Po více než desetiletí vývoje se týmu amerických a čínských vědců a lékařů konečně podařilo zprovoznit první lékařský skener, který snímkuje celé tělo pacienta najednou. Jde o významný průlom v technologiích lékařského zobrazování, který prospěje řadě pacientů se závažnými chorobami.

Nový přístroj se jmenuje EXPLORER a kombinuje snímkování pozitronovou emisní tomografií, známou jako PET, s rentgenovou počítačovou či výpočetní tomografií, neboli CT. Jeho tvůrci nedávno konečně získali první snímky celého těla. Podle odborníků jsou fantastické a EXPLORER by měl přinést revoluci jak do péče o pacienty, tak i do klinického výzkumu.

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

EXPLORER pracuje velmi rychle. Snímek celého těla pacienta vyhotoví za 20 až 30 sekund. Ještě důležitější je, že tento famózní skener snímkuje s až 40× vyšší citlivostí, než to dovedou soudobé komerčně dostupné lékařské skenery. Za zmínku stojí i to, že EXPLORER při snímkování vystavuje pacienty menší dávce nezbytného záření.

Žádný z Vratislavových šesti po sobě jdoucích nástupců si nemohl, nebo spíš ani nechtěl posadit korunu na hlavu, zlatou čelenku českého krále mohl nosit pouze on. Až v pořadí sedmý vladař po tomto králi, Vladislav II., se pokusil projekt českého království oživit. Stalo se tak roku 1158.

Nicméně vraťme se k Vratislavovi, který po smrti přenechal vládu bratrovi. Jedinému, který z pěti synů Břetislava I. ještě zbyl, Konrádovi Brněnskému. Proč právě jemu, když ho předtím napadl v Brně? Inu, po incidentu se Zderadem se nazlobil na svého proradného syna Břetislava a rozhodl se na poslední chvíli jmenovat svým nástupcem právě Konráda, čímž zamezil tomu, aby se proti němu s Břetislavem spojil.

Kruh se uzavírá

„Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví,“ píše Kosmas. Formulace poněkud nešťastná. Nějak není jasné, jestli se ta zlá zpráva vztahuje k Vratislavově smrti nebo k příchodu Konráda na trůn. Snad tím chtěl Kosmas něco napovědět.

Údělný kníže se každopádně přestěhoval z brněnského na Pražský hrad. Sotva přenechal své dosavadní, tedy brněnské panství synu Oldřichovi, sotva pro mladšího syna Litolda vymezil úděl na Znojemsku, sotva se stačil porozhlédnout po svých nových vladařských povinnostech, následoval Konrád bratra Vratislava do říše mrtvých. Pražského hradu si užil pouhých osm měsíců. Kosmas to věděl ještě přesněji: „Máme jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho 6. září spolu s životem.“ 

Smrtí tohoto třináctého Přemyslovce odchází z dějinné scény panovnická generace bratrského trojlístku (on to byl fakticky pětilístek, když počítáme Jaromíra a Otu). S Břetislavem II. štafetu přejímá nové přemyslovské pokolení. O slovo se přihlásila generace potomků prvního českého krále Vratislava, čtyři královští synové. Během následujících padesáti let se právě oni postupně podělili o český stolec. Ten stolec byl ale zase jenom knížecí. 

„Když přijížděl Břetislav mladší do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav dne 14. září roku od narození Páně 1092.“ 

Tak tedy Břetislav, toho jména na českém knížecím stolci druhý. Prvním Břetislavem byl jeho dědeček. Datum narození tohoto druhého Břetislava neznáme, ale byl muž v plném rozkvětu sil, „věkem dospělý, rozumem dospělejší“. Odhadujeme, že mu mohlo být asi tak pětatřicet let. Byl zřejmě energický a činorodý. I přes jeho mladickou anabázi s koupáním v Sasku a ne právě čestné zabití nenáviděného předáka Zderada u Brna, svědčí jeho skutky o tom, že se schopnostmi mohl vyrovnat otci. 

Konec slovanského kláštera?

Ze všech starostí se začal nejprve zabývat ochranou křesťanského náboženství, čímž kápl duchovnímu Kosmovi do noty, takže ten na něj nedá dopustit: „Hned na počátku svého knížectví, rozlícen jsa velkou horlivostí pro křesťanství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích. Tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již v budoucnu nedály v lidu božím.“ Ano, zdá se to neuvěřitelné, že po více než dvou stoletích křesťanství u nás bylo pohanství pořád tak živé. 

Za Břetislava II. se navíc definitivně zavřely vody nad slávou slovanského kláštera na Sázavě. Podle Františka Palackého si to z větší části zavinili sami sázavští mniši: „Po Vratislavově smrti bratři slovanští sami, sváříce se a brojíce jeden proti druhému, uspíšili neodvratný pád liturgie této v Čechách. Tři z nich, Demeter, Kanan a Holiš usilovali se vší mocí, aby svrhli opata svého Božetěcha z důstojenství, domnívajíce se každý z nich, že dosednou potom na jeho místo. I nedávali dvoru knížecímu pokoje osočujíce opata svého žalobami nejhrubšími, které kdykoli vyšetřovány jsou, pokaždé ukázaly se být ničemnými, až konečně Břetislav, rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, kázal vyhnat z kláštera opata i svárlivé bratry a uvést tam mnichy latinské z kláštera břevnovského.“

Porušení tradic

„A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, líbil se všem milovníkům Božím. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným.“ A přece se Břetislav II. dopustil osudové, draze potom zaplacené chyby. Na sklonku své osmileté vlády porušil stařešinský řád formulovaný dědečkem (tedy svým jmenovcem Břetislavem I.). Ten byl v té době už padesát let dodržovaný. Jak ho porušil? Měl snahu obejít dosavadní praxi, podle které nástupnické právo náleželo nejstaršímu Přemyslovci v rodě. Proč to udělal? Jeho záměr byl pojistit včas, ještě před svou smrtí, následnictví svému bratru Bořivojovi. Čímž kníže pominul všecky dosavadní zvyklosti. 

Předně zanedbal nároky Konrádova syna Oldřicha, což byl dědic brněnského údělu starší než Bořivoj. Podle stařešinského řádu se tedy knížetem měl stát v prvé řadě on. Tento krok byl z jeho hlediska pochopitelný – Břetislav chtěl pojistit pražské křeslo své rodové větvi. Ale mnohem horší bylo, že zanedbal jeden starobylý zvyk, který měl sílu zákona. Kandidáta na knížecí stolec vždycky schvalovali a přijímali čeští šlechtici a předáci. Schvalování a přijímání to sice bylo formální, ale bylo.

Na slavnostních shromážděních velmožů, církevních hodnostářů a prominentních bojovníků (říkalo se jim kolokvia), se ti všichni vyjadřovali obřadným způsobem k obsazování pražského stolce. Dlužno podotknout, že se těchto volebních shromáždění zúčastňoval i lid, ovšem pouze v roli statistů, aby dotvářel halasným provoláváním slávy patřičnou kulisu. 

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Na oněch kolokviích nešlo o nějaké demokratické volby, šlo tam o rituál. Ten byl zděděn po předcích, a byl důležitý, národ na něm lpěl. Domácí přijetí nového vládce se přitom odehrávalo v předem daných zúžených mezích: považovalo se za samozřejmost, že českému státu mohou vládnout výhradně Přemyslovci. Jejich právo považovali středověcí lidé jako cosi věčného, posvěceného Bohem. 

Základ nových sporů

Stalo se někdy, že by někdo vznesl doporučení hledat panovníka mimo okruh přemyslovské dynastie? Nikdy. Na druhé straně tradiční hold nastupujícímu vládci, to nebyla žádná formalita, protože držitel knížecího stolce se bez podpory šlechticů prostě neobešel. Takže to řinčení zbraní a hlasité volání „Krleš!“ bylo vlastně jakýmsi vyjádřením souhlasu a věrnosti. Oboje se pak ovšem v praxi často a snadno porušovalo. Kolokvium mohlo být skutečnou volbou, a taky bylo. Hlavně tenkrát, když se vynořilo více kandidátů moci. 

Břetislavovi se doma nakonec nepodařilo prosadit, že jeho nástupcem bude bratr Bořivoj, a ne nejstarší Přemyslovec, jak stanovoval dosavadní stařešinský řád, který měl sílu zákona. A tak se vydal s prosíkem do Řezna k německému císaři. Což neměl dělat, protože tím zažehnul další období sporů.

Ve vesmíru jsme už našli spoustu podivuhodných věcí. A některé z nich jsou důvěrně známé. Milovníci světa Star Treku jistě ocení nejnovější snímek splývajících galaxií, které nesou společný název podle kupy galaxií Abell 1033. Je na něm pěkně vidět tvar legendární hvězdné lodi Enterprise.

Hvězdnou loď Enterprise obklopuje celý vymyšlený svět, v němž má za sebou pohnutou historii. Původně ale vzhled této lodi navrhli výtvarníci filmové společnosti Paramount Pictures John Evans a Doug Drexler. Podle dostupných informací jim jako inspirace posloužilo letadlo Lockheed P-38 Lightning, považované za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Není divu, že mu Němci přezdívali „dvouocasý ďábel“.

Srážka kup galaxií

Kupa galaxií Abell 1033 je od nás vzdálená asi 1,6 miliardy světelných let. Je domovem asi 350 galaxií. Na novém snímku jsou fialově znázorněný oblasti intenzivního rentgenového záření a modře rádiového záření. Dohromady vytvářejí podobu hvězdné lodi Enterprise.

TIP: Neviditelné drama v souhvězdí Havrana: Srážka galaxií Antény

Astronomové, mezi nimiž je řada příznivců Star Treku, ale nemají radost jenom z pozoruhodného tvaru na kombinovaném snímku. Tento snímek jim totiž také prozradil, že Abell 1033 vlastně není jedna kupa galaxií, ale kupy dvě, které pozorujeme ve fázi velkolepé vesmírné srážky. Mohutné výtrysky rentgenového a rádiového záření jsou podle nich projevem této srážky. 

Město Heliopolis se rozkládalo se na severovýchodě dnešní Káhiry a nacházel se v něm snad nejznámější sluneční chrám zasvěcený nejvyššímu členovi egyptského panteonu – bohu Re. Svou podobou byl ovšem svatostánek na míle vzdálený těm současným: Tvořilo jej rozměrné otevřené prostranství obehnané silnými zdmi a v jeho centru se vypínal k nebi víc než dvacet metrů vysoký obelisk, k němuž lidé přicházeli vykonávat náboženské rituály. Na jeho vrcholku pak spočíval nejposvátnější objekt – mystický a údajně zázračný kámen, zvaný benben. 

Prvotní kopec v Heliopoli

Původní kámen z města Heliopolis, které Egypťané nazývali Iunu nebo On, se stejně jako chrám nedochoval. Mnohé se však o něm dozvídáme z nápisů na vápencové desce z období vlády Amenhotepa III. v polovině 14. století př. n. l. Podle nich šlo o balvan se zaobleným vrcholem, což mělo pro náboženství Egypťanů hluboký význam. 

Dle legendy se totiž na počátku věků vynořil první kousek země z pravod Nun právě v místě pozdější Heliopole. Hned nato se na prvotní pevninu přesunul bůh tvůrce Atum (později ztotožněný s bohem slunce, někdy proto titulovaný Atum-Re) a započal s aktem stvoření. Benben zastřešující vrchol obelisku slunečního chrámu měl nejen připomínat původní pevninu, ale zároveň vyznačovat střed světa. 

K poctě sebestvořitele 

Mytický balvan se však těsně pojil i s další legendou. Prý jej obýval posvátný pták Benu – předchůdce starořeckého fénixe povstávajícího stále znova z popela. Staří Egypťané v něm mimo jiné spatřovali duchovní složku slunečního boha Atum-Re, reprezentující jeho sebestvořitelskou schopnost. Benu, titulovaný jako „ten, který se stvořil sám“, se spojoval se zmrtvýchvstáním, ale i s cyklickým tokem času. Právě do jeho sídla na benbenu dopadaly první paprsky slunce a symbolicky se tam každý den znovu rodil samotný Atum-Re. 

Benben se ovšem nevyjímal pouze na obeliscích slunečních chrámů, jejichž éra spadá do 5. dynastie Staré říše, tedy do let 2435–2306 př. n. l. V podobě se špičatým vrškem se začal záhy objevovat na vrcholcích pyramid, což mu vyneslo i další název: pyramidion.  

Pyramida na pyramidě 

Pyramidiony se obvykle tesaly z žuly nebo čediče a pokrývala je vrstva zlata. Jakmile se pak do nich opřely sluneční paprsky, zářily daleko do kraje. Neosvětlovaly však okolí jen fyzicky – podle mýtů přinášely i duchovní osvícení. 

Egyptských „osudových kamenů“, jak se benbeny také nazývaly, se dochovala celá řada a dnes je lze obdivovat v mnoha světových muzeích. Zdobily je vyryté obrázky a nápisy nejasného obsahu, jež nedávají záhadologům spát. Nejodvážnější hypotézy spatřují v symbolice benbenů přistávací kapsli, v níž se do Egypta snesli mimozemšťané. Mají o tom vypovídat některé obrázky, zachycující údajně návštěvníky z cizích světů. Asi netřeba dodávat, že zmíněné teorie nemají žádný vědecký základ. 

Nejslavnějším, i když dávno ztraceným benbenem ovšem zůstává ten z Heliopole. Zbytky tamního slunečního chrámu, jenž ukrýval staroegyptský střed světa, však dnes už běžně neuvidíme. Stejně jako ruiny celého města totiž odpočívá 15–20 metrů pod ulicemi Káhiry. 

Ruční granáty se coby výzbroj běžného pěšáka rozšířily na přelomu 19. a 20. století s příchodem hromadné zbrojní výroby a jejich funkční principy zůstaly prakticky stejné až do současnosti. Granáty mají buď nárazový anebo časovaný rozněcovač a působí v místě dopadu střepinami či výbušnou silou. Za první světové války spotřebovala vojska obou stran této munice obrovské množství, neboť se do zákopových bojů velmi hodila. Jediné omezení představovala schopnost vojáka dohodit granátem co nejdále, a to hlavně z pozic vkleče a vleže. Při útoku je tak pěchota vrhala před závěrečnou ztečí na vzdálenost do 30 m, dál by je i skuteční siláci dohodili jen výjimečně. Není proto divu, že všechny armády hledaly cesty, jak ruční granát „dopravit“ k cíli na větší vzdálenost, aniž by bylo nutné nasazovat těžké zbraně. 

Vítaná pomoc

První možnost představovalo odpalování časovaných granátů opatřených krátkou tyčí, jež se zasouvala do hlavně pušky. Tento způsob sice fungoval, při střelbě ale docházelo k velkému opotřebení ústí hlavně a tím i ke snížení přesnosti. Stačilo také, aby se tyč v hlavni vzpříčila nebo se při vkládání ohnula, a prudký nárůst tlaku mohl vést ke zničení zbraně a zranění její obsluhy.

Druhá cesta spočívala v montáži puškového nástavce, z něhož se vystřelovaly upravené granáty na cíl pomocí doplňkových mířidel. Většina armád zavedla vlastní konstrukci granátometu, který se běžně používal už za první světové války a i v dalším světovém konfliktu si našel svoje místo v pěchotní taktice. Tyto zbraně svým dostřelem okolo 200–250 m plně postačovaly pro zákopové boje a také v druhé světové válce, jež byla mnohem mobilnější, splnily granátomety úspěšně jim určené úkoly.

Po druhé světové válce byly puškové vrhače postupně vyřazovány z výzbroje, ale již během vietnamského konfliktu došlo k jejich opětovnému nasazení. Uplatňovaly se zejména jako zbraně podpory pěchotních čet pro pokrytí území mezi minimálním dostřelem minometů a maximální vzdáleností, na kterou voják dohodí ruční granát. Od té doby už zůstala tato zbraň hlavně v podvěšené verzi pro útočnou pušku běžnou součástí výzbroje lehkých pěchotních jednotek celého světa. 

Britská cesta

Britové šli, tak jako u mnoha jiných konstrukcí, vlastní cestou. Jejich granátomet se dal velmi snadno vyrábět i používat, avšak způsob střelby byl nezvyklý. Vlastní vrhač měl jednoduchý válcový tvar s přechodovým kuželem, který se pomocí dvou držáků připevnil na ústí hlavně. K vystřelení musel voják nabít pušku slepým nábojem, přičemž na cíl nemířil pomocným zaměřovačem, jako to bylo běžné u většiny ostatních konstrukcí, ale držel pušku opřenou pažbou o zem v úhlu 45 stupňů směrem k cíli. Dostřel se nastavoval pomocí posuvné klapky s aretačním šroubem ve dně granátometu.

Při plně uzavřené klapce byl dostřel maximální, protože výstřelné plyny působily na vložený granát plnou silou. V ostatních případech část plynů unikala, čímž se výkon a tím i dostřel adekvátně snižoval. S nasazeným granátometem voják nemohl vést mířenou střelbu, protože puška měla zakrytou mušku. Demontáž se však dala zvládnout velmi rychle. Při dlouhodobém používání byly některé části pušky velmi namáhány, proto byly ve zbrojnicích zesilovány pažby dalšími šrouby a navinutým drátem.

Italský neúspěch

Opakem jednoduchého britského designu se stala konstrukce, kterou do výzbroje zavedli v roce 1928 Italové. Jednalo se vlastně o předchůdce dnešních podvěsných granátometů, a i když šlo o velmi originální nápad, použití v boji by bylo obtížné. Na pažbu karabiny M91TS se z pravé strany namontoval puškový závěr stejného typu, ovšem zakončený válcovým vrhačem. Před vystřelením granátu vysunul voják závěr z pušky a vložil jej do závěru granátometu, nabil jej ostrým nábojem a pak vložil do vrhače granát. Pomocí jednoduchých železných mířidel zacílil a po stisknutí puškové spouště došlo k výstřelu.

V těle vrhače se nacházela krátká zalepená trubka s otvory na bocích, která zachytila střelu z puškového náboje, zatímco výstřelné plyny unikaly otvory do vrhače a jejich tlakem byl granát vystřelen ven. Voják pak buď nabil další náboj a granát, nebo musel opět vyjmout závěr, vložit jej zpět do pušky a pokračovat v klasické palbě. Italským granátům však chyběla účinnost a nezbytná výměna závěru nebyla příliš praktická, protože v boji docházelo k neustálému znečišťování otevřené nábojové komory. Nakonec byla tato zbraň, označovaná jako Tromboncino Modello 1928, stažena z výzbroje.

Víra v nadkaliberní munici

Zatímco většina granátometů představovala v podstatě krátké velkorážné hlavně s vkládanou municí, Američané zvolili jinou cestu. Během první světové války dostaly expediční jednotky ve Francii vrhače s nadkaliberní municí, které se v zákopové válce dobře osvědčily. Granátomet M1 byl určen pro standardní pěchotní pušku Springfield M1903 a mírně upravená verze M2 pro Enfield M1917.

Zbraň měla poměrně jednoduchou obsluhu – na tělo granátometu, což byla vlastně trubka pevně připojená objímkou k ústí hlavně pušky, se nasadil granát, který pak voják pomocí slepého náboje vystřelil na cíl, zaměřený jednoduchými mechanickými mířidly na boku pušky. S tímto arzenálem vstoupily americké jednotky i do druhé světové války, i když se jako standardní zbraň začala zavádět samonabíjecí puška M1 Garand. V každém pěchotním družstvu měl i nadále nejméně jeden voják opakovačku Springfield právě kvůli možnému použití granátometu. Tento stav trval pouze přechodně, v roce 1943 totiž přišly do výzbroje nové granátomety M7 adaptované na pušku Garand.

TIP: Poněkud dunivější revolver: Jihoafrický granátomet Milkor MGL

Princip a použití se však v zásadě nelišily. Na vnějším povrchu vrhače se nacházely rysky s číslicemi udávajícími dostřel při úhlu zbraně 45 stupňů. Voják nasunul nadkaliberní střelu na vrhač tak, aby její dno odpovídalo příslušné rysce, nabil slepý náboj a vystřelil. Granáty mohly být odpalovány pod libovolným úhlem, nicméně k tomu, aby voják zasáhl cíl, již musel mít patřičné zkušenosti. Prakticky stejný vrhač vznikl i pro karabinu M1 ráže 7,62 mm, přičemž také jeho použití bylo stejné. Tyto granátomety se používaly ještě během války v Koreji a armáda je začala vyřazovat až s příchodem moderních útočných pušek.

Dokončení v pátek 23. listopadu

V posledních letech se stále více hovoří o nástupu nové generace dopravních letounů. Mělo by jít o nadzvuková dopravní letadla, která budou mnohem pokročilejší, než legendární Concorde. Mimo jiné by nové supersoniky měly být i výrazně tišší. 

Tichá nadzvuková dopravní letadla vyvíjí i společnost Lockheed Martin, především její slavná divize pokročilých technologií Skunk Works. Jejich letoun X-59 Quiet Supersonic Technology (QueSST) právě v těchto dnech opustil rýsovací prkna a displeje počítačů a přešel do fáze výroby. Pokud vše půjde podle plánu, revoluční dopravní letoun, který bude zároveň nadzvukový a tichý, by měl absolvovat první let již v roce 2021.

TIP: Tiché nadzvukové letadlo od Lockheed Martin budou testovat v tunelu

Supersonik X-59 QueSST by měl létat ve výšce kolem 17 kilometrů maximální rychlostí Mach 1,27, čili 1 512 kilometrů za hodinu. Díky své pozoruhodné konstrukci by měl při překračování rychlost zvuku vyvolávat sonické třesky, které ale nebudou ohlušující. Vývojáři slibují výrazně nižší hlučnost, odpovídající zvuku zabouchnutých dveří u auta.

Hvězdy se mohou odpálit jako supernovy mnoha různými způsoby. K explozi supernovy typu Ib nebo Ic dojde tehdy, když se po vyčerpání hvězdného paliva zhroutí jádro masivní hvězdy. Při obou těchto typech exploze hvězda nejprve odvrhne vnější slupku tvořenou vodíkem. Při explozi supernovy typu Ic ještě navíc hvězda přijde o většinu zbývajícího helia.

Supernovy jsou extrémně nápadné. Stále ale ještě o nich nevíme vše. Obzvláště supernovy typu Ic stále zůstávají dost záhadnými explozemi. Tyto supernovy by měly odpalovat velmi masivní hvězdy, které odvrhnou jak většinu svého vodíku, tak i hélia. Vědci ale doposud neznali žádného původce takové exploze.

Blízká a jasná exploze

Teď se to ale změnilo. V roce 2017 explodovala supernova typu Ic, která byla šťastnou souhrou okolností dost blízko, a rovněž byla velmi jasná. Došlo k tomu v relativně blízké galaxii NGC 3938, která je od nás vzdálená asi 65 milionů let. A tahle supernova, označená jako 2017ein, byla asi desetkrát jasnější, než obvyklé supernovy typu Ic.

TIP: Hvězda z blízké galaxie „předstírá“, že je supernova

Schuyler Van Dyk z Caltechu v kalifornské Pasadeně a jeho tým prohledali rozsáhlý Hubbleho katalog hvězd a nakonec v něm našli hvězdu, která se vší pravděpodobností odpálila supernovu 2017ein. Šlo o modrého veleobra o hmotnosti nejméně 45 až 55 Sluncí. Pokud to nebyla single hvězda, ale hvězdný pár, tak prý jeho hmotnost byla minimálně 80 Sluncí. Je to poprvé, kdy se astronomům povedlo s velkou dávkou jistoty určit původce supernovy typu Ic.

Spojené státy čelí stále rostoucímu počtu sebevražd. V roce 2000 zemřelo vlastní rukou v průměru 12,9 lidí na 100 tisíc obyvatel, v roce 2016 to už bylo 17,3 sebevražd na 100 tisíc lidí. Americká vládní agentura pro kontrolu a prevenci nemocí CDC (Centers for Disease Control and Prevention) nedávno zpracovala statistiku sebevražd mezi lidmi podle jejich zaměstnání, k nimž došlo v roce 2015. Do svého výzkumu přitom agentura zahrnula zaměstnance ze 17 států USA.

Mezi muži došlo v uvedeném roce k nejvíce sebevraždám u stavebních a konstrukčních profesí. Další ohroženou skupinou jsou umělci, designéři, lidé ze zábavního průmyslu, zaměstnanci ve sportu, médiích, údržbáři, instalatéři a opraváři.

TIP: Nebezpečné hory? Vysokohorské prostředí svádí lidi k sebevraždám

Pokud jde o opačné pohlaví, nejčastěji spáchaly sebevraždu ženy pracující v oblasti umění a designu, zábavním průmyslu, sportu, médiích, a také v pečovatelských a zdravotnických službách.

Jak je vidět, riziková jsou hlavně tvůrčí a kreativní povolání. Naopak k nejnižšímu počtu sebevražd u obou pohlaví došlo mezi učiteli a knihovníky. Z dřívějšího výzkumu na stejné téma zase vyplynulo, že mezi nejohroženější profese patří lékaři. Každoročně v USA vlastní rukou zemře 28 až 40 lékařů na 100 tisíc obyvatel.  

S nástupem Marie Terezie na český a uherský trůn začala v našich dějinách éra osvícenských reforem, které zasáhly i soudnictví a trestní právo. Doby, kdy o vině či nevině rozhodovaly boží soudy, nenávratně skončily.

Krutá tvář nového zákoníku

Mezi počiny Marie Terezie patřil také nový tereziánský trestní zákoník, Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád. Ten se bohužel až příliš inspiroval předchozími středověkými zvyklostmi, takže byl značně zastaralý již v okamžiku, kdy vstoupil v platnost. Podařilo se prosadit pouze zavedení formální důkazní teorie, kdy hlavním důkazním prostředkem sice zůstávala tortura, ale v procesu se již uplatňovala zásada presumpce neviny.

Primárním cílem písemného a tajného trestního řízení zůstávalo „pomstění“ způsobené škody. Mezi mírou provinění a výší trestu neexistovala proporcionalita, nicméně potrestání mělo svou krutostí odstrašovat od páchání dalších špatností. Mezi takzvané tvrdé druhy trestu smrti patřilo například čtvrcení, kdy „odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad“, dále upalování, zahrabání zaživa a lámání kolem. Mezi levnější (čili mírnější) druhy trestu smrti náleželo oběšení a stětí.

V systému trestů tereziánského trestního zákoníku patřilo mezi nejtěžší zločiny protivení se Bohu, svatým, náboženství, monarchovi a společenskému řádu, panovníkově moci, právům a privilegiím a správě zemí. Poté byly uvedeny činy ohrožující dobré mravy a počestnost, ublížení bližnímu na těle nebo na hrdle, újma na dobrém jménu či právech, cti a dobré pověsti. 

Neurážejte Boha ani vládce

Marie Terezie, jež zůstávala věrnou dcerou katolické církve, ponechala v trestním zákoníku úděsné a nehumánní tresty za urážku Boha slovem či skutkem. Konkrétně se jednalo o vytržení či uřezání jazyka, useknutí ruky nebo upálení, přičemž trest mohl být rozšířen o štípání rozžhavenými kleštěmi nebo trhání kůže ze zad odsouzeného. Trest smrti se ukládal i za urážku panovníka, Panny Marie a dalších svatých, dále za vraždu, čarodějnictví, sektářství, krádeže, loupeže a pytláctví. 

Přísnými tresty se postihovaly též sexuální delikty, a to především styk se zvířetem (sodomie), s mrtvým tělem nebo mezi osobami stejného pohlaví. Za něco méně závažného se pokládalo „krve zprznění“ (styk mezi příbuznými) a znásilnění. Cizoložství se stíhalo z  moci úřední, stejně jako případy, kdy „buďto předně neženaté, a nevdané osoby obojího pohlaví jednou, anebo podruhý tělesně se smísejí, aneb za druhé: dvě nezmanželené osoby v ustavičném nepoctivém souložnictví živi jsou, aneb za třetí: když nevdaná ženská osoba chlípného života se přidrží, a jednomu každému po vůli jest”.

Velmi přísně byly trestány taktéž nemanželské styky mezi křesťany a židy, Turky, jinými nevěrci, dále styky učitele s žákyní, kmotra s kmotřenkou a vznešené šlechtičny s „chatrným“ člověkem. Marie Terezie ale odmítala stíhání či trestání za čarodějnictví, proto rozhodla, že každou obžalobu z tohoto činu musí osobně schválit. Díky tomu se poslední čarodějnický proces konal v roce 1756, neboť další nepovolila. 

Pomalý ústup od tortury

V případě podezření z těžkých zločinů sloužilo ještě na počátku tereziánské doby mučení jako hlavní důkaz, tedy jako koruna důkazů. Jakmile byl podezřelý obviněn z hrdelního zločinu, předal ho soud k útrpnému právu. Tomu se nevyhnul, ani když se k činu doznal. Předpokládalo se totiž, že až při mučení vyjeví celou pravdu a udá své spoluviníky.

Mučení se mohli vyhnout pouze šlechtici, pokud se nedopustili urážky Boha, panovníka či zrady země. Dále nesměli být mučeni poddaní mladší 14 let, osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. Jednotlivé stupně mučení nesměly trvat déle než čtvrt hodiny a celé mučení nesmělo překročit jednu hodinu. Za vlády Marie Terezie se však začalo od mučení ustupovat a v šedesátých letech 18. století se jeho použití odhadovalo pouze na 30 případů v celé rakouské monarchii. Nakonec ho panovnice v roce 1776 zakázala.

Po smrti své matky v roce 1780 se císař Josef II. vrhl do reformní činnosti s velkou vervou. Nejprve zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Reformou civilního soudnictví pověřil právníka Johanna Bernharda Hortena (1735–1786), který začal připravovat zákoník vycházejícího z tereziánského kodexu. Nejprve vydal nařízení o předmětech občanského práva, především patenty o manželství a o dědičné posloupnosti. Zákoník, který dostal název Josefínský občanský zákoník, vstoupil v platnost v roce 1787 a platil až do konce roku 1811. 

Josefská modernizace

V roce 1787 vstoupil v platnost také velmi propracovaný a ucelený trestní zákoník – Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně. Byl rozdělen na dva díly, z nichž první pojednával o zločinech kriminálních a druhý o zločinech politických. Do kompetence soudů spadaly pouze zločiny, zatímco přestupky a poklesky řešily politické úřady.

V tomto zákoníku se již projevil zásadní vliv osvícenských zásad – byly zrušeny kruté tresty, ani o mučení a čarodějnických procesech v něm již nenajdeme ani slovo. Urážky náboženství se klasifikovaly jako pouhý přestupek, cizoložství se také již nestíhalo z moci úřední, ale pouze na základě soukromé žaloby. Ze zákoníku zmizely také tresty za nemanželské těhotenství, již před vydáním trestního zákoníku byly nemanželské děti zrovnoprávněny s manželskými. Rovněž vyšlo nařízení, jež zakazovalo klást překážky mužům, kteří se chtěli oženit se svobodnou matkou. Za nejtěžší zločiny se považovala urážka panovníkova majestátu, zrada vlasti, zneužívání vrchnostenského úřadu, falšování zemských úředních dokumentů, falšování mincí, dopomáhání k útěku zločincům a jejich ukrývání a tajení.

Od dosavadních předpisů se Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně zásadně lišil především v náhledu na trest. Rakousko se stalo první a na dlouhou dobu jedinou monarchií v Evropě, která de iure zrušila trest smrti. Císaři se totiž zalíbila argumentace, že trestanci nemají být popravováni, ale donuceni pracovat, aby byli užiteční státu. Trest již neměl mít charakter msty, společnost se naopak měla soustředit na prevenci, převýchovu a napravení pachatele. Navíc člověk nemohl být odsouzen za zločin, který nebyl v zákoníku výslovně jmenován. 

Osvícenství s rezervou

Přestože se za Josefa II. ustoupilo od nejkrutějších trestů, zachovány zůstaly fyzické tresty jako vypalování cejchů, trest bití holí, mrskání karabáčem, švihání metlou či přivazování na pranýř. Jejich účelem nicméně již nebylo zastrašení obyvatel, nýbrž snaha o účinnou převýchovu pachatele.

Také trest odnětí svobody ve formě žaláře byl velmi tvrdý, neboť odsouzence přikovali ke stěně řetězy na rukou a nohou. S vězni se zacházelo špatně, museli žít ve velmi nepohodlných a neútulných prostorách a byli vystaveni neustálému ponižování. Taktéž veřejné práce nepatřily z dnešního pohledu k lehkým trestům. Šlo o vysilující dřinu, neboť tahat nákladní lodě po Dunaji patřilo k nejtěžším činnostem v monarchii. K trestu za Josefa II. patřila i zásada, že se o něm mělo dozvědět co nejvíce lidí. 

Ačkoliv prošlo trestní právo v podunajské monarchii v době osvícenské éry zásadní proměnou, museli si obyvatelé na jeho úplnou humanizaci ještě několik desítek let počkat. Josef II. navíc zavedl mnoho opatření příliš unáhleně a bez patřičné empatie vůči elitě. Po jeho smrti byla některá opatření zrušena či zmírněna, ale základní obsah centralizace, modernizace a laicizace (v obecném významu zesvětštění) státu přetrval a pozitivně se odrazil na společenském i ekonomickém vývoji v 19. století.

Image

Čtěte také

Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku