Vídeň, léta Páně 1552: „Toho léta 18. dne července k osmé hodině po půlnoci narodil se ve Vídni Rudolf, toho jména Druhý, římský, císař, uherský a český král, pán náš nejmilostivější, císaře Maxmiliána II. druhý syn.“ Tak praví virtuální Habsburská tisková kancelář. Narodil se vskutku jako druhorozený Maxmiliánův syn. Prvorozený se jmenoval po dědečkovi Ferdinand, ale nežil dlouho – jen do příštího roku. Tatínek a maminka byli bratranec a sestřenice, protože jejich otcové (Ferdinand I. a Karel V.) byli bratři, a tím pádem měli společného dědečka a babičku.

Nepřípustní zlí evangelíci

Jako dědic císařského trůnu se Rudolf měl již připravovat na své pozdější úkoly. Nemohl trávit dětství u rodičů a sourozenců ve Vídni nebo v Innsbrucku, kde se často zdržovali Maxmilián s Marií. Obzvlášť jeho strýc, španělský král Filip II., shledával, že si chlapec musí záhy začít osvojovat vybroušené chování a mravy, především však učení samospasitelné církve. Z Madridu dorazili do Vídně vyslanci, aby s veškerým důrazem poukázali na představy svého pána. To bylo ještě v době, kdy před Rudolfem stála šance, že usedne na madridský trůn.

Filipovo uvažování se ubíralo jasným směrem. Nevládlo snad v Rakousku nebezpečí, že by mohl být budoucí panovník ovlivněn nespolehlivými vychovateli, dokonce možná tajnými protestanty, takže by pak třeba sympatizoval s kacíři? Rudolfův otec Maxmilián se totiž na náboženské smýšlení synkových učitelů moc neohlížel – více ho zajímaly jejich schopnosti. Avšak nikoliv maminka španělského původu. Ta se nemohla vyrovnat s představou, že by následníka mohli „infikovat“ evangelíci a vůbec lidé nepřípustných názorů. Maxmilián Mariiným výčitkám vzdoroval, jenomže za stanoviskem jeho manželky stála přesila – habsburské příbuzenstvo. Rudolfův děda Ferdinand, strýček Filip i maminka Marie vyvinuli na tatínka Maxmiliána ohromný nátlak, aby Rudolfa (a také mladšího syna Arnošta) svěřil do opatrovnictví španělských Habsburků.  

Vyšší zájem

Maxmilián odolával několik let. Měl prince rád a uráželo ho, když se mu dávalo najevo, že není s to poskytnout dokonalou výchovu vlastním dětem. Král Filip dával najevo, že v otázce výchovy potomků není Maxmilián kompetentní. Filip to tak nikdy doslova neformuloval, ale Maxmilián byl pro něj vlastně nesvéprávný. Císař s tímto nátlakem bojoval a bránil se. Ke španělskému prostředí necítil žádné sympatie, jenomže jako mnohokrát v životě prohrál. Ostatní Habsburci ho nakonec ve jménu „vyššího zájmu“ zlomili.

Don Carlos, jediný syn španělského vládce Filipa II., nepřipadal jako jeho nástupce v úvahu, protože byl duševně méněcenný a neschopný vládnout. Naděje na dalšího zdravého následníka trůnu zůstávala malá. To se později změnilo díky Filipovu incestnímu sňatku, ale zatím se rodina shodla na názoru, že pokračování vlády na španělském trůnu musí zajistit některý z Maxmiliánových synů. O cestě arciknížat Rudolfa a Arnošta do Španělska se jednalo celé dva roky. Na sklonku roku 1563 se na ni ti oba chlapci vydali. Princové se měli naučit ve Španělsku dobrým mravům a zdomácnět v habsburských politických kruzích. Rudolfovi bylo jedenáct a Arnoštovi deset. 

Výuka mladých princů

Uprostřed března 1564 přivítal v barcelonském přístavu po čtyřměsíční cestě oba synovce osobně král Filip. V Madridu, v blízkosti všemocného strýčka, strávil Rudolf s bratrem Arnoštem sedm let – do svých osmnácti. Vyučování trvalo pět hodin denně. Učili ho základům státnické abecedy, diplomatickému protokolu, důkladně probrali složitou dvorní etiketu, proběhla výuka jazyka latinského, španělského, francouzského a italského, takže spolu s němčinou teď Rudolf rozuměl pěti řečem.

Orientoval se i ve vědách, zejména pak v dějepisu, a cvičil se rovněž ve slohu. Dnes působí poněkud kuriózním dojmem, když se dovídáme, že Rudolf v útlém věku sepsal traktát o nebezpečenství divoké lásky a o požehnání stavu manželského, protože v dospělosti zastával zcela protichůdný názor. Ani umění princ Rudolf nezanedbával, orientoval se v církevních otázkách, s jistou nevolí se ten zádumčivý mladík podrobil i cvičení v rytířských dovednostech: jízdě na koni, lovu, zacházení s chladnými i palnými zbraněmi, turnajových a míčových hrách a tanci. I když nakonec Rudolfovi z toho všeho zůstaly akorát dvě disciplíny – lov a hlavně všechny druhy umění. 

Z perspektivy Madridu

Co všecko zažil Rudolf ve Španělsku? Bylo toho dost, aby si to zapamatoval na celý život. Například byl svědkem ponurých autodafé, při kterých se za davové účasti obecenstva mučily a upalovaly zaživa desítky kacířů současně. Sledoval výstavbu Escorialu, nejhonosnější královské rezidence na evropském světadíle. Zažil hysterii, kterou u dvora vyvolal výbuch nizozemské revoluce. K jeho uchu se doneslo šuškání o zhoršujících se záchvatech šíleného dona Carlose, o jeho záhadné internaci a brzké smrti. I jeho překvapilo, že ztrátu jediného syna přijal strýc Filip doslova s úlevou. 

Pár týdnů po této tajemné aféře spatřil Rudolf strýce psychicky zhrouceného. Při porodu dalšího nedonošeného a mrtvého dítěte zemřela jeho třetí manželka – teprve třiadvacetiletá Alžběta z Valois. Ovdovělý král byl zoufalý a Španělsko bez dědice. Evropou v té době proskočily zprávy, že Filip zamýšlí zasnoubit synovce Rudolfa se svou starší dcerou Isabelou Klárou, tehdy tříletou, což byl začátek nejdelšího, nejzávažnějšího a taky nejskandálnějšího pokusu o Rudolfovo oženění. Celá záležitost se vyřešila až po Isabelině třicítce, kdy si ji vzal Rudolfův bratr Albert.

Neteř manželkou strýce

Nástupnickou otázku vyřešil král Filip po svém. Vyhlédl si za nevěstu Rudolfovu nejstarší sestru, dvacetiletou Annu, tedy vlastní neteř. Opět se měla mísit rodová krev. Vídeňští Habsburci se tomu nebránili. Císař neměl nic proti tomu, že si švagr vezme jeho dceru, pouze skloubil jednání o podmínkách svatby s nátlakem na Madrid – žádal, aby se jeho synové konečně vrátili domů. 

Smlouvalo se dlouho a během těch zadrhávajících se jednání se princové Rudolf a Arnošt ocitli v roli jakýchsi vznešených rukojmí. Maxmilián o ně bojoval, potřeboval je doma. Od smrti svého otce Ferdinanda I. měl na starosti trůn v říši i všechny královské a knížecí stolce středoevropské monarchie. Po sérii kyselostí se Habsburkové konečně dohodli na kompromisu, který poněkud připomínal výměnu zajatců při uzavření míru.

Rudolf a Arnošt byli zproštěni další výchovy, jejich místa však měli zaujmout jiní dva vídeňští Habsburci, jedenáctiletý Albrecht a devítiletý Václav, Maxmiliánovi nejmladší synové. Ústředním bodem transakce se stal ovšem sňatek Filipa II. s vlastní neteří Annou Habsburskou. Rudolf s Arnoštem si museli na „strejčkovu veselku“ počkat celého půl roku, teprve potom je Filip milostivě propustil. Zpět do Vídně dorazili v létě roku 1571.

Steamboat, čili česky „Parník“ v americkém Yellowstone není jen tak nějaký gejzír. Je to nejvyšší známý aktivní gejzír na Zemi, který dokáže chrlit vodu až do výšky 90 metrů. Soptí nepravidelně a vzácně. Za posledních 20 let to bylo zhruba jen desetkrát.

Teď se ovšem Steamboat rozjel. Za posledních šest týdnů vytryskl hned třikrát. Žádná z těchto erupcí sice nedosahovala rekordních výšin, i tak si ale Steamboat získal pozornost odborníků i veřejnosti. Chystá se snad v Yellowstone něco mimořádného?

TIP: Nejslavnější gejzír světa v americkém Yellowstone chrlí v mrazivém počasí sníh

Podle všeho není důvod k znepokojení. Oblast s gejzírem Steamboat je známá náhlými změnami termální aktivity. Tryskání samotného gejzíru je přitom náhodné a nedrží se pravidelného rytmu. Geologové rovněž tvrdí, že činnost gejzíru Steamboat v současné době nedoprovází žádná výrazná tektonická aktivita. Obavy tedy (alespoň prozatím) nejsou na místě.

Jako první bitevní vrtulník zasáhl do boje americký AH-1 Cobra, jenž se objevil ve Vietnamu. Ukázal se být vysoce účinným nástrojem vzdušné podpory, i proto začal podobný stroj vyvíjet také Sovětský svaz, který však zvolil výrazně odlišnou cestu. Jeho Mi-24 se stal jakýmsi „létajícím bojovým vozidlem pěchoty“ a v této úloze si získal velikou slávu v Afghánistánu.

Oba typy se dočkaly největšího nasazení v asymetrických konfliktech, mnohdy se však zapomíná, že současně s válkou v Afghánistánu probíhal též rozsáhlý symetrický konflikt, ve kterém se tyto vrtulníky objevily na opačných stranách. Nebojovaly však tehdy pouze proti pozemním cílům, měřily své síly i v regulérních vzdušných soubojích.

Opatrné začátky

K nejslavnějším a nejúspěšnějším vrtulníkům nesporně náleží víceúčelový UH-1 Iroquois. Vydobyl si jméno především v úloze dopravního prostředku „vzdušné kavalerie“ a mohl nést i zbraně. Jeho výrobce, koncern Bell, již koncem 50. let studoval i možnost varianty sloužící speciálně coby nosič výzbroje. Tak začala vznikat koncepce bitevní helikoptéry, anglicky také „gunship“. První demonstrátor nazvaný Model 207 Sioux Scout vycházel ze slavného lehkého vrtulníku Model 47, ale definitivní varianta, která byla představena v roce 1965 jako Model 209, používala komponenty z UH-1 (tovární označení Model 204/205).

Prototyp poprvé vzlétl 7. září 1965 a o rok později získala společnost Bell kontrakt na sériovou produkci pro armádu, která v červnu 1967 přebrala první sériové exempláře AH-1G Cobra. Jednalo se o vrtulníky pro přímou palebnou podporu pěchoty a ničení „měkkých“ cílů, čemuž odpovídala rovněž jejich výzbroj. Tu představovaly kulomety a granátomety v otáčivé věžičce pod přídí a neřízené rakety pod bočními nosníky.

Narůstající požadavky armády

Přístrojové vybavení umožňovalo pouze operace ve dne a za příznivého počasí. V této podobě byly cobry záhy nasazeny ve Vietnamu, kde se ukázaly jako vysoce efektivní, avšak rostly požadavky armády, která chtěla helikoptéru schopnou ničit též obrněné cíle. Následující verze proto získaly schopnost používat protitankové řízené střely TOW, ve věžičce se objevil 20mm kanon M197 a stroj obdržel pokročilejší přístroje.

Původně „protipěchotní“ podpůrný vrtulník se tedy postupně změnil v protitankový bitevník, se kterým se počítalo i pro mnohem náročnější evropské bojiště. Vedle US Army projevila zájem rovněž námořní pěchota, která ale žádala dvoumotorový stroj, a proto na přelomu 60. a 70. let vznikla obměna s označením AH-1J SeaCobra. Ve skutečnosti byla vlastně první sériovou verzí, která nesla výše zmíněnou příďovou věžičku s 20mm kanonem. 

Helikoptéry pro šáhovo letectvo 

Dále zdokonalené dvoumotorové provedení AH-1T Improved SeaCobra již mohlo odpalovat i rakety TOW a dostalo silnější motory. V 80. letech se objevila třetí verze AH-1W SuperCobra se schopností nést rakety AGM-114 Hellfi re a AIM-9 Sidewinder. Zatím nejnovější provedení nese název AH-1Z Viper a má kompletně přepracovanou pohonnou soustavu, která se shoduje s víceúčelovým strojem UH-1Y Venom; tyto typy patří i mezi hlavní kandidáty na přezbrojení vrtulníkové flotily české armády, která by se tak zařadila do opravdu velmi dlouhého seznamu uživatelů strojů značky Bell.

Na něm se nalézá i Írán, který až do převratu v roce 1979 figuroval mezi předními americkými spojenci, a tudíž i mezi hlavními odběrateli amerických zbraní. Íránský šáh projevil zájem též o bitevní helikoptéry Cobra a v roce 1971 se rozhodl objednat 202 kusů verze, jež nesla oficiální název AH-1J International. Od původní podoby se lišila mimo jiné silnějšími agregáty Pratt & Whitney T400-WV-402 či stabilizovaným zaměřovačem. Posledních 62 kusů mohlo používat i rakety TOW.

AH-1J

• OSÁDKA: 2 muži
• CELKOVÁ DÉLKA: 16,26 m
• DÉLKA TRUPU: 13,59 m
• PRŮMĚR NOSNÉHO ROTORU: 13,41 m
• PRŮMĚR OCASNÍHO ROTORU: 2,59 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 950 kg
• MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 4 536 kg
• TYP MOTORŮ: Pratt & Whitney T400-WV-402
• VÝKON MOTORŮ: 2× 1 470 kW
• MAX. RYCHLOST: 283 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 570 km
• DYNAMICKÝ DOSTUP: 3 000 m
• INTEGRÁLNÍ VÝZBROJ: 20mm kanon M197
• EXTERNÍ VÝZBROJ: max. 1 200 kg 

Vrtulníky proti Saddámovi

Právě tyto exempláře potom představovaly mimořádně důležitou zbraň proti tankům Saddáma Husajna, když propukla válka mezi Irákem a Íránem. Vzdušné síly Islámské republiky Írán zvládly udržovat většinu vrtulníků v provozu i navzdory sankcím, a to zřejmě s tichou asistencí Izraelců. Některé helikoptéry nosily i výkonné protizemní rakety AGM-65 Maverick.

TIP: Bell AH-1 Cobra: První bitevní helikoptéra likvidovala cíle ve Vietnamu

Íránské cobry si nárokují také několik sestřelů letounů, a to vesměs za pomoci svých kanonů; prokazatelně sestřelily tři MiG-21, možná i jeden Su-20 a podílely se na sestřelení stíhačky MiG-23. V řadě případů se střetly i s iráckými vrtulníky, přičemž sázely na svou vyšší obratnost a menší rozměry. Íránské letectvo stále provozuje část AH-1J, jež absolvovaly modernizační program Panha 2091. Írán dokonce uvádí, že je schopen tyto helikoptéry sám vyrábět, byť se o tom hodně pochybuje. 

Dokončení v pátek 4. května

Před 17 lety astronomové zachytili explozi supernovy, jejíž záře k nám dolétla z galaxie NGC 7424, vzdálené od nás asi 40 milionů světelných let. Bylo to v prostoru souhvězdí Jeřába a supernova dostala označení SN 2001ig.

Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno na místě supernovy objevil přeživšího hvězdného společníka supernovy. Je to zatím nejpřesvědčivější důkaz, že některé supernovy explodují ve dvojhvězdných systémech.

Hvězdný zloděj vodíku 

Podle Stuarta Rydera z Australské astronomické observatoře (AAO) v Sydney a jeho spolupracovníků šlo o supernovu typu IIb. Tyto supernovy jsou neobvyklé, protože dotyčné hvězdy před explozí přicházejí o podstatnou část vodíku ze svého vnitřku.

TIP: Hvězda z blízké galaxie „předstírá“, že je supernova

Přeživší společník bývalé hvězdy prý nebyl žádný nevinný svědek exploze. Právě on zřejmě postupně odčerpal vodík od hvězdy, která pak skončila jako supernova. Aktivita hvězdného zloděje už před miliony let způsobila nestabilitu této hvězdy a vedla k tomu, že hvězda před samotnou explozí supernovy opakovaně vyvrhovala množství vodíku do okolního prostoru.

„Bojím se Danajů, i když přinášejí dary, ať už je to cokoliv,“ řekl trójský věštec Laokoon svým spoluobčanům po dlouhém dobývání města a měl pravdu, byť mu nikdo nevěřil. Danajský dar označuje zisk, který způsobuje obdarovanému jen potíže, zlo a nepříjemnosti. Danajové byli obyvatelé části území dnešního Řecka. Jejich darem byl dřevěný kůň. Trójané ho považovali za kořist a trofej. Jak dopadli, všichni víme...

Za pomoc se platí

O několik tisíc let později víme díky německé přesnosti o jiném, zcela reálném danajském daru. Konkrétně jde o vyúčtování odměny zvící dvaceti milionů korun, tedy dvou milionů říšských marek. Účel? Za pomoc při vypátrání a fyzické likvidaci aktérů atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ze dne 24. 6. 1942.

Dokument objevený teprve před několika roky není jen účetní doklad. Především z něj plyne, že Češi, až na pár jedinců, aktivní pomoc neposkytovali. V porovnání s až pěti tisíci osob, které byly popraveny pro schvalování atentátu a pomoc jeho vykonavatelům, šlo opravdu jen o nepatrný zlomek. Odměna byla rozdělena mezi pouhých 48 osob. Navíc velká většina z nich byli nešťastníci, kteří se v nesprávnou chvíli ocitli na špatném místě. Řidič a průvodčí tramvaje, jež projížděla kolem atentátníků. Paní v domácnosti, na níž Heydrich křikl, ať mu zastaví některé z aut jedoucích kolem... Ne tak ale Karel Čurda.

Strach, nebo zbabělost?

Čurda jako mnozí z parašutistů dosáhl v československé armádě poddůstojnické hodnosti. Po krátké službě v cizinecké legii se ocitl v Anglii. Při bojovém nasazení i při výcviku dostával vždy dobré hodnocení. Stal se členem výsadkové skupiny Out Distance, po seskoku se však skupina rozptýlila a on místo do Prahy zamířil do Staré Hlíny u Třeboně k mamince. Ta mu vybudovala skrýš na půdě v seně. Četl noviny, věděl o osudu Lidic a bál se, že pokud jej chytí, podobný osud stihne i jeho rodnou ves.

Poprvé parašutisty zradil anonymním dopisem české četnické stanici. V něm uvedl jména atentátníků. Když se nic nedělo, využil amnestie pro ty, kdož pomohou odhalit pachatele atentátu. Odjel do Prahy, kde se přihlásil na německé státní policii. Po výslechu se přímo tam pokusil o sebevraždu jedem. Promptně jej ale zachránili, neboť ještě se jim mohl hodit.

Svým doznáním Čurda podstatnou měrou přispěl k odhalení úkrytu v kryptě. Při jejím obléhání přemlouval své bývalé spolubojovníky, aby se vzdali. Prý se jim nic nestane, jako se nestalo jemu. Zvolili raději sebevraždu. Pro Čurdu tím věc neskončila. Z rozjetého vlaku nebylo možno vyskočit. Nastoupil „úspěšnou“ dráhu konfidenta, kterého využívalo gestapo k provokacím.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Změnil si jméno na Karel Jerhot, oženil se s Němkou, vybavili mu i byt. Z celkové odměny dostal čtvrtinu - půl milionu říškých marek. Stal se z něj alkoholik, jeho šéfové mu proto uvolňovali naráz vždy jen určitou částku peněz. Postupně byl vyhodnocen jako zcela nepoužitelný. Po válce se sám přihlásil na četnické stanici v Manětíně. Trest smrti přijal bez reptání, o milost nežádal. Manželka i se synem byli odsunuti do Rakouska. To je už ale další temná a neospravedlnitelná kapitola té doby... 

Opuštěný rozhlasový vysílač, stojící uprostřed buše, obvykle není místem, které by přitahovalo zájem veřejnosti a médií. Přesto se sem sjíždějí reportérské štáby největších mediálních společností z celé Austrálie. Důvodem je obrovské rojení čeledi brouků, kterým říkáme slunéčkovití, nebo zjednodušeněji berušky.

TIP: Nejdřív povodně, pak pavouci: Tasmánii stíhají rány osudu

Snímky, které na svém facebookovém profilu zveřejnil Steve Chapple, zachycují miliony těchto brouků. Steve sem za beruškami jezdí pravidelně – obvykle jich zde v této době bývají tisíce. Letošní rok je ale výjimečný – roje drobných žlutočerných broučků čítají miliony jedinců. „Vždycky mě překvapoval jejich počet, ale letos je to prostě fenomenální,“ uvedl pro australská média.

Vysvětlení, proč si berušky oblíbily právě toto místo, odborníci nemají. S velkou pravděpodobností se sem slétají za účelem páření, čím je ale pro ně vysílač u 240 metrů vysoké hory Mount Burr tak zajímavým vědci netuší.

Revoluční zlepšení přinesla druhá světová válka rovněž v oblasti medicíny. Ještě během prvního světového konfliktu podlehla odhadem více než polovina vojáků nikoliv přímo zraněním, nýbrž infekci, jež se do rány dostala druhotně. 

Fakt, že za mnohé nemoci odpovídají neviditelné mikroorganismy, prokázal německý lékař Robert Koch již na přelomu 19. a 20. století. Nikdo však přesně nevěděl, jak s poznatkem naložit. Nová etapa léčby se začala psát roku 1914, kdy se německý medik Gerhard Domagk zaměřil na studium v oblasti patologie a bakteriologie. Jeho úsilí brzy korunoval vynález tzv. sulfonamidů – organických sulfonových sloučenin se silně antibakteriálními účinky. Krátce nato spatřilo světlo světa léčivo Prontosil: Vyrábělo se v podobě tablet či bílého prášku, který se sypal přímo do rány. Za druhé světové války jej měl v lékárničce prakticky každý americký voják a Domagk se za svůj objev dočkal Nobelovy ceny. 

Spása jménem penicilin 

Vůbec nejrozšířenějším medikamentem druhého globálního konfliktu se ovšem stal penicilin. Alexander Fleming sice látku hubící široké spektrum bakterií vyvinul už ve 20. letech, výroba však byla velmi zdlouhavá, technologicky náročná a především drahá. Pro potřeby armády tak zůstávala nedosažitelná. 

TIP: Štěstí přeje připraveným: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě

Situace se změnila teprve v roce 1941, kdy Fleminga oslovila farmaceutická firma Pfizer Corporation, štědře sponzorovaná americkou vládou. Spolupráce brzy přinesla ovoce: Už roku 1943 produkovaly farmaceutické společnosti 400 milionů jednotek penicilinu měsíčně a v roce 1945 šlo o neuvěřitelných 650 miliard. Mnohé z dávek vyrobených na sklonku války se sice přímo na bojišti nevyužily, přesto pomohly zachránit statisíce obyvatel v poválečné Evropě i Americe.

Ohromný pokrok tehdy nastal rovněž v léčbě tetanu, který ještě za první světové války patřil mezi největší zabijáky vojáků i civilistů. Již roku 1924 vznikla první vakcína, ale její účinnější „sestra“ bez nebezpečných vedlejších účinků se objevila teprve v roce 1938. O dva roky později ji s pozitivními výsledky odzkoušely tisíce účastníků bitvy u Dunkerku: Žádný ze 17 tisíc mužů zraněných na bojišti se tetanem následně nenakazil. Brzy po válce se očkování dočkala i běžná populace, a onemocnění se tak podařilo redukovat na minimum. 

Válka s komáry 

Především v jižním Pacifiku se američtí vojáci bojující proti Japoncům potýkali s dalším nebezpečným nepřítelem – malárií. V mnoha případech nemoc určovala výsledky bitvy a nakonec si vyžádala víc obětí, než jich způsobila armáda ze země vycházejícího slunce. 

Američané už tou dobou jedno antimalarikum znali: Otcem přípravku Atabrine se stal australský fyzik, lékař a voják sir Neil Hamilton Fairley. Léčivo se v Evropě vyrábělo už od 30. let, jenže jeho zásoby se do jižního Tichomoří dostávaly pozdě a v malých dávkách. Jen pro představu – podle odhadů z roku 1942 z Filipín trpělo malárií zhruba 24 tisíc ze 75 tisíc amerických vojáků. 

Situace se stále zhoršovala, proto Američané v roce 1943 založili poradní výbor pro tropickou medicínu, s hlavním specialistou plukovníkem Howardem F. Smithsem. Brzy poté se začala psát další zajímavá kapitola lékařských – a jak se posléze ukázalo – i zemědělských dějin. 

Od malárie k DDT 

Roku 1939 si Švýcar Paul Hermann Müller povšiml, že látka DDT neboli dichlordifenyltrichloretan, vyvinutá v roce 1874 rakouským chemikem Othmarem Zeidlerem, dokáže velmi efektivně hubit hmyz. Napadlo ho, že by ji bylo možné využít i na bojišti, například proti otravným vším, jež přenášely nebezpečné choroby. USA obdržely první vzorky již roku 1942 a o rok později se je rozhodly plošně uplatnit přímo v jižním Pacifiku proti komárům šířícím malárii. Nové insekticidy se dodávaly i k osobní potřebě v tehdejší novince, aerosolových sprejích, které dnes běžně používáme u parfémů nebo čisticích prostředků. U jejich zrodu stáli v roce 1941 Američané Lyle Goodhue a William Sullivan. 

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

V 60. letech se ovšem zjistilo, že se toxické DDT hromadí v tkáních a způsobuje pomalou otravu. Ačkoliv jeho nasazení v rozvojových státech zachránilo miliony životů, zdravotní rizika nakonec převážila a od 70. let se po celém světě šířil zákaz používání látky. Dnes platí téměř všude, i když občas zaznívají hlasy vlád chudých afrických zemí chronicky postižených malárií, které by návrat DDT uvítaly.

Rozhodnutí americké kosmické agentuy NASA rozhodně nepotěšilo vědce, kteří se zabývají výzkumem Měsíce. Bez ohledu na nadšení prezidenta Trumpa pro výzkum našeho souputníka totiž NASA zrušila projekt vývoje aktuálně jediného amerického robotického měsíčního vozidla.

Pro tým mise Resource Prospector bylo rozhodnutí doslova šokem několik let trvající vývoj robotického průzkumníka, který se měl zaměřit na polární oblast Měsíce, končí. Vědci mají projekt uzavřít do konce května.

Robotický průzkumník Měsíce 

Rover Resource Prospector byl unikátní projekt. Jako jediný z připravovaných měsíčních misí cílil právě na velmi zajímavou polární oblast. Na cestu měl vyrazit v roce 2022, jako první mise NASA na povrch Měsíce od roku 1972. A také jako vůbec první americká robotická mise na Měsíci.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Plánovaný robotický rover měl detailně zkoumat měsíční povrch. Hledat měl především vodu, vodík a kyslík. Vedení NASA prohlásilo, že některé přístroje, původně určené pro robota Resource Prospector, by mohly letět na Měsíc s některou další misí.

Biologové učinili zcela nečekaný objev, když v newyorské betonové džungli zaznamenali výskyt nového živočišného druhu. Zelená žába s tmavými skvrnami byla dříve považována za jeden z hojně rozšířených druhů skokana. Ve skutečnosti jde však o nový, zatím nepojmenovaný druh, který místo aby obýval bezpečné mokřady v okolí metropole, zabydlel se na rušném místě, a to přímo ve stadionu Yankee v Bronxu.

TIP: Galerie obojživelných šperků aneb Žabí klenoty vody i pevniny

K objevu došlo ve chvíli, kdy bioložka Cathy Newmanová z Louisiana State Unviersity zkoumala několik zvláštních jedinců. „Myslela jsem, že se jen chovají atypicky nebo že jde o hybridy severních a jižních druhů, ale testy DNA ukázaly, že jsem zcela náhodou objevila úplně nový druh. To se ve městech moc často nestává.“

Nový skokan na sebe upozornil odlišnými hlasovými projevy. Místo dlouhého tónu totiž vydává kratší, přerušované zvuky. „Zdá se, že nové druhy čekají na své objevení i v největším městě Spojených států,“ dodává Newmanová.

Před pár dny se na univerzitě v australském Melbourne odehrála pozoruhodná událost. Více než pět stovek studentů a zaměstnanců univerzitní knihovny a okolních zařízení bylo evakuováno kvůli ohlášenému úniku plynu.

Místní hasiči pečlivě prohlédli celou budovu a její okolí, na žádný únik plynu ale nenarazili. Namísto toho objevili o poznání méně nebezpečný kousek ovoce, které je po celém světě proslulé svým strašlivým zápachem.

TIP: Na obzoru se rýsuje strašlivá katastrofa: Vymřou banány?

Šlo o plod durianu cibetkového, tropického stromu z jihovýchodní Asie. Durian je považovaný za krále mezi ovocem a jeho chuť je přirovnávána lahodnému vanilkovému krému s výraznou chutí mandlí. Chutná dužnina ovšem zároveň příšerně páchne, což řadu lidí od tohoto pozoruhodného ovoce odradí. Durian je kvůli tom v Asii zakazován v některých hotelích a prostředcích hromadné dopravy. Případ Melbournské univerzity ukazuje, že to není zcela bezdůvodné.