Led v arktických oblastech je vlastně úžasným datovým médiem, které postupně zapisuje podmínky prostředí, jaké v té době na Zemi panovaly. V ledu totiž zamrzají bublinky vzduchu s tehdejší atmosférou a různými prvky či sloučeninami.

Vědci nedávno přečetli tento záznam ve vyvrtaných ledových jádrech z Grónska a soustředili se na přítomnost olova během posledních 3 tisíc let. Jejich měření byla natolik přesná, že s pomocí olova mohli sledovat načasování dávných válek a období ekonomického rozkvětu.

TIP: Vědci v Antarktidě se provrtali k nejstaršímu ledu: Je starý 2,7 milionu let

Lidé používají olovo již asi 5 tisíc let, jako snadno tavitelný a měkký kov. V Grónsku se ale projevilo především tavení rud olova a stříbra za vysokých teplot. Při něm se do atmosféry dostávají tak nepatrné částečky s olovem, že se mohou dostat s větrem až do Arktidy.

V některých případech nás velmi zajímá, jak mohl někdo vypadat. Přitom ale míváme k dispozici jen málo pozůstatků, o které bychom se při rekonstrukci mohli opřít. Forenzní vědci teď stále více spoléhají na DNA.

Nedávno vyvinuli vylepšený systém HIrisPlex-S, který dokáže ze vzorků DNA se slušnou pravděpodobností určit barvu očí, vlasů a kůže dotyčného člověka. Je to užitečná technologie, která se teď může uplatnit i mimo kriminalistiku.

TIP: Kriminalistům by ve vyšetřování zločinů mohly pomáhat bakterie: Určí dobu smrti

S tímto systémem je možné ověřit profily podezřelých osob a policisté už nebudou muset spoléhat na svědky, jejichž spolehlivost je vždy problematická. Stejně tak mohou systém využít archeologové a historici, když budou rekonstruovat vzhled lidí podle jejich objevených pozůstatků.

Mnozí muži v čele Spojených států svoji fyzickou zchátralost dovedně skrývali ve strachu, že přijdou o vliv. Pomyslného mistrovství v tomto ohledu dosáhli například poradci Franklina D. Roosevelta: Amerika dlouhých dvanáct let obdivovala snímky, na nichž vystupoval jako vitální muž, aniž by tušila, že stěží dokáže chodit. Mlžení o zdravotní situaci prezidentů se společnosti samozřejmě nelíbilo a postupem času se první muže naučila hlídat bedlivěji než vlastní děti. Spí dostatečně? Cvičí? Netrápí je zažívání? Takto dnes o hlavě USA uvažuje velká část tamní populace.  

Marketingový lékař

Nedá se však říct, že by se Američanům v minulosti dostávalo na podobné otázky zcela uspokojivých odpovědí – a ani Donald Trump dnes nepředstavuje výjimku. Debatu nedávno rozvířil soukromý lékař Bílého domu Ronny Jackson, který po každoroční prohlídce prvního muže předstoupil před veřejnost s prohlášením, jež se ani tak nepodobalo odborné zprávě, jako spíš výtvoru z pera marketingového oddělení.  

„Panu prezidentovi jsem oznámil, že kdyby si poslední dvě dekády hlídal stravu, dožil by se klidně dvou set let. Má neuvěřitelnou genetickou výbavu… Chci tím říct, že abych já byl stejně zdravý a vitální jako on, musím držet dietu a pečlivě si kontrolovat jídelníček,“ prohlásil Jackson. Trump má podle něj záviděníhodnou energii a výdrž. Závěrem lékař dodal, že je to vše zásluhou toho, „jak prezidenta stvořil Bůh“.

Libru od obezity

Proslov zněl tak neuvěřitelně, že když ho posléze parodoval oblíbený satirický pořad Saturday Night Live, moderátor jej prakticky nemusel měnit, aby publikum rozesmál. Reportéři byli z oficiálního prohlášení poněkud v šoku a zarazila je rovněž řada podivných „náhod“: Trumpova váha se zastavila na 239 librách (asi 108 kg), tedy přesně libru pod lékařsky definovanou hranicí obezity. Naopak naměřená výška dosáhla 192 cm, přičemž v řidičském průkazu má prezident 188 cm – a není úplně normální, aby 71letý muž ještě rostl.  

Na jedné straně je pravda, že doktora Jacksona najal svého času Barack Obama, takže lékař nemá důvod lhát ohledně zdraví Donalda Trumpa. Je ovšem potřeba zdůraznit, že informace o zdravotním stavu prezidenta podléhají zákonům o zachování soukromí, a veřejně tak mohl Jackson odhalit pouze to, co mu současná hlava státu dovolila. 

Rakovina a rabování

Vztahy mezi prezidenty USA a jejich lékaři byly odjakživa komplikované – nestalo by se poprvé, že by veřejnost obdržela mlhavé, či úplně zcestné informace. Ostatně zástup amerických vůdců by se dal popsat jako procesí starých a velmi nemocných mužů, takže prostor pro manipulaci byl značný. 

Jednoho dne roku 1893 se prezident Grover Cleveland probudil s lézí v ústech a slavný chirurg William Keen po soukromém vyšetření prohlásil, že má hlava státu rakovinu. V zemi tehdy panovala ekonomická krize a Clevelandova smrt by vyvolala chaos. Prezident proto 4. července na Den nezávislosti nastoupil v New Yorku na jachtu a vyplul směrem na Cape Cod. Na palubě byl také tým chirurgů, kteří mu po cestě odoperovali pět zubů, kus čelisti a levou část horního patra. Veřejnost se dozvěděla, že prvního muže bolí zub – a ve lži setrvala následujících 25 let. Cleveland byl již po smrti, když Keen publikoval v Saturday Evening Post článek o zákroku a jeho maskování. „Pravda by vyvolala paniku, která by nejspíš přešla v rabování,“ napsal tehdy lékař. 

Prezidenti v nedbalkách

Snaha uchránit ekonomiku země se přitom odehrála už v předešlé dekádě za vlády Chestera Arthura, jenž trpěl poruchou ledvin – Brightovou nemocí. Choroba ho nakonec zabila, ovšem až pár let poté, co opustil úřad. Podobně se nevědělo, že Georgi Washingtonovi se málem stala osudnou chřipka. A masivní vřed, který mu musel odstranit doktor Samuel Bard, nevyrostl prezidentovi na lýtku, jak se dozvěděla veřejnost, nýbrž – ehm – na pozadí. K mystifikaci údajně vedla snaha zachovat prezidentskou důstojnost. 

Mnozí lékaři Bílého domu (titul oficiálně neexistoval až do roku 1928) se zprvu rekrutovali z řad blízkých přátel prvních mužů. „Když si představíte seznam lidí, kteří viděli hlavu státu ve spodním prádle, bude docela krátký,“ vysvětluje Matthew Algeo, autor Clevelandovy biografie. „Nebylo v zájmu prezidentů, aby se tento okruh nějak rozšiřoval. Nezřídka si proto na posty lékařů vybírali své přátele či někoho, s kým se již znali.“  

Léčba smrtí

Osobní lékař Warrena Hardinga byl například rodinným přítelem z minulosti – jednalo se přitom o homeopata, který předepisoval léky na základě barvy pilulek, nikoliv podle jejich složení: Když prezidenta bolelo na prsou, doktor mu řekl, že to způsobují potíže se zažíváním. Jenže Harding měl nemocné srdce. Během služební cesty na Aljašku se jeho stav prudce zhoršil a dostal infarkt. „Odborná“ diagnóza však zněla: otrava jídlem. Prezident nakonec po dvou letech podobné péče zemřel. 

Rooseveltovi stál od první inaugurace po boku lékař Ross McIntire. V roce 1944 bylo už prezidentovo zdraví velmi chatrné: Mimo jiné mu selhávalo srdce, tudíž byl natolik vychrtlý a zesláblý, že mu i členové vlastní strany radili znovu nekandidovat. McIntire však Roosevelta i okolí ujišťoval, že je první muž v pořádku a ještě jedno období zvládne. Prezident nakonec do voleb nastoupil a vyhrál. O tři měsíce později však zemřel. 

Napospas veřejnosti

„Mezi dnešním pohledem na medicínu a tím, řekněme, v padesátých letech, je propastný rozdíl,“ vysvětluje William Hitchcock, historik z University of Virginia. „Tehdy měli lékaři velkou autoritu, a když tvrdili, že je prezident v pořádku, diskuse končila – nikdo se jejich slova neodvážil zpochybnit.“ Dnes ovšem lékařské informace komentuje pro média řada odborníků a nebojí se poukázat na nesrovnalosti. 

Linii amerických prezidentů utvářeli starší muži a dlouhá staletí bylo přitom normální, že letitější jedinci mají zdravotní problémy. Vždyť v první polovině 20. století činila pravděpodobná doba dožití u mužů v USA jen 50–60 let a průměrný věk prezidentů dosáhl 55. Spojené státy však ohledně zdraví svých vůdců zastávaly benevolentnější názor: Nemoci se zkrátka považovaly za nevyhnutelný projev stárnutí a panovalo přesvědčení, že jim nelze předcházet ani je příliš léčit. 

Krutá připomínka

Přehnaným optimismem zřejmě nejvíc proslul lékař Woodrowa Wilsona: Když prezidenta postihla rozsáhlá mrtvice, doktor Cary Grayson prohlásil, že je hlava USA pouze unavená a není potřeba se znepokojovat. Posléze z vlastní diagnózy „vycouval“ s výkřikem: „Proboha, prezident je paralyzován!“ S první dámou pak déle než rok v podstatě vedl Spojené státy, zatímco Wilson zůstával na lůžku. 

TIP: Warren Harding: Nejhorší prezident v amerických dějinách

K ratifikaci opatření pro případnou smrt prezidenta či neschopnost zastávat úřad došlo až roku 1967. Stalo se tak poté, co musel Dwight Eisenhower setrvat v roce 1955 několik týdnů v nemocnici po infarktu. Jeho lékař přitom nejprve tvrdil, že se jedná o zažívací potíže. Po zavedení nouzových postupů volal také atentát na Johna F. Kennedyho, jenž národu krutě připomněl smrtelnost prvních mužů. 

Ani Kennedy ovšem nehrál s veřejností úplně fér: Vždy sice působil vitálně a zdravě, ale podle historičky Barbary Perryové maskoval řadu chorob – například Addisonovu nemoc, jež způsobuje selhávání ledvin, nebo ochromující bolesti zad či záněty střev. Nemluvě o tom, že mu jeho lékař běžně předepisoval amfetaminy na povzbuzení. 

Nahluchlý alergik

Prezidenti nejsou povinni odtajňovat své zdravotní záznamy, v posledních letech se tak nicméně děje. Bill Clinton například v roce 1992 prozradil, že je lehce nahluchlý alergik a má narušené vazy v levém koleni. Když však o 24 let později Hillary Clintonová před kamerami zakopla, lékaři to svedli na pneumonii a okamžitě jí předepsali léky. Dozvěděla se ovšem veřejnost celou pravdu? Podle konspiračních teorií přišla léčba i diagnóza příliš rychle a situace tehdy vypadala stejně podezřele jako současné prohlášení o zdravotním stavu Donalda Trumpa. 

Alkohol nás doprovází od samotného úsvitu civilizace. Pít jsme se naučili snadno, ale s kocovinou po pitkách jsme si od doby kamenné ještě neporadili. Prakticky veškeré prostředky, co proti kocovině používáme, spoléhají z velké části na enzymy v těle opilce.

Američtí vědci teď ale vyvíjejí přípravek, který by nám umožňoval prolévat alkohol hrdlem bez rizika kocoviny. Zároveň by sloužil jako prostředek pro záchranu života při těžkých otravách alkoholem. Jde o tabletky, které obsahují trojici enzymů z jaterních buněk a pomáhají tělu alkohol rychleji odbourat.

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Klíčovým krokem bylo vymyslet, jak dostat enzymy v pořádku do jater. Nakonec k tomu vědci použili nanokapsule, které se již využívají v lécích. Testy na myších zatím vypadají dobře. Pokud vše půjde podle plánu, přibližně do roka by měly začít klinické testy na lidech.

Narodila se roku 1582 do rodiny ruského šlechtice Borise Godunova a jeho ženy Marie Skuratovové-Bělské. Když Godunov coby švagr zesnulého cara, který nezanechal žádné potomky, usedl na ruský trůn, bylo jeho dceři, princezně Xenii Borisovně právě šestnáct let. Svého otce doprovázela při oficiálních příležitostech i náboženských poutích a stála po jeho boku i při slavnostním vstupu do Moskvy. 

Lákavá partie

Boris Godunov pro ni chtěl vybrat toho nejlepšího ženicha! Muže, který by si jí vážil, chránil ji, miloval a byl jí oporou v těžkých časech. A samozřejmě vlivného, urozeného a bohatého… Najít muže, který by odpovídal jeho představám, se však ukázalo být nadlidským úkolem. A to rozeslal posly do všech koutů Evropy! Xenie byla vyhlášenou krasavicí a ani její věno nebylo zanedbatelné, mohla si zkrátka vybírat.

Ucházel se o ni princ Gustav Švédský. Ten však po bližším přezkoumání nepřicházel v úvahu kvůli milostným aférám, kterými se - stejně jako množstvím nemanželských dětí – ani nijak netajil. Potomky si dokonce přivezl do Moskvy na zásnuby s sebou! V úvahu připadal i Maxmilián III. Rakouský, bratr Rudolfa II. Ten ale váhal s udělením souhlasu, sám by se rád o krásnou Rusku ucházel. Jednou z carových podmínek ale bylo, že jeho dcera i s manželem budou žít v Rusku. Vyjednávání, která začala v Plzni, tak nakonec padla. Další možný uchazeč byl vyškrtnut kvůli své víře… 

Až čtvrtý mládenec se zdál být perfektní volbou. Bratra dánského krále Kristiána IV. schválil jak Boris Godunov, tak jeho žena. Jan, princ Šlesvicko-Holštýnský, měl na rozdíl od švédského kolegy vybranější chování. Ortodoxní víra pro něj nepředstavovala problém a do Ruska se těšil. Rodiče budoucí nevěsty byli šťastní, že se co nevidět bude strojit svatba. Ke šťastné události ale bohužel nedošlo a ani Jan princezně zásnubní prsten nenavlékl. Onemocněl a zemřel ještě před svatbou! 

Osudový zvrat

Do dalších jednání už ale zasáhly politické události. Objevil se mladík, který se vydával za Dimitrije -  syna předchozího cara Ivana Hrozného, kterého údajně nechal Boris Gudunov zavraždit. Tím spíše se car snažil narychlo vybrat pro dceru ženicha, který by ji v nadcházejících těžkých časech zabezpečil. Jenže 15. dubna roku 1605 sám zemřel na náhlou mozkovou příhodu. Princezna zůstala bez manžela a na trůn nastoupil její teprve šestnáctiletý bratr Fjodor II. Borisovič. S mladým carem měla začít nová epocha a také nová, godunovská dynastie. K tomu ale nedošlo.

O pouhé dva měsíce později se Xenii zhroutil celý svět. Skupina odbojných bojarů podléhajících údajnému přeživšímu synovi Ivana Hrozného se chopila příležitosti a mladého cara a jeho matku brutálně zavraždila. Takzvaný Lžidimitrij I. čili nepravý Dimitrij se neváhal podobným způsobem vypořádat s každým, kdo by se mezi něj a jeho údajný nárok na nástupnictví postavil. 

Princeznu osud jejích příbuzných minul. Těžko ale soudit, jestli to bylo štěstí. Lžidimitrij z ní udělal rukojmí. Nejdříve ji poslal do domu knížete Masalského, kde žila jako vězeň. Tady ale ještě požívala relativní úcty. Bohužel - pouhé dva měsíce. Když byl Lžidimitrij korunován, chtěl ji mít raději nablízku. Potřeboval ji pro případ, že by někdo napadl jeho nárok na trůn. Žalem zlomená vězeňkyně tak se strachem očekávala svůj další osud. V paláci ji Lžidimitrij několikrát znásilnil. Po pět měsíců byla vystavovaná těm nejhorším příkořím.

Jeptiška Olga

Samozvaný car držel Xenii ve svém paláci, což bylo nestandardní i pro něj, který rezignoval na veškeré morální zásady. Možným vysvětlením je strach. Ano, muž, který kolem sebe šířil teror, se bál, že ruská šlechta neschválí jeho připravovaný sňatek s polskou katoličkou Marinou Mniškovou kvůli její odlišné víře. Doufal ale, že pokud se bojaři vzbouří, vzdor potlačí silou a v krajním případě použije Xenii. Dceru Borise Godunova by ostatní jistě považovali za nejvhodnější kandidátkou na carevnu. Utišil by tak hněv šlechty. 

Když polská nevěsta přijela do Ruska, Lžidimitrij Xenii okamžitě odeslal do kláštera, kde jí změnili jméno na Olgu. Za zdmi zařízení s přísným režimem, které v té době sloužilo jako vězení pro nevěrné nebo vzpurné ženy či vdovy, dívka porodila Lžidimitrijovo dítě. Její postavení se trochu změnilo, když se po Lžidimitrijovi I. dostal na trůn Vasilij Šujskij. Ten nařídil, aby Xenii převezli do uspenského kláštera. Těla jejího otce, bratra i matky pak slavnostně pochoval v chrámu Svaté trojice v trojicko-sergijevské lávře. Xenie obřad sledovala z uzavřených saní, neboť jako jeptiška, byť nedobrovolná, podléhala klášterním pravidlům. 

Ani vláda nového cara netrvala dlouho, nakonec ruský trůn na celých dvacet let získal polský král Vladislav IV. Vasa. Za zdi kláštera však nejistá doba nedosáhla. Jeptiška Olga, bývalá princezna Xenie, zemřela roku 1622. Bylo jí pouhých čtyřicet let.

I v astronomii se vyplatí nevyhazovat stará data. Americkým vědcům se nedávno podařil unikátní kousek, když ve starých datech mrtvé sondy NASA Galileo našli údaje o výtryscích vody na ledovém měsíci Jupiteru Europě.

Meziplanetární sonda Galileo přitom pracovala na oběžné dráze kolem Jupiteru v letech 1995 až 2003, kdy zakončila svoji pouť sestupem do atmosféry Jupiteru. Xianzhe Jia z Michiganské univerzity a jeho kolegové z dat sondy vyčetli, že 16. prosince 1997 podle všeho proletěla přímo výtryskem vody z měsíce Europa.

Výtrysk na Europě

Objev potvrzuje existenci výtrysků vody z Europy, které před pár lety poprvé zachytil Hubbleův vesmírný dalekohled. V tuto chvíli tedy máme slušné důkazy o tom, že z ledového měsíce skutečně tryská voda do vesmíru.

TIP: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo

Tehdy šlo o přiblížení k Europě označované jako E12. Sonda Galileo prolétla ve vzdálenosti asi 200 kilometrů od povrchu měsíce. Dva z přístrojů sondy zachytily výkyv v magnetickém poli a vyšší hustotu plazmy po dobu asi 3 minut, což podle odborníků odpovídá průletu výtryskem vody z povrchu Europy. Výtrysk nebyl žádný drobeček. Podle odhadů měl šířku asi tisíc kilometrů.

Tímto způsobem se s potížemi vyrovnávají například někteří scinkové, kteří jsou na rozdíl od svých blízkých příbuzných živorodí. Jak si však s obtížnou situací poradí gravidní samička, která potřebuje energii nejen pro sebe, ale také pro svá vyvíjející se mláďata?

Vědci z University of Tasmania zjistili, že gravidní samičky v případě vysoké hladiny stresu neváhají spotřebovat energetické zásoby pro sebe, aniž by se snažily ponechat je pro své potomstvo. Toto „sobecké“ jednání se jim však paradoxně vyplácí.

Vědecký tým pod vedením biologa Erika Wapstry simuloval stresové situace v laboratorních podmínkách: některým samičkám vědci uměle zvýšili hladinu stresového hormonu, jiným podávali jen omezené množství potravy a třetí skupině dopřáli klid a hojnost. Pak porovnali zdravotní stav samiček a jejich potomstva.

TIP: Na pouštích Maroka: Živá poušť Erg Chebbi

Výsledek této analýzy nebyl nijak překvapivý: stresované samičky z prvních dvou skupin byly v lepší kondici, ale porodily menší mláďata, která také pomaleji rostla. Překvapivé však bylo zjištění, že tato mláďata měla v poměru k tělu větší zásoby tuku, jež znamenaly větší šanci na přežití. Zdá se tedy, že díky sobeckému chování matky vyvolanému stresovou situací v době gravidity je potomstvo připraveno na svět plný nástrah lépe, než když se vyvíjí v období hojnosti a klidu.

Výrobci robotů Boston Dynamics každou chvíli uveřejňují nová videa, která ukazují nějakou novou dovednost jejich výtvorů. Teď jsou to záběry jejich humanoidního robota Atlase, který si kondičně zaběhal v přírodě. 

U tohoto robota jsme během posledních let svědky pozoruhodného vývoje. Není to tak dávno, co ho Boston Dynamics předvedli při prvních krůčcích, kdy se učil udržovat rovnováhu a zvládat obtížnější terén.

TIP: Štíhlý a elegantní: Boston Dynamics představili nového robota SpotMini

Dnes už se můžeme podívat, jak si Atlas poradí s poklusem v reálném terénu. Bravurně udržuje rovnováhu a navigaci při běhu v přírodě a také skáče přes překážky. Vše nasvědčuje tomu, že humanoidní roboty různých profesí budeme v dohledné době potkávat v každodenním životě.

Podle některých badatelů se dějiny Mayů začaly psát možná už kolem roku 8000 př. n. l. Nicméně v souladu s radiouhlíkovým datováním sahají prvotní záznamy do roku 2600 př. n. l., kdy se dávná civilizace objevila v oblasti Cuello na severu dnešního Belize.

Předchozí část: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (1)

První zemědělské osady zakládali Mayové asi od roku 1800 př. n. l. na pobřeží Pacifiku, konkrétně v dnešním mexickém Chiapasu a sousední Guatemale. Podle jedné z teorií přišli z Asie přes Beringův průliv a poté se stěhovali na jih. Jiná hypotéza tvrdí pravý opak: Předchůdci Mayů prý připluli do Jižní Ameriky z Polynésie a postupovali na sever. Mexický archeolog mayského původu Alfonso Casa pak nabízí zcela odlišné vysvětlení: „Proč bychom jednoduše nemohli být odtud?“

Jisté je, že vrcholná mayská civilizace ovládala území o rozloze 323 000 km² s ohromnou geografickou rozmanitostí: Severní teritoria zahrnující poloostrov Yucatan pokrývala suchá půda a k tamním proslulým centrům patřila města Uxmal nebo Chichén Itzá. Na opačné straně utvářela podobu mayských sídel Guatemalská vysočina s řadou údolí a řek na západě dnešního Hondurasu. 

Znalosti proměněné v popel 

Nebýt španělských dobyvatelů, kteří zničili naprostou většinu mayských písemností, přetrvalo by o poznání méně tajemství obestírajících záhadné impérium. Evropané však byli ve své snaze „vymýtit ďábla“ skutečně důslední a studnice moudrosti dávné civilizace tak vyschla. Dnes máme k dispozici pouhé tři mayské svazky, známé jako Pařížský, Madridský a Drážďanský kodex. Původně přitom někdejší obyvatelé Střední Ameriky zanechali značné literární dědictví, jak zmiňuje jezuita José de Acosta ve svém spise z roku 1590: „V provincii Yucatan existovaly mnohé knihy po jejich způsobu skládané a spojované v listy, na nichž indiánští učenci uchovávali záznamy o čase, planetách, zvířatech i ostatních věcech týkajících se přírody.“  

Badatelé naštěstí nezůstali odkázáni pouze na texty zaznamenané na dlouhých pruzích kůry fíkovníku, jež se skládaly do knih jako dnešní leporela. Bohatý zdroj poznání představují i hieroglyfy vyryté na kamenných stélách a městských sloupech nebo písmem zdobená keramika. 

Mayská lingua franca

Mayové používali své písmo minimálně od 1. století až do příchodu Španělů, přičemž za celou éru příliš nezměnilo podobu. Starý mayský jazyk ovšem rozhodně nebyl jednotný: Existovalo přes třicet nářečí a některá se lišila podobně jako třeba čeština a ruština. Pro psané památky posloužil podle badatelů jazyk ch’olti, jímž hovořili vzdělanci a kněží. Fungoval přitom coby mayská lingua franca – univerzální dorozumívací prostředek učených –, a sehrál tak stejnou roli jako latina ve středověké Evropě. 

Rozluštění mayských hieroglyfů představovalo nelehký úkol, s nímž se odborníci potýkali velmi dlouho. Teprve koncem 19. století se podařilo v indiánském kalendáři rozklíčovat číslovky a vyšlo najevo, že Mayové byli vynikající počtáři, kteří znali i nulu. Dávní písaři navíc na kamenné stély zaznamenali události sahající miliony let do minulosti i do budoucnosti.

Na základě tohoto překvapivého zjištění vykreslili archeologové obraz tehdejší společnosti: Řídili ji kněží-astronomové a charakterizovala ji fascinace matematikou, pohyby Slunce, Měsíce i hvězd a nekonečným opakováním cyklů. Kněžská vrstva pak jako mírumilovná elita žila výhradně v pyramidových chrámech, odkud vládla skrz předvídání „šťastných“ a „nešťastných“ čísel prostým zemědělcům roztroušeným po okolí. 

Z astronomů válečníky

Daná představa však vzala za své v polovině 60. let minulého století, kdy nastal další pokrok v chápání mayského písma. Analýzy prokázaly, že obřadní centra sloužila zároveň jako správní střediska hustě zalidněných oblastí a silně připomínala dnešní města. Ani nápisy na monumentech nehovořily jen k nějakým vzdáleným mytologickým dobám: Zcela pragmatické popisy zaznamenávaly narození i smrt panovníků, jejich válečné úspěchy či dohodnuté sňatky mezi šlechtou. 

Vědci se museli rozloučit i s představou mírumilovných vladařů. Ukázalo se totiž, že řada výjevů líčí reálné válečné scény, včetně mučení zajatců. Snad nejlépe to dokládají nástěnné malby v chrámu v Bonampaku, jež nechal zhotovit král Chan Muan II. kolem roku 790. Podobně jako Aztékové navíc Mayové vykonávali lidské oběti. Vypovídají o tom mimo jiné zmínky o dávných míčových hrách, které nezřídka končily obětováním celého poraženého mužstva – a někdy i toho vítězného. 

Nápisy dál prozradily, že Mayové nebyli žádnými prostými rolníky. Žili v početných soustředěných populacích a používali vyspělé zemědělské metody. Na vysočinách stavěli terasy, čímž omezovali erozi půdy a udržovali zeminu vlhčí. Rovněž sázeli stromy a zakládali zahrádky odrážející pralesní život. 

Chlouba Střední Ameriky 

Mayové klasické éry žili v různě velkých sídlech – od malých vesnic až po rozlehlá města, která mnozí archeologové považují za to nejdokonalejší, co předkolumbovská Amerika stvořila. Dominantami rozsáhlých center se staly bohatě zdobené pyramidy, většinou čtyřhranné, ale někdy také oválné. Při jejich budování věnovali starověcí stavitelé zvláštní pozornost zásobení vodou a využití terénních podmínek. Nezastupitelné místo měla samozřejmě rituální pravidla: Stavby se orientovaly ke světovým stranám i k nebeským tělesům. 

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Až do nedávného objevu se za největší město oblasti považoval Tikal na severu dnešní Guatemaly. Vrcholného rozmachu dosáhl v polovině 1. tisíciletí, kdy jeho rozloha přesahovala 60 km². Jen rituální centrum přitom zaujímalo 16 km², což představuje ohromnou plochu, uvážíme-li, že Vatikán má pouze 0,44 km². Středisko tvořila až tisícovka objektů, od svatostánků a domů až po hřiště. Snad nejznámější byla Svatyně dvouhlavého hada tyčící se na pyramidě vysoké 65 m, která se pokládá za nejvyšší stavbu předkolumbovské Střední Ameriky. 

Mnohé z toho, co o městě víme, však nedávný nález dost možná staví do zcela jiného světla: Tikal totiž mohl být pouhou městskou čtvrtí obří megapole. Nebo šlo skutečně o samostatné město? Na interpretaci záběrů z lidaru si archeologové vyhrazují dalších sto let. Snad se odpovědí dočkáme dřív – možná díky další nové technologii, kterou si dnes ještě nedokážeme představit.