Iráckými soupeři íránských AH-1J nebylo nic jiného než známé stroje Mil Mi-24, jimž se v kódovém systému NATO přidělilo označení „Hind“ (Laň). Vzhledem k designu, který rozhodně není štíhlý a elegantní jako laň, je však daleko přiléhavější přezdívka od ruských pilotů, kteří svému stroji většinou říkají „Krokodýl“.

Zlepšování možností „Krokodýla“ 

Koncept Mi-24 byl vymyšlen do značné míry coby odpověď na efektivitu bitevníků AH-1 Cobra, ovšem sovětská armáda žádala víc. Jestliže AH-1 byl cosi jako „létající tank“, kancelář Mil navrhovala „létající bojové vozidlo pěchoty“, neboť její stroj může přepravovat až osm vyzbrojených mužů. Jeho osádka je většinou dvoučlenná a stejně jako u AH-1 ji tvoří pilot a střelec, nabízí však místo také pro třetího letce v roli technika a radisty. Poprvé se vznesl 19. září 1969, přičemž jeho první verze Mi-24A se od dnes známé podoby hodně lišila, neboť měla prosklenou hranatou kabinu, v jejímž čele se nacházel jednohlavňový 12,7mm kulomet A-12,7.

Předchozí část: Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind (1)

Teprve u verze Mi-24D byl použit čtyřhlavňový kulomet 9A624 (čili Jak-B) ve věžičce pod dvěma zakulacenými kokpity, což se stalo standardním řešením i u všech dalších verzí. „Déčko“, pro vývoz označované také Mi-25, mohlo nosit i protitankové řízené rakety Falanga s naváděním po drátě, avšak sovětské vzdušné síly považovaly za definitivní podobu až helikoptéru Mi-24V (exportní jméno Mi-35) se schopností nést výkonnější střely Šturm s bezdrátovým naváděním.

Obě tyto verze prodělaly intenzivní nasazení v Afghánistánu, ačkoliv tam přišly protitankové řízené rakety ke slovu jen omezeně. O to větší význam ale měly jiné položky z arzenálu „Krokodýla“, jenž se v praxi uplatňoval značně podobně jako první verze amerického AH-1, a tudíž pro pozemní síly plnil především roli „létajícího dělostřelectva“.

Nejužívanější bitevní vrtulník

Ve srovnání s AH-1 totiž mohl dopravit mnohem více výzbroje, například čtyři raketnice, každou se 32 neřízenými raketami ráže 57 mm či 20 raketami ráže 80 mm. Dodnes zůstává jediným bitevním vrtulníkem, do jehož standardní výzbroje náležejí i letecké pumy (v současnosti už se užívají jen výjimečně). V praxi se nejvíce uplatňovala právě kombinace neřízených raket a příďového kulometu, občas přicházely ke slovu i zavěšené kontejnery s 23mm kanony, kulomety ráže 12,7 a 7,62 mm a 30mm granátomety.

Takto se koneckonců vyzbrojovaly také bitevníky Mi-24D a Mi-24V v československém a pak českém letectvu, jež dosud provozuje lehce modernizované stroje Mi-35 (byť se o nich většinou dosud hovoří jako o Mi-24V). „Krokodýl“ je nepochybně nejpoužívanějším bitevním vrtulníkem světa, protože získal znaky ozbrojených sil více než padesáti různých států a prodělal nasazení ve zhruba třiceti ozbrojených konfliktech.

Mi-24D

• OSÁDKA: 2–3 muži
• CELKOVÁ DÉLKA: 21,35 m
• DÉLKA TRUPU: 17,51 m
• PRŮMĚR NOSNÉHO ROTORU: 17,30 m
• PRŮMĚR OCASNÍHO ROTORU: 3,91 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 8 340 kg
• MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 11 500 kg
• TYP MOTORŮ: Izotov TV3-117V
• VÝKON MOTORŮ: 2× 1 640 kW
• MAX. RYCHLOST: 320 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 595 km
• DYNAMICKÝ DOSTUP: 4 800 m
• INTEGRÁLNÍ VÝZBROJ: 12,7mm kulomet 9A624
• EXTERNÍ VÝZBROJ: max. 1 500 kg 

Proti šáhovi

Mezi nejintenzivnější se řadila irácko-íránská válka, do které mohlo promluvit celkem zhruba 40 exemplářů na straně Iráku, jenž disponoval stroji variant Mi-24A a Mi-24D (formálně značenými Mi-25). Iráčané si je velice oblíbili díky jejich rychlosti, doletu, odolnosti i velké nosnosti zbraní, zatímco slabinu reprezentovaly málo účinné protitankové rakety Falanga. Postupně ale byla vypracována taktika, v rámci níž irácké Mi-24 s neřízenými raketami spolupracovaly s vrtulníky SA 342 Gazelle, které nesly výkonné řízené střely HOT.

Iráčtí piloti si nárokovali 53 sestřelených íránských helikoptér (z toho asi deset AH-1J), a dokonce jednu nadzvukovou stíhačku F-4 Phantom II, byť tento poslední údaj se leckdy zpochybňuje. Stroje Mi-24 se však v každém případě osvědčily, což nepřímo dokazuje i fakt, že nově dodané stroje Mi-35M dnes ve službách Iráku bojují proti zbytkům Islámského státu. 

Výsledky vzájemných soubojů

K prvnímu střetnutí iráckých a íránských helikoptér došlo už krátce po vypuknutí války, a sice v listopadu 1980. Dvojice AH-1J vypustila své rakety TOW proti dvěma Mi-24, z nichž jeden byl zničen ihned a druhý utrpěl poškození, kvůli němuž záhy havaroval. Podobně tomu bylo v dubnu 1981, kdy Íránci údajně opět zničili dva Mi-24 bez vlastních ztrát. V průběhu let 1983 a 1984 se naopak dařilo Iráčanům, kteří si nárokovali celkem sedm sestřelů AH-1J, jichž dosáhli palbou kulometů 9A624, neřízenými raketami S-5 ráže 57 mm a střelami Falanga.

Pak došlo 13. února 1986 k souboji, v němž každá strana přišla o jeden bitevník. O tři dny později, tedy 16. února, byl íránský AH-1J sestřelen kulometem Mi-24, avšak dva dny poté byl naopak irácký Mi-24 zničen raketami íránské cobry. K poslednímu utkání došlo 22. května 1986, kdy vítězství patřilo iráckému stroji.

Celkově bylo ve vzájemných soubojích sestřeleno deset íránských a šest iráckých vrtulníků. Íránské AH-1J byly obratnější a měly k dispozici moderní rakety TOW, kdežto irácké Mi-24 mohly těžit ze své větší rychlosti a odolnosti. Se srovnáním technických parametrů ovšem nevystačíme, protože (jako obvykle) hrály velkou roli i osádky. Írán měl totiž zpočátku výtečný personál, ale nový islamistický režim se pilotů z šáhových časů postupně zbavoval a střídal je ideologicky spolehlivějšími, jenže odborně méně zdatnými letci. Patrně také proto se íránským helikoptérám AH-1J nejdříve značně dařilo, později se karta obrátila ve prospěch iráckých bitevníků Mi-24.

S manželem Lotharem založila Tanja před dvaceti pěti lety v Německu významné sokolnické centrum ve Wildparku Lüneburger Heide nedaleko Hamburgu. Wildpark je v současnosti v Německu považován za nejvýznamnější nejen svou rozlohou a vybavením, ale i počtem chovaných druhů zvířat obývajících mírné podnebné pásmo. Postupem času se Tanja stále více začala zaměřovat na vlky. V posledních letech se největším psovitým šelmám věnuje takřka výhradně.

První kroky se Sněhovou vločkou

„Zpočátku jsem neměla s vlky žádné zkušenosti,“ svěřuje se Tanja Askani. „Navštěvovala jsem kolegy, kteří vlky chovali, ale jako žena jsem se často setkávala s podceňováním a nedůvěrou. Navíc měl každý jiné, často velmi protichůdné zkušenosti a jiné zaručené recepty. Proto jsem začala lopotně hledat vlastní cestu.“

První vlče, které měla Tanja příležitost odchovat na láhvi, se v jejích rukou ocitlo neplánovaně. „Ve výběhu polárních vlků se odehrála tragédie,“ vzpomíná Tanja. „Už čtrnáctiletá vlčice čekala mláďata. Ošetřovatel pak ve výběhu nalezl mrtvou mámu, dvě mrtvá vlčata a jednu samičku – takřka umírající. Pitva později ukázala, že vlčí matka měla v sobě mrtvý plod a svým mlékem v podstatě otrávila i mláďata. Malé chlupaté nic, které mi manžel přinesl, a které se ocitlo na pokraji smrti, vyburcovalo mou snahu o zoufalou záchranu života. Dala jsem jí jméno Flocke – Sněhová vločka.“

Malá Flocke dostala po speciálním mléku úporný průjem a její stav se ještě zhoršoval. Objevila se však nečekaná záchrana – osmiletá fenka německého drsnosrstého ohaře Senta. „Všimla jsem si, že naše Senta produkuje mléko, přestože neměla štěňata. To se občas u psů stává,“ vypráví Tanja. „Tuto vlastnost zdědili psi po svých předcích – vlcích. Když ve volné přírodě matka vlčice zahyne, ujme se sirotků další vlčice ve smečce, kojí je a vychovává. Je tak zajištěno zachování rodu.“ Senta vlče nejdříve jen trpěla, později se mu stala pečlivou náhradní mámou.

Boj o místo ve smečce

To, že mladičká vlčice získala „macechu“, docela změnilo její psychiku. „Jelikož Senta převzala roli matky, já, která jsem jí byla nejblíž, mám přisouzenou roli sourozence,“ vysvětluje Tanja Askani. Lothar a Katy (manžel a dcera Tanji; pozn. aut.) jsou pro ni zbývající smečka.“

„Jako sourozenec Flocke s ní boxuji ve stejné kategorii. Chce mi ukázat, že je silnější. Nezbývá mi nic jiného, než s ní o své postavení bojovat – jako vlk. Když na mne Flocke zavrčí, odpovím jí vrčením, když mě kousne, kousnu ji taky. Převrátím ji na záda a tlačím k podlaze, až se vzdá. Tak to probíhá dva týdny. Vždy znovu mě kouše, vždy znovu musím být zlá. Přitom je Flocke teď tak roztomilá, že se musím přemáhat, abych ji po takové konfrontaci neutěšovala v náručí. Musím být důsledná, jinak by se všechno zas vrátilo do starých kolejí. Agresivita vlčete se den ode dne zmenšuje. A když mě jednoho rána zdraví vrtěním ocásku, slzím štěstím.“

Plný vlčí život

Tanja, která se vždy snažila poskytnout Flocke co nejvíce podnětů, s ní zažila četné ožehavé situace. Během mnohahodinových výletů nebyla nouze o nečekaná setkání s jezdci na koních, s lidmi venčícími psy, cyklisty nebo s rekreačními běžci, jimž Flocke vášnivě strhávala trenýrky. Jednou skončili ve větvích stromů i lesní dělníci z Polska. Ostatně Flocke si sama nacházela povyražení při ničitelských výpravách v domě manželů Askaniových.

TIP: Nedávno vyšla kniha Tanji Askani nazvaná Naše vlčice Flocke i v češtině. O jeden ze tří výtisků můžete soutěžit ZDE

„Ochočený neznamená pro divoké zvíře totéž, co poslušný nebo kontrolovatelný. Čím je zvíře krotší, tím větší je jeho potencionál agresivity,“ shrnuje svoje zkušenosti Tanja. Flocke se nakonec ve výběhu ve zralém věku vážně zranila a zahynula. Měla ovšem za sebou plný vlčí život včetně vztahu s Princem, dlouholetým vlčím druhem.

Čerstvá krev Malé sestry

„Když se před lety jedné naší vlčici narodila mláďata s rozštěpem horního patra, která nemohla sát ani pít, pátrala jsem po příčině,“ vzpomíná Tanja Askani. „Zjistila jsem, že všichni naši vlci pocházejí z malé smečky, kterou přivezl profesor Grzimek do frankfurtské zoo asi před padesáti lety. Úzká příbuznost se projevila! Proto jsem začala usilovat o dovoz čerstvé vlčí krve z Kanady.“

Cesta za snem však nebývá jednoduchá. Nejprve v roce 2009 dovezení malé vlčice ztroskotalo kvůli onemocnění celého vrhu. V roce 2010 zase návrat s třemi vlčaty (Tanja musela odebrat celý vrh, přičemž dvě další vlčata si vzali jiní chovatelé) na několik dní zastavila erupce islandského vulkánu Eyjafjallajökull. Mnohadenní čekání na odlet s maličkými vlčaty na letišti i po hotelech Tanje na klidu nepřidalo. Nakonec se ale konečně ocitla s malou vlčicí, jejíž babička ještě žila v divočině, ve svém německém domě. „Jméno jsem měla vybrané dávno předem,“ směje se Tanja. „Jmenuje se Naaja, což v jazyce Inuitů znamená Malá sestra.“

Vlčí team building

Problém nastal, když se malá Naaja měla přidružit ke dvěma dospělým arktickým vlkům ve výběhu. Ti se k ní chovali neuvěřitelně přátelsky, ale malá dračice na ně vrčela a prokusovala jim čenichy. Skrývala se v noře a odmítala dospělé vlky přijmout.

„Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Nakonec jsem si řekla, že „team building“ nic nemůže pokazit. Vzala jsem Norana (jeden z dospělých vlků; pozn. aut.) a Naaju k řece a ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Naaja ještě neměla s tekoucí vodou zkušenosti a ve všem napodobovala Norana. Po nějaké době Naaja k dospělým vlkům konečně přilnula.“

Vazby jsou zásadní

Za dlouhá léta, po něž se Tanja vlkům věnuje, získala množství užitečných poznatků: „Při chovu vlků v zajetí se lidé dopouštějí zásadní chyby, když chovají sourozence. Po dospění mezi nimi nutně vypuká konkurenční boj, který může končit vážným zraněním nebo smrtí zvířete. V té době totiž ve volné přírodě mladí vlci opouštějí rodnou smečku a hledají si životního partnera a vlastní teritorium. Ze všech sil se snažím chovat vyvážené rodinné smečky, které se blíží složení smeček vlků ve volné přírodě,“ vysvětluje Tanja.

Aby byla vytvořena vazba vlka na člověka, je třeba vypiplat šelmu od maličkého štěněte. „Nejlepší je odchovat na láhvi již několikadenní vlče,“ tvrdí Tanja. „Pak je vytvořena vazba: matka - dítě. Jenom pak můžete v dospělosti šelmy bez zbytečných stresů očkovat a provádět jiné lehčí veterinární zákroky. Uspávání v sobě vždy skrývá rizika a je třeba je užívat jen v nezbytných případech.“

Respekt je stále nutný

„Nepotřebuji psychology ani psychiatry,“ směje se Tanja Askani. „Stačí, abych se prošla mezi vlky, a hlavu mám pročištěnou a odpočatou.“ Tanja však své šelmy v žádném případě nepodceňuje a dobře ví, že je nutno je maximálně respektovat. Vlci chovaní v zajetí ztrácejí před člověkem přirozenou plachost a respekt. Jeden z vlků se již pokusil napadnout Tanjinu pomocnici při krmení na srně (oběti autonehody) a Tanja uhájila její zdravou kůži jen s největším nasazením.

TIP: Šelma v klatbě: Vlci obdivovaní i pronásledovaní

„Když mám v parku ve výběhu přednášku o vlcích, stojí kolega mezi diváky a vše sleduje,“ informuje Tanja Askani. „Kdyby se něco seběhlo, přispěchá mi na pomoc. Vlci jsou na lidi zvyklí, přizpůsobí se, ale stále jsou to šelmy, které mají neuvěřitelnou sílu. Vlka nadopovaného adrenalinem neudrží ani čtyři chlapi.“

Přestože je helium druhým nejběžnějším prvkem ve vesmíru (po vodíku), doposud jsme jej objevili jen v rámci naší Sluneční soustavy. Dostatek tohoto prvku se vyskytuje na Slunci a tvoří i podstatnou část atmosfér Jupiteru a Saturnu. U planet nacházejících se mimo naši Soustavu se to, i přes usilovnou snahu vědců, až doposud nedařilo.

První exoplanetou, u které vědci objevili helium, je tak WASP-107b, od níž nás dělí zhruba 200 světelných let. Množství vzácného plynu je v atmosféře této exoplanety ovšem enormní – podle vědců héliem nafouknutá atmosféra sahá do vzdálenosti desítek tisíc kilometrů od povrchu planety.

Extrémně nafouknutá atmosféra ovšem způsobuje únik plynů do vesmíru. Podle odhadů vědců zmizí během miliardy let 0,1 až 4 % celkové hmotnosti exoplanety v nenávratnu. WASP-107b je přitom podobně velká jako Jupiter, její hmotnost je ale jen osminová.

Objev podle vyjádření vědců demonstruje možnosti Hubbleova vesmírného teleskopu v infračerveném spektru při studiu rozsáhlých atmosfér exoplanet.

V sobotu 5. května by měl vyrazit na cestu k Marsu robotický modul InSight. Na rudé planetě bude jako první zařízení zkoumat vnitřní stavbu Marsu. InSight se ale na cestu nevydává úplně sám.

Planetární sondu budou doprovázet dva totožné cubesaty NASA, kterým konstruktéři přezdívají Wall-E a Eva, podle hlavních hrdinů animovaného filmu „Wall-E“ společnosti Pixar z roku 2008. Pokud doletí k Marsu, tak se stanou prvními cubesaty u jiné planety.

Wall-E a Eva poletí k Marsu

Oficiálně se cubesaty jmenují Mars Cube One (MarCO). Do vesmíru poletí InSight i cubesaty v nosné raketě Atlas V, která odstartuje z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii. Půjde o historicky první meziplanetární let ze západního pobřeží USA.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Cubesaty Wall-E a Eva poletí k Marsu samostatně a měly by prolétnout kolem planety. Budou sice vysílat na Zemi data o sondě InSight, ta ale bude se Zemí komunikovat prostřednictvím jiných sond NASA na oběžné dráze Marsu. Klíčovým úkolem cubesatů je vyzkoušet tuto technologii za oběžnou dráhou Země a předvést, jak by se maličké sondy mohly uplatnit ve výzkumu Sluneční soustavy.

Kalifornie má odjakživa hodně proměnlivé podnebí. Střídají se tam horká suchá léta s vlhkými zimami. V poslední době to už ale zabíhá do extrému. Kalifornie zažívá trýznivá sucha, po nichž následují devastující záplavy.

Vědci jsou přesvědčeni, že jde jen o začátek. Kalifornie podle nich vstoupila do období střídání extrémů. Každých pár desetiletí tam mohou očekávat megazáplavy, které pravděpodobně poškodí vodní infrastrukturu.

TIP: Vítězství života: Údolí smrti v Kalifornii rozkvetlo nejvíce za poslední desetiletí

V Kalifornii doposud vzpomínají na Velkou potopu, která se odehrála v zimě roku 1862. Tehdy v Kalifornii a okolních státech po několika letech sucha několik týdnů nepřetržitě pršelo. Z údolí Sacramento Valley se stalo vnitrozemské moře a zahynuly tisíce lidí. Podle vědců se postupně zvyšuje pravděpodobnost, že k takové potopě dojde znovu.

Výstava Cosmos Discovery mapuje vývoj pilotovaných kosmických letů od počátků až do současnosti. Obsahuje přes 200 originálních exponátů z USA, Sovětského svazu a Ruska, reálné modely raket a raketoplánů, a také unikátní dobové dokumenty.

Návštěvníci na výstavě uvidí ruský Sputnik, Lajku i Gagarina. Nechybí americký lunární program Apollo ani ruský Lunochod. Je zde obrovský model americké rakety Saturn, část řídícího střediska v Houstonu a také originál ruské lodi Sojuz.

Pestrá je i přehlídka kosmických skafandrů. Největší pozornost upoutají originální exponáty z kosmických letů. Odborníci ocení originální část motoru F1 z americké rakety Saturn 5, která vynesla loď Apollo na Měsíc. Díky výstavě Cosmos Discovery tento motor poprvé opustil hranice USA. Nejnovějším exponátem výstavy je průchozí model ruské orbitální stanice MIR, ve kterém je opticky navozena atmosféra stavu bez tíže.

Výstavu Cosmos Discovery můžou fanoušci kosmonautiky v Brně navštívit až do 31. srpna.

Někteří autoři se domnívají, že plaménky v Japonsku už dříve rostly ve volné přírodě a později byly vyhubeny. Jisté je, že v tomto období se v tam začaly pěstovat v zahradách a zahradníci získali křížením první barevné mutace.

V roce 1837 rostliny poprvé přivezl do kontinentální Evropy Holanďan von Siebold, později následovaly sběry Roberta Fortuneho (1863). Teprve tyto sbírky poskytly dostatečný genetický potenciál pro vznik velkokvětých odrůd, jaké známe dnes. Okrasné plaménky se postupně rozšířily po celé Evropě a dnes je považujeme za tradiční rostliny selských zahrad. Ti, kdo chtějí plaménky vysadit na své zahradě, mají k dispozici několik set odrůd.

Botanické druhy plaménků měly své místo v medicíně, například indiáni používali C. ligusticifolia v malém množství při léčbě migrény. Tento druh, ačkoliv je jedovatý, sloužil i jako pálivé koření. Ohebné a pružné stonky liánovitých druhů byly někdy dostatečnou náhradou pletených provazů.

Plamének plotní (Clematis vitalba)

Po vinné révě jde o naši nejmohutnější liánu, která dorůstá délky pěti a více metrů. Dřevnatějící stonek může mít až 3 cm v průměru. Má lichozpeřené listy s dlouhými řapíky, které se dokáží otočit okolo podkladu, a tak přidržují rostlinu. Mléčně bílé, na vnější straně zelenavé květy voní podobně jako květy hlohu po trimetylaminu.

Výška: i přes 5 metrů
Barva květu: krémově bílá
Rozšíření: Středozemí, západní a střední Evropa, Turecko. Na východ po Ukrajinu a Kavkaz. U nás je původní na jižní Moravě, jinde zplanělý.
Ekologie: lužní lesy, křoviny podél vodních toků, druhotně na rumištích či neudržovaných zahradách

Plamének alpský (Clematis alpina)

Menší plamének, který se pne či poléhá po skalách. Dorůstá délky kolem dvou metrů, většinou je menší. Listy se ovíjí kolem podkladu. Modré květy se objevují koncem května a června. Podobné rostliny se vyskytují v severní Evropě, na Sibiři a v asijských pohořích až po Koreu. Dříve byly popisovány jako poddruhy plaménku alpského, dnes jsou považovány za samostatné druhy.

Výška: do 2 metrů
Barva květu: fialově modrá
Rozšíření: Alpy, Karpaty, Balkán
Ekologie: přistíněné vlhké zarostlé skály, křoviny, většinou na vápenitém podloží obvykle v horách; v Alpách roste až do výšky 2 000 metrů
Status: chráněný druh na Slovensku, Německu, Rakousku a Srbsku

TIP: Nejvýkonnějšími letci na Zemi jsou nenápadné malé vážky

Plamének vlašský (Clematis viticella)

Má lichozpeřené listy složené z 5–7 lístků. Květy vyrůstají obvykle jednotlivě na vrcholech větví i v úžlabí listů, jsou nejčastěji modré, fialové, vzácněji červené. Tento plamének má menší široce zvonkovité květy se čtyřmi okvětními lístky.

Výška: 3–4 metry
Barva květu: modrá, fialová, červená
Rozšíření: Itálie, Balkán, Turecko, v horách roste do výšky 600 metrů, zplaňuje ve Středomoří, v západní Evropě a v USA
Ekologie: světlé lesy, křovinaté stráně

Slovníček

lichozpeřené listy – tedy složené čepele s lichým počtem lístků, zakončené koncovým lístkem; jejich protipólem jsou listy sudozpeřené.

Pro čtyřicetiletou Mao Ja je kamera, která dokáže rozeznávat tváře, užitečnou pomůckou. Dovoluje jí dostat se do bytu jednoduše a bez zdržování. „Když nesu v obou rukách nákupní tašky, tak jen stačí, abych se podívala nahoru do objektivu, a dveře se samy otevřou. A je to taky dobré pro děti, protože pořád někde ztrácejí klíče,“ vysvětluje Mao. 

Jenže pro policii mají tyto kamery, jež nahradily staré magnetické karty, úplně jiný význam a slouží odlišným účelům. Muži zákona konečně vědí, kdo do bytového komplexu v Čchung-čchingu přichází a kdo jej opouští. A pokud záběry porovnají s obrovskou národní databází fotografií občanů, kterou důsledně pročeše umělá inteligence, mohou identifikovat problémové jedince, kteří by jinak spravedlnosti proklouzli. 

Žhavá novinka

Skenování tváří představuje v Číně nejostřeji diskutovanou technologii. Banky, letiště, hotely, a dokonce i veřejné toalety nyní zkoušejí ověřit totožnost lidí pomocí této analýzy. Nicméně zdaleka největší zájem o její zavedení projevuje nepříliš překvapivě policie a bezpečnostní složky. Pilotní program rozběhnutý v Čchung-čchingu tvoří pouze malý zlomek ambiciózního plánu, známého jako „Süe-liang“ neboli „ostrý zrak“. Jeho záměrem je integrovat bezpečnostní kamery, které už dnes snímají silnice, nákupní centra a nádražní uzly, se soukromými kamerami v domech. Všechna zařízení se pak spojí do jediného masivního sledovacího systému, v němž budou volně proudit data.

Obrovský příval informací bude analyzovat umělá inteligence, která současně rozezná neobvyklé chování, bude sledovat podezřelé a případně předpoví, kde může dojít ke zločinu. Jak ukazují vládní dokumenty, dozoru se nevyhne nikdo z 1,4miliardové populace. Na konci řetězce se všechny získané poznatky automaticky úhledně vytřídí a vloží do „policejního cloudu“. Ten bude u každého občana obsahovat lékařské či kriminální záznamy, zakoupené jízdenky, on-line objednávky, a dokonce i komentáře ze sociálních sítí. 

Cílem obrovského podniku je sledovat, kde se lidé nacházejí, co mají „za lubem“, v co věří a s kým se stýkají. Vše se nakonec odrazí v tzv. sociálním kreditu, jehož výše jasně ukáže, zda vláda považuje daného jedince za důvěryhodného. 

Vlhký státní sen

Podle policejního reportu má 90 % zločinů v bytovém komplexu v Čchung-čchingu na svědomí jen 10 % lidí, kteří tam nejsou registrováni jako rezidenti. „Pomocí skenování tváře dokážeme určit, kdo sem patří a kdo ne, známe časy příchodů, kdo zde tráví noc a jak často. Dokážeme tak mezi běžnou populací vyfiltrovat podezřelé,“ tvrdí zpráva, kterou dostal deník The Washington Post k nahlédnutí.  

Podle německého vědce Adriana Zenze, jenž v západočínské provincii Sin-ťiang zkoumal tamní bezpečnostní opatření a policejní aparát, touží vláda po absolutní kontrole velké a neklidné populace: „Sledovací technologie jí konečně dávají pocit, že může dohlížet na životy lidí, což dlouho představovalo jen těžce uskutečnitelný sen.“

Ve svém úsilí postupuje vedení lidové republiky ruku v ruce s místním technologickým průmyslem, ať už jde o zavedené giganty, nebo o nové start-upy s čínskými absolventy amerických univerzit a s bývalými zaměstnanci Googlu či Microsoftu. Zdá se, že všichni tito lidé „radostně“ přehlížejí fakt, že pomáhají vytvářet moderní totalitní stát. 

Ostrý zrak mas

Název sledovacího projektu se inspiroval komunistickým sloganem „masy mají ostrý zrak“ a odkazuje ke snaze Maa Ce-tunga přinutit každého občana, aby špehoval všechny ostatní. Podle tvůrců je cílem zamířit reflektor do veškerých temných koutů země, aby mohla vláda potírat zločin, jenž v šeru kvete. 

Ostré oči se také snaží opět mobilizovat uliční výbory a slídivé sousedy, kteří dlouhá léta fungovali jako spolehliví informátoři. Podle státních médií teď mohou někteří z nich zapnout televizi nebo aplikaci na telefonu a sledovat záznamy z bezpečnostních kamer, aby policii obratem nahlásili podezřelou aktivitu: auto bez poznávací značky či hádku, která se promění ve rvačku. Podle oficiálních vládních dokumentů má být systém do roku 2020 „všudypřítomný, kompletně propojený, vždy fungující a plně kontrolovatelný“. 

Nemalé ambice

Čína nezůstává v podobných experimentech osamocená. Americký Identifikační systém příští generace (Next Generation Identification System) využívaný FBI srovnává tváře s národní databází kriminálních portrétů. Policejní orgány napříč Spojenými státy používají už řadu let algoritmy, jež předpovídají, kde existuje nejvyšší riziko spáchání zločinu. V roce 2014 identifikovala chicagská policie pomocí skenování tváře zloděje, kterého následně odsoudili. Britští muži zákona dokázali pomocí japonského programu NeoFace Watch zadržet ozbrojeného jedince, jenž se snažil splynout s davem. S 62 miliony bezpečnostních kamer (údaj z roku 2016) mají USA vyšší pokrytí na hlavu než Čína, kde se nachází asi 172 milionů sledovacích zařízení. 

TIP: Strana, vlast a národ: Čínská vize výchovy občanů budoucnosti

Nicméně v jednom se říše středu od Ameriky liší – a sice ambicemi, jež do sledování vkládá. Západní bezpečnostní agentury používají skenovací software, aby odhalily a zadržely kriminálníky, nikoliv aby měly pod kontrolou nepohodlné aktivisty či disidenty. Čína se snaží dosáhnout několika cílů zaráz: dominovat v nově se rozvíjejícím průmyslu umělé inteligence, využít analýzu tzv. velkých dat k dohledu nad všemi aspekty společnosti a zajistit si efektivnější kontrolu populace než kdy dřív. 

Na možnost výskytu padělků v muzeu upozornil historik umění Eric Forcada. Instituce poté vytvořila expertní komisi a ta po prověření obrazů došla k závěru, že 82 ze 140 exponátů nenamaloval Terrus. Na některých z nich jsou například budovy postavené až po malířově smrti. Městečko Elne za obrazy v průběhu 20 let dohromady zaplatilo přibližně 160 000 eur (v přepočtu přes čtyři miliony korun).

TIP: Z mazanice za pár korun se vyklubal obraz namalovaný Adolfem Hitlerem

Starosta Elne Yves Barniol označil situaci za „katastrofu“ a omluvil se všem návštěvníkům, kteří si do muzea zakoupili lístek. „Je to nepřijatelné. Doufám, že zjistíme, kdo je za to zodpovědný,“ řekl Barniol. Místní policie případ vyšetřuje a tvrdí, že by se podvod mohl týkat i tvorby dalších umělců z regionu.

Kdo by si nechtěl pamatovat své sny? Většinou se ale ráno tak trochu vykouří z hlavy. Australští vědci nedávno zjistili, že jeden z vitamínů výrazně podporuje schopnost zapamatovat si sny. Rovněž doufají, že by pomocí tohoto vitamínu mohli vyvolávat lucidní snění, tedy stav, kdy si člověk uvědomí, že sní, a může sen ovládat.

Experiment se stovkou dobrovolníků ukázal, že takto na lidi účinkuje vitamín B6. Zajímavé bylo, že podávání B komplexu, tedy všech vitamínů skupiny B najednou, takové účinky na sny nemá. Vědci se domnívají, že některý z dalších vitamínů B funguje v tomto případě opačně než vitamín B6.

TIP: Jak na léčbu závažných popálenin? Receptem je vitamín D

Zatím není jasné, jak vlastně vitamín B6 na snění účinkuje. Pokud se potvrdí, že tento vitamín také podporuje stavy lucidního snění, mohlo by to pomoci v léčbě rozmanitých psychických potíží i při rehabilitaci po vážných fyzických zraněních.