V sobotu 31. března 1945 odjel z Kyjevského nádraží v Moskvě speciálně vypravený vlak. Seděla v něm početná delegace československých politiků, kteří válku strávili v exilu a v jejichž čele stál prezident Edvard Beneš (1884 až 1948). Rozloučit se s nimi přišli vysocí sovětští představitelé v čele s Vjačeslavem Molotovem, lidovým komisařem zahraničních věcí. Československým politikům během cesty poskytovala ochranu sovětská bezpečnost. To vše vypovídalo o mimořádném zájmu, který o ně orgány SSSR jevily. Vlak směřoval na Slovensko do Košic, které se měly na čas stát sídlem vlády i prezidenta. 

Politická hra Kremlu 

Rovněž Beneš a jeho spolupracovníci měli mimořádný zájem na podpoře sovětských orgánů. Vždyť se vraceli po šesti letech exilu do vlasti s úmyslem chopit se vlády, aniž je kdokoli k tomuto úkolu povolal a vyjádřil jim důvěru. Uvědomovali si také, že kdyby si to Sověti nepřáli, jejich boj za obnovu republiky by nebyl nic platný, příklad polské exilové vlády to ukazoval jasně. 

Po příjezdu do Košic jmenoval Beneš 4. dubna 1945 novou vládu Československé republiky, která nahradila dosavadní kabinet exilový. Staronový prezident se vracel do země, kde Češi a Slováci vítali sovětské vojáky jako osvoboditele, tím spíš, že nová politická reprezentace nešetřila slovy díků na adresu Sovětského svazu a zaklínala se nutností nejužší spolupráce s ním. Nemalou roli v tom sehrálo i tradiční české a slovenské rusofilství, tolik se odlišující od trpkých historických zkušeností, které se svými ruskými sousedy měli například Poláci či Maďaři. 

Když koncem roku 1945 Rudá armáda společně s Američany z Československa odtáhla, jen málokoho napadlo, že Sověti i v Československu sledují své mocenské plány, které s úplnou nezávislostí státu nepočítaly. K jejich uskutečnění přítomnost svých jednotek nepotřebovali. Roli vykonavatelů měli zastat českoslovenští politikové, kteří se po boku Beneše v roce 1945 z Kyjevského nádraží v Moskvě vraceli do Prahy. 

Ne všichni si samozřejmě uvědomovali, jakou úlohu jim v Kremlu přisoudili, a ne všichni by s ní souhlasili. Ale objektivně svou činností v letech 1945–1948 pomáhali k převzetí moci ve státě komunistům. Ostatně i většina obyvatelstva propadla snu o krásné socialistické budoucnosti naší země, zaštítěné bratrským Sovětským svazem, a tato iluze mu vydržela déle než dvacet let. Po tu dobu lidé spontánně slavili každoročně 9. květen jako státní svátek, Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Teprve invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 vedla k nechtěnému vystřízlivění. 

Smlouva o přátelství 

Prezidentovi Edvardu Benešovi stanuli v exilu po boku politikové, kteří měli před Mnichovem blízko k takzvanému Hradu, tedy Benešovu předchůdci T. G. Masarykovi i k němu samotnému. Především se jednalo o funkcionáře sociální demokracie, Československé strany národně socialistické a Československé strany lidové. 

Druhou početnou skupinu československých exulantů tvořili komunisté. Radikální členové této strany vystupovali od roku 1921 proti samotné existenci ČSR. Označovali ji za stát imperialistický, který je třeba nahradit mocí Sovětů, a ani na začátku války nebyli ochotni svůj přístup k Benešovi změnit. Sovětsko-německý pakt ze srpna 1939 totiž položil základ úzké spolupráce hitlerovského Německa se stalinským Sovětským svazem a konflikt Německa se západními státy byl v očích Moskvy především válkou kapitalistů s kapitalisty, která se proletariátu netýká. 

Avšak německý útok na SSSR 22. června 1941 a následný vývoj na frontách situaci změnil do té míry, že si Beneš uvědomoval, jaký význam pro jeho mocenské plány má Sovětský svaz i českoslovenští komunisté. Proto – i přes výhrady západních politiků – uzavřel 12. prosince 1943 se SSSR smlouvu o přátelství, pomoci a poválečné spolupráci. V důsledku toho také vzrostl význam komunistického exilu, jehož členové se zásadním způsobem podíleli na jednáních o podobě poválečné republiky v březnu 1945 v Moskvě a dokázali při nich prosadit většinu svých požadavků. 

Okleštěná vláda 

Politické strany, které se v Londýně seskupily kolem Edvarda Beneše, utvořily spolu s komunisty mocenský blok, jemuž daly název Národní fronta Čechů a Slováků. V čele první vlády Národní fronty (NF) jmenované Benešem v Košicích byl sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Vedle nestraníků – ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody – ji tvořili zástupci Komunistické strany Československa, Komunistické strany Slovenska, Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové, Československé sociální demokracie a slovenské Demokratické strany. 

Mimo NF zůstala strana agrární, jejíž představitelé byli – ovšem bez patřičné argumentace – obviněni z rozvratu republiky v roce 1938 a z kolaborace s nacisty. Podobně byly zakázány i další předválečné politické strany. Komunistická strana představovala od počátku obnovené republiky nejsilnější politickou stranu, která měla naprostou převahu v první ustanovené vládě. Zástupci KSČ a KSS obsadili osm ministerstev včetně ministerstva vnitra a informací. 

Na cestě k nesvobodě 

Beneš od začátku své exilové práce zdůrazňoval kontinuitu „prozatímního státního zřízení v exilu“ nejen s republikou předmnichovskou, ale i s republikou obnovenou po porážce Německa. Ve skutečnosti však nové Československo vzniklo jako stát s omezenou demokracií, který se od první republiky cílevědomě odlišoval. V podstatě neplatila ani ústava republiky, jakkoli ještě 3. srpna 1944 vydal Beneš dekret o obnovení právního pořádku v osvobozené republice, podle něhož jej tvořily ústavní a jiné předpisy, vydané do 29. září 1938. Podle tohoto dekretu tedy byla základní právní listinou ústava z 29. února 1920, avšak ani ona neplatila bezvýjimečně. 

Také parlamentní volby nebyly nezávislé. Prozatímní Národní shromáždění, které vzniklo v roce 1945, nevzešlo ze svobodných voleb, ale vzniklo na základě prezidentského ústavního dekretu č. 18/1944 formou takzvaných delegačních voleb, což v praxi znamenalo, že v parlamentu usedli jen exponenti vládnoucích stran NF. Podobné to bylo i s volbami v roce 1946, protože v nich se mohli o přízeň voličů ucházet zase jen kandidáti stran sdružených v NF. 

Stejně nesvobodná byla i situace se vznikem orgánů státní správy a samosprávy na nižší úrovni, kde byla zrušena či neobnovena síť orgánů prvorepublikových. Nahradily ji národní výbory, jejichž volby byly stejně diskutabilní jako volby poslanců Prozatímního Národního shromáždění. Mnohé z nich dokonce nevolil vůbec nikdo, protože vznikaly v závěru války zcela spontánně a jejich revoluční charakter byl zřejmý. 

Podobných příkladů by bylo možno uvést mnohem víc, od protiústavního postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, až po těžké zneužívání policejních složek Komunistickou stranou Československa ve svůj prospěch. Politická neschopnost většiny předáků nekomunistických stran byla zcela zřejmá a vyvrcholila zpackanou demisí v únoru 1948, která umožnila nástup komunistické totality, trvající déle než čtyřicet let.

Image

Čtěte také

Volby 1946: Významný mezník, který změnil politickou tvář Československa

Albatros stěhovavý (Diomedea exulans) je největší současný mořský pták. Velký organismus potřebuje dostatečný přísun potravy, kterou si albatrosi obstarávají z několika zdrojů. Základ jejich jídelníčku tvoří sépie, které loví v nevelké hloubce nebo přímo na mořské hladině. Příležitostně se zaměřují i na ryby. Nedávno se za pomoci lehoučkých miniaturních kamer, které vědci připevnili ptákům na temeno hlavy, ukázalo, že často doprovázejí hejna kosatek dravých a loví živočichy vyhnané obřími kytovci z větších hloubek k hladině. Albatros stěhovavý není ovšem zdaleka jen lovec, ale také celkem nevybíravý mrchožrout.

Letový mistr a velký jedlík

Ani se širokou paletou stravovacích možností nemá albatros jistotu, že pokaždé sežene dost potravy. Naopak, často nalétá stovky kilometrů, aniž by spolkl jediné sousto. K tak nejistému živobytí je však dokonale přizpůsoben. Je mistrem klouzavého letu, při kterém dlouhé hodiny nemávne křídlem. Maximálně využívá vzdušné proudy a v průměru ztratí metr výšky při překonání dvacet metrů.

Další adaptací na krajně nejistý přísun potravy je výkonný trávicí trakt. Do prostorného žaludku o objemu kolem čtyř litrů dokáže albatros nacpat přes tři kilogramy potravy. I takto „naložen“ musí být ovšem záhy po nasycení znovu schopen letu v náročných podmínkách. Významnou evoluční vymožeností je proto pro něj intenzivní trávení, kterým dokáže ze spolykané potravy vyždímat maximum živin a energie. Díky rychlému a efektivnímu zpracování potravy se albatrosovi brzy po naplnění žaludku zase „odlehčí“ a pták může pokračovat v toulkách mořskými dálavami.

Vždy připraveni

Francouzští vědci studovali albatrosy stěhovavé na Crozetově souostroví v jižní části Indického oceánu. Vybrali si ptáky přilétající hnízdit na ostrov Possession. Albatrosy odchytili na hnízdě a ptákům vpravili do žaludku miniaturní sondu pro měření teploty a kyselosti. Zároveň jim na peří přilepili miniaturní přístroj zaznamenávající souřadnice GPS. Po určité době albatrosa opět odchytili a získali od něj přístroje s uloženými daty z měření. Přístroj pro GPS jednoduše odlepili z peří, sondy získali výplachem žaludku.

Výsledky výzkumu zveřejněné ve vědeckém časopise PLOS ONE ukazují, že se albatrosi vydávali z ostrova Possession na toulky, které trvaly od tří dnů do tří týdnů. Nalétali přitom od 500 do 4 500 kilometrů. Po většinu této doby měli žaludky připravené na přísun potravy. Kyselost v žaludku dosahovala běžně hodnot pH 1,5 a občas klesala až na 0,5. To už jsou v živočišné říši skutečně extrémní hodnoty.

Supové moří

Množství zhltnuté potravy vědci určili podle poklesu teploty v žaludku. Čím větší bylo spolknuté sousto, tím výraznější a déle trvající ochlazení žaludku následovalo. Potrava neutralizovala i kyselinu v žaludku. Hodnoty pH stouply až na 5 a původní kyselost se obnovila teprve po několika hodinách. To byla zřejmě i doba, po kterou ptačí žaludek zpracovával potravu. Ptáci tuto dobu často tráví na mořské hladině. Pro let jsou příliš těžcí.

Podmínky trávení albatrosů snesou srovnání jen s vyhlášenými mrchožrouty, jako jsou například supi. U těch klesá pH v žaludku také k hodnotám kolem 1. Tučňáci, kteří sice loví potravu v moři, ale nekonzumují mršiny, mají žaludek méně kyselý. Albatrosy tedy můžeme bez uzardění označit za „supy moří“.

Prostřený stůl a další otázky

Přirozené dispozice trávicího traktu albatrosů dovolují těmto ptákům těžit z velmi intenzivního rybolovu, který na mnoha místech přechází v bezohledné drancování moře. Řada lodí zpracovává úlovek na palubě a odpad ze zpracovaných ryb vyhazují posádky do moře. Rybářské flotily devastují populace ryb a dalších mořských živočichů, kteří pak chybí v potravních řetězcích. Na nedostatek ryb doplácejí například některé populace kosatek dravých. Velké množství odpadu se nabízí jako potrava pro živočichy, kteří ho dokážou strávit, ale takových tvorů v moři moc není. Přední místo mezi těmito „metaři moří“ patří bezesporu albatrosům. Pro ně představuje odpad z rybářských lodí stabilní a vydatný zdroj živin. V hejnech mořských ptáků, kteří se na vyhazovaný odpad slétají, hrají albatrosi prim. Vděčí za to nejen schopnosti zpracovat tuto netradiční potravu, ale také své velikosti, síle a v neposlední řadě i agresivitě, s jakou útočí na konkurenty z řad menších druhů mořských ptáků.

Odpad z rybářských lodí zaujímá v jídelníčku albatrosů stále významnější místo. Zatím ale není jasné, jestli to jde ptákům k duhu nebo má rybářský odpad na jejich zdraví, plodnost či životaschopnost i nežádoucí účinky. Výzkum „supů moří“ tak má před sebou ještě celou řadu nerozřešených otázek.

Image

Čtěte také

Věrný blázen s tvrdou hlavou: Terej bílý je největším mořským ptákem Evropy

Choroby srdce a mezi nimi především obávaná ateroskleróza čili kornatění tepen, představují v dnešní době stěžejní příčinu úmrtí lidí na celém světě. Ucpávání tepen v mnoha případech vede k infarktu myokardu nebo k mozkové mrtvici, které bezprostředně ohrožují život pacienta. Každý by se měl ve svém zájmu snažit, aby co nejvíce snížil riziko, které mu v tomto směru hrozí.

Podle nového výzkumu, který vedl Marc Sim z australské Univerzity Edith Cowanové (ECU), existuje jednoduchá cesta, díky které si prakticky každý může omezit riziko kardiovaskulárního onemocnění. Jako velmi účinná prevence se ukázalo zařazení více listové zeleniny do jídelníčku.

Zeleninová prevence

„Listová zelenina, jako je špenát, kapusta a brokolice, obsahuje vitamín K1, který brzdí proces kornatění tepen při kardiovaskulárních onemocněních,“ vysvětluje první autorka studie Montana Dupuyová, rovněž z ECU. „Výbornou zprávou je, že takovou zeleninu lze snadno přidat ke každodennímu jídlu.“

Badatelé se zaměřili na roli vitamínu K1 ve vztahu ke kardiovaskulárním onemocněním u starších žen, které jsou na ně více náchylné, především pokud jde o mrtvici. Do výzkumu zařadili celkem 1 436 australských žen s průměrným věkem 75 let a sledovali je po dobu 14 let. Svá zjištění vědci shrnují v odborném časopisu European Journal of Nutrition.

Výsledky jsou jednoznačné: ženy s vyšším příjmem vitamínu K1 měly tenčí stěny krkavic (karotid), což je známka nižšího rizika rozvoje aterosklerózy. Ty, které přijímaly nejvíce vitamínu K1 (v průměru 119 mikrogramů denně), měly o 43 % nižší riziko úmrtí na aterosklerotické cévní onemocnění než ženy s nejnižším příjmem (přibližně 49 µg/den).

Kolik zeleniny je „dost“?

Dobrou zprávou je, že dosáhnout doporučené denní dávky vitamínu K1 není nijak složité (přibližné hodnoty vitamínu K1 obsažené v jednom šálku):

• 472 µg syrové kapusty
• 145 µg syrového špenátu
• 110 µg vařené brokolice
• 109 µg vařené růžičkové kapusty
• 82 µg vařeného zelí

Pro srovnání, doporučená denní dávka vitamínu K1 je v USA 120 µg pro muže a 90 µg pro ženy. V Austrálii a na Novém Zélandu je tato hodnota ještě nižší – 70 µg pro muže a 60 µg pro ženy. České Ministerstvo zdravotnictví udává jako doporučenou denní dávku pro dospělé ve věku 25–51 let 70 µg pro muže a 60 µg pro ženy. Ženám starším 51 let MZ se doporučuje přijímat 65 µg vitaminu K denně, muži v této věkové kategorii by denně měli přijímat 80 µg vitaminu K. Znamená to, že jen jediná porce zeleniny denně může výrazně přispět ke zdraví srdce. Australská studie je sice observační a neprokazuje tedy přímou příčinnou souvislost, její výsledky jsou ale velmi slibné.

Image

Čtěte také

Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Skutečný počet příslušníků etnika, jehož původní domovinu představuje ostrov Hokkaido, neznají ani odborníci. Oficiální údaje hovoří o 25 tisících, odhaduje se však, že reálná populace šplhá až k desetinásobku. Mnozí Ainuové totiž vnímají společenské stigma své rasy natolik silně, že se za vlastní původ stydí, a tají ho dokonce před svými potomky. Je to pochopitelné: Strávili valnou část života s vědomím, že nepatří mezi „opravdové“ Japonce, a nezřídka tak čelili ponížení už v dětství.

Chlupatí lidé

„Ostatní děti mě šikanovaly kvůli odlišnému vzhledu a říkaly mi pse,“ vzpomínal v rozhovoru pro televizní stanici CNN na svá školní léta 78letý Judži Šimizu. Jeho rodiče se přitom, podobně jako v případě tisíců dalších ainuských rodin, snažili chlapce uchránit před ještě horším přijetím. Nikdy ho proto neseznámili s tradičními zvyky, a dokonce se nenaučil ani rodný jazyk svých předků. „Matka mi řekla, ať zapomenu, že jsem Ainu, pokud chci v životě něčeho dosáhnout.“

Status méněcenných si Ainuové vysloužili mimo jiné svým vzhledem. Na rozdíl od etnických Japonců mají europoidní tvar očí, jež sice působí zešikmeně, postrádají však kožní záhyb u horního víčka, který překrývá vnitřní koutek. Mívají světlejší pleť, výraznější obočí a mnoho mužů nosí hustý plnovous. Hustší ochlupení po celém těle vedlo v minulosti k tomu, že se mezi Japonci ustálilo posměšné označení „chlupatí lidé“. Někteří se dokonce domnívají, že se Ainuové kříží se zvířaty a v důsledku toho jim roste srst. Pro antropology představují tak trochu oříšek: Podle řady studií totiž vůbec nemají asijský původ a někteří odborníci je označují za samostatnou rasu se směsicí europoidních, australoidních a mongoloidních rysů.

Vzdát se kořenů

Lidé Ainu obývají Hokkaido po tisíce let a prosperovali v době, kdy se jejich jižní sousedé věnovali bratrovražedným válkám. Teprve v pozdním středověku začali na ostrov ve velkém směřovat japonští osadníci a vzrůstající napětí mezi nimi a místními vedlo ke střetům. Ukončila je až anexe Hokkaida imperiálním Japonskem na konci 19. století.

Od té doby čelil lid Ainu tvrdé diskriminaci. Císař Meidži nařídil v roce 1899 povinnou asimilaci všech domorodců, aby vymazal jejich kulturní odlišnost. Ainuové se tehdy ocitli na samém konci společenského žebříčku a museli se postupně vzdát takřka všeho, čím se jejich životní styl lišil od toho většinového. Císařská reforma pro ně mimo jiné zavedla japonský vzdělávací systém a nucené opuštění dosavadních domovů, takže se museli přesunout do hornatějších a méně úrodných regionů v centru ostrova.

Série vládních nařízení obnášela rovněž zákaz většiny zvyklostí, včetně rituálního lovu medvěda či tetování kolem rtů (viz V sepětí s přírodou). Pro již tak nepočetné etnikum šlo o zdrcující opatření a mladá generace přestala v jejich důsledku mimo jiné ovládat ainuštinu. Jazyk domorodců je přitom zcela ojedinělý: Lingvisté jej vyčleňují do samostatné skupiny, neboť se nepodobá žádné ze známých řečí. Podle posledního sčítání lidu zbývá dnes méně než desítka rodilých mluvčích a pouhé stovky lidí používají ainuštinu jako druhý jazyk.

Změna myšlení? Sotva...

Změna vzorce zažitého po desítky let nastala teprve v roce 2008, kdy premiér Jasuo Fukuda ve veřejném projevu uvedl, že jsou Ainuové původními obyvateli Hokkaida, přičemž si coby samostatné etnikum uchovali jedinečnou kulturní identitu, jazyk a náboženství. Navázal tím na revoluční vládní usnesení z roku 1997, kdy nový zákon o původním obyvatelstvu zařadil ainuskou kulturu mezi japonské národní poklady. Jejich vlastní místo v dějinách země vycházejícího slunce pak definitivně stvrdil úřední akt přijatý v roce 2019, který je oficiálně označil za domorodý národ – přesně 120 let od vydání císařského zákona, jenž si vzal za cíl jejich kulturu zničit.

Změna legislativy se snaží o začlenění Ainuů do většinové společnosti, nedá se však říct, že by nový právní předpis přinesl kýžené ovoce. Japonci prosluli svým lpěním na etnické homogenitě: Když například Ariana Mijamoto, dcera černého amerického vojáka a Japonky, vyhrála v roce 2015 domácí Miss Universe, nastalo pozdvižení. Zvedla se řada hlasů, které se ptaly, jestli může hafu neboli míšenka představovat tvář Japonska před zbytkem světa. Pokud podobné kontroverze vyvolá krásná a úspěšná modelka, jaké šance obstát má běžný člen komunity Ainu?

Ainuové se ve srovnání s etnickými Japonci potýkají s vyšší mírou chudoby a nezaměstnanosti, jakož i s podprůměrným vzděláním. Před několika lety dokonce pronikl do médií případ „seznamu Ainuů“, který tajně koloval ve státní správě s cílem zabránit vzestupu lidí s nevhodným „rasovým profilem“. Ačkoliv jsou taková opatření nezákonná a podobné soupisky už nejspíš neexistují, z hlav většinové společnosti je těžké je vymazat.

Zpackaná olympiáda

Někdejší území Ainuů se rozkládalo od severu ostrova Honšú až k dnešnímu ruskému Sachalinu a Kurilským ostrovům. V současnosti už z naprosté většiny žijí jen na Hokkaidu a pouze několik set jich obývá severovýchod Ruska. Při sčítání lidu z roku 2010 se k etniku přihlásilo 109 lidí, z toho 94 žilo na Kamčatce. Reálná čísla však budou nejspíš vyšší.

Mezi zatím poslední kroky, jimiž se japonské císařství pokouší napravit dřívější bezpráví, se před dvěma lety zařadilo otevření národního muzea ainuské kultury a historie Upopoy. Jeho vznik se však neobešel bez kontroverzí: Představitelé Ainuů se nechali slyšet, že vybudování instituce prezentované v médiích jako středisko harmonie znamenalo ve skutečnosti marketingový tah před nadcházející olympiádou. Sportovní svátek, který pandemie koronaviru odsunula na rok 2021, nakonec přinesl lidu Ainu ještě jedno rozčarování – plánované taneční představení v režii ainuských mistrů totiž organizátoři bez udání důvodu zrušili. Domorodé sbory se dočkaly jen slabé kompenzace v podobě možnosti vystoupit před závody v chůzi a maratonem.

Bývalý učitel Šimizu problém shrnuje tak, že navzdory slovům vlády ve skutečnosti nedrží Ainuové svůj osud pevně v rukou. Musejí kupříkladu žádat o oficiální povolení, chtějí-li založit vlastní kulturní projekty. „Potřebujeme víc Ainuů s vyšším vzděláním, aby se stali právníky, filmovými režiséry a profesory. Jinak bude naše kultura stále pod japonskou kontrolou.“ Jeho názor sdílí také právník Kunihiko Jošida z univerzity v Sapporu. „Ainuové pořád nemohou lovit lososy a na místech, která považují za posvátná, se budují přehrady. Nemají žádná kolektivní práva, žádné reparace. Uznání jejich kultury sice představuje symbolické gesto vlády, ale v podstatě je bez významu.“

Veliká suchá řeka 

Změnit všeobecné povědomí o polozapomenutém etniku se již od roku 2003 snaží rovněž specializované centrum Pirka Kotan nedaleko Sappora, jakýsi skanzen s replikami tradičních vesnic. Návštěvníci se tam mohou seznámit s ainuským životním stylem, zvyklostmi i řemesly a pro obyčejné Japonce jde často o překvapující zjištění – neboť zejména ti žijící mimo Hokkaido mají mnohdy o lidu Ainu jen minimální ponětí.

Jednou z mála připomínek, že má ostrov v japonské historii speciální místo, zůstávají třeba dvojjazyčné cedule se jmény ulic. A leccos napovědí i místní pojmenování: Například Sapporo, tedy název ostrovní metropole a pátého největšího města v Japonsku, pochází právě z ainuštiny. Sousloví „sat poro pet“ neboli „veliká suchá řeka“ odkazuje na řeku Tojohiru, která dvoumilionovým sídlem protéká. První osady tam Ainuové založili zhruba již před 15 tisíci lety a žili v místě až do roku 1886, kdy oficiální založení města znamenalo jejich nucené vysídlení. 

Image

Čtěte také

Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Rodák z Toronta Conn Smythe (1895–1980) byl v mládí vášnivým sportovcem, zvláště však vynikal v ledním hokeji. V řadách Královského kanadského dělostřelectva se zapojil už do Velké války a prošel několika známými bitvami včetně té na Sommě nebo u Arrasu. V hodnosti poručíka se mimo jiné vyznamenal při jedné ze ztečí nepřátelských zákopů, za což obdržel Vojenský kříž. 

Citace k jeho udělení zněla takto: „Za mimořádnou udatnost a oddanost službě. Zorganizoval několik mužů a vedl je kupředu s velkým elánem, čímž v kritické chvíli rozehnal skupinu nepřátel. Svým revolverem sám zneškodnil tři. Již dříve odváděl výbornou práci.“ 

Rodí se Javorové listy

V polovině roku 1917 se Smythe stal leteckým dělostřeleckým pozorovatelem, avšak v říjnu 1918 byl jeho letoun sestřelen a on strávil zbytek války v zajetí, i když se dvakrát pokusil o útěk. Do Toronta přijel v lednu 1919, a protože už se kvůli utrpěným zraněním nemohl vrátit k hokeji coby hráč, zkusil to jako trenér. Bezesporu prokázal své kvality, neboť záhy dostal nabídku z NHL, kde byl právě založen tým New York Rangers. Smythe získal funkci generálního manažera i kouče a měl za úkol sestavit a připravit celý tým. Jenže ještě než Jezdci sehráli svůj první regulérní zápas, nahradila Smythe ve funkci kanadská hokejová legenda Lester Patrick.

V roce 1927 se Conn Smythe stal spoluvlastníkem klubu Toronto St. Pats, jehož jméno bylo záhy změněno na Toronto Maple Leafs, a klubovým znakem se stal stylizovaný čepicový odznak Kanadského expedičního sboru z Velké války. Smythe brzy převzal funkci generálního manažera, pracoval ale i jako kouč. Koncem roku 1931 navzdory zuřící velké hospodářské krizi otevřel pro Javorové listy novou arénu a na jaře následujícího roku se mohl radovat ze zisku prvního Stanley Cupu.

Liga, kterou nezastaví ani válka

Už v roce 1939 zorganizoval Conn Smythe pro hráče i realizační tým Maple Leafs možnost zúčastnit se vojenského výcviku u Torontského skotského pluku, o čemž hojně informovala místní média. V následujících měsících se pak celá řada hráčů dobrovolně přihlásila do služby včetně mnohých legend v čele s kapitánem Leafs Sylem Appsem. Většina z nich měla nejprve absolvovat 30denní (později čtyřměsíční) vojenský výcvik s tím, že existovala možnost pozdějšího povolání do boje, k čemuž u některých došlo, zatímco jiní dostali na starost fyzickou přípravu rekrutů na základnách nebo hráli hokej v různých armádních týmech.

Samotná NHL byla po vypuknutí války velmi blízko odstávce, ale americká i kanadská vláda naléhaly na majitele šestice klubů, aby soutěž pokračovala, a to především v zájmu zachování morálky obyvatelstva. Hokejové zápasy tak probíhaly po celou válku, úroveň ligy však postupně poklesla, neboť řada profesionálních hráčů narukovala a nahradili je většinou mladíci z univerzitních soutěží. Například na začátku sezony 1942–1943 chybělo Bostonu Bruins ze základního kádru 16 hráčů, Montrealu Canadiens 11, New York Rangers postrádali dokonce 19 hokejistů a Toronto Maple Leafs 14. 

Zmíněný Boston přišel mimo jiné i o svou první útočnou „lajnu“ ve složení Bobby Bauer, Woody Dumart a Milt Schmidt, protivníky občas posměšně přezdívanou pro jejich německé kořeny jako „Kraut line“. 

Baterie sportovců

Uniformu znovu oblékl také Smythe, bylo mu téměř 45 let. Své opětovné narukování do armády zdůvodnil: „Přišlo mi mrzuté, že se musíme vrátit do Evropy a znovu vybojovat válku, o níž jsme si v roce 1918 mysleli, že jsme ji už navždy vyhráli. Ale když už k tomu došlo, chtěl jsem být u toho.“ 

Nejdříve se v hodnosti kapitána podílel na výcviku kanadských vojáků, ale v září 1941 zformoval společně s plukovníkem Richardem Greerem 30. baterii v rámci rezervního 7. torontského pluku Královského kanadského dělostřelectva. Neoficiálně se jí říkalo „baterie sportovců“, protože v ní sloužilo množství atletů napříč různými sporty. Šlo o jednotku lehkého protileteckého dělostřelectva a Smythe, dočasně povýšený na majora, se stal jejím velitelem. 

Útvar byl nejprve nasazen na ostrově Vancouver, kde střežil nebe pro případ japonského útoku, ale pak přišlo přemístění a baterie se v září 1942 vylodila ve Velké Británii a tam strávila téměř dva roky. V červenci zamířila do Francie, aby podporovala 2. kanadský sbor při pokusech o průlom z Normandie. Baterie střežila mosty přes řeku Orne v Caen, přičemž musela opakovaně čelit náletům Luftwaffe. Při jednom z nich Smythe utrpěl vážné zranění míchy, takže válka pro něj skončila a v září se na nemocniční lodi vrátil do Kanady. Po zbytek života jej navíc pronásledovaly vážné následky tohoto poranění. 

Už v dubnu 1945 byl ale natolik při síle, aby mohl osobně přihlížet, jak Maple Leafs porazily Detroit Red Wings a získaly další Stanley Cup. Po válce se Smythe stal díky pomoci svých známých a investorů většinovým vlastníkem Javorových listů a v listopadu 1947 se ujal funkce prezidenta klubu, v níž setrval až do roku 1962. To už je ale úplně jiná historie.

Image

Čtěte také

Hokejový průkopník: Jaroslav Jiřík se stal prvním československým hráčem NHL

Čím dál víc lidí na světě mizí – ne fyzicky, ale ze statistik. Vědci varují, že miliony lidí nejsou zahrnuty v oficiálních sčítáních lidu a dalších populačních průzkumech, což výrazně komplikuje tvorbu politik a plánování veřejných služeb. Tento „tichý kolaps“ demografických dat ohrožuje fungování společnosti, aniž bychom si to vůbec uvědomovali.

Dokonalá bouře

Ve studii publikované v prestižním časopise Science odborníci z univerzit v Southamptonu a Kolumbijské univerzity označují současný stav za „dokonalou bouři“ – kombinaci dopadů pandemie COVID-19, slábnoucí důvěry v instituce a dramatických škrtů v mezinárodní rozvojové pomoci. USA, Velká Británie i evropské země omezují rozvojovou podporu, což dále zhoršuje situaci.

Podle hlavní autorky studie Dr. Jessicy Espeyové není absence kvalitních dat vnímána stejně vážně jako třeba chátrající mosty nebo nemocnice – ačkoliv jde o stejně důležitou součást veřejné infrastruktury. „Když určité skupiny obyvatel nejsou zahrnuty do statistik, snadno se na ně zapomene i v politickém rozhodování,“ říká Espeyová. Výsledkem je nedostatečné zastoupení a špatné rozdělení zdrojů.

Kvalitní data jsou zásadní například při rozhodování o tom, kde postavit nemocnici nebo školu, ale také při krizových situacích – jako jsou epidemie nebo přírodní katastrofy. Bez přesných čísel je však plánování jen hádání naslepo. Počet zemí, které provádějí sčítání podle desetiletého cyklu, přesto klesá. A i tam, kde se sčítání konalo, výsledky často chybí: 24 z 204 zemí v období 2015–2024 ještě nezveřejnilo svá data, přestože dohromady pokrývají čtvrtinu světové populace.

Statisíce a miliony neviditelných

Sčítání často zachycuje méně lidí, než kolik ve skutečnosti žije v dané zemi. Například ve Spojených státech došlo v roce 2020 k podhodnocení latinskoamerické populace o 2,9 milionu. V Jihoafrické republice byla v roce 2022 podhodnocena celková populace až o těžko uvěřitelných 31 % a podobné nepřesnosti jsou i v dalších afrických zemích. Podle OSN nebyla v posledním kole sčítání zahrnuta až třetina obyvatel.

Pandemie omezila osobní sběr dat a zároveň podkopala už tak křehké rozpočty národních statistik. K tomu se přidává rostoucí nedůvěra v instituce: lidé se bojí, že jejich údaje budou zneužity k represím (např. v imigrační politice) nebo že jejich data uniknou v důsledku kybernetických útoků.

Šance pro nový přístup

Autoři studie zdůrazňují, že pomoci by mohly nové technologie. Například analýzy satelitních snímků pomocí umělé inteligence již pomáhají například v Demokratické republice Kongo. Tato data se ukazují jako efektivní doplněk ke klasickému sčítání, a navíc šetří náklady.

Zásadní je ale podle autorů studie obnova důvěry veřejnosti: lidé musí vědět, proč jsou sčítáni, co se s jejich daty děje a jak jim to pomůže. Bez toho bude i nejlepší technologie k ničemu. „V době klimatických krizí a rostoucích nerovností nejsou přesná populační data luxusem, ale nezbytností pro fungující a spravedlivou společnost,“ říká profesor Andrew Tatem, vedoucí výzkumného týmu WorldPop.

Nedostatečné sčítání vytváří začarovaný kruh: nejvíce opomíjené komunity jsou špatně zmapovány, takže dostávají méně pozornosti a zdrojů – a znovu mizí z dohledu.

Image

Čtěte také

Zdánlivě nekonečný růst světové populace končí: Prospěje méně lidí stavu planety?

Dnes používáme označení sympozion pro setkání menší skupiny odborníků, kteří diskutují nějaké dílčí téma. Jedná se tedy o profesní akci, ale nebylo tomu tak vždy. Slovo sympozion původně vyjadřovalo něco jiného. 

Výraz pochází z řeckého symposion, znamená společné pití a označuje také ty, kteří spolu popíjejí. Symposion (česky sympozion) představovalo důležitou instituci ve starověkých městech. Do svých děl jej různými formami vetkli klasičtí autoři. Patrně nejznámějším příkladem je stejnojmenný Platonovův dialog. Rozličné sympoziální scény jsou rovněž častým námětem zobrazovaným na antické malované keramice. 

Ženy? Ne! I když… 

Sympozion bylo ve starověkém Řecku setkáním svobodných mužů, kteří společně konzumovali jídlo a víno. Tyto sešlosti měly formální pravidla a postupem času se ustanovila i jejich výbava. Směli se jich účastnit pouze muži. Jejich manželky, dcery či sestry na ně přístup neměly, přesto ženy byly často přítomné. Jednalo se o hetéry, což byly svobodné, mnohdy velmi vzdělané ženy, které na sympoziích figurovaly jako společnice, tanečnice, hudebnice i kurtizány. Pijáky obsluhovali otroci domu, kde se sympozion konalo, ale mohli být účastní i otroci samotných hostí, kteří pak měli za úkol svého pána dopravit domů. 

Setkání se odehrávala v jím určené místnosti, jíž se rovněž říkalo symposion, a měl ji každý dům v řeckých městech. Šlo o nejreprezentativnější prostor celého domu. Okolo stěn byla rozestavěná dřevěná lehátka zvaná klínés pokrytá polštáři pro pohodlný pobyt. U každého z nich se nacházel menší stolek na odkládání jídelního náčiní, pohárů nebo oděvů. 

Sympozisté neboli pijáci zpola leželi podepření rukou, podložení měkkými poduškami. Uprostřed místnosti stál kratér, objemná nádoba naplněná vínem. Na hladině se houpal psyktér, nádoba naplněná sněhem nebo ledem, která udržovala víno příjemně chladné. Otroci nabírali nápoj do konvic zvaných oenochoe a rozlévali ho jednotlivým hostům do pohárů. 

Ta úplně nejluxusnější sympozia byla vybavena kovovým nádobím. Keramické nádoby byly obvykle malované (nejprve černofigurové, později červenofigurové). Jejich výzdoba odpovídala rejstříku motivů, které esteticky oslovovaly mužskou část populace. Často byl zobrazován boj, lov, sportovní výkony, jezdecké scény, hrdinové, ale též krásné ženy nebo erotické až pornografické scény. 

První pro zdraví, desátý pro bezvědomí 

Hlavním elementem sympozií bylo víno. Jeho množství, kvalitu a plynulé servírování zajišťoval vrchní číšník symposiarches. Setkání začínalo vždy nutným rituálem libace, tedy úlitbou bohům. Pak přišlo na řadu jídlo, následovalo víno a zároveň plánovaný program. 

Sympozia sloužila jako prostor pro politické debaty, uzavírání nejrůznějších typů dohod, filozofování nebo organizaci podniků a aktivit. Ale jednalo se často také jenom o společenské akce mířící na zábavu, na kterých hrála hudba, recitovalo se, zpívalo, tančilo, pořádaly se hry. Účastníci si byli vědomi, že požívání alkoholu může přinést nečekaná překvapení, a tak si zajišťovali bezpečný návrat do svých domovů. Buď je doprovázeli již zmiňovaní otroci, nebo sympozisté přišli vybaveni pružnou holí, o kterou se následně opírali, když jejich krok pozbyl jistoty. Tyto hole se však musely odevzdávat při vstupu, aby se pijáci navzájem nepotloukli. 

Podle množství konzumovaného vína bylo zřejmé, v jaké fázi se večírek nacházel. Autor první poloviny 4. století př. n. l. Eubulus popisuje přípravu setkání: „Pro citlivé muže jsem nachystal tři kratéry: první pro zdraví, druhý pro lásku a potěšení, třetí pro dobrý spánek. Když je třetí kratér prázdný, moudrý muž ví, že je čas jít domů. Čtvrtý kratér už není můj – ten patří nehezkému chování, pátý patří řevu, šestý hrubosti, sedmý potyčkám, osmý vandalství, devátý depresi a desátý šílenství a bezvědomí.“ Své místo měly na sympoziích i různé soutěže. Nejznámější byla hra kottabos, k jejíž realizaci byly upravené i poháry, takzvané kylixy s velkými uchy, za které hráči jako pálku drželi plochý pohár. Tím odbíjeli kousky chleba a jimi se trefovali na předem určený cíl nebo na sebe navzájem. 

Popíjí lidé i bohové 

Velice častým motivem zobrazovaným na sympoziálním nádobí byl bůh Dionysos v bujarém veselí obklopený svými průvodci satyry a průvodkyněmi mainadami, ležící na klíné a popíjející víno. Také se vyskytoval v sympoziální poloze s pohárem kantharos v ruce na lodi, po jejímž stěžni se pne vinná réva. Toto propojení boha vína a lodi není náhodné. Požívání alkoholu vleže přivádí stavy, které připomínají pobyt na plavidle plujícím po rozvlněné hladině. 

Pití na sympoziích mělo také rituální rovinu. Účastníci věřili, že společnou konzumací alkoholu se jejich mysl dostává do dimenze, v níž je možné setkat se s bohy nebo s bytostmi z jiného světa než světa živých. Byli také přesvědčeni, že sympozion není pouze záležitostí lidské společnosti, ale že se kolektivnímu popíjení oddávají i samotní bohové. Například Etruskové, kteří přejali řadu řeckých zvyků, koncipovali své hrobky jako sympozion na lodi a nebožtíky vybavili nádobím v nadměrných velikostech, aby mohli pohostit démony, než je vypraví na onen svět. 

Sympoziální kulturu také často zobrazovali na nástěnných malbách. V ní pokračovali Římané, kteří stejně jako Etruskové dovolili vstup ženám na banket. Ten se stal spíše prostorem pro zábavu, flirtování, dobré jídlo a pití.

Image

Čtěte také

Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

Přestože je povrch rudé planety v současnosti chladný a suchý, existuje mnoho důkazů, že jej kdysi částečně pokrývala voda. Vědci předpokládají, že se v mokré éře mohl na Marsu vyvinout život. A mohl by tam být i nyní, skrytý v podpovrchových vodonosných vrstvách. „Na Zemi voda znamená život,“ přibližuje Alberto Fairén ze španělského Centro de Astrobiología. „Povrch Marsu je dnes extrémně suchý, ale spousta indicií ukazuje na jeho mnohem vlhčí minulost. Důkazy o někdejší vodě mohou představovat vodítko k nalezení vymizelého života. A pokud tam část této vody stále přetrvává, pak se vyhlídky na objevení živých forem ještě zvyšují.“

Vyhlídky na život

Evropští vědci vyhodnocující data z palubního radaru sondy Mars Express oznámili objev několika podpovrchových jezer slané vody, ukrytých pod polární čepičkou. I na Zemi se přitom některé formy mikrobiálního života vyskytují ve vodních kapsách v extrémních podmínkách. „Pokud je na Marsu podzemní voda, existuje velká šance, že se tam nachází i dostatek chemické energie pro podporu mikrobiálního života,“ zmiňuje Jesse Tarnas z Jet Propulsion Laboratory, který vedl studii na Brown University. „Nevíme, zda se život pod povrchem Marsu někdy vyvinul. Pokud k tomu ovšem došlo, měl by tam podle nás k dispozici dost energie, aby ho udržela až do dnešních dnů.“ 

Pod povrchem rudé planety by se přitom mohlo ukrývat mnohem víc jezírek, čekajících na objevení. I kdyby se však živé formy na Marsu již nenacházely nebo by tam nikdy nevznikly, samotná voda by mohla hrát zásadní roli pro budoucí kolonie pozemšťanů – a to nejen k pití, ale také k ochraně před nebezpečným kosmickým zářením či jako raketové palivo, pokud by se rozložila na vodík a kyslík. Vyhlídky na minulý, současný a budoucí život na Marsu se tedy soustřeďují právě na její výskyt.

Voda kdysi, voda dnes

Dekády výzkumu naznačují, že před miliardami let protkávala povrch Marsu síť řek, jezer i moří a že voda mohla zaplavovat až pětinu jeho povrchu. Podle vědců navíc tvar některých nalezených oblázků napovídá, že je kdysi unášel říční proud na vzdálenost desítek kilometrů a že dávné vodní cesty na rudé planetě představovaly stabilní toky, nikoliv jen ojedinělé a dočasné. 

Většina tamní vody dnes zřejmě spočívá zamrzlá v polárních čepičkách, a pokud by kompletně roztála, mohla by podle Sunitiho Karunatillakeho z Louisiana State University pokrýt Mars asi v 30metrové vrstvě. Led se ovšem může vyskytovat nejen na pólech, ale také ve středních šířkách. V roce 2015 vědci zjistili, že obří ledová deska velká jako Kalifornie s Texasem spočívá těsně pod povrchem tělesa mezi rovníkem a severním pólem.

Mars ukrývá i vodu chemicky vázanou ve formě hydratovaných minerálů, jichž se tam vyskytuje několik typů – od jílů a uhličitanů až po rozmanité sírany a chloridy. „Jíly a uhličitany mohou svědčit o přítomnosti značného množství vody, jež by mohla být dobrá pro biologii, protože by neměla být příliš kyselá či slaná,“ popisuje Fairén. „Jíly a uhličitany se obvykle objevují ve spojitosti s impaktními krátery, kaňony a zlomy, což naznačuje, že jsou velmi staré.“

Naproti tomu vznik síranů a chloridů vyžadoval pouze malé množství vody, takže jsou obecně slané a kyselé. Přesto víme, že i na Zemi mohou v podobném prostředí prosperovat tzv. extremofilní mikroorganismy. „Velké překvapení posledních patnácti let průzkumu zní, že jsou marsovské zásoby vody mnohem větší, než jsme si mysleli,“ doplňuje Michael Meyer, hlavní vědec projektu Mars Exploration Program.

Proudy na svazích

V současnosti má rudá planeta extrémně suchý povrch. Tamní atmosférický tlak odpovídá zhruba jen setině toho pozemského a v tak řídkém vzduchu voda snadno vře a vypařuje se. Tmavé úzké pruhy na marsovských svazích však napovídají, že by mohla v popsaných místech pravidelně stékat. Podle Alfreda McEwena z University of Arizona se zmíněné pásy, označované jako opakující se svahové linie neboli recurrent slope lineae (RSL), vyskytují primárně na strmých svazích v téměř bezprašných oblastech Marsu. Planetolog poznamenává, že jsou hojné v severních lokalitách, ale nacházejí se i na jižní polokouli.

Výzkumy vedou k závěru, že uvedené pruhy formuje malé množství solanky či slané vody smísené s půdou. Sůl totiž snižuje bod varu vody a pomáhá ji udržovat v tekutém stavu. Z popsaných nedávných zjištění však také vyplývá, že vznik RSL vyžaduje méně vody, než se dřív předpokládalo. Ta navíc může mít velmi krátkou životnost, tudíž neskýtá ideální prostředí pro případné mikroorganismy.

Vodonosné podzemí

Nejlepší místo k nalezení významného množství vody na Marsu tak mohou představovat podzemní vodonosné vrstvy. „Hluboko v nitru je planeta dostatečně teplá, aby udržela vodu v tekutém stavu. Voda tam přirozeně stéká a shromažďuje se,“ přibližuje Meyer a McEwen ho doplňuje: „Považuju za pravděpodobné, že se v marsovské kůře vyskytují dosud nezjištěné hluboké vodní kapsy.“ Karunatillake pak poznamenává, že se vodonosné vrstvy mohou nacházet kilometry pod povrchem. A sopečné odplynění vodní páry z pláště planety je navíc může doplňovat.

Podzemní rezervoáry by se mohly ukrývat rovněž v lávových tunelech, jež se teoreticky vyskytují například v okolí sopky Arsia Mons v rovníkové oblasti Tharsis. Jak uvádí Karunatillake: „Prostředí s lávovými tunely může mít geotermální zdroje tepla, jež by mohly zvýšit teplotu dost na to, aby udržela vodu tekutou.“ 

Badatel proto doporučuje radarová pozorování pronikající hluboko do nitra lokalit, kde existují důkazy o dávných povodních. Může se jednat o místa, kde předchozí výzkum svědčil o výskytu podpovrchového ledu – vzhledem k tomu, jak silné vrstvy mohou zakrýt kapalinu v přítomnosti geotermální energie.

Překvapení ze sondy InSight

Zjištění z mise InSight ukazují na možný výskyt kapalné vody v kůře Marsu. Výzkumný tým pod vedením Vashana Wrighta z University of California analyzoval získaná data o rychlosti marsotřesných vln (viz Důkaz pod povrchem) a dospěl k závěru, že kromě zmrzlé vody na pólech má planeta stále ještě životodárnou ingredienci i v kapalném stavu. Pokud je uvedený předpoklad správný, otevírá cestu pro nový výzkum s ohledem na obyvatelnost Marsu a pokračující hledání života.

Potenciální přítomnost kapalné vody na rudé planetě vzrušuje vědce po celá desetiletí. Coby základní látka je pro obyvatelnost tělesa nezbytná. „Její přítomnost automaticky neznamená život. Ale předpokládá se, že tvoří jeho důležitou složku,“ vysvětluje Wright. „Víme, že život může existovat hluboko pod povrchem Země, kde je voda. Pochopení jejího koloběhu na Marsu hraje zásadní roli v pochopení vývoje klimatu, povrchu a nitra. Užitečný výchozí bod představuje zjištění, kde se voda nachází a v jakém množství.“

Uspěl rover Perseverance?

Skvrnitá hornina plná žil, kterou na Marsu objevil rover Perseverance, mohla zřejmě před miliardami let hostit mikro­biální život. Skálu pojmenovanou Cheyava Falls nalezl robot 21. července 2024, když projížděl podél severního okraje starobylého říčního údolí Neretva Vallis, vyhloubeného vodou proudící do kráteru Jezero. Analýza útvaru o velikosti 90 × 60 cm odhalila známky organického materiálu – zajímavé povrchové skvrny podobné těm, jež se pojí s fosilizovanými mikroby na Zemi, a důkaz, že lokalitou kdysi protékala voda.

Podle Kennetha Farleyho z Caltechu představuje Cheyava Falls nejzáhadnější, nejkomplexnější a potenciálně nejdůležitější skálu, jakou zatím rover zkoumal – přestože tým dodal, že se pozorované struktury mohly utvořit i v důsledku nebiologických procesů. „Na jedné straně máme první přesvědčivou detekci organického materiálu: Výrazné barevné skvrny naznačují chemické reakce, které by mohly mikrobiální živé formy využít jako zdroj energie, přičemž jde o jasný důkaz, že tudy kdysi protékala voda, nezbytná pro život,“ uvedl Farley. „Na druhou stranu jsme nedokázali přesně určit, jak skála vznikla a do jaké míry mohly oblast ovlivnit nebiologické procesy.“

V dávné minulosti býval Mars teplejší a vlhčí. Pokud se tam život někdy vyvinul, měly by se jeho stopy uchovat v horninách ve formě organického materiálu a zkamenělých zbytků. Skenování zmíněné skály nástrojem Sherloc na palubě Perseverance napovídá, že útvar obsahuje organické sloučeniny. Molekuly na bázi uhlíku se považují za stavební kameny života, ale mohou vznikat i nebiologickými procesy. 

David Flannery z australské Queensland University of Technology považuje skvrny za velké překvapení, protože na Zemi se podobné rysy často spojují s fosilizovaným záznamem mikrobů. Astrobiolog Charles Cockell z University of Edinburgh pak dodává: „Ačkoliv objev jednoznačně nedokládá výskyt živých forem, potvrzuje, že byl Mars velmi dynamickou planetou se všemi ingrediencemi pro život, včetně organického uhlíku.“

Image

Čtěte také

Rover Curiosity nalezl na Marsu doposud největší organické molekuly

Vědcům se poprvé podařilo identifikovat téměř kompletní lebku patřící dávnému lidskému druhu zvanému Denisované. Tento unikátní nález z čínského Charbinu je považován za průlom v poznání vzhledu těchto záhadných lidských příbuzných, jejichž existenci jsme dosud znali především díky fragmentům DNA z kostí nalezených v sibiřské jeskyni.

Lebka Dračího muže

Lebka, přezdívaná „Dračí muž“, byla poprvé popsána už v roce 2021 jako nový druh archaického člověka Homo longi. Pochází minimálně z doby před 146 tisíci lety a je mimořádně dobře zachovalá – postrádá jen dolní čelist.

Původně byla nalezena už ve 30. letech 20. století, pravděpodobně při stavbě mostu přes řeku Long Jiang („Dračí řeka“), aby ji o několik desetiletí později získal paleontolog Čchiang Ťi (Qiang Ji). Teprve nyní se však pomocí pokročilých molekulárních metod podařilo lebku jednoznačně přiřadit k denisovanskému druhu.

Tým genetické specialistky Čchiao-mej Fu (Qiaomei Fu) z Pekingu nejprve zkoušel získat starověkou DNA z části spánkové kosti (os petrosum) a nalezeného zubu. DNA se badatelům sice nepodařilo extrahovat, uspěli ale s jiným materiálem – proteiny. 

Získali celkem 95 proteinových fragmentů, z nichž jeden byl zcela shodný s proteinem nalezeným v původní denisovanské kůstce ze Sibiře a dalších lokalit v Tibetu a Tchaj-wanu. To přivedlo vědce k závěru, že Dračí muž byl skutečně Denisovan.

Nový klíč ke starým záhadám

Zásadní důkaz pak poskytl mikroskopický kousek zubního kamene – kalcifikovaného zubního plaku, v němž Fu objevila mitochondriální DNA. Tento genetický materiál vykazoval největší příbuznost s ranými Denisovany ze Sibiře, což definitivně potvrdilo, že lebka z Charbinu patřila Denisovanovi. Jde přitom o první případ, kdy byla lidská DNA získána z plaku takto starého fosilního nálezu z doby kamenné.

Pro vědce znamená tento objev zásadní průlom – poprvé totiž mají téměř kompletní lebku Denisovana, podle níž mohou zpětně porovnávat další nálezy, i když z nich není možné získat DNA nebo proteiny. 

Denisované tak přestávají být pouhou genetickou záhadou a získávají konkrétní tvář – s výrazným nadočnicovým obloukem a mozkem velkým jako u moderního člověka či neandrtálce. A jak ukazují nové metody, i zubní kámen může po tisíciletích prozradit mnohem víc, než jsme si kdy dokázali představit.

Image

Čtěte také

Lidé měli sex s nejméně třemi různými populacemi denisovanů

Přestože ani dnes není porod bez rizika a může skončit vážnými zdravotními problémy, nebo dokonce smrtí rodičky, v minulosti byla situace mnohem neutěšenější a o život přicházelo v souvislosti se zakončením těhotenství více než jedno procento matek. Možná i to se honilo hlavou Mary Toftové, když v dubnu roku 1726 spatřila během práce na poli králíka, kterého se spolu s další ženou pokusily s vidinou chutné večeře neúspěšně chytit. 

Mary měla v té době doma již tři malé děti a byla několik týdnů znovu těhotná, avšak více než riziko spojené s porodem ji patrně děsila představa dalšího hladového krku. S manželem Joshuou Toftem, krejčovským tovaryšem, s nímž žili v Godalmingu jihozápadně od Londýna, měli hluboko do kapsy a nezdálo se, že by se na tom mělo v blízké budoucnosti cokoli změnit. 

Děsivý porod 

Snad i tyto okolnosti způsobily, že zdánlivě bezvýznamný výjev pobíhajícího zvířete na tehdy asi pětadvacetiletou Mary značně zapůsobil. Noc po neúspěšném „lovu“ se jí zdálo o králících a několik dalších týdnů ji sužovala neodolatelná touha po králičím mase, jejíž uspokojení si ale nemohla dovolit. Asi tři a půl měsíce po této příhodě mladou ženu postihla silná bolest břicha a vaginální krvácení, což se o tři týdny později opakovalo, o potrat ale podle všeho nešlo, protože příznaky těhotenství přetrvávaly. Zlom nastal v noci 27. září 1726, kdy se ženin stav výrazně zhoršil. 

Zdálo se, že se schyluje k předčasnému porodu, proto byla přivolána Maryina tchyně, která občas, i když patrně neoficiálně, vypomáhala jako porodní bába. Mary té noci skutečně porodila, ale místo dítěte z ní vyšly jen podivné kusy tkáně připomínající části prasečího těla. Ty se dostaly k chirurgovi z nedalekého Guildfordu Johnu Howardovi, zkušenému v této oblasti, který o tom, že by žena skutečně porodila zvířecí pozůstatky, zprvu pochyboval.

O měsíc později se však situace opakovala. Žena porodila několik dalších kusů zvířecího těla a v listopadu začalo z jejího těla vycházet jedno králičí tělíčko za druhým, často v několika částech. Zatímco jednou šlo o torzo, jindy to byly tlapky a příště hlava. V tu dobu už se zvěsti o tom, co se v Godalmingu děje, šířily do hlavního města Anglie, a Mary se přestěhovala do Guildfordu, aby ji měl Howard pod dohledem. 

Informace se donesly dokonce až ke králi Jiřímu I. (1714 až 1727), který do Guildfordu vyslal svého lékaře, Švýcara Nathaniela St. Andrého (dobrodruha, jenž ve skutečnosti medicínu nikdy nestudoval a začal se jí věnovat s vidinou slušného výdělku). Toho doprovázel tajemník waleského prince Samuel Molyneux. Když do Guildfordu 15. listopadu odpoledne dorazili, Mary právě na svět přivedla patnáctého (opět mrtvého) králíka a další následovali, často přímo před zraky lékařů, kteří si všímali nápadných pohybů břicha pacientky. 

První pochybnosti 

Vyšetření žádná zvlášť podezřelá zjištění nepřinesla a detailního zkoumání se dostalo i králíkům, respektive částem jejich těl, které Howard uchovával naložené ve sklenicích. Pozůstatky byly dokonce porovnány s těly králíků z přírody starých několik dní až měsíců. I když se ukázalo, že se ve střevech tvorů porozených Mary Toftovou nacházejí zbytky běžné potravy nebo že některé kusy, jako třeba tlapky, patří spíše kočce než králíkovi, jiné indicie působily důvěryhodně. St. André byl přesvědčen, že se jedná o skutečné zárodky vyvinuté v ženině těle. Přestože nám dnes taková víra připadá nesmyslná, v té době s ohledem na teorii mateřského vtisku zastávanou některými lékaři to tak jednoznačné nebylo. 

Na Mary se jezdili dívat i další lékaři z hlavního města, ale ne všichni věřili tomu, co jim o původu králičích těl tvrdili Mary, Howard či St. André. Ke skeptikům patřil například německý královský lékař Cyriacus Ahlers či slavný porodník Richard Manningham. 

Manningham byl svědkem toho, jak Mary porodila něco, co připomínalo prasečí močový měchýř, třebaže Howard se ho snažil přesvědčit, že jde o jeden z plodových obalů, kterých Mary vyloučila již několik. Manningham pojal podezření, ale zatím si jej nechal pro sebe. Mezitím se Mary 29. listopadu 1726 přestěhovala do Londýna, kde mohla být podrobena důkladnějšímu zkoumání, kdyby snad porodila další králičí tělo. 

Odhalení lsti 

Přestože si dál stěžovala na silné bolesti, které dle přivolaných lékařů odpovídaly příznakům porodu, a stále byly patrné i pohyby v břišní oblasti, žádné další zvířecí pozůstatky už ženina rodidla nevydala. Navzdory zakoušeným útrapám ale Mary nechyběla chuť k jídlu a pobyt v hlavním městě si zjevně užívala. Zvrat v případu, který několik týdnů rozděloval odbornou i laickou veřejnost, nastal večer 4. prosince, kdy byl Thomas Howard, jenž pracoval jako vrátný v budově, kde Mary bydlela, přistižen, jak se jí na žádost její švagrové, Margaret Toftové, pokouší propašovat králíka. 

Mary zprvu zapírala, načež se všechny snažila přesvědčit, že králík byl určený k jídlu. Vzdorovala ještě další dva dny, když jí ale Richard Manningham pohrozil, že bude muset kvůli odhalení jejích přetrvávajících obtíží provést velice bolestivý zákrok, rozplakala se a 7. prosince se plně doznala, že se od začátku jednalo o podvod, s nímž jí poté, co v létě potratila, pomáhala neznámá žena nebo podle jiné verze její tchyně či John Howard. Zvířecí pozůstatky si tedy do těla strkala sama, popřípadě za pomoci svých kompliců. 

Zda o hoaxu věděl i St. André, který o případu dokonce stihl napsat odborné pojednání vydané 3. prosince 1726, není jasné, ale stejně jako další lékaři se ze sebe veškerá obvinění snažil vehementně setřást. I tak však jeho reputace značně utrpěla, což ostatně platilo pro celou lékařskou profesi, která se od anglických novinářů dočkala jízlivé kritiky. Mary byla odsouzena k několika týdnům žaláře a trest si odpykala v bridewellské věznici v Londýně, kam údajně proudily davy, aby ji viděly, ale nebylo jim to umožněno. 

Co se s ní dělo dál, už známo není. Udává se pouze, že se o čtrnáct let později ve vězení ocitla znovu kvůli obchodování s kradeným zbožím a že zemřela v roce 1763. V každém případě ji ale lze spíše považovat za oběť nevzdělanosti a chudoby. 

Maryiným cílem, který pravděpodobně vůbec nevzešel z její hlavy, bylo pouze získat trochu pozornosti a financí na přilepšenou pro sebe a svou rodinu. Jen těžko si lze představit, kolik toho musela vytrpět během fingovaných porodů i neustálého vyšetřování nejrůznějšími lékaři. Je s podivem, že za to nezaplatila životem, neboť v době před pochopením důležitosti dezinfekce, sterilizace a objevem antibiotik mohla i dnes snadno léčitelná bakteriální infekce znamenat rozsudek smrti.

Image

Čtěte také

Středověký hoax: Země kněze Jana lákala na smaragdovou řeku i fontánu mládí