Náš druh vznikl asi před 200 tisíci let v savanách východní Afriky. Evoluce lidí tím ale rozhodně neskončila. Běží neustále a řeší problémy, na které náš druh narazí.

Díky evoluci pastevci během pár tisíc let získali schopnost v dospělosti pít bez následků mléko. A lidé, kteří se rozhodli žít v nehostinné poušti Atacama, za stejnou dobu zvládli pití vody s vysokým obsahem arzenu.

V poušti Atacama je opravdu velké sucho. Na některých místech nikdy ve známé historii nepršelo. Voda je tam velice vzácná, a když už se někde vyskytuje, tak obsahuje masivní množství arzénu.

TIP: Přírodní výběr stále funguje. Nizozemci by mohli vyprávět

Lidé žijí v Atacamě asi 7 tisíc let. Za tu dobu se u nich objevila mutace v genu AS3MT, který zodpovídá za odstraňování toxinů z těla. Díky této mutaci a přírodnímu výběru mohou lidé žít v extrémním prostředí a pít vodu, ve které obsah arzénu mnohokrát překračuje limity stanovené Světovou zdravotnickou organizací.

Na jaře 1944 dostala LSSAH rozkaz stáhnout se z východní fronty, na kterou se již nevrátila. Na západě se v létě zapojila do operace Lutych, jež měla zastavit spojenecký postup v Bretani. LSSAH během ní ztratila všechny své tanky a více než čtvrtinu mužů. Z původní Leibstandarte, do které Peiper ve 30. letech vstoupil, už dávno zbývalo jen několik jedinců.

Předchozí část: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper

Spojeneckým vězněm

Na podzim se divize chystala na poslední Hitlerovu ofenzivu na západě a nově do ní vstoupilo 3 500 vojáků, o nichž po válce prohlásil: „Uznávám, že po bitvě v Normandii byla moje jednotka složena hlavně z mladých, fanatických vojáků. Většina z nich ztratila své rodiče, sestry a bratry při bombardování. Jejich nenávist k nepříteli byla taková, že jsem ji nemohl vždycky kontrolovat a usměrňovat.“ Hájil se tak mimo jiné vůči obviněním z válečných zločinů, ke kterým došlo během ardenské operace. V ní velel Peiper bojové skupině, jejíž základ tvořil 1. tankový pluk SS. Úkol spočíval v co nejrychlejším dosažení řeky Mázy. Mělo se to podařit do tří dnů. Přes problémy s palivem a špatnými cestami, o nichž Peiper prohlásil, že nejsou pro tanky, ale pro bicykly, postupoval kupředu.

Nakonec však uvízl daleko od Mázy v údolí řeky Ambléve. Zde v důsledku obklíčení Američany, bombardování spojeneckým letectvem a nedostatku benzinu setrval několik dní. Na Štědrý den roku 1944 opustil se zbývajícími 800 vojáky obrněnce a během 36 hodin se probojoval 20 kilometrů zpět k německým pozicím. Poté se nervově zhroutil. Na konci války se Peiper stal vězněm Američanů, kteří jej spolu s dalšími příslušníky LSSAH postavili před soud za válečné zločiny. Na Peipera padlo obvinění, že je odpovědný za zabití necelé stovky amerických vojáků při takzvaném malmédském masakru.

K němu došlo 17. prosince 1944 během ardenské ofenzivy, když se Peiperova bojová skupina setkala s kolonou asi 30 amerických vozidel. Nepřátelské vojáky Němci snadno přemohli a Peiper v čele své skupiny pokračoval rychle dál, aby dosáhl stanovených cílů. Se zajatci ponechal několik svých mužů. Ti Američany shromáždili na poli a postříleli. Svědectví ohledně incidentu se rozchází, přeživší Američané tvrdili, že esesmani začali střelbu bez příčiny, Němci se hájili tím, že se zajatci dali na útěk. Peiperovi a dalším velitelům SS se přičítalo vydání rozkazu, že žádní zajatci nemají být vůbec bráni.

Joachim Peiper byl za masakr u Malméd a další neodůvodněná zabití civilistů i zajatců během bojů v údolí řeky Ambléve odsouzen k trestu smrti. Proces však od počátku doprovázely pochybnosti o tom, jak vyšetřovatelé získávali svědectví příslušníků SS, mluvilo se i o mučení a vydírání. Skutečností zůstává, že Peiper se ke všemu přiznal. Později však tvrdil, že nikoliv z důvodů skutečné viny, ale protože jej znechutilo, jak jeho bývalí spolubojovníci házejí vinu jeden na druhého. Cítil zklamání a ponížení. „Brzo se stanu slavným za to samozřejmé přijímání zodpovědnosti,“ prohlásil před vyšetřovateli.

Smrt v plamenech

Peiper čekal na vykonání rozsudku smrti dlouhých pět let. Procesem s ním a dalšími odsouzenými příslušníky LSSAH se zabývala řada komisí a vyšetřovacích skupin, které docházely k závěru, že řada obvinění je neprokazatelných a řada přiznání vynucených. V roce 1951 byl Peiperův trest zmírněn na 35 let vězení. V roce 1956 se pak dočkal po 11 letech v žaláři propuštění. Poměrně brzy se mu podařilo najít uplatnění, když se stal zaměstnancem v koncernu Porsche a později u Volkswagenu. Minulost jej však stále pronásledovala a často se stěhoval. Italové se jej v 60. letech znovu pokusili dostat před soud, ale neuspěli pro nedostatek důkazů.

Peiper se rozhodl opustit Německo a počátkem 70. let se přestěhoval do Francie, do malé vesničky Traves. Zde se živil jako překladatel a zdálo se, že konečně nalezl klid. Na jeho identitu však upozornili francouzští komunisté a rozpoutali proti němu rozsáhlou kampaň, když po vesnici kreslili hákové kříže a psali jeho jméno vedle znaku SS. Obdržel i řadu dopisů, jež mu vyhrožovaly smrtí. Peiper proto poslal svoji ženu do bezpečí do Německa a sám se chystal na návrat domů. V noci z 13. na 14. července 1976 se však naplnila jedna z výhrůžek. Nikdy nedopadení útočníci mu zapálili dům a Joachim Peiper v něm nalezl smrt. Svůj život nedal lacino, vedle těla vyšetřovatelé nalezli pistoli a pušku se všemi náboji vystřílenými. 

Himmlerův muž

Jako jeden z nejbližších Himmlerových mužů Peiper od počátku věděl o válečných zločinech, kterých se Němci dopouštěli. Ve speciálním vlaku vrchního velitelství SS pozoroval válku proti Polsku a 20. září 1939 byl svědkem popravy 20 Poláků v Bydhošti. Později organizoval plány na pacifikaci polského obyvatelstva. Na podzim 1940 navštívil Madrid, kde se Himmler snažil přesvědčit generála Franka ke vstupu do druhé světové války na straně Osy. V první polovině roku 1941 navštívili koncentrační tábory v Ravensbrücku, Dachau a také Osvětimi, kde se setkali s velitelem Rudolfem Hössem. Ten se od Himmlera dozvěděl o cíli konečného řešení židovské otázky a roli Osvětimi v tomto procesu.

V době po napadení SSSR měl Peiper za úkol informovat Himmlera o „výkonnosti“ takzvaných Einsatzgruppen provádějících masové vraždění. Ačkoliv se stal pravou Him mlerovou rukou, Peiper nikdy nevstoupil do NSDAP. Himmler si samozřejmě všiml, že mu na kravatě uniformy chybí stranický odznak, a zeptal se na to. Peiper odvětil, že není členem strany a nechce se jím stát, protože by vyfasoval vysoké stranické číslo a vypadal jako vezoucí se oportunista. Himmler Peipera chápal a požádal vedoucího Hitlerovy kanceláře a NSDAP Martina Bormanna, aby po smrti některého zasloužilého funkcionáře přenechal jeho nízké číslo právě Peiperovi. K tomu však nikdy nedošlo.

Uvádí se, že v dobách největšího rozkvětu se na programu Apollo přímo či nepřímo podílelo více než 1,5 milionu Američanů. V drtivé většině šlo o bezejmenné techniky a inženýry, kteří „pouze“ dobře odvedli svou práci a na něž si obvykle nikdo nevzpomene.

Vztahuje se k nim i příběh amerického astronauta a pilota velitelské sekce Apolla 16 Kena Mattinglyho. Krátce před startem měl ještě chvíli času, a tak si šel prohlédnout obří Saturn V na startovací rampě Kennedyho kosmického střediska. U 111 metrů vysoké rakety nepoužil výtah a pomalu procházel jednotlivá patra rampy, načež narazil na jistého muže, který na nosiči něco opravoval. Mattingly k němu zamířil, ale technik se na něj obořil: „Tady nemáte co pohledávat! Běžte pryč!“ Astronauta ostrá reakce překvapila a vysvětlil mu, že je to „jeho“ raketa a že s ní už brzy poletí k Měsíci. Muž, jehož jméno nám historie nedochovala, ihned změnil tón: „Pane, pamatujte si jedno. Jestli se na té věci něco pokazí, tak ne mou vinou!“

Zásluhou tisíců podobných lidí jsme doletěli na Měsíc. Pojďme si připomenout alespoň některé z těch, bez nichž by lunární program nebyl myslitelný a kteří do něj nesmazatelně otiskli svoji stopu.

Steve Bales: Pohotový zachránce Apolla 11

Možná není tím správným „bezejmenným“, protože jeho jméno se pravidelně objevuje v souvislosti s detailním popisem prvního přistání na Měsíci. Stal se však čítankovým příkladem, jak může neznámý člověk ze zákulisí svým rozhodnutím ve zlomku vteřiny změnit běh dějin.

Steve Bales nastoupil do NASA na jaře 1965 a už o dvacet měsíců později seděl v řídicím středisku jako vedoucí navigace kosmické lodi Gemini 11. Podotýkáme, že v té době mu bylo 23 let. Nepředstavoval přitom výjimku: za konzolemi mu sekundovali jeho vrstevníci. Když pak o tři roky později zajišťovali přistání prvních lidí na Měsíci, připadal jim 38letý Neil Armstrong jako „vykopávka“ – jak vzpomínal sám Bales.

Falešný poplach

Steve Bales měl při výpravě Apollo 11 na starosti monitorování navigačních systémů lunárního modulu. První drama začalo ve chvíli, kdy modul zahájil kritický třináctiminutový zážeh hlavního motoru, načež se ukázalo, že se nachází na jiné dráze, než se předpokládalo. Při oddělování od mateřské lodi totiž dostal nečekaný impulz, který zvýšil jeho rychlost o 19 km/h. Pokud by jeho rychlost vzrostla o 32 km/h, bylo by nutné přistání zrušit. 

Ve výšce 11 km se od Měsíce ozvalo osudové hlášení: „Programový poplach!“ Steve Bales přeslechl druhé slovo, takže si neuvědomil, že jde o zprávu především pro něj. Neil Armstrong vzápětí pokračoval: „Je to 1202.“ Bales se podíval na svoji konzoli s varováním před poplachem 1202. „Začal jsem horečně přemýšlet, co je to za program.“ Volání z vesmíru však znělo stále naléhavěji: „Řekněte nám něco o programovém poplachu 1202!“

Bales se snažil soustředit: měl patnáct sekund na rozhodnutí, na které čekali astronauti i celý svět. V tu chvíli si vzpomněl na jednu simulaci, při níž po podobném poplachu přistání zrušil. Později se ho ptali, proč to udělal, a jeho odpověď zněla: Protože na podobné poplachy nemáme směrnici, je to zkrátka neznámá situace a přistávat s počítačem v neznámém stavu nemůžeme. Směrnice však byly dodatečně vypracovány: Jakýkoliv poplach začínající číslicí 1 byl důležitý, ale nikoliv kritický. Obecně se dalo říct, že zmíněný typ poplachů byl do systému zanesen jen kvůli „ladění chyb“. 

Balesovo usilovné přemýšlení přerušil jeho kolega Jack Garman, který mu z vedlejšího sálu hlásil do sluchátek: „Steve! Steve! Je to 1202. Je to hlášení, že je počítač přehlcený.“ Příčina problému tkvěla v tom, že astronauti přeskočili během přistání jeden řádek a nevypnuli tak daný proces, což však v inkriminované chvíli nikdo nevěděl. Devět sekund po Armstrongově naléhavém požadavku – a šest sekund před nuceným zrušením přistání – Bales konečně promluvil: „Pokračujeme bez ohledu na poplach.“ O čtyři minuty později se stejné varování rozeznělo ještě jednou, ale teď už řídicí středisko i astronauti věděli, že nejde o nic vážného.

Medaile od prezidenta

Steve Bales dostal za své rozhodnutí Medaili svobody přímo od prezidenta Richarda Nixona. Po letech připustil, že v jeho rozhodování sehrála roli i skutečnost, že zrušit přistání by bylo riskantnější než pokus dokončit. „Neposlali bychom tam astronauty s nefunkčním počítačem, ale v daném stavu úplně nefunkční nebyl.“ Na otázku, co by následovalo, pokud by jeho rozhodnutí vedlo k havárii a ztrátě mise – nebo dokonce posádky –, Bales odpověděl: „Byl by to můj konec, přinejmenším v NASA. Grilovaly by mě vyšetřovací komise. Pak bych musel zmizet a musel bych si najít docela jinou práci. A táhlo by se to se mnou po zbytek života.“

Jestliže se tento trend nepodaří zvrátit, dojde v případě mnoha druhů rostlin i živočichů k naplnění katastrofického scénáře. Staré eukalypty hrají totiž klíčovou roli v udržení rovnováhy zdejšího ekosystému – úkryt v dutinách jejich kmenů hledají například vakoveverky a jejich listy se živí mnozí ptáci nebo symbol australské fauny medvídek koala.

Nebezpečně kyselé vyhlídky

Poprvé bylo předčasné umírání blahovičníků zaznamenáno v sedmdesátých letech minulého století, kdy tyto stromy začaly podléhat smrtelné nemoci projevující se postupným žloutnutím listů. Teprve v roce 2004 se podařilo odhalit viníka – vápno používané při stavbě silnic. Déšť je dlouhodobě splavuje do lesů, kde vápno vsakuje do půdy a silně ji alkalizuje. A protože blahovičníky potřebují neutrální nebo kyselou půdu, ze které mohou brát železo a mangan, zásadité prostředí pro ně znamená katastrofu. Z počátku se vědci pokoušeli stromům pomoci speciální živinnou injektáží, ale ta dlouhodobě nezabírá a odborníci jsou s rozumem v koncích.

TIP: Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek aneb Jednolisté jeskynní rostliny

Vedoucí ekologické pracovní skupiny Paul Meek má na příčinu špatného stavu blahovičníků jiný názor. Podle něj krize souvisí s populačním boomem pěvce zvaného medosavka zvonkohlasá (Manorina melanophrys). Spolu s ním přibývají také mery, polokřídlý hmyz, který sedí na žilkách listů, saje z nich mízu a vylučuje cukernatý roztok. Protože medosavky tuto sladkou sťávu milují, agresivně odhánějí všechny ostatní ptáky či hmyz, kteří pro mery představují nebezpečí. Přátelské soužití obou druhů pak škodí právě eukalyptům.

Vic Jurskis z Institutu australských revírníků však tvrdí, že listoví stromů vykazuje známky nemoci ještě dříve, než se na místě objeví mery a medosavky. Nemoc má tedy pravděpodobně ještě další, dosud neobjasněné příčiny.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Vědci nyní zvažují možnost vrátit se k radikálnímu způsobu léčby navrhovanému již před více než 40 lety ekologem Williamem Jacksonem, který doporučoval zakládat v lesích pravidelné kontrolované požáry. Ty by měly zničit konkurenční rostliny ubírající eukalyptům vodu a živiny a podpořit růst stromů, které jsou na prostředí občasných požárů přizpůsobeny.

Třicetiletá válka byla původně konfliktem mezi katolíky a protestanty, ale postupem času se tohle jednoduché dělítko zproblematizovalo. Patrně nejlépe je to vidět na příkladu samotných vojáků a jejich velitelů, pro které byla válka příležitostí k hromadění majetku, úřadů a hodností. Mezi kariéristy-přeběhlíky patřil i Jean-Louis Raduit de Souches.

Napříč celou Evropou

Byl synem hugenota z La Rochelle, tedy z oblasti proslavené odporem proti katolické politice Ludvíka XIII. Když proti La Rochelle vytáhly oddíly kardinála Richelieu, Raduitova rodina uprchla do ciziny.

Zpočátku našel mladý hugenot uplatnění ve švédských službách, kde získal bohaté zkušenosti a výborně se seznámil s taktikou svých budoucích protivníků. Patrně se už nikdy nedozvíme, co ho v roce 1642 vedlo k přeběhnutí na císařskou stranu. Rozhodující impulz zřejmě znamenal Raduitův spor s nadřízeným, který mu vyhrožoval postavením před vojenský soud. De Souches byl horká hlava a do nejrůznějších sporů a hádek se zaplétal po celý život. V říjnu 1642 jej nacházíme jako velitele dragounského pluku v císařských službách.

Ačkoliv jeho pokus o znovudobytí Olomouce skončil fiaskem, uhájení Brna o tři roky později mu přineslo slávu i majetek. Kromě jiného získal domovské právo v českých zemích, podmíněné přestupem ke katolictví, a roku 1648 i hodnost maršála. Po uzavření vestfálského míru nadále válčil po celé Evropě a dosáhl pozice císařského tajného rady. S věkem se však stával čím dál víc nesnesitelnějším: se spojenci a kolegy se neustále hádal a jeho podřízení z něj měli až strach. V roce 1674 byl zbaven velení a žil pak střídavě ve svém domě v Brně a na zámku v Jevišovicích. V posledních letech se oddal hluboké zbožnosti. 

Tragédie Titaniku, která se odehrála v noci z 14. na 15. dubna 1912 plnila přední stránky tehdejších novin. Podívejte se na snímek pořízený z paluby Carpathie, který prošel rukama kolorizátorů.

Skládací záchranný člun D byl spuštěn na vodu ve 2:05 hodin v noci a nesl 25 lidí - převážně ženy a děti. Během dalších hodin do něj však přibylo ještě dvanáct trosečníků z jiného člunu. Na záchrannou loď Carpathii se celé osazenstvo dostalo v 7:15 hodin ráno. 

Norilsk halí hnědošedé mraky prosycené oxidem siřičitým. Na zem z nich padá kyselý déšť, který pak ničí vše živé – především rostliny a stromy. Právě kvůli zplodinám z tamních továren se z okolí stala mrtvá zóna, kde se lesy na ploše přes pět tisíc kilometrů čtverečních proměnily v seschlou poušť. Na téměř 180 tisíc obyvatel Norilsku má znečištění podobně ničivý vliv. Místní se potýkají s celou řadou zdravotních problémů a mají v průměru o deset let kratší život než lidé v jiných částech Ruska. 

Ledový konec světa 

Snad málokterý kout naší planety je pro život tak nehostinný jako právě sibiřský Norilsk. Město k tomu předurčuje už jeho poloha: Rozprostírá se na západním úpatí plošiny Putorana na severu Krasnojarského kraje, tedy v oblasti věčně zmrzlé půdy. Zimní teploty tam mohou klesnout k šedesáti stupňům pod nulou, letní mnohdy jen výjimečně vystoupí nad dvacet, obvykle se však drží okolo desítky.

TIP: Jak se žije v Extrémově: Sedm míst, kde byste žít určitě nechtěli

Město leží čtyři sta kilometrů za polárním kruhem a polární den, kdy slunce nezapadá za horizont, tam trvá minimálně dva měsíce. Na další měsíc a půl v roce se pak nad Norilskem pro změnu rozhostí polární noc a ulice pohltí tma. Zhruba po třetinu roku navíc zuří intenzivní sněhové vánice, jež obyvatele často i na několik dnů uvězní doma. 

Barevná apokalypsa 

Norilsk leží doslova na konci světa a kvůli jeho odlehlosti mu místní často říkají „ostrov“. Od Moskvy jej dělí asi čtyři tisíce kilometrů, od milionového Krasnojarsku zhruba patnáct set. Po silnicích se do města nejezdí – kontakt s civilizací zajišťuje letecká doprava z pětatřicet kilometrů vzdáleného letiště. V letních měsících se lze za příznivého počasí do Norilsku dostat i po vodě, konkrétně po řece Jenisej do nedalekého přístavu Dudinka. 

Mikrosvět sevřený v ledu připomíná svou architekturou apokalyptické město jako vystřižené z vědecko-fantastických snímků: Vysoké komíny všudypřítomných továren doplňují bloky paneláků, omítnuté do křiklavých barev a namačkané těsně jeden vedle druhého. Vzniklé úzké uličky tak místním poskytují alespoň chvilkové útočiště před neutichajícím ostrým větrem. V přízemí se rovněž nacházejí prodejny potravin, kinosály, kulturní a sportovní centra – vše na jednom místě tak, aby lidé v nepříznivém počasí nemuseli chodit daleko. 

Většina budov v Norilsku vznikla z prefabrikovaných panelů a původně měly sloužit jen jako přechodná bydliště pro nově přistěhované dělníky. V mnoha z nich se však žije dodnes. Po pádu Sovětského svazu se navíc výstavba řady budov zastavila, načež už zůstaly nedokončené. Celkově se dnes v Norilsku téměř nestaví a v poslední době tam vyrostl jediný větší projekt: Nákupní, sportovní a zábavní centrum Arena Norilsk se otevíralo v roce 2013. 

V nucené izolaci 

Tramvaje ani metro v Norilsku nenajdete, obyvatelé využívají především autobusy. V zimě však vozy nikdy nejezdí samostatně – riziko, že se některý porouchá a cestující zůstanou uvězněni v mrazivém počasí, je příliš vysoké. Do továren a zpět tak obvykle míří kolony patnácti až dvaceti autobusů, jež křižují ulice Norilsku i třikrát denně. Pokud jeden vůz zapadne nebo má poruchu, lidé se prostě přesunou do jiného. 

Ačkoliv se jen v centru Norilsku nachází na třicet školek a škol, není výjimkou, že děti zůstávají kvůli nepřízni počasí i několik týdnů doma. Výuku přes internetovou aplikaci Skype si pak často zpestřují sportem v jednom z místních středisek. 

Ani výlety za noční zábavou nepřipadají v zimě v úvahu: Jednak město prakticky neustále sužují extrémně nízké teploty, jednak hrozí, že se přes noc vytvoří třeba i dvoumetrové závěje a nebude možné se dostat domů. 

Poklad v mrazivé pustině 

Že se na teritoriu dnešního města ukrývá neuvěřitelné bohatství kovových rud, minerálů či uhlí, odhalil ruský geolog Nikolaj Urvancev již kolem roku 1920. Do svého cestovního deníku si tehdy poznamenal: „Je velká škoda, že se ohromné zásoby niklu, mědi a kobaltu nikdy nedostanou z útrob země.“ Ve své předpovědi se ovšem zmýlil – už v roce 1935 se lokalita budoucího Norilsku proměnila v centrum nechvalně proslulého „nápravně-pracovního tábora“ Norilag, kde pak skončily tisíce politických vězňů. 

Nedobrovolní pracovníci měli v jednom z nejdrsnějších stalinských gulagů za úkol těžit suroviny i položit základy nového města – to vše na permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdě. Pracovní podmínky byly nepředstavitelné, od nesnesitelného mrazu až po nedostatek jídla. U jedinců, kteří byli v gulagu umístěni trvale, proto dozorci počítali s dvacetiprocentní úmrtností. Podle odhadů prošlo městem na půl milionu lidí. Záznamy o počtech obětí sice neexistují, téměř jistě se však jednalo o desetitisíce osob. 

Nový nádech 

Temná historická kapitola se začala uzavírat roku 1953, kdy se na místě někdejšího gulagu oficiálně otevřelo město Norilsk. Mimo ohromné nerostné bohatství se pyšnilo dvaceti tisíci stálými obyvateli a po Murmansku také titulem druhého nejseverněji položeného města světa. Záhy se však muselo vyrovnat s nepříjemnou krizí: Lidé, kteří si po zrušení pracovního tábora mohli vybrat, zda zůstanou, ledové peklo hromadně opouštěli – a s nimi mizela i pracovní síla. 

Společnost Norilskij kombinat (dnešní Norilskij nikel) proto přišla s novou strategií – připravila pro své zaměstnance na tehdejší poměry vskutku pohádkové podmínky. Skvělý plat i pracovní doba, několik týdnů dovolené a odchod do penze v pětačtyřiceti letech nakonec zafungovaly. Do Norilsku zamířili noví pracovníci – a překvapivě se mezi nimi našli i někteří z bývalých vězňů. 

Právě výhodné podmínky lákají do města také dnes, i když zkazky o nebývale vysokých platech jsou přehnané (viz Sporný blahobyt). Norilskij nikel, jenž zaměstnává víc než polovinu tamních obyvatel, si každopádně může bonusy pro své pracovníky dovolit: Řadí se totiž k desítce největších světových producentů mědi, platiny, zlata, kobaltu a selenu. 

Deprese utopené v alkoholu 

Nicméně, zdraví zaměstnanců už zmíněné společnosti na srdci zjevně tolik neleží. Prostředí zamořené řadou jedovatých látek – především oxidem siřičitým, fenoly a těžkými kovy – vyvolává u místních mnohá onemocnění, zejména poruchy dýchacího a oběhového systému, oční vady a různé formy rakoviny. K mimořádně častým jevům patří také deprese, jež však podle lékařů do značné míry souvisejí i s tzv. syndromem polární noci. Norilští tak zahánějí chmury alkoholem a drogami nebo v nevěstincích, které se prý ve městě nacházejí v každém druhém domě.

TIP: Krvavá sibiřská řeka: Co způsobilo její náhlé a neobvyklé zbarvení

Norilsk patří mezi deset nejvíce znečištěných měst světa a v nelichotivém žebříčku předstihl i ukrajinský Černobyl. Dlouhodobá těžba kovů a jejich zpracování zjevně bez účinných kontrol si zkrátka vybírají svou daň. Přispívá k tomu rovněž fakt, že téměř nikdo neví, co přesně se za branami Norilsku děje. Od roku 2001 se totiž řadí mezi města uzavřená pro cizince (viz Města mimo mapy), kam se běžný smrtelník bez řady povolení nikdy nepodívá. 

Král, a tím spíše císař, se musel při všech příležitostech ukazovat jako bohatý a štědrý člověk, obklopený výjimečnými osobami. Množství dvořanů a urozených hostů bylo především potřeba zabavit.

Písně a hostiny

Na Karlově dvoře se hojně pěstovala hudba a profesionální zpěváci zpívali dlouhé epické písně o slavných hrdinech, třeba o Alexandru Velikém nebo o králi Artušovi, kratší lyrické písně o lásce nebo i písně duchovněji založené. K hudbě patřil i tanec, o kterém toho však moc nevíme. Zábavu doplňovala vystoupení šašků, kejklířů i herců. To vše se odehrávalo především večer v průběhu hostin.

Díky šťastně dochovaným zlomkům účtů z Karlovy pražské palácové kuchyně, můžeme nahlédnout i do dobového jídelníčku. Jedlo se veškeré maso včetně veverek a zpěvných ptáků, ryby čerstvé i solené, raci, sýry, ovoce, jako přílohy pak sloužily chleba, housky, hrách nebo jáhly. Ke kvalitní hostině patřilo velké množství chodů s mnoha různými omáčkami a kombinacemi cizokrajných koření, například hřebíčku, šafránu, pepře či zázvoru. Častá byla kombinace slaných a sladkých chutí, například maso s omáčkou ze sladkého ovoce, případně ještě doslazené medem a samozřejmě řádně okořeněné.

Turnaje a lov ve Stromovce

Nejoblíbenějšími zábavami pánů byly turnaj a lov. Turnaje měly mnoho různých disciplín, z nichž královskou byl takzvaný tjost, tedy nájezd dvou rytířů v plné zbroji proti sobě. Ve 14. století už turnaje nebyly tak nebezpečné jako dříve, když se při nich používaly ostré zbraně. Přestože dřevce turnajníků byly opatřené tupou korunkou, docházelo stále často ke zraněním, a to i smrtelným.

Hon a lov divoké zvěře se mohl odehrávat v blízkých oborách u Pražského hradu. Jedna z nich byla třeba v místě dnešní Stromovky a císař měl svůj zvěřinec i přímo na hradě. Podle očitého svědectví v něm choval i obrovité hady a šelmy včetně lvů. Kromě venkovních zábav byly oblíbené i různé stolní hry jako šach, dáma nebo mlýnek.

Dvorské rafinovanosti

Muži měli mít nejlépe blond polodlouhé vlnité vlasy na ramena, a proto si pomáhali středověkou kulmou – nahřátým želízkem, kterým si vlasy kroutili. U dam byl ideál podobný – zvlněné vlasy dlouhé až k bokům a opět blonďaté. Ty se pak zaplétaly do rafinovaných účesů, a pokud na ně ženy neměly dost vlastních vlasů, pomohly si klidně zakoupeným příčeskem. Dámy už také znaly líčení – používaly se oční stíny, pudry, růž na rty a dokonce pinzety na vytrhávání obočí! Tělesnou úpravu doplňovaly voňavky. Oblíbený byl „pomander“, což byla ozdobná schránka ve formě drahého šperku, která ukrývala vonnou esenci.

Jak se zdá, obří plynné planety patří mezi základní skladební prvky planetárních soustav: O jejich existenci víme z našeho solárního systému, ale velmi často je nalézáme i v soustavách kolem jiných hvězd.

Současné vývojové modely předpokládají, že se plynné planety formovaly ve dvou krocích. Nejprve se muselo utvořit kamenné jádro, podobně jako vznikaly zárodky planet zemského typu. Toto hmotné jádro pak na sebe v oblasti systému za tzv. sněžnou čárou – tedy dostatečně daleko, aby tam mohly existovat těkavé prvky – gravitačně nabalilo zbytky původní zárodečné mlhoviny, z níž se zformovala i centrální stálice. 

Vzniklé obří planety již mohly v soustavě migrovat, často je tedy najdeme ve vzdálenostech, kde z nejrůznějších důvodů nemohly vzniknout. Kamenné jádro pak v planetě obalují gravitačně zhuštěné plyny, jako je vodík nebo helium. Ve vnitřních vrstvách vykazují tyto látky – za normálních podmínek plyny – bizarní vlastnosti: Jde o husté kapaliny, které mohou mít dokonce vlastnosti kovů (například vedou elektrický proud).

Teplota a tlak v nitrech velkých planet však neumožňují vznik pevného skupenství těchto prvků. Obálky zmíněných velkých těles proto zůstávají tekuté a obří planety nemají pevný povrch. Osud zárodečných kamenných jader přitom není zcela jasný: Možná v centru planet existují dodnes, možná se rozpustila v okolní tekutině a obohatila tak její chemické složení.