Statistici uvádějí, že přibližně jedna z 500 brazilských žen má problém s plodností kvůli abnormalitám dělohy. Teď se Brazílie stala první zemí světa, kde se narodilo dítě z dělohy, kterou jeho matce transplantovali od mrtvé dárkyně. Úspěch toho zákroku teď přináší naději pro mnoho dalších žen v podobné situaci.

Holčička, jejíž jméno i jméno matky zůstávají v tajnosti, se narodila císařským řezem v univerzitní nemocnici brazilské Univerzity v Sao Paulu. Matkou je 32letá žena, která se kvůli genetickému defektu narodila bez dělohy. V září 2016 absolvovala desetihodinovou operaci, během které jí transplantovali dělohy 45leté ženy, která těsně předtím zemřela na mozkovou mrtvici. Sedm měsíců po úspěšné transplantaci budoucí matka podstoupila umělé oplodnění, které nakonec skončilo porodem zdravého dítěte.

TIP: Jaký je ideální interval mezi porody? Méně než rok je rizikem pro matku i dítě

Žen, které nemohou otěhotnět kvůli problémům s dělohou, je velmi mnoho. Potenciálních živých dárkyň tohoto orgánu je ale velice málo. Dělohy transplantované od mrtvých dárkyň by se tak mohly stát pro řadu žen významnou pomocí. Dokud nebudou k dispozici syntetické dělohy nebo dělohy vypěstované z kmenových buněk, budou transplantace zřejmě jedinou šancí, jak by tyto ženy mohly otěhotnět.

Planeta Mars na první pohled vypadá jako úplně vyprahlá pustina, kde nemůže být nic zajímavého. Opak je ale pravdou. Stačilo poslat na rudou planetu robotické průzkumníky a ti každou chvíli hlásí nějaký pozoruhodný nález. Teď se to povedlo robotické laboratoři Curiosity.

Koncem listopadu našla laboratoř Curiosity na povrchu Marsu nápadně lesklý kámen. Na první pohled to nezní zase tak překvapivě, na Marsu ale takové kameny rozhodně nejsou běžně k vidění. Jak to u mise Curiosity bývá zvykem, zajímavý kámen hned dostal svoji přezdívku, v tomto případě „Little Colonsay“.

Lesklý kámen nebo meteorit?

Vědci mají podezření, že by mohlo jít o meteorit, který spadl na povrch Marsu. Vzhled ale může klamat a platí to i na Marsu. Přesvědčivý důkaz původu lesklého kamene by měla přinést až jeho chemická analýza. Operátoři proto nařídili laboratoři Curiosity, aby kámen a jeho okolí důkladně prozkoumala. To ovšem nějaký čas potrvá a podle nejnovějších zpráv zatím výsledky analýz lesklého kamene neznáme.

TIP: Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Kameni „Little Colonsay“ se věnuje především zařízení ChemCam (Chemistry and Camera), které je určeno k právě analýzám hornin. Další přístroje laboratoře Curiosity se zabývají vrtáním a průzkumem materiálů v bezprostřední blízkosti pozoruhodného kamene, zatímco senzory roveru zkoumají širší okolí nálezu.

Vůdčím motivem vědecké revoluce byla nepochybně revoluce na poli astronomie, která vyvrátila teorii, že Země je středem vesmíru, a dokázala pravdivost heliocentrického modelu, v němž úlohu naší planety převzalo Slunce. Vše pak pomyslně uzavřelo slavné pojednání Isaaca Newtona Matematické principy přírodní filosofie z roku 1687, kde se poprvé objevil zákon gravitace a tři známé pohybové zákony, pro které sice Newtona školáci nenávidí, které mu ale umožnily dokázat, že pohyb vesmírných těles i předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly a že univerzum vlastně funguje jako jeden ohromný stroj.

Revolucionáři astronomové

Zásadní změny na poli astronomie jsou vedle Mikołaje Kopernika (1473–1543) spojeny se jmény Tycha de Brahe (1546–1601) jenž ke konci života působil na dvoře Rudolfa II. v Praze; Johanna Keplera (1571–1630), který rovněž působil v Praze; Galilea Galilei (1564–1642) a již jmenovaného Isaaca Newtona (1643–1727). Díky bystrosti a píli těchto mimořádných osobností se definitivně zhroutilo staré chápání vesmíru, jež skrze autoritu řeckého filosofa Aristotela a jeho krajana Klaudia Ptolemaia vládlo takřka dvě tisíciletí jako aristotelsko-ptolemaiovská kosmologie. 

Kopernik postavil do středu světa Slunce namísto Země (geocentrismus byl vystřídán heliocentrismem); Tycho de Brahe se vzdal představy o existenci materiálních (neviditelných) sfér, jež ve svém pohybu hýbají planetami, a nahradil ji moderním pojmem oběžné dráhy; Kepler předložil matematický popis kopernikovského systému a dokonalé kruhové pohyby nebeských těles vyměnil za eliptické trajektorie; Galileo svým pozorováním dalekohledem dokázal, že neexistuje žádný rozdíl mezi pozemskou fyzikou a fyzikou nebeských těles, jež měla být dokonalá, a konečně Newton díky své gravitační teorii sjednotil astronomické teorie Keplera a Galileia.

Věda versus církev?

Přinesla-li vědecká revoluce radikální změnu pohledu na svět, není divu, že narazila na odpor zvláště ze strany křesťanských církví. Bylo by však nesprávné hovořit o střetu mezi tmářskými, omezenými teology a vědeckými vizionáři. Je pravda, že když v roce 1615 Galileo marně v Římě obhajoval Kopernikovo heliocentrické učení, bylo mu kardinálem Bellarminem zakázáno veřejně tuto nauku šířit a obhajovat; Kopernikův spis byl dokonce dán v březnu 1616 na index zakázaných knih. Jádrem sporu však nebyl ani tak samotný heliocentrismus, jako spíše jeho určitá interpretace.

Se změnou pohledu na svět se samozřejmě změnilo i vnímání člověka a jeho postavení, což rovněž mohlo zneklidňovat zvláště věřící křesťany: neohrožuje snad heliocentrický model oběhu planet centrální postavení člověka ve vesmíru, jeho jedinečnost, jež se projevila i obětí Krista na Kalvárii? Není heliocentrismus v rozporu s církevní naukou založenou na Bibli? Pokud je Země jen jedním z podobných nebeských těles, nemohli by lidé existovat i na nich? Nenaznačují snad některé pasáže Bible, že se Slunce pohybuje kolem Země? Vždyť například ve starozákonní knize Jozue se píše, že Bůh zadrží Slunce a Měsíc, což naznačuje, že se obě tělesa pohybují kolem Země…

Změna optiky

Důvody střetu mezi Galileem a vzdělanci jeho doby jsou ale hlubší. Známý historik vědy Thomas Kuhn hovoří ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) o paradigmatech. Zní to nevlídně, ale je to prosté: paradigmata jsou, abychom použili jednoduchou metaforu brýlemi, jimiž vědci hledí na svět a ten se jim dává poznat v této optice (podobně jako když si nasadíme zelené brýle, vidíme svět zeleně): je to souhrn poznatků, metodologických postupů, obecnějších idejí.

Do vládnoucích vědeckých paradigmat jsme uváděni již v rámci výchovy ve škole a jejich vláda nad naší myslí je mnohem silnější, než si myslíme. Známé přísloví praví, že zvyk je železná košile. Podobně si zvykáme hledět na svět perspektivou určitého paradigmatu a těžko přijímáme možnost, že bychom na něj mohli hledět jinak.

Podobná změna je revoluční záležitostí a vědecká revoluce byla zvláště radikální, neboť se neměnila pouze stará aristotelsko-ptolemaiovská optika vesmíru, ale přetvářela se samotná povaha vědy. Nová věda, jež se vynořila z tohoto intelektuálního zápasu, už nebyla závislá na článcích víry nebo posvátných textech, neodkazovala se na autoritu starobylých filosofů či teologů. Směle se spoléhala na vlastní rozum a za jedinou autoritu považovala okolní svět. 

Věda jako experiment 

Vědec se od té doby aktivně táže světa, a to v jazyce matematiky a prostřednictvím experimentů. A právě důraz na experimentální povahu vědeckého poznání umožnil emancipaci vědy. Konečně věda se také stala veřejnou a kontrolovatelnou aktivitou. Vědec už nebyl osamělým filosofem, vykladačem Aristotela či posvátných textů jako dosud, zcela přirozeně začaly vznikat vědecké společnosti sdružující nezávislé osobnosti, které spoléhaly na rozum a experimentální metody a výsledky svých prací pravidelně publikovaly, což umožňovalo jejich kritické zkoumání. V roce 1660 byla založena Londýnská královská společnost, jež existuje dodnes, ve Francii založil roku 1666 Ludvík XIV. Akademii věd a další vznikaly velmi záhy.

TIP: Proroctví z nebes: Jak si lidé v Durynsku vykládali v roce 1581 pád meteoritu?

Mimořádným projevem vědecké revoluce byla také důvěra v přístroje. Představme si, že chceme pozorovat vzdálené objekty: jako nejjednodušší řešení zvolíme dalekohled. A když do něj hledíme, zcela samozřejmě předpokládáme, že nám zprostředkovává věrohodný obraz, že nešálí naše smysly. Když Galileo pozoroval měsíce Jupitera či povrch Měsíce, činil tak s důvěrou, která pro předcházející staletí nebyla vůbec typická.

Slavná historka, v níž se filozof Cesare Cremonini, vykreslovaný jako dogmatický zastánce starého Aristotelova učení, odmítne podívat dalekohledem na oblohu, ve skutečnosti vyjadřuje radikalitu Galileiova přístupu k vědeckému zkoumání. Je to právě díky toskánskému astronomovi, že přístroje získaly důvěru odborného světa. Přístroje byly uznány jako prostředky posilující lidské smysly a chránící experimentátory před možností omylu. Není divu, že právě v 17. století došlo k vynálezům mnoha přístrojů a jejich využití ve vědecké praxi.

Teherán je hlavním městem Íránu a také nejlidnatějším městem celé západní Asie. I s příměstskými oblastmi zde žije asi 15 milionů lidí. Jak ale ukazují nové satelitní snímky, obyvatelé Teheránu mají vážný problém. Některé jeho oblasti totiž klesají do hlubin.

Propadající se metropole

Ze satelitních snímků vyplývá, že některá místa v Teheránu se propadají rychlostí asi 25 centimetrů ročně. Vědci to zjistili porovnáním satelitních snímků města a jeho okolí, které byly pořízeny mezi lety 2003 až 2017. Propadání se přitom v současné době týká asi 10 procent rozlohy centra Teheránu a mnoha sídel v severozápadní části Teheránu.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Jedním z důsledků propadání města je i to, že se v některých oblastech Teheránu začaly náhle objevovat gigantické trhliny a díry. Bývají hluboké několik metrů a ohrožují jak stavby, tak i obyvatele Teheránu. Podle odborníků je propadání města Teherán v dnešní době jedním z nejrychlejších na světě. Hlavní příčinou je ztráta zásob podzemní vody, spojená s překotným rozvojem zástavby i osídlení Teheránu. Ve snaze zpomalit tento vývoj úřady začaly omezovat odčerpávání vody.

Vyhlídky města jsou ale dost špatné. Ze studie zveřejněné před několika dny v odborném magazínu Remote Sensing of Environment vyplývá, že změny mohou být nezvratné, jelikož zemský povrch se nezvedá, ani když hladina podzemní vody stoupne po vydatných deštích. Propadání může podle odborníků brzy vážně ohrozit infrastrukturu Teheránu, včetně komunikací, železnic, mostů, ropných a plynových potrubí i elektrických sítí.

Nasazení železničních kanonů na východní frontě omezoval jiný rozchod kolejí v Sovětském svazu, ale Wehrmacht měl k dispozici též zbraň, kterou si objednal již v roce 1937. Jestliže na železniční děla měla takřka monopol firma Krupp, pak tento projekt připadl společnosti Rheinmetall-Borsig. Armáda požadovala pásový samohybný moždíř, jenž by sloužil primárně pro obléhací operace, takže základní typ střely představoval 2,2 t vážící průbojný granát s náplní 240 kg trhaviny.

Monstrózní samohybný moždíř

Hlaveň měla kalibr 600 mm a spočívala na kolébce s hydropneumatickými brzdicími válci. Tato kolébka se nacházela na pásovém podvozku hnaném benzinovým motorem Daimler-Benz MB 503A, s nímž dovedl tento kolos o hmotnosti 124 t jezdit nejvyšší rychlostí 10 km/h. Byl známý jako Karl-Gerät, případně i jako Gerät-040. První exemplář jménem Adam armáda převzala v listopadu 1940, poté přibyl druhý zvaný Eva, avšak jejich jména se pak změnila na nordická Baldur a Wotan.

V tomto trendu pokračovaly i další čtyři exempláře Thor, Odin, Loki a Ziu (tři z nich měly dieselové agregáty MB 507C). Němci je využili při obléhání některých sovětských pevností a měst, ale vojáci kritizovali krátký dostřel, který činil pouze 4,3 km. První reakcí se stal lehčí granát, který nabízel dostřel 6,6 km, ale začaly též práce na nové hlavni, jež by poskytovala větší úsťovou rychlost.

Měla krycí název Gerät-041 a kalibr 540 mm a byla řešena tak, aby se na vozidle mohla podle potřeby střídat s původní 600mm hlavní. První exemplář Wehrmacht dostal v létě 1943 a jeho dostřel činil až 12,5 km. Obrovské moždíře se hojně užívaly až do konce války, kterou přečkaly dva kusy. Jeden padl do rukou US Army, která ho poté nechala sešrotovat, zatímco exemplář ukořistěný Rudou armádou se stále nalézá v muzeu Kubinka u Moskvy.

Projekty obřích samohybek

Vzhledem k nacistické gigantománii nepřekvapuje, že se objevily i návrhy obrovských samohybných děl na podvozcích těžkých či supertěžkých tanků. Například těžký tank PzKpfw VI Ausf. B Tiger II se stal základem pro obrněnec, který nesl označení Geschützwagen Tiger a měl sloužit coby platforma pro různé velké dělostřelecké zbraně. Základní podoba, známá i jako Grille 17, byla určena jako nosič kanonu ráže 17 cm, do konce války však Němci stihli pouze rozestavět prototyp.

Ten padl do rukou britských vojáků, jejichž fotografie v korbě tohoto monstra budí dojem, že jde o trpaslíky. Další modifikace tohoto obrněnce měly dostat moždíře (respektive minomety) kalibru 210 či 305 mm. Zbraň druhé uvedené ráže se vyvíjela v plzeňské Škodovce a pro výsledné vozidlo se používalo jméno Bär.

Německá gigantománie

Projekty těžkých samohybných děl vznikly také na bázi nové řady tanků E (Entwicklung), ale všechny zůstaly jen na papíře a dnes jsou vysoce populárními položkami ve „výzbroji“ hry World of Tanks. Tím však ona gigantománie zdaleka neskončila, protože se počítalo i se samohybnými verzemi železničních děl.

V případě kanonu K5(E) vznikl návrh stroje, jenž by měl místo dvoudílného kolejového podvozku obdržet dvojici podvozků tanků Tiger II. O analogickém řešení se uvažovalo dokonce pro 800mm dělo, avšak s tím, že jeho váhu měly nést čtyři tankové podvozky. Absolutním vrcholem však určitě byl návrh P.1500 Monster, což měla být montáž 800mm děla na korbu „pozemního křižníku“, jak se také říkalo projektu gigantického tanku P.1000 Ratte. Zajisté není třeba dodávat, že tyto zoufale nepraktické nápady neopustily kreslicí prkna.

Image

Čtěte také

Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

V roce 2016 tým skotských archeologů a forenzních odborníků vyhotovil překvapivě realistickou rekonstrukci britské dívky, která žila v době bronzové. K rekonstrukci tváře dívky, které se přezdívá Ava, použili její kosterní pozůstatky. Mediálně známá rekonstrukce Avy je nápadná měděně zbarvenými vlasy a ledově modrýma očima.

Jak se ale zdá, tahle rekonstrukce dívky Avy byla poněkud vedle. Nedávno vznikla nová rekonstrukce Avy, která je nazvaná Ava 2.0, a od té původní Avy se dost liší. Tato rekonstrukce vychází z celé řady analýz kosterních pozůstatků dívky, počínaje novým datováním, přes analýzy složení kostí a obsahu izotopů, až po detailní genetické rozbory.

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

Ukázalo se, že Ava je vlastně starší, než si odborníci původně mysleli. Nežila před 3 700 lety, ale před asi 4 250 lety. Genetická data říkají, že se Ava narodila rodině, která se přistěhovala do Británie ze severní Evropy jen pár generací předtím. Z DNA Avy také vyplývá, že měla podstatně tmavší vlasy a čokoládově hnědé oči.

Noční hlídka se obrazu začalo říkat až dobrá dvě století po jeho vzniku, pravé jméno obrazu je Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Na obraze vidíme pět důstojníků, dále pak portréty dalších gardistů seřazených podle postavení ve společnosti. 

Rembrandt zobrazil dva důstojníky v popředí – kapitána Frans Banninga Cocqa (v černém s červenou šerpou) a poručíka Willema van Ruytenburcha vedle něj. Kapitán napřahuje ruku, ve druhé drží rukavici. A právě v jeho gestu je ukryto největší tajemství. Zatímco napřažená levá ruka je holá, bez rukavice, v pravé ruce drží kapitán rukavici, ale opět pravou! Co to znamená? Spletl se snad malíř? Podle všeho nikoliv...

Představme si obraz, který by Rembrandt namaloval o pár sekund dříve. Kapitán se shýbá a ze země zvedá rukavici hozenou k souboji, cizí pravou rukavici symbolizující nadcházející zápas. Jeho napřažená levá ruka nás tak vtahuje do děje, ale zároveň předznamenává příští události. Podle tradice totiž levou ruku podává mrtvý muž, duch nebo odsouzenec. Takže tím Rembrandt i předznamenal, jak souboj dopadne. Podle tehdejší symboliky by tomu odpovídala i malá postava ve žlutých šatech, stojící vlevo za kapitánem, která má u pasu mrtvého kohouta – symbol smrti. Ona malá postava se tváří zjevně vyděšeně a je víc než jasné, že vidí blížícího se vraha.

Příliš dlouhé kopí

A ještě jednu záhadu Noční hlídka skrývá. Postava poručíka Willema van Ruytenburcha je vedle kapitána extremně malá, minimálně o hlavu menší než ostatní dospělé postavy na obraze. Spekuluje se o tom, že Rembrandt věděl, že Ruytenburch je rozmazlený floutek, který utratil většinu otcova jmění a byl cílem pomsty nebo alespoň posměchu většiny členů gardy. Malíř chtěl dát malou výškou poručíka najevo, že není hoden souboje, že není dost velkým mužem pro to, aby bojoval. 

Existují ovšem i rentgenové snímky obrazu, které dokazují, že malíř neustále prodlužoval poručíkovo kopí z původně úplně maličkého až k finálnímu velmi dlouhému. Proč? Podle jedné z teorií měl kapitán Cocq homosexuální sklony a dlouhé kopí zavěšené u pasu poručíka má symbolizovat skrytou touhu. Stejně jako stín kapitánovy ruky, který padá přímo na poručíkovo přirození. I kdyby kapitán nebyl homosexuál, mohl ho Rembrandt chtít zostudit. Proč?

Hlavními objednavateli obrazu byli oba důstojníci a dalších několik vojáků. Každý tehdy zaplatil něco kolem sta zlatých a Rembrandt dostal za obraz zhruba 1 600 zlatých. Přestože umělecká hodnota obrazu byla už za Rembrandtova života velmi vysoká a dílo bylo velmi ceněno, nebyl kapitán Cocq příliš spokojen. Malíř podle něj nebral v potaz skutečnou podobu portrétovaných, ale spíš svoje vlastní představy. I proto se většina portrétovaných postavila proti vystavení obrazu, a tak dílo bylo k vidění až v roce 1715. A aby se obraz vešel do dnešního amsterodamského Královského paláce, musel být seříznut třicet centimetrů zleva, deset zprava a pětadvacet shora.

Zapomeňte na „masožroutské“ zlaté stafylokoky kmene MRSA nebo „zlé“ kmeny bakterií E. coli. V současné době jsou velmi nebezpeční i jiní mikrobi. Například blízký příbuzný MRSA, stafylok Staphylococcus epidermidis, je dnes nejčastějším původcem život ohrožujících bakteriálních infekcí v nemocnicích po chirurgickém zákroku.

Právě tento stafylokok je ale jako hrozba často přehlížený, protože je ve skutečnosti velice běžný. Některé kmeny stafylokoka Staphylococcus epidermidis jsou ale opravdu smrtící. Britští vědci zjistili, že tyto kmeny mají k dispozici asi 60 genů, které dělají z pokojné bakterie zdatného zabijáka. Díky těmto genům se stafylokok může dobře množit v krvi, tvoří biofilmy, vyhýbá se útokům imunitního systému, a také mu tyto geny bohužel přinášejí rezistenci vůči antibiotikům.

TIP: Plíživý mikrob: Po světě se nenápadně rozšířila nebezpečná rezistentní bakterie

Problém je v tom, že zmíněný stafylokok žije na kůži prakticky každého člověka. Většinou jde o zcela neškodné kmeny, ale vědci přišli na to, že se někdy na zdravých lidech vyskytují i velmi smrtící varianty stafylokoka. Jde jenom o to, jestli dostanou šanci proniknout do krve, třeba během operace.

Na úterý 4. prosince 2018 byl naplánovaný start nosné rakety Falcon 9, která měla vynést automatickou nákladní loď Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici. Jde o stejnou kosmickou loď, která již letěla k ISS 19. února 2017. Ke startu z Mysu Canaveral ale nakonec nedošlo. A mohou za to myši.

Přesněji řečeno, nikoliv přímo myši, ale jejich krmení. Dragon totiž mimo jiné veze na palubu ISS i myší experiment Rodent Research-8 (RR-8). Když ale technici SpaceX v pondělí 3. prosince nakládali tento experiment do lodi Dragon, tak zjistili, že některé potravní tyčinky pro pokusné hlodavce zplesnivěly. Zní to nevinně, podle představitelů NASA ale nebylo možné potravní tyčinky včas vyměnit. A čtyřicet myší v experimentu by nemělo dost jídla.

Jednodenní odklad startu lodi Dragon

Odklad ale nejspíš nebude moc dlouhý. Nový termín startu mise byl určený na středu 5. prosince, krátce po 19. hodině našeho času. Pravděpodobnost startu je relativně vysoká - meteorologové dávají startu 90% šanci.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Smyslem myšího experimentu RR-8 je výzkum biologických mechanismů, které souvisejí se stárnutím a s chorobami vyššího věku. Experiment vychází z toho, že podle dosavadních poznatků pobyt na oběžné dráze urychluje stárnutí. Proto má smysl detailně pozorovat myši a jejich kondici na oběžné dráze. Výsledky podobných experimentů by nakonec mohly přinést nové léků proti stárnutí.

Vyčítat mocnému vladaři chladný vztah k potomkům by však nebylo spravedlivé. Podle všeho k nim naopak mimořádně lnul. To dokazuje nejen nebývalá láska k malému Václavovi IV. (1378–1419), ale třeba i nesmírně důstojný pohřeb jeho nemanželského šestiměsíčního dítěte, kterému se dostalo prominentního místa posledního odpočinku po boku zákonných sourozenců. Karel prostě praktikoval jen tu politiku, jejímž objektem se kdysi stal.

Kdo je Omtela?

Sám se narodil 14. května roku 1316 a již v roce 1322 byla jeho ruka nabídnuta Markétě z Valois (žila 1316–1348) známější jako Blanka. Nešlo přitom o nikoho menšího, než o jedinou dceru Karla z Valois a sestřenici krále Karla IV. Francouzského (1322–1328). Sedmiletý princ, kterému se v té době ještě říkalo Václav, měl být tedy co nejrychleji převezen z hradu Křivoklát do Paříže. Jistě netušil, že zde zůstane celých sedm let. Stejně tak by ho asi nenapadlo, že je tato snaha vedena pragmatickou úvahou „krále cizince“ Jana Lucemburského (1310–1346), který se prostě bál, aby malý dědic nebyl v jeho nepřítomnosti prohlášen za krále. To alespoň tvrdí zbraslavský kronikář a důkladné odstavení kralevice do Francie mu v tom dává za pravdu.

Čistě politický sňatek dvou malých dětí zjevně velmi spěchal. Vždyť i papež Jan XXII. (pontifikát 1316–1334) vydal své povolení doslova bleskurychle. K uzavření svazku tak mohlo dojít hned roku 1323. Vznikl však jiný a značně nečekaný problém. Český princ je totiž v papežské listině uveden jako Omtela. Co má toto jméno znamenat? Pravděpodobně vůbec nic. Zdá se, že jde jen o zkomoleninu, které se dopustil písař píšící podivné jméno na základě ústního diktátu. Tyto těžkosti ovšem vyřešila svátost biřmování, ke které došlo už v den svatby. Tehdy princ přijal mnohem „civilizovanější“ jméno Karel a bylo po problému.  

Nešťastná princezna

V roce 1338 odjel Karel do Visegradu, aby provdal svou pouze tříletou prvorozenou dceru Markétu. Jejím mužem byl budoucí uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382). Smělé plány narušila dívčina smrt roku 1349. Karel měl ale ještě druhorozenou Kateřinu, která spatřila světlo světa roku 1342. Ta byla v jedenácti provdána za pozdějšího rakouského vévodu Rudolfa IV. Roku 1365 však ovdověla, aby se následně stala chotí kurfiřta Oty IV. Bavorského, protože mít v zádech volitelský hlas se prostě vždy hodilo. Co na tom, že manželství bylo nešťastné a choť lucemburskou manželku ponižoval svým pohoršlivým životem a zálibou v lehkých ženách.

Nechtěná anglická nevěsta

Dne 11. července roku 1346 byl moravský markrabě zvolen většinou kurfiřtů římským králem. Smrtí Jana Lucemburského v témže roce se stal i jeho nástupcem na českém trůně. Korunován byl 2. září roku 1347. Hned v následujícím roce zemřela Blanka z Valois a nový král se prozíravě začal ucházet o dceru anglického krále Eduarda III. (1327–1377) Isabelu. Její urozený otec tomuto plánu velice přál. Český ženich ovšem na poslední chvíli couvl a jeho pozornost se upřela jinam. 

Výhodnější než insulární ženitba mu totiž náhle přišlo spojení s falckou větví Wittelsbachů, kteří hráli důležitou roli v akcích jeho protikrále. Vhodné manželství by ale jistě změnilo jejich orientaci a bylo tedy lepší. Události proto nabraly rychlý spád. Ještě 7. února roku 1349 holdoval Wittelsbach Rudolf Karlově konkurentovi a už o týden později jednal s lucemburským ženichem. Ten navíc přinesl 9 000 hřiven stříbra a nevěsta řadu držav, které slibovaly rozšíření západní hranice až do Horní Falce. Dvacetiletá Anna Falcká nádavkem dodala dědický nárok na všechny říšské državy a panství svého otce v případě, že ten zemře bez synů. 

Co ale s anglickou princeznou? Jak se jí taktně zbavit? Karel to dokázal, a to aniž by si Eduarda III. znepřátelil. Časem pak na ostrovy dokonce vyvdal další ze svých mnoha dcer. Až takový to byl státník. Nešťastnou Isabelu takových nerealizovaných manželství čekalo ještě několik, až jí otec konečně dovolil „vyvdat se jen z lásky“. 

Vše pro Svídnicko

Karel roku 1349 uzavřel sňatek s o třináct let mladší Annou Falckou. Svazek byl skutečným dobovým skandálem, něco takového nikdo nečekal. Vladař byl ale na vrcholu blaha, neboť mu mladá choť hned roku 1350 povila chlapce, kterého pojmenoval Václav. Hoch však v dalším roce zemřel, což byla pro Karla velká rána. Vždyť už měl pro miminko nalezenou nevěstu, která by zemi rozšířila o Svídnicko!

Panovníkova touha po tomto koutu světa byla velmi silná. Když tedy pouhé čtyři roky po svatbě královna zemřela, vzal si sedmatřicetiletý dvojnásobný vdovec čtrnáctiletou Annu Svídnickou. Tento svazek tentokrát sledoval především územní zajištění české koruny. Svídnické vévodství bylo jediným piastovským údělem ve Slezsku, který zatím unikal lennímu svazku s českou mocí. Navíc to byla země prvořadého strategického významu těsně doléhající až ke Krkonoším.

K realizaci manželství bylo nutné domluvit se i s bývalým zetěm Ludvíkem I. Velikým. Jelikož jeho žena a Karlova dcera Markéta již tehdy byla po smrti, přišel Karel o cennou páku při vyjednávání. Nicméně po tomto svazku velmi toužil. Od mladé ženy si kromě územních zisků totiž sliboval i dědice. V tomto ohledu ho čekalo zklamání. Potomek přišel až po pěti letech a byla jím „jen“ princezna Eliška, která byla v osmi letech zaslíbena rakouskému vévodovi Albrechtovi.

Syn Václav na sebe nechal čekat a na svět přišel až 26. února roku 1361. Při dalším porodu pak Anna zemřela. Císař netruchlil ani „povinný“ rok a už se ženil znovu. Stalo se tak po skandálních deseti měsících, což vůči zesnulé nebylo zrovna uctivé. 

Císařovna láme meče

Jeho zrak tentokrát padl na o třicet jedna let mladší Elišku (Alžbětu) Pomořanskou. Toto šestnáctileté a mimořádně silné děvče bylo velmi výraznou osobností. Eliška byla urostlá, zdravá, tvrdohlavá a samozřejmě dobrá partie, neboť šlo o vnučku polského krále Kazimíra III. (1333–1370). Ani tentokrát se ale Karel neženil z nějakých romantických důvodů, potřeboval hlavně rozbít protilucemburskou koalici vedenou rakouským zetěm Rudolfem IV. Habsburským. K jeho čelným spojencům vedle věčně problematického uherského Ludvíka patřil i Kazimír, který nyní skrze vdavky změnil tábor.

TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta

Dva dny před Alžbětinou korunovací nechal Karel korunovat i dvouletého syna Václava z předchozího manželství. Nový svazek ale také nezůstal bez potomstva. Mezi lety 1366 až 1377 se Elišce narodilo celkem šest dětí. Jaká to líheň pro Karlovy další politické ambice!