Místo s nejvyšším ročním průměrným úhrnem srážek byste kupodivu nenašli ve vnitrozemském pralese, ale na jednom z Havajských ostrovů. Na návětrnou stranu sopky Waialeale (1 560 m n. m.) na ostrově Kauai spadne ročně 12 090 mm srážek a průměrně zde prší až 350 dnů v roce!

Z geologického hlediska je ostrov o velikosti 1 430 km² vůbec velmi zajímavý: pasáty vanoucí ze severovýchodu nic nebrzdí, dokud nenarazí na sráz hory Waialeale, kde se vyprší. Druhou stranu ostrova pak už déšť tolik nezasáhne.

TIP: Extrémní trvale obydlená místa světa

Kauai přezdívají „ostrov zahrad“ a ročně svými vodopády a rozeklanými kaňony přiláká okolo milionu turistů. Ti, kteří zde byli, považují ostrov (i navzdory téměř neustávajícím dešťům) za nejkrásnější místo na Zemi, a není tedy divu, že se tu natáčela i spousta hollywoodských filmů, například Jurský park nebo Dobyvatelé ztracené archy.

Nová verze rakety Falcon 9 americké společnosti SpaceX úspěšně odstartovala z Kennedyho střediska na Floridě v pátek ve 22:14 hodin našeho času. Do vesmíru dopravila bangladéšský telekomunikační satelit Bangabandhu-1. O dvanáct minut později první stupeň úspěšně přistál na autonomní mořské plošině „Of Course I Still Love You.“

Nová verze rakety, označovaná jako Block 5, má plně otevřít možnosti opětovného využívání prvních raketových stupňů. SpaceX při dosavadních startech již úspěšně vyzkoušela opětovné použití prvního raketového stupně, ten však společnost nepoužila pro let do kosmu více než dvakrát. Nová verze prvního stupně by podle Elona Muska mohla být během příštího roku znovu využitá pětkrát až desetkrát po sobě. Celkem by měla být raketa schopna 100 startů! To pochopitelně dramaticky snižuje cenu jednotlivých letů. 

SpaceX navíc k verzi Block 5 uvádí, že první stupeň bude k opětovnému použití připraven do 48 hodin od předchozího letu, přičemž rozsáhlejší opravy prvního nosného stupně budou vyžadovány vždy až po deseti startech.

Block 5 oproti předchozí verzi také přináší řadu dalších vylepšení, mimo jiné zvýšení tahu motorů (přibližně o 8 %), nová titanová roštová kormidla či nové přistávací nohy, které se po dosednutí opět zatáhnou, takže se nebudou muset odmontovávat jako doposud. V budoucnu hodlá SpaceX tuto verzi používat i pro lety s lidskou posádkou.

Dnešní kosticovci mají namísto zubů v čelistech kostice, s nimž filtrují drobné mořské živočichy. Před 34 miliony let, na sklonku období eocénu, ale žil kosticovec, který v řadě ohledů dnešní kosticovce připomínal. Ten ovšem kostice ještě neměl - jeho tlama byla plná zubů.

Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků dostal jméno Llanocetus denticrenatus a je v tuto chvíli druhým nejstarším známým kosticovcem. Paleontologové mají k dispozici jeho velmi dobře zachovalou lebku, kterou objevili na Seymourově ostrově v Antarktidě. Na nalezené lebce je pěkně vidět, jak byl Llanocetus zubatý.

TIP: Fosilie ze země mrazu: Paleontologové dobývají poklady Antarktidy

Llanocetus denticrenatus nebyl žádný drobeček. Podle výpočtů měril okolo osmi metrů. Všeobecně se přitom doposud předpokládalo, že kytovci se zuby mohou dorůstat do maximálně délky okolo šesti metrů. Vědci jsou si jistí, že se Llanocetus (na rozdíl od dnešních kosticovců) neživil filtrováním mořské vody. S velkou pravděpodobností šlo o velkého a zuřivého predátora třetihorního oceánu.

O vnitřní struktuře plynných obrů se v odborných kruzích stále vedou velké debaty. Jedno však mají různé modely společné – a to výrazné gravitační rozvrstvení, které je dáno vzájemnou přitažlivostí jednotlivých částeček planety. Obecně vzato hustota a tlak látky roste s hloubkou a maxima dosahuje v samotném centru obra. 

TIP: Hubbleův teleskop poprvé detekoval helium v atmosféře exoplanety

Průběh těchto funkcí však může být se vzdáleností od středu různě strmý. Většinou platí, že ve vnějších vrstvách – tedy v těch, které bychom označili za atmosféru – je průběh těchto stavových veličin mírný, a tudíž nelze jednoznačně stanovit hranici, kde atmosféra „končí“. Nejčastěji si vypomáháme ještě dalšími faktory, například její průzračností v optickém oboru. Kombinací těchto příznaků je potom možné určit jakousi hranici planetární atmosféry, rozhodně to však neznamená, že dál od planety je vakuum.

Od dob, kdy byla celá oblast himálajského Mount Everestu přístupná pouze horolezeckým či vědeckým výpravám, uplynula už hezká řádka let. Pohlédnout do „Tváře nebes“, jak zní překlad nepálského názvu hory „Sagarmatha“, může dnes téměř každý. Na přírodu i na tradiční život lidí v horách to má samozřejmě mnoho negativních vlivů. Přísun financí se projevuje především stavitelským boomem, růstem nových hotelů, ubytoven a restaurací. Na některých místech působí přístupová trasa jako nekontrolovaný chaos. Kdo chce přesto spatřit nejvyšší „krtinec“ Země, musí se obrnit trpělivostí a s batohem nahodit na záda i dostatek shovívavosti.

Park tří osmitisícovek

Působivý a většinou dost dramatický je už transport do výchozího bodu celého treku – šerpské vesnice Lukla (2 840 m). Drtivá většina návštěvníků totiž volí krátký, relativně levný, ale závratný transport malými letadly několika místních leteckých společností. Pokud tedy máte štěstí na dobré počasí, připravte se na neobyčejný adrenalinový zážitek. S dalšími asi dvěma desítkami osob jsme nacpáni do stísněného prostoru „letadélka Káněte“ (většinou kanadské letouny DHC Twin Otter) a v bezprostředním kontaktu s piloty se vydáváme na kličkovanou mezi mraky, turbulencemi a vzdušnými víry. Přistávací plocha letiště v Lukle je dlouhá asi 500 metrů a ubrzdit stroj na takovém kousku dá zabrat.

První část pochodu pod Everest vede stále v zeleni údolí Dudh Koshi, kterou několikrát překonáváme po visutých mostech. Díky popularitě treku a značnému provozu jsou naštěstí všechny mosty v dobrém stavu. Prvním záchytným bodem na trase je velká a horečně se rozvíjející vesnice Namche Bazaar. Za jeden den se až sem dá ale vystoupit jen stěží, a proto se většina poutníků zastavuje v osadě Monjo. Právě zde procházíme pomyslnou branou do národního parku Sagarmatha.

Národní park Sagarmatha byl založen už v roce 1976 a o tři roky později byl zařazen do seznamu Světového děditství UNESCO. V současné době zaujímá plochu 1 148 km² a je jistě zajímavé, že praktickou celou rozlohou leží v nadmořské výšce přesahující 3 000 metrů. Na jeho území jsou tři osmitisícové vrcholy – vedle Mount Everestu ještě Lhotse a Čo Oyu.

Nahoru po kamení dolů

Necháváme za sebou rušný Namche Bazaar a kolem nás se mění nejen ráz krajiny, ale i celková atmosféra pochodu. Opouštíme subalpínské pásmo, lesy borovic a jedlí řidnou a ke slovu se hlásí výrazný alpínský reliéf terénu.

Rovněž ubývá lidí, protože pro mnoho návštěvníků je Namche Bazaar konečnou stanicí, maximálně odtud ještě vyrážejí k několika kratším výletům. Důvodem je určitě především nadmořská výška, která zanedlouho překračuje hranici čtyř kilometrů nad mořem, což není prostředí pro každého.

Vzorně upravená široká cesta vede širokým obloukem vysoko nad údolím řeky, míjí malou osadu Kyangjuma (velmi vhodné místo pro nocleh mimo prostor Namche Bazaaru) a bohužel klesá dolů k řece. Pracně nabrané metry jsou ty tam a my opět padáme pod hranici 3 300 metrů. Hned vzápětí se ale opět drápeme vzhůru ke známému klášteru Tengboche (3 860 m). Toto místo je velmi intenzivně navštěvované, ale prohlídka kláštera rozhodně stojí za to. Cílem dalšího dne v horách pak může být vesnice Pangboche, případně o kousek výš ležící osada Shomare.

Pod gigantickým majákem

Himálajská rána patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze v horách zažít. Prakticky každé odpoledne jsou hřebeny zachumlány do peřiny oblačnosti, ale rána jsou chladná s viditelností ostrou jako čepel samurajského meče. V potemnělé šedi krajiny slunce nejprve nesměle olízne vršky hor. Pak nabere odvahu a pomalu zalije vše životodárným teplem a světlem. Svítání v Pangboche pod famózním štítem Thamserku (6 608 m) patří k vizuálně mimořádným zážitkům. Vrchol po ránu nabízí skvostný světelný efekt, kdy všechny hroty a ostré hrany jeho hřebene ještě tonou ve stínu, zatímco impozantní severní stěna září do dáli jakýmsi podivným „vnitřním“ světlem. Připomíná tak gigantický maják.

Silueta Thamserku nás ostatně bude pronásledovat ještě nějakou dobu a pro další průběh trasy je skutečně výrazným orientačním bodem. Výška v této části treku se trvale pohybuje kolem čtyř kilometrů a tělo začíná nedostatku kyslíku jednoznačně pociťovat. I vegetace podél cesty je výrazně jiná než v nižších polohách. Převládají keře dřišťálu (rod Berberis) s nádherně červenými bobulemi plodů nebo stejně vybarvené keříčky skalníků (rod Cotoneaster).

Cílem třetí etapy může být velká a po všech stránkách na turisty dobře připravená vesnice Pheriche (4 270 m). Tento úsek cesty není příliš dlouhý a určitě se vyplatí vyrazit na nějakou krátkou aklimatizaci. Ideálním cílem je hřeben vypínající se východně nad osadou. Případně je možné vystoupit až k vrcholu Nangkar Tshang, který je s výškou 5 080 metrů a perfektní polohou v ledovém dechu hory Ama Dablan vynikajícím rozhledovým bodem.

K ledovému toku

Úsek mezi osadou Pheriche a Labuche patří mezi nejkrásnější vůbec. Rozmáchlé horské louky s meandrujícími potoky jsou obklopeny majestátními horskými štíty, zeleň pastvin soutěží s oslnivou bělostí horských ledovců a strohou šedí skal. Především od nádherné architektury vznešeného štítu Ama Dablan, který celé té kráse dominuje, jednoduše nelze odtrhnout zrak. Na konci první pláně nás opět čeká delší stoupání do lokality Dughla, která plní především občerstvovací funkci, ačkoli je zde možné i přespat. Ze sedla Thokla Pass ve výšce 4 830 metrů se otevírá nádherný výhled na vrcholy Ama Dablan, Arakam Tse a další kolosy.

Další postup už je docela v režii velké nadmořské výšky, což se projevuje především absencí vegetace. Kolem jsou jen trsy bylin, zakrslé keříky rododendronů, z trav pak na nás blikají lampičky něžně modrých hořců. Na obzoru se poprvé objevuje jedna z nejkrásnějších hor nejen regionu Khumbu – oslnivě bílá pyramida sedmitisícovky Pumori by v pomyslné celosvětové soutěži krásy rozhodně měla velkou šanci na přední umístění. Cílem dne je pak osada Lobuche. I přes nevelkou rozlohu vesnice je tady dostatečná ubytovací kapacita, včetně dražšího, ale určitě ne luxusnějšího hotelu. Nadmořská výška je bez osmdesáti metrů plných pět kilometrů. Při dostatečné časové rezervě se pak vyplatí krátký výlet na morénu ledovce Khumbu, který leží doslova za humny a odkud jsou velmi zajímavé pohledy na rozeklaný „tok“ ledového gigantu.

Panorama z ledu a kamene

Cílem většiny turistických výprav je základní tábor pod Everestem. Zde však kromě spousty stanů a bezesporu působivého ledovce Khumbu až tak moc neuvidíte. Nenápadná, až nudně vyhlížející kamenitá výšina jménem Kala Patthar je už ale jiná káva. Přestože je s výškou 5 550 metrů v porovnání s impozantním okolím jen nepatrnou hrudkou, výhledově se jedná o unikátní místo. Osada Lobuche je ideálním výchozím místem pro tento jednodenní výstup. Naše malá skupinka si proto nastavuje budíček na pátou hodinu a po krátké snídani vyrážíme.

Krajina je zatím sevřená mrazem a stínem, ale jasná obloha napovídá, že dnes vizuálně určitě nepřijdeme zkrátka. V poslední turistické osadě Gorak Shep jsme za necelé dvě hodiny a než slunce dokonale probudí všechny spící kolosy, zbývá čas na hrnek čaje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri: Přes nejvyšší jezero světa

Od vrcholu Kala Pattharu nás dělí už jen asi hodinový poměrně mírný výstup. Hodinka se ovšem o něco protáhne, protože kolem nás se odvíjí skutečná vysokohorská nirvána a my nevíme, kam koukat dřív. Bez zaváhání je patrné, že černý trojúhelník Everestu je jasně nejvyšším vrcholem, ale vzhledem nás nijak neoslňuje. To už se nedá říct o jeho sousedu, nedostižně bílém a nebezpečně ostrém vrcholu Nuptse (7 861 m) nebo skutečné krasavici Lingtren (6 749). Vrcholek Kala Pattharu, z nějž nakonec sledujeme celé panorama, je jen skromná ostrá špička a najít tady kousek místa pro své pozadí není kvůli množství lidí nic snadného. Dokonalý rozhled ale stísněné podmínky bohatě vyvažuje. Navzdory mnoha výhradám je tato oblast světa stále korunou všech horských výšlapů a hmatatelným důkazem o nepomíjivé kráse nejvyšších štítů.

Staletá historie tvrzí, hradů nebo zámků s sebou nese nejrůznější tajemství. Není divu, že se v archivech či literatuře objevují také záznamy o nadpřirozených jevech nebo dokonce strašidlech. Vydejte se na malý exkurz po hradech, kde v klidu rozhodně nezůstanete!

Krvaví přátelé z Rabštejna

Jestli si myslíte, že doménou šlechticů je ctnost, jste na omylu. Ne vždycky to tak je. Najdeme mezi nimi i celou řadu rytířů s velmi temnou minulostí. Jednomu takovému „naletěl“ i purkrabí, který se staral o hrad Rabštejn. On sám byl velký poctivec. Pracoval, jak měl. V pokladně měl pořádek. Volné dny si zpříjemnil projížďkou na koni. Okolní lesy jsou husté a o divokou zvěř není nouze. Když ho napadne rozzuřený medvěd, myslí, že udeřila jeho poslední hodinka. Zachrání ho rytíř, který právě projíždí okolo. Jmenuje se Emerich z Pohoře. Toulá se krajem, nemá kde spát a vděčný purkrabí mu nabídne nocleh i jídlo. Slovo dá slovo, přátelství je tady. Ovšem temná minulost potulného rytíře se brzy ozve. Zatouží po penězích a po majetku. A na scestí svede i svého důvěřivého přítele.

Společně se domluví, že přestanou odvádět peníze do královské pokladny. Místo toho je budou investovat do výcviku vojska, které každý pokus o dobytí hradu odrazí. Nějakou dobu se jim plán daří. Peníze ale dojdou a dvěma zloduchům nezbude, než se dát na loupežnickou cestu. Maskovaní přepadají kupce i pocestné. Okrádají, vraždí a přitom pečlivě dbají, aby je nikdo nevypátral. Ale nic netrvá věčně. Jsou prozrazeni a před branami stojí početné královské vojsko. Za jejich zločiny jim hrozí nejvyšší trest. Dobře si to uvědomují. Utečou na věž, tam se probodnu dýkou a skočí do hradního příkopu! A co bylo dál? Lidem se zase vedlo dobře, ubylo dvou zákeřných lupků. A ti? Jejich přátelství trvá i po smrti. S krvavou skvrnou a rozbitou hlavou se dál procházejí po hradbách Rabštejna. 

Duchové žen na Cornštejně

Pustý hrad. Tak se dá označit zřícenina nad pravým břehem Dyje. Vydrží mnoho ataků, ale jeden se mu stane osudným. Odehraje se tady krvavá řež. Od té doby se historické zápisky shodují. Přízraky, které se zde objevují, patří krutě zemřelým ženám! Když v českých zemích vládne Jiří z Poděbrad, musí mu všichni poddaní složit slib věrnosti. Nikdo si nedovolí odporovat. Až na Hynka z Lichtenburka. Nesouhlasí s politikou, kterou jeho panovník vede a vzepře se. Jiří z Poděbrad pošle k hradu vojsko. To ho obléhá několik dalších měsíců. Nikdo se ale nevzdává. Vojáci dají koňům podkovy obráceně a rozjedou se k hradním branám. Když se místní probudí, myslí si, že vojsko odtáhlo.

Na hradě zavládne obrovská radost. Jejich pán Hynek poručí započít oslavu a konečně má čas věnovat se své milované manželce. Brány hradu jsou otevřeny a tam… Nepřítel, meče, dusání kopyt! Všichni muži do jednoho padnou. Když manželka Hynka z Lichtenburka vidí z okna své komnaty smrt svého drahého manžela, neváhá ani minutu. Vyskočí z okna! Od té doby bloudí její duch mezi zdmi starého hradu. A prý se zde zjevují taky další dvě ženy, tedy jejich siluety. Jsou to dvorní dámy, které chtěly před zlovůlí vojáků utéct z hradu tajnou chodbou. Jakmile tam vešly, nikdo už je nikdy neviděl... 

Krutý pán z Velhartic

Třicetiletá válka tvrdě zamávala českou historií. Mnoho lidí zemřelo na bojištích a mnoho lidí bídou. Celá spousta vesnic byla vypleněna. Začal se šířit mor a kosil další tisíce nevinných lidí. Jako by to nikdy nemělo skončit. To se dělo v podhradí. A na hradě? Kdo má peníze, může si dopřávat dobrého jídla a pití i v hubených časech. A přesně takový je pán hradu Velhartice. Martin de Hoeff-Huerta. Hrad získá za vojenské úspěchy. Peněz má dostatek. Stoly se prohýbají pod mísami s vybranými pochoutkami. Víno teče proudem. Bál za bálem a hosti se střídají jeden za druhým. Život na hradě je veselý a blahobytný. A v podhradí? Bída s nouzí. Jedna morová rána za druhou. Nikdo nemá sílu obdělávat pole. Dobytek pojde. Zůstává jen hrstka zbídačených poddaných.

TIP: Tajemný hrad Třemšín: Skutečně ukrývá poklad mrtvých mnichů?

Tři sirotci se rozhodnou prodat velkou louku, která paří k jejich chalupě. Ale komu? Najíst se musí a jediný, kdo má peníze, je jejich panovník. Vydají se na hrad. Když dojdou do kuchyně, vaří se právě velká hromada kaše. Krutého vládce neobměkčí zbídačené děti a louku podle koupí. Ale ne za peníze. Pouze za hrnec kaše! Co malým chudákům zbývá? Kaši snědí, louku už nemají. Jejich konec se jen o pár týdnů oddálil. Při další morové vlně zemřou. A zlý pán Huerta? Osud si nevybírá a smrt taky ne. Sedá na chudé i bohaté. Nedlouho po svém špinavém obchodě podlehne morové epidemii i on. Na louce kolem hradu se prý dodnes zjevují tři malé děti s hrncem od kaše. Duch Huerta zase bloudí hradem.

1. Blahodárné zavlažování

Tento mýtus patří asi mezi nejrozšířenější. Chcete-li být zdraví, musíte pít alespoň dva nebo tři litry tekutin denně. Poprvé se toto tvrzení objevilo zřejmě v doporučení americké Národní výzkumné rady z roku 1945. Jenže lidé přijímají tekutiny i v jídle, například většina ovoce i zeleniny jich obsahuje velké množství. Když je všechny sečteme, zbývá nám jen zhruba litr, který musíme skutečně vypít. Navíc není pravda, že by muselo jít o čistou vodu – bohatě postačí i čaj nebo káva.

Je rozšířeným omylem, že káva se nepočítá, protože zvyšuje tvorbu moči, a v důsledku tedy člověk víc vody vyloučí, než přijme. Vědecké výzkumy však nic takového nepotvrdily. Stejně tak můžeme bez obav započítat i jeden nebo dva nápoje s nízkým obsahem alkoholu, například pivo.

Většina lidí tedy přijímá dostatek tekutin a je zbytečné se k pití nutit. Žízeň se ozve mnohem dřív, než nám začne hrozit dehydratace.

2. Všemocné antioxidanty

Na první pohled zní tato teorie logicky. Naše buňky v rámci metabolických procesů tvoří i škodlivé vedlejší produkty zvané volné radikály, jež se v průběhu času v buňkách hromadí a mohou způsobovat řadu nemocí – dokonce jsou prý hlavní příčinou stárnutí organismu. Antioxidanty dokážou volné radikály potlačit nebo přetvořit na neškodné látky, a proto je dobré je konzumovat v co největším množství v potravinových doplňcích.

Jenže dlouhá řada studií v posledních letech tuto teorii zpochybňuje. Jeden příklad za všechny: Významná mezinárodní organizace Cochrane Collaboration vyhodnotila 78 klinických studií používání doplňků s antioxidanty, které dohromady zahrnovaly téměř 300 tisíc dobrovolníků. Jejich závěr? Neexistují žádné důkazy, že by tyto doplňky nějak prospívaly – ani zdravým, ani nemocným lidem. Navíc se zdá, že doplňky s beta-karotenem a s vitaminem A a E úmrtnost dokonce zvyšují.

Většina odborníků proto tvrdí, že dopovat se podobnými přípravky nemá v nejlepším případě význam a v nejhorším to může i uškodit. Spolehněte se proto raději na antioxidanty přirozené, obsažené v zelenině.

3. Vražedné kyseliny

Některé potraviny, jako například maso, cukr, mléko a mléčné výrobky, prý zvyšují kyselost lidského organismu, což našemu zdraví škodí. Následky mohou být různé od bolestí hlavy až po cukrovku či rakovinu. Měli bychom proto konzumovat více potravin, které kyselost v těle snižují – tedy zeleninu, luštěniny nebo třeba pivo.

Jakkoliv je tato teorie nesmírně populární, je také zcela mylná. Ve skutečnosti tělo automaticky udržuje kyselost krve a organismu v rozmezí od 7,36 do 7,44 pH. A pokud tato hodnota klesne pod 7, nastává smrt. Tělo má ale dostatečné vlastní mechanismy, jak této rovnováhy dosahuje: vylučuje látky, které by příliš zvýšily kyselost, dýcháním a prostřednictvím moči (proto také můžeme lakmusovým papírkem naměřit po různých jídlech různou kyselost moči).

Podle Amerického institutu pro výzkum rakoviny jsou tvrzení zastánců alkalické stravy v ostrém kontrastu se vším, co víme o chemii lidského těla. Složení naší stravy má vliv na riziko vzniku rakoviny a nemocí, což ale nemá nic společného s kyselostí.

4. Jako v době kamenné

Řada lidí dnes většinu času tráví u televize nebo počítače a láduje se chipsy a zmrzlinou. Není proto divu, že nás tak moc ohrožují civilizační choroby. Zastánci paleodiety tvrdí, že abychom byli zdraví, musíme napodobit životní styl našich pravěkých předků. Je prý nutné vyhýbat se moderním jídlům, na která naše tělo není uzpůsobeno. Musíme jíst zvěřinu, ryby, ovoce, zeleninu, ořechy a vyhýbat se pečivu, cukru nebo mléku.

Ačkoliv ne všechny tyto rady jsou špatné, zahrnují také některé nepravdy. Už někdy kolem roku 10 000 př. n. l. se u člověka objevila genetická mutace, která mu umožnila konzumovat mléko i v dospělém věku. Dnes má zmíněnou mutaci většina lidí, proto můžeme jíst mléčné výrobky celkem bez obav. Stejně tak už by pro trávicí systém většiny z nás neměl být problém zpracovat škroby ve výrobcích z obilí.

Ale byli opravdu naši předci v dávných dobách zdravější? Výzkum 137 mumifikovaných ostatků lovců sběračů od Aleutských ostrovů až po americké indiány zjistil, že třetina z nich nese stopy kornatění tepen, které si dnes spojujeme především s moderní civilizací.

5. Nezdravé krávy

Pokud chceme být zdraví, měli bychom se vyhýbat červenému masu (vepřovému, hovězímu atd.), jež prý způsobuje mimo jiné kardiovaskulární nemoci a rakovinu. Jenže vědecké výzkumy zdaleka nejsou tak jednoznačné. Jedna americká studie zveřejněná v roce 2009 zkoumala téměř půl milionu starších osob a dospěla při tom k závěru, že úmrtnost zvyšuje maso zpracované i nezpracované.

Jiná evropská studie z letošního roku téměř u 450 tisíc lidí pro změnu zjistila, že lidé konzumující hodně zpracovaného červeného masa (párky, salámy, paštiky) častěji umírají na onemocnění srdce, rakovinu a další nemoci, ale u nezpracovaného masa (upraveného doma) to neplatí.

I většina ostatních výzkumů se shoduje na škodlivosti párků či salámů, ale u poctivé čerstvé flákoty hovězího či vepřového upravené na grilu už rizika tak zcela jasná nejsou. Ani zde ale určitě nic nezkazíte, pokud se budete řídit heslem: Všeho moc škodí. 

Obrovská jizva francouzského kaňonu v zemském povrchu je zhruba 25 kilometrů dlouhá a v některých místech až 700 metrů hluboká. Během triasu (před 251–200 miliony let) oblast dnešního francouzského regionu Provence poklesla a byla zaplavena mořem. V následujících milionech let se zde hromadily silné vrstvy usazeného vápníku. Během křídy (před 145–65 miliony let) byl region vyzdvižen vzhůru a mocné vrstvy vápníku popraskaly. Tak vznikla údolí a další geologické formace.

TIP: Americké kaňony Bryce a Cedar Breaks: Údolí plná jehel

Na začátku čtvrtohor došlo k zalednění a vytvoření mohutných ledotoků, které topografii krajiny přemodelovaly. Na konci tohoto období dokončily dílo řeky, které dobrousily kaňon do dnes známé podoby. Kaňonu dala jméno stejnojmenná řeka Verdon, jejíž pojmenování vychází z tyrkysově zelené barvy, která je pro tento tok charakteristická.

Otec Hanse-Joachima Marseille bojoval v první světové válce u letectva a ve vojenské kariéře pokračoval i po skončení konfliktu. Než jej v roce 1944 zabili na Ukrajině partyzáni, dosáhl hodnosti generálporučíka. Když se mu 13. prosince 1919 narodil syn Hans-Joachim, vychovával ho velmi přísně v duchu německých vojenských tradic, mladík byl ale od narození rebel a s vojenskou disciplínou se nikdy nevyrovnal.

V otcových stopách

Přesto 7. listopadu 1938 narukoval k Luftwaffe a absolvoval letecký a stíhací výcvik. Dne 10. srpna 1940 se hlásil na letišti v obsazené Francii u 1.(J)/LG 2. Tou dobou se Luftwaffe právě připravovala na rozhodující letecký úder na Velkou Británii. Dne 24. srpna se Marseillova jednotka utkala se spitfiry a mladý stíhač jeden z nich poslal do hlubin. První sestřel je pro stíhacího pilota vždy velmi důležitý z hlediska sebevědomí, zároveň ale probouzí v citlivých mladících zvláštní myšlenky.

Po svém vítězství psal Marseille matce: „Musím pořád myslet na to, jak se bude cítit matka toho mladého Angličana, až se dozví o smrti svého syna. Mám jeho smrt na svědomí. Místo abych slavil svůj první sestřel, jsem z toho smutný.“ Druhý zářijový den poslal k zemi další spitfire, sám ale musel s poškozeným letounem přistát na břicho.

Třetí vítězství ohlásil 11. září, opět ale nouzově přistával. Dne 23. září dopadl ještě hůř, když jej protivník sestřelil do chladných vod průlivu La Manche, v nichž strávil následující tři hodiny. Již během bitvy o Británii se Marseille stal stíhacím esem, když si na konto připsal sedm nepřátelských letounů. 

Uznání hrdiny

Na Štědrý den roku 1940 se dočkal přeložení k 4./JG 52, které velela velká osobnost Jagdwaffe – Johannes Steinhoff. Do oka si ale příliš nepadli a pro Steinhoff a se mladý stíhač stal brzy velkým problémem: „Byl to skvělý stíhač, velmi inteligentní, velmi rychlý a agresivní. Trávil ale příliš mnoho času s dívkami. Několikrát dokonce nebyl schopen startovat do akce, byl totiž úplně vyřízený z noci strávené ve městě.

Byl to playboy, ale skutečný bojovník. Myslel však jen na sebe, ne na tým. Měl už sedm vítězství, když jsem ho musel vyhodit. Nebylo to proto, že byl čtyřikrát sestřelen. Nestaral se totiž o rottenfliegery a mnoho pilotů s ním nechtělo létat, což bylo špatné pro morálku. Myslel jsem, že bude nejlepší dostat ho pryč od žen. Později v Africe se stal legendou, získal Brilianty k Rytířskému kříži a dosáhl 158 vítězství. Byl to opravdový charakter, typický stíhač z první světové války, my jsme ale nebojovali první světovou válku.“

Cesta do Afriky

Oblt. Steinhoff neměl s Marseillem mnoho trpělivosti a už 21. ledna ho odeslal k JG 27. S tou se na začátku dubna 1941 účastnil útoku na Balkán a 6. dubna dostal jeho letoun zásah flakem. Přesto ale dokázal doletět na základnu a bezpečně přistát. V polovině dubna se se svou jednotkou přesunul do severní Afriky a zapojil se do bojů při obléhání Tobruku.

Situace ve vzduchu se od bojů nad Anglií značně lišila, většinou šlo o střety menších formací a Němci brzy zjistili, že zde mají nad piloty RAF jasnou převahu. Nebezpečné spitfiry na tomto bojišti nelétaly a Britové tam stále používali zastaralé trojčlenné formace. První africké vítězství ohlásil Hans-Joachim 23. dubna 1941, kdy sestřelil hurricane. Při tomto letu ho kryl Uffz. Rainer Pöttgen, který pak jako jeho dvojka létal po většinu africké kampaně.

Opět na zemi

Stejný den večer se Marseillle stal obětí jiného hurricanu, vyvázl však nezraněn. Po nouzovém přistání pozemní personál v jeho letounu napočítal více než 30 zásahů, které se táhly od vrtulového kuželu po pancéřovou desku za sedačkou. Jeho přemožitelem byl patrně James Denis, létající u 73. perutě RAF. Znovu k zemi šel Marseille 21. května, i tentokrát po nouzovém přistání opustil letadlo bez škrábnutí.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Během jara a léta 1941 se účastnil tvrdých bojů s RAF a pomalu se propracovával mezi největší esa JG 27. Marseille se neustále snažil zdokonalovat v leteckých dovednostech a přesnosti střelby. Velmi často také prováděl cvičné útoky na letouny svých spolubojovníků, což ale mnozí z nich nesli velmi nelibě. Mezitím jeho skóre utěšeně narůstalo. Prvního vícenásobného sestřelu dosáhl 24. září 1941, kdy poslal k zemi jeden dvoumotorový bombardér Maryland a čtyři hurricany. Šlo o jeho sestřely číslo 19–23. 

Podzimní protiútok

V říjnu pak začala Marseillova jednotka dostávat moderní Messerschmitty Bf 109 F-4 Trop, se kterými pak bojovala od listopadu proti britské ofenzivě s krycím názvem Crusader. Němci museli ustupovat a s nimi i I./JG 27. Po vyklizení letiště Derna 18. prosince zanechal Marseille s Pöttgenem na dveřích hangáru Britům nápis: „Vítejte zpátky! Přejeme krásné Vánoce!“

Dokončení: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky (2)

I to svědčí o tom, v jak rytířském duchu se boje v Africe vedly, na východě by něco takového bylo nepředstavitelné. V literatuře se objevuje i nedatovaná historka, podle které prý Marseille odvezl osobně do nemocnice popáleného pilota, kterého sestřelil. Potom údajně opět zaletěl nad nepřátelské území a u letiště RAF shodil zprávu o osudu sestřeleného Brita.