Tyrani pod nadvládou chorob: Konec kultu ocelového muže

Kult osobnosti jednoho z nejkrvavějších diktátorů dějin se zrodil z jeho revolucionářských let. Mladý Gruzín Josif Džugašvili, který si začal říkat Stalin („ocelový muž“), působil se svou hřívou černých vlasů a hustým knírem jako dostatečně silná postava, k níž se mohly upřít naděje celého Sovětského svazu. K roli vůdce ho však zdánlivě nic nepředurčovalo. 

V dětství byl tělesně slabý a jako jediný potomek v rodině se dožil dospělosti. Jeho chatrné zdraví dál narušily neštovice, po kterých mu zbyla zjizvená tvář. Ve dvanácti letech ho pak srazil povoz a malý Josif utrpěl závažné poranění levé ruky, z nějž se už nikdy zcela nezotavil. Končetina mu zchromla a částečně zakrsla, takže se ji potom vždy snažil natáčet k ostatním tak, aby nebyla příliš vidět. 

Sklenice studené vody

Postupem let, když si začalo vybírat svou daň holdování alkoholu a tabáku i věk, nastoupila silná cenzura informací o Stalinově vzhledu a zdravotním stavu. Lidé museli svého vůdce za každou cenu vidět jako ocelového muže, který tu pro ně bude navždy. Dnes víme, že v roce 1908 prodělal tyfus a roku 1921 mu operovali slepé střevo. Zákrok se však nezdařil a lékaři nakonec v zoufalé snaze zachránit pacientovi život odstranili také část žaludku. Stalin prý údajně velmi snadno chytil angínu a k nachlazení u něj stačila i sklenice studené vody. 

S přibývajícím věkem navíc tloustl, což při výšce 167 centimetrů nepůsobilo právě lichotivě. Vlasy mu řídly, zuby černaly od stálého kouření. Roku 1923 mu diagnostikovali neurastenii, jež se projevuje střídáním podrážděnosti a únavy, bolestmi hlavy, poruchami soustředění i spánku a větší emocionální citlivostí. Když sovětského politika v roce 1944 navštívil významný člen jugoslávské komunistické strany Milovan Đilas, prohlásil, že jeho hostitel „nebyl ten vznešený Stalin z fotografií v týdenících, Stalin s pevnou vzpřímenou chůzí a rozvážným chováním. (…) Jeho tělo bylo od pasu nahoru krátké a úzké, kdežto nohy a paže měl neúměrně dlouhé. Jeho levá ruka a rameno působily poněkud ztuhle a nepoddajně. Měl velké břicho a řídké vlasy, třebaže dosud ne úplnou pleš“.

Nikdo ho nesmí vidět!

Stalin byl také stále paranoidnější a všude spatřoval nepřátele – i v okruhu svých nejbližších a kolegů. Kdykoliv musel cestovat, jezdil v konvoji pěti identických automobilů, aby nikdo nevěděl, ve kterém právě sedí. Okna limuzín navíc kryly neprůstřelné clony, takže vůdce nebylo ani vidět. Veřejnost se o jeho vzhledu a zdraví dozvídala pouze ze značně upravených informací poskytovaných vládou. 

Podle Alexandra Mjasnikova bylo jednou z hlavních příčin horšícího se diktátorova psychického stavu kornatění mozkových tepen. Stalin prý kvůli tomu ztratil schopnost střízlivého úsudku, zakalila se mu mysl a propukla paranoia. Mjasnikov ve své biografii uvádí, že „v důsledku nemoci nedokázal vůdce rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi přítelem a nepřítelem. Choroba mu otravovala mysl řadu let a následkem toho se mimo jiné změnila jeho povaha“. Stejnou diagnózu Stalinovi zcela otevřeně sdělil i jeho osobní lékař – a tato osudná chyba ho při pozdější „čistce“ stála život. 

TIP: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti Stalina?

Dodnes není jasné, jak přesně sovětský diktátor zemřel. Velmi pravděpodobně ho však postihla rozsáhlá mrtvice. A protože se k němu jeho vlastní lidé báli vstoupit bez vyzvání, objevili ho až po čtyřiadvaceti hodinách: Bezmocně ležel na zemi a v agonii umíral.