S malým zjednodušením lze říci, že sovětský tank T-62 reprezentuje vrchol a současně i závěr dlouhé vývojové linie, jež vznikla začátkem 30. let rychlými tanky BT. Od nich se dá vysledovat přímá cesta k legendárnímu T-34, na který pak navázal méně známý T-44, z něhož byla odvozena úspěšná konstrukce T-54/55. Konstruktéři v Nižném Tagilu, kde posledně jmenované vozidlo vzniklo, byli přesvědčeni, že pořád nabízí vývojový potenciál, a proto šli cestou jeho komplexní modernizace.

Předchozí část: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel Chieftain vs. T-62 (1)

Završení dlouhé vývojové řady 

Bylo zřejmé, že 100mm kanon v T-54/55 již nestačí, což vedlo k rozhodnutí použít dělo větší ráže, a sice 115 mm. Výkonnější zbraň znamenala, že musel být přepracován též věnec věže, což si zase vynutilo úpravy korby a zavěšení. Nové vozidlo s pracovním označením Objekt 166 ale bylo pořád evidentně příbuzné designu T-54/55. Současně se dalo velmi lehce rozeznat při pohledu na podvozek, kde chyběla nápadná mezera mezi prvním a druhým párem pojezdových kol, typická pro T-54/55.

Konkurenční tým v Charkově, který pracoval na zcela novém Objektu 430 (pozdějším T-64), se potýkal s problémy, a tudíž sovětská armáda dopřála sluchu inženýrům z Tagilu. V roce 1960 byly zahájeny zkoušky Objektu 166 a o rok později tank oficiálně vstoupil do výzbroje jako T-62. Ve své době šlo o vyspělé vozidlo, jehož výkonný 115mm kanon měl stabilizaci ve dvou rovinách, takže tanky dovedly relativně přesně střílet i za jízdy. Některé pozdější verze dostaly i laserové dálkoměry a možnost odpalovat z hlavně děla protitankové řízené rakety. Naopak mezi nevýhody se řadil pouze homogenní ocelový pancíř, který byl jen o málo silnější než u T-54/55. Hmotnost tanku se zvýšila, motor však zůstal tentýž, takže T-62 nabízel menší pohyblivost. Stejně jako další sovětské obrněnce byl stísněný a nepohodlný. 

Vývoz hlavně do třetího světa 

Z pohledu sovětské armády však naprosto vyhovoval, jelikož proti T-54/55 skutečně znamenal zřetelné zlepšení. Zároveň byl konstrukčně dostatečně příbuzný na to, aby se dal masově vyrábět a nasazovat (což u daleko pokročilejšího a složitějšího T-64 příliš dobře nešlo). Stal se proto páteřním typem obrněnce sovětských tankových útvarů v 60. letech a zachoval si obrovský význam až do nástupu T-72, protože problematický T-64 sloužil pouze u vybraných elitních jednotek.

Vedle služby v SSSR se T-62 masivně exportoval, avšak poněkud paradoxně směřovaly tyto obrněnce hlavně do zemí třetího světa, kdežto z členů Varšavské smlouvy zavedlo T-62 jen Bulharsko. Část zdrojů tvrdí, že se tanky T-62 pro export vyráběly také v Československu, avšak nedávné výzkumy ukazují, že tato informace je pravděpodobně mylná.

Proti Izraeli

Nepochybné ale je, že největší zahraniční zákazníky reprezentovaly tři arabské země, protože Irák získal 1 600 kusů, Sýrie asi 1 100 vozidel a Egypt 580 obrněnců T-62. Intenzivní nasazení těch syrských a egyptských se odehrálo za války Jom kipur proti Izraeli v říjnu 1973, kam poslali malý kontingent i Iráčané, avšak irácké T-62 zásadně promluvily do boje až za války s Íránem.

Byly to technicky nejlepší tanky, jaké tehdy Saddám Husajn vlastnil, a také jediné, jež mohly být důstojnými soupeři pro moderní západní vozidla Chieftain a M60, která provozoval Írán. Tanky T-62 proto postupovaly na čele irácké ofenzivy, která se nejprve zdála jako úspěšná, protože bylo dobyto město Chorramšahr, avšak postupně narážela na stále tvrdší odpor Íránců, kteří dokonce přešli do protiofenzivy. Iráčané nutně potřebovali nahrazovat ztráty, takže od několika zemí získali další tanky T-62, ale vesměs museli spoléhat na zastaralé T-54/55, popřípadě jejich čínské kopie. Silně prořídlý arzenál tanků T-62 však zůstal páteří iráckých tankových vojsk až do roku 2003. 

Kvalita na straně Íránu

Na počátku války vlastnil Irák celkem asi 2 000 tanků sovětské výroby T-54/55 a T-62, kdežto Írán měl necelých 900 britských obrněnců Chieftain a zhruba stejný počet amerických vozidel řady Patton, tedy tanků M47, M48 a M60. Síly tudíž byly početně víceméně vyrovnané, ačkoli na straně Íránu se nalézala jasná kvalitativní převaha. Z čistě technického hlediska měly tanky Chieftain větší palebnou sílu a výrazně lepší pancéřovou ochranu než cokoliv, čím disponoval Irák, stejně tak íránští tankisté se mohli chlubit lepším výcvikem než jejich soupeři.

Iráčané se ale z dlouhodobého hlediska nacházeli ve výhodě, protože měli možnost svůj arzenál neustále doplňovat, s čímž měl Írán potíže daleko větší. Teherán potom sice uspěl v získání náhradních dílů pro americké tanky, v případě tanků Chieftain to však bylo téměř nemožné, takže nejlepší obrněnce íránské armády postupně ztrácely bojeschopnost.

Soupeři na bojišti

Neudržela se ani převaha v kvalitě íránských osádek, jelikož bojové ztráty a politicky motivované čistky způsobovaly dramatické zhoršování kádru tankistů. To se projevilo i během několika neúspěšných íránských pokusů o ofenzivy tanků v nevhodném terénu bez podpory pěchoty. Právě tehdy Irák ukořistil funkční obrněnce Chieftain, ačkoli i Íránci dokázali získat malý počet T-62.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

V pozdějších fázích války se tankové bitvy staly vzácnějšími a obrněnce Chieftain bojovaly jen omezeně, jelikož většina zbylých kusů se kvůli poruchám ocitla mimo provoz. Armáda Íránu stále vlastní kolem stovky vozidel Chieftain, jež prodělala místní modernizaci a dostala název Mobarez. Stojí za zmínku, že Íránci je pořád řadí mezi své nejlepší tanky. V konfliktu s Irákem v 80. letech šlo určitě o „papírově“ nejvyspělejší a nejvýkonnější tanky na bojišti, ovšem kvůli řadě faktorů byla jejich skutečná převaha nakonec pouze omezená a krátkodobá.

Moderní civilizace se potýká s epidemií těžkých depresí. V řadě případů jde o těžkou psychickou poruchu, která poškozuje zdraví a někdy může mít i fatální následky. Vědci a lékaři proto usilovně hledají nové medikamenty a léčebné postupy, které by lidem s depresí ulehčily život. 

Podle nové vědecké studie týmu evropských vědců by se jedním z účinných prostředků proti depresi mohl stát testosteron. Jde o mužský pohlavní hormon, který má na lidské tělo mnoho rozmanitých účinků. A jak se zdá, právě mužům by mohl pomoci s depresemi. Odborníci testosteron už dlouho podezřívali, že má těsný vztah k depresi a psychickému stavu vůbec. Až teď to ale potvrzují výsledky lékařských studií a experimentů.

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Nízká hladina tohoto pohlavního hormonu ještě neznamená, že by muž byl ohrožený depresí. Když ale už muže deprese postihne, dávka testosteronu mu podle vědců pomůže.

Teď by měl přijít na řadu důkladný a podrobný výzkum účinků testosteronu na psychický stav mužů a testování použití tohoto hormonu jako léčby pro muže v depresi.

Starořímskou zásadu „tres faciunt collegium“ čili „tři tvoří spolek“ naplňuje přímo dokonale trio planého tabáku Nicotina attenuata, housenek lišaje Manduca sexta a dravých ploštiček rodu Geocornis. Všechny váže spleť vazeb, které vědci rozplétají nejen uprostřed pouští amerického Utahu, ale také v laboratořích biochemiků a genových inženýrů. Výsledky výzkumu slibují vyšší úrodu zemědělcům, kteří se chtějí vyhnout syntetickým insekticidům.

Invaze třikrát jinak

Je teplá letní noc a na nebi nad pouští Velké pánve, kterou ze západu ohraničují zasněžené vrcholky Sierry Nevady a na východě impozantní hradba Skalistých hor, září hvězdy. Ticho protne jemné zavrnění křídel samičky lišaje Manduca sexta. Můra elegantním manévrem přistává na listu planého tabáku Nicotiana attenuata a klade na něj jedno vajíčko za druhým. Také vedlejší rostliny tabáku dostaly můří návštěvu a rovněž na nich zůstala snůška vajíček, z nichž se líhnou malé housenky.

Housenky poháněné neukojitelným apetitem se pouštějí do díla. Krmí se listy tabáku, ale osud těchto otesánků hmyzí říše se na různých rostlinách dramaticky liší. Kolem jedné rostliny tabáku se záhy objevují dravé ploštičky Geocornis, pro něž jsou listy obsypané housenkami prostřeným stolem. Housenky se zdají být malátné a atakům ploštiček se ani moc nebrání. Obranná armáda tabák záhy očišťuje od trapičů. Také další rostlina obsypaná housenkami ploštičky láká. Jenže tady dravý hmyz ve většině případů odchází s nepořízenou a prázdným žaludkem. Housenky totiž ploštičkám kladou zuřivý odpor a dokážou se útoku ubránit. Na další z rostlin housenky nerušeně hodují a ploštičkám je to evidentně jedno.

Pozvánka k hostině

Tajemství rozdílu mezi na první pohled stejnými rostlinami tabáku musíme hledat v laboratořích německých a amerických genových inženýrů. Vytvořili tabáky-invalidy, které na rozdíl od běžných rostlin neumějí vyrábět některé látky. 

Tabák napadený housenkami vylučuje do okolí těkavé molekuly. Jejich produkci však spouští pouze v případě, že se obsah buněk z jeho poškozených listů smísí s některými komponentami housenčích slin. Tím si tabák zajistí, že těkavé látky nesou zaručenou zprávu o housenčí invazi. Když na rostlinu šlápne člověk a rozdrtí jí listy podrážkou boty, rostlina „mlčí“ a těkavé látky neuvolní. 

Zpráva: „Bacha, housenky!“ je určena v první řadě sousedním rostlinám. Když těkavé látky doputují k jejich listům, rostliny tuto zprávu zachytí a začnou s předstihem produkovat molekuly, které housenkám nesvědčí. Část poplašné zprávy je chemicky přeměněna na látky, jež jsou určeny ploštičkám. Fungují jako pozvánka k hostině. Jakmile ploštičky ucítí tuto vůni, vydají se za jejím zdrojem. Vědí, co najdou – rostlinu tabáku obsypanou malátnými housenkami.

Když volání nepomůže

Když genoví inženýři zablokovali rostlinám tabáku geny, jež jsou klíčové pro produkci těkavých poplašných látek, rostliny se nedovolaly pomoci. Ploštičky o jejich napadení housenkami neví, i když běhají těsně kolem okusovaného tabáku. Dalším tabákům výzkumníci ponechali schopnost „volat o pomoc“, ale proměnili je v bezbranné organismy, které se samy ataku housenek nedokážou vzpírat. 

Za normálních okolností totiž rostlina vyrábí například látky, které zablokují housenčí trávící enzymy. Housenka se může krmit, jak chce, ale pozřenou potravu špatně tráví a nezískává z ní potřebné živiny. Na takové rostlině škůdce zmalátní, a když se dostaví vyhladovělé ploštičky, nedokáže se jim bránit. 

Pokud ale genoví inženýři vyblokují tabáku geny zodpovědné za tuto důmyslnou chemickou ochranu, není rostlině její úpěnlivé volání o pomoc nic platné. Housenky se živí rostlinnými pletivy, rostou a sílí. Přilákané ploštičky pak narazí na důkladně napasené housenky plné sil. Zápolení s těmito housenkami není pro hmyzí dravce snadná záležitost. 

Zapomenuté dovednosti 

Tým vedený Ianem Baldwinem z Ústavu Maxe Plancka v německé Jeně zjistil při pokusech v pouštích Utahu, že poplašná zpráva vysílaná rostlinou okousanou housenkami má pro rostlinu stejný význam jako její vnitřní obrana narušující housenkám trávení. Pokud rostlina housenky nejprve oslabí a pak na ně povolá komando ploštiček, zbaví se škůdců tak dokonale, že ji to náležitě posílí. Takové rostliny mají více pupenů a tvoří více semen. Získávají tak výraznou výhodu ve srovnání s rostlinami, jež samy s housenkami nezápolí nebo si na ně nepovolávají ploštiččí posilu. Když evoluce vybavila tabáky tímto obranným arzenálem, výrazně zvýšila jejich šance na přežití. 

„Jsem si jistý, že Charlese Darwina by tato studie potěšila, protože ukazuje, jaké výhody přináší rostlinám obrana kombinující dva různé mechanismy – vnitřní přímou obranu látkami narušujícími housenkám trávení a nepřímou obranu látkami, které lákají k oslabeným housenkám jejich přirozené nepřátele,“ píše v komentáři pro nový vědecký časopis eLife britský biolog John Pickett z Rothamsted Research. 

TIP:  Volba riskantního stravování- Housenky hazardují, aby žily

Mnohé zemědělské plodiny během šlechtění na vysoké výnosy a kvalitu sklizně o podobné obranné mechanismy přišly. Dnes je musí zemědělci chránit před škůdci pomocí insekticidních postřiků. Pokud bychom dokázali v plodinách ztracené dovednosti opět vzkřísit, stoupla by jejich odolnost. Zemědělci by měli s ochranou před škůdci méně starostí a nemuseli by používat tolik insekticidů. To by prospělo nejen kapse pěstitelů, ale především přírodě. 

Gorily horské, které jsou poddruhem gorily východní, se v dnešní době vyskytují pouze na malém horském území na pomezí afrických států Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy. Žije jich tam jen velmi málo a v posledních letech se proto staly přímo symbolem ohrožených živočichů Afriky i celého světa.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) teď ale naštěstí přináší dobré zprávy. V těchto dnech změnili jejich oficiální stupeň ohrožení z „kriticky ohrožený druh“ na „ohrožený druh“. To samozřejmě neznamená, že by gorily horské byly za vodou. Ale jejich počet ve volné přírodě po dlouhé době přesáhl tisícovku, což je velký úspěch a povzbuzení pro ochranářské úsilí po celém světě.

TIP: Goril a šimpanzů žije v Africe mnohem víc: Jsou ale ve velkém ohrožení

Ještě v roce 2008 přitom odborníci odhadovali počet těchto goril ve volné přírodě na pouhých 680. Gorily horské žijí v místech, která jsou pod velkým tlakem okolních zemědělců i pytláků. Úspěch v jejich ochraně rozhodně nebyl zadarmo. Je to výsledek intenzivního úsilí organizací i jednotlivců v ochraně přírody, především pokud jde o zajišťování lékařské péče, například pro gorily poraněné návnadami, anebo provozování protipytláckých hlídek.

Gorilí populace není jedinou, která roste - dobré zprávy se týkají i plejtvákovce šedého a plejtváka myšoka. I u něj ochanáři zmírnili stupeň ohrožení z „kriticky ohroženého“ na „ohrožený“. Velikost aktuální populace těchto kytovců ochranáři odhadují na 100 tisíc dospělých jedinců.

Počátky křižovníků spadají do roku 1233, kdy Anežka založila při kostele sv. Haštala v Praze špitál, jenž měl sloužit jako útulek nemocným, chudým, přestárlým a lidem bez přístřeší. Špitál, původně hmotně závislý na své zakladatelce, získal v roce 1237 samostatnost. Z její vůle bylo původně laické bratrstvo zároveň povýšeno na samostatný řád a od papeže Řehoře IX. získalo další důležitá privilegia. Jeho členové skládali řeholní sliby a museli vedle péče o potřeby těla svých svěřenců dohlížet i na potřeby duše. 

Pod znakem hvězdy

Křižovníci byli od počátku společenstvím s jedinečným charakterem. Inspiraci nacházeli v rytířských řádech zakládaných během křížových výprav, jež stávaly v čele útulků pro poutníky a dalších charitativních zařízení. To se mimo jiné odrazilo i v jejich řádovém oděvu, na kterém se skvěl znak kříže, a v nošení meče. Rytířský ideál se však vlivem Anežky současně mísil s františkánskými vlivy. Papež křižovníkům přidělil řeholi sv. Augustina, čímž je přiblížil řádu řeholních kanovníků jako byli augustiniáni a premonstráti. Jako odlišovací znamení získali křižovníci roku 1252 od papeže červenou šesticípou hvězdu. Jejich název byl tehdy upřesněn na řád křižovníků s červenou hvězdou a tak zní dodnes. 

Křižovníci se brzy stali jedním z nejvlivnějších a nejbohatších řádů v českých zemích. Jejich působnost se rozšířila na Moravu, kde se jednou z nejdůležitějších komend (název řádového sídla) stalo Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě, a zejména do západních Čech. Svoje komendy a špitály postupně založili například v Chebu, Karlových Varech, Lokti či Klatovech. Usadili se však také za hranicemi – ve Vratislavi, ve Vídni či v Uhrách. Členy se stávali i cizinci, ale jeho centrem zůstala Praha.

Velkého rozkvětu řád dosáhl ve 14. století za vlády Karla IV. V té době spravovali křižovníci šedesát špitálů, domů a farních kostelů nejen v Čechách, ale i v Uhrách. Na jejím samotném konci jej však postihla katastrofa. 29. listopadu 1378, tedy tentýž den a večer, kdy zemřel král a císař Karel, došlo u staroměstských křižovníků k ničivému požáru. Za oběť mu padl kostel, archiv listin a dokonce i někteří z obyvatel špitálu.

Pražská arcidiecéze

Nejvýrazněji se řád zapsal do dějin českých zemí hlavně v 16. a 17. století, kdy bylo jeho zásluhou obnoveno pražské arcibiskupství, uprázdněné od husitských válek. Když roku 1561 došlo po 140 letech ke jmenování nového arcibiskupa, nestal se jím nikdo jiný než velmistr křižovníků Antonín Brus z Mohelnice. Řád tak na dlouhá desetiletí spojil své osudy s dějinami pražské arcidiecéze, která mohla plně fungovat pouze za podpory jeho kapitálu. 

I když byli křižovníci zasaženi husitskými nepokoji, během kterých přišli o většinu kostelů a špitálů, podařilo se jim získat značnou část zpět a znovu dosáhnout ztracené prosperity. Přesto u nich v té době došlo k podstatné změně. Stále více se orientovali ze špitální práce na duchovní správu a stalo se z nich spíše společenství kněží, kterých byl právě v té době nedostatek. Posledním velmistrem křižovníků v hodnosti pražského arcibiskupa byl Jan Bedřich z Valdštejna. V době jeho smrti roku 1694 už bylo arcibiskupství hmotně zajištěno natolik, že mohlo fungovat i bez křižovnické pomoci. 

Obnovení poslání

Novodobými dějinami křižovníků stejně jako jiných řádů otřásla nacistická okupace a zejména komunistická totalita, během níž přišli o všechny majetky a byla jim zakázána činnost. Nadále fungovala pouze komenda ve Vídni, nacházející se na druhé straně železné opony.

Od devadesátých let 20. století probíhá složitá obnova řádu, jenž chce znovu plnit své poslání dané zakladatelkou, sv. Anežkou. Počet členů se pohybuje kolem dvou desítek a na starosti mají zejména duchovní správu v přidělených farnostech. Vzhledem ke svému tradičnímu charitativnímu poslání řád podporuje několik nemocnic.

TIP: Princezna a řeholnice: Před 29 lety byla svatořečena Anežka Česká

Zatím poslední velkou událostí jeho historie bylo jmenování 48. velmistra, jímž se stal roku 2011 Josef Šedivý. Křižovníci dnes nesou titul Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, latinsky Ordo millitaris Crucigerorum cum rubea stella, a to i přesto, že nejsou rytířským řádem v pravém smyslu. 

V jihočínském Ču-chaji nedávno skončila mezinárodní výstava letectví a kosmonautiky Zhuhai Airshow 2018, na které Čína tradičně představuje nové špičkové technologie pro vojenské i civilní využití. Jednou z atrakcí se letos stala vyvíjená těžká nosná raketa, se kterou Čína počítá pro pilotované lety na oběžnou dráhu i k Měsíci.

Novou raketu vyvíjí čínská státní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation (CASC), která je hlavním dodavatelem pro čínský vesmírný program. Nová nosná raketa měří 90 metrů a váží 2 tisíce tun. Je tím pádem téměř dvakrát vyšší, než momentálně nejvýkonnější nosná raketa Číny, tedy Dlouhý pochod 5.

Rakety pro lety k Měsíci i Marsu 

Pokud Čína dotáhne vývoj této rakety do konce podle plánu, měla by vynášet na nízkou oběžnou dráhu 70 tun nákladu a k Měsíci poslat náklad o hmotnosti 25 tun. Asi nebude velkým překvapením, že se nová těžká čínská raketa, která by měla mít opakovaně použitelné komponenty, podobá spíše nedávno poprvé vyzkoušené těžké nosné raketě Falcon Heavy americké soukromé společnosti SpaceX, a nikoliv dřívějším čínským nosným raketám série Dlouhý pochod.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Čína rovněž tvrdí, že zahájila vývoj supertěžké nosné rakety, kterou označuje jako Dlouhý pochod 9. Ta by měla unést 140 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu Země, 50 tun nákladu k Měsíci a 44 tun k Marsu. Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že čínské snahy o vývoj těžkých nosných raket nové generace potvrzují zájem Říše středu o lety lidských posádek i meziplanetárních sond k Měsíci i do vzdálenějších částí Sluneční soustavy.

Dlouhodobé statistiky ukazují, že přinejmenším v oblastech mírného pásu planety se zločiny páchají především v létě. Během podzimu a v zimě kriminalita slábne, jako by se ukládala k zimnímu spánku. Přesněji řečeno, platilo to do nedávné doby.

Ideální počasí pro zločin?

Američtí vědci ve své nové studii odhalili překvapivé spojení mezi počasím a zločinností. Teplejší zimy podle vědců prospívají zločincům a v řadě oblastí Spojených států teď policisté evidují nárůst počtu násilných trestních činů. Platí to například pro severovýchod USA, kde je vztah mezi počasím a zločiny obzvláště výrazný.

TIP: Jak bojovat se zločinem? Sekáním trávníků a uklízením odpadků!

Nejde při tom o žádné věštění z křišťálové koule. Výzkum je založený na úctyhodném souboru dat, který zahrnuje klimatické údaje společně s daty o kriminalitě pro celkem 16 tisíc amerických měst, od roku 1979. Podle badatelů teplejší klima láká do ulic více lidí - těch spořádaných a bohužel i těch méně spořádaných.

Americký výzkum vztahu klimatu a kriminality není zdaleka prvním. Již před několika lety se podobným směrem ubíraly myšlenky vědců v Británii. Také jejich závěry hovoří jasně - teplé počasí zkrátka svědčí zločinu.

Roku 1957 sovětská admiralita formulovala požadavek na výkonné stíhací ponorky, které by si poradily s letadlovými loděmi i raketonosnými podmořskými čluny. Zrodila se třída Alfa (Projekt 705), jejíž konstrukce představovala skutečnou revoluci.

Kapkovitý tvar ponorky dovoloval dosáhnout rychlosti 41 uzlů (76 km/h), a tím dostihnout kteroukoliv loď i uniknout většině torpéd. Kompaktní trup z titanu vydržel ponoření do dosud nemyslitelných hloubek. Vůbec poprvé se Sověti snažili maximum procesů automatizovat a počet členů posádky oproti standardním 60–70 námořníkům činil 31 mužů.

Srdce plavidel tvořil ultramoderní reaktor chlazený tekutými kovy. Právě toto řešení dodávalo alfám pozoruhodné výkony, kupříkladu bleskové zrychlení: maximální rychlosti dosáhly za 60 vteřin! Na papíře vypadaly stroje impozantně, avšak v praxi se ukázaly jako nepodařené a problémové.

Superrychlé, ale hořlavé ponorky 

Při rychlé plavbě vydávaly tak silný hluk, že je americké sonary detekovaly na velké vzdálenosti. Provoz technologicky nedotažených reaktorů byl extrémně nákladný, neboť musely bez přestání běžet – jinak by chladicí kov nenávratně zatuhl. Potíže se naplno projevily v praxi, kdy tři ze sedmi člunů museli Sověti záhy vyřadit. Třeba K-123 vstoupila do služby v roce 1977, ovšem už v roce 1982 vytekl kov z chladicího systému a zamořil reaktorový prostor.

Dekontaminace a výměna pohonného systému zabraly osm let. U dalšího exempláře utrpěl reaktor fatální škody během požáru chlazení, jiná ponorka měla vyloženě smůlu – zbrusu nový člun se srazil s velrybou (posádka ji nezaznamenala kvůli sonaru zahlcenému hlukem vlastního pohonu) a musel absolvovat generální opravu. Zbraňoví experti se dodnes přou, zda třída Alfa znamenala geniální konstrukci, nebo fatální omyl.

Raketový štír

Když SSSR v roce 1947 odtajnil strategický bombardér Tu-4 (bezlicenční kopie B-29), američtí zpravodajci byli v šoku. Protivník totiž náhle disponoval prostředkem pro dopravu atomové bomby až nad území USA a Pentagon neměl stíhací letoun schopný operovat v každém počasí, který by mu v tom mohl zabránit. Představitelé letectva proto začali tlačit na společnost Northrop, aby urychlila vývoj nové proudové stíhačky pro jakékoliv povětrnostní podmínky.

Letoun, jehož prototyp vzlétl v červnu 1948, dostal označení F-89 Scorpion. Šlo o neobvykle vyhlížející středoplošník se štíhlým trupem a dlouhými přímými křídly, poháněný dvojicí motorů Allison J35 s přídavným spalováním. Původně měl nést dálkově ovládanou věž s šesticí 20mm kanonů, nakonec však nejrozšířenější verze F-89D obdržela ještě podivnější výzbroj – do předních částí zvětšených palivových nádrží na konci křídel inženýři umístili raketnice pro celkem 104 neřízených střel ráže 70 mm Mighty Mouse.

Příliš krátká kariéra

Rakety dosahovaly dostřelu 1 800 m a mohly se pochlubit vysoce explozivní hlavicí. Pokud pilot odpálil veškerou munici zároveň, dokázala pokrýt plochu podobnou fotbalovému hřišti. Další možnost představovaly dvě dávky po 82 a 42 raketách nebo tři dávky po 42, 32 a 30 raketách. Kanony scoripon nenesl, protože jejich místo v přídi zaujal střelecký systém Hughes E-6 složený z radaru a počítače. Pilot tedy dostal k dispozici pro celou misi pouhá tři stisknutí spouště – pokud minul, neměl (snad kromě taranu) žádnou možnost sovětské bombardéry zadržet.

TIP: Nepovedené zbraně 2. světové války

Netradiční uložení munice snížilo množství neseného benzinu (pro záchytnou stíhačku velmi důležité), navíc trubice raketnic v polním provozu korodovaly a při palbě se trhaly. Scorpiony od roku 1954 sloužily kupříkladu na Aljašce, aby zde včas zlikvidovaly tupolevy přilétající od Čukotky. Kvůli rychlému zastarávání i značné nepraktičnosti je o pouhé čtyři roky později začaly nahrazovat nadzvukové F-101 a F-102, a tak se raketonosný štír na scéně příliš neohřál.

Na téma výšky hlasu a jeho atraktivity pro opačné pohlaví provedli badatelé již mnoho studií, dospěli však k poněkud odlišným závěrům. Už v roce 1979 požádali Seppo Tuomi a James Fisher ze Stellenbosch University účastníky experimentu, aby napodobili co nejvíc sexy hlas. Ženy i muži se snažili mluvit hlouběji než obvykle – a příslušnice něžného pohlaví dokonce víc než pánové.

Jiné výzkumy ukázaly, že výšku svého hlasu modulujeme podle protějšku, s nímž právě komunikujeme: Pokud se nám zdá atraktivní, nevědomky se ztišíme. Další studie odhalila, že ženy i muže s níž položeným hlasem vnímáme coby vizuálně atraktivnější, a dokonce jako příjemnější osobnosti. 

TIP: Hlasem proti hmotě: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Odlišné jsou však výsledky vědců z University College London publikované v roce 2013 v časopise PLOS One. Podle nich sice ženy skutečně preferují muže s nižším témbrem, pánové ovšem upřednostňují partnerky s hlasem položeným výš, což indikuje menší tělesnou schránku. Britští badatelé přitom argumentují zákony přírody, které máme stále hluboce zakořeněné: Hlubší zvuky znamenají velké dominantní zvíře, jež může zaútočit. Naopak vysoké tóny jako třeba bzučení včel naznačují, že jde o živočicha menšího a submisivnějšího.

Jak se zdá, Egypťané měli velmi silný vztah ke kočkám. Prozrazuje to nový objev na slavné archeologické lokalitě v egyptské Sakkáře, která leží na Nilu, asi 30 kilometrů jižně od Káhiry. Po celý starověk zde bylo rozsáhlé pohřebiště u významného města Mennofer, které bylo dokonce hlavním městem Egypta v období Staré říše (přibližně 2700 – 2181 př. n. l.).

Kočičí bohyně

Archeologové v Sakkáře nedávno odkryli tři hrobky, v nichž nalezli desítky mumifikovaných koček, více než 100 pozlacených dřevěných soch koček, a také bronzovou sochu staroegyptské bohyně Bastet. Tato bohyně byla pro Egypťany ztělesněním rafinované, nevyzpytatelné ženskosti a bývá zobrazovaná právě jako kočka. Bastet měla ve starověké mytologii dvě tváře. Na jednu stranu byla hodnou a laskavou bohyní, ale také byla ochránkyní, která se dovedla rozzlobit a krutě trestat.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Vědci zatím přesně neurčili dobu, kdy kočičí hrobky vznikly. Předběžné odhady hovoří o době mezi lety 717 – 332 př. n. l., čili v takzvané Pozdní době starověkého Egypta. Poblíž hrobek koček bylo objeveno mnoho dalších zajímavých nálezů, včetně soch lvů, skotu, sokolů a krokodýlů, a také mumifikovaných skarabeů a kober.