Jižní Georgie je největším ostrovem britského zámořského území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy v jižním Atlantiku. Nedávno zde úspěšně skončil největší projekt likvidace krys v historii.

Do boje s hlodavcem

Vědci potvrdili, že Jižní Georgie je teď oficiálně bez krys. Nepříjemní hlodavci na ostrově žili asi 250 let, kdy sem připluli na lodích lovců tuleňů a velryb. Zdejší živočichové, především ptáci, nebyli na takovou invazi připraveni. Mnoho druhů zde hnízdilo na zemi, kde se jejich vejce a mláďata stávali kořistí věčně hladových hlodavců.

Na ostrově hnízdí zhruba 30 milionů ptáků, kteří náležejí k celkem 81 druhům. Dva z těchto druhů - linduška jižní a ostralka žlutozobá jižní, nežijí nikde jinde na Zemi. Zdejší ochránci přírody proto spojili síly s britskou organizací South Georgia Heritage Trust a sehnali 10 milionů liber (asi 290 milionů Kč), za které v roce 2008 spustili velkorysou akci totální likvidace krys.

TIP: Ochranáři drsně proti kaprům v Austrálii: Vypustí na ně zabijácký virus

Likvidace probíhala pomocí jedů, který byl po ostrově rozšiřován i s pomocí helikoptér. Celkem bylo během operace spotřebováno okolo 200 tun krysího jedu. Úspěch desetiletého snažení potvrdili výzkumníci, kteří ostrov prošli křížem krážem se speciálně vycvičenými psy. 

Bývalý vězeňský dozorce ve věznici ve Wauponu Don Gorske je zákazníkem, o jakém každý restauratér sní. Jeho vášní jsou hamburgery, zejména pak ten nejznámější – Big Mac od McDonald's. Na svou oblíbenou pochoutku chodí do provozovny rychlého občerstvení již 46 let a obvykle spořádá dva kousky. Od roku 1972 tak tento čtyřiašedesátiletý Američan pozřel již přes 30 tisíc Big Maců. Díky své vášni si Don Gorske vysloužil i zápis do Guinnessovy knihy rekordů, když loni v říjnu spořádal svůj 29 482. hamburger. 

Fastfoodový rekordman

Za posledních 46 let prý bylo jen osm dní, během kterých neměl svůj Big Mac. Bylo to proto, že ve své bývalé práci ve věznici ve Wauponu musel sloužit dvojité směny a nemohl se dostat ven. Své oblíbené jídlo vynechal také 27. dubna 1988. V tento den zemřela Gorskeho matka, která mu jeho hamburgerovou vášeň rozmlouvala. Jindy ho o jídlo připravila sněhová bouře – například když v roce 1982 dorazil k zavřené restauraci. 

Lidé, kteří Dona Gorskeho znají, mají pochybnosti o jeho duševní kondici. Kromě toho, že si vede pedantsky podrobné záznamy o svých stravovacích zvycích, skladuje ve svém domě tisíce krabiček od Big Maců. Neobvyklá sbírka ale už prý není zdaleka kompletní, o podstatnou část připravilo Dona Gorskeho tornádo v roce 1990.

TIP: Ve věku 98 let zemřel vynálezce Big Macu Jim Delligatti

Přestože jsou hamburgery a fast foody obecně spojovány s obezitou nezdravou stravou, Don se podle všeho těší skvělé kondici. Ve svých čtyřiašedesáti letech váží 86 kilogramů a ani měření cholesterolu neukázalo žádné významé negativní dopady poněkud monotónní stravy na Donovo zdraví.

Jak víme ze starých legend, římští bohové povětšinou nepatřili k nejctnostnějším. Pokud se božstvu zalíbil některý smrtelník (častěji smrtelnice), musel mu být po vůli, ať už toho bylo dosaženo lstí nebo hrubým násilím. Proto není divu, že po světě pak běhalo mnoho božských levobočků. Jací byli nejslavnější z nich – bájní zakladatelé Říma Romulus a Remus? 

Znásilněna Martem

Maminka slavných dvojčat, Rhea Silvia, byla dcerou krále Numitora, vládce starověkého městského státu Alba Longa. Její rodinu postihla neradostná, ale nepříliš vzácná tragédie, když jejího otce svrhl z trůnu strýc Amulius. Ten staršího bratra sice nechal naživu, zato však před smrtí neušetřil jeho syny.

Jedinou Numitorovu dceru pak strýc donutil, aby se stala vestálkou – panenskou služebnicí v chrámu bohyně Vesty. Tak měl jistotu, že ani ona nebude mít děti, které by si dělaly nároky na královský dvůr. Nepočítal ale s náruživým božstvem…

Jeden z nejvýznamnějších obyvatelů římského panteonu, bůh války Mars, krásnou Rheu svedl nebo rovnou znásilnil, když usnula v posvátném háji. Přirozeně tento akt nezůstal bez následku – konkrétně dvou následků. 

Adoptivní matka vlčice

Když nešťastná vestálka porodila dvojčata, stihl ji nejkrutější trest! Ona sama prý byla zaživa pohřbena. Její novorozené chlapce král Amulius ve strachu svěřil dvěma svým sluhům, aby je utopili. Sloužící se k tak krutému činu neměli: „Jak jsou krásní,“ plakali cestou k Tibeře: „… a jak se mají k světu!“ 

Jenže co naplat! Museli obětovat buď ty krásné chlapečky, nebo vlastní život. Poslali tedy malinké bratry v ošatce po rozvodněném toku a se smutkem v srdci se vrátili domů. Jenže říční bůh se nad novorozenci smiloval. Ošatka se nejprve chvíli houpala na vlnách, které je donesly až do bahna u lesnatého břehu pahorku Palatinu. Pak vody opadly a bratři byli na suchu. 

Voda už jim tedy ublížit nemohla, zabít je ale mohl hlad. Příroda však způsobila doslova zázrak. Z jeskyně Lupercal poblíž posvátného stromu ficus Ruminalis, který je zasvěcen bohyni ochraňující kojící matky a kojence, přiběhla vlčice, která se k chlapcům lísala a něžně je olizovala a nakonec jim s mateřskou péčí dala pít své mléko. Středověkou bronzovou sochu této bájné náhradní matky římských zakladatelů můžeme dodnes obdivovat v Kapitolských muzeích. 

Pravda

Romulus a Remus díky její péči přežili a zesílili. Po čase je poblíž vlčího doupěte našel chudý pastýř Faustulus. Ten vlčici odehnal a děti odnesl do své chatrče, kde je spolu s manželkou vychoval. Dvojčata vyrostla, zesílila, byli z nich bystří a odvážní mladí muži, kteří se vždycky zastávali slabších proti silnějším a s láskou se starali o stáda svého adoptivního otce. Dobře znali zákony, takže často působili jako soudci v místních rozepřích pastýřů a rolníků. Nejspíš by ve skromných poměrech i zestárli, jenže pak se dozvěděli pravdu…

Jednou při Panově slavnosti byl Remus zajat a křivě obviněn z toho, že způsobil škody na stádech bývalého krále Numitora, tedy svého dědečka. Faustulus pak Romulovi raději svěřil tajemství jejich původu. Romulus proto spolu se svými druhy vtrhl do královského vězení a bratra osvobodil. Svrhl Amulia a zemi vrátil dědovi. Jenže to už jeho i Rema přímo magicky přitahovala moc! 

Osudný spor

Bratři se rozhodli, že založí vlastní nové město, ve kterém budou vládnout. Spolu s přáteli odešli na Palatinský pahorek, kde je kdysi vyplavily vody Tiberu, že právě tady bude jejich nový domov. Ale pak vznikl osudný svár. Po kterém ze zakladatelů se budoucí říše bude jmenovat? Dohoda se zdála nedosažitelná. Proto se chlapci dohodli, že dají na ptakověštbu. Romulus čekal na Palatiu, Remus pak na Aventínském vrchu. Právě Remus uviděl šest supů jako první. Jenže za malou chvilku kolem Romula letělo supů dvanáct! Romulus se rozhodl, že vítězem této věštby je on. 

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

Podle pradávných etruských zvyků na Palatiu vyhloubil posvátným pluhem několikrát přerušenou hlubokou brázdu. Ta symbolizovala budoucí příkop pro obranu, vyoraná hlína pak představovala hradby a přerušení budoucí brány. Remus se mu posmíval, a pak brázdu dokonce přeskočil. Takovou potupu ale Romulus nesnesl. Bratra zabil se slovy: „Tak ať v budoucnu zhyne každý, kdo přeskočí mé hradby!“ Romulus zůstal jako jediný vládce města. To podle něj dodnes nese jméno Roma - Řím.

Jak umírá král? 

Legendy se shodují v tom, že Romulus byl panovníkem moudrým. To on položil základ budoucí velikosti a slávy Říma. Takový mocný panovník by snad ani nesměl zemřít stářím, natož být poražen v nějaké bitvě silnějším soupeřem. Jednou na jaře, když pořádal přehlídku svého vojska, strhla se znenadání obrovská bouře. V nastalém zmatku se na zem snesl bůh války Mars na svém ohnivém voze a odvezl svého syna Romula do nebes… 

V roce 1839 stanul americký badatel a diplomat John Lloyd Stephens u zřícenin mayského města Copán v západním Hondurasu (viz Dva tisíce hieroglyfů) a jeho údiv neznal konce. Úchvatné mnohastupňové pyramidy, monumenty zdobené zvláštními hieroglyfy i precizní kamenné dekorace – to vše dokazovalo, že místo kdysi obýval neobyčejně vyspělý národ. Odkud však přišel a co ještě bylo možné z ruin dávno zmizelého světa vyčíst?

„Minulost před námi ležela jako zničená loď uprostřed oceánu: Její stěžně byly pryč, její jméno bylo smazáno, posádka zahynula – a nebylo nikoho, kdo by mohl říct, odkud připlula, kam směřovala a co zapříčinilo její zkázu,“ poznamenal si lakonicky Stephens a pokračoval v objevitelské pouti po Hondurasu. 

Jak se následně ukázalo, starobylé ruiny pocházely z klasického období mayské civilizace, jež se odehrávalo přibližně v letech 250–900. Americký vědec jejich nález později popsal v knize Příhody cest Yucatanu. Nesmírně populární publikace však zároveň přinesla řadu otázek: Kde se v srdci pralesa vzala nejvyspělejší říše tehdejší Střední Ameriky? Jak vypadala její společnost? O čem vypovídalo její nerozluštitelné písmo? A proč ji obyvatelé v 9. století náhle a zdánlivě bez důvodu opustili? 

Pod zeleným baldachýnem 

Badatelské a archeologické týmy se nadšeně pustily do práce a začaly s rekonstrukcí podoby mayské civilizace. Postupně se ukázalo, že šlo o vůbec nejrozvinutější impérium předkolumbovské Mezoameriky. Střípky do sebe pomalu zapadaly, zejména poté, co vědci rozluštili většinu složitého mayského písma. Počátkem 21. století měl tedy svět celkem jasnou představu, jak ohromná říše vypadala, kolik měla obyvatel a jak fungovala tamní společnost. 

Jenže nedávno přišel šok. Počátkem tohoto roku, 180 let po Stephensovi, pátrali badatelé v guatemalské oblasti Petén. Tentokrát však měli pomocníka, o němž se dávnému objeviteli ani nezdálo – technologii lidar. Se zařízením, které mnozí nazývají „Hubbleovým teleskopem pro archeology“, mohli nahlédnout pod příkrov pralesa a odhalit, zda zarostlý terén neukrývá stopy dávného osídlení. 

Odborníci z Guatemalského fondu mayského dědictví prozkoumali s využitím letadla neuvěřitelných 2 100 km² a to, co objevili, předčilo veškerá očekávání: V tropickém porostu se nacházelo na 60 tisíc pozůstatků staveb – domů, paláců, pyramid i opevnění. Relikty se navíc soustředily v šesti lokalitách, které vědci zpočátku považovali za města: Podobná sídla, jako Tikal, Holmul, Witzna a Xmakabatun, se totiž nacházejí v bezprostřední blízkosti. Jenže realita byla ještě fantastičtější. 

Milionová megapole 

Lidar totiž ukázal, že jednotlivá centra spojovaly důmyslné vyvýšené cesty, jež umožňovaly pohodlný průjezd i v období dešťů. Právě hustá silniční síť mezi objevenými oblastmi inspirovala nakonec badatele k revoluční myšlence: Co když nešlo o samostatná města, nýbrž o gigantickou a dokonale propojenou megapoli, kde mohlo žít až milion obyvatel? Tikal a další nalezená sídla by pak podle této teorie představovala pouhé čtvrti ohromného „města měst“. 

Dějiny se ovšem budou nejspíš přepisovat nejen kvůli neočekávané rozloze mayských sídel, ale také s ohledem na počet lidí žijících v tamních ulicích. Dosud se archeologové shodovali, že v době největšího rozmachu měla říše přibližně pět milionů obyvatel. Na základě nového objevu už ovšem mohou s jistotou říct, že šlo o 10–15 milionů. Kdyby v polovině 9. století zavítal za oceán nějaký Angličan, asi by se mu z velikosti amerického impéria zatočila hlava: Mayové totiž tehdy obývali teritorium dvakrát větší než ostrovní země, a navíc mnohem hustěji osídlené. 

Antické Řecko v džungli

Archeologové musejí svůj postoj přehodnotit i v dalších ohledech: Dřív se mělo za to, že tropické podmínky zkrátka neumožňovaly vznik vyspělé civilizace. Nový objev v guatemalském pralese, v mnohém připomínající nedávno odkrytou megapoli Angkor Vat v Kambodži, ovšem naznačuje pravý opak. Mayská společnost v srdci džungle byla totiž před 1 200 lety, na vrcholu své vyspělosti, srovnatelná s kulturami starověkého Řecka nebo Číny.

Jednoduše vychází najevo ohromné množství nových souvislostí a slovy archeologa Francisca Estrady-Belliho z Tulane University „budeme potřebovat dalších sto let, abychom shromážděná data prošli a skutečně porozuměli tomu, co vidíme“. Jak nová zjištění zapadnou do skládačky našich stávajících vědomostí o obyvatelích záhadně zmizelého impéria? 

Image

Čtěte také

Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (2)

Ani další kosmická výprava Borise Volynova (viz předchozí část) se však neobešla bez dramatických zvratů. Svůj druhý let absolvoval v roce 1976 na palubě Sojuzu 21 a orbitální stanice Saljut 5 společně s Vitalijem Žolobovem. Měli za úkol především snímkovat zemský povrch, během mise ovšem nastala havarijní situace a mimořádně změnila celý průběh expedice. 

Volynov pak na napínavé okamžiky opět vzpomínal: „Právě když se Saljut 5 nacházel v zemském stínu, spustila se náhle siréna, zhaslo veškeré osvětlení a my jsme se ocitli v naprosté tmě. Vypnuly se všechny přístroje včetně obnovy atmosféry. Přerušila se výroba kyslíku, a tak jsme se mohli spolehnout pouze na zásoby v ovzduší stanice. Byla naprostá tma – nevěděli jsme, kde je nahoře, kde dole, kde jsou jednotlivé přístroje – pouze sirénu jsme slyšeli odevšad. Nahmatali jsme ovládací pulty, sirénu jsme vypnuli a poprvé ‚uslyšeli‘ kosmické ticho. Bylo to, jako když se nacházíte v mrtvém městě. Ten pocit je jen pro silné povahy…“

Odkázáni sami na sebe

Předali na Zemi šifrovanou zprávu, že na palubě stanice došlo k havárii. Dvoustranné spojení v tom okamžiku neexistovalo, nacházeli se mimo zónu slyšitelnosti. Museli zjistit, co se stalo. Dehermetizace? Naštěstí ne. Bylo velmi problematické uvést stanici znovu do chodu, zapnout životně důležité přístroje. Systém stabilizace a orientace nefungoval, museli se pokusit o ruční ovládání. Žolobov se přemístil do Sojuzu, kde určoval polohu lodi vůči Zemi a informoval vnitřním telefonem Volynova, který se poté pokusil představit si polohu stanice v prostoru a pomocí raketových motorů upravoval její orientaci.

Jakmile se jim podařilo obnovit dodávku elektrické energie, poslali na Zemi další šifrovanou zprávu o incidentu. Když se dostali do oblasti rádiové slyšitelnosti, zjistili, že v řídícím středisku neměli o dění na stanici ani tušení. Posádka odeslala ještě jednu zprávu, ale to už opět opouštěla zónu slyšitelnosti a musela se zase spolehnout jen na sebe. Stanici však probudili k životu, což bylo hlavní.

Návrat do pole vůní

Nicméně silný stres vyvolal u Žolobova úporné bolesti hlavy, které nezmírnily žádné léky na palubě. Měl značné problémy se spánkem. Přestal cvičit, stále méně se věnoval práci. Činnost obou tak musel zastat Volynov.

Řídící středisko informovali o vzniklé situaci až později, snažili se vše vyřešit sami. Nakonec ovšem museli s pravdou ven. Pozemní tým rozhodl o předčasném návratu, a přestože vhodné světelné podmínky se očekávaly teprve za pět dní, měli vzhledem ke zdravotnímu stavu Žolobova zamířit k Zemi co nejdříve – a to i v noci, kdy stanice přelétávala nad přistávací oblastí. Volynov pomohl kolegovi obléct a zkontrolovat skafandr a pak se oblékl sám. Zaujali svá místa v lodi a vydali příkaz k oddělení od orbitální stanice. Obvykle k němu došlo do deseti sekund – tentokrát se však nic nedělo. Volynov podal hlášení středisku. Pokud by se oddělení včas nepodařilo, museli by se vrátit na palubu Saljutu 5 a čekat na další instrukce. Nakonec se však po odeslání příkazu ze Země podařilo zámky poutající kosmickou loď ke stanici otevřít. 

Přestože se vraceli v noci, přistání proběhlo hladce. Dosedli na pšeničné pole a po otevření vstupního otvoru je doslova zaplavila spousta nejrůznějších vůní, jimž v umělé atmosféře stanice docela odvykli.

Co se oblékání týče, pro elegantní muže byla většinou vzorem Anglie, pro dámy Francie. Rovné střihy let dvacátých, které vyžadovaly chlapeckou postavu a zcela záměrně potlačovaly ženský vzhled, vzaly brzy za své. V dalším desetiletí se objevily šaty kopírující postavu – pas musel být útlý, prsa výrazná a boky oblé. Oproti letům po první světové válce se také trochu prodloužily vlasy. Šaty se nechávaly šít a švadleny obvykle docházely do rodin. Teprve později se objevila konfekce, kterou v Praze prodávala především paní Šoršová v obchodě v ulici Na Poříčí.

Základem prvorepublikového dámského šatníku byly jednoduché tmavé šaty pod kolena. Důležitou roli pak hrály doplňky. K základním patřil klobouček a rukavičky a samozřejmě hedvábné punčochy se švem, který musel být zásadně rovný. Pod šaty se vždy nosila kombiné, která stejně jako kalhotky a živůtky prodávaly speciální obchody. Jeden takový byl třeba v Mostecké ulici. Pro ozvláštnění jednoduchých střihů se nosila bolerka, límečky, manžety, fiží a krajky. Ty bývaly drahé, někdy dokonce obšívané zlatem či stříbrem a nosily se do společnosti přes ramena. Dbalo se na detaily – jako byly třeba knoflíčky potažené touž látkou, z jaké byly ušity šaty. 

Pražské módní centrum

Pražské korzo začínalo u Národního divadla a kolem ulice Na Peršýtně pokračovalo Národní třídou směrem ke Zlatému kříži na spodním okraji Václavského náměstí. Právě tady bylo nejvíc prestižních salonů, krejčovství, modelových domů, modistek i obuvníků.

Luxusní kabelky a kufry prodával Josef Nachigall, kožešiny Kindl, kloboučky pak Nehera v Lucerně nebo Manka Vítková, Marie Řeháková či Soňa Vošmiková. Sídlili zde i dva vyhlášení ševci – Šlemr v Jungmannově ulici a Popr přímo na Národní třídě. Obuv od nich byla vyhlášená. Naopak boty od Bati byly sice levné, nevydržely ale ani zdaleka tolik, jako ručně šité… 

Sledovat zahraniční trendy a přivážet je do mladé republiky pak bylo úkolem módních návrhářů. Po první světové válce bychom v Praze našli slavný krejčovský salon, který určoval styl všem „správně“ oblékaným dámám. Šlo o Modelový dům Hanna Podolská. 

Pražská Coco Chanel

Hana Podolská se narodila 16. května 1880 jako Johanna do rodiny architekta a stavitele Františka Vošáhlíka. Ten však velice brzy – v pouhých 44 letech – náhle zemřel a Johanna coby nejstarší z 12 dětí musela pomáhat mamince, která sama by rodinu jen těžko uživila. Johanka, která si začala říkat Hana, byla zručná a vyučila se švadlenou. Poté chodívala šít do domácností. Toto období netrvalo dlouho, záhy ji o ruku požádal polský šlechtic, akademický malíř Viktor Podolski. Především díky jeho finanční podpoře mohla v roce 1908 otevřít svou první krejčovskou firmu v domě U Pěti králů v Nuslích. Podolski nejenže podnikání své manželky nepovažoval za směšnou výstřednost, ale naopak ji celý život s láskou pomáhal a podporoval každý její nápad.  

Začínala s jednou pomocnicí, brzy ale zaměstnávala už dvě švadleny, a protože se jí dařilo, mohla Modelový dům Hanna Podolská už roku 1914 přestěhovat na opravdu atraktivní adresu – do právě dokončeného Havlova paláce Lucerna. Tady už bylo součástí salonu i oddělení s klobouky či kožešinami. Salon měla paní Hana promyšlený do posledního detailu. Součástí byly například i zkušební kabiny s denním i večerním osvětlením, aby si dámy mohly své modely prohlédnout v autentickém světle. 

Zručná podnikatelka

Co Haně v podnikatelském úspěchu pomáhalo? Byla především skvělá manažerka a dobře věděla, jak důležitá je propagace. Když jela na týdenní dovolenou do Mariánských Lázní, vzala s sebou své modelky a nechávala je v šatech ze svého salonu procházet se po kolonádě. Dívky ji často doprovázely i na dostihy v Chuchli. Podolská se také přátelila s mnoha dobovými celebritami, jako byla herečka a zpěvačka Národního divadla Jarmila Kronbauerová, později herečky Růžena Nasková nebo Olga Scheinpflugová či populární automobilová závodnice Eliška Junková. Vedle toho u Podolské šila i Hana Benešová – vždy elegantní manželka ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše.

Své modely prezentovala na módních přehlídkách, které byly v té době v salonech na denním pořádku. Bývaly obvykle soukromé, například pro manželky ministrů, jiných se ale účastnilo i 300 diváků. U Podolské patřily k velkým událostem. Však taky majitelka důsledně dbala i na půvab svých manekýnek, po kterých vyžadovala především ladnou chůzi. Rozdělovala je pak do tří typů – na sportovní, elegantní a mladistvé.

Pařížská inspirace

Hana Podolská byla víc než úspěšná. Nejprve se inspirovala na přehlídkách ve Vídni, později si ale zamilovala Paříž a její módu. Na okamžik dokonce svůj Modelový dům přejmenovala na Maison Podolská a v té době také všechny modely nosily francouzské názvy. Podolská pařížské přehlídky brala skutečně vážně a do pracovních výjezdů do metropole nad Seinou investovala nemalé prostředky, prý i 30 tisíc korun za jednu cestu.

Brávala s sebou vždy i svou dvorní kreslířku Hedviku Vlkovou, se kterou vypracovaly fantastický systém kopírování francouzských modelů. Na přehlídkách se samozřejmě nesmělo fotografovat, ani kreslit, pokud se ale Haně cokoli zalíbilo, mrkla na Hedviku, která odešla na toaletu a tam si nápad rychle zakreslila, speciální módní dopisovatelky zase ty nejzajímavější oděvy zaznamenávaly písmem.

Čas krásy a elegance

Tak se do Československa dostávaly ty nejžhavější trendy. Doma pak paní majitelka přísně dohlížela na veškeré práce, plísnila své švadleny za každý křivý steh a osobně se účastnila všech zkoušek. Není proto divu, že se na šaty od ní čekalo kolikrát i půl roku.

TIP: Slavné módní salony v Praze: Kde šily největší filmové hvězdy?

Hana Podolská měla stovky zákaznic i díky své společenské povaze a přátelskému vystupování. Dokázala prý v ženách vzbudit pocit, že jsou pro ni právě v ten okamžik nejdůležitější na světě. Byla hlučná, měla obrovský smysl pro humor a ráda se smála. Proto ji dámy milovaly a rády u ní šily.

Patřily k nim samozřejmě i tehdejší hvězdy stříbrného plátna. U Podolské šila Růžena Šlemrová, Adina Mandlová, Hana Vítová či Lída Baarová. Herečky prvorepublikových filmů svou osobní garderobu nosily i před kamerou, což pro návrháře znamenalo zase velikou reklamu. Šaty Hany Podolské tak dodnes můžeme vidět ve snímcích Kristián, Maskovaná milenka nebo Katakomby. Není tedy divu, že i úplně obyčejné ženy často celý život poctivě spořily, aby si mohly dovolit alespoň jediný model od Podolské.

Plantáže kakaovníku trápí infekce patogenů. Pěstitelé kvůli tomu přicházejí o 20 až 30 procent cenné úrody a situace se navíc postupně zhoršuje. Měli bychom se o blahodárnou čokoládou obávat?

Podle genetiků je na to ještě dost času. Vědci využili oblíbený genetický editor CRISPR / Cas9, se kterým je možné přepisovat DNA v živých buňkách, a vymazali s ním gen TcNPR3 v listech kakaovníku. Šlo o cílenou úpravu, neboť tento gen je odpovědný za sníženou obranyschopnost kakaovníku bránit vůči chorobám.

TIP: Chcete mít skvělou čokoládu? Důkladně vystresujte kakaovník!

Když pak vědci nakazili editované kakaovníky fytoftorovou kořenovou hnilobou druhu Phytophthora tropicalis, schopnost rostlin odolávat této nebezpečné infekci se výrazně zlepšila. Genetici teď budou pátrat po dalších genech, jejichž editací by ještě více pomohli kakaovníkům zvládat infekční choroby.

Marseille si připisoval další a další vítězství a koncem roku měl na kontě již 36 sestřelů. V lednu 1942 přešla vojska Osy do protiofenzivy a I./JG 27 se brzy vrátila na svou základnu na letišti Martuba. Dne 7. února se Marseille sám utkal přímo nad letištěm se sedmi hurricany a sledován osazenstvem celé základny dva z nich poslal k zemi. Další dvě stíhačky sestřelil odpoledne, čímž zaokrouhlil svůj účet na 40 vzdušných vítězství.

Předchozí část: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky (1)

Husarský kousek

Dne 13. února zahájil palbu na jeden hurricane, ale odletující trosky zasáhly jeho vlastní letoun a motor se po chvíli zastavil. Z výšky 3 000 metrů se pokoušel doklouzat nad německé území. Po nějaké době však pod sebou spatřil další hurricane. Lovec Marseille neodolal příležitosti, nabral rychlost střemhlavým letem a jednou dávkou hurricane sestřelil! Pak teprve doplachtil k zemi a posadil svůj Bf 109 na břicho.

Padesátého vítězství dosáhl 21. února, za což druhý den obdržel Rytířský kříž Železného kříže. I v Africe Hans-Joachim stále žil bohémským životem. Stan si prý polepil fotografiemi přítelkyň, obdivovatelek a hereček, které znal z Berlína. Neustále tam z gramofonu zněla jazzová hudba, i když její poslouchání nebylo v Německu v té době tolerováno. Součástí stanu byl i bar obsluhovaný Marseillovým černým sluhou. Šlo o dezertéra z jihoafrické armády Matthewa Letuku, který svého německého pána učil anglicky, hrál s ním šachy a postupně se stal jeho kamarádem.

Šetřivé eso

Na jaře 1942 Marseillova hvězda nadále stoupala. Dočkal se povýšení na Oberleutnanta a připisoval si další vzdušná vítězství. Jeho specialitou se stala extrémně přesná střelba z obtížných úhlů. Své sestřely také dosahoval s minimální spotřebou nábojů. Zbrojíře vždy uvádělo v údiv, že i z letů, ve kterých dosáhl několika vítězství, se vracel třeba i s polovinou nevystřílené munice.

Další z legendárních stíhačů Günther Rall o tom po válce napsal: „Vypočítal jsem, že k sestřelení jednoho letounu průměrně potřeboval jen 15 nábojů. To je přímo neuvěřitelné. Žádný jiný stíhač se mu v tomto ohledu ani nepřiblížil. Šlo o vynikajícího pilota a výborného střelce, věřím, že nejlepšího v celé Luftwaffe.“ Jeho spolubojovníci vyprávěli, že v zatáčkách létal s tak přiškrceným motorem, že se dostával na hranici ztráty rychlosti a pádu do vývrtky. Dokonce i vysouval přistávací klapky, aby mohl točit v užším kruhu a dostat se do střelecké pozice.

Setkání s Hitlerem

Mimořádný den pro Marseilla přišel 3. června 1942, kdy během doprovodu bombardérů nad obklíčenou pevnost Bir Hakeim poslal k zemi šest letounů během 11 minut. Šlo o tomahawky z 5. jihoafrické perutě, které se pokusily napadnout pomalé Ju 87 a těžce za to zaplatily. Po útoku messerschmittů vytvořily spojenecké letouny obranný kruh, který ale svou roli nesplnil. Rainer Pöttgen zůstal výše a pozoroval, jak Marseille znova a znova proniká do obranného kruhu a pokaždé zasahuje po jednom tomahawku.

V polovině souboje se mu sice zasekl kanon, přesto ale útočil dál a sestřeloval nepřátelské stíhačky jen dvojicí 7,92mm kulometů. Pöttgen jako obvykle vůbec nevystřelil, hlídal svého velitele a kontroloval místa dopadů sestřelených nepřátel, mezi kamarády se mu ostatně žertem říkalo létající počítadlo. Šestého června obdržel Marseille Dubové ratolesti k Rytířskému kříži a o dva dny později se dočkal jmenování velitelem 3./JG 27. Ten měsíc pro něj byl ostatně mimořádně úspěšný, protože v jeho průběhu překročil hranici sta vzdušných vítězství. Krátce poté odjel do Německa, kde byl oslavován jako národní hrdina a Hitler mu osobně udělil k Rytířskému kříži i Meče. 

Znovu na frontu

Po dvouměsíční dovolené se 22. srpna 1942 vrátil zpět do Afriky a hned 1. září mohl oslavit svůj nejúspěšnější den, když během tří letů sestřelil 17 britských stíhaček. Šlo o nejlepší výsledek, jakého dosáhl kdo z německých stíhačů během jednoho dne proti západním Spojencům. Ten den se na základně jeho jednotky náhodou nacházel i polní maršál Albert Kesselring. Marseille po druhém letu podával hlášení přímo jemu a ohlásil návrat své Staffel z akce a dvanáct sestřelů dosažených během dne.

Kesselring se ho zeptal, kolik z nich poslal k zemi on sám, a Marseille s úsměvem odpověděl: „No přece dvanáct, pane polní maršále!“ Nazítří ohlásil dalších pět sestřelů z večerní akce a obdržel jako čtvrtý příslušník německé armády Brilianty k Rytířskému kříži. V těch dnech britská 8. armáda zahájila ofenzivu za silné podpory letectva a Marseille se dostal do víru urputných vzdušných bojů. Dne 3. září sestřelil šest stíhaček, 5. září ohlásil čtyři sestřely a příští den další čtyři, 15. září dokonce sedm.

Nejmladší kapitán

O den později ho s tajemným výrazem na tváři zastavil jeden z jeho spolubojovníků se slovy: „Dovolte, abych vám pogratuloval, pane nadporučíku.“ Když se Marseille udiveně zeptal, k čemu že, dostalo se mu odpovědi: „To vám nemohu říci, pane kapitáne!“ Ve dvaadvaceti letech se tak údajně stal nejmladším příslušníkem Luftwaffe v kapitánské hodnosti. Dne 26. září poslal k zemi znovu sedm nepřátelských letadel. Poslední vítězství toho dne byl spitfire, který sestřelil po mimořádně těžkém 12 minut trvajícím souboji. Na letiště se pak vrátil naprosto vyčerpán a ani prý nezamával křídly na znamení vítězství. O poraženém nepříteli se poté vyjadřoval jako o nejlepším, s jakým se kdy střetl.

Ke svému poslednímu letu odstartoval Hans-Joachim Marseille 30. září dopoledne. Asi 40 km za frontou začala stoupat teplota motoru jeho nového letounu, jenž vzápětí začal hořet. Marseille nechtěl vyskočit nad nepřátelským územím, a tak se pokoušel letoun za každou cenu dotáhnout k vlastním liniím. To se mu nakonec povedlo, obrátil stroj na záda a ve výšce 200 metrů vyskočil. Narazil však do kormidel, což jej patrně omráčilo a při dopadu na zem zahynul.

Jeho smrt Luftwaffe velmi pečlivě prošetřovala a vyloučila jak sabotáž, tak zavinění pozemním personálem. Hans-Joachim Marseille odlétal celkem 388 bojových letů a sestřelil 158 letounů západních Spojenců, což z něj činí v tomto ohledu nejúspěšnějšího stíhače Jagdwaffe. Velitel německého stíhacího letectva Adolf Galland o něm jednou prohlásil: „Byl mezi stíhači druhé světové války nedostižným virtuosem. Bez něj bychom vůbec nevěřili, že takové výkony jsou možné.“ 

Přesně před 107 lety - 13. května 1911, se uskutečnil let Jana Kašpara z Pardubic do Velké Chuchle, což byl symbolický počátek českého letectví. Vzdálenost 121 kilometrů překonal český aviatik za 92 minut. Letadlo, kterým letěl, daroval Kašpar roku 1913 do sbírek Technického muzea království českého, kde – zavěšeno v dopravní hale muzea – je jedním z nejvýznamnějších exponátů dokumentujícím dějiny letectví v českých zemích. 

TIP: S hlavou v oblacích: Životní příběh Jana Kašpara, otce české aviatiky

Po přeletu Pardubice – Praha konal Kašpar časté veřejné vzlety, 6. prosince 1911 například uskutečnil první přelet s pasažérem. Trasa jeho letu vedla z Mělníka do Prahy. Poslední jeho produkce se uskutečnila v roce 1912. Kašpar s létáním skončil, k čemuž ho donutila řada okolností, tou nejpodstatnější zřejmě byla skutečnost, že po smrti svého otce, již měl nedostatek finančních prostředků k nákupům letadel a součástí. Po skončení první světové války pracoval krátce jako státní úředník, poté podnikal se dřevem. O letectví zájem neztratil, ale už v něm aktivní roli nehrál. Jan Kašpar zemřel 2. března 1927.

Saúdská Arábie představuje nejvíc rozdělený stát světa. Ženám tam upírají mnoho práv – od těch nejzásadnějších až po některá naprosto směšná. Dámy si například nesmějí přečíst módní časopis, který neprošel cenzurou. Na druhé straně takřka nemají svobodu v jednání a téměř ve všem se musejí zodpovídat mužskému poručníkovi, tzv. walímovi. Nejčastěji se jedná o blízkého příbuzného – otce, bratra, strýce či manžela. A přestože nejde o psaný zákon, nýbrž pouze o zvyk, nemohou ženy bez jejich přítomnosti například podepisovat smlouvy, zažádat o cestovní pas nebo se nechat rozvést. 

TIP: Saúdská Arábie: Drsný svět islámského práva

Loni v květnu nastalo první uvolnění, když král Salmán nařídil, že na některá rozhodnutí už ženy poručníka nepotřebují: Mohou například svobodně nastoupit na vysokou školu, jít na operaci či si hledat práci. Již v roce 2015 přitom tvořily většinu studentů univerzit ženy. Změna spočívá v tom, že nyní se mohou na studia samy i zapsat.   

Nový král, nová pravidla

Otázka řízení auta byla svého času v některých ohledech srovnatelná s poručníky: Saúdské zákony sice ženám nezakazovaly usednout za volant, místní autority jim však nevydávaly průkazy. Důvod byl prostý – na silnicích by se mohly setkat s cizími muži, což zcela odporovalo tamní přísné segregaci pohlaví. Ostatně mluvíme o zemi, kde mají veřejné budovy dva vchody: jeden pro muže, druhý pro ženy. Rozdělené jsou také parky, hromadná doprava, školy, pláže… Dokonce i olympijské hry, o jejichž pořádání se království ucházelo, by se musely konat bez něžného pohlaví. Poprvé vyslala Saúdská Arábie sportovkyně na olympiádu v roce 2012 a teprve loni dámám dovolila sledovat utkání na stadionech. 

Povolení řídit auto představuje téměř třešničku na dortu, uvědomíme-li si, že se ženy teprve v roce 2015 dočkaly práva volit a kandidovat v místních volbách. Král Salmán, jenž nastoupil na trůn téhož roku, dokonce přikázal, aby něžné pohlaví tvořilo 20 % poradního sboru, který mají vládcové země k ruce. První žena se do tohoto uskupení dostala až v roce 2013. 

Tichá válka bez konce

V poslední době je Saúdská Arábie nucena pod tlakem bojovníků za lidská práva ke stále větším ústupkům. Jisté kompromisy se dostavily například v nemocnicích či bankách, kde se obě pohlaví musejí nevyhnutelně setkávat. Ovšem obchody, které zaměstnávají muže i ženy, dostaly v roce 2013 příkaz postavit „separační zdi“. Na jedné straně se tedy okovy rozpolcené společnosti uvolňují, na druhé utahují.

Boj za ženská práva je v Saúdské Arábii dlouhodobý a vleklý: Prvotní úspěch zaznamenal v roce 1955, kdy byla otevřena první škola pro dívky, Dár al-Hanán. Univerzita následovala až v roce 1970. Významný krok vpřed přinesl také rok 2001, kdy ženy dostaly občanské průkazy. Doklady však mohly získat pouze se svolením poručníka a na jeho žádost. Samy si pro ně mohou přijít teprve od roku 2006. Některé pokroky ovšem zůstaly jen na papíře: Ačkoliv v roce 2005 království například zakázalo nucené svatby, dodnes se sňatek v mnoha rodinách dojednává především mezi otcem a ženichem.

Světový extrém

Pro média a světovou veřejnost představuje nejznámější problém nošení tzv. nikábu, který zakrývá vše kromě očí. Tato extrémní forma oděvu však není oficiálně předepsaná – skutečně povinná je abája, jež se od nikábu liší tím, že nekryje obličej. Bez ní nemohou ženy v Saúdské Arábii vyrazit do ulic. Zároveň nesmějí nosit výrazný make-up a obecně vypadat tak, aby přitahovaly mužskou pozornost. Omezení se ospravedlňuje tím, že u žen podtrhuje skromnost a střídmost.

Popsaná norma se stala výsledkem velmi striktního výkladu islámského práva, jenž má obdobu snad jen v nejkonzervativnějších oblastech světa, jako jsou části Afghánistánu ovládané Tálibánem (ponechme stranou, že ani tam nemá nikáb tradici a klasické odění afghánských žen je otevřené a velmi barevné). Ve většině ostatních muslimských zemí panují volnější až zcela uvolněná pravidla oblékání. Saúdská Arábie představuje extrémní případ, ale i tam už je možné sledovat tichou válku mezi náboženskými konzervativci a reformátory. Většinou se jedná o mladou generaci, jež se bouří proti mnoha nařízením.  

Za práva žen

Velmi důležitou roli hrají aktivistky za ženská práva, které stále intenzivněji bojují proti systému opatrovníků. Bohužel, náboženské autority jejich jednání označují za „zločiny proti saúdské a muslimské společnosti“. Podle aktivistek jsou příslušnice něžného pohlaví v zemi uvězněny a kvalita jejich života zcela závisí na povaze opatrovníka. Lidová moudrost praví, že dobrý muž nechá ženu studovat a pracovat, kdežto zlý jí všechno zakáže. 

Dámy v Saúdské Arábii se dlouho bály vyjádřit nesouhlas se systémem a právě usednutí za volant se stalo jedním z oblíbených způsobů vzpoury. V roce 1990 vyrazilo 47 žen protestně ve vozech svých mužů do ulic – inspirovaly je americké vojačky, které řídily vojenská auta během první války v Zálivu. Následně tyto Arabky přišly o práci a už nikdy se nepodívaly za hranice. 

Radikální řešení ženy umlčelo až do roku 2011, kdy se za volant posadila Manál aš-Šarífová a video ze své jízdy nahrála na internet. Následně byla zatčena. Další z aktivistek, Maha al-Qahtání, si do auta rovnou zabalila věci do vězení. Protestující řidičky se však nenechaly odradit a režim k nim postupem času zaujal shovívavější postoj. Kde dřív přicházely tvrdé tresty, přimhouřila vláda mnohdy oko a sáhla jen k napomenutí. Nakonec byl zákaz řízení zrušen.

Streetartem ke svobodě

Mladá saúdská generace se v oblasti lidských práv značně angažuje a velmi se snaží tradiční společnost modernizovat. Z konzervativního prostředí se mimo jiné zrodilo silné feministické hnutí, do nějž se zapojují ženy i muži. V roce 2016 získala masovou podporu petice za zrušení poručnického systému, ke které se vedle aktivistů a nespokojených občanů přidali rovněž světoví umělci. 

Streetartová umělkyně Saffaa žijící v Austrálii vytvořila známý obraz s nápisem „Jsem svou vlastní poručnicí“. Její dílo se brzy začalo objevovat na tričkách či taškách. Kampaň měla sice velký ohlas u nejširší veřejnosti, nicméně systém nezměnila. Aktivistky Azíza al-Jússefová a Emán al-Nefdžánová, jež stály v jejím čele, například dorazily ke královskému soudu i s peticí čítající tisíce jmen. Bylo jim slušně řečeno, ať se vrátí domů a pošlou ji poštou. Od té doby čekají… 

Zrádný otec

Snad nejznámější saúdská aktivistka Maryam al-Otaibí se angažovala v peticích za zrušení opatrovnického systému a vůbec nejvíc se proslavila, když se vzepřela své tradiční rodině a sama se odstěhovala do Rijádu. Otec ji nicméně nahlásil na policii a Maryam na sto dní zatkli. Přesto mohli bojovníci za lidská práva po celém světě oslavovat: Žena se totiž vrátila na svobodu bez svolení a přítomnosti otce poručníka, což se v saúdské historii stalo poprvé.

TIP: Saúdská Arábie se pokouší o reformy: Ženy mohou konečně za volant

Fátima Báešenová, první ženská mluvčí saúdské ambasády v USA, tvrdí, že se její země bezpochyby mění a postavení žen se proměňuje s ní. Dámy se pomalu dostávají do popředí a začínají zaujímat pozice v politice i ve veřejném životě. Čeká je však ještě dlouhá cesta – a právě systém poručníků je nutné překonat, aby se staly naprosto svobodnými.