Zatímco jinde ve světě se oheň považuje za zničující živel, pro Afričany představuje nedílnou součást koloběhu přírody. I když požár zachvátí vyschlou buš, málokdy před ním obyvatelé utíkají nebo se jej pokoušejí hasit. Na bohorovném klidu vesničanů žijících v krizových oblastech savan se velkou mírou podepisuje skutečnost, že většinu ohňů zakládají sami Afričané: Aby osvěžili zem porostlou uschlou trávou, a získali tak rychle čerstvý porost, jednoduše kus půdy zapálí. 

Oheň většinou pomalu hoří třeba tři dny a jeho hranice se v řídkém porostu posouvá jen velmi zvolna. Málokdy proto vznikají nějaké škody. Obecně k nim však nedochází ani v okamžiku, kdy buš zapálí například blesk – jako se to stalo při mé cestě do kempu Berg-en-Dal.

Plápolající horizont

V listopadovém odpoledni na sklonku období dešťů jsme vyjížděli ze severu jihoafrického Krugerova národního parku: Naším cílem byl jižní kemp Berg-en-Dal. Ale už patnáct kilometrů od tábořiště jsme spatřili kouř a po chvíli jsme v dálce rozeznali také plameny. Nikdo z naší skupiny tehdy nepochyboval, že se blížíme k požáru buše. Uschlé kmeny plápolaly, keře spíš doutnaly a žhnuly. Krajinu halil popel a největší peklo zuřilo na nedalekém kopci, kde plameny šlehaly vysoko nad koruny stromů. 

Přestože však ohnivá oblast působila divoce, měla pevně dané hranice: Lemovaly ji silnice, prašné cesty a průseky v buši, díky nimž se oheň nevymkl kontrole. Podobné je to i v jiných parcích a rezervacích – všechny jsou z bezpečnostních důvodů protkány cestami a vegetačními průseky, takže pokud nefouká příliš silný vítr, případný oheň se přirozeně a předem lokalizuje. 

Život jde dál

I zvěř zřejmě vnímala plameny jako běžnou součást krajiny, protože zatímco na jedné straně silnice hořelo, na druhé se klidně dál pásly antilopy impaly. Asi v nejpůsobivějším okamžiku setkání s požárem se k nám po asfaltové silnici blížili dva nosorožci: Soumrak již pokročil a oni kolem nás procházeli na pozadí ozářeném ohněm.

Na recepci kempu jsme se na požár ptali a od místních jsme se dozvěděli, že se neděje nic neobvyklého – buš zapálil blesk při jedné z prvních bouřek. V noci prý bude pršet a voda pomůže… Poté jsme se skutečně probudili do deště a po plamenech zbylo jen několik doutnajících kmenů. Spáleniště už pročesávali paviáni a hledali něco k snědku. Život šel dál. 

Jako v bílé tmě

Poslední zbytek horského deštného lesa v Jihoafrické republice leží nedaleko města Graskop. Místu se přezdívá God’s Window neboli „boží okno“, protože prý nabízí výhled hodný bohů. Nejintenzivnější zážitek si z oblasti odnesete, pokud ji navštívíte za deště: Tehdy se brodíte po kotníky ve vodě, ze stromů porostlých mechem padají v rychlém tempu velké kapky a odevšud vykukují červeno-oranžové květy. Z údolí navíc stoupá hustá pára a okolní svět v ní mizí jako v bílé tmě. 

Pokud ovšem rozfoukáte mlhu, vysušíte les a trávu obarvíte na žluto, znamená to, že jste do lokality zavítali v „zimě“, tedy v červenci či srpnu. Všechno je vyprahlé a také horský les ztratí téměř veškerou vláhu. Pak se mohou plameny zrodit velmi snadno – a přesně to se stalo: Celý region sežehl ničivý požár. 

Les versus oheň

Chci se přesvědčit, co zbylo z „božího okna“. Už po cestě k horskému lesu, kterou si pamatuji zarostlou zelenými keři, mě ze všech stran vítají spáleniště. Z údolí navíc občas zafouká vítr a přinese oblak štiplavého kouře na znamení, že někde stále hoří.

Ze zbytků keřů se dosud kouří, sem tam zahlédnu žhnoucí uhlíky, jež napovídají, že tu ještě nedávno šlehaly plameny. A na nedalekém parkovišti svlékají ohnivzdorné overaly muži, jejichž žlutý náklaďák nese nápis „Working on Fire“, tedy „děláme na ohni“. Přežil na tomto poli zkázy legendární kousek lesa, který by se už nikdy nemusel vzpamatovat?

Stoupám spálenou pustinou do kopce a na jeho vrcholku – boží okno, stále zelené a neporušené. Oheň se, patrně přičiněním hasičů, zastavil jen kousek pod ním. Vzduch v horském lesíku naplňuje místo vlhkosti vůně kouře. Lišejníky na větvích jsou suché a nehybné, ale jinak nepřišly k úhoně. 

Obnažené jizvy

Vycházím na skalnatou vyhlídku, kterou obvykle halí mlha – nyní však nabízí jasný výhled na zelená údolí a spáleniště na svazích. Ničivému živlu unikl jen vzácný les, což je ovšem dobrá zpráva. Zatímco okolní porosty se totiž snadno obnoví, unikátní společenství by z popela už nepovstalo. 

Cesta z kopce je přesto smutná: Spálená tráva a keře odhalují jizvu typickou pro všechna místa, kam jezdí hodně lidí: V popelu se válejí stovky, možná tisíce lahví a plechovek od pití. Co bujná zeleň milosrdně kryla, to oheň bez slitování obnažil. Ostuda všech, kteří tudy prošli. 

Příroda povstane z popela

Jakkoliv dramaticky se africké požáry jeví, většinou se jedná o pouhou epizodu, jež se dřív či později zopakuje. Tamní obyvatelé si uvědomují, že bez ohně by jen stěží obnovovali pastviny, proto plameny téměř neřeší – zkrátka je nechají hořet. 

Krajina kolem vesnic je sice suchá, ale také obvykle chudá na vegetaci, takže oheň neplápolá a drží se spíš u země. Za den se v chabém porostu posune o 300–500 metrů. Stromy a keře pak drobné plameny travin jen lehce ožehnou: Zčerná jim kůra, ale jinak neutrpí vážnější škodu. A spálená tráva během tří dnů zase vyklíčí. Jelikož ji pravidelně spásá zvěř, ukládá si zeleň živiny do kořenů místo do listů, takže má po požáru spoustu energie k růstu. 

Oheň tedy vzplane buď sám, nebo jej zažehne lidská ruka. Pár dní, nebo i týden hoří a poté zmizí. Zůstane po něm spálená zem a v rezervacích někdy také poničené stavby. Ale Afrika žije dál. 

Tato malá kosmická tělesa najdeme prakticky ve všech oblastech Sluneční soustavy: na jedné straně se pohybují i blíž ke Slunci než Merkur, na straně druhé jsou rozptýlená mezi obřími planetami (tělesa rozptýleného disku). Nejvíc se jich však soustředí v prostoru mezi dráhami Marsu a Jupitera, v tzv. hlavním pásu planetek. Nacházejí se i za trajektorií Neptunu, kde vytvářejí tzv. Kuiperův pás, a ta nejvzdálenější pak tvoří známý Oortův oblak. Čím dál od Země přitom objekt krouží, tím menší hrozí nebezpečí srážky.

Konkrétní pojmenování zmíněných těles pak závisí na jejich velikosti a poloze, tj. na tom, zda putují vesmírem, prolétají naší atmosférou, či dopadnou až na zemský povrch.

Co jsou planetky?

Planetky – dříve nazývané také asteroidy – se podařilo detekovat především v prostoru mezi dráhami Marsu a Jupitera, kde vytvářejí už zmiňovaný hlavní pás planetek. Občas se jejich trajektorie naruší nebo změní a některá z těchto těles se dostanou do blízkosti Slunce, a tudíž i Země. Kromě toho astronomové před dvěma desetiletími objevili za dráhou Neptunu další lokalitu výskytu planetek – tzv. Kuiperův pás. Dnes známe v této oblasti na vnějším okraji Sluneční soustavy víc než tisíc objektů.

Planetky se popisují jako malá tělesa. Jedná se převážně o kamenné objekty, jež neobklopuje žádná atmosféra. Některé se vyskytují ve dvojicích (tzv. binární planetky), některé mají i vlastní měsíce. Sluneční soustava obsahuje miliony planetek, přičemž většinou jde o roztříštěné pozůstatky planetesimál – tedy těles z raného období našeho solárního systému, jež nedorostla do velikosti planet.

Planetky obvykle sestávají z hornin, ovšem průzkum a detailní studium ukázaly, že některé z nich tvoří kovy, především nikl a železo. Zajímavý je objekt s předběžným označením 2011 UW158 o průměru asi 500 m, jehož jádro obsahuje podle představ astronomů zhruba sto milionů tun platiny a dalších vzácných kovů.

Podle NASA mohou malou část populace planetek představovat také vyhaslé komety, jejichž zásoby ledu se vypařily a rozplynuly v kosmickém prostoru. Nedávno astronomové objevili několik planetek, které se „vydávají“ za vlasatice, když se z nich uvolňuje prach a plyn. Zdá se, že může existovat větší množství těles, jež mají stejné složení jako planetky, ale nacházejí se na kometárních dráhách.

Velikosti objektů klasifikovaných jako planetky nejsou přesně definovány a mohou se pohybovat v rozsahu od několika metrů až po stovky kilometrů. Největší planetku představuje s průměrem 952 km Ceres, která se zároveň řadí do kategorie trpasličích planet.

Riziko srážky se Zemí

Dnes víme, že některé planetky prolétají v těsné blízkosti dráhy Země. V uplynulých několika tisících let se naštěstí žádné velké těleso tohoto typu s naší planetou nesrazilo. Až do éry satelitních snímků ovšem vědci nedokázali získat důkazy stop dávnějších kolizí.

Jeden z nejproslulejších impaktních kráterů se nachází v Arizoně a jeho vznik se datuje asi 50 tisíc let do minulosti. Na celém světě však existuje zhruba 175 podobných útvarů, které se podařilo zmapovat. Některé jsou docela velké, jako například Vredefort v Jižní Africe, jenž s odhadovaným průměrem 380 km představuje největší známou impaktní strukturu na zemském povrchu. Dalším významným svědkem dávného dopadu planetky se stal poloostrov Yucatan – podle vědců vedla tamní událost před 66 miliony let k vyhynutí dinosaurů.

NASA odhaduje, že přibližně jednou za rok vnikne do zemské atmosféry vesmírný objekt o velikosti automobilu, který v ovzduší vytvoří úchvatnou ohnivou kouli, načež se rozpadne ještě před nárazem do povrchu. Studium historie naší planety naznačuje, že zhruba jednou za pět tisíc let se Země srazí s tělesem o rozměrech fotbalového hřiště, což způsobí lokální škody v místě dopadu. A v průměru jednou za několik milionů roků nastává kolize s objektem, jenž má potenciál vyvolat regionální či globální katastrofu.

Meteoroidy, meteory a bolidy

Kosmické kameny menších rozměrů než planetky označujeme jako meteoroidy. Jedná se o malé kousky meziplanetární hmoty, často o velikosti pouhých několika milimetrů. Vniknou-li do naší atmosféry, většinou se zcela vypaří, než dopadnou na zemský povrch. A pokud při sestupu „hoří“, vytvářejí nádhernou světelnou stopu, kterou nazýváme „meteor“ – či lidově „padající hvězda“.

Převážná většina meteoroidů je neškodná. Avšak v případě opravdu jasných meteorů – tzv. bolidů –těleso v atmosféře často exploduje, což vyvolá rázovou vlnu, jež poté způsobí značné problémy. Například v únoru 2013 vybuchl nad ruským Čeljabinskem meteoroid s odhadovaným průměrem 18 m a náraz vzduchu pak rozbíjel okna v okruhu mnoha kilometrů. V roce 1908 zase vnikl do zemské atmosféry nad sibiřskou oblastí Tunguska kamenný objekt zhruba o velikosti 60 m a následná rázová vlna polámala stromy na ploše několika stovek kilometrů čtverečních.

Ke kolizi s meteoroidem, při níž se uvolní energie odpovídající atomové bombě svržené na Hirošimu, dochází podle odhadů přibližně jednou za rok. Většinu z těchto událostí však nezaregistrujeme: buď se odehrávají vysoko v atmosféře, nebo nastanou ve dne, případně zbytky těles dopadnou do moře či oceánu. Velká část povrchu Země navíc není obydlená, takže se pozůstatky vesmírných objektů daří většinou nacházet pouze při mimořádných pátracích akcích. 

Kameny z kosmu – meteority

Části meteoroidu, které přežijí průlet atmosférou a dopadnou na zemský povrch, označujeme jako meteority. Jejich hmotnost se přitom může pohybovat řádově od gramů v případě malých kamínků až po stovky kilogramů či více v případě obrovských, život ohrožujících balvanů. Meteoritům menším než 2 mm říkáme mikrometeority.

Meteority tradičně dělíme do tří výrazných kategorií v závislosti na jejich struktuře a chemickém, izotopovém a mineralogickém složení: kamenné meteority sestávají zejména ze silikátových minerálů, železné tvoří převážně železo a nikl a železo-kamenné obsahují značné množství kovového a kamenného materiálu.

TIP: NASA chystá obranu proti nebezpečným planetkám a meteoroidům

Meteority se podařilo nalézt rovněž na povrchu Měsíce a rudé planety, zatímco ty objevené na Zemi pocházely z našeho souputníka, z Marsu, z planetky Vesta a z komety Wild 2. Jedná se tak o zdroj velkého množství poznatků i o jiných objektech Sluneční soustavy.

Astronomové z Planetárního vědeckého institutu v USA odhadují, že na zemský povrch dopadne 500 meteoritů ročně. Nalézt se jich však podaří maximálně deset: většinou totiž – jak již bylo řečeno – skončí ve vodách oceánů, moří či jezer nebo v odlehlých a nepřístupných oblastech souše, případně jejich pád vůbec nezaregistrujeme.

Po překvapivém úderu Wehrmachtu na Sovětský svaz se dostala průmyslová a zemědělská základna Stalinova impéria do velmi tíživé situace. Velké množství továren se podílelo na dodávkách zbraní a výstroje pro armádu. V zemědělských družstvech se kolchozníci připravovali na sklizeň a na loukách se pásla obrovská stáda hospodářských zvířat. Získání takových zdrojů přitom mělo pro Němce podobný význam jako vítězná bitva. 

Odsuňte továrny

Jeden z hlavních problémů na sovětské straně představovala nepružná hierarchie státní a politické správy a všeobecně rozšířený strach nižších funkcionářů cokoli dělat na vlastní pěst. Mnoho těch, kteří se snažili aktivně řešit problémy bez schválení politruků, bylo zastřeleno nebo odsunuto do gulagů coby zrádci a sabotéři. V době, kdy tankové svazky Wehrmachtu začaly postupovat do hlubokého týlu Rudé armády, neexistoval žádný plán odsunu průmyslové základny a zemědělských produktů do bezpečí. 

Němci tak buď obsadili továrny a kolchozy netknuté, nebo jen částečně poničené a začátkem války jim často pracovně pomáhali i místní obyvatelé. Politruci, starostové a komunističtí aparátčíci buď utekli ještě před příchodem Němců, nebo jim padli do rukou, mnohdy udáni těmi, kterým ještě před nedávnem vládli. Zvláště na Ukrajině byli Němci vítáni spíše jako osvoboditelé než okupanti. Stranický a státní aparát se však vzpamatoval a začal plánovaně odsouvat důležité výrobní závody a zásoby všeho druhu. Němci v tom nepříteli nemohli účinně bránit, protože neměli strategické bombardéry schopné zasáhnout cíle hluboko v týlu. Tisíce vlaků tak směřovaly dál na východ a z výrobních závodů zůstaly jen prázdné haly nebo hromady trosek. 

Smrtící zima

Taktika spálené země ovšem měla i mnoho dalších podob. Vedle rozsáhlých přesunů průmyslových závodů, na nichž pracovaly tisíce lidí, ji vedly i malé pěší jednotky během zimních bojů. Když udeřila pravá ruská zima a teplota klesla k 30° pod nulou, vojáci obou stran v otevřeném terénu velmi trpěli a možnost uvaření horkého čaje či polévky a odpočinku v závětří rozhodovala o životě a smrti. Německá uniforma a výstroj navíc v mrazivých podmínkách SSSR zklamala – ne proto, že by nebyla kvalitní, jednoduše se do nich nehodila. Kožené holínky s ocelovými hřeby v podrážkách byly do sněhu zcela nevhodné, vojáci neměli zimní čepice ani silné rukavice.

Na druhé straně ani většina rudoarmějců na tom nebyla o mnoho lépe, i když některé jednotky přece jen patřičnou výstrojí disponovaly. Není proto divu, že se velitelé snažili vést bojové operace tak, aby získali opěrné body v budovách, kde byla alespoň minimální možnost přenocování pod střechou a usušení oblečení. Venkovské dřevěné domy, v nichž se topilo v peci, po hliněné podlaze pobíhala domácí zvířata a přikrývky byly plné vší, se mnohokrát staly předmětem tvrdých bojů promrzlých pěšáků. Ti, kteří prohráli, se museli stáhnout do zasněženého lesa, zkusit v něm přežít noc a pak znovu zaútočit.

Válka o chalupy 

Poté, co takto vesnice několikrát změnila majitele, se už vojáci museli často spokojit jen se závětřím za ještě stojícími kamennými podezdívkami nebo sklepy, protože zbytek zničil oheň a dělostřelectvo. Místní obyvatelstvo se takto náhle ocitalo uprostřed bojů, a pokud lidé neutekli do sněhových závějí, považovali je sovětští politruci často za kolaboranty. Po několika dnech střetů se pak fronta většinou pohnula vpřed, k jiné vesnici nebo městečku, kde boje o střechu nad hlavou pokračovaly neztenčenou měrou.

Dokončení: Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země během 2. světové války (2)

„Válka o chalupy“ se stala fenoménem východní fronty, a dokonce se o ní zmiňuje i rozkaz Vrchního velení pozemních sil (Oberkommando des Heeres) z 21. prosince 1941, v němž náčelník generálního štábu apeluje na vojáky, aby neustupovali z bráněných pozic mimo jiné i kvůli hrozbě ztrát zaviněných mrazem. V dalších bodech pak přímo rozkazuje při plánovaném ústupu do připravených záložních pozic zničit všechny budovy a zařízení využitelné nepřítelem, a pokud by to nebylo možné, vyžádat si na dané území útok Luftwaffe. Rudá armáda nesměla během svého postupu najít nic víc než zasněžené trosky nevhodné pro odpočinek vojsk.

Na cestu vyrazil arcivévoda na doporučení lékařů, kteří se obávali jeho slabých plic. Vždyť mořský vzduch umí zázraky. To arcivévodu nadchlo, ovšem císař nesouhlasil. Neměl rád, když se členové jeho rodiny potloukali po cizině. Bylo nemyslitelné, že by někdo přišel za Františkem Josefem s žádostí změnit původní rozhodnutí – tedy vyjma jedné osoby, císařovny Alžběty. Ta jediná se vymykala rodinnému despotismu a také se přimluvila, aby císař rozhodnutí změnil. Podmínkou bylo, že František Ferdinand bude cestovat inkognito, a ten si zvolil jméno hrabě z Hohenbergu. 

Kolem světa za deset měsíců

Cestu na palubě lodi Císařovna Alžběta započal arcivévoda pouhé čtyři dny před oslavou svých 29. narozenin. Následník vskutku obeplul svět a jeho cesta trvala deset měsíců. Viděl nemalou část Afriky, Asie, Austrálie i Ameriky. Mimo jiné Cejlon, Bombaj, Kalkatu, Singapur, Sydney, Borneo a Japonsko. V Jokohamě přesedl na anglický parník, přeplul Pacifik, a v úžasu nad tamní demokracií a státním zřízením procestoval Spojené státy americké. 

Leč jeho zdraví cesta neprospěla, ba naopak. Ani jedna z lékařských kapacit si netroufala jednoznačně vyslovit, co následníkovi je. Cítil se jak na houpačce. Pár měsíců bylo dobře, najednou se na řadu týdnů složil. Bral si dovolené, zkoušel se léčit, ale ledabyle. Trpěl suchým bodavým kašlem, občas takřka nesnesitelnými bolestmi na prsou. Začal hubnout, propadlé tváře nedávno takřka stokilového chlapa teď kdekoho zarážely. Při známé anamnéze (matka přece zemřela v osmadvaceti letech na tuberkulózu) se to lékařům zdálo jasné. Jenže pokusy stanovit jasnou diagnózu dlouho selhávaly. A tak František Ferdinand zase zkoušel lázně. Neměl ovšem stání a nárazová léčba byla k ničemu. Až pak přišla ta zlá zpráva. Nově angažovaný osobní lékař, mladý doktor Victor Eisenmenger, objevil v arcivévodově hlenu nespočet tuberkulózních bacilů. Na pravém plicním hrotu zjistil vážné změny, levý byl napadený. 

Léčba souchotin byla tehdy losováním s padesátiprocentní nadějí. „Budete-li na slovo poslouchat, přežijete!“ František Ferdinand svému mladému doktorovi sice příliš nevěřil, ale poslechl ho. Ten ho osobně provázel po všech plicních sanatoriích a klimatických lázních. Hra o život následníka trůnu začala v červenci roku 1895 a proměnila se v sérii léčebných pobytů. Tyroly, Jadran, několik měsíců v Egyptě (snad byly rozhodující). Potom Středomoří, Švýcarsko, Alpy a tak dále. 

Zdánlivě odepsaný

Léčba a rekonvalescence trvaly přes dva roky. Teprve v dubnu 1898 byl oficiálně uznán za vyléčeného. Jestli v průběhu nemoci zhubl na 67 kilogramů, měl teď zase svých 95 kil. Zato rozum a duše arcivévody Františka Ferdinanda byly vážně zraněny. Jeho dlouhá indispozice povzbudila nepřátele, kterých neměl nikdy málo, aby se na něho vrhli jako smečka hyen. Přední maďarský list například zveřejnil: „Onemocnění arcivévody, jenž se má stát v budoucnu uherským králem, nemůže v Uhrách vzbudit soucit, protože nemocný je zapřisáhlým nepřítelem národa.“

TIP: Skandální láska Františka Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové

V tisku se k jeho nepředstavitelnému vzteku objevily články, které ho tupily a škodolibě oznamovaly, že je odrovnán: „Lze považovat za málo pravděpodobné, že se následník trůnu uzdraví.“ Ministr zahraniční Goluchowski, muž, jehož měl František svým způsobem rád, dokonce žádal císaře, aby za daných okolností zavčas jmenoval svým nástupcem namísto Františka Ferdinanda jeho zhýralého bratra Ottu. V poznání, kolik lidí se páslo na jeho bezmoci, kolik z nich si přálo jeho brzký konec, shledával potvrzení své hořké životní skepse. Ale jeho čas přijde. Navíc mu bylo útěchou, že tou dobou už poznal osudovou ženu svého života.

„Nečekali jsme, že tato místa budou tak citlivá,“ komentuje objev spoluautor studie Duncan Leitch. Výrůstkům, odborně nazývaným integumentární senzorické orgány, byly přisuzovány různé funkce od vylučování mastné tekutiny až po rozpoznávání elektrického pole.

Dokonalý aligátoří radar

Již v roce 2002 však jedna ze studií naznačila, že jde o receptory citlivé na vodní vlny. Právě toto zjištění vedlo Leitche a jeho kolegu Kena Cataniu k dalšímu výzkumu. „Už podle způsobu, jakým jsou tyto body rozmístěny na těle, jsme si mysleli, že mohou mít ještě jiný účel než detekovat vodní vlny,“ říká Catania.

TIP: Na kajaku mezi aligátory americkým národním parkem Everglades

Vědci zjistili, že hrbolky obsahují mechanoreceptory – nervy reagující na bolest a na změny tlaku a napětí. Některé z nich jsou natolik citlivé, že zaznamenají velejemný dotek, který by člověk necítil ani na konečcích prstů.

Objev mechanoreceptorů vysvětluje, jak mohou aligátoři najít kořist s takovou rychlostí a přesností. Nejcitlivější integumentární senzorické orgány jsou přitom umístěny právě kolem tlamy v blízkosti smrtících zubů. To zároveň vysvětluje, jak aligátoři dokážou jemně prokousnout vajíčko, když je mládě nachystané k vylíhnutí, či přenášet v zubech svá mláďata, aniž by jim jakkoli ublížili.

Na unikátní funkce, jakými disponuje Lepší.TV, můžete u klasického lineárního vysílání zapomenout. Možnost pustit si právě vysílaný film od úplného začátku, aniž byste litovali toho, že Vám z něj uteklo již 20 minut, přetáčení pořadů, když Vás nebaví nudné pasáže, pauza ve chvílích, kdy si chcete odskočit do ledničky pro něco dobrého k přikusování nebo zpětné sledování pro ty, co nestíhají, je u Lepší.TV standardem a umí toho mnohem více.

Za příjemnou cenu získáte nejen stovku TV stanic, ale k dispozici budete mít i sekci „To nejlepší z TV“, kterou si zaručeně oblíbíte. Ušetří Vám totiž spoustu času, protože v přehledné nabídce zde najdete to nejlepší, co se v televizi odvysílalo. Takže už žádné starosti se stahováním nebo půjčováním filmů. Stačí si vybrat z pohodlí domova a nabídky více než 650 filmových titulů, sportovního adrenalinu nebo třeba všech dílů oblíbených seriálů. A Lepší.TV Vám na to přispěje celými 30 dny času, což je opravdu bezkonkurenční doba na trhu. 

Nespornou výhodou také je, že Lepší.TV můžete sledovat kdekoliv, kde máte k dispozici internetové připojení. Ať už v notebooku ve vlaku, tabletu v posteli nebo klidně mobilu cestou do práce. Pokud nevlastníte chytrou televizi (tzv. Smart TV), je zde Lepší.TV Box, který z té klasické dokáže vytvořit hotové multimediální centrum. Nejenže Vám „přivede“ do televize internet, ale díky němu budete mít možnost přímo v televizi brouzdat na webových stránkách, číst a posílat e-maily, nebo být ve spojení s přáteli na Facebooku.

Pro chytré televize je zde naopak uživatelsky příjemná aplikace Lepší.TV, kterou podporují téměř všichni výrobci televizí na našem trhu.

Nyní Lepší.TV přichází se skvělou možností, jak zažít všechny výhody sledování televize přes internet. Vánoční nadílku v podobě služby Lepší.TV společně se stanicemi HBO, HBO2 a HBO3 (+ videotékou HBO GO) si můžete vyzkoušet na jeden měsíc jen za 1 Kč, a to bez jakýchkoliv podpisů a smluv. Po vypršení tohoto období, bude pak jen na Vás, zda budete chtít ve sledování Lepší.TV, popřípadě stanic HBO, pokračovat či nikoliv.

Určitě byste nechtěli prošvihnout své oblíbené pohádky nebo pořady, které nám vánoční svátky přichystaly. A že jich je opravdu spoustu! Letos ale můžete stihnout všechny beze spěchu a pustit si je, až na ně budete mít chuť a náladu. S Lepší.TV je to opravdu hračka.

Hned na úvod poznamenejme, že rozměrově největší hvězda nemusí být současně nejhmotnější, tedy „nejtěžší“ – zmíněné veličiny spolu souvisejí jen velmi volně. Zatímco hmotnost stálice se během jejího života mění pouze pomalu a v drtivé většině případů v důsledku tzv. ztráty hmoty klesá, její rozměr se naopak mění značně a úzce se pojí s vývojovým stadiem: Obecně vzato je hvězda největší v „předdůchodové“ fázi tzv. červeného obra. Navíc je určení rozměru objektu obvykle zatíženo významnou chybou v důsledku studia „na dálku“, kdy mnohdy zůstává značně nejistá i jeho samotná vzdálenost. 

TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru

Za největší známou hvězdu se tak považuje rudý nadobr UY Scuti ze souhvězdí Štítu, s odhadovaným poloměrem 1 708 ± 192 poloměrů Slunce. (Pro srovnání: Saturn obíhá ve vzdálenosti 1 940–2 169 slunečních poloměrů od centra naší soustavy.) Proměnnou hvězdu UY Scuti lze pozorovat v malých astronomických dalekohledech, přičemž se její jasnost mění v důsledku pulzací s periodou kolem 740 dnů a její svítivost 340 000× přesahuje Slunce. Nejlepší modely ji popisují jako objekt s hmotností 25 sluncí, v jehož jádře se spaluje helium, zatímco vodík hoří v okolní slupce. Život UY Scuti se téměř jistě završí ve výbuchu supernovy, zřejmě typu II.

Před více než 80 miliony lety, tedy v období křídy, závěrečné éře druhohor, rozdělovalo severní Ameriku vnitrozemské moře na západní Laramidii a východní Appalachii. Těsně nad jeho vlnami plachtil populární ptakoještěr pteranodon, který se mohl pochlubit úctyhodným rozpětím křídel okolo pěti metrů. Najednou pod pteranodonem vybuchla vodní hladina a z moře zaútočil asi dvouapůlmetrový druhohorní žralok druhu Cretoxyrhina mantelli.

Po krátkém a nepochybně divokém boji byl velký pteranodon mrtvý a žralok bez jednoho zubu. Anebo, jak přiznávají paleontologové, možná jenom žralok v moři ohlodával mrtvolu pteranodona.

Popsaný scénář naznačruje objev z roku 1965. Paleontologové tehdy v Kansasu objevili částečnou fosilii dotyčného pteranodona, z jehož krku dodnes trčí asi palcový, tj. 2,4 cm dlouhý žraločí zub. Detaily dávného dramatu ale vyšly najevo až nedávno.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Vědci jsou přesvědčeni, že se žraločí zub do krku pteranodona nemohl dostat náhodou, například působením pohybů mořské vody. Vězí tam dost pevně. Dramatickému souboji mezi pteranodonem a žralokem také nasvědčuje stavba těla žraloka. Podle odborníků je velmi pravděpodobné, že dávní žraloci skutečně mohli lovit rybařící ptakoještěry.

Stejný příběh rádi posloucháme každé Vánoce. Když se Ježíš neboli Ješua narodil ve městě Betlémě v provincii Judea, přišli se mu poklonit tři mudrci z východu – i když to nebyli králové, jak se často tvrdí. K dítěti, které považovali za „krále Židů“, je prý přivedla jasná hvězda na obloze. Jenže zprávy o novorozenci se donesly i Herodovi, skutečnému vládci Judeje – a aby se panovník svého potenciálního soka s jistotou zbavil, nechal údajně v Betlémě povraždit všechny děti do dvou let věku. Ježíšova otce Josefa však ve snu varoval anděl, a celá rodina stihla utéct do Egypta.

Nad příběhem z Matoušova evangelia se už zamýšlela řada astronomů. Zajímalo je totiž, o jakém úkazu na obloze se v něm mluví. Problém tkví v tom, že k identifikaci zmíněného nebeského jevu bychom potřebovali znát přesné časové určení, kdy k němu došlo – a to je vzhledem k nejasné dataci Ježíšova narození problém.

Protichůdné prameny

Veškeré detaily, které máme v tomto ohledu k dispozici, vycházejí ze dvou evangelií. Kromě již zmíněného Matouše nám jisté vodítko poskytuje také evangelium Lukášovo. Jenže tyto dva texty si protiřečí: Podle Lukáše se Ježíš narodil v době, kdy císař Augustus nařídil sčítání lidu po celé říši a „kdy Sýrii spravoval Quirinius“. Kvůli tomuto sčítání se Josef s Marií vydali do Betléma, přičemž víme, že se konalo v roce 6 n. l. Matouš naopak uvádí, že se Ježíš narodil za krále Heroda, který však zemřel v roce 4 př. n. l. V době zmíněného sčítání lidu už byl tudíž deset let po smrti.

Podle amerického historika Richarda Carriera jde o neřešitelný rozpor, přesto se řada dalších odborníků domnívá, že nejlepší odhad data Ježíšova narození spadá mezi roky 6 a 4 př. n. l. Objevil se tedy v té době na nebi úkaz, který bychom mohli považovat za betlémskou hvězdu? Jednou z možností je, že se jednalo o meteor. Jenže, jak známo, padající meteority na obloze velmi jasně zazáří, načež během několika sekund opět zhasnou, což biblickému popisu příliš neodpovídá.

Byla to kometa?

O kometě se v této souvislosti zmiňoval už ve 2. století jeden z církevních otců Órigenés. Podle záznamů čínských astronomů se v inkriminované době ukázaly hned dvě vlasatice: První prozářila oblohu v roce 5 př. n. l. a byla viditelná více než sedmdesát dní. Druhá se objevila 24. dubna následujícího roku, tou dobou byl však už Herodes mrtev, a o betlémskou hvězdu se tedy jednat nemohlo. Při troše fantazie si lze představit, že kometární ohon ukazoval určitým směrem, jak se píše v Bibli. Jenže naši předkové vnímali vlasatice jako předzvěst katastrofy, a mudrci by tudíž podobný jev těžko považovali za dobré znamení.

Podle jiné hypotézy šlo o výbuch supernovy, tedy jeden z nejvýraznějších úkazů, jaké lze na obloze spatřit. Neexistuje však žádný odpovídající historický záznam a navíc se současným astronomům nepodařilo identifikovat nic, co bychom mohli označit za pozůstatek takové exploze.

Hvězda podle Kidgera

Nicméně na seznamu figurují i další kandidáti na betlémskou hvězdu. Víme, že v roce 6 př. n. l. nastalo vzájemné přiblížení Jupitera, Saturnu a Marsu. Mohli tedy mudrcové považovat tento planetární „shluk“ za hvězdu? Z vědeckého hlediska se to nezdá pravděpodobné, neboť zmíněná tři tělesa od sebe dělila úhlová vzdálenost osmi stupňů. Podobně nevěrohodně zní verze, že šlo o samotný Jupiter: tento plynný obr se totiž na obloze objevuje pravidelně a pozorovali jej už babylonští hvězdáři v 8. století př. n. l. – takže ani zde zřejmě nemohlo dojít k mýlce.

Podle britského astronoma Marka Kidgera se možná jednalo o tzv. proměnnou hvězdu, u níž nastávají pravidelné změny jasnosti. Konkrétně měl na mysli objekt DO Aquilae, který lze pomocí teleskopů pozorovat i dnes, přičemž v době Ježíšova narození mohl zazářit jako tzv. rekurentní nova. Uvedenou teorii však v roce 2013 přesvědčivě vyvrátil Bradley E. Schaefer z Louisiana State University: argumentoval tím, že jde o běžnou novu, která zazářila v roce 1925, a není důvod se domnívat, že se podobný úkaz odehrál už v době Ježíšova příchodu na svět. Podle Schaefera navíc nebyla zmíněná nova nikdy tak jasná, aby ji bylo možné pozorovat pouhým okem.

Smyšlený příběh?

Jak tedy zní nejpravděpodobnější vysvětlení fenoménu „betlémská hvězda“? Podle řady současných religionistů a znalců Bible je celý příběh smyšlený. Ve Starém zákoně totiž najdeme proroctví, podle nějž vzejde Spasitel z Betléma. Autoři Lukášova a Matoušova evangelia si proto nejspíš vymysleli příběh, který by naplnění zmíněné předpovědi potvrdil – jejich vyprávění se však navzájem liší. Ježíš se ve skutečnosti zřejmě narodil v Nazaretu a na obloze se při tom žádné podivné úkazy nekonaly.