Válka o bavorské dědictví (1778 – 1779) byla v řadě čtvrtá dědičná rozepře mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého krále Fridricha II. a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. Rakouská armáda během ní zabránila protivníkovi dosáhnout jeho válečných cílů a přinutila jej stáhnout se zpět.

Čím to bylo, že se pruská armáda nedokázala prosadit? Chyběla snad Fridrichovi odvaha riskovat, kterou – často ke zděšení svých vyšších důstojníků – projevoval vrchovatou měrou během sedmileté války? Bylo to jistě i stáří Fridricha a jeho důstojnického sboru, co se podepsalo na válečných událostech roku 1778. Nebylo to však to jediné. Se stále dokonalejšími palnými zbraněmi se lineární taktika přežívala. Jak absolutistický centralistický stát víc a víc odebíral pravomoci velitelům jednotlivých vojenských útvarů, klesal jejich zájem o kvalitní rekruty, a tak tito najímali často vandráky, zločince a pobudy. To všechno se projevilo na kvalitě armády.  

Bitvy linií

Od konce 17. století převládla v evropském válečnictví lineární taktika. Spočívala v tom, že proti sobě v bitvě bojovali pěšáci podle vžitého bojového pořádku seřazení po praporech (batalionech) a vyrovnaní v dlouhých liniích ve dvou nebo třech sledech za sebou. Jezdectvo, uspořádané podobně po eskadronách, se stavělo na křídlech bitevní sestavy nebo vzadu jako záloha. Lehké dělostřelectvo se umísťovalo do mezer mezi prapory, těžké dělostřelectvo zformované do baterií na křídla bojové sestavy nebo před ni, kde palbou zahajovalo bitvu.

Lineární taktiku přivedl k vysokému stupni dokonalosti právě pruský král Fridrich II. Jeho pěšáci dokázali vystřelit až pět salv za minutu, zatímco u ostatních armád zvládali vojáci zpravidla jen tři. Pruská škola se stala nadlouho vzorem pro ostatní evropské armády.

Pěchota znepřátelených armád se k sobě blížila vyrovnaným důstojným krokem, jehož rytmus určovaly údery bubnů. Po přiblížení na dostřel se zastavila, aby vypálila salvu proti linii protivníka. Při složité manipulaci s ručními palnými zbraněmi to byl výkon, který vyžadoval důkladný výcvik.

V palbě se střídaly jednotlivé sledy tak, aby byla pokud možno nepřetržitá. Nejdříve vystřelil první sled, a to v pokleku nebo vstoje, potom jeho řadami postoupil dopředu druhý a potom případně třetí sled, zatímco ten předchozí znovu nabíjel. Každý manévr se prováděl na základě soustavy povelů s jediným cílem – dosáhnout úplnou souhru a plynulost v pohybu jednotek i celých velkých útvarů. Linie nesměla být narušena ani v případě velkých ztrát. Pokud vznikly v pěší formaci mezery, hrozilo nebezpečí, že se do ní vrube jezdectvo. Až když byl nepřítel na dosah, přecházelo se na bodákový útok, při němž se řady uvolnily. Protože se stejnými principy řídil i protivník, odehrávaly se bitvy zpravidla na rovném a přehledném terénu, kde se mohly linie pěchoty a stejně důkladně vyrovnané útvary jezdectva plně rozvinout. 

Manévry místo bitvy

Na prašných cvičištích a na dlažbě posádkových měst pochodovaly formace vojáků a až do omrzení předváděly nacvičené obraty a manévry se zbraní. Cvičení probíhala za křiku důstojníků a poddůstojníků, dokud se nohy pěšáků nesjednotily v mechanické souhře. Toho se dosahovalo tvrdou disciplínou vynucovanou drastickými prostředky. Jen tak se dal z vojáků vytlouct pud sebezáchovy, aby potom pochodovým krokem vzpřímeně kráčeli vstříc nepřátelské palbě. Byla to těžkopádná a strnulá taktika, která svou monotónní choreografií připomínala chod manufaktury.

Dobře vycvičený voják byl příliš vzácným materiálem, než aby byl často vystavován nebezpečí fyzického zničení. Zkušený vojevůdce proto rozhodující bitvy příliš nevyhledával. Naopak se snažil dosáhnout co největší územní zisky na úkor nepřítele, obsadit jeho pevnosti a města a chránit přitom vlastní území. Součástí válečného tažení bylo složité manévrování, při kterém šlo především o vyčerpání sil soupeře a ničení jeho zásobovacích spojů. Modelem se tedy stala, odborně řečeno, vyčerpávající strategie. Francouzi pro ni měli přiléhavé označení „la guerre d´usure“ – „lichvářská válka“. Typickou ukázkou takové války bez bitev byla právě bramborová válka z let 1778–1779.

Zatímco v předchozích válkách pruská armáda zvládala prvky lineární taktiky do důsledků a vojenské operace prováděla s pružností a důrazností, operace rakouské císařské armády zaostávaly. Vinu na tom měl i komplikovaný systém velení císařské armády.

Fridrich velel svým vojskům sám a operativně rozhodoval přímo na bojišti. Na rakouské straně byly velitelské pravomoci generálů značně omezené a často museli čekat na instrukce, které přinášeli kurýři až z Vídně. To se změnilo až na sklonku vlády Marie Terezie, kdy rakouská armáda prošla modernizací a pruská naopak ustrnula ve vývoji. Ve svém důsledku se to projevilo právě ve válce o bavorské dědictví. Tehdy také Josef II. převzal přímé velení v poli a nemuselo se už čekat na pokyny z Vídně.

Revoluční obrat

Bramborová válka se stala příkladem toho, že lineární taktika dospěla do stádia krize. Stále větší strach z rizika velkých bitev vedl k zdlouhavému manévrování, které nevedlo k rozhodujícím výsledkům a končilo oboustranným vyčerpáním. I když zde nebylo vítězů ani poražených, byla to pro Prusko ztráta vojenské prestiže. Válka odhalila slabiny dosud úspěšného pruského vojenského systému, který ke konci života krále Fridricha II. zaznamenal stopy úpadku. Naproti tomu vzrostlo sebevědomí rakouské císařské armády, která dokázala vytlačit pruského vetřelce ze země. 

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Blížící se francouzská revoluce a následující napoleonské války zrodily nový způsob boje. Revoluční armáda zavrhla lineární taktiku a zavedla boj velkých mas ve volných formacích nespoutaný starou doktrínou. Svůj přístup k válce postavila na strategii generální bitvy. Místo vyčerpávajícího způsobu boje vsadila na rychlá tažení, jejichž cílem bylo vyhledat hlavní síly protivníka, zničit je a rozhodnout tak válku pokud možno jednou generální bitvou.   

Celý svět v těchto dnech sledoval úspěšné přistání americké sondy InSight na povrchu rudé planety. Na Marsu se ale dějí i jiné zajímavé věci. Odborníci nedávno odhalili zvláštní oblak, který se objevil u úbočí sopky Arsia Mons. Bíle zbarvený oblak měří zhruba 1 500 kilometrů.

Mars má sice hodně řídkou atmosféru, ale oblaka v marťanských horách nejsou ničím výjimečným. Tohle mračno je ale skutečně zvláštní. Je totiž velmi velké a jak se ukázalo, je i velmi vytrvalé. Sondy ho poprvé zachytily na snímcích letos 13. září a o měsíc později tam stále ještě bylo.

Oblak z prachové bouře

Pokud jde původ oblaku, Francois Forget z francouzského výzkumného centra CNRS v Paříži a jeho kolegové vyloučili, že by oblak mohl být vulkanického původu, i když to tak na první pohled vypadá. Arsia Mons je sice asi 20 kilometrů vysoká sopka, ale tenhle vulkán byl na vrcholu aktivity asi před 150 miliony let a měl by být zcela vyhaslý nejméně 10 milionů let.

TIP: Zvláštní zvlněnou krajinu Marsu možná vytvářel levitující písek

Podle Forgeta a jeho týmu pozorovaný oblak vznikl v důsledku nedávné globální písečné bouře na Marsu. Na jeho vzniku se podílel prach společně s chladnějším ovzduším. Dlouhou výdrž oblaku přitom podle nich způsobují podobné jevy, jaké zodpovídají za tvorbu kondenzačních stop za letouny v pozemské atmosféře. Budou se teď příznivci chemtrails bát i fotografií z Marsu?

Na počátku dubna 1918 se spojencům podařilo odrazit mohutný německý útok, čímž definitivně skončila operace Michael. Němcům se sice podařilo postoupit místy až o 60 km a obsadit zhruba 3 000 km² území, rozhodující úder však nepříteli zasadit nedokázali. 

Generál Ludendorff  se s krachem nehodlal smířit a už 7. dubna vydal rozkaz k zahájení dělostřelecké přípravy k operaci Georgette, od níž si sliboval dobytí železničního uzlu Hazebrouck vzdáleného jen 50 km od přístavu Calais. V případě úspěchu by Němci mohli dosáhnout pobřeží průlivu La Manche a tím odříznout spojenecké síly v oblasti Yper.

Pěšáci z 6. armády vyrazili proti nepříteli 9. dubna a o den později zahájila útok ještě 4. armáda. Zpočátku se sice útočníkům dařilo a dokázali postoupit místy až o 20 km, přičemž dosáhli řeky Lys. Dohoda však kladla tuhý odpor a společnými silami se podařilo německou armádu zastavit, aniž by dosáhla předem stanovených cílů. 

Nápor pokračuje

Vysoké ztráty přinutily Brity narychlo stahovat jednotky z Itálie či Palestiny, aby posílily těžce zkoušené síly na západní frontě. Společně s Francouzi pak Britové tlačili na Spojené státy, aby urychlily přesun svých vojáků do Evropy. Operace Georgette pokračovala až do konce dubna a na jejím konci stáli Němci jen necelé dva kilometry od Hazebroucku. Ztráty šly opět do desetitisíců, i když v konkrétních číslech se různé zdroje značně rozcházejí. Odhady mluví o 62 000 Britů, 15 000 Francouzů, ke kterým však musíme připočíst ještě padlé Portugalce a Belgičany. Vilémovská armáda zde ztratila téměř 100 000 vojáků.

Po většinu měsíce května vládl na bojišti relativní klid. Jednalo se však pouze o ticho před další německou bouří. Tentokrát se boje přesunuly k řece Marně poté, co Ludendorff spustil 27. května další ofenzivu s názvem Blücher-Yorck. Sedmnáct divizí pak vyrazilo s cílem konečně pokořit francouzskou metropoli.

Za použití otravných plynů zatlačili Němci nepřítele až k Marně, čímž se dostali nejhlouběji na francouzské území od srpna 1914. Do Paříže zbývalo urazit pouhých 65 kilometrů. Únava na vojácích obou stran však vykonala své a projevilo se též nasazení čerstvých amerických divizí. Císařská armáda už dál postoupit nedokázala (údajně také kvůli drancování místních vinných sklípků) a generální štáb zrušil celou operaci již týden po jejím zahájení. 

Labutí píseň

Do poloviny léta podnikli Němci ještě několik menších ofenziv, nicméně žádná z nich už nedosáhla takového úspěchu a územních zisků jako operace Michael nebo Blücher-Yorck. Od konce května o sobě také stále častěji dávali vědět i svěží vojáci USA. Americká taktika vedla zpočátku k velkým ztrátám, protože vojákům ze zámoří chyběly zkušenosti jako bojem ošlehaným Britům, Francouzům nebo Němcům. Už jejich  pouhá přítomnost však demoralizovala nepřítele a s postupem času všem docházelo, že centrální mocnosti válku nemohou vyhrát.

Armádě císaře Viléma došel dech. Od konce března přišla o 700 000 vojáků, o materiálních ztrátách ani nemluvě. V půlce léta zahájily síly Dohody protiofenzivu, na kterou kdysi tak mocná císařská branná moc nedokázala adekvátně reagovat, a pod tlakem ustupovala z Francie i Belgie. Válka se chýlila ke svému konci a v německém zázemí začaly bujet revoluční nálady. Tábor centrálních mocností se pomalu rozpadal, jak spojenecké vlády jedna po druhé žádaly o příměří, a Německo zůstalo nakonec osamoceno. Císař Vilém odstoupil na nátlak vlastních generálů 9. listopadu 1918 a mírová jednání mohla začít.

Byla jarní ofenziva opravdu nutná? 

Na přelomu let 1917 a 1918 stáli němečtí stratégové před těžkým dilematem, protože vstup Spojených států do války jim dával pouze dvě možnosti. Tu první představovalo jednání o příměří a ukončení bojů ještě předtím, než Američané v plné síle dorazí na západní frontu. Alternativu k potupné prosbě o mír představoval mocný útok vlastních armád a rozhodnutí konfliktu ve svůj prospěch dříve, než Dohoda Němce přečíslí v mužích i technice.

TIP: Brutální kalibr císaře Viléma II.: Německý minomet ráže 25 cm

Císařovi stratégové se rozhodli pro druhou možnost, která stála životy statisíců mužů na obou stranách. I přes nové divize uvolněné brestlitevským mírem se německé armádě zoufale nedostávalo záloh, takže opakovaně nedokázala zužitkovávat krví placené průlomy britsko-francouzské obrany. Počáteční vojenské úspěchy z jara 1918 ji pak přinutily natáhnout zásobovací linie za únosnou mez, což vedlo spolu s obrovskými ztrátami na elitních údernících k vyčerpání vlastních sil. To v konečném důsledku zapříčinilo rychlejší zhroucení Německa a konec Velké války. 

Mladá Číňanka se rozhodla ušetřit peníze a tři týdny se živila výhradně instantními nudlemi. Cílem bylo našetřit tisíc jüanů (v přepočtu zhruba 3300 korun) na Singles day – nákupní šílenství podobné Black Friday, které známe i z tuzemských obchodů. Namísto úspory peněz ale mladá vysokoškolačka skončila těsně před samotným svátkem v péči lékařů. 

TIP: Nasypat a zalít: Instantní jídlo je s námi už 200 let

Samotná Hong Jia, jak se nešťastná dívka jmenuje, potvrdila, že její zdravotní problémy s velkou pravděpodobností souvisejí s netradiční instantní dietou. Trápila ji především vysoká horečka a zažívací potíže. Zdravotní problémy ale nejsou tím jediným, čím za své počínání musela zaplatit. Za intravenózní léčbu jí nemocnice naúčtovala rovnou tisícovku a další léky ji vyšly zhruba na stovku. Ve výsledku tak za svůj pobyt v nemocnici zaplatila víc peněz, než kolik hodlala utratit za nákupy.

Stále více lidí z nějakého důvodu potřebuje implantovat elektrody do mozku. Mozkové implantáty mohou pomoci ochrnutým lidem a v dohledné době by takové implantáty mohly léčit nejrůznější neurologické choroby. Soudobé elektrody pro implantáty do mozku ale nejsou příliš vyhovující.

Elektrody pro implantáty jsou obvykle vyráběny z kovů, jako je zlato nebo platina. Na mozkovou tkáň ale bývají příliš tvrdé, takže je ještě obaluje vrstva vodivého polymeru. V důsledku toho jsou ovšem elektrody pro mozkové implantáty dost velké, takže více ohrožují mozek pacienta.

TIP: Obrana proti Alzheimerovi: Implantát, který uvolňuje protilátky

Evropští vědci proto nedávno vyvinuli speciální hydrogel, z něhož bude možné vytvářet nové typy elektrod pro implantáty do mozku. Hydrogel je založený na škrobu, zároveň ale obsahuje i populární nanomateriál grafen. Díky grafenu je nový hydrogel elektricky vodivý. Grafen obvykle nebývá v prostředí hydrogelů stabilní, takže ho vědci museli stabilizovat extraktem ze šalvěje. Tento extrakt zároveň přidává hydrogelu antibakteriální a protizánětlivé účinky.

Nejslavnější a nejzáhadnější. Leonardova Mona Lisa je nejčastěji reprodukovaným a také nejčastěji variovaným obrazem. Dodnes ale není úplně jasné, kdo je ona žena, kterou Leonardo zpodobnil, zda je to vůbec žena a proč se tak záhadně usmívá. 

Francouzsky se Moně Lise říká La Joconde, Italové jí říkají La Gioconda, nejznámější je ale pod názvem Mona Lisa. Leonardo obraz namaloval mezi roky 1503–1506, když pobýval ve Florencii. O deset let později opustil Řím, kde tvořil pro papežova bratra Guiliana Mediciho. Na cestu do Francie si přibalil i Monu Lisu. Obraz tak opustil Itálii a dodnes visí v pařížském Louvru. Ostatně i to bylo důvodem k jeho krádeži v roce 1911 – pomatený lupič chtěl Monu Lisu vrátit do Itálie, kam patří.

Žena nebo muž?

Záhad, které obraz obestírají, je víc než dost, všechny je ale dnes už možné uvést na pravou míru. Kdo je žena na obraze? Teorií je několik. Nejpravděpodobněji jde o třetí manželku florentského obchodníka s hedvábím Franceska del Gioconda jménem Lisa, slovo mona je zkráceninou od madony, tedy ženy. Lisa ale mohla být jen jednou z inspirací pro obraz – stejně jako krajina v pozadí je smyšlená, i samotná žena na obraze nemusí být věrným portrétem jedné osoby, ale kombinací různých podob několika lidí. Možná i proto Leonardo obraz neprodal, ale nechal si ho. 

Portrét rovněž mohl vzniknout například pod vlivem Beatrice D‘Este, manželky milánského vévody, pro jehož dvůr Leonardo na konci 15. století pracoval. Nebo jako portrét Pacificii Brandano, Mediciho favoritky, případně jako vyobrazení vévodkyně Isabelly Aragonské. A vědci přišli i s další teorií: na obraze je muž.

Italský vědec Silvano Vincenti přišel s domněnkou, že tvář je podobou Leonardova učedníka Giana Giacoma Caprottiho, zvaného též Salai. Ten s Leonardem trávil spoustu času a mnoho historiků už vyslovilo myšlenku, že ti dva byli víc než přátelé. Ostatně o Leonardových homosexuálních sklonech se vedou diskuse už celé století. 

Salaiem jsou prý inspirována i další Leonardova díla včetně obrazu Svatého Jana Křtitele nebo obrazu inkarnovaného anděla. I na něm se shodně objevuje podobizna muže s kudrnami. A Moně Lise se mimořádně podobají jeho nos a ústa se záhadným úsměvem. „Salai byl Leonardovým oblíbeným modelem. Leonardo určitě zachytil některé rysy Salaiho do závěrečné verze Mony Lisy,“ tvrdí Vincenti. Vědec však objevil ještě další záhadu: V očích Mony Lisy jsou písmena. V levém je S a v pravém L. 

Vincenti nemohl zkoumat originál Leonardova obrazu a pracoval pouze s jeho digitálními kopiemi. Ale právě díky velkému rozlišení a kvalitní technologii, která se pro digitální archivaci takto hodnotných uměleckých děl používá, vědec objevil tenoučká skrytá písmena, která nejsou pouhým okem viditelná. Zatímco L by mělo být počátečním písmenem Leonardova jména, o S ve druhém oku se vedou diskuse a stále není jasné, co znamená. Může být potvrzením teorie o Leonardově lásce k Salaiovi, ale také odvoláním na některou z žen dynastie Sforzů, která vládla v Miláně. 

Jako Šípková Růženka

Symboly nejsou jen v očích Mony Lisy, ale také ve smyšlené krajině za ní: pod mostem vpravo se nachází podobně utajené číslo 72. Vincenti navrhuje chápat čísla odděleně. A zatímco sedmička má podle něj řadu křesťanských i judaistických významů, dvojka jednoznačně vypovídá o dualitě muže a ženy.

Další teorií o podobě Mony Lisy je varianta s autoportrétem – a italští antropologové dokonce žádají o povolení k exhumaci Leonardova těla. Chtějí totiž porovnat lebku slavného umělce s podobou Mony Lisy a dokázat tak, že alespoň některé rysy slavné dámy jsou Leonardovy vlastní. Šlo by tak o kombinovaný tajemný autoportrét inspirovaný dalšími podobami – ať už milánské šlechtičny, ženy obchodníka nebo tajného milence. Ani tady ale odvážné teorie fascinovaných vědců a badatelů nekončí. Lékař Vito Franco z palermské univerzity se pustil do zkoumání zdravotního stavu Mony Lisy a tvrdí, že je z její podoby schopen vyčíst symptomy jejích chorob. A tahle dáma prý měla určitě vysoký cholesterol.

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Podle historika umění Ernsta Gombricha je ale největší záhada Mony Lisy v její malířské dokonalosti. Leonardo totiž vymyslel techniku nazvanou sfumato, jakési kouřové zastření obrysů a splývání barev. „Výraz spočívá ve dvou rysech: v koutcích úst a očí. A to jsou právě ty části obličeje, které Leonardo ponechal záměrně nejasné a nechával je splynout s jemným stínem,“ vysvětluje Gombrich. Proto nemůžeme nikdy zjistit, v jakém rozpoložení na nás Mona Lisa hledí. Je šibalsky veselá? Posmutnělá? Co si o nás myslí, když se nám dívá do očí? Největší tajemství Mony Lisy spočívá v tom, že se pokaždé tváří jinak, tedy že její výraz můžeme pokaždé jinak vnímat. „Mona Lisa vyvolává dojem, jako by ji malíř náhle očaroval a donutil, aby vždy stála nehybně jako postavy v Šípkové Růžence,“ tvrdí Gombrich.

„Rychle, pojďte se mnou! V kempu je Tom!“ křičí na mě kapitán vedlejší lodi a vede mě do Kempu Leakey, kde před několika hodinami skončilo odpolední krmení. Vůbec netuším, kdo je Tom, ale předpokládám, že nějaký místní boss, který se dobře vyzná ve zdejší přírodě. Jinak by přece kapitán nedělal takový povyk. Jdu mu tedy v patách a nejsem zklamaná. Tom je totiž bez přehánění zdejší král …

Obklopeni orangutany

V táboře je jen několik rangerů a kolem osmi turistů včetně mě. Všichni jsme pasažéry jedné ze dvou lodí, které tu dnes kotví na noc. No a Tom, dominantní samec tlupy orangutanů (Pongo pygmaeus), kteří osídlují zdejší oblast, je tady taky. Sedí v blízkosti kantýny pro rangery a cpe se banány, které si před chvílí vynutil. Je obrovský. Může vážit přes metrák a sílu má prý jako osm chlapů. Když tedy něco chce, je lepší mu neodporovat. Pozoruji jeho obličejové laloky a tlamu plnou banánů; nemůžu z něj spustit oči. Sedím na bobku asi dva metry od hlavního samce tlupy, bez plotu, bez jakýchkoliv zábran. 

Za chvíli si všimnu, že hned opodál si hraje orangutanice s mládětem. Nadšeně se k dvojici přesouvám a přitom bez větších očekávání kontroluji, jestli někde nezahlédnu ještě jiného primáta. S ohromením zjišťuju, že jsem jimi doslova obklopena. Kromě Toma a Princess (tak se samice jmenuje, jak později zjišťuji) s mládětem se opodál na zemi rozvaluje ještě jiná samice a v korunách stromů jsou nejméně další dvě skupiny. Stojím na zřejmě nejlepším místě na světě pro pozorování orangutanů ve volné přírodě. Kemp Leakey v národním parku Tanjung Puting, na indonéském Kalimantanu.

Prázdný tábor v dešti

Do parku jsem se dostala lodí, které se v indonéštině říká klotok. Cesta z městečka Pangalan Bun vede nejdříve po velké řece, potom po menší, kterou lemují stovky malých palem. Nakonec nás unáší malá říčka obklopená džunglí. Divoká zvířata můžeme zahlédnout přímo z paluby. Především je ale možné navštívit tři kempy, v nichž probíhají pravidelná denní krmení orangutanů, kteří si dnes nezvládli získat potravu vlastními silami. 

Naší první zastávkou je kemp číslo 3. Prší a snad proto si pro nadílku jídla přišla jen jedna samice s mládětem. Střídavě pozorujeme matku s malým orangutánkem a odháníme mračna komárů, kteří nás obletují. Jsme uprostřed oblasti s výskytem malárie i horečky dengue a komáří štípnutí tady nemusí znamenat jen nepříjemné svědění. Samice se doslova nacpe banány a mizí v korunách. Nám nezbývá než doufat, že počasí se do zítřka umoudří a my budeme mít na zvířata větší štěstí.

Pozorná „opičí láska“

Počasí ukazuje příznivější tvář už v podvečer. Sedíme na palubě a pozorujeme okolní džungli – hustou a nepoškozenou, zahalenou do lehkého vlhkého oparu a především plnou opic. Mimo zraky návštěvníků se v ní prý skrývají i medvědi, leopardi a jeleni. Takhle nějak znám džungli z obrázků prvních objevitelů Bornea. Kromě tlup makaků se nám ukazují i vzácné nosaté opice kahau (Nasalis larvatus). Jsou tu celé rodiny a stromy jsou jimi doslova obsypány. Malé sají mléko od svých matek, prohánějí se ve větvích, odpočívají. Užasle je pozorujeme a mezitím se z podpalubí začíná linout krásná vůně dnešní večeře. Naše paní kuchařka je jedním z nejspolehlivějších opěrných bodů tohoto výletu. Připravuje vynikající indonéská jídla, rýži, ryby, zeleninu, sojové tempe a tofu. Nejvíc jsme si ale zamilovali odpolední smažené banány, po těch se zapráší hned, jak se dostanou na stůl. 

Opakovaná návštěva kempu 3 příští den ráno už rozhodně není zklamáním. Když přicházíme, sedí na krmící platformě dominantní samec a vypadá, že se o koš banánů nechce s nikým dělit. Postupně ale vidíme, jak z korun stromů sestupují další a další a osmělují se sebrat si pár kousků ovoce i pro sebe. Je tu několik dalších samců a pár samic s mláďaty. Mláďata vždy matku pevně objímají a drží se jí pevně za chlupy. Takovouto blízkost, bezvýhradnou péči a nepřetržitou možnost kojení budou mít až do věku zhruba čtyř let. To ale neznamená, že je pak matka nechá pobíhat bez dozoru. Do šesti až sedmi let věku nepustí svého potomka z očí a je vždy připravena přispěchat mu na pomoc. 

Divoká a přesto krotká

Vrcholem každé návštěvy parku Tanjung Puting je kemp (tábor) Leakey, kde je i výzkumné a vědecké centrum parku. Kemp Leakey založila Dr. Biruté Mary Galdikas, když sem v roce 1971 přijela zkoumat právě orangutany. Doslova jim zasvětila svůj život a dnes má za sebou nejdéle trvající výzkum jediného živočišného druhu. Jejím mentorem na univerzitě byl Dr. Louis Leakey, na jehož počest je tábor pojmenován. Leakey pomohl mladé zooložce sehnat fondy pro zahájení výzkumu a její kariéru zásadním způsobem nasměroval. Kromě Biroté Galdikas stál Leakey i na počátku kariéry Jane Goodallové, známé výzkumem šimpanzů, a Dian Fosseyové. Ta se zasloužila nejen o výzkumu horských goril, ale i o jejich ochranu (a byla kvůli své nepohodlnosti zabita, pravděpodobně pytláky). Tyto tři významné ženy, které se všechny zasloužily o poznání jednoho druhu primátů, byly tedy svým způsobem spolužačky.

Koncentrace orangutanů u tábora Leakey je obrovská. Na krmení přichází kolem patnácti orangutanů. Ti mohou být potenciálně velmi nebezpeční a nedoporučuje se k nim přibližovat na méně než pět metrů. Jsou ovšem evidentně krotcí. V Tanjung Puting se nemluví o divokých orangutanech, ale orangutanech ve volné přírodě. Rozdíl je ten, že jakmile jednou mají tato inteligentní zvířata kontakt s člověkem, začnou se od něj velmi rychle učit, zkrotnou a už se nikdy nedají považovat za zcela divoká. 

Ruku v ruce

Jednou z hlavních funkcí národního parku je rehabilitace orangutaních mláďat. I dnes je totiž v těchto končinách běžné pytlačení a mláďata jsou velmi žádaným domácím mazlíčkem. Jelikož by ale mladé jeho matka nikdy neopustila, je běžné, že pytláci nejdříve orangutaní samici zastřelí a její mládě potom prodají. Když se ochranářům podaří takového nešťastníka vysvobodit ze zajetí, postoupí jej právě rangerům kempu Leakey, jejichž úkolem je vrátit zvíře zpět do přírody. O malé se nejdřív musí starat jako o lidské miminko – krmit každé čtyři hodiny, mýt, hrát si s ním a jakmile nastane čas, musí jej naučit životu v džungli, šplhání po větvích, získávání potravy. Když se všechno povede, je zvíře vypuštěno zpět do volné přírody, ale obvykle se vrací ke kempu pro potravu.

TIP: Primáti a výzva lidské přítomnosti: Jak přežívají orangutani?

Čekáme, až krmení skončí, turisté se vytratí a my si můžeme užít klid džungle. Trpělivost se nám vyplatila. Když se vracíme, jedna orangutanice s mládětem nám dovolí vést ji kus ke kempu za ruku. Její dlaň je stejně hebká jako dlaň člověka. Jdeme s ní pomalu po pěšince a nad hlavou se nám ve větvích houpe její mládě…

Co ještě nevíte o orangutanech 

Podle kronikářů byly turnaje zavedeny do Čech v roce 1249 za vlády krále Václava I. Svým českým kolegům je zprostředkovali němečtí rytíři vychovaní v tradicích rytířské kultury. Jedním z nich byl Ojíř z Friedeberka, věrný služebník a diplomat Václava I. S jeho počínáním nás seznamuje kronikář Dalimil: „Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni, utráceli spousty peněz na svá klání. Co to bylo čabrak, rouch a fanfrnochů! Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu. (…) A když potom k válce dojde, v měšci není, zčistajasna ani vindra na brnění.“

Přemyslovci a turnaje

Za Václavova syna Přemysla Otakara II. (1253–1278) „počala v turnajích sláva národa“, píše Zbraslavský kronikář. Král železný a zlatý byl nejen udatným rytířem, ale také štědrým mecenášem. Na den sv. Václava roku 1264, uspořádal u Prešpurku na počest sňatku neteře Kunhuty Braniborské se synem uherského krále Bely IV. velkolepý turnaj. Okolí ozdobily barevné stany, mezi nimiž se pohybovali významní rytíři, nechyběly ani krámky řemeslníků a množství zvědavců. Poté, co Přemysl Otakar II. ve stanu upraveném na kostel slavnostně pasoval na rytíře čtyři markrabí, knížete polského a mnoho jiných hrabat a šlechticů, začaly turnaje. Den končil velkolepou hostinou, při níž král sám obsluhoval.  

Chatrné zdraví a křehká tělesná konstrukce jeho následovníka Václava II. (1283–1305) způsobily, že nový král v turnajích aktivně nebojoval. Věnoval se však jejich pořádání a proslul jako významný mecenáš. Při jeho slavné korunovaci na českého krále v roce 1297 se v Praze konala velkolepá oslava. Vedle klání se tu pořádaly také speciální turnaje pro panoše a adepty čekající na rytířský pás, kteří chtěli přítomným ukázat své umění. Celých 240 z nich pak v ten den Václav II. pasoval na rytíře.   

Král Rytíř

Bezesporu nejproslulejším rytířem z řad českých králů byl Jan Lucemburský (1310–1346), jenž „z boje nikdy neutíká“. Čeští historikové ho přezdívali králem Cizincem i králem Diplomatem, on sám se však nejvíce cítil králem Rytířem.

Kronikář Petr Žitavský, jenž v jeho době zastával úřad opata Zbraslavského kláštera, ho popisuje těmito slovy: „pěstuje veškeré rytířství, hojně navštěvuje turnaje, koná klání, takže celá Francie a Itálie sotva stačí vylíčit jeho znamenité činy, jaké štědré dary dává, jaké přebohaté hostiny se značným nákladem pořádá. Šíří se pověst, že při klání v Burgundsku probodl svým kopím rytíře.“

Je ovšem zajímavé, že v českém prostředí se králi příliš nedařilo. Zachovaly se nám zprávy o dvou turnajích, které v Českém království pořádal a které pro něj nijak příznivě nedopadly. Ten první se měl odehrát v roce 1319. Za králem přišli mladí šlechtici a naléhali na něj, aby uspořádal turnaj ve stylu krále Artuše a  rytířů kulatého stolu. Neopomněli připomenout, že se tímto široko daleko proslaví. Nebylo asi příliš těžké bojechtivého krále přemluvit. Vždyť vedle odvahy a věrnosti právě touha po slávě, čest a štědrost charakterizovaly pravého rytíře. A tím Jan Lucemburský byl. 

A tak rozeslal spoustu listů nejrůznějším německým knížatům a šlechticům, vybral mnoho peněz od měšťanů a kleriků a pro širokou veřejnost nechal v královské oboře v Ovenci (tj. ve Stromovce) postavit dřevěnou stavbu. Za zahajující den vybral 24. červen, svátek Jana Křtitele. Do Prahy mezitím zdaleka přijížděli kupci doufající v tučný zisk, místní řemeslníci připravovali zboží na trh, židovští lichváři byli připraveni komukoliv poskytnout půjčku, nevěstky se těšily na zajímavou klientelu, přicházeli zvědaví vesničané, ranhojiči a báby kořenářky, žebráci, lupiči, kapsáři a jiní lidé pochybné pověsti.

TIP: Turnajový šampion: Výprava rytíře Jana z Michalovic do Francie

Všechny přípravy byly už skončeny, zvědavost a očekávání Pražanů dosáhly nejvyšší míry a snad i věční nespokojenci a karatelé marných světských zábav napjatě očekávali počátek této veliké slavnosti. Někteří snad i věřili, že se zjeví sám král Artuš doprovázený svými slavnými rytíři. Celá Praha v čele s králem se těšila na vzácné cizí hosty. Král Artuš se nakonec nezjevil, ale ani z cizích šlechticů nepřišel naprosto nikdo! Tato nemilá skutečnost vysvětlovaná moderními historiky různými a ne vždy zcela přesvědčivými důvody byla vodou na mlýn pomlouvačů. Prahou se šířilo zklamání, vynaložená námaha přišla vniveč. Ti, co od začátku král nepřáli, měli nyní důvod své výtky a rozhořčení dát naplno najevo. Nelze se divit, že král raději zase odcestoval na nějaký čas pryč.   

Britská společnost Surrey Satellite Technology ve spolupráci s Airbusem vyvinula pozoruhodný satelit NovaSAR-1, který letos 16. září (2018) vypustila na oběžnou dráhu. NovaSAR-1 v těchto dnech poslal na Zemi první snímky zemského povrchu.

Od jiných podobných satelitů se tento satelit odlišuje tím, že je vybavený radarem se syntetickou aperturou (SAR). Díky tomuto radaru může snímkovat povrch planety za prakticky jakýchkoliv podmínek, bez ohledu na počasí nebo denní dobu. Operátoři hodlají satelit NovaSAR-1 využívat ke sledování ilegálního obchodu a pašeráků, k mapování záplav nebo třeba ke sledování stavu lesů či pěstovaných plodin.

Satelit pro sledování lodí

NovaSAR-1 je také vybavený přijímačem rádiových signálů systému Automatic Identification System (AIS), které podle mezinárodního práva musejí během plavby vysílat větší lodě, aby úřady mohly sledovat, kde se která loď právě nachází. Pokud nějaká loď takový signál nevysílá, jde pravděpodobně o pašeráky, ilegální rybáře nebo třeba piráty.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Podle britského ministra pro vědu a vzdělání Sama Gyimaha teď jejich radarové „oko na obloze“ může zobrazit na jednom snímku oblast několikrát širší, než je Doverská úžina. S těmito snímky bude možné sledovat ilegální aktivity na oceánech i jinde, znečištění prostředí či dozrávající úrodu.