Obydlí po třicetileté válce pustla a nárůst neobdělávané půdy se neblaze podepsal na výnosech jednotlivých panství. V polovině 17. století pak přišla velká morová rána a roku 1663 napadli jižní Moravu krymští Tataři, což vedlo k dalšímu úbytku obyvatel. Nároky císaře na výběr daní za války razantně stoupaly a i po skončení bojů potřeboval stále více prostředků na obnovu armády a náhrady válečných škod.

Na Moravě měly sloužit jako základ pro spravedlivé zdanění všech poddaných lánové rejstříky, které jsou prvním moravským v úplnosti dochovaným katastrem. Jsou výsledkem deset let trvající vizitace, která započala roku 1669 a zachycovala především držbu půdy, ale i vinic a různých užitkových stavení, ze kterých se měla berně odvádět.

První vizitace

Na počátku 17. století platili poddaní dvojí daň – z hlavy a z majetku (z takzvaných zbrojných koní). Válka ale značně ovlivnila jak počty obyvatel, tak i jejich majetek. Staré výnosy o výši berně byly napadány a upravovány. Postupně tak vznikl v této sféře velký zmatek. Stížnosti se množily a odvedená berně se snižovala. Císař Leopold I. tedy vyzval moravské stavy, aby změnily systém výběru daní a zajistily tak větší spravedlnost v rozložení daňové zátěže mezi poddané a hlavně stabilnější přísun peněz do císařské pokladny.

V prosinci roku 1655 tedy brněnský sněm rozhodl, že má vrchnost připravit přiznávací listy o výměrách poddanských polí a vinic a dalších nemovitostech, které podléhali dani. Byly také zvoleny dvě komise, každá po osmi členech (po dvou zástupcích z každého stavu), které pak měly v terénu ověřovat údaje z přiznávacích listů. Tato vizitace začala v září roku 1656 a s vynucenou zimní přestávkou pokračovala až do září 1657.

Komise objížděly všechny obce ve svém rajónu a prováděly kontrolu poddanského majetku, hlavně výměr polí a jejich bonity. Po skončení terénních prací se obě komise opět sešly a vyhotovily závěrečnou zprávu, v níž se zjištěné údaje přepočítávaly na univerzální jednotku zvanou berní lán. Část z nich byla pravděpodobně vedena v češtině, na rozdíl od druhé lánové vizitace, kde už zcela převládla němčina. První lánové rejstříky byly zřejmě záměrně zničeny po vypracování nových, aby nedocházelo k jejich křížení. 

První lánový rejstřík měl vytvořit podmínky pro spravedlivé vyměřování daní, ale už od svého vzniku trpěl řadou neduhů. Byl zpracován velmi rychle a nedbale a téměř nikdy nedošlo k přesnému měření. Naplnil tedy jen jeden z předpokladů, a to, že znatelně zvýšil objem odváděných daní, ale jejich rozložení mezi jednotlivá panství nebylo spravedlivé. Komise nepostupovaly shodně, lišilo se například jejich ohodnocení bonity půdy a kvůli povrchnímu provádění kontrol se často stávalo, že neodhalily majetek a půdu, které místní vrchnost zatajila. Brzy byl v odvodech daní stejný chaos, jako před provedením vizitace. Proto císař nařídil její opakování a důslednější provedení.

Druhá vizitace

V dubnu roku 1669 se tedy opět sešel moravský zemský sněm a vydal pokyny pro druhou lánovou vizitaci. Opět byly zvoleny dvě komise po osmi členech, ale jako opatření proti různosti postupů bylo rozhodnuto, že budou nejprve společně pracovat v Hradišťském kraji a teprve potom se rozdělí na kraj Brněnský a Olomoucký. 

Po ohlášení přijela do sídla panství celá komise, nebylo to však jen oněch osm zvolených členů, ale i početný doprovod. Vrchnost z jejich příjezdu většinou moc nadšená nebyla. Slušelo se totiž, aby je při příjezdu a odjezdu pohostila a to u tak početné skupiny bylo nákladné. Jinak se o sebe komisaři měli starat sami. Dostávali pravidelný plat, z něhož měli hradit ubytování a stravu sobě i svému doprovodu.

Po příjezdu podal pověřený úředník komisi obecné hlášení o tom kterém panství, umožnil jí přístup k urbářům (soupis povinnosti poddaných vůči vrchnosti), gruntovním knihám (soupisy majetku) a dalším materiálům. Poté se dostali ke slovu pozvaní zástupci jednotlivých vesnic a městeček, která měla komise v následujících dnech navštívit, a opět jí podali stručnou zprávu o majetkových poměrech.

Pak již došlo k samotné vizitaci. Komise se rozdělila na několik pracovních skupin. Jedna pracovala v terénu, přeměřovala pole, hodnotila jejich bonitu a zaznamenávala vinice a pastviny. Druhá chodila dům od domu a zapisovala jména hospodáře, jak dlouho na svém majetku hospodaří, u opuštěných stavení zjišťovala délku a důvod zpustnutí. Jakmile byly tyto terénní práce hotovy, komise se sešla, aby ze svých zjištění utvořila závěrečnou zprávu.

Tu pak pověřená osoba zpracovala do čistopisu rejstříků, provedl se převod získaných hodnot na berní lány a určila se výše daně. Obvykle se připravovaly také sumáře za celé panství či kraj. Takto se postupovalo panství po panství. Celá druhá lánová vizitace trvala deset let a skončila v zimě 1679. Je patrné, že byla prováděna mnohem důkladněji a odpovědněji, než ta první, a na rozdíl od ní také zůstala v platnosti až do konce 18. století, kdy ji vystřídal Tereziánský katastr.

Vesnice i města

Lánové rejstříky měly zachytit majetek veškerého poddaného obyvatelstva jak na vesnicích, kde tehdy žila naprostá většina populace, tak ve městech a městečcích. Vesnické obyvatelstvo se dělilo na dvě skupiny – lánové a nelánové. Lánové obyvatelstvo mělo v držení půdu podle původního dělení na lány a dělilo se na celoláníky, půlláníky, čtvrtláníky. Tyto lány však měly vesnici od vesnice různou plochu, a proto bylo při vizitaci potřeba zjišťovat, kolik měřic obilí se na danou plochu selo. Nelánové obyvatelstvo získalo půdu například koupí od vrchnosti nebo zabráním lesa a její rozloha byla většinou podstatně menší. 

Lánové rejstříky rozeznávaly čtyři typy usedlostí: odedávna osedlé, nově osedlé, nově zpustlé a odedávna zpustlé. U pustých usedlostí uváděly i důvody zpustnutí (majitel zemřel, seběhl nebo usedlost směnil za jinou) a půdu dělily do tří kategorií. První třída byla nejúrodnější a dovolovala pěstovat pšenici i žito, druhá třída byla méně úrodná a dařilo se na ní jen horšímu žitu a ve třetí třídě už se pěstoval jen oves. Krom toho se do rejstříků zaznamenávaly také vinice, mlýny, kovárny, rychty a podobně. Všechny tyto údaje byly nakonec převedeny po složitých propočtech na univerzální berní lán, z nějž se pak platila daň.

TIP: Za lepší výběr daní: Pomohl tereziánský katastr k ekonomické prosperitě?

Ve městech se berní lán určoval jinak. Města se rozdělila do tří skupin: mající pivní i vinný šenk, mající jen vinný šenk a města bez šenku. Podle toho, do jaké skupiny město patřilo, se do berního lánu počítalo 3, 6 nebo 9 měšťanů. Řemeslníci bez půdy se počítali po 12 do lánu, židé po 18 do lánu.

Lánové rejstříky byly sice vytvořeny jako podklad pro výpočet daně, ale nabízejí i velké množství podrobných a spolehlivých informací o vývoji osídlení Moravy v době po třicetileté válce (válečné ztráty v jednotlivých oblastech nebo migraci obyvatel). Jsou ale i dokladem stupňujícího se tlaku ze strany vrchnosti, která se snažila zajistit si pracovní sílu připoutáváním poddaných k půdě. 

Společnost Uber by ráda poslala taxíky do vzduchu. Zástupci společnosti se dohodli na spolupráci s agenturou NASA, se kterou hodlají připravit nový koncept provozu létající taxislužby. O takovou technologii současně usilují i mnozí další, například Boeing nebo Airbus, ale i menší hráči.

Plány Uberu počítají s taxíky s kolmým startem i přistáním. Přepravovat mají zákazníky v centrech městských aglomerací. Kvůli snížení emisí na minimum má jít výhradně o elektřinou poháněné stroje, schopné přepravovat dva až čtyři pasažéry a s doletem okolo 100 kilometrů.

TIP: Proč se omezovat na zemi? Uber připravuje elektrická létající auta

Létající taxi Uberu mají operovat mezi startovacími plochami, tzv. „Skyports“. Zpočátku půjde o pilotované stroje, dlohodobé plány ale počítají s tím, že piloty postupně nahradí autonomní drony s umělou inteligencí. Pochopitelně až v okamžiku, kdy tato technologie dostatečně uzraje, aby byla v maximální možné míře bezpečná. Létající taxislužbu hodlá firma představit již v roce 2020.

Počáteční fáze vývoje Sluneční soustavy byly velmi bouřlivým obdobím. Současné teoretické modely období ukazují, že obří plynné planety krátce po svém vzniku začaly putovat Sluneční soustavou a přitom vypuzovaly malá kamenná tělesa z vnitřních oblastí na protáhlé oběžné dráhy daleko od Slunce.

Konkrétně tyto modely předpovídají, že současný Kuiperův pás – chladná oblast Sluneční soustavy za drahou Neptunu – by měl obsahovat malý počet na uhlík bohatých planetek typu C (C-type, carbonaceous asteroids) pocházejících z vnitřní Sluneční soustavy.

Nedávno publikovaná práce prezentuje první spolehlivá pozorování na uhlík bohaté planetky v Kuiperově pásu a přináší tak silný důkaz podporující předpovědi teoretických modelů popisujících bouřlivé mládí naší Sluneční soustavy.

Zatoulaná hora uhlí 

Malému týmu astronomů pod vedením Toma Seculla z Queen’s University v Belfastu se na základě pečlivých pozorování získaných pomocí řady přístrojů pracujících s dalekohledem VLT podařilo změřit složení neobvyklého tělesa Kuiperova pásu s katalogovým označením 2004 EW95. Zjistili, že se jedná o planetku typu C, která s velkou pravděpodobností původně vznikla ve vnitřní části Sluneční soustavy a na svou současnou dráhu se přesunula až později.

TIP: Vesmírná kamufláž: Asteroidy se mohou maskovat materiálem cizího původu

„Vzhledem k současné dráze tělesa 2004 EW95 v chladných vnějších oblastech Sluneční soustavy naše výsledky naznačují, že objekt byl do této oblasti vypuzen následkem migrace velkých planet v raných fázích vývoje Sluneční soustavy,“ okomentoval objev Tom Seccull. 

Vědci pozorovali objekt 2004 EW95 pomocí spectrografu X-Shooter a FORS2, pracujícím s dalekohledem ESO/VLT. Citlivost těchto přístrojů vědcům pomohla získat detailnější měření vlastností odraženého světla, což jim umožnilo učinit závěry týkající se složení povrchu. Podle zjištění vědců je planetka 2004 EW95 bohatá na uhlík, měří v průměru asi 300 kilometrů a obíhá Slunce ve vzdálenosti asi 4 miliardy kilometrů.

Pozorovat ji není vůbec snadné, protože je velmi tmavá. Podle badatelů je to vlastně taková gigantická hora uhlí, která si pluje vesmírem. Podle astronoma ESO Oliviera Hainauta je nalezení uhlíkaté planetky v Kuiperově pásu klíčovým potvrzením jedné ze zásadních předpovědí dynamických modelů raného vývoje Sluneční soustavy.

Když spojí síly archeologové s genetiky, je poměrně slušná šance, že se dozvíme něco pozoruhodného z naší dávné minulosti. Dánský paleogenetik Eske Willerslev a jeho kolegové nedávno studovali dávnou lidskou migraci a objevili přitom nejstarší známý případ hepatitidy B.

Vědci analyzovali DNA z lidských pozůstatků více než 300 lidí, kteří žili před 1 500 až 4 500 lety. Kostry pocházely z obrovského území, od Maďarska až po severovýchodní Čínu. Po přečtení sekvencí DNA vyšlo najevo, že 25 těchto dávných lidí trpělo infekcí virem žloutenky typu B (HBV). V některých případech šlo o kmeny viru, které již zřejmě vyhynuly.

TIP: Jak najít neandertálce bez fosilií? Co třeba z DNA v blátě?

V dnešním světě je téměř 260 milionů lidí nakaženo chronickou infekcí hepatitidy B. Jenom v roce 2015 kvůli komplikacím způsobeným tímto onemocněním zemřelo 887 tisíc lidí. V současnosti léčba hepatitidy typu B je podobně jako u typu A spíše podpůrná. Snaží se vytvořit takové podmínky, aby mohl organismus úspěšně bojovat s viry a potlačuje příznaky. Chronické formy onemocnění lze v současnosti léčit injekčním podáváním látek ovlivňujících imunitu a antivirotik. Výzkum genetických archeologů by teď mohl významně přispět studiu evoluce a biologie tohoto nebezpečného viru.

Otec ji znásilnil, tak se mu pomstila! Řeč je o Beatrici Cenci, která svou pomstu za týrání a znásilnění vzala do vlastních rukou! Když ji úřady a papež nevyslyšel a nepomohl, vymyslela vlastní plán, jak se otce-tyrana zbavit! A povedlo se.

Jenže jednou za čas chce papež šlechtu, která jindy může vše beztrestně, vystavit jako exemplární příklad boží spravedlnosti... A ta nerozlišuje mezi bohatými a chudými. Zvlášť když rodina Cenci vlastnila pěkné majetky, které mohla církev pak zkonfiskovat. A tak byla za svůj čin Beatrice Cenci – stejně jako příbuzní, kteří jí pomohli – odsouzena na smrt.

Papež však nepočítal s jednou věcí. Už v den popravy se Beatrice stala v Itálii hrdinkou. Mohla za to její nevinná krása. Nezničilo ji ani věznění a mučení. Beatricina smrt tak byla počátkem jejího znovuzrození. Nejdříve na malířském plátně, poté na divadelních prknech, aby ji nakonec objevilo i plátno filmové. Samozřejmě nesmíme zapomenout na četné pocty sochařů. Beatrice Cenci je dodnes kultem – ikonou ženy, která pomstila svou čest! 

Doplatil na své milence!

Edward II. z rodu Plantagenetů si pompézně bral za ženu francouzskou princeznu Isabelu. Měli se na začátku 14. století stát záštitou a pokračovateli slavných královských rodů. Jenže už soudobí letopisci se o Edwardovi vyjadřovali mírně řečeno s opovržením: „Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň... Obklopil se podivnými milci, štolby a hlavně si oblíbil jednoho Gaskoňce, jehož žerty přiváděly celý královský dvůr k zoufalství, ale krále bavily.“

Protěžování gaskoňského rytíře nehněvalo jen anglickou šlechtu! „Je to beztak králův milenec,“ šuškal si celý dvůr před královnou. A tak byl půvabný Gaskoněc proti králově vůli zajat a popraven.

Edward II. sice běsnil, ale brzy si našel náhradu v Hugo Despenserovi. Ten krále nejen obšťastňoval v posteli, ale navíc suverénně vládl celé Anglii.

„Jsem nejubožejší ze všech žen,“ stěžuje si Isabela Francouzská. Už je toho na ni moc... Odcestuje proto se svým nejstarším synem do rodné Francie, aby se poté vrátila s armádou. S jásající podporou šlechty porazila na bojišti svého manžela a uvěznila ho. Po čase se jej, s vidinou nového muže po svém boku, rozhodla zbavit provždy. Najatí žoldáci navštívili svrženého krále. Do konečníku mu vrazili rozžhavený rožeň... „Zemřel tak, jak žil,“ dozvíme se lakonicky z kronik. 

Láska plodí výstřednosti

Když se královna Alžběta zamilovala do Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, bylo ji padesát pět a jemu dvaadvacet let. Přesto s ní mladík trávil, podle toho, co si šeptali dvořané, dlouhé noci – prý při karetních hrách – a odcházel z jejích komnat až při jitřním rozbřesku. V tak neobvyklé přízni se mladík „potatil“.

Jeho nevlastní otec Robert Dudley byl ve své době největším favoritem královny. Energický, ctižádostivý a emoční hoch však stárnoucí Alžbětu také pěkně zkoušel. Bez jejího svolení se oženil. A ještě ke všemu s dcerou jejího přítele a hlavního zpravodaje Walsinghama, takže si na jeho milé ani nemohla pořádně vybít vztek.

Pak šlápl vedle na válečném tažení proti Irsku, kde měl potlačit místní rebely. Ze stesku po královně prchnul z bojiště a v noci vpadl do jejích komnat. Jedna z nejúspěšnějších političek všech dob neměla pro tak emocionální a výstřední jednání pochopení a místo láskou ho zahrnula oficiálním opovržením.

Hrabě z Essexu si vše vyložil tak, že jeho milující královna má kolem sebe špatné rádce v čele s Robertem Cecilem. A stal se hlavou spiknutí, které místo rafinovanosti čpělo teatrální naivitou. Nechal v divadle Globe zahrát představení Richard II. – o svržení panovníka – a doufaje ve svou oblíbenost u obyčejných lidí, vyvolal vzpouru. Alžbětu chtěl prý zachránit. Hlavně od jejích špatných rozhodnutí asi...

TIP: Vražedkyně s modrou krví aneb Ženy, se kterými nebylo radno si zahrávat

Třebaže královna trapné povstání mávnutím ruky potlačila, nad Essexovými emočními gesty už nemohla zavírat oči. Aby ochránila svou čest a vše, co léta budovala, roku 1601 poslala svého miláčka na popraviště. Od té doby však, podle mínění všech, začala skutečně rychle stárnout. O dva roky později umírala s jeho jménem na rtech.  

Zákon o svobodě informací (Freedom of Information Act), který v Americe platí už od roku 1966, představuje pro historiky jeden z nejcennějších nástrojů. Dovoluje totiž žádat, aby byly odtajněny a publikovány vládní a jiné dokumenty, a pokud tyto nenáleží do oblastí, které jsou popsány exaktně definovanými výjimkami, oslovený úřad musí vyhovět. Díky tomu byly již zveřejněny velmi hodnotné a mnohdy také dosti kontroverzní dokumenty, které se vztahují k americké politice, bezpečnosti či obraně. K nejnovějším případům patří sada dokumentů, jež nese název „SAC Atomic Weapons Requirements Study for 1959“ a obsahuje mimo jiné seznam cílů pro plánované útoky amerického strategického letectva. 

Bombardéry proti bombardérům 

Zkratka SAC (Strategic Air Command) označuje vrchní velitelství amerického letectva, jež od svého vzniku v roce 1946 až do transformace v roce 1992 odpovídalo za dvě složky nukleární odstrašující triády USA, a sice strategické bombardéry a balistické střely vypouštěné ze země. Také pod něj spadaly všechny strategické průzkumné letouny, velitelské letouny a velká část tankovacích letadel. SAC bylo založeno vlastně na bázi zkušeností z bombardovacích ofenziv, které Američané s úspěchem vedli proti Německu a Japonsku, ale s tím zásadním rozdílem, že hlavním prostředkem ničení měly být atomové zbraně a protivníkem byl Sovětský svaz se svými spojenci či satelity. 

Studie, o které je nyní řeč, byla zpracována v roce 1956 a představuje v zásadě kalkulaci množství a síly atomových zbraní, jež SAC požadovalo pro vedení hypotetické jaderné války s východním blokem v roce 1959. Onen výpočet je postaven na seznamu cílů, které měly být zničeny. Jde však vlastně o dva seznamy, které se odlišují svou povahou. První z nich, jenž byl uveřejněn v kompletní podobě, obsahuje přibližně 1 100 letišť, z nichž měly působit sovětské bombardéry.

Je totiž nutno mít na paměti, že ve druhé polovině 50. let byly právě bombardéry hlavním prostředkem dopravy atomových zbraní, protože balistické rakety středního či dlouhého dosahu byly teprve vyvíjeny (SSSR otestoval mezikontinentální raketu R-7 až v roce 1957 a do bojeschopného stavu se dostala až v roce 1959). Američané měli tehdy veliké obavy (později se ukázalo, že přehnané) právě z množství sovětských dálkových a strategických bombardérů Tupolev Tu-16 a Tu-95 a Mjasiščev 3M, takže za absolutní prioritu pro vítězství pokládali destrukci všech letišť, odkud by tyto letouny mohly odstartovat k útokům na USA. 

Cíle pro „systematickou destrukci“ 

Druhý seznam zahrnuje celkově asi 1 200 cílů, nebyl však publikován kompletní, neboť v něm chybějí města s názvy od Am do Le. Pokud se první seznam týkal letišť, tedy ryze vojenských cílů, pak druhý seznam s lakonickou charakteristikou „Systematic Destruction“ se dá popsat jako předpis pro likvidaci surovinového, průmyslového, energetického i lidského(!) potenciálu nepřátel USA.

Jde tak fakticky o seznam měst či obcí, které byly z různých důvodů významné pro fungování východního bloku. Dokument zahrnuje přímo formulaci „population targeting“, tedy vlastně útoky na civilisty, což ovšem nemůže být příliš překvapivé, neboť i za druhé světové války bombardéry prokazatelně záměrně útočily na civilní oblasti, čímž měl být nejen oslaben průmyslový potenciál protivníka, ale také měla být poškozena jeho morálka. Že zejména druhý aspekt v praxi moc nefungoval, je jinou věcí.

Bomby pro Československo

V každém případě ovšem v obou seznamech nalézáme rovněž cíle na území bývalého Československa. Tento kompletní seznam obsahuje čtrnáct letišť v českých zemích a šest na Slovensku, kdežto zveřejněná část seznamu objektů pro „systematické ničení“ zahrnuje celkem šestnáct cílových oblastí v českých zemích a jednu na Slovensku, ačkoli ve skutečnosti jich v seznamu bylo mnohem více.

Některé cílové oblasti navíc čítají několik konkrétních cílů, například v oblasti Prahy jich nacházíme celkově čtrnáct. A najde zdaleka jen o velkoměsta, ale též o menší obce, které byly nějak významné z hlediska infrastruktury; namátkou se dají jmenovat Povrly blízko Ústí nad Labem, jež byly důležité kvůli zpracování mědi a mosazi, nebo Semtín u Pardubic, který je tradičně spojen s výrobou trhavin (byť Semtex tehdy ještě neexistoval). 

Nasazení letounů a řízených raket

Vedle samotných seznamů cílů však stojí za pozornost i to, co bylo vlastně primárním účelem celé studie, tedy atomové zbraně pro SAC. Je velmi zajímavé, že Američané rozlišovali mezi Sovětským svazem a ostatními státy, pokud jde o použití typů hlavic. Na všechny cíle v SSSR (mezi nimi byla na prvním místě Moskva a na druhém Leningrad) měly směřovat termonukleární bomby se silou několika megatun, ovšem proti objektům v ostatních státech se měly (prý z „politických“ a „psychologických“ důvodů) použít „jen“ klasické štěpné atomové pumy se silou řádově v kilotunách.

Výjimku představovala pouze letiště, na něž měly (nejspíš kvůli vysokému významu těchto cílů) mířit termonukleární pumy bez ohledu na to, ve kterém státě se základny nalézaly. Co se týče konkrétních zbraní a jejich nosičů, počítalo se hlavně se strategickými bombardéry B-47 Stratojet (1 260 kusů a navíc 225 průzkumných RB-47) a B-52 Stratofortress (495 strojů), jimž měly asistovat stíhačky F-101 Voodoo (150 kusů).

Smrtící náklad

Dopravily by na cíl klasické štěpné jaderné pumy Mk 6 a termonukleární bomby Mk 15, Mk 27 a Mk 36, navíc se z bombardérů měly vypouštět řízené střely vzduch–země GAM-63 Rascal a GAM-67 Crossbow. Studie počítala i s použitím mezikontinentálních střel s plochou dráhou letu SM-62 Snark, které však nikdy spolehlivě nefungovaly, a balistických raket středního doletu (IRBM), které se tehdy teprve vyvíjely.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Celkově tedy mělo na východní blok udeřit 2 130 letadel a 2 506 řízených raket. Navzdory „šetření“ cílů ve středoevropských státech je však zřejmé, že výsledkem by byla absolutní zkáza, destrukce stovek měst, smrt milionů lidí a nepochybně též dlouholeté radioaktivní zamoření, které by postihlo celý svět. Můžeme být vděční jen za to, že zůstalo pouze u studie a lidstvo bylo této hrůzy ušetřeno. 

Před pár dny se odehrál historický okamžik pro humanoidní roboty. První z nich se vrátil z vesmíru zpátky na Zemi. 5. května přistál na palubě soukromé nákladní kosmické lodě Dragon společnosti SpaceX Robonaut 2 neboli R2.

První robotický astronaut NASA se na rozdíl od prvního lidského astronauta, kterým byl v roce 1961 Alan Shepard na palubě lodi Mercury, vrátil poškozený a částečně rozebraný. Pro robota to ale samozřejmě není fatální situace.

Problém s nohama na oběžné dráze

Robonaut 2 vyrazil na oběžnou dráhu v roce 2011. Fungoval jako výzkumná robotická platforma na palubě ISS, která by měla otevřít cestu pro robotické následovníky. Když ale po třech letech ve vesmíru dostal robotické nohy (neboli vlastně druhý pár manipulátorů s úchyty) a nezbytný upgrade systémů, postihly Robonauta 2 vážné problémy.

TIP: Humanoidní Robonaut pracuje na ISS s ohromující zručností

Lidští kolegové proto nakonec robota sbalili a poslali ho zpátky na Zemi. Po přistání u pobřeží Kalifornie se Robonaut 2 vypravil do Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu, kde ho čekají potřebné opravy a vylepšení. Specialisté NASA nicméně doufají, že se zručný robot brzy vrátí na palubu ISS.

Němečtí vědci se pustili do skutečně podivného výzkumu. Vzali mladé krokodýly nilské, posadili je do přístroje pro funkční magnetickou rezonanci a pak jim pouštěli klasickou hudbu. Jejich zvláštní počínání ale mělo dobrý důvod.

Badatelé pomocí magnetické rezonance sledovali mozky krokodýlích posluchačů vážné hudby. Tímto způsobem se snaží porozumět vývoji mozku živočichů a pochopit, jak vlastně mozek zpracovává komplexní zvuky, jako jsou právě tóny vážné hudby. Vědce zajímá hlavně to, jak se v této věci liší mozek krokodýlů od mozku ptáků, a také savců.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Asi netřeba zdůrazňovat, že šlo o velmi náročný vědecký experiment. Zavírat nevrlé krokodýly do drahého přístroje není jednoduché, ani když to nejsou dospělí krokodýlové. O něco takového se na studenokrevných zvířatech zatím nikdo nepustil, výsledky prý ale budou cenné.

Konec dubna se stal velice nevšedním pro všechny obyvatele nizozemského městečka Schiedam. Jak uvádí portál TeslaFan.cz, jeden z místních obyvatel sjel se svým Modelem X do asi 400 metrů dlouhého vodního kanálu Korte Haven, který městem protéká.

Nehoda na kanálu

Na jiném kanálu jménem YouTube se objevilo video zachycující automobil ve vodě. Z videa a pořízených fotografií je patrné, že se nejdříve Model X skutečně vznášel, ovšem postupně se začal nořit stále hlouběji, až zcela zmizel pod hladinou. V ten moment navíc automobil samovolně otevřel své dveře Falcon a tím podepsal svému majiteli definitivní rozsudek velmi nákladných oprav.

Lze jen odhadovat, co se vlastně stalo, proč řidič sjel se svým vozem do vodního kanálu. Na místo přivolaní zdravotníci muži nabízeli ošetření, ten jej však odmítl. Je tedy možné, že svou roli zde sehrál alkohol či jiné omamné látky. Automobil byl nakonec z vody vyzvednut jeřábem a odtažen.

Velká cibulová loupež

Nehoda v Nizozemí připomíná nedávnou událost z kanadského Langley. Zde byl odcizen Model S, který byl později nalezen na hladině místní řeky. Trochu podivným detailem celé této loupeže je ten fakt, že zloděj ve voze zanechal obří pytel naplněný cibulí.

Oba tyto případy utopených vozů Tesla dokazují, že automobily tohoto výrobce jsou sice schopné vznášet se nějaký čas na hladině, ovšem rozhodně bychom je nemohli nazvat obojživelnými. Poté co se automobil dostane do vody, není schopen jakéhokoliv pohybu, natož překonávání větších vzdáleností po vodní hladině. 

Elon a jeho ponorky

V roce 2016 přitom Elon Musk na svém twitteru napsal, že Model S je schopen na vodní hladině plavat tak dobře, že může být na krátkou chvíli použit jako člun. Dle Muska jsou hnací ústrojí vozu a jeho baterie natolik utěsněny, že jsou schopny nějaký čas zajistit vozu plovoucí schopnosti. Samozřejmě, že tento Muskův tweet byl myšlen nadlehčeně a spíše než schopnost vozu fungovat jako člun, měl Musk na mysli, že Tesla Model S nepůjde ihned ke dnu. Nicméně na Twitteru tehdy vzbudil velkou vlnu reakcí.

Musk je navíc sám velkým fandou obojživelných vozidel, což dokazuje i jeho nákup vozu Lotus Esprit z bondovky Špion, který mě miloval. Automobil, který se ve filmu představil i jako ponorka, zakoupil Musk na dražbě za více jak jeden milion amerických dolarů. Sám pak ke své koupi žertovně prohlásil:

„Byl jsem zklamaný, když jsem zjistil, že se automobil vlastně transformovat nemůže. Jediné co můžu nyní udělat, je vylepšit jej elektrickým pohonem Tesla a naučit jej skutečně se v ponorku přeměnit.“

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.