Architektonické studio OIIO představilo svůj projekt zahnutého mrakodrapu. Stavba, pojmenovaná The Big Bend, má měřit 4 tisíce stop (zhruba 1 220 metrů). Nový mrakodrap nemá být nejvyšší budovou na světě, vzhledem k svému tvaru je ale zaručeně nejdelší. Vstupy do budovy mají být dva v každé s pomyslných nohou mrakodrapu. V nejvyšším patře má být vyhlídka s prosklenou podlahou pro odvážné návštěvníky. Zajímavě řešený je v návrhu i systém výtahů, které mají putovat v nekonečné smyčce z jedné strany na druhou. Otázkou zůstává, zda se pro odvážný návrh najde dostatečně movitý investor. Jisté je, že mrakodrap The Big Bend by se v případě realizace stal velmi prestižní adresou.

Koncem října 1918 se válečná situace zhoršila do té míry, že ji císař se svými spolupracovníky přestával zvládat: 21. října 1918 vytvořili všeněmecky smýšlející poslanci Říšské rady prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska, o několik dní později se zhroutila italská fronta. Císař Karel vypověděl 26. října spojenectví s Německem a následujícího dne jmenoval novou vládu, která měla říši přivést k míru. A pak přišla další zdrcující zpráva: 28. října 1918 byl vyhlášen nezávislý československý stát. 

Konec monarchie

To však zdaleka ještě nebyl konec – 31. října 1918 vypukla revoluce v Budapešti. Říše již nemohla dál: 3. listopadu 1918 bylo v Padově podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou. Válka pro císaře Karla a jeho říši skončila, ale situace se nezlepšila: ve Vídni i dalších částech Rakouska se objevovaly silné protihabsburské nálady.

TIP: Dost bylo Habsburků: Dny, které zbouraly starou monarchii

13. listopadu přijela delegace z Budapešti a žádala Karlovu abdikaci na uherský trůn. Panovník odmítl i jejich nátlak. Po dlouhém vyjednávání podepsal podobné prohlášení jako v Rakousku. Vyplývalo z něj, že se vzdává přímé účasti na řízení vládních záležitostí, uherským králem však zůstal a na této skutečnosti se pro něj nezměnilo nic ani poté, co se dozvěděl, že 16. listopadu 1918 byla v Budapešti vyhlášena republika. 

Vědci z Národní technické univerzity v Aténách (NTUA), kteří v minulých dnech dokončili rekonstrukci Edikuly, tedy malé svatyně přesně nad prostorem, kde podle legendy bylo pohřbené Kristovo tělo, upozorňují, že je zapotřebí dalších oprav. Jinak podle nich hrozí reálné riziko katastrofálního kolapsu hrobky.

Restaurátorské práce v Chrámu Božího hrobu probíhaly od jara loňského roku. V říjnu archeologové po více než pěti stech letech odkryli původní kámen neboli tzv. Kristovo pohřební lůžko.

„Posvátný kámen jsme zpevnili. Otevřeli jsme Kristův hrob, abychom ho ochránili před poškozením a nánosy cementu. Pak jsme kamenné bloky vrátili a zpevnili titanem a šrouby,“ popisuje postup vedoucí restauračních prací Antonia Maropoulouová. Podle Maropoulouové je ale nutné ještě víc zpevnit kamenné podloží, podepřít rotundu a vybudovat vyhovující odvodnění a kanalizaci. Jinak podle ní může dojít ke kolapsu.

Náklady na opravu se vyšplhaly na 4 miliony dolarů (v přepočtu zhruba 98 milionů korun). Složili se na to jordánský král Abdalláh II. a tři hlavní správcovské církve – tedy arménská, římskokatolická a řecká ortodoxní církev. Experti odhadují, že na další nezbytné práce bude potřeba ještě nejméně 6,5 milionu dolarů (asi 160 milionů korun).

Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí zaznamenalo již 53 případů onemocnění nebezpečnou kvasinkou Candida auris. Většina případů se objevila v americkém státě New York. Odborníci zároveň odhalili dalších 27 lidí, kteří jsou zdravými přenašeči této infekce. Některé kmeny kvasinky jsou přitom rezistentní proti všem třem hlavním typům antimykotik, tedy léků na houbové infekce.

Kvasinky ohrožují především lidi s oslabenou imunitou. V nebezpečí jsou předčasně narozené děti, pacienti s cukrovkou, lidé na dialýze, a také ti, kteří nedávno podstoupili transplantace nebo jiné závažné operace.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Na rozdíl od běžných kvasinkových infekcí tato kvasinka častěji proniká do krevního oběhu a v nejhorších případech může vyvolat selhávání orgánů. Vědci zatím nemají dostatek informací, ale podle dosavadních zpráv může být úmrtnost nakažených až 60 procent.

Necelých třicet kilometrů jižně od kazašského města Almaty se v soutěsce řeky Velká Almatinka rozkládá jezero Almaty. Přírodní nádrž ledovcového původu je 1,6 kilometrů dlouhá, téměř kilometr široká a 40 metrů hluboká. Jezerní zrcadlo odráží vrcholy okolních horských štítů Sovětov (4 317 m) Ozjorny (4 110 m) a Turist (3 954 m).

TIP: Hory a podzemí jižní Albánie aneb Uvnitř bezedných propastí

Hladina nepříliš známého vysokohorského drahokamu je  v nadmořské výšce 2 511 metrů a vzhledem k poloze je jezero po značnou část roku zamrzlé. Ani v nejteplejším létě se teplota vody nevyšplhá nad 8 °C.

Samotná říční roklina je považována za velmi nebezpečnou, protože zde často dochází k sesuvům bahna. Bahno by možná už dávno pohřbilo i jezero, ale díky specialistům z města Almaty se jej stále daří udržet v patřičných mezích. Z místa se tak každoročně mohou těšit tisícovky návštěvníků.

První německé tanky z počátku 30. let nebyly zrovna nejpovedenější, jenže Reichswehr a později Wehrmacht se dokázaly rychle učit, opravovat chyby a přicházet s novými řešeními.

Střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se ukázaly být mnohem kvalitnějšími konstrukcemi a z druhého se pak stal fakticky tažný kůň Panzerwaffe, ačkoli potom přišly stroje nové generace Panther a Tiger.

Všechny německé tanky však spojovalo to, že jejich podvozky vytvořily základy pro nosiče zbraní, jejichž různé kategorie se označovaly jako útočná děla, stíhače tanků a samohybné houfnice. Některé z nich měly problematickou pověst, jiné se naopak v bojovém nasazení velmi osvědčily a ovlivnily vývoj obrněných vozidel i v poválečném období.

Útočná děla k podpoře pěšáků

Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe, jenž se začal rodit na přelomu 20. a 30. let, spoléhal zejména na tanky, ty však nebyly jedinou důležitou kategorií techniky. Ostatně i sám Erich von Manstein v memorandu pro generální štáb hovořil o útočném dělostřelectvu, tedy o samohybném prostředku palebné podpory k doprovodu pěchoty. U zrodu této myšlenky stál koncept „Infanterie Begleitbatterien“ (dělostřelecké baterie doprovázející pěchotu), jež se v tažené podobě osvědčily za první světové války.

Nyní se z nich tedy měly stát samohybné a pancéřované zbraně, jež svou rychlostí postupu stačily motorizovaným plukům. Armády jiných zemí chtěly v této roli používat samotné tanky, těm však Němci přisoudili úlohu základního útočného nástroje, jehož používání k podpoře pěšáků vnímali jako plýtvání zdroji. Tak se začalo rodit vozidlo, jež vstoupilo do historie jako Sturmgeschütz (doslova útočné dělo), popřípadě pod zkratkou StuG. Zadání vzniklo v roce 1936, a coby základ byl vybrán podvozek středního tanku PzKpfw III.

Obrněnec nakonec obdržel plné označení Sturmgeschütz III, pod nímž byly první exempláře dodány v roce 1939. StuG III využíval tankový podvozek, ale místo věže nesl jednoduchou pevnou nástavbu, v jejímž čele byl lafetován kanón ráže 75 mm s omezenou možností pohybu. V průběhu války pak vznikl i velmi podobný stroj StuG IV, který měl šasi středního tanku PzKpfw IV.

Koncepce StuG měla od počátku spoustu kritiků, podle nichž se jednalo o plýtvání prostředky, zkušenosti z boje však ukázaly, že se jednalo o krok správným směrem. Vozidla StuG III i IV, jichž bylo dohromady vyrobeno přes 11 000 kusů, totiž nakonec fungovala i jako velmi účinné stíhače tanků a v některých jednotkách dokonce plnila přímo role tanků. V každém případě však šlo o jeden z nejlepších prostředků přímé palebné podpory, které byly během druhé světové války nasazeny.

Velká ráže pro pouliční boj

Již během polské kampaně se ukázalo, že Panzerwaffe potřebuje i zbraně větších kalibrů, které budou ničit nepřátelská opevněná postavení a v městském boji budou bourat celé bráněné budovy. Tak vznikla koncepce, jež dostala označení Sturmpanzer (útočný tank) a v otevřené nástavbě na podvozku tanku přepravovala těžkou pěchotní houfnici sIG 33 ráže 150 mm. První takový obrněnec využíval šasi z lehkého tanku PzKpfw I a běžně se označoval jako Sturmpanzer I, ale záhy se ukázalo, že se nejednalo o nejlepší volbu.

Následně tedy vznikl Sturmpanzer II, který byl znám také pod názvem Bison a nesl stejný typ houfnice, avšak na podvozku tanku PzKpfw II. Ani toto vozidlo však úplně nedostálo očekáváním, takže se pokračovalo vozidlem Sturminfanteriegeschütz 33 čili SIG 33 (původní tažená houfnice měla malé počáteční s).

Klíčový rozdíl spočíval v tom, že nově již byla 150mm houfnice umístěna v plně uzavřené nástavbě, a to na šasi PzKpfw III. Němci tušili, že toto je správná cesta, což ukázaly i kruté městské boje ve Stalingradu.

Nové obrněnce se zde vcelku osvědčily, ale přesto i SIG 33 zůstával spíš improvizací. Do stejné kategorie patřilo též vozidlo Sturmhaubitze 42 (neboli StuH 42), což byl v podstatě osvědčený StuG III, který však místo 75mm kanónu vozil 105mm houfnici leFH 18. Další víceméně provizorní vozidlo zvané Grille používalo 150mm dělo na šasi PzKpfw 38(t), respektive stíhače tanků Marder III.

Dokončení: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Definitivní řešení tak znamenal až Sturmpanzer IV zvaný Brummbär. Podvozek PzKpfw IV nesl silně pancéřovanou nástavbu, do níž byla instalována speciální 150mm houfnice StuH 43. Šlo o trochu těžkopádnou, avšak velice efektivní kombinaci. Extrémem v kategorii sturmpanzerů se ale nakonec stal strašlivý Sturmtiger. Šlo o 380mm raketový moždíř na šasi tanku Tiger.

Dvě největší jezera Saturnova měsíce Titanu se nacházejí v jeho severní části. Kraken Mare a Ligeia Mare svou rozlohou předčí i největší pozemská jezera. Rozlohu Kraken Mare vědci odhadují na 400 000 km², menší Ligeia Mare zabírá plochu 126 000 km². Vzhledem k jejich poloze je možné, že obě jezera jsou pod povrchem propojena a tvoří tak společný hydrologický systém.

Na balet již v Soulu nemusíte do divadla: Poslední novinkou se tam totiž stalo sledování „tanečních“ představení pod hladinou. Neobvyklou show, při níž se performeři ladně proplétají mezi živými rybami v kostýmu Santa Clause, můžete zhlédnout v Coex Aquarium – jednom z největších jihokorejských akvárií a útočišti více než 40 tisíc zvířat. Netypický balet zde patří k největším atrakcím.