Astronomové rozdělují dvojhvězdy do mnoha skupin, převážně podle metod, jakými lze odlišit jejich složky. Jednou ze těchto skupin jsou dvojhvězdy zdánlivé. Ty spolu nemají nic společného, plují vesmírem v různých vzdálenostech a jako dvojhvězda se pouze tváří – na pozemském nebi se promítají blízko sebe. Označujeme je jako zdánlivé, optické či falešné a pro astrofyziky představují naprosto nezajímavé objekty. 

Předchozí část: Tajemství dvojhvězd: Jaké jsou a jak vznikají?

Nepřímé důkazy

Většinu dvojhvězd ovšem nerozlišíme ani velkými dalekohledy. Astronomové pak mají k dispozici jen nepřímé informace o podvojnosti. Využívají například faktu, že obíhají-li se dvě stálice navzájem, pak se při pohledu ze Země zdá, že se k nám vždy jedna z nich přibližuje, zatímco druhá se vzdaluje, a po chvíli zase naopak. Pořídíme-li spektrum takové dvojice, uvidíme spektrální čáry prvků, jež se posouvají Dopplerovým jevem. Někdy lze snadno rozlišit spektra obou složek, jindy pouze jedné z nich (a pozice spektrálních čar se pak cyklicky mění s periodou oběhu). V takovém případě mluvíme o spektroskopických dvojhvězdách. 

Je-li oběžná dráha dvojhvězdy kolmá na zornou polopřímku, pak se stálice vůči pozorovateli nepohybují, ale na obloze můžeme přímo sledovat jejich vzájemný oběh. Citlivá pozorování z oboru astrometrie umožňují měřit pozice hvězd s nebývalou přesností a jejich vlastní periodický pohyb odhalit – mluvíme o astrometrických dvojhvězdách. Leží-li však naopak zorná polopřímka v oběžné rovině systému, pak se z pohledu pozorovatele obě složky při oběhu periodicky zakrývají. Označujeme je spojením „zákrytové dvojhvězdy“ a pro astronomy představují nejvzácnější studijní materiál, neboť s dostatkem pozorování je lze na dálku změřit i zvážit v absolutních jednotkách.  

Z hlediska konfigurace dále rozlišujeme dvojhvězdy oddělené, dotykové a polodotykové. Gravitační pole dvojhvězdné soustavy má totiž podobu dvou kapek přilepených k sobě, přičemž odborníci označují uvedené přiblížení jako Rocheův model. Pokud hvězda časem zcela vyplní svůj Rocheův lalok, může látka z jedné složky přetékat skrz bod na styku obou kapek na druhou složku. Vyplní-li své laloky obě stálice, jedná se o dotykový nebo také kontaktní systém, je však ve vesmíru vzácný. 

Kosmické míry a váhy

Určité typy dvojhvězd umožňují na dálku obě složky změřit i zvážit v absolutních jednotkách a s vysokou přesností. S výjimkou studia vlastních oscilací stálice v oboru asteroseismologie přitom nelze podobná měření provádět, a tak se zmíněné parametry získávají jen na základě kvalifikovaného odhadu. 

Vzájemný pohyb složek dvojčlenného sytému lze popsat podobně jako oběh planet kolem Slunce Keplerovými zákony, které dávají do jednoznačného vztahu hmotnosti obou složek s rychlostmi jejich oběhu, oběžnou periodou a tvarem trajektorie. V případě zákrytových spektroskopických dvojhvězd můžeme určit limitu na oběžnou rychlost z tzv. křivek radiálních rychlostí získaných ze spektroskopie, jež popisují vývoj dopplerovské složky rychlosti oběhu hvězdy v čase. Zmíněné křivky mají nejčastěji tvar modulovaných trigonometrických funkcí. Oběžnou dobu lze určit také z křivky radiálních rychlostí i ze světelné křivky, která zachycuje vývoj celkového přicházejícího zářivého toku v čase: v optimálním případě obsahuje dva poklesy jasnosti, jež souvisejí se zákryty primáru sekundárem a sekundáru primárem. 

Délka jednotlivých zákrytů na světelné křivce má přirozenou spojitost s geometrickými rozměry stálic. Získáme-li navíc ze spektroskopie či modelování spekter spolehlivý odhad efektivní teploty obou složek, můžeme vypočíst i jejich absolutní zářivé výkony a celkový zářivý výkon soustavy a porovnat je se zdánlivou jasností dvojhvězdy měřenou ze Země. Nepřímo tak s vysokou přesností změříme i vzdálenost celého systému. 

V tomto případě lze tedy určit základní parametry obou hvězd. S ohledem na přesnost současných přístrojů činí chyba při stanovení vlastností stálic v zákrytové spektroskopické dvojhvězdě pouze několik procent. A to se zdá být až nečekané, uvážíme-li, že ze Země takový systém vidíme pouze jako proměnlivý jasný bod. Na obou zmíněných křivkách se projevují i další efekty, například přítomnost hvězdných skvrn ve fotosférách složek, přenos hmoty mezi oběma tělesy či výskyt okolohvězdného materiálu. Také uvedené aspekty můžeme s vysokou úspěšností studovat. Dvojhvězdy tak představují důležitou laboratoř pro zkoumání struktury a vývoje stálic a hrají v astrofyzice nezastupitelnou úlohu. Jejich výzkumu se věnují i čeští astronomové. 

Může být Slunce dvojhvězdou?

Je téměř vyloučeno, aby mělo Slunce svého hvězdného průvodce, který by s ním putoval Galaxií. Vzhledem k přesnosti, s jakou dnes umíme určovat polohy planet i umělých družic, bychom gravitační rušení způsobené takovým tělesem již dávno odhalili. Přesto dostal neexistující souputník jméno – Nemesis.

Záhadné vymírání

Úvahy o vzdáleném průvodci naší hvězdy se objevily v 80. letech 20. století, kdy paleontologové David Raup a Jack Sepkoski přišli ve své práci s teorií periodicky se opakujících masových vymírání (dodejme, že jejich závěry dnes považujeme za nesprávné). Podle tvrzení obou vědců dochází každých 26 milionů let k náhlé změně diverzity pozemské biosféry. Někteří astronomové z toho poté usoudili, že právě s uvedenou periodou se ke Slunci vrací jeho temný souputník, který při průletu excituje komety v Oortově oblaku a vrhne je do středu naší soustavy, kde zmíněná tělesa následně způsobí katastrofu. 

Přirozeně by nešlo o „plnohodnotnou hvězdu“ (neboť tu bychom museli už dávno pozorovat), ale o chladného průvodce, červeného nebo hnědého trpaslíka. Mnohé přehlídkové projekty, ať již se uskutečnily ze Země, či z vesmíru, měly v druhém plánu podobné podezřelé objekty vyhledávat, přičemž prakticky vyloučily existenci tělesa teplejšího než 150 K blíže než deset světelných let. 

Richard Müller z University of California v Berkeley však přišel v roce 2002 s vysvětlením neúspěšných pokusů o nalezení tajemného souputníka. Podle jeho hypotézy proletěla před 400 miliony let blízkým okolím naší stálice bludná hvězda a rozptýlila Nemesis na vysoce excentrickou dráhu, která ji pak zavedla daleko od Slunce, kde ji nemůžeme s využitím současné technologie spatřit.

Slunce je samo 

Naprostá většina astronomů se ovšem shodne, že naše hvězda pluje vesmírem jako solitér. Nelze vyloučit, že by se mohla stát dvojčlenným systémem někdy v budoucnosti; nicméně jak již bylo řečeno, gravitační záchyt okolo letící stálice je krajně nepravděpodobný (byť možný). Tělesa schopná „odnést“ určité množství pohybové energie i momentu hybnosti známe ve Sluneční soustavě už nyní, přičemž k možným kandidátům čistě hypoteticky patří obří planety. Nejbližší vhodnou příležitostí by se pak mohla stát srážka s Galaxií v Andromedě přibližně za čtyři miliardy let. Do té doby však Slunce téměř jistě čeká osamělá pouť. 

Sea Lion Island, nejjižnější ostrůvek Falklandských ostrovů, je domovem pro několik druhů ptactva. Zdejšími nejpočetnějšími obyvateli jsou tučňáci skalní (Eudyptes chrysocome) a kormoráni císařští (Phalacrocorax atriceps), kteří na skalách tvoří společné kolonie. Velká koncentrace dospělých jedinců a zejména pak jejich nemotorných mláďat láká hladové dravce, kteří neustále krouží kolem.

Spižírna je ve střehu

Tučňáci a kormoráni se dělí o větrem ošlehaný útes, čnící více než sto metrů nad mořskou hladinou. Hustota osídlení je tak veliká, že při pohledu z výšky zahlédnete skalní podklad jen v případě, že se kolonie dočasně rozestoupí při odletu několika kormoránů nebo když se na lov vydá pár tučňáků. Ani tak ale nezahlédnete skutečnou skálu. Vzhledem k tomu, že exponované místo na hraně ostrova je ptáky obýváno desítky let, odhalí se pouze vrstva zapáchajícího vysušeného trusu.

TIP: Rybák dlouhoosasý, nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

Nad tímto ptačím davem prakticky neustále krouží dravci. Početná kolonie je pro ně spižírnou, díky níž nejsou odsouzeni k hladovění. Představa, že draví ptáci létají do kolonie jako do restaurace, je ovšem mylná. Odnést si něco k snědku je stojí nemalé úsilí a mnohem častěji potřebují především dávku trpělivosti. Krouží někdy desítky metrů nad kolonií, jindy třeba jen pár decimetrů nad zobáky bránících se kormoránů císařských. Ti jsou totiž na rozdíl od tučňáků skalních neustále ve střehu. Lovci čekající na správný moment k výpadu si přednostně vybírají nemocné nebo poraněné kusy. Úplně nejčastěji ovšem plní službu úklidové čety, která prohledává kolonii a odnáší uhynulá zvířata. Tu a tam, v případě, že nemají jinou možnost, se odhodlají k troufalému činu a pokusí se ptačím rodičům vyrvat malé chundelaté mládě.

Hody „mrchožravých slepic“

Když jsem v hledáčku fotoaparátu sledoval let kormoránů císařských, v dáli jsem periferně zahlédl dvojici čimang hodujících na skále. Čimango falklandský (Phalcoboenus australis) je endemický dravec, který ovšem podle mých pozorování na Falklandských ostrovech není nijak zdatným lovcem. Spíš bych řekl, že je to taková „mrchožravá slepička“, která ke snědku sbírá vše, co po sobě zanechaly další druhy zvířat, nebo jim to při přepravě k mláďatům vypadlo ze zobáku. Čimango se k opravdovému lovu uchýlí pouze výjimečně a v tom případě se téměř vždy jedná o útok na mláďata.

Tentokrát se některému z hodujících čimang zřejmě poštěstilo vytáhnout z kolonie stejně velkého kormorána císařského. Muselo se jednat o raněného nebo uhynulého ptáka, protože zdravý kormorán je čimangovi rovnocenným soupeřem a v naprosté většině soubojů se ubrání.

Pomalu jsem postupoval blíž a snažil jsem se nebudit zbytečnou pozornost. Čimanga, podobně jako několik další druhů na ostrovech, se naštěstí člověka příliš nebojí, a tak se k nim dá dostat celkem blízko. Zejména v případě, kdy hodují po delším půstu. V tom případě se věnují pouze trhání kořisti a pomalu přistupujícího fotografa si nevšímají.

Další nedočkaví strávníci

Pří prvním pohledu do hledáčku mi nebylo hned zřejmé, jaký druh živočicha tentokrát posloužil k zasycení dravců. Potrava už ptáka moc nepřipomínala, snad jen podle zobáku a odlétávajících pírek se dalo usuzovat, že mohlo jít o kormorána. To se mi po chvilce potvrdilo, když dravci při porcování odkryli pařát s charakteristickou blánou mezi drápy.

Bylo zajímavé sledovat obě čimanga při hodování. Když jeden pták jedl, druhý jej pouze pozoroval ze vzdálenosti asi jednoho metru a vůbec jej nerušil. Až po chvíli, snad na nějaké vyzvání, které jsem nepostřehl, začali mršinu škubat společně. Mezi sebou se o maso nijak nervali, ale ani tak neměli na jídlo příliš klidu. Těsně nad hlavami už jim totiž kroužili další nedočkavci – chaluhy jižní.

Ohledy jdou stranou

Chaluha jižní (Catharacta antarctica, synonymum Stercorarius antarcticus) je na Falklandských ostrovech snad ještě běžnějším dravcem než čimango. Při pohledu na ptačí kolonii ji určitě nepřehlédnete. Buď spokojeně sedí na jejím okraji, nebo v letu vyhledává kořist uvnitř skrumáže zvířat. Chaluhy jsou při získávání potravy mnohem agilnější než čimanga a při přetahování o kořist dokonce dokážou donutit letícího konkurenta, aby zvrátil pozřenou potravu. Tu pak spolknou samy.

Když kroužícím chaluhám došla trpělivost, nebo jim jen v břiše začalo kručet víc, než unesly, snesly se na skálu a poměrně rychle čimanga vyhnaly. Bez boje, bez dohadování. Možná to bylo i proto, že čimanga musela být po dlouhých minutách obírání kostí vysílená. Nebo už jen měla prostě dost.

Trochu mě mrzelo, že se u mršiny neseběhla nějaká mela. Výměna chaluh za čimanga proběhla poměrně nenásilně a dramatických fotografií jsem se nedočkal. Pouze, když už z kormorána moc nezbývalo, sebralo jedno z čimang kus kormorána a letělo pryč. To si dravá chaluha nenechala líbit a začala jej stíhat. Dlouho jí to ovšem nevydrželo a po dvou náletech se vrátila ke zbytkům potravy.

Chaluhy byly, stejně jako zahnaná čimanga, dvě. U mršiny se ale chovaly úplně jinak. Žádná tolerance, žádné přenechávání potravy druhému hodujícímu. Na kormorána se prostě vrhly a každá se snažila urvat co nejvíc na úkor své spolustolovnice. Navzájem se odháněly a přetahovaly o sousta. Oproti klidnému a v podstatě pohostinnému chování čimang to byl velký kontrast.

Potravní konkurenti z Falkland

Čimango falklandský (Phalcoboenus australis)

Čimangové jsou malá skupina dravců (čtyři rody, osm druhů) obývající jihoamerický kontinent a ostrovy v jižním Atlantiku. Na jihoamerické pevnině se objevují v různých biotopech – v nížinách i na úbočích vysokých And, hluboko ve vnitrozemí, stejně jako na mořském pobřeží.

Hmotnost čimanga falklandského je do 1,5 kg a jeho početnost klesla na pouhých 1 000 párů. Z toho 400 jedinců obývá Falklandské ostrovy. Právě na skalnatém, obtížně přístupném pobřeží, má klid před pronásledováním. Čimango falklandský je totiž typický mrchožrout a z toho pramení jeho neoblíbenost u lidí. Čimanga jsou často viděna u uhynulých (případně jinými zvířaty uchvácených) kusů dobytka, což si farmáři vykládají mylně a čimanga se pak často stávají obětí jejich surové pomsty. Svým silným tupým zobákem a podobně silnýma nohama sice čimango dokáže ulovit i živou kořist, ale pouze slabou nebo nepohyblivou. Největšími konkurenty při parazitování v koloniích, jsou jim právě chaluhy.

Chaluha jižní (Stercorarius antarcticus)

Tento pták je největším druhem z chaluh jižní polokoule, řazený někdy do rodu Catharacta. Je zbarvený podobně jako ostatní velké chaluhy, navíc má na zádech bílé skvrny. Hnízdí ve třech poddruzích v subantarktické oblasti, tedy na ostrovech severně od Antarktidy a na pobřeží Argentiny. Jejich počet je odhadován na 6 000 párů. Na Falklandských ostrovech se vyskytují pouze v období léta (polovina října až duben) a to zejména v blízkosti kolonií tučňáků.

Jedná se o dravce, který se živí uhynulými ptáky, neváhá však atakovat i zraněná a slabá zvířata. Na pozoru by se před nimi měla mít i malá mláďata tučňáků. Kromě toho vyhledávají potravu i u hnízdících kormoránů, kterým často loupí i snesená vejce.

Hnízdí obvykle na malé vyvýšenině v krajině a průběhu listopadu snáší dvě vejce, která proti blízký narušitelů intenzivně brání. O tom, že se jedná o velmi agresivního a odvážného ptáka i mimo dobu hnízdění jsem se mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži.

Čimango – dravec mnoha barev

Pro čimanga falklandská je typická jedna neobvyklost. Ptáci mají téměř každý rok trochu jiné zbarvení a barvu peří změní až šestkrát! Narozené mládě je výrazně oranžové, v průběhu prvního roku se mu peří zbarví do velmi tmavé hnědočerné, pařáty a zobák má šedý. Na přelomu druhého roku se na krku objeví drobné skvrnky a ty jsou v následujících měsících už větší a načervenalé. Třetí rok už má čimango nohy žluté, zobák do modra a většinu těla skvrnitou. Rok nato jsou ptáci oděni do šatu z hnědých skvrn s šedou linkou, hnědočervených křídlech a špičky ocasních per jsou bělavé. Pátý rok je ve znamení oranžových pařátů, modrošedého zobáku a lososově růžového peří na hlavě.

S fotoaparátem proti větru

Obrovskou výhodou fotografování v antarktických krajích je, že k mnoha zvířatům se lze přiblížit bez použití krytů a maskování. Některé druhy si vás přijdou prohlédnout i na vzdálenost jedno metru. I tak má ale focení na Falklandách do idyly daleko, protože velice silně fouká a právě u kolonií na Sea Lion Island to je snad nejhorší. Při focení jsem musel pořád držet stativ, jinak by jej vítr i se čtyřkilovým objektivem porazil. V některých chvílích, třeba když jsem zavrávoral na jedné noze, mě poryvy málem položily k zemi.

Musel jsem být neustále ve střehu a třeba jen přidání jedné vrstvy oblečení pod bundu byla čtvrthodinová operace. Neustále hrozilo, že mi vítr oblečení vytrhne z ruky. Nedalo se ani pořádně komponovat záběry, protože silné závany opírající se do velké plochy objektivu s rozměrnou sluneční clonou fototechniku strhávaly. Ještě několik dní po návratu do Čech mi zůstal tik – stačil mírný poryv větru a já okamžitě začal zjišťovat, co mi kde padá nebo odlétá.

Ostrá střelba patří k povinnému tréninku všech vojáků a armáda Spojených států v tomto ohledu rozhodně nešetří. Zároveň si však uvědomuje, že z každé kulky, jež skončí v přírodě, se časem začnou uvolňovat jedovaté látky. Aby tedy byly cvičné střelby ekologičtější, začalo vojsko pracovat na zvláštní munici, která by se rozkládala co nejšetrněji.

Aktuálně se testuje prototyp a koncept se vyvíjí stále „zelenějším“ směrem: Do kulek lze totiž vložit speciálně ošetřená semena, jež bez úhony přečkají rozkládání projektilu, načež při kontaktu s půdou vyklíčí. Při troše snahy by se tak okolí střelnic mohlo proměnit v zahrady kypící životem.

Americký satelit Landsat 8 se zařízením Operational Land Imager, které je určeno ke snímkování zemského povrchu ve vysokém rozlišení a věrohodných barvách, počátkem letošního roku pořídil snímek největší solární farmy světa.

Dam Solar Park nedávno vyrostl v Číně, která se v posledních letech s velkou vervou pustila do rozvoje solární energie. Za poslední rok se solární energetika v Číně téměř zdvojnásobila a se svými 77 GW instalovaného výkonu se Čína rázem stala největším producentem solární energie na světě.

TIP: Kalifornská společnost SolarReserve postaví největší solární elektrárnu světa

V současné době je solární farma Dam Solar Park o rozloze 27 kilometrů čtverečních největší na planetě. Tvoří ji zhruba 4 miliony solárních panelů, které farmě poskytují výkon 850 MW.

Čtyřiačtyřicetiletý Pastor Reji se dětem s HIV věnuje již 10 let – v roce 2007 poznal mladou dívku, která později zemřela na AIDS. Toto setkání mu zcela změnilo život.

„Když jsem vycházel z nemocnice, potkal jsem velmi mladou dívku. Byla hladová a špinavá. Zeptal jsem se jí, co by chtěla k jídlu a ona odpověděla, že nudle. Slíbil jsem, že jí je přinesu, když jsem se ale druhý den vrátil, už tam nebyla. Později jsem se dozvěděl, že té noci zemřela,“ popisuje své osudové setkání se světem dětí s AIDS pastor Reji.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Začátky byly velmi krušné a uživit rozrůstající se rodinu bylo opravdu náročné. S pomocí přispěchali nejdříve místní – dětem začali nosit oblečení, jídlo, matrace a občas i nějaké peníze. Později se připojili i zahraniční dárci. V roce 2009 si tak Papa Reji, jak mu místní říkají, mohl pronajmout větší dům a jeho rodina tak může dále růst.

Předpokládá se, že v roce 2014 – kdy naposledy proběhl globální průzkum – požil zakázanou drogu každý 20. obyvatel planety. Zhruba 29 milionů osob přitom kvůli svému návyku utrpělo zdravotní újmu: Šesti milionům přinesla závislost neléčitelnou žloutenku typu C, a 1,6 milionu se dokonce nakazilo virem HIV. Životem za svůj zlozvyk zaplatilo 207 400 lidí. 

Není tedy divu, že boj proti drogám, jejich šíření a užívání probíhá dnem i nocí po celém světě. Na základě policejních průzkumů, dotazníků vyplněných pacienty léčeben a zabaveného množství ilegálních látek pak nadnárodní organizace sestavují statistiky a informují o vývoji situace napříč kontinenty. Jednou z nich je i European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction (EMCDDA), jež sleduje situaci v Evropě.

Česko na vrcholu

Podle odhadů vyzkoušelo alespoň jednou v životě zakázanou drogu 88 milionů obyvatel Evropské unie ve věkovém rozmezí 15–64 let, tedy víc než čtvrtina populace EU v této kategorii. Zdaleka nejoblíbenější evropskou drogou je marihuana, kterou z celkového zmíněného počtu uživatelů požilo 51,5 milionu mužů a 32,4 milionu žen. Přibližně 1 % dospělé populace EU si ji přitom dopřává denně nebo takřka denně.

TIP: Alkohol, hazard a drogy: Česko je nejdekadentnější zemí světa

Obzvlášť „významné“ postavení má z pohledu marihuany Česká republika, která mezi léty 2011 a 2014 zaznamenala téměř 10% nárůst uživatelů ve věkové kategorii 15–34 let: V roce 2014 mělo zkušenost s konopím přibližně 24 % dotázaných. Naše vlast tak předčila nejen Itálii, která se zastavila na 19 %, ale hlavně Francii, jež až do poloviny roku 2012 Evropě s 22 % dominovala. 

Zelený kontinent

S tak velkým počtem uživatelů nepřekvapí, že je marihuana nejprodávanější a zároveň nejčastěji zabavovanou drogou v EU. V bylinné podobě (části rostlin) se stalo konopí cílem takřka poloviny protidrogových zásahů v roce 2014: Konkrétně se jednalo o 453 tisíc případů, během nichž bylo zabaveno 139 tun drogy. Pořizovací cena se tehdy pohybovala mezi 190 a 300 Kč za gram. 

Marihuanová pryskyřice neboli hašiš představovala 24 % všech zabavených drog EU, což v řeči čísel znamená 574 tun zkonfiskované látky a 229 tisíc policejních akcí. O drtivou většinu zabaveného zboží se „postaralo“ Španělsko, kudy hašiš proudí do Evropy z Maroka. Cena za gram dosahovala 250–330 Kč. 

Pozdravy z Ameriky

Další nejčastěji zabavované drogy pocházejí z kategorie tzv. stimulantů – konkrétně se jedná o kokain, amfetamin a metamfetamin (viz Slovníček). Kokain, který je v současnosti nejdražším ilegálním evropským stimulantem, se vyrábí z listů jihoamerického keře zvaného koka pravá, a to takřka výhradně v Bolívii, Kolumbii a Peru. Do Evropy se dostává na palubě letadel či lodí, obvykle v podobě bílého prášku. Jen za rok 2014 se v EU uskutečnilo 78 tisíc zátahů na pašeráky kokainu, při nichž bylo zabaveno 61,6 tun drogy. Cena za gram se na trhu pohybovala mezi 1 400 a 2 000 Kč.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Podle průzkumů užilo v roce 2014 kokain přibližně 2,4 milionu Evropanů ve věku 15–34 let. Jedná se o drogu převážně rekreační, nikoliv branou na denní bázi. V České republice podle EMCDDA příliš oblíbená není a z věkové skupiny 15–34 let ji v roce 2014 vyzkoušelo méně než 1 % dotázaných. 

Co je doma, to se počítá?

Zatímco kokain se do Evropy dováží především z Jižní Ameriky, amfetamin a metamfetamin se vyrábějí přímo na starém kontinentě. Za produkcí většiny evropského amfetaminu stojí Belgie, Nizozemsko, Polsko a Německo. V roce 2014 bylo během 36 tisíc zátahů zabaveno 7,1 tun této látky a cena za gram se podle čistoty pohybovala mezi 275 a 688 Kč. 

Pokud jde o metamfetamin (neboli pervitin), jsou statistiky poněkud skromnější: V roce 2014 se uskutečnilo „pouze“ osm tisíc zásahů a zkonfiskovalo se při nich 0,5 tuny drogy. Na druhou stranu byla cena za gram mnohem vyšší než u amfetaminu: 400–1 800 Kč. Většina evropského metamfetaminu navíc pochází z České republiky: V roce 2013 bylo na starém kontinentě zavřeno 294 výroben této drogy, ale celkem 261 z nich se nacházelo na našem území. 

Evropské laboratoře

Podle EMCDDA je naše republika také hlavním odbytištěm metamfetaminu, přestože si tento stimulant získává stále větší oblibu například i na Slovensku. Předpokládá se, že ročně přijde alespoň s jedním z amfetaminů do styku 1 % evropské populace ve věku 15–34 let. Podobně jako v případě kokainu se však jedná převážně o rekreační drogu: Z průzkumu mezi pacienty, kteří se rozhodli svoji závislost na amfetaminech léčit, vyplývá, že se návykové látce denně oddávalo 25 % dotázaných, zatímco 32 % z nich ji užívalo 2–6 dnů v týdnu. 

Na pátém místě se v Evropě usadil nechvalně proslulý heroin – jednička na poli opiátů. Jeho pomyslným domovem, tedy zemí, která jej historicky produkuje nejvíc, je Afghánistán. Nijak za ním ovšem nezaostávají ani sousední Írán a Pákistán: A právě z těchto tří států pochází většina drogy konzumované v Evropě. Na druhou stranu je třeba podotknout, že se v posledních letech starý kontinent „snaží“ zásobovat vlastní trhy sám – mezi léty 2013 a 2014 byly například odhaleny a zavřeny dvě laboratoře ve Španělsku a jedna u nás. 

Denní vpich

Obliba heroinu počátkem 21. století klesala: V roce 2002 například policie během zásahů na území Evropy zabavila 10 t drogy, přičemž o deset let později už se jednalo jen o poloviční množství. V následujících letech však nastal dramatický obrat a heroin se opět vrátil do „módy“. Jeho výroba i pašování prudce vzrostly a v roce 2014 zkonfiskovali muži zákona během 32 tisíc zásahů 8,9 tun – gram se přitom prodával za 960–1 600 Kč.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných 

Podle statistik EMCDDA patří k rizikovým uživatelům heroinu – tedy k takovým, jimž droga zásadním způsobem nepříznivě ovlivňuje zdraví – 1,3 milionu dospělých Evropanů. Asi 75 % všech případů přitom hlásí Velká Británie, Francie, Itálie, Německo a Španělsko. Z výpovědí závislých jedinců, kteří se rozhodli léčit, plyne, že 59 % z nich užívalo drogu denně.  

Extáze v tabletkách

Podobně jako v případě heroinu se i situace okolo drogy MDMA (viz Slovníček) v posledních letech nečekaně vyvíjí. Tato látka byla nejčastěji k nalezení v tabletkách extáze, její množství však postupně klesalo, až se v letech 2009 a 2010 z některých tablet úplně vytratila. Od konce prvního desetiletí 21. století se ovšem MDMA na evropský trh vrací a počet protidrogových zásahů vzrostl přibližně z 10 tisíc v roce 2010 na 17 tisíc o čtyři roky později. Celkově bylo tehdy zkonfiskováno 6,1 milionu tablet s MDMA, při ceně 140–250 Kč za kus. K největším producentům dnes na tomto poli patří Velká Británie, Německo a Turecko. 

Co se týká konzumentů látek s MDMA, v roce 2014 drogu užilo 2,1 milionu Evropanů ve věku 15–34 let. Podle chemických rozborů odpadních vod se jí nejvíc oddávají obyvatelé Belgie a Nizozemska, na paty jim však pomalu šlapou Bulhaři, Finové a Francouzi. V Česku se produkty s MDMA, obzvlášť tablety extáze, těší rovněž velké oblibě: Podle průzkumu je v roce 2014 vyzkoušela přibližně 4 % obyvatel ve věku 15–34 let. Spotřeba v Plzni je dokonce tak vysoká, že město zařadila na globální mapu vedle Berlína, Barcelony či Paříže. 

Kostel ve stylu barokní gotiky má ambit s půdorysným průměrem 102–112 metrů. Do jeho lodi lze vstoupit pěti oválnými předsíněmi, ochoz s oratořemi v prvním patře je přístupný po trojici schodišť, ve druhém patře se nacházejí varhany. A až do druhého poschodí také sahá hlavní oltář.

 Seriál o symbolice čísel velkých staveb

• Pyramidy v egyptské Gíze
• Symbolika čísel v Bibli
• Katedrála Notre-Dame v Chartres
• Bazilika Saint-Remi v Remeši
• Santiniho Zelená hora

Cisterciácký opat Vejmluva i stavitel Santini se soukromě věnovali ezoterickým vědám i kabale, a v tomto případě tedy můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že se v celém komplexu objevuje v souladu s barokní mystikou symbolika vybraných čísel. Souvisejí přitom nejen s Janem Nepomuckým a svatou Trojicí, ale výrazně také s kultem Panny Marie, který právě cisterciáci rozšířili, a vnesli tak do křesťanství novou citovost založenou na vztahu matky a dítěte.

Pět jako „mlčel jsem“ 

Číslem pět je Zelená hora protkána asi nejvíc. Ústřední kostel ve tvaru pěticípé hvězdy se tyčí do výšky 50 m, pětiúhlé jsou také zpovědní kaple s výmalbou a oltáři. Hlavní oltář obklopuje pět andělů: Tři z nich drží zeměkouli, na níž září pět osmicípých cisterciáckých hvězd na znamení pěti kontinentů, kde se šíří křesťanství. Na glóbu stojí Jan Nepomucký s krucifixem a nad jeho hlavou se vznášejí andílci.  

Proč právě pětka? Pět hvězd se prý objevilo na hladině Vltavy v místech, kde bylo do řeky svrženo tělo Jana Nepomuckého. Pět písmen má latinské slovo „tacui“, jež v překladu znamená „mlčel jsem“ a vyjadřuje mučednickou smrt světce. Pět bylo Kristových ran – na čtyřech místech pronikly do jeho těla hřeby, pátou ránu na boku způsobilo kopí. 

Jazyk chráněný desítkou 

Ve svatostánku se také často objevuje symbolika desítky. Ústřední prostor uzavírá kopule nesená deseti pilíři, ve druhém patře obepíná patu klenby desetidílná galerie a deset je i kaplí po obvodu kostela. 

Rovněž tamní nejcennější relikvii symbolicky chrání desítka. Ve vrcholu kopule, v samém centru stavby, se nachází mučedníkův hlavní atribut – jazyk. Je umístěn uprostřed tří deseticípých hvězd: Nejmenší je tmavá a připomíná trnovou korunu; druhou, bělostnou, utváří žebrování klenby, a třetí má podobu šlehajících plamenů. V kopuli se ještě „vznáší“ pět hvězd z koruny světce. Dřevěný polychromovaný jazyk na železném táhlu přidal Santini do klenby dodatečně, když opat Vejmluva získal pro kostel vzácnou relikvii – lingulu mučedníka (tedy kost, ke které jazyk přirůstá). 

Ve Sluneční soustavě se prstencem pyšní pouze Saturn, méně výrazné prstence ale můžeme nalézt i u Jupiteru, Uranu a Neptunu. V budoucnosti se k nim možná připojí i Mars.

Mars získá nečekanou ozdobu

Podle výzkumu indického vědce Jayeshe Pabariho a jeho kolegů na tam už rudá planeta vlastně „pracuje“. Měření americké meziplanetární sondy Mars Atmosphere and Volatile Evolution (MAVEN) ukazují, že prach, který ve velké výšce obklopuje Mars, je z malé části tvořen materiálem z měsíců Deimos a Phobos.

TIP: Jak vznikly prstence Saturnu?

Astronomové už dlouho věří, že by Mars mohl být obklopen jemným prstencem prachu a drobné suti ze svých měsíců. Až doteď ale nikdo existenci takového prachu nedokázal.

Zvláště měsíc Phobos je zřejmě odkázán k tomu, že ho Mars během příštích 20 až 70 milionů let přitáhne. V jednu chvíli se Phobos k planetě přiblíží natolik, že se rozpadne. V té chvíli zřejmě vytvoří prstenec, který pak bude na nějaký čas ozdobou rudé planety.

Škumpy u nás sice přirozeně nerostou, ale dva zástupci tohoto rodu – škumpa orobincová (Rhus typhina) a škumpa lysá (Rhus glabra) jsou běžně pěstované zahradní rostliny. Tyto dva druhy jsou si velmi podobné, ale jinak jsou škumpy, kterých je popsáno kolem 300 druhů, mnohem víc různotvaré.

Řada škump jsou rostliny užitkové – získávají se z nich třísloviny a z plodů tuk. Z plodů škumpy voskové (Rhus succedanea) je navíc možné vyloučit vosk na výroby svíček. Některé mají využití v medicíně, v Číně jsou proti celé řadě neduhů používány hálky škumpy čínské (Rhus chinensis).

TIP: Jako fénix z popela aneb Životodárná síla zuřícího ohně

Známá je však spíše jedovatost těchto rostlin. Některé z nich totiž v latexu obsahují olejovitý uroshiol, směs alkylovaných katecholů, který způsobuje silné alergické reakce. Zvláště zákeřné je, že první příznaky se mohou objevit i po více než 24 hodinách od setkání s alergenem a léčba může trvat až půl roku.

K nejobávanějším druhům patří severoamerický „jedovatý břečťan“ – škumpa kořenující (Rhus radicans). Udává se, že v USA je ročně zaznamenáno až 350 000 vážných případů otrav jedovatými škumpami. Nebezpečné mohou být pro citlivé osoby i herbáře, a to přes 100 let od sběru rostliny! Jedovaté škumpy se od ostatních liší lysými žlutobílými plody a jsou někdy řazeny do samostatného rodu Toxicodendron.

Škumpa koželužská (Rhus coriaria)

Opadavý keř s lichozpeřenými listy se podobá škumpě orobincové. Jako zdroj taninu ho využívali již ve starém Egyptě, v Řecku s jeho pomocí barvili vlnu. Ve středověku se z ní mimo jiné získávala černá barva na vlasy, která našla široké použití i v lékařství.

Mleté sušené plody se dodnes používají jako koření na ryby, grilované maso, do vařené rýže či pro ochucení jogurtu. Známé jsou především pod názvem sumach (sumak).

Velikost: do 3 m
Doba květu: březen, duben
Květenství: koncové, hustá vzpřímená stěsnaná lata
Rozšíření: Středomoří, Malá Asie, Blízký východ, Kavkaz

Škumpa lakodárná (Rhus verniciflua syn. Toxicodendron verniciflua)

Opadavý strom se zpeřenými listy. Latex (urushi) složený především z uroshiolu po polymeraci poskytuje vynikající tvrdý černý nebo červený lak, který se používal ve východní Asii již od starověku na lakování šperků, šperkovnic, nábytku a hudebních nástrojů. Lak polymeruje poměrně dlouho za vysoké vzdušné vlhkosti, proto se původně nechával tvrdnout v jeskyních. Je velice odolný jak mechanicky, tak i chemicky (proti kyselinám i zásadám). Získává se naříznutím kmene v polovině léta. Čerstvý je ovšem silně alergenní. Pro citlivé osoby je nebezpečný také kouř z hořících větví či výpary za horkých dnů.

Z plodů je možné získat tuk, listy jsou bohaté na tanin a vyrábělo se z nich hnědé barvivo. Používá se také jako léčivá rostlina proti parazitům, zastavení krvácení a v současnosti se zkoumá její využití při léčbě rakoviny.

Velikost: 15–20 m
Doba květu: květen
Květenství: řídké, převislé 
Rozšíření: Himálaje, Čína, Korea, Japonsko

Škumpa oválná (Rhus ovata)

Stálezelený keř s tuhými oválnými listy. Plody mají mírně kyselou až nasládlou chuť a vyrábí se z nich osvěžující limonáda. Používá se též na ochucení různých cukrovinek. Z listů bohatých na tanin se vaří čaj. Listy se sbírají na podzim a slouží také jako hnědé barvivo a mořidlo. Často se vysazuje na chudých suchých lehkých půdách, protože její rozsáhlý kořenový systém pomáhá předcházet erozi.

Velikost: do 3 m
Doba květu: březen
Květenství: koncová vzpřímená lata
Rozšíření: jihozápad S. Ameriky

Už v raném středověku kvetly hostince a krčmy zvláště v univerzitních městech a centrech vzdělanosti. Studenti nejenže pili jako duhy (samozřejmě dle možností svého měšce), ale s oblibou si vymýšleli i zvláštní systém pití. Na území dnešního Německa jej nazývali Ius potandi – picí právo. A proč právě v Německu? Už tajemník papežského legáta Antonius Campanus napsal o Němcích, že „Život tu neznamená nic, jen chlast!“ A historikové mu dávají za pravdu.

Pivo, víno, pálenky

Studenti však opilství a pijáctví nepovažovali za něco špatného: hlavně když se provozovalo organizovaně a mělo svá pravidla. Pití mělo prokázat rychlost, mazanost a výdrž každého, kdo chtěl patřit do elitního spolku studentských pijanů.

Ius potandi skutečně povýšilo „chlastání“ na obřad a umění. Obsahovalo více než sto zákonů a metod. Jak pohár vypít? Na nějaké doušky se nehrálo. Pilo se do dna čili latinsky: modus bibendi totalis. I tento úkon šlo provést dvěma způsoby. Varianta zvaná Hausticos přikazovala vypít korbel na jeden doušek. To takový Floricos už vyžadoval speciální techniku: pohár s užším průměrem se totiž celý zastrčil do úst a jeho obsah se jedním tahem chrstl do hrdla.

Kromě těchto základních pijáckých dovedností obsahuje Ius potandi ještě podivnější a divočejší metody. A navíc: pokud někdo z uchazečů o členství v pijáckém spolku nesplnil zadané úkoly, inkasoval ještě trestné poháry. Na konci pitky se proto někteří z odvážlivců už nikdy nevzbudili.

Bezuzdné pijatiky ovšem nekončily ani trochu umělecky. Opilí studenti pravidelně vyvolávali hádky a bitky. Středověké ulice v blízkosti krčem patřily k těm nejnebezpečnějším místům!