Princezny to měly jednoduché jen v televizních pohádkách. Skutečným panovnickým dcerám by jejich úděl záviděla asi jen málokterá současná dívka. Otcové a bratři jejich prostřednictvím uzavírali politické aliance a jako s pouhým oběživem na trhu sňatkové politiky se s nimi i zacházelo. Které z českých panovnických dcer provdaných do ciziny se do dějin zapsaly nejvýrazněji?

Příliš mnoho Jitek

Vratislav II. (vládl 1061–1092, králem od 1085) měl dvě dcery, které dostaly jméno po své babičce Jitce (v jiné formě Judity), tedy ženy, kterou kdysi Břetislav I. unesl ze svinibrodského kláštera. První z nich - Judita Přemyslovna se narodila kolem roku 1056 a provdala se za polského knížete Vladislava I. Heřmana. Stala se matkou Boleslava III. Křivoústého (vládl 1102–1138), jenž znovu sjednotil polský stát a pak rád nevybíravě zasahoval do českých poměrů. Ten se však narodil až roku 1085 a krátce poté jeho matka zemřela. Ve stejné době bylo její sestře Juditě Grojčské zhruba dvacet a otec ji provdal za svého spolubojovníka, německého šlechtice Wiprechta z Grojče (asi 1050–1124). 

Pegavské anály výmluvně líčí, na jakém základu stály rodinné vztahy: „[Wiprecht] měl za prospěšné, aby hledal podporu a radu u svého tchána, to jest českého krále Vratislava. Ten mu neodmítl, když přišel. Schválil ochotně záměr chvályhodného muže, totiž svého zetě, do rukou mu odevzdal sedm set talentů, […] když pan Wiprecht využil téměř vše, co mu daroval jeho tchán, tedy český král Vratislav, opět poslal k němu a nezmýlil se v obvyklé podpoře. Ten mu totiž ještě odeslal tři sta talentů k dokončení začatého díla.“ Tchán zkrátka sloužil jako pokladnička.

Manželství české princezny bylo požehnáno několika dětmi, z nichž se tři dožily dospělosti. Totiž Wiprecht, Jindřich a dcera Berta. Samotná Judita zemřela 17. prosince roku 1108 a její muž se pak znovu oženil s dvojnásobnou vdovou Kunhutou z Orlamünde.

Partie bílé dámy

Dobrá královna Dagmar, jak Přemyslovně Markétě přezdívají v Dánsku, se narodila kolem roku 1186 budoucímu českému panovníkovi Přemyslu Otakarovi I. (vládl 1192–1230). Šlo o dceru jeho první ženy Adléty Míšeňské, kterou však ctižádostivý vladař kolem roku 1200 zapudil. Nešlo jen o rozvod v dnešním slova smyslu. Podle biblické knihy Leviticus byl sňatek zneplatněn a z ubohé Adléty se tak stala cizoložnice a z jejích dětí levobočci.

Když se však stal Přemysl roku 1198 králem, dokázal výhodně táhnout i figurou, jejíž hodnotu sám snížil. V roce 1205 tedy Markétu zaslíbil dánskému králi Valdemarovi (1202–1241). Budoucí nevěsta do toho neměla co mluvit. Nikoho nezajímalo, že je o polovinu mladší a že má odjet do země, jejíž jazyk nezná. Zkrátka byla po mocenské šachovnici přemístěna do Lübecku, kde se z bílého pěšce stala bílá dáma.

Netrvalo dlouho a Markéta si navzdory kulturním rozdílům svým dobrým srdcem naklonila nové poddané. Dokonce i silně stylizovaná dánská literatura však uznává, že přitom neměla na růžích ustláno. Král se totiž nevzdal starých zvyků a nadále si vydržoval řadu milenek. Levoboček Knud se později stal vévodou, další syn Niels vstoupil do dějin jako hrabě. Zato Markétina syna Valdemara žádná velká budoucnost nečekala. Jeden z četných loveckých výletů ho stál život.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Nešťastné Markétě, které v Dánsku nikdo neřekl jinak než Dagmar (Denice), se podařilo znovu otěhotnět, ale porod malého syna skončil tragédií. Dítě bylo „vyřezáno z matčina boku“ a nešťastná rodička se začala loučit s pozemským světem. Podle legend prý nepřítomného manžela posledním dechem zapřísahala, aby se neženil s Berengarií Portugalskou. Jde však pravděpodobně o zpětně dovozený příběh. Valdemar si totiž Berengarii opravdu vzal a ta si celý národ znepřátelila svou krutostí. Dánské dějiny tak k bílé dámě přidaly i dámu černou.

Kočka sice nepatří mezi deset nejinteligentnějších tvorů na planetě, nicméně jeden z triků, který si osvojila v rámci soužití s lidmi, lze považovat přinejmenším za extrémně chytrý. Pokud chce totiž chlupatý mazlíček nakrmit, mňoukáním napodobuje pláč hladového dítěte. Člověka takové zvuky samozřejmě nenechají chladným, a kočičí potřeby tak oproti všemu ostatnímu podvědomě vnímá jako naléhavější. 

TIP: Překvapivé zjištění: Kočky jsou praváci, kocouři spíše leváci

Zmíněnou skutečnost odhalili badatelé z University of Sussex, kteří srovnávali vokální taktiky padesáti koček a jejich páníčků. Ukázalo se, že zvuky, jež malé šelmy vydávají při skutečném hladu, zahrnují vysokofrekvenční tóny podobné dětskému pláči – a na člověka působí velmi naléhavě, až nepříjemně. Jak uzavřela vedoucí výzkumu Karen McCombová: „Mňoukání podobné dětskému křiku, podpořené i přirozeně hluboko znějícím vrněním, hladové kočky dramaticky zdůrazňují – a lidé na to reagují.“ 

V oblasti Hebronu, na Západním břehu Jordánu, objevili archeologové výjimečně vzácný artefakt. Jde o propracovanou kamennou masku z růžovožlutého vápence, která přináší zajímavý vhled do klíčového období lidské historie. 

Podle odborníků jde o velmi vzrušující nález. Realistická maska s otvory pro oči a ústa je do značné míry dokončená a vykazuje stopy po pečlivém zpracování kamennými nástroji. Zajímavý je i její zřetelný nos a zuby, načrtnuté kolem úst masky. Maska byla původně objevena na poli, později se dostala do rukou odborníků.

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

Unikátní maska je stará přibližně 9 tisíc let. Pochází ze závěru období takzvaného předkeramického neolitu, kdy společnosti lovců a sběračů postupně zakládaly první stálá sídla a přecházely na zemědělství. Během těchto změn se výrazně proměnila i sociální struktura tehdejších lidí a došlo ke dramatickému nárůstu rituálních a později náboženských aktivit. Objevená maska byla podle všeho součástí tehdejších rituálů. V současnosti známe na celém světě pouze 15 srovnatelných masek. Maska z Hebronu je ale teprve druhá z nich, u které známe místo nálezu.

Ještě počátkem letošního roku platilo, že všechny cubesaty, které lidstvo vypustilo do vesmíru, se pohybovaly jen na oběžné dráze kolem Země. Dál si žádný z nich netroufl. Vše se ale změnilo, když s společně s misí InSight vyrazily k rudé planetě i dva cubesaty programu Mars Cube One - MarCO-A a MarCO-B.

Všichni s napětím sledovali, jak sondy velikosti kufříku, kterým se přezdívá „WALL-E“ a „EVE“, uspějí na samostatném letu vesmírným prostorem do vzdálenosti 484 milionů kilometrů. A jestli budou cubesaty schopné splnit úkoly, které jim jejich operátoři připravili. Jejich hlavním úkolem bylo vyzkoušet přenos vysílání sondy InSight na Zemi a otestovat přitom miniaturizovaný komunikační systém. Mezi jejich další úkoly patřilo i pořízení snímků Marsu a okolí a sběr vědeckých dat.

Úspěch cubesatů u rudé planety

Pár dní po úspěšném přistání robotického modulu InSight na Marsu je jasné, že i cubesaty programu MarCO, který přišel na 18 milionů dolarů (asi 410 milionů Kč), uspěly na jedničku. Cubesaty dokázaly přenášet komunikaci během přistání mise InSight a poslaly také několik pěkných snímků Marsu.

TIP: Miniaturní cubesaty Wall-E a Eva míří k rudé planetě

Cubesaty programu MarCO zahájily novou éru meziplanetárních letů. Názorně předvedly, že můžeme vysílat do Sluneční soustavy malé a tudíž relativně levné sondy, které ale přesto mohou přinést cenné výsledky. Meziplanetární cubesaty se budou vyloženě hodit na mise, kde hrozí větší rizika než obvykle. V dohledné době zamíří do meziplanetárního prostoru další nanosatelity, například letka cubesatů mise Exploration Mission-1 (EM-1), kterou by měla vynést do vesmíru na svém prvním letu velká nosná raketa NASA Space Launch System.

Jihokorejské hlavní bojové tanky K1 ROKIT vyvinula pro Soul americká zbrojovka General Dynamics, která má na svém kontě i slavný M1 Abrams. Vývoj probíhal od konce 70. let ve spolupráci s firmou Hyundai a v roce 1983 byly prototypy předány k vojskovým zkouškám.

TIP: Saddámova zhouba: Americký bojový tank M1 Abrams

Sériová výroba se rozběhla v Koreji od roku 1988 a dala kolem tisíce kusů obrněnců. Tanky byly vyzbrojeny 105mm kanonem M68A1 (stejně jako zmíněný abrams), doplňkovou výzbroj tvoří tři kulomety (protiletadlový MH2B ráže 12,7 mm a dva 7,62mm M240). Pohon zajišťuje německý turbodiesel MTU-871 o výkonu 883 kW.

Od druhé poloviny 90. let vzniklo několik modernizovaných verzí a začal vývoj tanku 4. generace K-2 Black Panhter, který jihokorejská armáda zařadila do výzbroje v roce 2014. Mezi standardní vybavení patří například filtroventilační zařízení chránící vojáky proti zbraním hromadného ničení. Dále je k dispozici zařízení detekující požár, které je napojené na automatický hasící systém.

Rajkovití mají odpradávna velký kulturní význam pro původní obyvatelstvo Nové Guineje, ale západní svět se s nimi seznámil až v 16. století. Tehdy začalo být do Evropy přes množství obchodních zprostředkovatelů dováženo ocasní peří rajky velké (Paradisaea apoda).

Peří samců, kteří mají zejména v době námluv nápadně pestré a bohaté opeření, bylo populární u nejednoho královského dvora. Domorodí obyvatelé ovšem ulovené ptáky v rámci preparace zbavili nohou a křídel, která rovněž využívali pro vlastní zdobení. Toho si evropští mořeplavci, kteří ani neměli ponětí, odkud vlastně rajky pocházejí, nebyli vědomi.

TIP: Ptačí kouzla s vejci - Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Proto se kolem rajek rozvinuly mýty, jež je stavěly na úroveň bájných fénixů. Ptačí kůže zbavené křídel a často nohou inspirovaly teorii, že rajky nikdy nepřistávají a ve vzduchu jsou i bez křídel udržovány svým vzdušným opeřením. Vejce prý samička snáší samci na záda, kde se mu posléze vyklubou mláďata. Antonio Pigafetta, jeden z tehdejších mořeplavců, o rajkách napsal: „Lidé nám říkali, že tihle ptáci pocházejí z pozemského ráje. Oni sami je nazývají Boží ptáci.“ Tak vzniklo pojmenování rajky i jejich latinský název apoda, tedy beznozí.

Komerční drony bývají malé a šikovné. Občas je ale zapotřebí přenést i těžší náklady. Americká společnost Mobile Recon Systems vyvinula nákladní dron, který unese ve vzduchu přes 90 kilogramů nákladu. Takový dron by mohl být užitečný při mnoha různých příležitostech.

Nový dron se jmenuje Dauntless, čili „Neohrožený“. Je dodáván v lehčí verzi jako kvadrikoptéra, která váží asi 35 kg a unese 45 kilogramů nákladu. Může být ale i oktoptéra, s motorem navíc a s celkem osmi rotory. V této těžkotonážní verzi unese oktoptéra Dauntless více než 90 kilogramů. Dron převáží náklad pod sebou, zavěšený na lanech. Menší náklady může transportovat v nákladním boxu, který má na palubě. 

TIP: Těžká váha: Boeing postavil multikoptéru, co unese čtvrt tuny

Dauntless má kostru z titanu a leteckého hliníku. Tělo dronu tvoří materiál z uhlíkových vláken. Elektrickou energii dronu zajišťují dva 2 400wattové generátory, které jsou propojené s plynovou turbínou. S tímto vybavením by měl být Dauntless schopen létat až 5 hodin. Zároveň je dron vybavený dvěma lithium-polymerovými bateriemi, které je možné použít, když je nutný zvýšený výkon dronu, anebo pro nouzové přistání, kdyby odešly generátory. Dauntless může být pilotován vzdáleným operátorem, částečně autonomně nebo v plně autonomním režimu. Takový dron samozřejmě nabízí celou řadu možných využití, ať už vojenských nebo civilních.

Austrálie je domovem řady životu nebezpečných zvířat. Žijí tam velcí krokodýli mořští, obávaní žraloci i mnoho druhů velice jedovatých hadů. Která zvířata mají v Austrálii na svědomí největší počet lidských životů?

Podle nedávných údajů statistické agentury Australian Bureau of Statistics jsou v Austrálii nejvražednějšími zvířaty – koně a krávy. Hospodářská zvířata jsou v Austrálii zodpovědná za 77 mrtvých mezi lety 2008 až 2017. Ostatní druhy savců měly na svědomí 60 mrtvých, nebezpečný hmyz 27 mrtvých, žraloci a další mořští tvorové 26 mrtvých, hadi a ještěři se podíleli na 23 úmrtích, psi na 22 a děsiví australští krokodýli si připsali 17 mrtvých.

TIP: Nejčastější příčiny úmrtí v Česku: Víme, na co zemřete

Co z toho vyplývá? Zase takové překvapení to není, v řadě dalších zemí je to úplně stejné. Lidé v dnešní době obvykle přicházejí mnohem častěji do styku s krávou než s jedovatým hadem. Zároveň je jasné, že pro Australany i obyvatele dalších zemí je vlastně statisticky velmi nepravděpodobné, že je zabije zvíře. Mnohem větší množství lidí zemře při autonehodě, kvůli infarktu nebo třeba rakovině.

Válka o bavorské dědictví (1778 – 1779) byla v řadě čtvrtá dědičná rozepře mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého krále Fridricha II. a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. Rakouská armáda během ní zabránila protivníkovi dosáhnout jeho válečných cílů a přinutila jej stáhnout se zpět.

Čím to bylo, že se pruská armáda nedokázala prosadit? Chyběla snad Fridrichovi odvaha riskovat, kterou – často ke zděšení svých vyšších důstojníků – projevoval vrchovatou měrou během sedmileté války? Bylo to jistě i stáří Fridricha a jeho důstojnického sboru, co se podepsalo na válečných událostech roku 1778. Nebylo to však to jediné. Se stále dokonalejšími palnými zbraněmi se lineární taktika přežívala. Jak absolutistický centralistický stát víc a víc odebíral pravomoci velitelům jednotlivých vojenských útvarů, klesal jejich zájem o kvalitní rekruty, a tak tito najímali často vandráky, zločince a pobudy. To všechno se projevilo na kvalitě armády.  

Bitvy linií

Od konce 17. století převládla v evropském válečnictví lineární taktika. Spočívala v tom, že proti sobě v bitvě bojovali pěšáci podle vžitého bojového pořádku seřazení po praporech (batalionech) a vyrovnaní v dlouhých liniích ve dvou nebo třech sledech za sebou. Jezdectvo, uspořádané podobně po eskadronách, se stavělo na křídlech bitevní sestavy nebo vzadu jako záloha. Lehké dělostřelectvo se umísťovalo do mezer mezi prapory, těžké dělostřelectvo zformované do baterií na křídla bojové sestavy nebo před ni, kde palbou zahajovalo bitvu.

Lineární taktiku přivedl k vysokému stupni dokonalosti právě pruský král Fridrich II. Jeho pěšáci dokázali vystřelit až pět salv za minutu, zatímco u ostatních armád zvládali vojáci zpravidla jen tři. Pruská škola se stala nadlouho vzorem pro ostatní evropské armády.

Pěchota znepřátelených armád se k sobě blížila vyrovnaným důstojným krokem, jehož rytmus určovaly údery bubnů. Po přiblížení na dostřel se zastavila, aby vypálila salvu proti linii protivníka. Při složité manipulaci s ručními palnými zbraněmi to byl výkon, který vyžadoval důkladný výcvik.

V palbě se střídaly jednotlivé sledy tak, aby byla pokud možno nepřetržitá. Nejdříve vystřelil první sled, a to v pokleku nebo vstoje, potom jeho řadami postoupil dopředu druhý a potom případně třetí sled, zatímco ten předchozí znovu nabíjel. Každý manévr se prováděl na základě soustavy povelů s jediným cílem – dosáhnout úplnou souhru a plynulost v pohybu jednotek i celých velkých útvarů. Linie nesměla být narušena ani v případě velkých ztrát. Pokud vznikly v pěší formaci mezery, hrozilo nebezpečí, že se do ní vrube jezdectvo. Až když byl nepřítel na dosah, přecházelo se na bodákový útok, při němž se řady uvolnily. Protože se stejnými principy řídil i protivník, odehrávaly se bitvy zpravidla na rovném a přehledném terénu, kde se mohly linie pěchoty a stejně důkladně vyrovnané útvary jezdectva plně rozvinout. 

Manévry místo bitvy

Na prašných cvičištích a na dlažbě posádkových měst pochodovaly formace vojáků a až do omrzení předváděly nacvičené obraty a manévry se zbraní. Cvičení probíhala za křiku důstojníků a poddůstojníků, dokud se nohy pěšáků nesjednotily v mechanické souhře. Toho se dosahovalo tvrdou disciplínou vynucovanou drastickými prostředky. Jen tak se dal z vojáků vytlouct pud sebezáchovy, aby potom pochodovým krokem vzpřímeně kráčeli vstříc nepřátelské palbě. Byla to těžkopádná a strnulá taktika, která svou monotónní choreografií připomínala chod manufaktury.

Dobře vycvičený voják byl příliš vzácným materiálem, než aby byl často vystavován nebezpečí fyzického zničení. Zkušený vojevůdce proto rozhodující bitvy příliš nevyhledával. Naopak se snažil dosáhnout co největší územní zisky na úkor nepřítele, obsadit jeho pevnosti a města a chránit přitom vlastní území. Součástí válečného tažení bylo složité manévrování, při kterém šlo především o vyčerpání sil soupeře a ničení jeho zásobovacích spojů. Modelem se tedy stala, odborně řečeno, vyčerpávající strategie. Francouzi pro ni měli přiléhavé označení „la guerre d´usure“ – „lichvářská válka“. Typickou ukázkou takové války bez bitev byla právě bramborová válka z let 1778–1779.

Zatímco v předchozích válkách pruská armáda zvládala prvky lineární taktiky do důsledků a vojenské operace prováděla s pružností a důrazností, operace rakouské císařské armády zaostávaly. Vinu na tom měl i komplikovaný systém velení císařské armády.

Fridrich velel svým vojskům sám a operativně rozhodoval přímo na bojišti. Na rakouské straně byly velitelské pravomoci generálů značně omezené a často museli čekat na instrukce, které přinášeli kurýři až z Vídně. To se změnilo až na sklonku vlády Marie Terezie, kdy rakouská armáda prošla modernizací a pruská naopak ustrnula ve vývoji. Ve svém důsledku se to projevilo právě ve válce o bavorské dědictví. Tehdy také Josef II. převzal přímé velení v poli a nemuselo se už čekat na pokyny z Vídně.

Revoluční obrat

Bramborová válka se stala příkladem toho, že lineární taktika dospěla do stádia krize. Stále větší strach z rizika velkých bitev vedl k zdlouhavému manévrování, které nevedlo k rozhodujícím výsledkům a končilo oboustranným vyčerpáním. I když zde nebylo vítězů ani poražených, byla to pro Prusko ztráta vojenské prestiže. Válka odhalila slabiny dosud úspěšného pruského vojenského systému, který ke konci života krále Fridricha II. zaznamenal stopy úpadku. Naproti tomu vzrostlo sebevědomí rakouské císařské armády, která dokázala vytlačit pruského vetřelce ze země. 

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Blížící se francouzská revoluce a následující napoleonské války zrodily nový způsob boje. Revoluční armáda zavrhla lineární taktiku a zavedla boj velkých mas ve volných formacích nespoutaný starou doktrínou. Svůj přístup k válce postavila na strategii generální bitvy. Místo vyčerpávajícího způsobu boje vsadila na rychlá tažení, jejichž cílem bylo vyhledat hlavní síly protivníka, zničit je a rozhodnout tak válku pokud možno jednou generální bitvou.   

Celý svět v těchto dnech sledoval úspěšné přistání americké sondy InSight na povrchu rudé planety. Na Marsu se ale dějí i jiné zajímavé věci. Odborníci nedávno odhalili zvláštní oblak, který se objevil u úbočí sopky Arsia Mons. Bíle zbarvený oblak měří zhruba 1 500 kilometrů.

Mars má sice hodně řídkou atmosféru, ale oblaka v marťanských horách nejsou ničím výjimečným. Tohle mračno je ale skutečně zvláštní. Je totiž velmi velké a jak se ukázalo, je i velmi vytrvalé. Sondy ho poprvé zachytily na snímcích letos 13. září a o měsíc později tam stále ještě bylo.

Oblak z prachové bouře

Pokud jde původ oblaku, Francois Forget z francouzského výzkumného centra CNRS v Paříži a jeho kolegové vyloučili, že by oblak mohl být vulkanického původu, i když to tak na první pohled vypadá. Arsia Mons je sice asi 20 kilometrů vysoká sopka, ale tenhle vulkán byl na vrcholu aktivity asi před 150 miliony let a měl by být zcela vyhaslý nejméně 10 milionů let.

TIP: Zvláštní zvlněnou krajinu Marsu možná vytvářel levitující písek

Podle Forgeta a jeho týmu pozorovaný oblak vznikl v důsledku nedávné globální písečné bouře na Marsu. Na jeho vzniku se podílel prach společně s chladnějším ovzduším. Dlouhou výdrž oblaku přitom podle nich způsobují podobné jevy, jaké zodpovídají za tvorbu kondenzačních stop za letouny v pozemské atmosféře. Budou se teď příznivci chemtrails bát i fotografií z Marsu?