Žraloci vládnou oceánům už stovky milionů let. Stejně tak se ale dovedou skrývat, takže někdy není snadné je vystopovat. Jedna věc je ale spolehlivě prozradí. Je to žraločí environmentální DNA (eDNA), kterou žraloci trousí do okolí, ať chtějí či nechtějí.

Když vědci profiltrovali vzorky vody v okolí Nové Kaledonie v Tichém oceánu, objevili v nich DNA podstatně více druhů žraloků, než s kolika se v dané oblasti doposud setkali. Bylo mezi nimi šest druhů žraloků, které do té doby ani jednou nezahlédli během více než 3 tisíc ponorů. Nezaznamenala je ani žádná z 400 videopastí s návnadou.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Vody kolem Nové Kaledonie jsou těžce zasažené lidskou činností. Výzkum a sledování žraloků tak hraje důležitou roli v jejich ochraně. Stopování žraloků pomocí DNA teď podstatně rozšiřuje možnosti odborníků sledovat tyto mořské predátory a pomáhat jim, když je třeba.

Nápadný skalní ostroh s nepřehlédnutelným portálem dlouho skrýval své podzemní tajemství. Lidé znali pouze nevelkou sluj za jeskynním portálem, kde podle rozšířených legend přebývaly divoženky. Výskyt jeskyněk není dosud vědecky podložen, ovšem archeologické nálezy svědčí o tom, že prostora sloužila jako sídliště pravěkým lidem.

Objev podzemní Popelky

První průzkumné výkopy zde v 19. století prováděl Dr. Jindřich Wankel a systematický výzkum pak v letech 1898–1904 řídil Jan Knies. Tomu se podařilo odkrýt významné stopy po činnosti člověka v mladším paleolitu (starší doba kamenná). Nalezl šest ohnišť a množství kamenných a kostěných nástrojů. Navíc se v sedimentech portálu ukrývaly desetitisíce koster převážně drobných obratlovců z konce poslední doby ledové.

Zásadní podíl na objevech, ale i zpřístupnění jeskynního systému Balcarky měl ostrovský občan a poslanec Josef Šamalík. S pomocí virgule hledal na povrchu cesty do podzemí a 16. června roku 1923 se mu podařilo odhalit první podzemní prostory pod Balcarovou skálou. Svůj objev popsal následovně:

„Jeskyně není veliká, ale krásná. Vpředu jsou dvě kaple, v jedné dokonce kamenný oltář. Jsou bíle dekorované, zdobené travestýny a krápníky různých tvarů. Po pravé straně jest okraj jeskyně zdobený velkým množstvím bílých krápníků, rostodivně vytvořených. Prostora, jež byla balvany a hlinou zanesena, byla uvolněna, prolámán jiný vchod a zároveň jeskyňka zpřístupněna i z horní části. Celý vnitřek jeskyňky, nejen vrch a boční stěny, ale i spodek jest bílý a velkým množstvím krápníků zdobený. Z krápníků vyniká velký, na způsob turecké šavle zakřivený krápník, zvaný Handžár. Proti němu stojí kuželovitý stalagmit. Dělníci pojmenovali jeskyni mým jménem. Já ji však pojmenoval Popeluškou...“

Co žádné oko nevidělo

Josef Šamalík v nově objevené nevelké jeskyni pokračoval v průkopových pracích. Za silných zimních mrazů si pak v jednom místě na hřebeni Balcarovy skály povšiml roztátého sněhu. V těchto místech dělníci postupně uvolnili ucpávku z hlíny a kamenů a 22. února 1924 se podařilo proniknout do volných prostor. Tak byla objevena podstatná část dnes známé Balcarky. Nejkrásnější prostory ovšem na své objevitele stále čekaly. Nové jeskyně začal Šamalík upravovat a zpřístupňovat. Ačkoli přípravy provázely finanční problémy, za pomoci Akciové společnosti Moravský kras, která Balcarku vzala do své správy, byla jeskyně na Velikonoční neděli roku 1925 slavnostně otevřena pro veřejnost.

Nadšený objevitel pokračoval v průzkumech jeskyně i po zpřístupnění. Na počátku roku 1935 se před ním otevřela další část labyrintu s překrásnou krápníkovou výzdobou. Prostory Josefa Šamalíka ohromily: „Právě ve dnech 11. a 12. ledna roku 1935 prorazili jsme do nových prostorů, které svými útvary a krásou předčí všecky naše jeskyně. Opakuji zde, co jsem dne 23. ledna 1935 po prvních dojmech napsal do Selských hlasů: Jsem starým žurnalistou. Dvaačtyřicet roků píši do novin. Ale dnes musím kapitulovat, neboť to, co jsem viděl při magnesiovém osvětlení, opravdu nedovedu popsati. Když jsem se vrátil v poledne z dopolední výpravy od nových objevů, tázala se mne žena: Tak co tam máte? Odpověděl jsem: Žádné oko nevidělo, musíš se tam jít podívat, to se nedá vyjádřit....“ Objevitel dal novým prostorám jméno „Jubilejní dómy Masarykovy.“ Čerstvě odkryté prostory navazovaly na prohlídkovou trasu, takže k ní mohly být již 15. června téhož roku připojeny.

Když zmizel beton

Z čeho byl vlastně Josef Šamalík tak nadšený? Kromě běžných forem krápníkové výzdoby, které jsou vytvořeny v mnoha barevných odstínech a v nepřeberném množství, jsou v Balcarce rovněž krápníky méně obvyklé nebo vyloženě vzácné. Stěny jsou na mnoha místech pokryty tzv. hráškovými sintry – shluky kulovitých útvarů o velikosti několika milimetrů. Narůstají postupně kolem zrnek písku, který na stěnách ulpěl. V Galerii se na stalaktitech tvoří excentrické výrůstky. Utvářejí se na krápnících, ze kterých skapová voda vytryskuje boční stěnou. V Objevitelském dómu a Popelušce jsou stěny pokryty bílými a šedavými povlaky nickamínku. Tato neobvyklá měkká kašovitá forma sintru je tvořena směsí vodnatých minerálů vápníku a hořčíku a její vznik není zcela uspokojivě vysvětlen. Růst některých forem nickamínku pravděpodobně podporuje činnost mikroorganizmů.

V 50. letech minulého století prodělala prohlídková trasa Balcarky celkovou rekonstrukci. V roce 2001 byl vybudován nový moderní vstupní areál s provozní budovou a v období 2007–2009 proběhla opět generální rekonstrukce prohlídkové trasy. Během ní byla předělána elektroinstalace a osvětlení, zredukovány betonové chodníky, staré zábradlí bylo vyměněno za nerezové. Během tohoto posledního zásahu byly z jeskyně odstraněny také staré zídky a kamenné zakládky, které vznikly při prvních zpřístupňovacích pracích. Návštěvníkům se tak odkryly dlouho zatarasené prostory a odbočky. Když zmizel jednolitý beton, otevřela se ve vstupním portálu přirozená šikmo spadající propast, kterou dnes vede schodiště návštěvní trasy. Dnes je největší prostora osvětlena leddiodovými reflektory a ke staré prohlídkové trase byly připojeny další chodby a prostora zvaná Muzeum, kde byla vybudována archeologicko- paleontologická expozice.

Jak se rodila Balcarka

V blízkém okolí Balcarovy skály se nachází několik zajímavých povrchových krasových jevů. Přímo naproti v údolí nelze přehlédnout výrazný Blažkův závrt. Kruhová mísovitá propadlina má souvislost s dosud neznámým pokračováním rozsáhlého ponorového jeskynního systému Lopač. U silnice směrem k Macoše je výrazná skalka s několika jeskynními portály nazývaná „Vintoky“. Na druhé straně silnice se do podzemí propadá Krasovský potok.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Balcarka vznikala pravděpodobně ve starších třetihorách v období před bádenskou mořskou záplavou, která Moravský kras postihla před 15 miliony let. Jeskyně se nachází blízko hranice devonských vápenců a nekrasových kulmských hornin (droby, břidlice) a fungovala jako ponor ostrovských vod (dnes Krasovský potok a potok Lopač). Dlouhodobou výmolnou činností podzemních toků a částečným řícením stopů a stěn vznikl labyrint chodeb a prostor v několika patrech. Po bádenské záplavě došlo k výrazným změnám hydrologických poměrů a tím i ve vývoji jeskynních systémů na území celého Moravského krasu. Ostrovské vody si začaly prořezávat cestu v nižších úrovních Suchého žlebu a spolu s vilémovickými vodami tvoří rozsáhlý a dodnes z velké části neprozkoumaný jeskynní systém. Patří k němu i Balcarka.

Už o hodinu později se dostala ke slovu dvoustupňová pohonná jednotka na pevné palivo, k níž byla družice připojena a s jejíž pomocí následně přešla na přeletovou dráhu k sesterské planetě Země. Po třech korekcích trajektorie a 15 měsících letu vstoupil Magellan v srpnu 1990 na téměř polární, výstřední orbitu okolo Venuše s parametry 297 × 8 463 km. Hlavním úkolem bylo zmapovat radarem alespoň 70 % povrchu s rozlišením 120–300 m. Venuši totiž neustále halí hustá oblačnost, která podobný úkol znemožňuje pozemním teleskopům. 

Sonda se záplatou

Šest dní po dosažení oběžné dráhy postihla Magellan na dlouhých 15 hodin ztráta spojení se Zemí, ale poté se naštěstí podařilo kontakt obnovit. Když se o několik dní později situace opakovala a komunikační výpadek trval ještě o dvě hodiny déle, nahráli odborníci do sondy softwarovou záplatu, jež později za podobných okolností spustila okamžitý restart palubního počítače.

TIP: Měla Venuše kdysi globální oceán? Nové důkazy tomu nasvědčují 

Hlavní vědecká část mise započala 15. září 1990, kdy k Zemi zamířila první radarová data. Do května 1991 jich sonda odeslala úctyhodných 1 200 gigabytů, a zaměstnala tak odborné týmy na dlouhé roky dopředu. Mise se dočkala prodloužení a Magel­lan zvládl zmapovat 98 % povrchu planety. Současně měřil její magnetické pole a pro budoucí expedice testoval možnosti tzv. aerobrakingu, tedy snižování rychlosti a úpravy oběžné dráhy třením o plynný obal tělesa v nejnižších bodech trajektorie. 

V říjnu 1994 automat řízeně zanikl v atmosféře Venuše a o tamním prostředí posílal data až do úplného konce. Mimochodem, poprvé v historii tak byla řízeně a plánovaně zlikvidována aktivní meziplanetární sonda. Projekt stál celkem 680 milionů dolarů a zásadním způsobem rozšířil naše znalosti o nejteplejší planetě Sluneční soustavy. 

Podobně jako mnozí další tvorové z živočišné říše si alkohol neodepřou ani mouchy. Kdy a kolik si jej dopřejí, je ovšem podivuhodně provázáno s jejich pohlavním životem. Jak se totiž ukázalo, nabídnete-li samečkovi octomilky obecné potravu napuštěnou alkoholem a její nealkoholický ekvivalent, jeho výběr bude záviset na tom, zda ho v nedávné době odmítla samička. 

K uvedenému zjištění dospěli vědci z University of Missouri v americké Columbii. Badatelé již dříve věděli, že pokud octomilky pijí alkohol, aktivují se jim v mozku dráhy odměn a vyvolávají příjemný zážitek. Byli si rovněž vědomi, že právě sexuální interakce jsou pro zmíněný hmyz velmi důležité. Oba poznatky pak spojili do experimentu, při němž polovinu ze 24 samečků umístili k samičkám ochotným se pářit a druhou část dali k těm, které se již předtím pářily a další spojení odmítaly. Po čtyřech dnech přesunuli vědci samce do nádobek se dvěma druhy potravy – s alkoholem a bez něj. Ukázalo se, že odmítnutí jedinci vypili v průmětu čtyřikrát víc omamné tekutiny než jejich kolegové. 

Podle odborníků je za vším hladina tzv. neuropeptidu F: V mozku odmítnutých samců se totiž oproti ostatním vyskytovalo pouze poloviční množství zmíněné látky. U člověka existuje bílkovina na podobné bázi, neuropeptid Y, přičemž podle různých studií je například u lidí s depresemi její hladina mnohem nižší. 

Když si Olesja Schemjakowa vyrazila se svým synem na kavárny New Point nedaleko Curychu, nejspíš netušila, že půjde o nejdražší posezení v jejím životě. Při placení tato sedmatřicetiletá Ruska zadala místo částky pro spropitné pin ke své kartě (7686). Namísto necelých 24 franků za kávu a zákusek tak majiteli kavárny zaplatila 7710 franků (v přepočtu přes 160 tisíc korun). Na svůj omyl přišla až poté, když jí banka doručila výpis z účtu.

Šokovaná Ruska se pokusila celou záležitost vyreklamovat u své banky, ta ale její stížnost odmítla s tím, že nešlo o podvod a podobně Olesja dopadla i u švýcarské policie. Policisté zoufalé ženě doporučili obrátit se přímo na majitele kavárny.

Zpočátku vše vypadalo nadějně. Majitel kavárny slíbil Olesje vrátit podstatnou část omylem zaplacené částky. Později ale přestal komunikovat, peníze nevrátil, vyhlásil bankrot a kavárnu zrušil. „Nemůžu pochopit, jak je možné, že si majitel kavárny může nechat mé peníze a já s tím nemůžu nic udělat,“ postěžovala si naštvaná Ruska švýcarským novinářům. 

Kalašové jsou členy malého pákistánského kmene, který na cestovatele vždy působil tak trochu jako chiméra. Nejen kvůli svému pestrému oblečení a zvykům, ale především díky vzhledu jeho příslušníků. Mnoho Kalašů totiž vůbec nevypadá jako Pákistánci či Indové, ale spíše jako severští Evropané. Kalašové mají světlou kůži i vlasy a pronikavé, nejčastěji modré nebo zelené oči. Jak je to možné? I když si nad tím stále mnoho vědců láme hlavu, shodnout se nemohou. To sami Kalašové v tom mají jasno: Jejich prapředky byli vojáci makedonského krále Alexandra Velikého (podle některých verzí dokonce i sám Alexandr), které zmohlo dlouhé putování do Indie a věčné boje, takže se rozhodli, že se v Hindúkuši usadí. Někteří badatelé poukazují na podobnosti v kalašské a řecké mytologii a slovní zásobě. Genetický výzkum ale jejich řecký původ nepotvrdil.

Údolí nevěřících

Ať už jsou Kalašové potomky Řeků, nebo ne, rozhodně stojí za pozornost. Jsou příslušníky starobylého národa, který se od ostatních Pákistánců podstatně odlišuje. Sami sebe nazývají „černí“, asi podle tradičních dlouhých ženských černých šatů čeo. Pro muslimy jsou to kvůli svému specifickému náboženství jednoduše kafírové − nevěřící. Všichni Kalašové – podle odhadů už jich je jen tři až pět tisíc – žijí pouze ve třech izolovaných hindúkušských údolích Bumboret, Rumbur a Birir. Ta leží blízko hranice s Afghánistánem, asi čtyři sta kilometrů severně od pákistánského hlavního města Islámábádu. Jde o úzká, zalesněná a vysokými horami chráněná údolíčka, která se na první pohled nápadně podobají středomořským horám. Každým údolím protéká říčka, kterou Kalašové obratně využívají k zavlažování svých polí spolu s důmyslným zavlažovacím systémem, jenž svádí vodu z hor. Typickým produktem místní oblasti (i když netypickým pro muslimský Pákistán) je vinná réva, kterou používají i k výrobě tradičního vína.

Kalašské vesnice tvoří shluky velmi jednoduchých domků ze dřeva a hlíny, které Kalašové staví ve svazích údolí, asi padesát až sto metrů nad říčkami. Stavět domky tak vysoko má svůj důvod − o jarních povodních se zamrzlé potůčky mění v dravé řeky.

Kalašské „modelky”

Na rozdíl od muslimek v okolí žijí kalašské ženy velice svobodně. Nezahalují se a ani se nevyhýbají cizincům. Naopak, rády se zdobí, malují a užívají si pozornosti okolí. Své černé dlouhé šaty si vylepšují barevnými doplňky a náhrdelníky z korálků. Nikdy si prý nestříhají vlasy a splétají je do dlouhých copů, které si krášlí čelenkou z mušlí. Jsou proto vděčným motivem fotoaparátů projíždějících fotografů. Sem tam dokonce uvidíte kalašské ženy a muže, jak se navzájem objímají nebo líbají. Není pro ně problém kojit děti na veřejnosti nebo si dokonce samostatně vybrat manžela.

Kalašové se od ostatních Pákistánců liší i svou vírou. Jsou jedni z posledních pákistánských polyteistů. Předpokládá se, že kalašské náboženství je založeno na starobylém indoevropském základě, z něhož vychází jak indičtí védští bohové, tak bohové řečtí. Proto je možné, že mezi řeckými a kalašskými bohy nalezli někteří vědci určité shody. Například vládce jejich bohů Dezao některými svými rysy nápadně připomíná řeckého Dia. Kalašské náboženské obřady také dodnes zahrnují i obětování zvířat, úlitby a různé magické obřady.

Kalašové rovněž velmi dbají na rituální čistotu. Například ženy, které jsou těhotné nebo mají menses, jsou považovány za nečisté, a proto musí na nějaký čas opustit své domovy. Ukryjí se pod ochranu bohyně Dezalik do speciálního domku bašali nebo bašeleni. V těchto domech se také rodí a žena zde musí zůstat celých dvacet dní po porodu. Teprve když se rituálně očistí, může se vrátit do svého domu a znovu se zapojit do vesnického života.

Popíjení za zvuků bubnů

Kalašové slaví během roku několik slavností. Mezi nejvýznamnější patří Chaumos – oslava zimního slunovratu – kdy si připomínají zbožštělého hrdinu Balomaina. Kalašové věří, že během tohoto svátku Balomainův duch obchází jejich lid a sbírá přání, která potom odnese k Dezaovi. Festival trvá zhruba deset dnů, každý večer se tančí a hoduje. Muslimům není přístup povolen.

Zvláštní jsou i kalašské pohřební zvyky. Své mrtvé nepohřbívají do země, ale ukládají je do dřevěných rakví bez vík – prý aby nic nebránilo duši volně uniknout z těla. Vedlejším důsledkem takového počínání je ale i fakt, že nic nebrání také tomu, aby něco neproniklo do rakve. Kalašští mrtví se proto často stávají kořistí hindúkušských zvířat. Bez ladu a skladu se na jejich hřbitovech válí dřevěné rakve a kosti zemřelých vybělené větrem a zuby predátorů. Není asi nutné zdůrazňovat, že zápach, který se z nich line, není příliš libý. Proto se doporučuje turistům slabších povah, aby se kalašským hřbitovům raději vyhnuli. 

Jídlo ovlivňuje náš život. Platí to i pro menopauzu, tedy období, kdy u ženy dochází k útlumu funkce vaječníků a ke ztrátě plodnosti. Podle nového výzkumu zřejmě existují jídla, která přispívají k pozdějšímu nástupu menopauzy. Na druhou stranu některá jídla z našeho jídelníčku nástup menopauzy naopak urychlují.

Odborníci dospěli k závěru, že menopauzu oddalují čerstvé luštěniny - například hrášek nebo zelené fazole, ale i ryby bohaté na olej, jako je losos, sardinka nebo makrela. S časnější menopauzou je podle nich naopak spojená konzumace rýže nebo těstovin.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Výzkum se nezabýval tím, jaký by mohl být mechanismus takového působení. Také není jasné, zda jsou změny načasování menopauzy žádoucí anebo nikoliv. Časná menopauza například souvisí se zvýšeným rizikem srdečních chorob, osteoporózy a depresí. Zároveň ale také chrání před některými typy rakoviny, včetně rakoviny prsu, dělohy nebo vaječníku.

Oficiálně vládl rekordních 72 let, skutečně ale „pouhých“ 54 let, neboť v době, kdy zemřel jeho otec, mu byly pouhé 4 roky. Ludvík nastupoval na trůn ve velice nelehké době. Francie se tehdy nacházela v nezáviděníhodné pozici, vyčerpaná svým protihabsburským angažmá v závěrečné fázi třicetileté války. Netrvalo proto dlouho, a po několika špatných sklizních se země propadla do chaosu dvojí občanské války, takzvané frondy.

Občanská válka a konsolidace moci

Nejprve povstala Paříž proti zvyšování daní a proti regentské vládě kardinála Mazarina, který pokračoval v politice svého předchůdce, kardinála Richelieu (název povstání fronde – česky prak, se tradičně odvozuje od Pařížanů, kteří metali kameny do oken Mazarinových věrných). První konflikt se podařilo vyřešit smírem, leč proti Mazarinovi se záhy postavila vysoká šlechta a následná občanská válka postihla hlavně nevinné obyvatelstvo. Přišel hladomor a ruku v ruce s ním epidemie, které kosily vyhladovělé vesničany. Kardinál Mazarin se pak jako první ministr držel u moci dalších osm let, než pokojně zesnul.

Mladý Ludvík, který se doposud držel stranou od velké politiky, se rozhodl vzít otěže vlády do vlastních rukou. Jeho představy byly dozajista ovlivněny zkušenostmi s anarchií z dob frondy, kdy sám král byl několikrát v ohrožení života. Jako první cíl si (stejně jako Richelieu a Mazarin před ním) vytkl zkrocení nepokojné šlechty. Většina se jednoduše podřídila, někteří museli být zlomeni silou. Těm nejmocnějším a nejvlivnějším aristokratům, kterým král nemohl jen tak diktovat, naordinoval geniální panovník (namísto biče) cukr v podobě vysokých úřadů, kvůli jejichž vykonávání museli být neustále u dvora, kde už je měl Ludvík hezky pod dohledem.

Příliš horkokrevní šlechtici se mohli vybouřit v dobyvačných válkách, které byly rozpoutávány jednak kvůli územním ziskům, ale také coby elegantní řešení řady domácích problémů. Válčení samotné se nicméně poprvé po dlouhé době přeneslo za hranice království, takže země jako taková zažila dlouhé období relativního míru a pokoje. Paradoxně tedy za vlády Ludvíka XIV. rolníky více tížilo zimní období, když se francouzští vojáci stahovali zpátky do Francie, aby zde kvartýrovali během měsíců, kdy nebylo možno válčit, než léto, tradičně vyhrazené bojovým akcím.

Dvorský systém

Zpátky v srdci Francie, na zámcích okolo Paříže a později ve Versailles král vybudoval komplikované předivo vztahů a vzájemných závislostí, které udržovalo vysokou šlechtu v jeho bezprostřední blízkosti. Aristokraté, ministři a nejvyšší úředníci se museli přestěhovat do nejbližšího okolí panovníka, ideálně do přeplněných pokojů ve Versailles. Proto již netrávili svůj čas na venkovských panstvích, kde by na ně spíše působily odstředivé tendence jednotlivých krajů. 

Ludvík se totiž ze všech sil snažil centralizovat svou moc, podřídit si šlechtu přímou závislostí na své osobě, mít ji neustále na dohled a ve svých službách. Největší výsadou v celém království nebyly řády a úřady, ale privilegium pobývat v králově přítomnosti, možnost s ním hovořit, přednést mu svou poníženou žádost, či se jen podělit o názor. Lakmusovým papírkem, který definoval pozici každého dvořana, byl dvojí ceremoniál monarchova vstávání a ukládání ke spánku. Během ranní rutiny panovníka bylo právo vstupovat do královských pokojů odstupňováno do několika sledů; čím dříve mohl dvořan vstoupit, tím blíže měl k vladaři. Podobně bylo odstupňováno i večerní uléhání. 

Všední den krále slunce

Oproti všeobecně rozšířené představě trávil Ludvík XIV. většinu svých dní tvrdou a vyčerpávající prací. Celý dvůr se řídil denním rytmem panovníka, který začínal svůj den kolem osmé hodiny ceremoniálem malého a velkého vstávání. Během obvyklých ranních úkonů byli do králových pokojů vpouštěni dvořané, možná došlo i na malou audienci. Dopoledne se král účastnil zasedání některé z rad. Buď se jednalo o ministry ze státní rady, finanční radu či takzvanou radu depeší, ve které se řešily problémy jednotlivých regionů. Páteční dopoledne bylo většinou určeno radě svědomí, tedy záležitostem církve. 

Po radách následovala mše a kolem druhé hodiny oběd v menší společnosti. Pak se buď pokračovalo v radách, nebo v menší pracovní skupině, byly udělovány audience, přijímáni poslové, projednávaly se válečné záležitosti, plánovaly vojenské stavby. Po úmorném pracovním dni si král vyšetřil dvě hodiny na zábavu, balet, či hry a okolo desáté hodiny zasedl k večeři, u které pohostil větší společnost. Pak následovala už jen modlitba a ulehnutí ke spánku.

Válka jako osobní sport?

Často je Ludvíkovi vyčítáno, že si z dobyvačné války udělal osobní zábavu, která společně s astronomickými náklady na dvůr a reprezentaci neudržitelně zadlužila Francii. Do značné míry je to pravda. Král skutečně toužil po slávě – slávě, kterou mohl získat jen na válečném poli. V této době však válka v lokálním měřítku byla každodenní součástí evropské politiky a trvalo poměrně dlouho, než se sešla široká koalice, která by se neustávající expanzi francouzského království postavila. I přesto nakonec dokázal rozšířit hranice své země směrem na sever a na východ, do Flander, Franche-Comté, Alsaska. 

TIP: Přísná Marie Terezie: Nejslavnější matka Evropy

Největšího úspěchu se mu ale podařilo dosáhnout až na sklonku své vlády. Ve Španělsku totiž vymřela Habsburská dynastie a Ludvík, který se oženil se španělskou infantkou Marií Terezií Rakouskou, si jménem jejich dětí nárokoval španělský trůn. Třináctiletou válku s rakouskými Habsburky nakonec vyhrál, několikasetletý sen francouzských králů o vymanění se z habsburského obklíčení se tak naplnil. V podepsané mírové smlouvě byl nicméně přece jen donucen trochu umenšit svůj triumf. Na španělský trůn nastoupil panovník z rodu Bourbonů – mladší vnuk Ludvíka XIV. – obě země se ale nesměly spojit pod stejným panovníkem. A možná právě díky tomu sedí potomci krále Slunce na španělském trůnu dodnes.