V březnu 1918 ve 4:40 ráno ozářila potemnělé nebe nad Saint-Quentinem bílá světlice, po které rozpoutali císařští dělostřelci v britských zákopech pravé peklo. Bombardování trvalo sice krátce, za pouhých pět hodin však zasypalo nepřátelské pozice neuvěřitelný 1 160 000 granátů.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Za předchozí téměř čtyři roky podobnou baráž západní fronta nezažila. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazili ze svých okopů úderníci podporovaní letectvem a s použitím otravných plynů. Jejich postup zdevastovanou zemí nikoho dokonale kryla silná mlha spolu s kouřem po bombardování. 

Ofenziva začíná

Některým úderným jednotkám se podařilo prorazit první linií a podobně jako v minulých letech měly hlavní podíl na německém úspěchu. Jeden z důstojníků později vzpomínal na bojovou morálku: „Útočný duch, duch pruské pěchoty, pronikl masami jednotek (…) po čtyřiačtyřiceti měsících tvrdých bojů se vrhaly na nepřítele se stejným nadšením jako v srpnu 1914.“

Dohodové jednotky dokázaly vzdorovat nesmírnému tlaku jen krátce. Velitel 5. armády generál Hubert Gough nařídil už 22. března svým mužům ustoupit k řece Sommě, 3. armáda zatím držela s vypětím všech sil své pozice. Během stahování zavládl mezi Brity zmatek a v linii se často objevovaly volné průchody. Toho využívali Němci a pronikali nezadržitelně do týlu prchajících vojsk.

Ne všechny britské jednotky však stihly ustoupit včas a vilémovská armáda je rychle obklíčila a postupně likvidovala. Během prvních dní tak padly do zajetí tisíce Britů a mrtvých přibývalo s každou minutou. Některé zdroje uvádějí, že jen první den ztratili Němci 40 000 mužů a stejné ztráty utrpěl také Britský expediční sbor. Rychlý ústup Goughových mužů navíc způsobil obnažení pravého křídla 3. armády, které hrozilo postupné obklíčení.

Vítězství na dosah

I přes obrovské ztráty úderníci rychle pronikali skrze britské linie a nečekaný úspěch překvapil i samotného Ludendorffa. V prostoru Saint-Quentinu, kde se nepřátelská obrana zcela zhroutila, začal dokonce postup německých jednotek brzdit. Tím ovšem porušil zásadu, že je třeba útočit v místech nejslabšího odporu, a zbytečně hnal vlastní pěšáky na jatka na severním úseku, kde Britové prozatím tvrdohlavě odolávali.

Zdálo se, že operace Michael konečně rozhodne o výsledku války, zatímco spojenecká krize vrcholila. Německý postup hrozil roztržením britské fronty, což mohlo mít pro Dohodu fatální následky. Goughova armáda se 23. března zastavila na Sommě k dalšímu zoufalému odporu. I přes rychlé nasazení francouzského 5. sboru se Němcům podařilo obsadit 25. března město Noyon vzdálené asi 35 km jižně od Saint-Quentinu. 

Michael ztrácí dech

Ani po týdnu od zahájení ofenzivy se ale Němcům nepodařilo dosáhnout plánovaných cílů. Generální štáb proto ve spěchu připravil operaci Mars proti levému křídlu 3. armády. Britská obrana ale úvodní atak 29 německých divizí ustála a nepřítel tak dokázal postoupit jen o tři kilometry za týden. Na jižním úseku sice padlo v ten samý den město Montdidier, dál už ale císařské vojsko neprorazilo.

Důležitý železniční uzel v Amiensu zůstával stále mimo dosah vilémovských zbraní. Pomalu se projevoval nedostatek tanků, jež by mohly účinně podpořit postupující pěšáky, a německé armádě se nedařilo včas přisouvat těžké dělostřelectvo. To mělo za následek vysoké ztráty mezi úderníky, kteří tak museli útočit na opevněná místa bez podpory těžkých zbraní.

Pomalu se otřepalo také britsko-francouzské velení, které konečně odložilo veškeré spory a vytvořilo společný štáb. Koordinátorem spojeneckých armád se stal francouzský generál a pozdější maršál Ferdinand Foch, jemuž se podařilo urychleně posílit a stabilizovat frontu.

Poslední německý útok odrazili spojenci 5. dubna, čímž operace Michael definitivně skončila. Dohoda za tu dobu ztratila zhruba 255 000 mužů (178 000 Britů, 77 000 Francouzů a 100 Američanů), nicméně téměř stejné ztráty utrpěla také císařská armáda. Mezi mrtvými převládali většinou elitní úderníci, které nedokázalo velení nahradit. Němcům se sice podařilo postoupit místy až o 60 km a obsadit zhruba 3 000 km² území, rozhodující úder však nepříteli zasadit nedokázali.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Kult osobnosti jednoho z nejkrvavějších diktátorů dějin se zrodil z jeho revolucionářských let. Mladý Gruzín Josif Džugašvili, který si začal říkat Stalin („ocelový muž“), působil se svou hřívou černých vlasů a hustým knírem jako dostatečně silná postava, k níž se mohly upřít naděje celého Sovětského svazu. K roli vůdce ho však zdánlivě nic nepředurčovalo. 

V dětství byl tělesně slabý a jako jediný potomek v rodině se dožil dospělosti. Jeho chatrné zdraví dál narušily neštovice, po kterých mu zbyla zjizvená tvář. Ve dvanácti letech ho pak srazil povoz a malý Josif utrpěl závažné poranění levé ruky, z nějž se už nikdy zcela nezotavil. Končetina mu zchromla a částečně zakrsla, takže se ji potom vždy snažil natáčet k ostatním tak, aby nebyla příliš vidět. 

Sklenice studené vody

Postupem let, když si začalo vybírat svou daň holdování alkoholu a tabáku i věk, nastoupila silná cenzura informací o Stalinově vzhledu a zdravotním stavu. Lidé museli svého vůdce za každou cenu vidět jako ocelového muže, který tu pro ně bude navždy. Dnes víme, že v roce 1908 prodělal tyfus a roku 1921 mu operovali slepé střevo. Zákrok se však nezdařil a lékaři nakonec v zoufalé snaze zachránit pacientovi život odstranili také část žaludku. Stalin prý údajně velmi snadno chytil angínu a k nachlazení u něj stačila i sklenice studené vody. 

S přibývajícím věkem navíc tloustl, což při výšce 167 centimetrů nepůsobilo právě lichotivě. Vlasy mu řídly, zuby černaly od stálého kouření. Roku 1923 mu diagnostikovali neurastenii, jež se projevuje střídáním podrážděnosti a únavy, bolestmi hlavy, poruchami soustředění i spánku a větší emocionální citlivostí. Když sovětského politika v roce 1944 navštívil významný člen jugoslávské komunistické strany Milovan Đilas, prohlásil, že jeho hostitel „nebyl ten vznešený Stalin z fotografií v týdenících, Stalin s pevnou vzpřímenou chůzí a rozvážným chováním. (…) Jeho tělo bylo od pasu nahoru krátké a úzké, kdežto nohy a paže měl neúměrně dlouhé. Jeho levá ruka a rameno působily poněkud ztuhle a nepoddajně. Měl velké břicho a řídké vlasy, třebaže dosud ne úplnou pleš“.

Nikdo ho nesmí vidět!

Stalin byl také stále paranoidnější a všude spatřoval nepřátele – i v okruhu svých nejbližších a kolegů. Kdykoliv musel cestovat, jezdil v konvoji pěti identických automobilů, aby nikdo nevěděl, ve kterém právě sedí. Okna limuzín navíc kryly neprůstřelné clony, takže vůdce nebylo ani vidět. Veřejnost se o jeho vzhledu a zdraví dozvídala pouze ze značně upravených informací poskytovaných vládou. 

Podle Alexandra Mjasnikova bylo jednou z hlavních příčin horšícího se diktátorova psychického stavu kornatění mozkových tepen. Stalin prý kvůli tomu ztratil schopnost střízlivého úsudku, zakalila se mu mysl a propukla paranoia. Mjasnikov ve své biografii uvádí, že „v důsledku nemoci nedokázal vůdce rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi přítelem a nepřítelem. Choroba mu otravovala mysl řadu let a následkem toho se mimo jiné změnila jeho povaha“. Stejnou diagnózu Stalinovi zcela otevřeně sdělil i jeho osobní lékař – a tato osudná chyba ho při pozdější „čistce“ stála život. 

TIP: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti Stalina?

Dodnes není jasné, jak přesně sovětský diktátor zemřel. Velmi pravděpodobně ho však postihla rozsáhlá mrtvice. A protože se k němu jeho vlastní lidé báli vstoupit bez vyzvání, objevili ho až po čtyřiadvaceti hodinách: Bezmocně ležel na zemi a v agonii umíral.

Lanýž je vřeckovýtrusná houba ze Středomoří, která roste v zemi jako symbiotický partner dubů a dalších listnatých stromů. Přes svůj skrytý život se lanýže staly vysněnou pochoutkou už v antickém Římě a dodnes představují jeden z nejlahodnějších a také nejdražších gurmánských zážitků, s jakými se lze setkat.

Diamanty kuchyně

Lanýže se dělí na několik druhů. Nejdražší je bílý lanýž (Tuber magnatum), který se od lanýžových sběračů vykupuje kolem 1 200 eur za kilo (cca 30 000 korun). Cena v České republice se pak může vyšplhat až k 80 000 korun. Kulinářští mistři si také velmi cení lanýže černovýtrusného (Tuber melanosporum), jehož cena se na konci sezóny (prosinec až březen) blíží k 900 eurům za kilogram (cca 23 000 korun).

Cena se ale neurčuje jenom podle druhu lanýže, ale také podle jeho velikosti. Čím větší, tím dražší, podobně jako třeba u diamantů. Ostatně lanýžům se říká diamanty kuchyně. Zřejmě nejdražší byl bílý „lanýž století“ o váze 1,5 kilogramu, který se v roce 2007 vydražil za neuvěřitelných 330 000 dolarů (v přepočtu cca 7,3 milionu korun). Vše navíc nasvědčuje tomu, že cena lanýžů bude ještě stoupat.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Britští vědci tvrdí, že pokud se naplní pravděpodobný klimatický scénář, produkce lanýžů v Evropě by mezi léty 2071 až 2100 mohla mohla poklesnout o 78 až 100 procent. Dlouhodobá sledování míst sběru lanýžů ve Středomoří totiž ukazují, že pokračující pokles letních srážek a souběžný vzestup letních teplot zásadně omezuje sklizeň lanýžů v následující zimě.

Problém s lanýži je v tom, že naprostá většina sklizně těch nejkvalitnějších pochází ze sběru přirozeně rostoucích plodnic a zakládání umělých plantáží lanýžů zatím není příliš efektivní. U jiných plodin je možné podobné problémy řešit přemístěním plantáží, u lanýžů to ale zatím nepřichází v úvahu. Změny klimatu nás tak v dohledné době dost možná připraví o nejeden gurmánský zážitek.

O existenci substance, kterou dnes označujeme pojmem „temná hmota“, nebo přiléhavěji „skrytá látka“, vědí astronomové dlouho. Již na konci 19. století porovnával lord Kelvin počet sledovaných stálic a odhadovanou hmotnost Galaxie, vypočtenou na základě oběžných rychlostí hvězd. Dospěl přitom k závěru, že v Mléčné dráze musí být mnohem víc hmotných objektů, než odpovídá pozorování. Kelvin uvažoval spíš o tmavých (neviditelných) stálicích. 

TIP: Jak jinak lze vysvětlit temnou hmotu? Existuje vůbec?

Spojení „temná hmota“ použil poprvé Henri Poincaré na počátku 20. století při diskusi o Kelvinově práci. Podobné závěry na základě většího vzorku pozorování vyslovili v 20. a 30. letech Jacobus Kapteyn a Jan Oort. Hned záhy uplatnil Švýcar Fritz Zwicky viriálový teorém (rovnováhu mezi potenciální a kinetickou energií ve vázaných systémech) na kupu galaxií v souhvězdí Vlasů Bereniky. Získal tak nezvratný důkaz, že uskupení musí obsahovat až 400× víc hmoty, než sledujeme. Jeho práce představovala první solidní doklad existence skryté látky.  

Nejstarší odkazy na těžbu stříbra na českém území sahají hluboko do starověku. Bylo to období, v němž zde prožívaly kulturní a společenský rozkvět keltské kmeny, dodnes v mnoha oblastech záhadný předmět romantických fantazií. Keltové byli ve své době považováni za nejschopnější zpracovatele kovů v Evropě. O tom, jak získávat z rudy železo a proměňovat je na předměty běžné denní potřeby nebo zbraně, si ostatní obyvatelstvo Evropy mohlo nechat ještě velmi dlouho zdát. Není divu, že první známky procesu dolování pocházely od lidí tzv. laténské kultury, kteří v období 700–400 př. n. l.využívali povrchová ložiska v okolí dnešní Příbrami.

Kov s barvou luny

Příbram však zdaleka nevyronila všechny své stříbrné slzy Keltům. Největšího rozmachu se stříbrné hornictví v Čechách dočkalo jednoznačně za vlády Přemyslovců. Už roku 947 zde kníže Boleslav I. (vládl 935–972) zahájil těžařské práce v takové míře, že si jako první panovník českých dějin mohl dovolit razit vlastní mince – denáry. Že však přemyslovské knížectví stálo na pevných stříbrných základech i předtím, dokazuje známý závazek, který učinil Boleslavův bratr a předchůdce Václav (921–935) saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi: roční poplatky za mír činily 120 volů a 500 hřiven stříbra. Někdy se říká, že právě kvůli tomuto závazku nechal Boleslav svého bratra Václava zavraždit, to jsou však pouze nepodložené (a nepravděpodobné) spekulace.

Přemyslovci však nebyli jediným rodem, který v 10. století zahájil úspěšnou těžařskou a mincovní kariéru. Na počátku slávy pozdější pokladnice Čech, Kutné Hory, stáli tehdy nejmocnější velmožové české země – Slavníkovci, kteří zde v roce 985 založili první hornickou osadu Kaňk. Stříbro z kaňkovských žil sloužilo k podobnému účelu jako příbramské, razily se z něj mince. Ražbou vlastní měny se rodina z Libice nad Cidlinou (podobně jako Přemyslovci na pražském stolci) snažila demonstrovat míru své moci. Ta však neměla trvat dlouho, ukončili ji čeští velmožové, jež si možná mysleli, že se tím zavděčí knížeti Boleslavu II. (972–999), ale především chtěli pomstít staré křivdy.

Úspěšná politika Přemysla Otakara I. (1197–1230) na přelomu 12. a 13. století vedla nejen k trvalému zisku královského titulu pro vládce Čech, ale také k relativní stabilizaci územních poměrů. Začalo období rozsáhlé kolonizace neobsazených oblastí a zakládání prvních středověkých měst. Tento trend se nevyhnul ani místům výskytu cenných kovů. Havířská sídla byla budována v Jeseníkách, Podkrkonoší, Krušných horách a zejména na Vysočině a v západních Čechách.

Města horníků

Nejvýznamnější hornické osady byly povyšovány na horní města. Roku 1249 potvrdil král Václav I. (1230–1253) městská a horní práva Jihlavě. Tento regál (královský výnos) pak vydával panovník i pro jiná města a platil pro celé území Čech až do roku 1300, kdy po zjištění obrovského stříbronosného potenciálu Kutné Hory vydal Václav II. Ius Regale Montanorum (horní zákoník), jenž byl díky své komplexnosti a propracovanosti (kromě úpravy odvodů z výnosů dolů fungoval i jako sociální zákon, zákoník práce, správní zákon a bezpečnostní vyhláška) natolik nadčasový, že byl nahrazen až roku 1854!

Objevení bohatství v Kutné hoře koncem 13. století mělo pro české země jedinečný význam a stalo se hlavním zdrojem bohatství českých králů. Vedle Václavova zákoníku byl druhým převratným důsledkem tohoto objevu pražský groš, „tvrdá měna“ vrcholného středověku. Jak zákoník, tak nový mincovní pořádek zavedl král Václav II. (1283–1305) v těsné spolupráci s florentskými právníky, kteří se nedlouho předtím osvědčili jako finanční experti při měnové reformě ve Francii pod vládou krále Filipa IV. Sličného (1285–1314), jenž neblaze proslul kontroverzním procesem s templáři.

Prosperitu stříbrných dolů v Českém království narušily teprve o více než sto let později husitské války. Těžební provoz se v tomto období prakticky zastavil, poněvadž bohatá horní města (v drtivé většině královská) patřila k nejdůležitějším centrům protihusitských nálad a kališníci se samozřejmě snažili co nejvíce omezit přísun financí do nepřátelských katolických truhlic.

Válečné vřavě neunikla ani Kutná Hora, odkud husité vyhnali mnoho havířů (převážně německé národnosti) a následně ji dvakrát vypálili. Důlní činnost v Čechách nabrala druhý dech až za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) a poté panovníků z jagellonské dynastie. Po delší době byla obnovena rovněž ražba pražského groše. S odcházejícím 16. stoletím však lesk českého stříbra pomalu vyhasl, když se žíly vyčerpaly. Činnost postupně ustala v Kutné Hoře a poté i na Jihlavsku a Příbramsku.

Kov s barvou slunce

Ačkoliv se zlata na našem území nikdy nevytěžilo tolik jako stříbra, jeho příběh sahá do ještě větších hlubin minulosti než ten „stříbrný“. Nejspíše na to měla vliv neobvyklá barva, která svou podobností s životodárným sluncem sváděla k využívání předmětů z tohoto kovu k obřadním účelům.

První zlatokopové na našem území působili už okolo 2300 př. n. l. a náleželi k lidu lužické kultury, tedy ještě do pozdní doby kamenné. Pravým „lidem zlata“ se však mohli nazývat až Keltové, o kterých už byla řeč. Jejich zlaté poklady, na jejichž velikosti se do jisté míry podílely i výtěžky českých zlatonosných řek, byly nejednou předmětem vojenských výpadů. Největší keltský poklad v Čechách byl nalezen u Podmokel na Berounsku – šlo o 45 kg zlatých mincí „duhovek“. Bez dostatečné „zlaté“ podpory v zádech by těžko vznikly v tak (relativně) krátkém čase rozsáhlé objekty, jako třeba oppidum na Závisti u Prahy.

Zlatí králové

Zlatou slávu navrátil Čechám až středověk. Střední Čechy s centrem v Jílovém u Prahy se zřejmě nemalou měrou podepsaly pod přízviskem Přemysla Otakara II. (1253–1278) „král železný a zlatý“. Nebýt výtěžků z Jílového, Kašperských Hor, Roudného, Krásné Hory či Nového Knína (a samozřejmě všech stříbrných báňských měst), těžko by se Janu Lucemburskému (1310–1346) financovaly nákladné vojenské výpravy a reprezentativní turnaje. Pikantní na celé věci byl fakt, že Lucemburk nezískával prostředky na reprezentaci čistě z výnosů těžby. Aby co nejrychleji dostal peníze, zastavoval královské majetky (včetně bohatých kovových nalezišť) šlechticům. Tak se mezi lety 1327–1338 dostaly téměř všechny zlaté zdroje do rukou jihočeskému magnátovi Petru I. z Rožmberka a zpět pod kontrolu koruny je vrátil až Karel IV.

TIP: Stříbro, cín a saze: Jak se žilo horníkům v Čechách?

Vzestupy a pády českého prospektorství zlata šly po celý středověk ruku v ruce s osudy jeho stříbrného protějšku. Pokles těžby za husitských bouří a pozdější obnova po založení jihočeského revíru u Budějovic na konci 15. století. Na rozdíl od většiny tradičních stříbrných revírů, které byly od 17. století opouštěny, se však hornické podnikání „ve zlatě“ udrželo prakticky až do poloviny minulého století.

Na obou březích řeky Salzach, asi 25 km severně od pohoří Tennen, se rozkládá město Salcburk. Významným střediskem se stalo již v době starého Říma, kdy pod názvem Iuvavum neboli „sídlo boha nebes“ představovalo jedno z nejvýznamnějších míst na cestě do Germánie. 

Dílo italských mistrů 

V Salzburku se dařilo okázalému gotickému umění, město však proslulo zejména v éře baroka. Největší poklady, jež dodnes zdobí jeho centrum, tehdy vznikly pod taktovkou známých architektů – včetně Italů Vincenza Scamozziho a Santina Solariho, kteří se podepsali pod honosnou katedrálu. I díky nim se městu začalo přezdívat „Řím severu“. 

Centrum Salcburku charakterizuje bezpočet věží a střech, ale vévodí mu pevnost Hohensalzburg. V roce 1077 ji nechal vybudovat arcibiskup Gebhard a dnes se jedná o největší a nejzachovalejší hrad ve střední Evropě. 

Za zdmi nejstaršího řádu

Mezi nejvýznamnější církevní památky patří klášter sv. Petra, který dal spolu s přilehlým kostelem postavit francký misionář Rupert již kolem roku 696. Původně románská stavba prošla v 18. století významnou proměnou a přijala rokokovou podobu. Společenství mnichů obývá tamní zdi dodnes, a představuje tak nejstarší mnišský řád v německy mluvících zemích. Ke klášteru patří i jeden z nejkrásnějších a nejstarších hřbitovů na světě: Datuje se do dob pozdní Říše římské a jeho součást tvoří také raně křesťanské katakomby, vytesané do Mnišské skály. 

Salzburský dóm třikrát jinak 

Mezi třemi náměstími salzburského centra se k nebi vypíná monumentální katedrála sv. Ruperta a Virgila, zvaná též Salzburský dóm. Dnes se jedná o největší stavbu raného baroka severně od Alp, byla ovšem opakovaně zničena a vysvěcena hned třikrát – v letech 774, 1628 a 1959.

TIP: Zámek Schönbrunn: Perla barokní architektury

Hlavní obchodní tepnou starého města bývala už tehdy Obilná ulička. Stojí tam i rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta, v němž přišel budoucí geniální skladatel na svět v roce 1756. 

Kousek dál od historického centra se nachází zámek Leopoldskron z roku 1736, odkud se otevírá výhled na věnec hor obklopující město. Někdejší knížecí sídlo koupil v roce 1918 divadelní režisér Max Reinhardt a později tam spoluzaložil známý Salcburský festival.

Alzheimerova choroba ohrožuje stále více seniorů po celém světě. Vědci se proto intenzivně snaží ohroženým lidem pomoci. Jednou z možností je vývoj vakcíny, která by jedinou dávkou zajistila, že u očkovaného nedojde k rozvoji tohoto obávaného onemocnění.

Nadějná DNA vakcína

Odborníci stále ještě přesně nevědí, jak ke vzniku Alzheimerovy choroby dochází a které části těla toto onemocnění zasahuje. Už dnes je ale jasné, že klíčovou roli u této choroby hrají dva proteiny, které jsou zodpovědné za degeneraci nervových buněk. Jde o takzvaný amyloid beta, který tvoří plaky a proteiny tau, které tvoří vlákna.

Američtí vědci a lékaři po mnohaletém úsilí vyvinuli speciální DNA vakcínu, která dokáže úspěšně omezovat hromadění obou zmíněných nebezpečných proteinů. Nová vakcína cílí na DNA, která kóduje tyto proteiny. Svým působením stimuluje imunitní systém a ten pak sám zasahuje proti oběma toxickým proteinům.

TIP: Obrana proti Alzheimerovi: Implantát, který uvolňuje protilátky

Nejnovější testy na myších potvrdily, že DNA vakcína proti Alzheimerovi je bezpečná a účinně potlačuje rozvoj tohoto onemocnění. Teď by měly přijít na řadu testy na lidech. Problém této nemoci ale spočívá v jejím velmi pomalém rozvoji. Zda tedy bude vakcína efektivně fungovat i u lidí se tak dozvíme nejspíš za dekádu.

Žábry z mant mají povzbuzovat imunitní systém a podávají se jako lék na plané neštovice a rakovinu. Rostoucí poptávka po tomto pochybném medikamentu způsobila, že v posledních letech klesl počet mant obrovských o celou třetinu. Australská vláda proto uvedla v platnost zákon na ochranu těchto mořských živočichů, takže jejich lov, zabíjení a přemísťování do jiných vod je trestné.

Problém, s nímž se manty potýkají, zhoršuje několik dalších faktorů – například jejich pomalý reprodukční cyklus či silná čínská ekonomika, díky níž si drahé produkty čínské medicíny může dovolit více lidí.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Bohužel nejsou ohroženy pouze manty obrovské. Mnoho dalších živočichů po celém světě čelí stejné hrozbě. Například v Africe doplatili na praktiky čínské medicíny nosorožci, jejichž mletý roh se používá jako lék na rakovinu a jako afrodisiakum. Také tisíce tygrů padlo za oběť pytlákům, kteří obchodují s kostmi, drápy a penisy využívanými v alternativní medicíně. Největší tragédií je, že tato zvířata jsou zabíjena kvůli mýtům a lžím. Kdyby některé části jejich těla skutečně dokázaly vyléčit rakovinu a další nemoci, vědci by se z nich již dávno pokusili izolovat účinné látky, aniž by ohrozili existenci vzácných druhů.

Hlavní zbraň německé pěchoty v obou světových válkách představovala puška Mauser 98 v různých verzích a také pro ni se zrodila specifická konstrukce granátometu v podobě krátké hlavně, která se na pušku upínala otočením páčky. Takzvaný Schiessbecher nebo Gewehrgranatengerät byl zaveden v roce 1942 a granáty ráže 30 mm vystřeloval pomocí slepého náboje. Mířidla se podobně jako u amerických modelů nacházela na boku pušky. V druhé polovině války však už tyto granátomety nepostačovaly tehdejšímu bojišti a jejich funkci převzaly pancéřové pěsti a střední minomety.

Na východní frontě

Také v carském Rusku vznikl v roce 1916 pod vedením kapitána Djakonova nový typ granátometu. Na běžnou pušku Mosin 1891 konstruktéři namontovali drážkovanou hlaveň, válcový ukazatel náměru a průhledová mířidla odměru. Celá zbraň se dala opřít o dvou- nebo třínohý podstavec. Granáty byly časované a na otočném prstenci mohl voják nastavit iniciaci na 3–12 sekund. V ose granátu se nacházel otvor pro průlet střely, takže obsluha mohla používat na rozdíl od jiných konstrukcí běžnou ostrou munici.

Předchozí část: Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

Zbraň se sice dostala do výzbroje, ale i když během války nebyla bojově nasazena, zájem o ni nadále trval. V roce 1928 se začaly ve velkém vyrábět modernizované granáty a Djakonovova konstrukce se tak nakonec ve velkém počtu dostala k vojenským útvarům. Její obsluha však byla složitá a vyžadovala dva muže – střelce a nabíječe, který zároveň sloužil i jako nosič munice.

Příliš složitá zbraň?

Před výstřelem musel druhý zmíněný voják nastavit na prstenci čas výbuchu, zasunout granát na drážky v hlavni a dřevěným nabijákem jej zarazit na dno. Střelec pak zamířil na cíl a vystřelil. Dobové předpisy doporučovaly opírat při střelbě pažbu pušky o zem kvůli velkému zpětnému rázu. Během zimní války se ukázalo, že tříštivé granáty jsou slabé a osvětlovací často selhávají kvůli vlhkosti.

Mnoho těchto zbraní ukořistili i Finové, ale ani oni s nimi nebyli spokojeni. V roce 1941 se granátomety po zahájení německého útoku uplatnily také v obranných bojích, ale už rok nato došlo k jejich stažení z výzbroje bojových jednotek. Nakrátko se vrátily do služby až koncem války, když byly adaptovány na protitankový granát VKG-40, probíjející 50mm kolmý tankový pancíř. Po válce je však Rudá armáda definitivně vyřadila.

Potíže v Tichomoří

Granátomet představoval vyjma lehkého kulometu jedinou organickou zbraň pěšího družstva, která umožňovala podporu útoku a obrany na větší vzdálenosti a díky možnosti přímé i nepřímé trajektorie palby mohla operativně plnit skutečně širokou škálu úkolů. Při obojživelných operacích v Tichomoří se například mnohokrát stalo, že postup útočících námořních pěšáků zastavila palba automatických zbraní z prakticky neviditelných japonských bunkrů.

Vojákům pak nezbylo než vyslat vpřed muže s granáty nebo výbušninami, kteří se kryti palbou svých spolubojovníků snažili dostat ke střílnám a vhodit nálože dovnitř. Japonci však svůj obranný systém navrhli tak, že se bunkry navzájem kryly, což útočníkům způsobovalo značné obtíže. Pomoci jim mohly granátomety, pomocí kterých vystřelovali granáty přímo do bunkru, nebo alespoň zadýmili předpolí natolik, že postupující vojáci nebyli snadno viditelní.

Taktika nasazení

Stejnou roli plnily i střední minomety, které však neměly výhodu přímé palby. Zkušený voják střílel v džungli z granátometu často přímo na cíl, protože hustý porost vychyloval letící projektily z dráhy a ty pak vybuchovaly předčasně, nebo dopadaly mimo. Puškové granáty se však daly použít také proti vozidlům, což dokazují i boje na východní frontě. Například při úvodním rychlém postupu německých jednotek vznikaly v sovětské obraně často velké mezery, kterými pronikly do týlu Rudé armády mechanizované svazky, a až s odstupem přijížděly druhosledové jednotky zabezpečující oblast.

TIP: Dělostřelectvo chudých: Tajemství úspěchu ručního protitankového granátometu

Sovětští obránci se mnohdy nemohli spolehnout na podporu dělostřelectva a s nepřátelskými vozidly často bojovali zblízka ručními granáty a těžkými kulomety. Puškový granátomet proto představoval vítanou posilu, zvláště když německé obrněné transportéry měly otevřené stropy a zásah jejich bojového prostoru tak většinou znamenal fatální následky pro jejich osádky. Zastaralá konstrukce sovětského granátu však přinášela mnohá úskalí.

Na pušce s dvojnožkou a rozměrnými mířidly byl neohrabaný a obtížně přenosný, obsluha jej musela často čistit, protože se při střelbě rychle zanášel a k nasunutí granátu na drážky v hlavni pak bylo třeba velké síly. Problém spočíval také v malé kadenci střelby, takže útočníci stačili rychle překonat postřelované území a dostat se k obranným liniím bez větších ztrát. Nabíječi sice nosili granáty zabalené pouzdrech na nosném řemení, aby je měli po ruce, ani tak ale nedosáhli rychlosti palby klasického minometu.

Pod východní Antarktidou se skrývá něco velmi horkého. Nedávný výzkum se speciálním radarem pro sledování struktury ledu totiž odhalil, že v této oblasti je pod povrchem ledu velké množství teplé vody. Kupodivu ale prý nejde o důsledek globálního oteplování. Oteplování se projevuje především v okrajových částech Antarktidy a tohle je izolovaná horká skvrna uprostřed kontinentu.

Problém je v tom, že východní Antarktida představuje starou a stabilní část kontinentu, takzvaný kratón. Neměla by tu být místa, kudy by z hlubin Země stoupalo magma, které by mohlo led zespoda rozpouštět. Přesto je ve východní Antarktidě pod ledovcem velká masa roztáté vody.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Zatím není jasné, o co jde. Vědci se ale domnívají, že by to mohl být projev hydrotermální energie. Pokud je totiž v těchto místech popraskaná zemská kůra, může zde prosakovat voda z povrchu do větších hloubek. Tam se voda ohřeje a opět stoupá vzhůru, kde může svým teplem rozpouštět antarktické ledovce. Oblast je pro vědce velmi zajímavá a čeká ji detailní průzkum. Ten by měl odhalit, jak se věci skutečně mají.