Snad kolem všech prvků mateřské péče panují kontroverze a týká se to i používání dudlíků a péče o ně. Podle nového výzkumu amerických vědců přitom právě dudlíky mohou zařídit dětem vyšší odolnost vůči rozvoji alergií.

Badatelé zkoumali celkem 128 matek s nedávno narozenými dětmi, kterých se během období 18 měsíců opakovaně dotazovali na to, jak používají dudlíky a jak je čistí. Zároveň sledovali jejich zdravotní stav i stav jejich dětí.

Ukázalo se, že ze 128 matek používá pro dítě dudlík 58 procent. Z nich 41 procent čistí dudlík sterilizací, 72 procent čistí dudlík ručním mytím a 12 procent matek udalo, že alespoň někdy dudlík osobně ocucá.

TIP: Vylepšení císařského řezu: Mikrobi z vagíny pomohou novorozencům

Výsledky výzkumu ukázaly, že když matka dítěti ocucává dudlík, přispívá tím k dlouhodobě nižší hladině protilátek typu IgE v těle. Právě tyto protilátky jsou přitom klíčové v rozvoji alergií. Bude to chtít rozsáhlejší výzkum, ale zatím se zdá, že by matky mohly zvážit cucání dudlíků svého potomka. Rozhodně jim tím neublíží.

Evoluce pozemského života představuje dlouhodobě existující, důkazy podpořený a racionálně nevyvratitelný fakt. Pokud však patříte k pseudovědeckému uskupení Kreacionisté mladé Země (viz Před námi potopa), vývoj organismů nikdy nepřijmete. Ve vašem světě proběhla pouze jedna „čistka“, a to biblická potopa. Důkazy o ní prý nacházíme dodnes: K nejvýznamnějším se řadí hliněná soška objevená nedaleko Nampy v americkém Idahu. V roce 1889 tam dělníci při hledání zdroje vody vyvrtali do jílovitého podloží asi devadesát metrů hlubokou díru. Z vykopané horniny pak údajně vypadla drobná soška – a vzápětí upoutala pozornost archeologů. 

Evoluce neexistuje

Nezvyklý artefakt putoval do oblastního muzea – kde si jej můžete prohlédnout dodnes –, a od té doby kolem něj vznikají teorie o jeho možné historii. Profesor Albert Wright v roce 1979 prohlásil: „Nejedná se o výtvor malého dítěte či amatéra – sošku stvořil umělec. Ačkoliv se na ní podepsal čas, stále má perfektně rozeznatelnou hlavu, s vyrytými ústy i očima. A její tělo pokrývají geometrické tvary připomínající zdobení. Jde o ztvárnění příslušníka vysoké společnosti.“ 

Podle Wrightova názoru je autenticita sošky nesporná. Svým tvrzením se však vymezuje vůči veškerému vědeckému bádání, které alternativní kruhy pejorativně označují jako „mainstreamové“ (tj. hlavní proud). Jílová vrstva totiž vznikla zhruba před dvěma miliony lety, tedy podstatně dřív, než po Zemi chodil člověk schopný figurku vytvořit. Současná evoluční teorie tvrdí, že lidský druh teprve před šedesáti tisíci lety migroval z Afriky. Ve Wrightových očích se proto jedná o jasný důkaz, že je zmíněná teorie nesmyslná.  

Past na bělochy

Kreacionisté jsou přesvědčeni, že se soška ocitla v jílovitém podloží během velké potopy. Vedle této na první pohled bizarní myšlenky nicméně existuje i řada mnohem uvěřitelnějších, jež zahrnují praskliny v povrchu a intenzivní těžbu v okolí. Je také zvláštní, že by se kromě figurky nenašly v oblasti žádné další pozůstatky dávných civilizací.

O původu kontroverzního artefaktu měl ovšem už v době nálezu jasno dobrodruh a geolog John Wesley Powell, který dostal šanci vzít sošku do ruky. Prý byla natolik křehká, že kdyby mu upadla, rozbila by se. Podle jeho názoru nemohla v žádném případě přežít vyjmutí ze země při náhodném vykopání. Tvrdil, že jde o hračku místních indiánských dětí. Mezi domorodci, kteří byli koncem 19. století u vrtu, se o sošce dokonce vtipkovalo: A terčem posměchu byli všichni běloši, kteří ji považovali za dávný výtvor. Powella naopak indiáni chválili, že se nenechal oklamat. 

Je také velmi podezřelé, že se figurka nikdy v moderní době nepodrobila nestrannému vědeckému zkoumání. Její původ lze téměř s jistotou připsat indiánům a do jílové vrstvy se buď propadla, nebo ji podvrhl některý z dělníků. 

Předpotopní kladivo

Důkazem proti evoluci má být také tzv. londýnské kladivo, nalezené uvnitř kamene nedaleko texaského města London. Jeho pozoruhodná historie se začala psát v 30. letech 20. století, kdy jej během procházky podél řeky Red Creek objevili manželé Hahnovi. Všimli si podivného kamene, z nějž trčelo dřevo, a vzali si ho domů na památku. O deset let později údajně jejich syn hříčku přírody rozbil a objevil v ní hlavici kladiva s kouskem dřevěné násady. 

Kuriózní nález upoutal pozornost kreacionisty Carla Baugha, který z něj následně svými teoriemi učinil jeden z nejrozporuplnějších artefaktů současnosti. Pracovní nástroj prý totiž zkameněl přímo v hornině v dobách před velkou biblickou potopou, a mimo jiné tak popírá dějiny vyučované ve školách. 

Střízlivýma očima 

Racionálním pohledem však nástroj připomíná pomůcku, jaká se běžně vyráběla v Americe 19. století. Odpovídá tomu tvar hlavice i její složení, v němž z 96,6 % převládá železo. Není na ní zkrátka nic nezvyklého ani jedinečného. A pokud jde o „záhadu“ zkamenění, jedná se podle geologů sice o vzácnější úkaz, ale nikoliv o zázrak: Kladivo se jen nějakým způsobem ocitlo ve vápencových sedimentech, které pak řádově během desítek let až století utuhly v horninu. 

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Baugh si však své teorie nenechal vymluvit, a v 80. letech nález dokonce koupil, aby se mohl stát středobodem výstavy v texaském Muzeu důkazů o stvoření. Propracovanými legendami poté z kladiva vytvořil klíčový artefakt, ale také „továrnu na peníze“: Replika nástroje je tam totiž dodnes nejprodávanějším suvenýrem.

V newyorské síni Sotheby’s v těchto dnech vydražili jediné známé kousky naší oběžnice, které jsou v soukromých rukou. Za tři malé vzorky měsíční horniny zaplatil nový majitel 855 tisíc dolarů, což je v přepočtu téměř 20 milionů Kč. Jde o vzorky, které na Měsíci odebrala sovětská automatická sonda Luna-16 v roce 1970.

Nešlo o první aukci těchto konkrétních kousků měsíční horniny. Stejné kousky se v Sotheby’s prodaly již v roce 1993, kdy za ně kupec zaplatil 442 500 dolarů, čili něco málo přes 10 milionů Kč. Jak je vidět, hodnota vzorků z mise Luny-16 se za tu dobu téměř zdvojnásobila.

Vzorky mise Luna-16

Dostat se měsíčním kamenům je nesmírně komplikované. Původ těchto vzorků je ale zcela legální. Jejich původní majitelkou byla Nina Ivanovna Koroljovová, vdova po slavném ukrajinském konstruktérovi sovětských raket Sergeji Pavlovičovi Koroljovovi. Koroljov zemřel v roce 1966 a neměl tudíž možnost se na vlastní oči vidět kousky Měsíce. Sovětské úřady proto učinily výjimečný krok a darovali vdově po Koroljovovi tři malé kousky ze vzorku, který odebrala na Měsíci Luna-16.

TIP: Na bedrech titánů: Věci slavných vědců se vydražily za miliony dolarů

Vzorky Měsíce mají podle expertů vysokou symbolickou hodnotu. Při pokusech o dobytí Měsíce, ať už z americké nebo sovětské strany, bylo ztraceno mnoho životů. Navíc je zcela neobvyklé, že se takto autentické vzorky Měsíce dostanou do aukce. Pro kupce to byla výjimečná příležitost a tomu odpovídá i cena vzorků Luny-16.

Že se něco chystá, se v Holešově šuškalo už pár dní před osudnou nocí z 3. na 4. prosince 1918. Po městě se svévolně potloukala skupina vojáků, která prý přijela z Moravské Ostravy. Na pogrom se připravovali důkladně nejen popíjením v místní hospodě a verbováním spojenců mezi místními občany. Přeřezali také telegrafní a telefonní dráty, aby se okolní svět o akci dozvěděl co nejpozději. Proč cílili právě na Židy? Z několika důvodů.

Vlastenecká povinnost

V Holešově žila velmi početná židovská komunita čítající více než osm stovek obyvatel. Fungovala tu samospráva nezávislá na městě, od něhož bylo ghetto symbolicky odděleno bránou. Židé měli vlastní synagogu, hřbitov, provozovali obchody a továrny. Mnoho z nich se přirozeně hlásilo k německé národnosti. „Seš vlastenec? Tak to nemůžeš zůstat stranou!” ozývalo se prý během příprav.

Tvrdilo se, že Židé za války nemuseli na frontu, že dostávali umístěnky do kanceláří. Že šmelili a draho prodávali. Jistě, to byl ten hlavní důvod: disponovali majetkem, což v poválečné bídě mnohým dobrým občanům zvedalo žluč.

Do pogromu se tak vedle relativně dobře organizovaných vojáků s vlastními veliteli zapojili i místní lidé. Po půlnoci se útočníci systematicky vrhli na židovské domy. Stříleli do oken, bili a vyháněli vystrašené obyvatele. Šli zejména po penězích a špercích – ale také s chutí ničili všechno kolem. Obchody a továrny nejprve vyrabovali a poté zapálili. 

Ironií osudu byli během noci zavražděni dva muži, kteří se teprve před čtyřmi dny vrátili z války. Židé Hugo Grätzer a Hermann Grünbaum. Zastřelili je, protože v rabujících vojácích poznali své dřívější spolubojovníky. Že je „špinavá židovka” zase zjevně nevadilo těm, kteří opakovaně znásilnili Terezii Kappovou. Čtrnáctkrát.

Všichni dobří sousedé

Když vojáci dostali, co chtěli, odjeli okamžitě z města. Pogrom však nekončil. Po okolí se rychle rozkřiklo, že „bijou Židy”. Lidé najížděli do ghetta s prázdnými vozy a domů se vraceli s nákladem peřin, nábytku, šatstva a nádobí. Pobrali téměř vše, na co přišli. Činily se i malé děti – však za dva dny budou mít bohatého Mikuláše! 

Z Kroměříže dorazil kolem páté hodiny ráno oddíl asi sto dvaceti vojáků, ti si však s rozdivočelým plenícím davem nedokázal poradit. Museli se stáhnout k nádraží a přivolat si posily. Teprve dalších 132 mužů z brněnské vojenské posádky na večer 4. prosince situaci stabilizovalo. Komise, která na konci prosince zjišťovala rozsah pogromu, sestavila přibližnou bilanci. Zcela vydrancováno bylo 51 domů, 26 obchodů, 4 hostince a palírny. Synagoga byla vyloupena a poničena, šest obchodů bylo zapáleno. Celková škoda? Pět milionů korun.

Soud s obviněnými účastníky násilností a krádeží proběhl až v létě roku 1919. Všech patnáct obžalovaných holešovských občanů se vymlouvalo na opilost – ta totiž platila za polehčující okolnost. Přihlížející a svědci jim navíc dodávali informace, jak mají vypovídat. Strategie to byla dobrá – třináct pachatelů vyfasovalo v průměru dva roky vězení. A to se jim do nich započítávala i více než půlroční vazba! 

Jednadvacet důstojníků, poddůstojníků a vojínů soudilo vojenské zastupitelství v Olomouci. U toho však veřejnost chyběla. Vrah Hermanna Grünbauma dostal deset let vězení.

Odškodnění?

Vraťme se ale zpět k těm, kterým pogrom změnil život nejvíce. Holešovská židovská komunita ztratila vše – majetky i pocit, že v novém státě pro ně existuje spravedlnost a dovolání. Noviny, které o události psaly, věc bagatelizovaly. A poukazovaly spíše na to, že ne zcela zvládnutý vojenský zásah stál město jen zbytečné výdaje. Reportéři se také strachovali, jak asi bude republika vypadat v zahraničním tisku a že to českému lidu jen ublíží. Antisemitské články připomínaly, že Židé se nikdy nepřizpůsobí a že si za to vlastně mohou sami.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

A odškodnění? Pojišťovny se cukaly. Tvrdily, že škody má hradit stát. Tajný přípis Ministerstva vnitra navíc určil, že „každá větší částka bude považována za nespravedlivě přemrštěnou a posuzována jako pochybená.” Poškození museli vyplňovat speciální formuláře a i když komise vyčíslila jejich újmu na 2 627 725 Kč, ke vyplacení schválila jen pětinu této částky. Tím to nekončilo. Nakonec bylo sedmnácti osobám dohromady proplaceno kolem 90 tisíc. Zbylých šedesát jedna žadatelů nedostalo nic. Soudili se dál. Neúspěšně a nakonec to vzdali. Kdo by se divil, že během dvacátých let se z města odstěhovalo devadesát procent místních Židů? Zkázu židovského Holešova poté dokonali nacisté ve čtyřicátých letech. 

Antika objevila fenomén, který milujeme dodnes – války bez mrtvých, jinými slovy sport. Populární kratochvíle starého světa jako zápas či závody vozatajů nejsou ničím jiným než otupenými dovednostmi v umění zabíjet. S tím, jak se antický svět stával globalizovaným a civilizovanějším, pominula potřeba permanentního boje o život. Naopak, sousedi se spolu naučili vycházet do té míry, že se přirozené a hluboce zakořeněné soupeření mohlo obrátit „pouze“ v souboj o čest a slávu, a později samozřejmě také o peníze. 

První přátelské střety, v nichž se jeden muž pokoušel povalit na zem druhého, dokládají vyobrazení zápasníků na stěnách mongolské jeskyně zhruba z roku 7000 př. n. l. Je ovšem pravděpodobné, že se lidé začali zápasení věnovat o celá tisíciletí dřív coby „tréninkové“ technice. Ukázalo se to být velmi užitečné: Mladí muži dostali šanci ukázat své schopnosti a změřit síly s vrstevníky. Pokud několik sousedících vesnic uspořádalo „turnaj“, bylo možné uvolnit agresivitu a vzájemné neshody vypořádat bez krveprolití. 

Núbijští šampioni

Dlouhá tradice zápasů vyvrcholila v Egyptě a v Řecku. Staří Egypťané se na zápasení vrhli stejně jako na každý jiný „historický“ úkol – tedy s plnou vážností a odhodláním. Ačkoliv pěstovali nemálo jiných sportů, například běh, vrh oštěpem či plavání, zápasníci přitahovali davy. V hrobkách faraonů i nižších úředníků a důstojníků se zachovaly obrazy z jejich oblíbených klání, takže si dnes dokážeme udělat představu také o populárních šampionech. 

Přeborníky v dané disciplíně však nebyli Egypťané, nýbrž zápasníci z jiné země: Na jih po proudu Nilu se rozkládala Núbijská říše, kterou kultura silnějšího souseda značně ovlivnila. Tamní panovníci se nechávali zobrazovat se stejnými majestátními symboly jako faraoni a jejich hrobky kopírovaly egyptské vzory. Vztah Núbijců k Egyptu byl komplikovaný: Během stovek let kolísal od velmi přátelských období, plných vzájemné kulturní výměny a bohatého obchodu, až k otevřeným válkám a trestným výpravám, po nichž města zůstávala ležet v troskách. Egypťané Núbii několikrát dobyli, což ovšem platilo i obráceně. Říše faraonů si však po většinu historie udržela převahu ve všem – kromě kvality zápasníků. 

Větší a silnější

Několik dochovaných stél zobrazuje zápasníky tmavé pleti vedle světlejších egyptských protějšků. S jistou jízlivostí, která očividně pramenila z reality, jsou egyptští borci zachyceni jako drobnější a útlejší. Přesnou podobu sportovních klání neznáme, podle všeho ovšem nebyly zápasy určeny jen pro obyčejné davy. Stéla nalezená v chrámu Ramsese III. zpodobňuje celou diplomatickou delegaci z Núbie při sledování vzájemného střetnutí šampionů: Egypťan má na sobě vojenský stejnokroj, zatímco Núbijec se oblékl do „sportovního“. Dějiny samozřejmě píšou vítězové. Aby snad faraonova čest neutrpěla, končí zápas egyptským vítězstvím, s nápisem: „Ó, černý nepříteli, ty, který ses chvástal! Svrhnu tě na zem před zraky faraona!“

Není příliš pravděpodobné, že by existovala třída profesionálních zápasníků, na niž by pravidelně chodily zástupy fanoušků. Spíš se jednalo o vojáky – ať už egyptské, nebo nucené odvedence z podrobené Núbie –, kteří si vzájemnými souboji krátili dlouhou chvíli, případně se připravovali na skutečnou válku. O vyhlášené kvalitě černých borců dnes svědčí snad i jejich pokračovatelé z moderního Súdánu a Senegalu, tzv. zápasníci nuba. 

Řecká inspirace

Také Řekové své zápasníky milovali. Kromě klasického stylu, který se dochoval v podobě tzv. řeckořímského zápasu, se ovšem drsní atleti zapojovali i do tzv. pankrationu, jenž tvořil součást olympijských her od roku 648 př. n. l. Šlo o jednu z disciplín, kterou se novodobé olympijské hnutí barona Peirra de Coubertina rozhodlo ignorovat, zatímco zápas se coby „gentlemanský“ sport na soupisku dostal. Pankration byl totiž nesmírně brutální, protože ho nesvazovala téměř žádná pravidla. 

Podle historických popisů by se dala antická disciplína přirovnat k dnešnímu stylu MMA (smíšená bojová umění, jež obvykle kombinují prvky juda, brazilského jiu-jitsu a thajského boxu). Soupeři směli použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo samozřejmě o přípravu na válku, v jejíž vřavě se mohly získané dovednosti nesmírně hodit. Pokud se střetly dvě natěsnané hradby štítů, bez možnosti se pořádně rozmáchnout kopím, mohlo podmetení nohou soupeře v tlačenici vyvolat dominový efekt a následně vést k prolomení linie – tedy k vítězství. Ostatně Homérovy eposy se hemží popisy heroických akcí, kdy jediný hrdina obrátil celou armádu protivníka na útěk. Nemluvě o Sparťanech, kteří v legendární bitvě u Thermopyl po zlomení mečů bojovali proti Peršanům holýma rukama. 

Posmrtná sláva

Zvítězit v nejtvrdším bojovém sportu na olympijských hrách znamenalo obrovskou čest a soutěže byly někdy tak zuřivé, že končily smrtí účastníků. Nejslavnější bojovník své doby, Arrhichion, dokonce v roce 564 př. n. l. zvítězil – ačkoliv byl mrtvý. Historik Pausanius tvrdí, že „nikdy neporažený“ borec byl tentokrát na pokraji své první olympijské prohry: Soupeř mu zezadu ovinul trup nohama a rukama jej škrtil. Arrhichion začal kolabovat, přesto prý ještě dokázal protivníkovi vykloubit palec u nohy a nebohý zápasník se prý kvůli trýznivé bolesti okamžitě vzdal. Když však chtěli rozhodčí vítězného šampiona zvednout, zjistili, že přiškrcení bylo smrtelné. Arrhichiona tak olivovou ratolestí korunovali posmrtně. Nebyl ovšem jediný, kdo ze souboje neodešel po svých. 

TIP: Sumo: Japonská tradice ovládaná cizinci

K velmi neoblíbeným, zároveň však nesmírně úspěšným zápasníkům patřili Sparťané. S „Lakedaimonskými“ byla obecně těžká domluva v politice, natož ve sportu. V důsledku tvrdého vojenského výcviku, který podstupovali od mládí, se často při zápasech nedokázali „přepnout do civilního módu“. Brali tudíž tato střetnutí smrtelně vážně – a to doslova. Jejich protivníci někdy prohru zaplatili životem, protože spartští šampioni často odmítali přijmout gesto, jímž se borci z druhého tábora vzdávali. Ve Spartě bylo navíc při tréninku dovoleno píchat do očí a kousat, což oficiální pravidla zakazovala. Jenže zvyk je, jak známo, železná košile… 

Argentinci Nano Salguerovi lékaři nedávno diagnostikovali rakovinou tlustého střeva. Podobně jako u dalších nádorových onemocnění i u tohoto typu rakoviny je důležitá její včasná diagnostika. Nano tak měl vlastně kus štěstí v neštěstí. Patřil totiž mezi skupinu pacientů, u kterých se na nemoc přišlo včas.

Lékaři Nano Salguera odeslali do regionální nemocnice v Córdobě, kde se ho ujal Dr. Paul Lada – onkolog s 42letou praxí. Lékař provedl chirurgické odstranění nádoru a Nano se nyní po náročné operaci úspěšně zotavuje. Na svého zachránce ale nezapomněl – kůži na zádech si mladý Argentinec nechal vyzdobit podobiznou lékaře. Snímek tetování později spolu s poděkováním poslal Dr. Paulu Ladovi. Ten byl z nápadu svého pacienta překvapený.

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

„Ještě nikdy se mi nestalo, aby si některý z mých pacientů nechal vytetovat moji tvář na své tělo.“ Zdůraznil ale, že úspěch léčby nikdy nezávisí jen na jednom konkrétním lékaři. O pacienty se stará celá armáda lidí – od praktických lékařů až po zdravotní sestry a další nemocniční personál. 

Tygři kaspičtí (Panthera tigris virgata)  kdysi obývali řídké lesy a říční koridory na západ a na jih od Kaspického moře (území Turecka a Íránu) a střední Asii (státy bývalého Sovětského svazu) včetně pouště Taklamakan a části Číny. Po tygrovi ussurijském (Panthera tigris altaica) a tygrovi indickém (panthera tigris tigris) šlo o největšího tygra na světě. Pyšnil se silnýma nohama, statným tělem a neobvykle dlouhými drápy. Zbarvený byl podobně jako tygr indický – se zlatožlutým podkladem na hřbetě, tmavými pruhy na slabinách, bílou hrudí a břichem. V zimě narůstala tygrům kaspickým dlouhá srst – především na břiše a šíji.

Vybiti a vytlačeni

Tygři lovili zvířata migrující ve stádech, zejména divoká prasata. Hlavní podíl na jejich vyhubení měla ruská vláda, která udělala vše pro to, aby tygry kaspické zcela vyhladila. Důvodem byla plánovaná rekultivace obrovského území na počátku 20. století.

Ruská armáda dostala příkaz zabít všechny tygry v oblasti Kaspického moře, což se víceméně podařilo. Jejího příkladu následovali farmáři, kteří začali čistit lesy a pěstovat rýži a bavlnu. Zbylí tygři tak byli vytlačeni do hustých lesů, mokřin a nakonec do hor, kde dlouho nepřežili. Existují neověřené údaje o jejich výskytu ještě v padesátých letech v oblasti zvané Tygrovaja Balka v Tádžikistánu.

Návrat jen v oblasti teorie

Podle Firouzova Průvodce faunou Íránu zde byl poslední exemplář zastřelen v roce 1947, jiné zdroje uvádějí rok 1959, 1970 či dokonce 1997. Ať už je tomu jak chce, fakt, že tygři kaspičtí vyhynuli, zůstává smutnou pravdou. Dnes není v zajetí chován jediný kus a nikdy nebyly učiněny pokusy o chov s následnou reintrodukcí do volné přírody.

TIP: Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Nedávno však díky britským vědcům vysvitla nová naděje. Genetická analýza odhalila, že stále žijící tygr ussurijský se od tygra kaspického liší jen jediným písmenkem genetického kódu. To pravděpodobně znamená, že šlo o stejný poddruh, jehož populace se rozdělily před pouhými sto lety. Je tedy možné, že v budoucnu se podaří tygra kaspického znovu vyšlechtit a že asijský pruhovaný obr zase ožije.

Když vesmírnému teleskopu Kepler začaly selhávat klíčové systémy a jeho vědecká kariéra se chýlila ke konci, operátoři se na poslední chvíli snažili důmyslnými inženýrskými postupy „vymáčknout“ z teleskopu ještě nějaká pozorování. 

Asi polovinu takto získaného času k pozorování teleskop Kepler věnoval snímkování nejvíce slibných hvězd, kde bylo možné očekávat objevy nových planet. Ve zbylém času se Kepler zabýval vzdálenějším vesmírem. Mimo jiné pozoroval cizí galaxie a hledal v nich čerstvě explodující supernovy, které zatím nejsou dost jasné, abychom je zachytili na Zemi.

Rychlá supernova

V rámci této kampaně letos 4. února teleskop Kepler detekoval první známky exploze supernovy, k níž došlo v galaxii vzdálené asi 170 milionů světelných let. Šlo o supernovu typu Ia, tedy explozi bílého trpaslíka, který si nakradl hmotu od hvězdného partnera. Supernova dostala označení SN 2018oh.

TIP: Hvězdný zloděj v souhvězdí Jeřába přežil neobvyklou supernovu

Většina supernov typu Ia se po spuštění exploze postupně zjasňuje a největší záře dosahují asi tři týdny po explozi. Brad Tucker z Australian National University a jeho tým ale zjistili, že supernova SN 2018oh se zjasnila velmi rychle a nejvíce zářila už týden po explozi. Podle Tuckera je možné, že při explozi supernovy v tomto případě mohutná rázová vlna zasáhla hvězdného partnera a vytvořila extrémně horké a jasné halo, které zesílilo záři supernovy SN 2018oh.

Letos již podruhé v Austrálii ve velkém „prší“ z nebe kaloni. V tomto případě jde o kaloně zlatotýlé, kteří žijí v severovýchodní části Queenslandu, ale také na Nové Guineji a řadě menších ostrovů v okolních vodách. A prý bude ještě hůř. Vědci se domnívají, že podobné šokující události se stanou v horkém světě spíše pravidlem.

Kaloni padající z oblohy

Odborní ochránci přírody a dobrovolníci z řad místních obyvatel udávají, že v nedávných dnech zahynulo v Queenslandu kolem 4 tisíc těchto kaloňů. Padali z oblohy jako mouchy. V těchto dnech bylo přitom ve městě Cairns naměřena teplota až 42,6 stupňů Celsia. Hromadná úmrtí neohrožují jen samotné kaloně, ale také lidi, kteří žijí poblíž. Jejich zdraví je kvůli množství mrtvých kaloňů ohroženo.

TIP: Smutné scény z rozpálené Austrálie: Vaření kaloni padající z oblohy

Kaloňů zlatotýlých je sice zatím relativně dost (status ohrožení podle IUCN je u nich aktuálně na stupni - málo dotčený), mají ale nevýhodu v tom, že žijí na poměrně malém území. Sucho během horkých „zim“ v Austrálii vystavuje tyto velké denní netopýry mnohým rizikům vlastně odjakživa. V poslední době se ale objevují stále častější a stále extrémnější vedra. Budoucnost kaloňů zlatotýlých tak není zrovna růžová.

Automobilka Audi ve spolupráci se společnostmi Italdesign a Airbus vyvíjí pozoruhodný transportní systém Pop.Up Next. Je to napůl dron kvadrikoptéra a napůl autonomní elektrické vozidlo.

Společnost nedávno předvedla Pop.Up Next i na veřejnosti, i když šlo jen o jeho zmenšený model. Systém tvoří tři součásti. První z nich je kabina pro pasažéry, kterou je možné připojit buď k elektromobilu anebo k elektrickému dronu. Podle toho pasažéři buď jedou, anebo letí.

TIP: Autonomní vozidlo Panasonic nabízí jízdu s interaktivním stolním displejem

Společnost Audi letos prohlásila, že by takový systém mohl být na trhu nejdříve za 7 až 10 let. Prý ještě zbývá překonat řadu velkých technologických, ale také legislativních problémů. Podle dostupných informací čelí podobným problémům i ostatní společnosti, které vyvíjejí podobné systémy létajících taxi. Stále tedy není jasné, kdo z nich nakonec zvítězí a bude létat se zákazníky jako první.