Pralesy této planety jsou neustále v ohrožení. Brazilské ministerstvo životního prostředí nedávno zveřejnilo nové údaje, podle nichž se situace pralesů v Amazonii zhoršuje. Vše nasvědčuje tomu, že se v poslední době v Amazonii kácelo více, než v průběhu posledního desetiletí.

Satelitní snímky ukazují, že mezi srpnem 2017 a červencem 2018 přišly pralesy v brazilské části Amazonie o zhruba 7 900 kilometrů čtverečních své rozlohy. To odpovídá ploše, kterou by pokrylo pět Londýnů i s předměstími anebo deset New Yorků. Oproti předešlému období je to nárůst odlesnění o 13,7 procent. Odborníci odhadují, že v brazilské Amazonii v uvedeném období padlo asi 1,2 miliardy stromů.

TIP: Zlato proti přírodě: Dolování zlata likviduje pralesy v Peru

Situace je o to horší, že nově zvolený prezident Brazílie Jair Bolsonaro nijak neskrývá své záměry privatizovat pralesy v Amazonii a vydat je v plen průmyslovým a těžařským společnostem. Budoucí osud Amazonie i s její bohatou biodiverzitou je tak bohužel ohrožen.

Americký tým vědců prostudoval ušní maz plejtváků obrovských, plejtváků myšoků a keporkaků, kteří žili v Pacifiku a Atlantiku mezi lety 1870 a 2016.

Vzorky mazu získali z muzeálních exponátů a zjišťovali v nich hladinu stresového hormonu kortizolu. Výsledky jejich výzkumu ukazují, že nejvyšší hladinu kortizolu v těle měly velké velryby v šedesátých letech 20. století, kdy velrybaření na planetě dosáhlo vrcholu. V té době bylo vytěženo až 150 tisíc velryb a přeživší kytovci z toho neměli dobrý pocit.

TIP: V Arktidě dramaticky mizí mořský led, ale velryby jsou z toho u vytržení

V ušním mazu velryb je ale také zapsáno, že byly hodně stresované v první polovině čtyřicátých let 20. století. V té době přitom byl lov velryb na nízké úrovni. Podle vědců velryby v tomto období stresovala 2. světová válka, která probíhala i v oceánech. Atlantik a Pacifik byly plné hluku, lodí, ponorek, letadel, explozí a hořícího paliva. Ani to se podle všeho kytovcům příliš nelíbí.

Dne 14. listopadu 1918 uplynuly dva týdny od vyhlášení Československé republiky a tři dny od oficiálního ukončení první světové války. Revoluční národní shromáždění v Praze zvolilo na ustavující schůzi prezidentem jednomyslnou aklamací Masaryka. Kandidát nebyl přítomen (do metropole dorazil až za týden), nikdo nepočítal hlasy pro ani proti, někteří poslanci dokonce hlasování nestihli. Kdo by se ale v nadšené atmosféře revolučních dní zabýval takovými detaily. 

Regulérní volba

Prozatímní ústava prezidentovi přiznávala víceméně reprezentativní funkci. Masaryk se postavil proti a domohl se rozšíření pravomocí, především co se týkalo rozpouštění parlamentu a absolutního veta u některých zákonů. 

Když měl za sebou Masaryk necelou polovinu mandátu, požádal, aby jej ve funkci potvrdilo i Národní shromáždění, vzešlé z regulérních parlamentních voleb. Prezident osvoboditel se toho dočkal 27. května 1920, kdy byl zvolen 284 hlasy z celkových 411 na sedm let. Volbu provázely nepokoje a demonstrace v Sudetech, které si vyžádaly více než pět desítek životů. 

Na pozadí politických bouří

Podruhé se stal Masaryk prezidentem 27. května 1927. Překonal sice nutnou třípětinovou většinu hlasů, ale volba rozhodně neměla hladký průběh. Pražský hrad byl coby mocenské centrum trnem v oku politickým stranám, především nejsilnější z nich, agrárníkům. Podporu Masarykovi nakonec vyjednal jejich předseda Antonín Švehla, když odmítl vlastní kandidaturu a navíc pojistil hlasy německých poslanců. Nebýt jich, silný protimasarykovský tábor tvořený komunisty, slovenskými hlinkovci a národními demokraty by volbu posunul do druhého kola, jehož se Masaryk podle tisku již dříve odmítl zúčastnit. Chtěl jasnou a silnou podporu.

TIP: Tatíčkův jasný nástupce? Edvard Beneš získal ve volbě více hlasů než Masaryk

Třetí sedmileté funkční období Masaryk zahájil po volbě 24. května 1934, při níž obdržel 324 ze 418 hlasů. Jeho protikandidátem byl předseda KSČ Klement Gottwald. 

Nutno dodat, že vážně nemocný Masaryk v úřadu pokračovat nechtěl, nepodařilo se mu však prosadit vyvoleného nástupce Edvarda Beneše. Partajní lídři hovořili o uznávané osobnosti z akademické sféry, která by byla snáze manipulovatelná. V těžké době, kdy se republika zmítala v hospodářské krizi a v Německu se chopili moci nacisté, se Masaryk zalekl slabých či populistických kandidátů a navzdory špatnému zdraví pokračoval. Při slavnostní přísaze nebyl schopen přečíst prezidentský slib a několikrát zavrávoral. Slábnoucí Masaryk z posledního funkčního období odsloužil pouhý rok a půl. Dne 14. prosince 1935 abdikoval.

Již do první světové války promluvily obří dělostřelecké zbraně ve službách německé císařské armády. Šlo mimo jiné o železniční děla, obléhací moždíř přezdívaný Tlustá Berta nebo takzvané Pařížské dělo. Není tudíž divu, že na tyto úspěchy chtěla navázat i třetí říše. Wehrmacht proto mohl počítat s rychlým rozmachem dělostřelectva, a to včetně projektů, které si zaslouží pozornost z hlediska koncepce, technologie či rozměrů, ačkoliv mnohé z nich patří spíše do muzea válečných kuriozit.

Modernizace starých kanonů 

Na konci první světové války vlastnilo Německo celkem 96 železničních děl, a ačkoli Francie požadovala destrukci všech, zejména díky zastání Velké Británie si Výmarská republika mohla nechat 24 kusů ráže 210, 238 a 281 mm (formálně 21, 24 a 28 cm) v úloze kanonů pro pobřežní obranu. Když nacistický režim zahájil v roce 1935 rozsáhlou remilitarizaci, padlo rozhodnutí je modernizovat, přičemž vznikly další exempláře ze skladovaných součástí a značka Krupp se pustila do vývoje nové generace děl.

Na počátku druhé světové války měl tedy Wehrmacht ve výzbroji 32 kolejových kanonů v kalibrech 149, 173 (formálně 15 a 17 cm), 238 a 281 mm. Ve všech případech se jednalo o zbraně z bitevních lodí a křižníků, jež Němci lafetovali na železniční podvozky. Nejrozšířenější byly zbraně poslední uvedené ráže, pro něž se občas užívala přezdívka Bruno, později doplněná i přídavným jménem, jež odkazovalo na určité vlastnosti konkrétního děla. Díky modernizacím a přestavbám část děl dostala delší hlavně, a proto nesly různé verze označení jako Kratší Bruno, Dlouhý Bruno, Těžký Bruno či Nový Bruno. Poslední uvedená zbraň nabízela maximální dostřel až 46,6 km, kdežto u původní verze šlo „jen“ o 29,5 km.

Anzio Annie

Oficiálně se pro železniční děla užívalo označení K(E) (Kanone (Eisenbahn), což většinou doplňoval údaj o ráži, případně „osobní“ jméno. To platilo i pro nové typy, na kterých zahájili práce Kruppovi inženýři. Nejvýznamnějším z nich byl 28cm kanon s názvem K5(E), kde číslo 5 odkazovalo na zamýšlený maximální dostřel 50 km. Hlaveň kalibru 283 mm o délce 21,5 m, která spočívala na lafetě na dvoudílném podvozku, ale nakonec dokázala střílet granáty o hmotnosti 255 kg na vzdálenost až 64 km. Továrny opustilo asi 25 kusů, mezi nimiž si určitě největší slávu získal exemplář, jemuž Němci říkali Leopold, ale do historie se zapsal spíše jako Anzio Annie.

Tuto přezdívku mu dali Američané, na něž střílel při vylodění v Itálii a kterým se ho posléze povedlo ukořistit, takže je vystaven v muzeu základny Aberdeen. Druhý nový kanon se mohl chlubit hlavní ráže dokonce 381 mm a dostal jméno Siegfried, avšak výrobní linky opustily jen čtyři kusy. Zbraň s hlavní dlouhou 18,4 m se shodovala s těmi, jež měly slavné bitevní lodě třídy Bismarck, a pálila granáty o hmotnosti 800 kg na dálku 42 km, popřípadě lehčí 495kg munici na vzdálenost 55,7 km. Jistě šlo o působivé výkony, avšak Siegfried byl již příliš velký a nemotorný a hlaveň měla životnost jen asi 200 ran. 

Šípové střely

Už zmíněný kanon K5(E) ráže 283 mm (formálně 28 cm) měl drážkovanou hlaveň podobně jako Pařížské dělo z první světové války. Výkony této zbraně byly dobré, ale na stole se záhy objevily i nápady na jejich další zvýšení. Mezi ně patřil raketový granát, který nabízel dostřel přes 86 km, avšak s enormní nepřesností, jelikož tyto projektily dopadaly někdy i celé kilometry od cílového bodu.

S jiným návrhem potom přišel inženýr Hans Gessner, jenž působil na základně Peenemünde. Vytvořil takzvanou šípovou střelu neboli Pfeilgeschoss, označovanou i zkratkou PPG (Peenemünde Pfeilgeschoss). Měla tělo s průměrem 120 mm, na zádi čtyři stabilizátory o průměru 310 mm a uprostřed třídílný kroužek o stejném průměru. V těle se nacházelo 25 kg trhaviny. Jeden exemplář kanonu K5(E) pak byl převrtán tak, že vznikla hladká hlaveň s průměrem oněch 310 mm. Výsledná zbraň obdržela název K5 Glatt a při zkouškách vypálila šípovou střelu na vzdálenost přes 150 km.

Šlo však o výrobně velice náročný systém, jelikož vyžadoval tu nejkvalitnější ocel, aby se složitě tvarovaný projektil při zrychlování v hlavni nedeformoval. I minimální změna by vedla k obrovské nepřesnosti. Sériová výroba PPG tudíž začala až koncem roku 1944 a neexistují spolehlivé záznamy, že by se tyto projektily dočkaly reálného nasazení, přestože Němci stihli postavit ještě druhý kanon K5 Glatt. Podle některých zdrojů byly možná odzkoušeny i větší PPG pro Těžkého Gustava a Dlouhého Gustava a objevil se pozoruhodný výpočet, že při palbě z druhé zmíněné zbraně by takový granát mohl mít dostřel snad až 1 600 km!

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (2)

V pondělí 26. listopadu 2018 před devátou hodinou večer sonda InSight americké vesmírné agentury NASA úspěšně přistála na Marsu. Mise tohoto unikátního robotického geologa, který bude jako první zkoumat Mars hlouběji pod povrchem, započala 5. května letošního roku (2018), kdy se sondou odstartovala nosná raketa Atlas V ze základny Vandenberg Air Force Base v Kalifornii. Vše proběhlo podle plánu a sonda InSight přistála na povrchu Marsu v oblasti Elysium Planitia.

Přistání na rudé planetě rozhodně není rutinní záležitostí. Podstatná část misí vyslaných k přistání na Marsu skončila částečným nebo naprostým neúspěchem. Problematická je především řídká atmosféra Marsu, která příliš nepomáhá při brždění přistávající sondy. Sonda InSight měla výhodu v tom, že pro přistání na Marsu použila vyzkoušenou a osvědčenou technologii. Mechanismus přistání této sondy totiž vychází z úspěšné mise sondy Phoenix, která přistála na Marsu v roce 2008. Jak sondu Phoenix, tak i sondu InSight přitom postavila společnost Lockheed Martin Space.

Přistání mise InSight

Výhodou mise InSight bylo i to, že bylo do značné míry jedno, kde přistane. Přístroje sondy by měly získat cenné údaje prakticky kdekoliv na povrchu Marsu. Proto bylo možné místo přistání do určité míry na poslední chvíli měnit, podle konkrétních podmínek na Marsu. Inženýři navíc při konstrukci sondy počítali s tím, že na Marsu bývají monumentální prachové bouře. Týká se to i fáze přistání mise. Padák sondy byl proto konstruován tak, aby vydržel podmínky prachové bouře, což ale nakonec nebylo nutné.

TIP: Jak prozkoumat vnitřní část Marsu? NASA na planetu vyšle robotického seismologa

Robotický geolog InSight v kritických chvílích sestupu na Mars uspěl a my bychom se díky jeho výzkumu měli dozvědět spoustu zajímavých věcí o nitru kamenných planet. Data mise InSight přispějí k poznání, jak vlastně takové planety a velké měsíce, včetně Země nebo třeba Měsíce, vznikají. Porovnáním nitra Marsu s nitrem Země bychom se také měli dozvědět víc o důvodech, proč se Mars dnes tolik liší od naší planety.

V dřívějších dobách se na zeměpisných mapách nacházela „bílá místa“, označovaná jako Terra incognita, tedy „země neznámá“. Dnes podobná „bílá místa“ najdeme zejména na dně oceánu a na cizích planetách. Neprobádaná místa existují ale i tam, kdy bychom to nejpíš nečekali - v lidském mozku.

Našli jsme lidskou jedinečnost?

Neurovědci se snaží tato bílá místa zmapovat, ať už studiem lidských mozků anebo mozků zvířat. Nedávno se jim podařilo při takovém mapování odhalit doposud neznámou oblast, kterou nazvali v angličtině „endorestiform nukleus“. Podle jejího objevitele a světoznámého vědce Dr. George Paxina by tato oblast mohla být součástí mozkových struktur, které dělají lidi unikátním druhem. U makaků ani u jiných studovaných zvířat se totiž tuto oblast identifikovat nepodařilo. 

TIP: Unikátně lidský? Vědci nalezli nový typ neuronu v lidském mozku

Odborníci předpovídali existenci této oblasti mozku celá desetiletí. Nakonec ji ale odhalili až díky pokroku v metodách barvení mozkové tkáně a pokročilých zobrazovacích technologiích.

„Endorestiform nukleus“ se nachází poblíž spojení mezi mozkem a míchou, v oblasti takzvané prodloužené míchy, která je zodpovědná za udržení rovnováhy a za přesné motorické pohyby. Funkce nově objevené oblasti mozku ještě není známá, neurovědci ale hodlají po jejím smyslu intenzivně pátrat.

V listopadu 2016 došlo k silnému zemětřesní na Novém Zélandu. Epicentrum zemětřesení se nacházelo poblíž města Kaikoura na východním pobřeží Jižního ostrova, které je vyhledávaným cílem turistů. Zemětřesení mělo magnitudu 7,8, vyžádalo si dvě lidské oběti, a došlo při něm k pohybům na celkem 25 seismických zlomech současně. Podle geologů šlo o nejkomplexnější zemětřesení známé historie.

Když se třese země

Zemětřesení doprovázely vlny tsunami, které dosahovaly výšky až 7 metrů. Otřesy také způsobily celou řadu pohybů a změn terénu v okolí. Severozápadní výběžek Jižního ostrova zvaný Cape Cambell, se posunul o více než 2 metry severovýchodně, směrem k Severnímu ostrovu, a také se zvedl asi o metr. Město Kaikoura se posunulo o téměř metr severovýchodně a zvedlo se asi o 70 centimetrů. Východní pobřeží Jižního ostrova se posunulo asi o 5 centimetrů západně. Město Nelson, které se nachází na severním okraji Jižního ostrova, pokleslo do moře asi o 2 centimetry.

TIP: Mount Everest se po zemětřesení v Nepálu posunul o 3 centimetry

Největší město Jižního ostrova Christchurch se posunulo o 2 centimetry jižně a Wellington, hlavní město Nového Zélandu a největší město Severního ostrova, se zase posunulo o pár centimetrů severně. Celý Nový Zéland leží v seismicky „horké“ oblasti, kde na sebe narážejí Australská a Pacifická tektonická deska.

Na rozdíl od egyptského „pupku světa“ se jeho starořecký nástupce zvaný omfalos dochoval, i když přetrvávají jisté pochybnosti, zda jde o originál, nebo o kopii z pozdější doby. Nachází se v muzeu v Delfách a také k němu se váže zajímavá legenda. 

Podle antické mytologie vyslal kdysi Zeus z protilehlých koutů světa dva orly, kteří se měli setkat v jeho středu. Ptáci se po dlouhé cestě nakonec střetli nad starořeckými Delfami. Právě tam následně nejvyšší bůh řeckého panteonu spustil z nebe kámen, čímž započalo stvoření. Omfalos se později přesunul do delfské věštírny, přesněji do jejího nejposvátnějšího prostoru, tzv. adytonu. Jen kousek od něj měla zpoza závěsu na zlaté trojnožce věštit věhlasná Pýthie. 

Nádoba na opiáty? 

Nejvýmluvnější svědectví o podobě delfského omfalu přinesl řecký cestovatel a zeměpisec Pausanias, který věštírnu ve 2. století navštívil a podrobně popsal. Zaoblený mramorový balvan prý zdobily rytiny tanečníků i drahé kameny. Údajně patřil k nejposvátnějším částem chrámu, věřící ho každý den natírali olejem a během svátků jej halili do vlny. 

Kámen je uvnitř dutý a fakt, že dle dávných svědectví umožňoval komunikaci s bohy, vedl některé badatele k zajímavým hypotézám. Podle jedné z nich například mohl spočívat na zřídle toxických výparů. Přímo pod věštírnou se totiž setkávají dva tektonické zlomy, jimiž se do okolních pramenů uvolňuje teplo a zahřívá organické usazeniny. Podle chemických analýz je výsledkem silná koncentrace etylenu, který vyvolává euforické stavy. Historik Plutarchos, jenž věštírnu navštívil, si výparů povšiml a jejich efekt správně odhadl ve svém díle. 

Poklad v muzeu

Dnes lze původní rekonstruovaný omfalos obdivovat v muzeu v Delfách, zatímco v ruinách chrámu se nalézá kamenný kužel vyznačující místo, kde kdysi stával. Podobně jako v případě benbenů ani delfský omfalos nebyl zdaleka jediný – podobné kameny se našly nedaleko Athén, v Thébách nebo v egyptském Karnaku. Je však možné, že se jejich význam přece jen lišil a mohly sloužit ke konkrétním rituálům daného místa. 

Lékařské centrum marylandské zoo přijalo želvu, kterou její zachránci objevili s promáčknutým krunýřem: Obvykle se poškodí vrcholek schránky, tentokrát však bylo zvíře zmrzačené vespod. Lékaři sice praskliny spojili a vyztužili, aby se však rány zacelily, musejí zůstat nad povrchem země.

Na podobné situace není zvěroléčba připravena, a tak přišla na řadu improvizace: Problém vyřešil student Garrett Fraess, který s pomocí své známé navrhl a sestavil speciální vozítko ze stavebnice Lego. Želva je díky němu mobilní, ale také zůstává v pozici, jež napomáhá uzdravení – a podle odborníků by se měla během roku vrátit do přírody.

Lidé si často myslí, že ve věku dinosaurů, tedy v období druhohor, byli savci jenom malá ušlápnutá zvířata, která se třásla ve stínu svých velikých a nebezpečných konkurentů. Nově objevený gigantický býložravý savec z triasu ale dokazuje, že to rozhodně neplatilo vždy.

Lisowicia bojani patřil mezi savce ze skupiny synapsidů, který žil v triasu, asi před 205 miliony let. Paleontologové objevili stopy lisowicie poblíž vesnice Lisowice v Horním Slezsku, která byla po dlouhou dobu součástí Českého království. Byl to úctyhodný tvor dlouhý 4,5 metru, na výšku měřil okolo 2,6 metru a vážil až 9 tun. Zatím není úplně jasné, jak a v jakém prostředí lisowicie žila, její stravou byly ale nepochybně rostliny.

TIP: Předek krokodýlů Carnufex carolinensis byl postrachem triasu Severní Ameriky

Lisowicie se velikostí vyrovnala dospělému slonu africkému a v období triasu to musel být jeden z největších obrů planety. Další takto velké savce známe až z období eocénu ve třetihorách, dlouho po vymření neptačích dinosaurů na konci druhohor.