovat organizovaný lví lov kaferského buvola. Jde o velmi vzácný okamžik, protože lvi jinak loví hlavně za soumraku nebo v noci. V Africe už jsem strávil nějaký ten pátek, ale tohle bylo to poprvé, co jsem viděl lov buvola v přímém přenosu!

Respekt před ostrými rohy

V kráteru Ngorongoro žijí početná stáda buvolů, a tak není divu, že se zdejší lvi na jejich lov specializují. Jeden buvol představuje až 800 kg masa a spolehlivě nasytí i početnou smečku lvů. Buvoli se ale jen tak nevzdávají a jsou pro lvy těžkým soupeřem. Vážné nebezpečí představují především jejich masivní rohy ovládané mohutným svalnatým krkem. Pokud jimi buvol neopatrného lva nabere, letí šelma jako hadrový panák několik metrů vysoko. Nebezpečí, které síla a výzbroj kořisti představuje, je podřízena celá taktika lovu. 

V první fází lovu vyplaší lvi stádo. Následuje krátká honička, při níž se ukáže, který kus je zraněný, nemocný nebo starý. Základem úspěchu je oddělit tento slabší kus od stáda. Pokud se to podaří, zahájí lvi systematické výpady. Část smečky atakuje buvola zepředu, přičemž se od jeho hrozivých rohů drží v bezpečné vzdálenosti. Snaží se tím upoutat jeho pozornost a unavit ho neustálými útoky. Druhá část lvích útočníků se zaměřuje na buvolovu zadní část těla, protože buvol není schopen kopat dozadu, jako třeba žirafa.

Hlavně zůstat na nohou

Lovu se účastní převážně lvice a mladí samci. Dospělý lev – vůdce početné smečky – buď po celou dobu zůstává opodál, nebo zasáhne až v závěrečné fázi lovu, aby svojí váhou srazil buvola k zemi. Lvice se znovu a znovu zakusují do buvolova zadku v okolí ocasu, do varlat a šlach na zadních končetinách. Jednotliví lvi opakovaně vyskakují na hřbet oběti a koušou ji do páteře. Nejodvážnější lvice se snaží buvolovi zakousnout do krkavice nebo mu dát tzv. „polibek smrti“ – tlamu a nozdry překryje svou mordou a buvola udusí. Neustálé útoky a ztráta krve buvola oslabují. Postupně je stále víc netečný, a pokud smečce podaří složit jej na zem, vše končí. V případě, že zůstane stát na nohou, jiskřička naděje zůstává.

Nečekané rozuzlení

Podle výše popsaného modelu se odvíjela i akce v kráteru Ngorongoro. Zraněný buvol zoufalým bučením přivolal zpět vzdalující se stádo, které mohutným výpadem odehnalo všechny lvy pryč. Zdálo se, že je raněný buvol zachráněn. Druhové jej vzali do svého středu a olizovali mu krvácející rány. Z okolostojících safari aut se z úst přihlížejících dam ozvaly výkřiky úlevy. Jenže po nějaké době se stádo dalo do pohybu a zraněný kulhající buvol zůstal stát na místě. 

TIP: Ochránce lvů Pieter Kat říká: Lvy musíme zachránit teď!

Jakmile se stádo vzdálilo, lvi znovu zaútočili. Celá rošáda se několikrát opakovala. Při posledním návratu stáda, jako kdyby pochopil, že už není šance na záchranu, přiskočil ke zraněnému kamarádovi vůdce stáda a mohutným úderem rohů mu zasadil „ránu z milosti“. Buvol padl k zemi. Mateřské stádo definitivně odešlo, aniž by jediným pohledem zpět věnovalo umírajícímu kusu pozornost. Na umírajícího buvola se vrhla smečka lvů a zaživa z něj trhala maso a vnitřnosti. Dokonce i vůdce smečky, mohutný lví samec, který takticky vyčkával opodál, si přišel pro svůj „lví podíl“. 

Každý stát, který vedl nebo vede válku, ví, že kromě armády je nepostradatelnou součástí i výkonná propaganda. Vojáky utvrzuje v jejich odvaze a příslušnosti k té lepší a spravedlivé straně konfliktu, haní nepřítele a jeho skutky, mírně upravuje výsledky vojenských operací a působí na domácí obyvatelstvo se snahou pozvednout a udržet jeho nadšení pro věc.

Rakousko-Uhersko vstupovalo do války roku 1914 s velkým odhodláním a generální štáb hýřil optimismem, kterým se nakazila i veřejnost a v jisté míře i vojáci jedoucí na frontu. Pokud právě rakouskouherská armáda nepatřila k největším co do počtu vojáků a techniky, tak rozhodně nepodcenila otázku propagandy. Dalo by se říci, že v tomto směru (ale i v jiných oblastech) „opisovala“ od svého vzoru, tedy německé armády a jejího velení. 

Inter arma silent Musae 

Ve válce múzy mlčí, praví latinské rčení. Vrchní armádní velení a ministerstvo války dokázalo pravý opak a múzy povolalo do aktivní vojenské služby, respektive do služeb dvou institucí z oblasti propagandy – c. a k. Zpravodajského oddělení a c. a k. Válečné tiskové kanceláře (k. u. k. Nachrichtenabteilung, k. u. k. Kriegspressequartier). Oba aparáty úzce spolupracovaly.

Náplní práce byla kromě vydávání denních zpráv o situaci na frontách, vedení agendy válečných dopisovatelů a cenzury novin i „náborová“ činnost tehdejších uměleckých osobností (zejména malířů) za účelem jejich získání pro „dobrovolnou“ spolupráci. Mezi nejslavnější patřila i taková jména jako hudební skladatel Franz Lehár nebo malíř Oskar Kokoschka. V neposlední řadě to bylo i využití nejmodernější techniky a média své doby, tedy tvorba a distribuce filmů. 

Podivíni s klikou 

Zde je nutné zmínit, že filmový průmysl stál v Rakousko-Uhersku před rokem 1914 na okraji zájmu státního aparátu i armády. Mezi světlé výjimky patřila existence kina armádního podpůrného Lodního spolku ve Vídni nebo účast filmařů při společných manévrech rakouskouherské armády u Velkého Meziříčí, kde se roku 1909 setkal císař František Josef I. s německým císařem Vilémem II.

Před válkou existovaly v Rakousko-Uhersku tři větší filmové společnosti: Wiener Kunstfilm-Industrie, Österreichisch-Ungarische Kinoindustrie a Sascha Filmfabrik.

Uvedené soukromé společnosti se víceméně dobrovolně a s vědomím jistého příjmu daly po vypuknutí války do služeb armádní propagandy. Od roku 1914 začaly zásobovat frontový týl a domácí obyvatelstvo svými válečnými žurnály, krátkými dokumenty a později i hranými filmy. O obsahu svědčí nejlépe jejich názvy, jako například Srdcem a pažemi pro vlast nebo S bohem za císaře a vlast, popřípadě pro odlehčení Sen záložníkův. Není třeba dodávat, že veškerá činnost těchto společností podléhala přísnému dohledu a cenzuře.

Filmtruppe

Rakousko-Uherské vrchní armádní velení vedle úkolování spolupracujících soukromých firem nechalo prostřednictvím své Válečné tiskové kanceláře zřídit speciální jednotky, jejichž jediným úkolem bylo natáčení a promítání propagandistických filmových snímků. Tyto jednotky, takzvané „k. u. k. Filmtruppen“, se pružně pohybovaly za frontou, kde v kasárenských objektech a ve válkou nezasažených budovách (školy, divadla, taneční sály) budovaly polní kinematografy s vojenským názvem k. u. k. Feldkino. Mnohdy se museli vojáci spokojit jen s obyčejným plátnem pod širým nebem, kde kromě filmů pro pobavení bylo úkolem diváky informovat o úspěších na frontách a o setrvávajícím nadšení obyvatelstva.

Promítací jednotky včetně mobilního zázemí se označovaly jako „k. u. k. Feldkinozug“ s příslušným číslem jednotky. Přesouvaly se většinou pomocí koňských zápřahů, kdy součástí technického zázemí byl i motorový agregát pro výrobu elektrické energie a dílna s náhradními díly. Příslušníci filmových jednotek se dělili na filmaře a promítací personál. V obou případech jim byla svěřena tehdy velmi cenná technika. S promítáním filmů se pojily i další činnosti, jako výroba a distribuce filmových plakátů, letáků a vstupenek. V tomto směru armáda kooperovala s dodavateli, kteří vyhověli podmínkám všudypřítomné armádní cenzury.

Na moři i ve vzduchu

Filmaři kromě nebezpečných zakázek v blízkosti frontových linií též často cestovali mimo území Rakousko-Uherska. Mezi vzdálenější cíle patřila během války například spojenecká osmanské říše. Průkopníci filmového řemesla, ale i fotografové a malíři zavítali na paluby německých vzducholodí, domácích válečných plavidel i ponorek, tak jako do četných zajateckých táborů na území monarchie.

TIP: Ukřižovaný Kanaďan 1915: Jak se rodí nenávist

Veškerá činnost válečných dopisovatelů, ilustrátorů, fotografů a filmařů byla centrálně řízena a synchronizována. Co divák viděl ve filmu, o tom četl i v novinách nebo frontových letácích. Vše bylo podřízeno snahám o posílení vlasteneckého cítění. Přísun novin a takzvaných vojenských kalendářů, zpěvníků i zápisníků během let 1914–1918 nijak neustával. Stejným směrem se pohybovala i filmová tvorba.

O tom, že genetika hraje hlavní roli v tom, jakou barvu vlasů máme, vědí vědci již dlouhou dobu. Doposud ale panovalo přesvědčení, že rozhodující „gen ryšavosti“ nese označení MC1R. Tento recesivní gen dědí zrzci po otci i po matce. Ani přítomnost obou genů ale svému nositeli automaticky nezaručuje ryšavou hřívu. 

Nový výzkum DNA 350 tisíc dobrovolníků z Británie nyní ukázal, že s ryšavou hřívou je spojených dalších osm genů, z nichž některé fungují jako přepínače či aktivátory ryšavého genu MC1R. Výzkum, který zpracovali vědci z univerzity v Edinburghu je patrně největší genetickou studií týkající se barvy lidských vlasů.

Kromě objevu zmíněných osmi ryšavých genů identifikovali vědci i téměř 200 genů spojených s blonďatými a tmavě hnědými kadeřemi. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění je, že mnohé z těchto genů ovlivňují spíše strukturu vlasů než jejich barvu. Dost možná jsme tak blízko době, kdy si pomocí genetických úprav budeme moci zvolit jakou barvu vlasů mají mít naši potomci.