O indickém vládci Ašókovi, který panoval ve 3. století před naším letopočtem, se dá říct mnohé. Lze ho zatracovat pro potoky krve, které prolil, pro nesmiřitelné tresty i vskutku hrůzný způsob, jakým se zmocnil trůnu. Jenže zároveň je možné se doširoka rozepisovat o pokrokových nařízeních, jimiž chtěl v mírovém období zlepšit životní podmínky všech obyvatel svého království, zvířata nevyjímaje, a o stovkách buddhistických chrámů, které prý nechal vystavět. Ať už se však zaměříme na jakoukoli Ašókovu stránku, jedno mu upřít nelze – v každém případě šlo o velmi schopného vladaře, který nemá v dějinách obdoby.  

Neštítí se ničeho

Budoucí vládce Indie přichází na svět kolem roku 304 př. n. l. jako syn krále Bindusáry a jeho vedlejší manželky Subhadrangi. Otec ho přehlíží. Údajně o hocha nejeví zájem proto, že Ašóka nepobral moc krásy. Zdá se, že syn jedné z vedlejších manželek má ze své pozice jen minimální šanci zdědit Bindusárovo postavení. Ctižádostivý mladík se však rozhodne, že to změní. Svými mimořádnými bojovými a vyjednávacími schopnostmi i svou nesmírnou odvahou brzy vystoupí ze stínu svých bratrů. V osmnácti letech ho tak otec jmenuje místodržitelem v Avanti a později ho pošle na pomoc svému oblíbenému synovi Sušimovi. Ten se totiž ve městě Taxila, které dostal na starosti, potýká se vzpourou. 

Ašóka si s povstalci dokáže poradit bez použití jediné zbraně. Prý je dokáže přivést k rozumu pouhým jediným projevem, který pronese! To se samozřejmě jeho bratrovi vůbec nezamlouvá. „Ašóka se tě chystá svrhnout, otče. Pošli ho do exilu,“ radí milovaný princ Bindusárovi. Otec mu snadno uvěří. Vždyť Ašókovu ctižádostivost nelze přehlédnout! Proto úspěšný vyjednavač putuje do vyhnanství. Jenže svým bratříčkům ještě pořádně zatopí… 

Během Ašókovy nepřítomnosti propuknou v provincii Ujjain nepokoje. Král se rozpomene na úspěch svého syna v Taxile a okamžitě pro něj pošle. Tentokrát však Ašókovi nepostačí pouze jeho vyjednávací schopnosti. Následnou bitvu sice vyhraje, avšak utrpí zranění, z něhož se léčí v buddhistickém klášteře. Právě zde se nejspíš budoucí vládce Indie seznámil s buddhistickou naukou. Mezitím však jeho otec chřadne. Sotva Samrat Bindusár roku 272 př. n. l. vydechne naposledy, rozhoří se mezi jeho syny boj o následnictví.

Do něj se zapojí také Ašóka, který si získá podporu bývalých otcových ministrů. Těmto svým věrným samozřejmě později, po svém vítězství přidělí ty nejprestižnější úřady. A jak se vypořádá se svými nevlastními sourozenci? Nemilosrdně zabije všechny své bratry kromě nejmladšího Vitašóky. Pověsti přisuzují Ašókovi zavraždění celkem 99 sourozenců! Historikové se ale domnívají, že toto číslo je značně nadsazené. Ve skutečnosti jich zřejmě bylo jen šest.

Neuvěřitelná proměna

Získáním trůnu Ašókovy ambice rozhodně nekončí. Hned svou pozornost zaměří na okolní státečky. Během prvních osmi let své vlády válčí a válčí, neúnavně rozšiřuje své území. Kolem roku 261 vyhlásí válku království Kalinga. Jako obvykle se mu podaří dosáhnout svého a Kalinga se rozpustí v rozsáhlé Maurjovské říši. Nyní ovládá Ašóka většinu poloostrova Přední Indie, kromě jeho nejjižnější části. Zbylí původní i noví poddaní s hrůzou vzhlížejí ke svému vládci. Jaká strašlivá muka jim asi ještě připraví?

Po celé Indii se nacházejí kameny a sloupy s vytesanými Ašókovými výnosy. Nad jejich zněním nestačí obyvatelé Maurjovské říše žasnout. „Zde nesmí být zabit ani obětován žádný živý tvor,“ zní například jedno z nařízení. Další ukládá svým poddaným pečovat o chudé, staré a nemocné. Všichni poddaní také mají chovat své rodiče v úctě. Ašóka zapovídá týrání zvířat, omezuje jejich obětování v chrámech, zakazuje kácení lesů a nařizuje vysázet podél cest ovocné stromy, aby se unavení poutníci mohli občerstvit ovocem. Navíc nechá v pravidelných vzdálenostech vybudovat síť studní, aby cestovatelé netrpěli žízní. Rovněž zřizuje nemocnice a dohlíží na pěstování léčivých bylin. Zkrátka, jako mávnutím kouzelného proutku se Ašóka mění ve spravedlivého, rozvážného a mírného vládce, kterému jde jen o blaho jeho poddaných. Ti se nepřestávají ptát: Je to opravdu ten samý Ašóka, jenž neznal slitování? 

Ani po těchto nových výnosech však nevládne mezi lidmi všeobecná spokojenost. Části poddaných se například nelíbí, že na oltářích už nemohou obětovat tolik zvířat jako dříve. S omezením konzumace masa se potýkají také lovci a rybáři. A proti některým výnosům brblají i rolníci. Ašóka totiž například nařizuje, že: „Plevel nemůže být spálen i s živočichy, kteří na něm žijí.“ 

Zbožný muž, nebo politický stratég?

Buddhistické texty tvrdí, že poté, co indický vládce spatřil strašlivé krveprolití ve válce s Kalingou, hnulo se v něm svědomí a zařekl se, že už nikdy nerozpoutá další boj. Navíc se seznámil s buddhismem - a ten údajně stojí za jeho proměnou. Nelze popřít, že v době Ašókovy vlády přibývá v Indii ohromné množství buddhistických stúp – tedy staveb s Buddhovými ostatky – i buddhistických chrámů. A přestože Ašóka hlásá náboženskou svobodu a toleranci, právě buddhismus se ocitá v pozici státního náboženství. Skutečně Ašókův obrat k lepšímu způsobila upřímná snaha o kráčení v Buddhových stopách? Historikové o tom nejsou přesvědčeni!

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Ašókovu změnu vládnutí považují mnohem spíše za politický kalkul než doklad náboženského zanícení. Vládce Indie si zkrátka uvědomil, že jeho země už další boje neunese a musel zapracovat na udržení rozsáhlého území. K tomu potřeboval zajistit loajalitu všech poddaných. Buddhismus se mu pak zřejmě jevil jako vhodný nástroj ke sjednocení říše. Ať už za Ašókovou proměnou stojí cokoli, nelze než obdivovat, jak území pod jeho vládou vzkvétá. Přestože nikdo nezapomíná na jeho krvavé začátky, z Ašóky se brzy stává nesmrtelný symbol spravedlivého vládce. Panovníkovi nástupci ovšem nedokážou tak obrovské území udržet pod kontrolou, a tak se Maurjovská říše postupně rozpadá.

Když nám jednoho horkého odpoledne naši hostitelé Lucas s Marinou navrhli, abychom se šli osvěžit do řeky, trochu nevěřícně jsme se zdráhali. Následovaly první opatrné krůčky vodou s kajmanem vzdáleným jen pět metrů od nás. Pak jsme si vyzkoušeli ostražité plazení ve snaze přiblížit se zdánlivě netečnému predátorovi co nejblíže. Za krátký čas bylo po strachu. Což byla možná chyba, protože kajman sebou v případě potřeby dokáže zatraceně rychle mrsknout.

Dobře známý a přesto nový druh

Při určování fotografovaných zvířat jsem hodně opatrný a vyčleňování druhů z poddruhů se snažím vyhýbat. Určitě i proto jsem byl ještě před cestou přesvědčen, že kajman v Pantanalu je pouze poddruhem ve Střední a Jižní Americe rozšířeného kajmana brýlového (Caiman crocodilus), kterého každý rok potkávám například v kostarické rezervaci Cano Negro. Jenže podle aktuálních poznatků je všechno jinak. Nové metody analýzy DNA dělají v zažité systematice pořádek (byť si spousta starších biologů může myslet opak) a učebnice se opravují. Tam, kde byl dříve druh, je dnes jen poddruh a naopak některé dříve opatrně označované poddruhy povýšily na úplně nový druh. To je i případ kajmana yacaré (Caiman yacare).

Kajman yacaré byl v minulosti skutečně dlouho považován za poddruh kajmana brýlového (a označován jako Caiman crocodilus yacare). V posledních letech je ovšem odbornou veřejností široce přijímán jako samostatný druh, a to jak kvůli genetickým rozdílům, tak i kvůli morfologickým znakům, především odlišnému profilu hlavy.

V okrajových částech Pantanalu se vyskytují další dva podobné druhy, kajman trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) a kajman klínohlavý (označovaný také jako kajmánek malý, Paleosuchus trigonatus). Ty jsem však při loňské cestě ani nezahlédl. Asi i díky tomu, že se jedná o druhy s výhradně noční aktivitou.

Na číhané pod hladinou

Krokodýli žijí na Zemi bez větších změn již sto milionů let. Jejich typický svalnatý ocas, podlouhlé čelisti s ostrými zuby a jedinečná síla jsou vlastní i kajmanům yacaré, kteří tak jsou velkou atrakcí Pantanalu. Obvykle se s nimi můžete setkat, jak tiše plavou těsně pod hladinou – z dva až tři metry dlouhého těla v tom okamžiku vyčuhuje pouze špička čumáku a nozdry. Někdy kajmani dokonce využívají přírodních krytů. Schovávají se například za rostliny kvetoucí na hladině, jako jsou třeba vodní hyacinty (Eichhornia crassipes). Ke kořisti se tak dostanou co nejblíž, aniž by sami byli spatřeni. 

Těsně před útokem se kajman ponoří pod hladinu k závěrečnému výpadu. Loví obvykle ryby, ptáky ale třeba i mláďata kapybar. Na dospělou kapybaru (která váží 30–70 kg!) si kajman netroufne. Mláďata ale musí být pod bedlivým dohledem. Když jde skupina kapybar do řeky, dospělí jedinci vytvoří okolo mláďat bezpečnostní hradbu, aby se v klidu mohla pást na vodních rostlinách.

Velmi zajímavé je však i rodičovské chování kajmanů. Pro samce povinnosti začínají i končí oplodněním samice, která si následně najde opuštěnou kaluž a do její blízkosti naklade vajíčka. Po další tři měsíce pak ve dne i v noci střeží hnízdo před predátory. Když se mláďata vylíhnou, poskytuje jim ochranu ještě další tři měsíce. Opustí je až poté, co povyrostou a jsou lépe schopna odolat predačnímu tlaku dalších dravců.

V poklidu na bahnitém břehu

Kajmani tráví většinu dne ve vodě, kde na hladině často splývají s vegetací a netrénovanému oku se tak vodní plochy mohou zdát prázdně. Jako studenokrevní živočichové musí svou tělesnou teplotu regulovat přesouváním se z teplejších míst na chladnější a naopak. Když v září pomalu končí období sucha, vodní hladina je nízko a voda vyhřátá, vylézají kajmani na souš jen málo. Voda je přes den dostatečně teplá a oni se nemusejí prakticky vůbec vyhřívat na sluníčku.

Při návštěvě brazilského Pantanalu byli kajmani našimi častými společníky, ať už to bylo na řece Rio Negro nebo při vyjížďkách mezi pomalu vysychajícími loužemi. Nejčastěji jsme je potkali, jak se během rána drápou na břehy, aby se nechali prohřát prvními paprsky. Jelikož nemají žádné predátory, nikdo je neobtěžoval. Nenechali se vyrušovat ani tehdy, když jsme se s lodičkou přiblížili na pár decimetrů.

Někdejší oběť módního trendu

Přestože si dnes každý návštěvník Pantanalu může při pohledu na vodní hladinu pomyslet, že kajman yacaré byl vždy hojný, není to zdaleka pravda. V průběhu celého 20. století byl tento druh vyhledávanou kořistí lovců, kteří obstarávali „obuvnický materiál“ na žádané boty z krokodýlí kůže. Proto byl třeba ještě v 80. letech 20. století každý rok pobit jeden milion kajmanů!

TIP: Země plná ostrých zubů: Sluneční stát je domovem aligátorů i lidí

Až s prosazením dostatečné legislativy v roce 1990 pytlačení v Pantanalu ustalo a populace kajmana yacaré se velmi rychle vzpamatovala. V současné době je jejich počet odhadován na 30–40 milionů kusů, což je desetinásobek populace v 70. letech, kdy byli loveni prakticky bez omezení. Jen díky ochranářskému úsilí může v současné době potkat kajmany každý, kdo zavítá do Pantanalu třeba jen na krátkou dobu.

Jihoafrická žena bohužel seděla v autě, které se při nehodě vymklo kontrole a několikrát se převrátilo: Síla nárazu pak vymrštila pasažéry rozbitými okny ven. Záchranná služba na místě označila všechny za mrtvé a převezla je do chladicích boxů márnice.

TIP: Přístroj pro domácí eutanazii si lze vyrobit pomocí 3D tiskárny

Když se však lékaři o několik hodin později připravovali k pitvě, zjistili, že žena stále žije. „Nechápeme, jak se to mohlo stát,“ omlouval se vedoucí výjezdového oddílu Gerrit Bradnick. „Paramedici jsou cvičeni k ohledávání zraněných, my ne,“ dodal nejmenovaný lékař z márnice. „Dovedete si představit, že bychom ji začali pitvat, a tím ji zabili?“ Incident se nakonec obešel bez další tragédie a Jihoafričanka se nyní zotavuje v nemocnici.

Když pohlédneme na pochoutky vyrobené z brouků, možná nejednoho z nás napadne, že jsme si s cvrčky hráli už jako děti, a jíst je proto nikdy nebudeme. Faktem však zůstává, že právě jídla vyrobená z „hmyzích“ surovin představují do budoucna jednu z mála možností, jak přežít v konkurenci miliard hladových krků.

„V roce 2050 už nás tady bude devět miliard… Současný styl výživy moc možností, jak všechny nakrmit, nenabízí. Právě hmyz by mohl být jedním z řešení – je extrémně výživný a jeho chov udržitelný,“ vysvětluje Daniel Vlach, autor konceptu pro výrobu cvrččí mouky.

Cvrčci místo steaku? 

Daniel Vlach a jeho obchodní partner Radek Hlušek chtějí mít pro svá vnoučata podle vlastních slov něco do úst, proto vymysleli koncept tak trochu netradičních tyčinek. Jejich start-upová firma je začala vyrábět zhruba před rokem. Unikátnost pochoutky spočívá v tom, že obsahuje cvrččí mouku. Jde o prášek bez chuti, který lze podle Daniela Vlacha přimíchat prakticky do čehokoli. „V našich farmách pěstujeme cvrčky a ty pak následně zpracováváme tak, že je nejprve zchladíme. Tím je uvedeme do přirozené formy spánku, takže netrpí. Pak už je čistě nameleme a vysušíme na velmi jemný prášek,“ popisuje technologii výroby Radek Hlušek.

Levně a udržitelně 

V případě mouky z hmyzu bychom se ale neměli nechat zmást její podobou. Prášek totiž tvoří vysušené nadrcené maso, které si zachovává vysoké nutriční hodnoty. Porce jídla z cvrččí mouky tak může nahradit podobné množství bílkovin, jaké obsahuje třeba kuřecí steak. 

Značnou devízu „netradičních potravin“ navíc představuje jejich poměrně levná výroba. Produkce jednoho kilogramu hmyzího masa si žádá dvě kila krmení. Na výrobu stejného množství masa kura domá­cího nebo některých druhů dobytka se ho ale spotřebuje až čtyřikrát tolik. Různé mezinárodní organizace zabývající se výživovou politikou si zmíněný fakt velmi dobře uvědomují a hmyz schvalují stále častěji ke konzumaci na mnoha místech planety, naši republiku nevyjímaje. 

Česko – hmyzí velmoc? 

Česko koneckonců už dnes představuje jednoho z nejpokročilejších dodavatelů hmyzu, ale zatím jen v podobě krmných přísad pro hospodářská zvířata či rybářských návnad. 

Například hmyzí farma Milana Bažanta, která se zabývá produkcí červů i larev potemníka brazilského, funguje už patnáct let. Chov je podle majitele společnosti poměrně nenáročný – stačí dobrá jablka a červíci se množí skoro sami. „Hmyz minimálně zatěžuje životní prostředí. To znamená, že na malé výměře ho můžete produkovat velké množství, čímž získáte velmi kvalitní bílkovinu. Použití krmiv je většinou z domácích zdrojů a nemusí se tak složitě přepravovat nebo nákladně vyrábět,“ popisuje výhody chovu Milan Bažant. 

TIP: Mléko vyrobené ze švábů: Výživnější a k nerozeznání od kravského

Narozdíl od jihovýchodní Asie, kde jsou na konzumaci hmyzu zvyklí, si většina Čechů k takovým laskominám cestu bude muset teprve najít. Menu z různých restaurací nicméně naznačují, že například pokrmy z cvrčků začíná mít v oblibě stále více strávníků. Zdaleka se však nemusí jednat jen o cvrčky – na světě existuje víc než 1 900 druhů hmyzu, které bychom mohli v budoucnosti ochutnat. 

Hašení požárů je nebezpečný podnik. Proto je pro hasiče nanejvýš důležité, aby byli ve formě. Požární výcvik ale bývá nákladný, časově náročný a samozřejmě také nebezpečný. Co kdyby hasiči alespoň občas netrénovali v našem světě, ale ve virtuální realitě?

Výcvik hasičů vyžaduje oheň. A se živlem to není úplně jednoduché. Společnost FLAIM proto vyvinula simulátor virtuální reality pro trénink hasičů. Simulátor FLAIM Trainer má k dispozici HTC Vive headset pro virtuální realitu, dotykové systémy a rovněž vestu, která sleduje životní funkce hasiče.

TIP: Realistický trenažér: Piloti NASA trénují v rozšířené realitě

Díky systému Vive Tracker mohou hasiči trénovat s reálným vybavením, jako je skutečná požární hadice. Veškeré pohyby a akce s hadicí se přitom promítají do virtuální reality a hasič tím pádem může s reálnou hadicí hasit virtuální oheň. Dotykový systém simuluje pro hasiče tlak vody, v oděvu jsou zabudované ohřívače, které simulují horko požáru. Instruktoři mohou sledovat a vyhodnocovat data o životních funkcích hasiče ve virtuální realitě, včetně jeho elektrokardiogramu (EKG).

Římský král ještě z Frankfurtu matce psal: „Kdyby na tomto světě byla jedna jediná tak dobrá a šarmantní jako Isabella, kdyby jen jedna jediná měla rysy mé ženy.“ Jedna jí byla hodně podobná – Isabelina sestra Louisa, Josefova švagrová. Zprávy o ní tvrdily, že má podobnou povahu jako zemřelá Isabela. Marie Terezie věděla, že už je Louisa zaslíbena španělskému králi, ale pro klid duše se pokusila. Napsala do Parmy princeznině otci a španělskému králi, jejímu nastávajícímu tchánovi. Ten si sice dopis přečetl, ale odmítl. A Marii Terezii nezbylo, než se po snaše porozhlížet jinde.  

Manželství z donucení

Císařovna ovšem nenechávala nic náhodě. Při pohledu na mapu se jí zdálo nejjednodušší seznámit Josefa s princeznou bavorskou. Tak se ve Straubingu odehrála slavnost, při které Josef poprvé uviděl Marii Josefu, pětadvacetiletou dceru bavorského kurfiřta. Jaké to bylo setkání? Malá a tlustá postava, konstatoval Josef. Bez mladistvého půvabu. S puchýřky a rudými skvrnami na tvářích. A s ošklivými zuby. Ne, ta mne přece nemůže donutit do manželství, ve kterém jsem kdysi měl pravý opak! Ještě zděšenější byl však Josef ze spolku dam kolem své potenciální nevěsty. Úplně bez sebe byl, když začaly hovořit o dušených nudlích. 

TIP: Manželské strasti Isabelly Parmské a císaře Josefa II.

Ani dušené nudle ale nebyly pádný argumentem proti svatbě. Marie Terezie dávno rozhodla. Už do Frankfurtu psala Josefovi jednoznačně o svých záměrech a bez ustání se odvolávala na synovskou lásku a poslušnost a na dynastické závazky. Byla to taková mateřská vyděračka. Nepřestala, dokud Josef nepodlehl. Josef se s ní zřejmě velmi pohádal, protože krátce po svatbě s bavorskou princeznou trpěla výčitkami svědomí. Syn jí dal jednoznačně najevo, že její absolutistické rozhodování o jeho soukromém životě považuje za krajně bezohledné. 

Jaké bylo manželství Josefa a Marie Josefy? Nudné. Novomanželka mu nestačila ani jako společnice ani jako milenka. Mezi námi, není jasné, jestli se jejich manželství vůbec naplnilo. Josef přísahal u Isabelina smrtelného lože, že bude mít pouze jednu pravou milenku – lidstvo – a pouze jednoho životního partnera – stát. Josefa ať se stará sama o sebe. Jeho kruté chování nelze vysvětlovat pouze jeho bezohledností, spíše to byla odplata matce, které nechtěl dovolit, aby ho nadále ovládala. Ponižovaná a odmítaná Josefa zemřela po půltřetím roce nešťastného života na císařském dvoře na neštovice.

V neotropické oblasti zahrnující Jižní a Střední Ameriku a přilehlé ostrovy je zastoupeno největší množství ptačích druhů. Vyskytuje se jich zde na tři tisíce, tedy víc než třetina všech známých druhů na Zemi. Každý rok přibývá těch na seznamu ohrožených vyhynutím, ale zároveň jsou popisovány další nové druhy. Není divu, pestrost místních přírodních podmínek je skutečně fascinující. Jestliže pominu notoricky známé amazonské pralesy s největší biodiverzitou, údolí And či mořská pobřeží, stále ještě zůstává nesmírně biologicky bohaté území Venezuelsko-kolumbijské savany a travnatých mokřadů Llanos.

Vyzývavá barva ibisů

Právě v Llanos žije jeden druh, který se hluboce vtiskl do mé ornitologické duše hned od prvních dnů cest po Jižní Americe a do značné míry se pro mne stal symbolem tropické části kontinentu. Mluvím o ibisu nachovém (též ibis rudý, Eudocimus ruber), kterému kovboji v Llanos říkají corocoro colorado. Je to pták tak neobyčejný, že jsem se navzdory svému biologickému vzdělání zpočátku nemohl zbavit pocitu, že do přírody ani nepatří. Je totiž tak nápadný a nepřehlédnutelný, že si nelze neklást otázku po smyslu této podivnosti, nebo chcete-li výjimečné krásy, nad kterou se tají dech.

Tisícihlavá hejna rudých ibisů na jaře každoročně zaplavují mělké karibské laguny Morocoy ve Venezuele, kde spolu s hejny plameňáků růžových a bílými volavkami rozehrají nebývalý přírodní koncert barev, který se vymyká naprosto všemu, co jsem zažil. Stejně tak ohromující je pozorování stovek, možná tisíců rudě zbarvených ibisů v deltě řeky Orinoko. Každé ráno, či naopak v pozdním odpoledni, jsem se zatajeným dechem pozoroval nekonečný mlčenlivý proud ibisů, kteří z nocovišť ve větvích mangrove „pluli“ nízko nad lesem kamsi k bahnitému pobřeží. Ibis nachový je však doma především v mokřadech Llanos, kde hnízdí a vyvádí své potomky, i když se s ním v menší míře lze setkat i na pobřeží obou Guyan, Surinamu a severní Brazílie.

Jako na divadle

Ibis nachový je nesmírně plachý a přiblížit se k němu není snadné. Když jsem své ženě Radaně poblíž řeky Pao ve Venezuele pomáhal najít a fotograficky zdokumentovat život hejna ibisů v jedné z mnoha bažin podél řeky, bylo naše společné úsilí doprovázeno nekončící frustrací a zklamáním. První dva dny jsme již za rozbřesku monitorovali pohyb hejna a pak vytipovali nejvhodnější místo pro stavbu krytu. V dalších dnech jsme v nepředstavitelném vedru uvnitř krytu trávili dlouhé hodiny marného čekaní na zázrak. Ibisové nakonec vždy lovili několik set metrů od nás, přestože právě na místě, kde jsme na ně čekali, trávili předchozího dne dlouhé hodiny.

Uběhl celý týden a výsledek našeho snažení byl naprosto nulový. Kolem nás se v poklidu popásala celá stáda kapybar, při břehu řvala hejna hoacinů a kajmani se nám tlačili až do krytu. Ibisové se však měnili v přelud, který se nám s každým novým dnem vzdaloval víc a víc a čas odjezdu se blížil.
„Zkusíme Macbetha!“, prohlásila najednou Radana sarkasticky. Zprvu jsem nechápal, co může mít Shakespearova slavná tragedie společného s námi tady uprostřed bažiny. Brzy se vyjasnilo, že Rady měla na mysli pochodující birmanský les. Studovala ostatně anglickou literaturu, což se v naší situaci nakonec paradoxně ukázalo jako rozhodující faktor. Postavili jsme se uvnitř krytu, Rady vpravo, já vlevo. Uchopili jsme konstrukci, nadzvedli a kráčeli bažinou směrem k hejnu ibisů. Úplně stejně jako les v Macbethovi.

Konečně na dosah

Mělká voda nám místy sahala až pod kolena. Každých dvacet třicet kroků jsme se zastavili a Rady na ptáky lovící vodní korýše, drobné rybky a plže zaměřila objektiv fotoaparátu. Jen tak pro jistotu. Ptáci se mohli každou chvíli zvednout a přistát opět stovky metrů od nás. K našemu překvapení se tak nestalo a my se k ibisům nakonec přiblížili snad až na padesát metrů. Pak se nám pod nohy připletla anakonda a kryt i sebe jsme málem utopili. Teprve pak ibisové poplašeně vzlétli a ten den se již neobjevili. Předchozí zkušenost nás ovšem povzbudila a druhý den jsme stejný postup zkusili znovu.

Pomalu, krok za krokem se plížíme bažinou směrem k hejnu asi třiceti rudých ibisů, v jehož středu zářivě svítí bělostný šat dvou ibisů bílých (Eudocimus albus), kteří se k hejnu připojili již včera. Během dvou či tří hodin jsme se dostali až na dvacet metrů k ptákům, kteří zcela nenuceně loví v husté podmáčené trávě. Nevěnují sebemenší pozornost ani impozantní černě zbarvené káni velké (Buteogallus urubitinga), která právě usedla na suchou větev stromu přímo nad hejnem.

Zjevení uprostřed rudého hejna

Přírodovědně-fotografickou seanci nás přinutilo ukončit až nesnesitelné vedro. Navíc se situace prakticky neměnila – ptáci v sevřeném útvaru stále lovili ve vodě hustě zarostlé vegetací. Jejich soustředěné úsilí občas přerušily vzájemné agresivní výpady, při nichž se dva soupeři vzrušeně vznesou asi metr či metr a půl do výše a sekají po sobě dlouhými zobáky. Ale ani tyto šarvátky nikdy netrvají dlouho.

TIP: Blízká setkání s jaguárem: Největší šelmou Ameriky

„Vylez ven a podej mi aspoň dva!“, žertuje Rady, poněvadž se hejno právě popásá ani ne deset metrů od nás. A proč vlastně ne, říkám si. „Připrav se, vylezu zadem a zvednu ti je. Třeba se ti podaří zachytit hejno v letu…,“ šeptám, v předklonu opouštím kryt a kráčím směrem k hejnu. Ptáci na mne jen civí a zřejmě jim neleze do hlavy, kde jsem se tu tak najednou zjevil. K mému neskonalému překvapení jindy tak plaší ibisové skoro nereagují a nevzlétají. Někteří dokonce pokračují ve sběru potravy a zobáky usilovně zapichují mezi trsy trav. Také káně nade mnou si může vykroutit hlavu. Teprve až zatleskání přinutí tyto nádherné opeřence vzlétnout. Plachtí nad mou hlavou jako živé červánky…

Supermoderní, elektronicky naváděné zbraně i katapulty či obří praky jakoby ze středověku, špičkové produkty současných zbrojovek a upravené drony i prapodivné a pro obsluhu velmi rizikové improvizace jako děla a minomety ze silnostěnných trubek – to všechno lze objevit ve výbavě desítek ozbrojených milicí nejrůznější orientace. V rukou syrských opozičních skupin můžeme ojediněle spatřit i výzbroj, která má nemalou historickou cenu, protože kdysi sloužila mužům německého Wehrmachtu či jednotek SS. Náležela by tedy spíše do muzea, avšak v některých případech přečkala zakonzervovaná v záložních skladech režimní Asadovy armády a pak se jako válečná kořist po desítkách let znovu objevila na bojišti.

Škoda to vyhodit

Po skončení druhé světové války se v Evropě nalézaly obrovské počty už nepotřebné výzbroje včetně německé, přičemž třetí říše měla v řadě ohledů opravdu velmi kvalitní vybavení. Tudíž se jevilo jako krátkozraké poslat všechny tyto zbraně do šrotu jenom proto, že už se většinou dál nevyráběly a mohly by pro ně časem chybět náhradní díly. Řada států je proto převzala a roky udržovala v bojeschopném stavu, což se netýkalo jen zemí střední a východní Evropy, ale též například Francie nebo Španělska.

Postupně ale přicházely nové moderní typy techniky západního i sovětského původu a výbava bývalého nepřítele zastarávala – příslušné země proto hledaly cesty, jak se jí zbavit, a pokud možno přitom ještě něco utržit. A ty se v určitých případech skutečně našly, když se německé zbraně v 50. letech staly předmětem zájmu arabských zemí, především Egypta a Sýrie.

Z říše do arabských zemí

Záhy proto na Blízký a Střední východ zamířily značné objemy výrobků, na kterých se ještě poměrně nedávno skvěly trámové kříže, jména německých zbrojovek a signatury nacistické éry. Významným dodavatelem se stalo také Československo, které v rámci unifikace se sovětskou výzbrojí poslalo Sýrii krom jiného svoje nadbytečná obrněná vozidla německého původu. Další kusy přišly z Francie či Španělska, dále tam Praha exportovala dělostřeleckou a pěchotní výzbroj, zejména pušky a samopaly.

Na ideové čistotě svých dodavatelů a zprostředkovatelů tehdejším vládcům v Damašku, Káhiře a jinde nezáleželo. Nepřekvapí proto, že třeba do organizování kontraktů mezi Damaškem a Madridem se zapojil i někdejší příslušník jednotek SS a velitel zvláštních operací Otto Skorzeny. Ten udržoval a zúročil těsné styky s řadou prominentních nacistů, kteří našli v arabských zemích azyl.

Schmeissery a sturmgewehry z NDR 

Přestože si arabské režimy pořizovaly od 50. let obrovské objemy nové výzbroje sovětské (a rovněž československé) výroby, několik typů druhoválečné německé techniky se prokazatelně objevilo ještě v šestidenní válce v červnu 1967. Na Golanských výšinách se tak izraelští vojáci střetli krom jiného s tanky PzKpfw IV či samohybnými útočnými děly StuG III. Jakkoli podivně to může znít, podle výpovědí Izraelců se německé kanony ráže 75 mm daly stále ještě považovat za dost efektivní zbraně. (Ostatně samotní Izraelci tehdy užívali francouzskou verzi německého 75mm děla na svých modernizovaných tancích Sherman.)

Posléze však německou techniku i její arabští uživatelé vyřadili, ale jak se zdá, rozhodně ne všechnu, jelikož řada typů se opakovaně objevovala v různých konfliktech, do nichž Sýrie, Irák, Egypt a další země zasahovaly. Například v Somálsku či Libyi nebyly vzácností samopaly MP40 ráže 9 mm. Dalo se narazit též na útočné pušky StG 44 ráže 7,92 mm, ačkoliv u tohoto typu nastává problém kvůli nestandardní munici 7,92 × 33 mm, která se dnes běžně nevyrábí.

Oba typy pěchotních zbraní se tak v menším množství objevily i v konfliktu, jenž propukl v roce 2011 v Sýrii. V dubnu 2012 se totiž síly takzvané Svobodné syrské armády ve městě Aleppo zmocnily skladu, jenž obsahoval mimo jiné 5 000 pušek StG 44, patrně dodaných v minulosti v rámci pomoci spřátelenému Asadovu režimu z komunistického Československa, ale především východního Německa. Povstalci je ale užívali jenom krátce, protože jim záhy došla munice. Nejkurióznější aplikaci StG 44 pak představovala jeho montáž na střeliště, které se ovládalo dálkově za pomoci tabletu, což byla skutečně bizarní kombinace desítky let staré zbraně a moderní technologie. 

Kopie emgéček

Kromě Sýrie a Egypta se jistý počet německých zbraní dostal také do Iráku. V současné době se často vyskytují snímky bojovníků milicí Pešmerga (tedy iráckých Kurdů) se zbraněmi, jež jsou popisovány jako německé kulomety MG42 kalibru 7,92 mm. Ve většině případů se však už nejedná o německé originály ze čtyřicátých let, nýbrž o novější kopie, které pod jménem M53 neboli Šarac vyráběla komunistická Jugoslávie. Zachovala dokonce i původní, se sovětskou výzbrojí nekompatibilní ráži 7,92 × 57 mm Mauser.

Kopie lze proto od originálů rozeznat velmi obtížně. Mírně se odlišuje jen provedení mířidel a úprav doznal i funkční mechanismus, který dosahuje rychlosti „jen“ 1 200 ran za minutu, kdežto původní MG42 (kvůli svému zvuku přezdívaný také „Hitlerova pila“) pálil s kadencí až 1 600 ran za minutu. Hlavním odběratelem exportních kulometů Šarac byl svého času Irák Saddáma Husajna, a právě tyto ve skladech zakonzervované zbraně později přešly do vlastnictví iráckých Kurdů.

Hitlerovy kanony

Velkou část vzhledově velmi podobných „emgéček“ však už v Iráku tvoří navíc novější, přímo z Německa dodávané varianty MG3, které však už používají standardizovanou ráži 7,62 × 51 mm NATO. Z těžší staré německé výzbroje v Sýrii je doloženo užívání tažených houfnic leFH 18M ráže 105 mm. Například jeden exemplář padl do rukou islamistů ze skupiny Ahrar al-Sham a ostřeloval pozice vládních vojáků u města Idlib.

Objevují se také informace, že v Sýrii došlo k nasazení 75mm protitankových kanonů PaK 40 či protiletadlových zbraní FlaK kalibru 88 mm. Nelze však vyloučit, že se v těchto případech jednalo spíše o záměny s některými poválečnými typy sovětských kanonů, jejichž konstrukční řešení se zmíněným německým zbraním podobá. 

Výcvik díky Panzerwaffe? 

Pravděpodobně největší intenzitu ovšem nabraly debaty, zda syrská armáda ještě dnes provozuje nějaká obrněná bojová vozidla z éry třetí říše. V červnu 1967 sice použila tanky PzKpfw IV a útočná děla StuG III. Také se ví, že Syřané vlastnili určitý počet samohybných houfnic Hummel ráže 150 mm a stíhačů tanků Jagdpanzer IV s kanony ráže 75 mm. Mělo se za to, že nejpozději v 70. letech všechny tyto „relikvie“ vyřadili a sešrotovali, různé indicie však napovídají, že se vyskytly výjimky.

Existuje totiž i několik čerstvých fotografií zachycujících útočné dělo StuG III Ausf. G kdesi v Sýrii; na jednom snímku u něj pózuje voják syrské armády. Sice se zdá, že vozidlo není v plně funkčním stavu, avšak onen obrněnec se patrně nachází ve výcvikovém areálu nějaké syrské vojenské školy. Objevily se tedy spekulace, zda Syřanům přece jen nezůstaly v záložních skladech nějaké „panzery“ a „stugy“ pro všechny případy.

TIP: Válka v Sýrii: Ze čtyřicetitisícového města zbyla jen hromada trosek

Střelivo pro jejich zbraně se sice už nevyskytuje, pokud ovšem některá vozidla zůstala v provozuschopném stavu, dají se používat mimo jiné pro školení řidičů či základní taktický výcvik vojsk. Tím by se modernější technika uvolnila pro nasazení ve skutečném boji. Ačkoliv jde tedy zatím jen o nedoloženou spekulaci, nedá se vyloučit, že v Sýrii v malém množství ještě dosluhuje a používá se i technika německé Panzerwaffe. 

Kalifornský startup Made in Space připravuje vesmírného montéra, robotický satelit jménem Archinaut. Mezi jeho první úkoly bude patřit vylepšování malých satelitů velkými a výkonnými solárními systémy.

Pokud Archinaut uspěje, tak by mohl vylepšovat satelity váhové kategorie 150 až 300 kilogramů na oběžné dráze tím stylem, že budou mít k dispozici až pětinásobek energie. Takto vylepšené satelity se pak svými výkony vyrovnají mnohem větším a také mnohem dražším satelitům.

Satelitní montér se 3D tiskárnou

Made in Space vyvíjí Archinauta v rámci kontraktu NASA. Robotický montér bude mít k dispozici 3D tiskárnu a robotické manipulační paže. Až se Archinaut dostane na oběžnou dráhu, tak tam zvládne spoustu různých věcí, od oprav satelitů až po stavbu velkých konstrukcí, jak jsou třeba kosmické teleskopy.

TIP: Made in Space: 3D tiskárna na ISS vytiskla svůj první výtvor

S Archinautem bude možné ve vesmíru vybudovat mnohem větší a sofistikovanější solární systémy i další typy konstrukcí. Doposud totiž musíme solární panely skládat do nosných raket a ve vesmíru je zase rozkládat. Archinaut na to půjde úplně jinak. Společnost Made in Space už má za sebou úspěšnou zkušenost s dodáním dvou 3D tiskáren na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Sopečné ostrovy Galapágy leží v širém prostoru Tichého oceánu, skoro tisíc kilometrů daleko od břehů Ekvádoru. Známé jsou zejména původní florou a faunou, kterou si zachovaly právě dík své odlehlosti. Je zde početná lachtaní populace, albatrosi, fregatky, tučňáci, pěnkavy, drozdi, želvy sloní nebo množství leguánů.

Lachtaní hrátky

Galapágy jsou docela jiný svět, ve kterém se zvířata zajímají o vás snad víc než vy o ně. Sotva vkročím do vody a začnu „šnorchlovat“, už je tady dovádivá společnost odrostlých mláďat lachtana mořského (Zalophus wollebaeki), ochotných vždy vás přiřadit k týmu potenciálních akvabel. Radostným podplouváním nejprve navážou kontakt a po chvíli se odváží postavit se vám „tváří v tvář“. Vypustí několik bublinek, pak následuje otočka a hned další nájezd. Lachtaní nadšení stoupá s mojí snahou předvést jim, že ve vodě taky nejsem žádné dřevo. Rošťácké oči nejmladších vybízejí k další hře a jejich maminky zájem mladých o lidi nijak nevzrušuje. Jsou zvyklé, že člověka se obávat nemusejí – zdejší nekompromisní řád totiž zakazuje jakýkoliv fyzický kontakt se zvířaty a živočichové si na pocit bezpečí ze strany lidí už dávno přivykli.

Krvavé boje o harém

Lachtaní mláďata jsou kouzelná a člověk jen těžko odolává nutkání pohladit si je. To ale neplatí pro všechny členy lachtaní rodiny. I v případě, že bych byla statný muž, určitě bych se vyvarovala setkání s dominantním samcem. Lachtaní hejna jsou totiž harémy, kde nejsilnější samec hlídá každou ze svých samiček. Ostatní nápadníci se mu snaží některou z „děvčat“ alespoň na chvilku uloupit. „Šéf“ ovšem neustále hlídkuje a není radno připlést se mu do cesty. Pravidelně kontroluje hranice svého teritoria a děsivým štěkotem varuje případné opovážlivce. Musí být stále ve střehu, a to jej stojí spousty sil. Toho se pak snaží využít jiný samec. Přiblíží se k vyčerpanému hlídači a vyzkouší, kolik sil si pro tento okamžik uchoval.

Počátek boje začíná oboustranným zastrašováním. Štěkot obou zúčastněných je slyšet široko daleko, pak přichází na řadu fáze strkání, která postupně vyústí v urputný boj. Samci se kousají do krků a všude je plno krve. Nakonec je ten slabší hnán daleko od stanovených hranic a vítěz se ujímá království.

Tanec rozhodne o potomcích

Zajímavostí ostrovů je fakt, že fauna i flóra se liší nejen od té „suchozemské“, ale i mezi jednotlivými ostrovy. Třeba ostrov Seymour je především útočištěm ptáků, zejména kolonií terejů, fregatek a racků galapážských.

Dík svému komiksovému vzhledu a povaze je asi nejpopulárnější terej modronohý (Sula nebouxii). Jeho specialitou je stavět hnízda hned vedle pěšinek. Z jednoho na mě kouká bíle ochmýřené nebojácné mládě a otevírá zobáček. No ovšem, nakrmit! Přes velkou chuť mu něco dát nebo se trošku pomazlit, ale jen zpovzdálí přihlížíme a pak odcházíme.

O pár metrů dál se odehrává zásnubní rituál. Pyšně si tu vyšlapuje sameček a na odiv vystavuje své, na rozdíl od samičiných modrých, jemně nazelenalé nohy. Při tanci se kolébá se strany na stranu, jemně si píská a sem tam se prohne s hlavou vytrčenou vzhůru. Se silnějším písknutím rozevírá křídla a vystrkuje je rovněž k nebi. Předvádí se tak dlouho, jak jen je k rozhodnutí samičky třeba. Kdyby složila zobák znuděně mezi křídla, je konec nadějím.

Konečně se samička nechala přesvědčit! Přidává se k tanci, oba ptáci vystrkují zobáky k nebi a roztahují křídla. Navzájem si obdivují překrásně vybarvené nohy, pískají a dávají si dary. Tanec pokračuje, a my pomalu opouštíme scénu.

Věrnost na celý život

Na ostrově Espaňola je k nalezení jediný žijící druh tropického albatrosa – albatros galapážský (Phoebastria irrorata). Zvláštní a zajímavý je vývoj tohoto sympatického obra zdejší ptačí říše. Ten sexuální končí až v pátém roce, rodičem se však albatrosi stávají ještě po dalších dvou až pěti letech. Období páření se vyznačuje tím, že svůj námluvní tanec jednotliví ptáci doslova nacvičují s mnoha partnery, a to až k dokonalému „vypilování“ každého pohybu. V momentě, kdy potkají svou opravdovou lásku, si společně zatančí poetický tanec. Klepou zobáky, volají na sebe, uklánějí se ze strany na stranu, napínají krky a zobáky vystrkují vysoko k nebi. Komunikační zvuky a „taneční sestavy“ jsou unikátní pro každou dvojici. Páry albatrosů spolu zůstávají zpravidla celý život. V prostředí Galapág dostávám pocit, že k těmto ptákům má člověk mnohem blíž, než jsem si kdy myslela.

Vše s rozvahou

Na ostrovech se nachází zhruba patnáct poddruhů dalšího pro místní přírodu typického zvířete – želvy sloní (Geochelone nigra). Pohybují se rychlostí pouhých 300 metrů za hodinu, ale vzhledem ke své dlouhověkosti (dožívají se sto až sto padesáti let) se člověk nediví, že nemají nijak naspěch.

Procházím mezi těmito obrovskými plazy. Právě končí své ranní nabíjení – dvouhodinové čerpání sluneční energie – a začínají se pomalu dávat do pohybu. Čeká je zhruba osmihodinová aktivní šichta, po které následuje šestnáct hodin spánku. Místní věří, že jsou želvy úplně hluché. Neschovají se totiž, dokud nebezpečí nespatří.

V době páření mezi sebou samci svádějí boje, zdaleka však ne tak kruté, jako lachtani. Spíš na sebe symbolicky vystrkují krky a otevírají tlamičky až nakonec jeden z nich „urychleně“ vyklidí bitevní pole. Samotné páření je pro tyto obrovské tvory velmi obtížné. Samec, vážící až 300 kg, na samičku, která je značně menší, několikrát narazí a kouše ji do zadních nohou tak dlouho, až se samička vyčerpaně oddá. Kopulace páru, doprovázená do dáli slyšitelným samcovým řevem, trvá hodiny. Samička pak ještě musí cestovat i několik kilometrů, aby vybrala to správné, suché písečné místo, ideální ke kladení až šestnácti vajec velikosti tenisového míčku.

Obdiv na dálku nevadí

Na většině ostrovů se můžeme setkat s leguánem mořským (Amblyrhynchus cristatus), tmavým až černým ještěrem. Na místech, kde se uvelebila jeho velká hejna, není doslova kam stoupnout. Početná společnost odpočívá po několikahodinovém vyčerpávajícím pátrání po mořských řasách. Vždyť pod vodou, v až patnáctimetrové hloubce, vydrží i půl hodiny. A co pak s vystydlým chladnokrevným tělem? Na horkých kamenech proto hodiny akumulují důležitou sluneční energii. Bez jediného pohybu, jen z nosních dírek odfukují přebytečnou mořskou sůl, která jim kvůli protivětru často skončí na hlavě.

To leguán galapážský (Conolophus subcristatus), jeho vzdálený suchozemský bratranec, se naparuje v exotických barvách žluté a červenohnědé. Z lávových kamenů vstřebává teplo a při tom se jakoby lehce usmívá. Možná vstříc svým ptačím kamarádům, například pěnkavám, které pečlivým vybírání chutných parazitů vzorně pečují o jeho čistotu.

TIP: Na lovu zdivočelých koz aneb Začarované ostrovy Galapág

Svět na Galapágách je opravdu neobyčejný, ale návštěva ostrovů je poměrně drahá. Při snazší dostupnosti by kouzlo asi brzy zmizelo a s tím by byl konec i hravým lachtanům, usměvavým leguánům a tančícím albatrosům. Jedinou cestou, jak přátelské království zachovat, je uposlechnout striktního řádu ochrany přírody, a vše jen s láskou a respektem pozorovat. Rozhodnete-li se však nechat si tento svět ujít, pravděpodobně tak Galapágám prospějete nejvíce.