Chcete mít dlouhý život? Badatelé zjistili, co je pro dlouhověkost nejdůležitější

Žijeme déle, než kdykoliv předtím v lidské historii. Co je hlavní příčinou této dlouhověkosti? Podle rozsáhlého výzkumu, prováděného ve 174 zemích světa, není dlouhověkost otázkou bohatství.

Záhada vyřešena: Proč si dávní Peruánci tvarovali protáhlé lebky?

Tvarování lebek lidí není nic výjimečného. Ve skutečnosti takové věci praktikovala či stále ještě praktikuje celá řada kultur, od západní Evropy a Ameriky, až po Dálný Východ a Afriku. K čemu tato úprava lebek sloužila?

Objev z čínské jeskyně: Magnetické pole Země se může převrátit velice rychle

Z geologických záznamů jsme už před časem vyčetli, že se magnetické pole Země občas přepóluje. Mysleli jsme si ale, že to je přece jenom geologicky pozvolný proces, na který je potřeba řada dlouhých lidských životů. Byl to nejspíš omyl.

Smutné scény z rozpálené Austrálie: Vaření kaloni padající z oblohy

Obyvatelé Campbelltownu v australském Novém Jižním Walesu, přes který se letos v létě přehnaly vlny ničivého horka, zažívají doslova hororové scény. V okolí objevili stovky mrtvých kaloňů, větších a denních příbuzných netopýrů, kteří se doslova uvařili.

Masakr doby bronzové: Dávní vetřelci vyhladili všechny muže ve Španělsku

Evropa se zrodila ve víru válek a invazí. Výzkum například ukázal, že na území dnešního Španělska byl příchod lidí odlišné kultury dost dramatický. Místní muži zde najednou kompletně „zmizeli“...

Alzheimerova choroba může být přenosná. Šíří se lékařskými zákroky

Příčinám vzniku Alzheimerovy choroby stále ještě detailně nerozumíme. Mezinárodní tým vědců nedávno potvrdil skutečnost, které se odborníci obávali již delší dobu. Alzheimerova choroba je skutečně ve velmi vzácných případech přenosná.

Geologické pochody v přímém přenosu: Co trhá Keňu na kusy?

V africké Keni nedávno vzbudily pozornost nápadné trhliny, které se objevily po prudkých deštích v okrese Narok. Podle místních zpráv je jedna z trhlin až 15 metrů hluboká a 20 metrů široká.

Systém pro čištění moří Ocean Cleanup je hotový a chystá se vyrazit do akce

Nizozemský student Boyan Slat před pár lety vymyslel Ocean Cleanup, ambiciózní technologii, jejímž účelem je odstranit z oceánu enormní množství plastové odpadu. Nyní pro jeho projekt nadešel okamžik pravdy.

Za světlem na konci tunelu: Vědci studovali buddhistické mnichy na prahu smrti

Zážitky blízké smrti jsou překvapivě časté a náležejí k fascinujícím fenoménům lidského těla a mysli. Není divu, že tato problematika láká i vědce. Výzkum buddhistických přeborníků v meditaci odkryl tajemná zákoutí extrémních stavů těla a mysli.

V USA se šíří záhadná choroba, která paralyzuje děti a teenagery

Spojené státy hlásí zvýšený výskyt onemocnění, které připomíná obrnu a paralyzuje děti a teenagery. Na nemoc přitom v současnosti neexistuje žádný účinný způsob léčby.

Evropská kosmická agentura ESA těsně před Vánocemi uvolnila čerstvé snímky Marsu. V tomto vánočním dárku jsou i pozoruhodné snímky kráteru Koroljov, který je podle všeho trvale zaledněnou oázou zázraků rudé planety. Jako kdyby na Marsu bylo ohromné kluziště se spoustou vodního ledu.

Koroljov je impaktní kráter, který se nachází na severní planině Planum Boreum, jižně od polárního dunového pole Olympia Undae. Jeho průměr činí přibližně 82 kilometrů. Stěny kráteru se tyčí až do výše 2 kilometrů nad okolním terénem a dno kráteru je zase v hloubce až 1,5 kilometru pod úrovní terénu.

Ledový kráter Marsu

V nejhlubší části je Koroljov vyplněný masou vodního ledu o tloušťce až 1,8 kilometru a průměru asi 60 km. Jak se kolem kráteru pohybuje marťanský vzduch, tak se ochlazuje a klesá do kráteru. Díky tomu kráter funguje jako „studená past“ a led je v kráteru stabilní.

TIP: Sonda Mars Express objevila důkazy o gigantické potopě na Marsu

Snímek kráteru Koroljov s ledem vznikl složením pěti různých snímků, které pořídila kamera High Resolution Stereo Camera na palubě evropské sondy Mars Express, během pěti různých oběhů sondy kolem planety. Mars Express přitom obíhá kolem Marsu již od Vánoc v roce 2003. Rudou planetu tedy snímkuje a studuje již 15 let.

V dalších letech války už nebyla situace během zimních bojů tak vyhrocená, protože se vojáci v mnohém poučili, a pokud zcela neselhalo zásobování a lékařská služba jako třeba v obklíčeném Stalingradu, nebyly ztráty způsobené zimou tak těžké. Až do konce války však ničení obytných a zemědělských stavení zůstávalo běžnou praxí a venkovanům, pokud přežili bojové operace, tak zbyly k životu jen trosky mezi vraky zničené techniky, hromadnými hroby a minovými poli. 

Předchozí část: Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země (1)

Přípravy k ničivému ústupu

Poté, co tuhá zima 1941–1942 skončila a německé svazky vyrazily opět kupředu, se problém se spálenou zemí otočil a nyní měli její nehostinnost zakusit Němci. Je však pravda, že v oblasti Kavkazu a jižní Ukrajiny se jim podařilo opět získat obrovskou kořist a začalo pro ně pracovat i mnoho dolů a průmyslových závodů. Ani Sovětský svaz ale nedisponoval větším množstvím dálkových bombardérů, jež by mohly zničit rozsáhlé výrobní komplexy, které se nepodařilo odsunout.

Když v létě 1943 Wehrmacht definitivně ztratil iniciativu a v následujících měsících mu nezbylo než vytrvale ustupovat, začalo německé velení systematicky připravovat ničení v dosud nevídaném rozsahu. Náčelník branného hospodářského štábu Východ generál pěchoty Otto Stapf například obdržel od samotného Adolfa Hitlera pověření k vyklizení celé Doněcké oblasti s pravomocí vydávat rozkazy kterémukoli armádnímu velitelství nebo úřadu civilní správy.

V té chvíli začalo uplatňování taktiky spálené země ve velkém. Hlubinné doly v Doněcké pánvi byly zavaleny nebo uměle zatopeny, veškeré suroviny a výrobky sléváren a oceláren odvezeny a vysoké pece vyhozeny do povětří. Obrovské stroje byly rozebrány a odvezeny, nebo nevratně poškozeny ohněm.

Vše zlikvidovat! 

Sklizená úroda zemědělských plodin, traktory a jiná zemědělská mechanizace zamířily do Říše a hospodářská zvířata měla být odehnána do zápolí a buď spotřebována pro výživu vojsk, nebo pobita. Všechny tažné koně zabavily štáby vrchního ubytovatele divizí v daných oblastech a využily je pro vojenské účely. Mlékárny a potravinářské závody měly být rozebrány a odsunuty včetně zaměstnanců tak, aby je bylo možné později postavit jinde na okupovaných územích nebo v Německu.

Ke splnění těchto rozkazů byly vyčleněny armádní jednotky, které po odvezení všeho, na co stačily dopravní kapacity, začaly se systematickým ničením. Vojáci zapalovali snopy na polích, stodoly a obilná sila, ničili nepojízdné stroje a rozbíjeli mlýny. Místní obyvatelé mohli jen trpně přihlížet, protože jakýkoli odpor by Němci tvrdě potlačili. Činnost těchto komand se podobala drancování vesnic za třicetileté války.

Po Němcích přišla NKVD...

Venkované museli odejít ze svých obydlí a všechno, co mělo nějakou cenu, bylo shromážděno a naloženo na vozy. Co nestálo za odvezení, vojáci zničili nebo nechali v budovách, které pak zapálili. Když se Němci stáhli a přišla do oblasti Rudá armáda, přišli často i příslušníci NKVD, kteří pátrali po zrádcích. Podle jejich názoru měli být všichni loajální sovětští občané v partyzánských oddílech, a kdo se snažil žít obyčejný život, byl podezřelý. Mnohdy se tak stalo, že chudáky, kteří přežili se štěstím okupaci a odchod Němců, aniž by jim nějak pomáhali, zastřelila sovětská kontrašpionáž jako údajné nepřátele státu.

Na Ukrajině a později i v Bělorusku tak docházelo často na základě plánu ARLZ k nikdy nepotrestaným válečným zločinům a mnoho vesnic zaniklo poté, co se přeživší odstěhovali tam, kde likvidační komanda nenapáchala takové škody. Řízené ničení průmyslové a zemědělské základny přitom probíhalo až do doby, kdy byla německá vojska vytlačena ze sovětského území do Pobaltí a na říšskou půdu. 

Kde vzít nové stroje? 

Ekonomické škody v Sovětském svazu byly nepředstavitelné. Po odjezdu posledních německých vlaků došlo i k ničení kolejí obrovskými železničními pluhy trhajícími pražce z podloží, nádraží a výtopny zničily exploze a kotle lokomotiv kulometné střely. Obnova elektráren a dalších těžkých provozů si vyžádala obrovské investice a mnoho továren už zůstalo natrvalo za Uralem.

V samotném Německu Rudá armáda neprováděla plošné ničení průmyslu a infrastruktury, protože tam měl vzniknout nový socialistický stát v područí SSSR. Na obsazeném území však působili sovětští odborníci, kteří vyhledávali továrny se zajímavým výrobním programem a dohlíželi na demontáž a odsun jejich strojového parku do Sovětského svazu. Tam pak díky tomuto vybavení rychle vznikaly nové, nebo byly obnovovány závody válkou poničené, většinou prací vězňů z gulagů a válečných zajatců.

TIP: Mechanizovaná pěchota v boji (1): Taktika tankových granátníků

Taktika spálené země, vedoucí k obrovským škodám na majetku a životním prostředí, se používá dodnes. Nejznámější novodobou akcí představovalo nejspíše zapálení ropných vrtů během operace Pouštní bouře, přičemž zplodiny ze vzniklých požárů pak nadlouho zamořily ovzduší a měly zhoubný vliv na zdraví nejen některých spojeneckých vojáků, ale hlavně civilistů trvale žijících v této oblasti. 

S britským královským dvorem se pojí spousta podivných, či vyloženě vtipných úřadů. Víte, že má královna oficiálního hlídače svých razítek? Kdo by to byl řekl? A to nezmiňujeme osobního dudáka, královského natahovače hodin, nebo – vskutku ctnostný post – nakrajovače pečeně. 

Koho by tedy překvapilo, že existuje i královský strážce havranů? Jmenuje se Christopher Skaife a jeho povinností je starat se o sedm hvězd z čeledi krkavcovitých, které sídlí v londýnském Toweru – pevnosti z 11. století a jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí v Británii. 

Legenda o strážcích

Žádná komentovaná prohlídka, článek či kniha vztahující se k Toweru se neobejde bez zmínky o jisté legendě: Karel II. dostal varování, že pokud jednou havrani uletí a nadobro opustí věž, „celá se obrátí v prach a převeliké neštěstí dopadne na království“. Vydal prý tedy edikt, jenž černé ptáky ochraňuje na věky věků. 

„Dobrá historka, ale současně naprostá hloupost,“ oponuje Skaife, který kvůli legendě doslova „prohrabal“ královské archivy, ale nenašel nic, co by svědčilo o jejím reálném základu. První zmínky o havranech nepocházejí ze 17. století, kdy Karel II. vládl zemi zmítané požáry a morem, ale až z viktoriánské Anglie o dvě století později. Tehdy všichni šíleli po „retro“ gotice a spisovatel Charles Dickens choval havrana coby domácího mazlíčka. 

Bez ohledu na mlhavou mytologii o původu ptáků se Skaife o havrany – z nichž se v moderní sobě staly celebrity – stará s neuvěřitelnou energií. Jednou se dokonce vyšplhal na rozvrzanou korouhev na vrcholku věže, kde se tvrdohlavý opeřenec usadil a odmítal se vrátit domů. Královský strážce krmí své svěřence pochoutkami, většinou psími suchary namočenými v krvi. Přesto mu občas ukážou záda a prostě na čas zmizí. 

Slečna jménem Merlin

Setkal jsem se s ním v sobotu ráno, zatímco venku bylo zataženo a mrholilo. Měl na sobě svoji každodenní uniformu: plochý klobouk s krempou, tmavě modrou tuniku a insignie, jež vzdávají čest královně. Je to robustní chlap, bývalý střelec z kulometu, který po 24 letech služby v armádě získal post Yeoman Warder neboli „svobodný strážce“. Dnes už jde pouze o ceremoniální roli pro vysloužilé vojáky a populárně se jim neřekne jinak než „Beefeater“ (doslova „pojídači hovězího masa“ – za vlády Tudorovců dostávali narozdíl od ostatních v rámci služby každý den velké porce masa). Celkem 37 z nich si stále svou pozici drží – místo hlídání vězňů v Toweru však střeží především tradici a dělají průvodce. 

„A hele, jako na zavolanou,“ říká Skaife, zatímco ukazuje nahoru, „tohle je Merlina“. Na střechu Královského domu uvnitř hradního komplexu dosedá velká černá havranice. Trochu nevrle obhlíží zástupy promoklých turistů, kteří se tlačí přes mostek nad příkopem. Zvláštní jméno si vysloužila kvůli příslovečně obtížnému určování pohlaví u těchto ptáků. Ačkoliv ji pojmenovali Merlin, nikdo jí už nechtěl měnit jméno poté, co se zjistilo, že jde o samičku. „Umí být hodně svéhlavá,“ vysvětluje s obdivem v hlase Skaife. „Ráda si dělá věci po svém.“

Velmi britské slabosti

Havrani, kteří dnes v Toweru sídlí, pocházejí od chovatelů. Nejde však o žádné ochočené mazlíčky, nýbrž o dost nezávislá, polodivoká stvoření. Jsou volní, ale také nesvobodní. V noci je Skaife láká do oplocených ohradníků, aby je držel v bezpečí od hlavních nepřátel – lišek (v roce 2013 dva z nich zakously). Ráno je zas vypouští ven, popořadě od nejkrotšího až po toho nejvíc dominantního. Ptáci obsadí svá teritoria a začnou houpavě poskakovat po nádvořích s grácií, kterou Dickens popsal jako pohyb „velmi svérázného gentlemana v těsných holínkách, který zkouší ráznou chůzi po cestě plné sypkého štěrku“. 

Při pohledu zblízka vypadají jako obrovské vrány, jež někdo namočil do oleje. Člověku se neomylně dere na mysl píseň o „sovách v mazutu“. Jejich peří je na světle měňavé, pařáty připomínají účelné nástroje a zobáky jsou „jako švýcarák“, jak se vyjádřil Skaife. Když havran uloví myš, stačí pár klovanců, aby oběť svlékl z kůže – jako byste sundávali rukavici. 

A co celý den dělají? Posedávají na lavičkách, hrají si se strakami, prohrabují odpadkové koše. Skaife tvrdí, že mají – ostatně jako většina Britů – slabost pro hranolky. Prohledávají smetí, dokud nějaké nenajdou, a pak je vyválejí v kaluži, aby je zbavili sýrové omáčky, která jim moc nejede. „Když dostanou chuť a mají příležitost, klidně ukradnou děcku sendvič,“ vysvětluje strážce. 

Lety bez křídel

Jeden z havranů, Poppy, se od „páníčka“ nechá rád podrbat. Srážce však důrazně varuje kohokoliv, kdo by se o něco podobného pokoušel. Místní opeřené „star“ zkrátka nejsou žádní krotcí mazlíčci, o čemž svědčí mnohé jizvy od klovnutí, které má Skaife na těle. 

Havrani umějí létat, ale ne moc dobře a ne příliš daleko – tedy alespoň se o to nijak často nepokoušejí. Nejraději zavítají na vrcholky střech a hradní cimbuří. Dřívější strážci zavedli tradici přistřihování křídel, aby ptáci nemohli létat vůbec. Jednoho dne se ovšem havran Thor vyšplhal po lešení okolo Bílé věže až nahoru. Když se k němu Skaife dostal, aby ho bezpečně sundal, pták se rozlétl – a seskočil do hlubin. Dole dopadl s tupým žuchnutím. „Umřel mi v náručí,“ vzpomíná strážce. 

Po incidentu Skaife přísahal, že příště už bude letky zastřihovat jen v nezbytně nutné míře. Říká tomu „údržba peří“ a provádí ji několika krátkými cvaknutími nůžek. Víc stříhá za dlouhých horkých dnů a méně během studených tmavých zim. Přesto jeho svěřenci čas od času pláchnou. Například Munin – pojmenovaný podle jednoho z havranů, kteří v norské mytologii slouží bohu Odinovi – doletěl z hradu podél Temže až do Královské observatoře v Greenwichi. Místní pozorovatel ptáků ho dokázal chytit do sportovní tašky, protože si spočítal, že se známkou na noze asi patří Toweru. Navíc, ačkoliv se v Británii registruje na třináct tisíc havraních párů, všichni divocí jedinci z okolí Londýna vymizeli. 

Trable s námluvami

„No ne, mrkněte na to!“ volá Skaife, zatímco si samec Harris přisedl na bydle k Merlině. „Tady se někdo sbližuje? Na to bychom si měli dát pozor,“ vraští obočí. Havrani si hledají partnery na celý život, vysvětluje Skaife, jenže v Toweru jsou věci komplikovanější než v přírodě. Namlouvací rituály mohou zahrnovat krákání, čepýření, roztahování per, nebo také útok. A havrani jsou vybíraví milenci. Než si v divočině najdou partnery, sdružují se do hejn, kterým se anglicky nelichotivě říká „conspiracy“ neboli „spiknutí“ či „unkindness“, tedy „nevlídnost“. Skutečně trefné názvy pro sociálně živé skupiny. 

„Je překvapivé, jak moc se nám podobají,“ píše Skaife ve své knize věnované černým opeřencům. „Jsou všestranně dovední, zvládnou se adaptovat, jsou všežravci. Umějí se dopustit značných krutostí i velké laskavosti.“ Jinde zas popisuje: „V legendách se občas zobrazují jako zvěstovatelé zkázy, jindy coby ochránci a tvůrci.“

Havrani se často spojují s mršinami, a tedy i s bitevními poli a popravišti. To z nich dělá ideální atribut pro Tower, kam většina návštěvníků přichází s morbidní touhou pokochat se mučicími nástroji (skřipec je k vidění) a prohlédnout si místa spojená s popravami. Obvykle se používaly oprátky a sekery, ačkoliv královna Anna Boleynová si svoji „premiéru na špalku“ odbyla mečem jen kousek od míst, kde nyní havrani nocují. 

Tower býval pevností, palácem, vězením, zbrojnicí, sídlem královské mincovny i „sejfem“ pro korunovační klenoty. V jednu dobu se tam dokonce nacházel cirkus se slony, medvědy a paviány. Tehdy, stejně jako dnes, předkládali strážci lidem historky o popravách panovnic a černočerných opeřencích za pár drobných. Skaife si to velmi dobře uvědomuje. „Někdy mám pocit, že je Tower jen obrovským skladištěm plným lidské představivosti. A havrani ho stráží.“ 

Hřeben Huangšanu je tvořen horninami, které byly během druhohor před zhruba 100 miliony let vyzdviženy ze dna starověkého moře. Charakteristický tvar pak pohoří získalo v době čtvrtohor. Jeho svahy jsou hustě porostlé až do nadmořské výšky kolem 1 000 metrů a osamělé stromy je možné spatřit i ve výšce 1 800 m n. m.

TIP: Žluté hory: Výstup jen na vlastní nebezpečí

Tři nejvyšší hory Huangšanu mají poetická pojmenování: Lotosový vrchol (1 864 m), Vrchol jasného hřebene (1 840 m) a Nebeský vrchol (1 829 m). V těchto jménech se odráží obrovský význam, který má pohoří pro čínské umění. Scenérie Huangšanu inspirovaly početná literární a malířská díla. Ve svých básních je opěvuje taková osobnost čínské literatury, jako například Li Bai. O „Žlutých horách“ bylo napsáno přes 20 000 básní a po Huangšanu byla pojmenována malířská škola a styl.

Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Příslušníci japonské armády za války spáchali řadu válečných zločinů. Zfanatizovaní vojáci považující nepřátele za změkčilé a podřadné „ďábly“ se kromě poprav zajatců dopustili dokonce ritualizovaného kanibalismu.

Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Sovětům se za druhé světové války osvědčila masová výroba relativně jednoduchých a kvalitních zbraní místo roztříštěné produkce mnoha různých typů. V tomto trendu pokračovala v dalších dekádách i Varšavská smlouva, která mohla poslat do pole desítky tisíc tanků T-54 a T-55.

Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

V letech druhé světové války se zpravidla dodržovalo jedno nepsané pravidlo. Pilot, který ve vzdušném boji sestřelil nepřátelské letadlo a jeho posádka dokázala vyskákat na padácích, na muže pod hedvábnou kopulí již ve vzduchu nestřílel. Občas se však našli letci, kteří tohoto pravidla nedbali.

Protitanková puška Tankgewehr: Převratný vynález Velké války

První ocelové záplavě v podobě nájezdu stovek tanků čelila během Velké války německá armáda. Ani dohodoví spojenci však nemohli ignorovat příchod nového druhu zbraně na bojiště. Obě strany tak hledaly stůj co stůj odpověď na otázku, jakým způsobem rozlousknout tvrdou slupku nepřítelova pancíře.

Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Unavená četa Rudoarmějců se posadila na okraji zasněžené silnice. Kolem se rozprostíraly jen hluboké lesy a většina pěšáků jen netečně pokuřovala. Náhle se ozvala rána a jeden z Rusů se s dírou v hlavě zhroutil na zem. Křik ostatních rychle zanikal v dalších výstřelech, které přicházely jakoby odnikud. Legendární finský snajpr právě začal své krvavé dílo.

Operace Krkonoše: Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky

Na počátku prosince 1980 se dvě desítky sovětských divizí daly do pohybu k polským hranicím, spolu s nimi se zvláštního cvičení účastnila jedna divize Národní lidové armády NDR a dvě tankové divize ČSLA. Rozsáhlé manévry měly donutit polské vedení rázně skoncovat s odborovým hnutím Solidarita.

Zapomenutí předchůdci legendárního špaginu: Sovětské samopaly PPD

Sovětský samopal PPŠ-41 si během své služby vysloužil status nezpochybnitelné legendy a jde o jednu z vůbec nejznámějších palných zbraní v historii. O to méně známá je řada samopalů PPD, které sehrály roli nejen přímého předchůdce špaginu, ale i jeho inspirace.

Nesmrtelná opakovačka: Německá puška Mauser K98k přežívá dodnes

Němečtí vojáci ji používali v milionových počtech již od třicátých let 20. století a mnozí lovci sahají po Mauserově osvědčené koncepci válcového odsuvného závěru dodnes. A zdá se, že tuto letitou karabinu lze s úspěchem použít i jako nástroj pro přežití.

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Adolf Hitler proslul mimo jiné svým nadšením pro obrovské a bizarní zbraňové projekty. To se odrazilo i v jeho podpoře některých neobvyklých dělostřeleckých systémů, mezi něž se řadila také gigantická železniční děla nebo monstrózní pásové moždíře. Reálná užitečnost těchto ocelových kolosů však byla mnohdy sporná.

Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka

Ne každá zbraň se zapíše do dějin jako moderní a účinný nástroj vedení boje. Některé vypovídají spíše o dobové atmosféře, v níž vznikaly, a naivitě konstruktérů i výzbrojních důstojníků. Nejinak tomu bylo i v pochmurných časech studené války.

Franský král Chlodvík I. se nechal pokřtít a díky vlivu rychle rostoucí říše se nové náboženství natolik rozšířilo, až zaujalo dominantní postavení. Opravdu se to dá vysvětlit tak snadno? Že by za všechno mohla jediná bitva doprovázená navíc zázračnou proměnou ropuch v lilie?

Soupeřící Germáni

Samozřejmě, že šlo o čistě symbolickou událost, později vyzdvihovanou francouzskými králi, kteří považovali Chlodvíka za zakladatele svého rodu i státu postaveného na nových křesťanských hodnotách. Ve skutečnosti to byl nelítostný vůdce pohanského germánského kmene, který nechal krutě a často zbytečně popravit tisíce zajatců. Křesťanského Boha přijal prostě proto, že mu to v dané chvíli připadalo výhodné. 

Křesťanství jako státní náboženství prosadil už na začátku 4. století římský císař Konstantin Veliký. Jenže Římská říše se po jeho smrti rozpadla a zejména její západní část byla těžce zkoušena nájezdy barbarů. V 5. století pak zatlačili Germány z východu Hunové, ti se pak hnuli do někdejších římských provincií, bez větších problémů je obsadili a k roku 476 ovládli samotný Řím.

Jenže Germáni nebyli jednolitým národem, ale souborem kmenů. Ostrogóti ovládající Řím soupeřili s Franky a ti zase na březích Rýna s dalším germánským kmenem Alemanů. U Tolbiaku (dnes město Zülpich nedaleko belgicko-německé hranice v Severním Porýní-Vestfálsku) se nebojovalo o nic menšího, než o možnost ovládnout někdejší římskou provincii Galii, tedy území dnešní Francie. 

Bůh pomáhá k vítězství

Alemani byli v té době mocným a silným kmenem a ani spojení sálských Franků s rýnskými Franky je nedokázalo zastrašit. V rozhodující bitvě prý zatlačili Chlodvíkovy voje, až to vypadalo na hrozivou porážku Franků. Právě v té chvíli se podle pověsti Chlodvík I. odvrátil od starých germánských bohů, zavrhl Wodana a začal se modlit ke Kristu. Vzápětí prý pod ranou vrhací sekery padl král Alemanů, což jeho muže zdrtilo natolik, že začali z takřka vyhrané bitvy utíkat.

Kde se tam však vzaly ropuchy? Byl to opravdu nějaký pohanský symbol? Ve skutečnosti šlo o výmysl pozdějších středověkých francouzských mnichů, kteří považovali ropuchu za tak odporné zvíře, že zcela logicky musela být symbolem pohanství. A její proměna v lilii, tedy křesťanský symbol čistoty a krásy, měla jen podtrhnout výjimečnost a nádheru křesťanského Boha. Chlodvík se nerozhodl jen tak zčista jasna. Už dlouho ho přesvědčovala jeho křesťanská manželka Chlotilda z Burgundska.

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Přesto i po Tolbiaku král váhal, aby si nepoštval proti sobě svůj lid. Sám byl navíc podle staré víry potomkem bohů, čehož se s přijetím křesťanství musel vzdát. Teprve když zjistil, že mnozí jeho muži už křesťanství přijali a přišli ho o konverzi poprosit, nechal se společně s dalšími 3 000 franskými velmoži pokřtít v civitas Remorum, dnešní Remeši. Zároveň byl pomazán na krále z Boží milosti, tedy z milosti křesťanského jediného Boha. Právě tam byli od té doby korunováni všichni franští a později francouzští králové a tam je také na tapisérii z 16. století zachycen příběh o ropuchách a liliích.

Anak Krakatau je vulkán v tektonicky neklidné oblasti Sundského průlivu mezi Jávou a Sumatrou, který se zrodil po erupci svého předchůdce, vulkánu Krakatau, v roce 1883. Vulkanická aktivita této sopky se obnovila v září tohoto roku.

23. prosince sopka vyprodukovala intenzivní erupci. Snímky ze satelitů a v vrtulníků ukázaly, že těsně před samotnou erupcí se zhroutila jihozápadní stěna Anak Krakatau, přičemž zřejmě došlo k průniku mořské vody do nitra vulkánu. Buď přímo zhroucení stěny vulkánu, nebo podmořský sesuv spustily o den dříve ničivou vlnu tsunami, která dosahovala výšky až tří metrů. Vlna zasáhla především indonéskou provincii Banten na západě Jávy a provincii Lampung na jihu Sumatry.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

Podle indonéských úřadů si vlna tsunami vyžádala nejméně 429 obětí, téměř 1 500 lidí je zraněných a okolo 150 pohřešovaných. Mezi obětmi jsou i členové rockové kapely Seventeen, která měla koncert na pláži Tanjung Lesung. Vlna udeřila během vystoupení a muzikanty doslova smetla z pódia. Z kapely a jejího doprovodu přežil pouze zpěvák a vlna si vybrala svou daň i mezi posluchači koncertu.

David Rosenhan, psycholog ze Stanfordovy univerzity, publikoval výsledky experimentu v roce 1973 ve vědeckém časopise Science. Jedna z nejvlivnějších studií v historii psychiatrie nesla název „On Being Sane in Insane Places“ (O příčetných lidech na šílených místech). Podle Rosenhana každý z jeho pseudopacientů, jak je nazval, vypověděl zdravotníkům v nemocnici o tom, že slyší hlasy, které používají slova jako „prázdný“, „dutý“ a „tupý úder“.

Pseudopacienti tvrdili, že hlasy mluví téměř nesrozumitelně, ale zní, jako by byly stejného pohlaví jako falešný pacient. Kromě těchto tvrzení o hlasech, falešných jmen a zaměstnání si pseudopacienti (mezi nimiž byl i sám Rosenhan) nevymysleli nic dalšího. A nikdo z nich neměl žádnou významnou anamnézu duševních chorob.

Důkladná vyšetření

Všichni tito pseudopacienti byli přijati na psychiatrická oddělení. V okamžiku přijetí přestali hlásit jakékoliv psychiatrické symptomy, i přesto byli skoro všichni v experimentu diagnostikováni jako schizofrenici a byli hospitalizováni po dobu 7 až 52 dní. Lékaři jim předepsali více než 2 000 prášků včetně antipsychotik a antidepresiv, které pseudopacienti převážně zahazovali.

V nemocnicích zdravotníci často dezinterpretovali chování pseudopacientů tak, aby jim sedělo do kontextu psychiatrické léčby. Pseudopacienti si například dělali při studiu prostředí psychiatrické léčebny rozsáhlé poznámky. Jedna ze sester údajně do spisu jednoho z nich zapsala: „Pacient vykazuje psavé chování.“

Pacienti na pochybách

Přestože ani jednoho z pseudopacientů pracovníci nemocnice neodhalili, další pacienti na odděleních psychiatrie měli svá podezření. Podle studie v průběhu několika těchto hospitalizací 35 pacientů vyjádřilo pochybnost, že pseudopacienti skutečně trpí nějakou duševní poruchou.

Rosenhanovy závěry však byly příkré: Všichni lidé předstírající duševní poruchu získali přístup do psychiatrických oddělení a poté, co přestali předstírat symptomy, na těchto odděleních po dlouhá období zůstali. Rosenhan výzkum uzavřel větou: „Je jasné, že v psychiatrických léčebnách nedokážeme odlišit zdravé od choromyslných.“

Léčíme správně?

Studie byla posléze označována za katastrofickou a stala se trnem v oku psychiatrie. Závěry z ní vyplývající spustily intenzivní debatu o platnosti psychiatrických diagnóz a praktik, v níž kritici uváděli studii jako důkaz hlubokých nedostatků v psychiatrické péči.

Mnozí psychiatři odsoudili metody i závěry studie. Robert Spitzer, nazývaný otcem moderní psychiatrie, popsal Rosenhanův experiment jako „pseudovědu prezentovanou jako vědu“. Někteří čtenáři také poukazovali na to, že pseudopacienti mohli stejně snadno oklamat běžné lékaře, kdyby předstírali symptomy bolesti hlavy či zad.

Propustíte mě?

V dopise žurnálu Science kritizoval lékař Fred M. Hunter myšlenku, že účastníci experimentu byli zadržováni v nemocnicích, i přestože se chovali normálně: „Ti pseudopacienti se nechovali normálně. Kdyby se chovali normálně, došli by na sesternu a řekli by: „Podívejte se, jsem normální člověk, který se snažil zjistit, jestli se dá dostat do nemocnice předstíráním šíleného chování nebo říkáním šílených věcí. Fungovalo to a přijali mě na oddělení, ale teď už bych chtěl z nemocnice propustit.“

Pro pacienty, kteří přicházejí do nemocnic s předstíranými nemocemi účelně za ziskem, se používá termín simulanti. Pacienti mohou útrapy simulovat z různých důvodů jako například za účelem získání léků proti bolesti nebo noclehu v nemocnici. A rozeznat tyto stížnosti od skutečného utrpení může být obtížné, ať už v psychiatrii, nebo v jakékoliv jiné lékařské specializaci.

Desetiletí vývoje

Péče o duševní zdraví v dobách Rosenhanova experimentu se od té dnešní významně lišila. Zdá se, že pseudopacienti tehdy získali volná nemocniční lůžka poměrně snadno. Experiment nezmiňuje náklady na péči ani pojištění. Rosenhan popsal strašlivé podmínky, kdy zaměstnanci pacienty bili a sprostě jim nadávali, což se zdálo být běžné.

Za ta desetiletí od doby, kdy studie vyšla, se z nedostatku psychiatrických lůžek stala v USA národní krize a na psychiatrické hospitalizace se muselo zdlouhavě čekat. Psychiatrickou léčbu si dnes mnoho lidí nemůže dovolit, dokonce ani těch s pojištěním. Na druhou stranu, zákonodárci a Kongres už přijali hodně zákonů na ochranu pacientů hospitalizovaných v zařízeních psychiatrické péče.

Rosenhanova studie vzbudila dojem, že pacienti mohou dojít do nemocnice, prohlásit, že slyší hlasy, a nakráčet na jakékoliv psychiatrické oddělení. Taková situace je však na míle daleko od toho, jak péče o duševní zdraví probíhá dnes.

Moderní metody

Dnešní nemocnice bude k pacientovi, který přijde na pohotovost se stížnostmi na halucinace, přistupovat následujícím způsobem: jedna nebo více sester mu naměří hodnoty základních životních funkcí, udělá krátkou prohlídku a získá jeho dostupnou anamnézu. Tento proces zopakuje alespoň jeden z lékařů na pohotovosti, který pacienta znovu prohlédne a znovu mu položí několik otázek. Laboratorní testy mohou zahrnovat elektrolytové panely, krevní obraz, zhodnocení štítné žlázy, objem alkoholu v krvi, testy moči ohledně drog či infekce. Lékař na pohotovosti může objednat i CT sken hlavy nebo jiné zobrazovací vyšetření, v závislosti na anamnéze.

Pokud jsou všechna tato vyšetření bez nálezu, tým lékařů na pohotovosti může uvažovat o psychiatrické konzultaci, pokud má nemocnice svého psychiatra. Kromě prohlídky pacienta a rozhovoru s ním pak psychiatr prohlédne záznamy pacienta včetně všech dostupných elektronických záznamů z dalších zařízení, aby získal informace o pacientově zdravotní historii. Pokud je dostupný kontakt s rodinou či přáteli, psychiatři se s nimi snaží spojit. Psychiatrické týmy se také snaží navázat kontakt s předchozími poskytovateli zdravotní péče a s kýmkoliv dalším, kdo by mohl do pacientovy situace mít vhled. Od začátku do konce může toto zhodnocení zabrat hodiny a hodiny.

Zkouška ohněm

Dnes pacienta obvykle nepřijmou na psychiatrické oddělení jen proto, že říká, že „slyší hlasy“. K hospitalizaci pacienta je potřeba, aby vykazoval symptomy psychiatrické poruchy – slyšel hlasy, trpěl depresí či myšlenkami na sebevraždu – a tyto symptomy musí být natolik intenzivní, aby znamenaly bezpečnostní riziko či představovaly významné narušení každodenního života, například pacientovu sníženou funkčnost při výkonu zaměstnání či doma. Pokud by pacient byl přijat k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náhle přestal symptomy vykazovat, bylo by obtížné jeho přítomnost na oddělení obhájit. Pojištění by přestalo hospitalizaci hradit. Lékaři v USA musí každý den dokumentovat, proč je nutné někoho léčit v nemocnici místo léčby ambulantní.

Rosenhanovy závěry řadě vedoucích pracovníků nemocnic připadaly jako „něco, co by se v mé nemocnici nikdy nestalo,“ a Rosenhan se této kritice ve své původní studii věnoval. V jedné fakultní nemocnici se o jeho studii doslechli a věřili, že s pseudopacienty by u nich podobné chyby neudělali. Rosenhan je dle svého tvrzení vyzval, aby odhalili pseudopacienty, které jim do nemocnice pošle. Pracovníci nemocnice se značnou sebejistotou tvrdili, že identifikovali 41 pseudopacientů – potom však Rosenhan prozradil, že neposlal ani jednoho.

Nejistota mezi psychiatry

Některé studie se pokusily Rosenhanovy výsledky replikovat a jen posílily zjištění, že psychiatrie dneška není stejná jako psychiatrie v minulosti. Například jedna malá studie z roku 2001 sledovala sedm lidí s dobře zdokumentovanými anamnézami schizofrenie, kteří byli zrovna v krizi a dostavili se na příjmová oddělení psychiatrických zařízení; šesti lidem z těchto sedmi byla léčba odepřena, často kvůli nedostatku zdrojů. Psycholožka Lauren Slaterová ve své knize z roku 2004 uvádí, že obešla devět pohotovostí a stěžovala si, že slyší hlasy, přesně jako v Rosenhanově experimentu. Přestože jí lékaři předepsali různé medikace, ani v jednom zařízení ji na oddělení nepřijali.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

I necelé půlstoletí po vydání Rosenhanův experiment stále zanechává velký dojem. Výzkumníci dále navrhují metody k replikaci studie – padly návrhy, například dotazovat se psychiatrů, co by s podobnými pacienty dělali, nebo posílat v randomizovaných testováních do nemocnic herce, aby předstírali halucinace. Zatímco podobné studie mohou vrhat světlo na změny, které v oblasti péče o duševní zdraví nastaly od sedmdesátých let minulého století, je už zcela jasné, že odhalit podvodníky je těžkým úkolem prakticky v jakékoliv oblasti lékařství. Použití falešných pacientů byl radikální způsob, jak odhalit omezení psychiatrické péče. Je ale škoda, že zasel přetrvávající pochyby o péči o duševní zdraví.

Zlaté zásoby byly objeveny na Uralu již v roce 1744, celých osmdesát let ale nebyla zdejší těžba nijak významná. Teprve ve dvacátých letech století páry – s rozvojem důlní mechanizace a metalurgických pochodů – se začala zvyšovat; největší tam nalezený valoun čistého kovu vážil neuvěřitelných 36 kilogramů. Kolem roku 1840 byly objeveny významné zlaté zásoby na Sibiři. Těžba na obou územích utěšeně rostla. Již v roce 1847 dosahovala 60 % celkové roční těžby zlata na světě. Odhaduje se, že z ložisek v carském Rusku bylo získáno celkem 3 000 tun ryzího kovu.

Zlatokopové nevolníci

Avšak na rozdíl od zlatých horeček na území jiných států (USA, Austrálie, Jižní Afrika), kam se dobrovolně za pomyslným štěstím vypravily tisíce zlatokopů, carské a později komunistické Rusko neumožňovalo těžbu zlata na svobodném podnikatelském základu. S výjimkou menšího podílu na zisku tehdejšími, většinou šlechtickými vlastníky pozemků, vytěžené zlato náleželo carovi a poté socialistickému státu.

TIP: Divoký Yukon: Jak dnes vypadají místa z příběhů Jacka Londona

„Zlatokopy“ byli zprvu nevolníci a později novodobí otroci – političtí vězni z pracovních lágrů. Vytěžené zlato bylo používáno výlučně pro financování potřeb carské rodiny a poté sovětského státu.