Trpasličí planeta Ceres, největší těleso hlavního pásu planetek, nás nepřestává udivovat. Je to fascinující svět, který překonal očekávání odborníků. Horkou novinkou z Ceres je objev organického materiálu na jejím povrchu.

Maria Chiara De Sanctis z Italského národního institutu pro astrofyziku (INAF) a její tým vystopovali oblast na severní polokouli Ceres poblíž kráteru Enrutet, která má rozlohu asi 1 000 kilometrů čtverečních, a je bohatá na organické sloučeniny.

Uhlovodíky na Ceres

Objevený organický materiál se skládá z metanu v pevném skupenství a dalších běžných uhlovodíků. Tyto látky přitom mohou sloužit jako stavební kameny aminokyselin, z nichž se skládají živé organismy. Jde o sloučeniny, které jsou relativně zranitelné, takže nejspíš opravdu pocházejí z Ceres a ne z komet nebo asteroidů.

TIP: Záhada skvrn na Ceres: Nový výzkum ukazuje na přítomnost prací sody

V tomto objevu sehrál klíčovou roli spektrometr VIR (Visible and infrared spectrometer), který je na palubě meziplanetární sondy NASA Dawn. Sonda je v současné době stále na oběžné dráze Ceres a zásobuje nás jedním zajímavým objevem za druhým.

Za rok 2016 jsme si půjčili téměř 4 000 miliard korun!

Ze statistik České národní banky vyplývá, že v roce 2016 jsme si půjčili neuvěřitelných 3 991 miliard korun. Největší položku (až 74 % všech úvěrů) tvoří bankovní hypotéky, které se tento rok dostaly na své historické minimum. V minulém roce jste si mohli sjednat hypoteční úvěr s průměrnou sazbou čítající 1,77 %. A u hypoték ještě chvíli zůstaneme. Jejich průměrná výše se za minulý rok vyšplhala na 2 034 199 Kč, přičemž nejčastěji jsme si brali hypotéku na koupi nového domu, které šlapala na paty hypotéka na výstavbu. O průměrných sazbách hypotečních úvěrů informuje také následující graf:

Podíl úvěrů v selhání v Česku dále klesá 

Níže uvedený graf naopak informuje o podílu rezidentských domácností na celkovém objemu poskytnutých úvěrů. Červená linka značí, jak vysoký je podíl úvěrů se selháním. Ačkoli objem úvěrů postupně stoupá, počet úvěrů se selháním pomalu, ale jistě klesá. Jak jsme již zmínili výše, lidé si nejčastěji brali klasické spotřebitelské půjčky zejména na vybavení domácnosti. Z celkového objemu úvěrů činily tyto půjčky 221 miliard korun. Nejnižší spotřebitelský úvěr jste si mohli vzít s úrokem 10,08 % a nejoblíbenějším typem bankovního úvěru se stala osobní půjčka. Jejím prostřednictvím dluží zhruba jedna pětina všech dlužníků v České republice. 

Úvěry domácnostem podle účelu (v mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (v %)

Více jak 3 miliony dlužníků

V České republice žije v současné době více než 3 miliony zadlužených osob. Každý zadlužený pak v průměru dluží již 1,33 milionu Kč. Na této smutné statistice se mimo jiné podepisuje také dostupnost kreditních karet i nebankovních úvěrů. Právě skrze kreditky dluží jeden z deseti Čechů. Poměrně neoblíbené jsou naopak půjčky mezi rodinou či známými. Jejich prostřednictvím si půjčuje zanedbatelných 8 % české populace. Bohužel možná i to je důvod, proč se neustále zvyšuje počet zadlužených mladých lidí i důchodců.

Nejvyšší dluh po padesátce

Z dostupných statistik také vyplývá, že lidé si začínají půjčovat již po dosažení plnoletosti. Nejde však o nijak vysoké částky. Dlužníci ve věkovém spektru do 24 let, dluží průměrně 8 000 Kč. Průměrný dluh se ale zvyšuje u osob mezi 25. a 34. rokem života, kteří dluží 19 000 Kč. Ještě horší je situace u třicátníků a čtyřicátníků, jejichž průměrný dluh se vyšplhal na 25 000 Kč. Bohužel této statistice kralují osoby v předdůchodovém a důchodovém věku, které dluží průměrně 28 000 Kč. 

Nejvíce si půjčují Petrové na začátku týdne

Dle statistik společnosti PROFI CREDIT si nejvíce půjčujeme na začátku týdne. Oblíbeným „Dnem půjček“ je samozřejmě pondělí. Naopak v závěru týdne poptávka po úvěrech pomalu klesá. Nejvíce půjček si bereme před Vánoci. Bohužel není výjimkou, že tyto půjčky splácíme ještě na jaře. Ze statistik společnosti PROFI CREDIT dále vyplývá, že jmenovitě si nejvíce půjček berou Petrové, Jirkové a Jany a lidé narození ve znamení Býka. Průměrný věk žadatele o půjčku je 42 let a mezi žadateli o úvěr převládají svobodní lidé z Moravskoslezského, Středočeského a Ústeckého kraje. Nejméně půjček si naopak berou zrozenci ve znamení Vah z Karlovarského kraje a Vysočiny. 

Připraveno ve spolupráci s novým nezávislým srovnávačem finančních produktů Bezvamoney.cz. Více informací ze světa financí na www.bezvamoney.cz.

Zapáchá vám podpaží? Viníkem jsou bakterie, které tam žijí. Bakteriální společenstva, takzvaný mikrobiom podpaží se přitom u jednotlivých lidí liší.

Někteří lidé mají doopravdy smůlu a jejich bakterie v podpaží jim dovedou zařídit takový zápach, že ho neodstraní sebeusilovnější hygienou ani žádný deodorantem.

Vědci navrhují, že by takový problém bylo možné řešit transplantacemi bakterií. Pokud se najde dárce s méně zapáchajícím podpažím, tak by přenesení jeho bakterií mohlo vyřešit problém s pachem nejméně na měsíce, možná i déle.

TIP: Každého z nás obklopuje oblak bakterií, který je jako otisky prstů

Badatelé si takové řešení vyzkoušeli u identických dvojčat, z nichž jednomu nepříjemně zapáchalo podpaží. Když tomuto dvojčeti do podpaží přenesli bakterie šťastnějšího sourozence, tak problém rázem zmizel. Metoda pak obstála i v následujícím experimentu se 17 páry blízce příbuzných osob, z nich vždy jedna trpěla zápachem podpaží.

Japonský festival Hadaka Matsuri má předlouhou tradici, která sahá nejméně 500 let do historie. Přestože se každoročně koná na více místech Japonska, jeho prapůvodním domovem je chrám Saidaiji v městě Okayama.

TIP: Nejpodivnější slavnosti světa: Rajčatová bitva, vaječná revoluce i opičí hody

V chrámu se v den festivalu shromáždí přibližně devět tisíc mužů, oblečených jen do bederních roušek. Přesně o půlnoci zhasnou všechna světla a kněz vhodí do testosteronem nabitého davu dvě dřevěné, přibližně dvaceticentimetrové posvátné tyčinky. Úkolem soutěžících je získat tyčinku, které se říká „shinghi“ a dopravit ji ven z chrámu do jedné z přistavených dřevěných bedniček na odměřování rýže. Komu se to podaří, toho bude po celý rok provázet štěstí.

Kromě tyčinek se do davu hází i další posvátné předměty, například svazky vrbového proutí. Přestože je podobných předmětů do davu vhozena celá stovka, rozhodně není snadné je chytit a boj o přízeň štěstěny tak bývá velmi tvrdý a nesmlouvavý.

Chór baziliky Saint-Remi v Remeši vzývá podle znalců číselné symboliky k duchovnímu povznesení ve znamení šestky. Svatostánek vyrostl na místě antického pohřebiště a pozdějšího benediktinského kláštera vybudovaného okolo roku 790. Výstavba samotného chóru proběhla v letech 1162–1181 pod záštitou biskupa Pierra de Celleho.

Ve znamení šestky

Vše nasvědčuje tomu, že byl zmíněný církevní představitel – ostatně jako většina duchovních té doby – dobře obeznámen s pasážemi z díla sv. Augustina, jež se zabývají symbolikou čísel. Chrám byl zasvěcen číslu šest, které Augustin považoval za dokonalé, protože i Bůh dokončil stvoření v šesti dnech.

 Seriál o symbolice čísel velkých staveb

• Pyramidy v egyptské Gíze
• Symbolika čísel v Bibli
• Katedrála Notre-Dame v Chartres
• Bazilika Saint-Remi v Remeši
• Santiniho Zelená hora

Šestka však neměla pouze symbolizovat dokonalost stvoření, ale byla také prvním číslem, jež odpovídá součtu svých dělitelů kromě sebe sama: tedy jedničky, dvojky a trojky. Posloupnost oblouků v arkádě a v galerii i počet oken přitom vyjadřují takové vztahy zcela přesně – s nejvyšším číslem odpovídajícím nejvyšší poloze. Trojka pak nefigurovala úplně nahoře náhodou: Představovala totiž samotnou svatou Trojici. 

Když se v roce 2006 pokusil Andy Sandness spáchat sebevraždu, bylo mu pouhých 21 let. Zoufalý čin mu tehdy naštěstí nevyšel, následky ale byly více než hrozné – Andy si totiž ustřelil velkou část obličeje. Lékaři z minnesotské klinika Mayo sice dělali všechno možné, chybějící části obličeje ale nahradit nedokázali.

56 hodin na sále

Naděje na normální život svitla Andymu v roce 2012, tehdy se lékaři začali zabývat myšlenkou na transplantaci obličeje. Andy musel během tří let absolvovat 50 pohovorů, během kterých ho lékaři seznamovali s možnými riziky náročného zákroku. V lednu 2016 byl Andy Sandness přidán na seznam čekatelů na transplantaci. Počítal přitom s tím, že jeho čekání může trvat i několik let.

Netrvalo. O pouhých 5 měsíců později se lékaři Andymu ozvali, že mají vhodného dárce. Shodou okolností šlo také o sebevraha. Transplantace obličeje trvala 56 hodin a podílelo se na ní 60 zaměstnanců kliniky. Během zákroku byl Andymu transplantován nos, tváře, zuby, rty, čelist a brada.

Dnes má Andy nejen novou, ale i novou šanci na lepší život. Může jíst a dýchat jako každý jiný zdravý člověk. V transplantovaných tvářích se mu do jisté míry obnovil i cit.

Masopust se v křesťanském kalendáři kryje s obdobím nazývaným liturgické mezidobí. Tento čas je rozprostřen mezi koncem vánoční doby a Popeleční středou, která znamená začátek čtyřicetidenního půstu a příprav na Velikonoce.

Z předkřesťanských dob

Jako mnoho jiných tradic má i slavení masopustu svoje předkřesťanské dějiny. Veselé reje a hodování byly součástí pohanských rituálů, jež měly přivolat plodnost, úrodu a prosperitu. Křesťanství tyto zvyklosti zcela nepotlačilo, ale podařilo se mu je vhodně podchytit a vtělit do logiky církevního roku: dlouhé době odříkání předchází její protipól, omezený čas, v němž je dovoleno (téměř) všechno.

Ať už jsou to nevázané hostiny, bujaré tancovačky nebo kostýmované veselice, v nichž se boháč převlékne za chudáka a žebrák za krále. Jedním ze specifik masopustu totiž je, že převrací skutečnost naruby.

Veselice a muži v sukních

Slavení masopustu v tomto duchu je u nás doloženo již od 13. století, z doby vlády Přemysla Otakara II. Účastnili se jej lidé z nižších i vysokých vrstev, přičemž zvláště pro ty první bylo masopustní veselí blahodárným časem, kdy za sebou mohli na chvíli nechat všednodenní tvrdou realitu, zapomenout na starosti spojené s obživou a jednoduše se bavit.

Masopust spadal do období klidu od sezónních prací na poli, takže zbýval čas i na kratochvíle. V masopustě se například s oblibou vystrojovaly svatby, při nichž bylo v Čechách zvykem inscenovat komické parodie sňatků se záměnou pohlaví snoubenců. Převlékání mužů za ženy a žen za muže bylo vůbec velmi oblíbené, jelikož máloco dokáže vyvolat veselí tak spolehlivě napříč všemi historickými epochami.

Při cestě do národních parků severní Indie bylo naším velkým přáním uvidět a nafotit ve volné přírodě tygra bengálského (též zvaného královský nebo indický, Panthera tigris tigris). Ačkoli je ze všech pěti přežívajících tygřích poddruhů nejhojnější, spatřit jej v přirozeném prostředí vůbec není snadné.

Chránit, nebo zabít?

Ještě na přelomu 19. a 20. století žilo v Indii asi 40 000 tygrů. Za dalších 50 let se jejich stav snížil na pouhých 2 000 kusů. Došlo k přísnému zákazu lovu a v šedesátých letech byla vyhlášena řada národních parků. Přesto se počty dále snižovaly a v roce 1972 zbylo v Indii pouhých 1 827 jedinců.

V roce 1976 byl vyhlášen „Projekt tygr“, jehož cílem je zvýšit nebo alespoň stabilizovat výskyt těchto nádherných šelem. Dnes ve volné přírodě na území Indie žije asi 3 500 tygrů, což představuje více než čtyři pětiny světové populace. Ani tak se ale nedá říct, že by výsledky byly úměrné vynaloženému úsilí.

Tygří populace kopíruje jakousi sinusovku a dnes lze hovořit spíše o jejím postupném snižování. Lze to přičíst tradičnímu postoji, který tygry, nikoli zcela neprávem, vnímá jako lidožravé zabijáky. V neposlední řadě mohou za lovení těchto šelem „tygří produkty“, jež jsou zejména na čínském trhu stále žádaným obchodním artiklem.

Lov zapálenou travou

V přírodě od nepaměti probíhá souboj predátorů o kořist, o území, o přežití. Nejinak je tomu i v přímé konfrontaci člověka a tygra na území dnešní Indie. Do začátku kolonizace indického vnitrozemí Angličany byl tím silnějším predátorem určitě tygr. Koncem 18. a především v 19. století ovšem pozici člověka posílily nové střelné zbraně. Dochází k rozšiřování sídel, polí i pastvin pro domácí dobytek a tygr je zatlačován stále hlouběji do zmenšujících se pralesních oblastí.

Oficiální lov tygrů byl v dávných dobách výsadou indických maharádžů a jejich oblíbenců. Sto až dvě stě pěších honců uzavřelo a následně stahovalo leče kolem míst s pravděpodobným výskytem šelmy. Tygr většinou ustupoval hlučícímu davu přímo před pušky střelců, kteří čekali na otevřenějších místech. Někdy bylo k dokonalému uzavření použito i proutěných překážek a sítí. Občas lovci zapálili trávu kolem lesnatých porostů a honci měli usnadněnou práci.

Když jsme se vydávali do Indie, vytanuly mi před očima obrázky loveckých scén a představoval jsem si, jak zátahy ovlivnily tygří vztah k člověku. Po dřívějších zkušenostech se lidem určitě snaží především vyhnout, ale snad se nás i tak usměje štěstí a nějakého pruhovaného krasavce uvidíme.

Tygr v zapadajícím slunci

Hned v národním parku Sariska v severovýchodním Rádžasthánu jsme se přesvědčili, že Indie není Afrika. Kromě několika vypelichaných vycpanin v místním hotelu jsme nezahlédli ani tygří chlup. Jiné to bylo v Ranthambhore. Pohybovali jsme se v džípu s průvodcem ve vzdálenějším sektoru národního parku. Průvodci mají samozřejmě přehled, kolik tygrů je v rezervaci, kde se převážně pohybují a znají jejich zvyky. Právě tyto znalosti v kombinaci s nasloucháním zvuků pralesa jim občas pomohou objevit místo, kde se tygr právě vyskytuje. Hlavními hlasateli přítomnosti šelmy jsou jeleni sambaři (Rusa unicolor) a opice hulmani posvátní (Semnopithecus entellus).

Vjeli jsme do lesa, kde tygři vyhledávají úkryt a napajedla, když vtom náš průvodce uslyšel varovný signál sambara. Následovala zběsilá, asi dvoukilometrová jízda po skalnaté cestě. Vůbec nedovedu pochopit, kde náš průvodce vzal jistotu, kterým směrem se má vydat. Vyjeli jsme na otevřené prostranství, které rámoval horizont lesa a průvodce ukazoval siluetu tygra, jenž se docela klidně pohyboval u nevelkého napajedla.

Tygřík, krásně nasvětlený podvečerním sluncem, v klidu pózoval a my fotili jako o život. Po chvíli jsme se trochu zklidnili a začali si vychutnávat překrásnou podvečerní scenérii. Když dvouletý tygří samec po dvaceti minutách důstojně odkráčel do džungle, naše euforie neznala mezí.

Lákavý pach lidského masa

V 17. století byl zejména mezi důstojníky populární lov tygrů na koních nebo na velbloudech. Lovci tygra opět za pomoci honců štvali a obklíčili. Potom následoval výjev ne nepodobný koridě, kdy jezdci útočili na zvíře kordy až do jeho ubodání.
Mezi oficiální lovy patřila i štvanice se speciálně cvičenými psy, kteří postupnými individuálními útoky udržovali tygra v pasti. Pro lovce pak bylo jednoduché obklíčené zvíře zastřelit. Divocí dhoulové (Cuon alpinus) jsou dodnes jedinými predátory, kteří se dokážou ve smečce tygrovi postavit a nezřídka jej i udolat.

Ačkoli byli tygři likvidováni stále víc, jen v samotné Indii bylo mezi rokem 1800 a 1900 zaznamenáno více než 10 000 lidských úmrtí způsobených tygřím útokem. Tygři zabili víc lidí než kterákoli jiná kočkovitá šelma, což může být ovlivněno i výskytem těchto predátorů v hustě zalidněných oblastech jihovýchodní Asie. K napadání lidí ze strany tygrů docházelo i v minulém století a občas se děje dodnes. Oběťmi jsou především farmáři a lesní dělníci, kteří se prakticky denně dostávají do přirozených biotopů šelmy.

Nejčastějším důvodem tygří lidožravosti je zranění nebo nemoc, které šelmě znemožňují živit se přirozenou kořistí. Poměrně častým důvodem, zejména u tygrů, kteří se s lidmi dosud nesetkali, může být strach z možného útoku člověka. Byly prokázány i případy, kdy k oblibě lidského masa a pozdějším útokům přivedlo tygry požírání nepohřbených mrtvol za Korejské a Vietnamské války.

Ani zkušený „tygr-lidožrout“ většinou nevstupuje do lidských sídel, ale číhá na kraji vesnice. Má se zato, že rovněž častěji napadne skrčeného člověka (například kosícího trávu) než člověka napřímeného. Útok je dle očitých svědků převážně veden zezadu nebo z boku. V oblasti Sandarbans proto místní rybáři a rolníci často používají masky nasazené na zadní část hlavy.

Pohled ze sloního hřbetu

V Ranthambhore jsme už neměli štěstí, i když jsme ještě mnohokrát prožili rituál naslouchání, jeleního frkání i zběsilé jízdy. V dalším národním parku Bandhavgarh jsme první den zahlédli a vyfotili z auta ještě dva tygry. Bylo to ale jen na okamžik a v nepříliš fotogenické pozici. Pak nás ovšem nalákalo celodenní sloní safari. Jak jsme zjistili, je to jedinečná a asi jediná možnost skutečně být v blízkosti tygrů.

Kolem půl osmé se drápeme na plošinku na sloním hřbetu, kde jsme měli strávit příští tři hodiny a asi za patnáct minut nám už mahaut (poháněč slona) ukazuje tygří samici se dvěma šestiměsíčními mláďaty. Máme zase štěstí. Matka s mladými právě dokončují ranní pitnou kůru. Ještě pár doušků, pak se tygřice protáhne a pomalu kráčí do bambusového houští. S nevelkým odstupem ji sledujeme a když se uloží na malou mýtinku, snažíme se co nejvíce přiblížit a hlavně vytvořit nějaké okénko pro focení. Žasneme, jak slon dokáže na pokyn obratně shrnout závěs bambusových větví, zastavit a provést téměř dokonalé „štronzo“, takže se dá téměř bez problémů fotit i bez stativu.

Je to úžasný zážitek. Tygří máma asi po hodinovém pobytu a kontaktu s mláďaty odchází. Ale jen tak daleko, aby uslyšela jejich případné bázlivé volání. Důvodem je prý potřeba odpočinout si od dětí, tak nějak jako u nás lidí. Odpoledne nacházíme oba tygříky na stejném místě. Jsou teď trochu ospalejší a apatičtější, ale i tak nesmírně roztomilí. Večer se vracíme s úlovkem více než 400 fotek a hlavně s překrásnými pocity a vzpomínkami.

Smrt z rukou pytláků

V rezervacích Kantha a Kaziranga nás už štěstí opustilo a dalšího tygra jsme nezahlédli. Každopádně jsme se ujistili, že kdo se chce s predátorem potkat, měl by zvolit alespoň půldenní sloní safari. Hlavní výhodou je samozřejmě možnost opustit cestu a jít šelmám vstříc.

Přes povážlivý stav tygří populace dodnes dochází k lovu těchto zvířat. Nikoli už oficiálně, ale formou pytláctví. Nemyslím, že by pytlačení bylo brutálnější než běžný lov a i motivy pytláků mohou být pochopitelnější než zabíjení pro zábavu. Nejvážnější ovšem je, že ztenčené stavy tygrů pociťují každý zastřelený kus a nad pytláky nikdo nemá kontrolu. Ilegální lovci sahají po pušce nebo po jedu a k přivábení často používají mršinu domácího nebo divokého zvířete. Pytlák sedí nejčastěji na stromě poblíž mršiny, a protože tygr jako jediná z kočkovitých šelem neleze na stromy, je v bezpečí. V Číně tento způsob vylepšili tím, že do mršiny umísťují malé bomby, které vybuchují, když se tygr do těla zakousne. V Barmě a východní Indii používají snad nejdrastičtější metodu. Kolem napajedla rozlijí lepkavý roztok z hořčičného oleje a přírodního latexu. Roztok ulpí tygrovi na tlapách. Při čištění pracek velice často dochází k přenosu roztoku na tvář a do očí, což vede k oslepnutí a odsouzení tygra k pomalé smrti.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Když jsem před naším odjezdem do Indie četl o těchto loveckých praktikách, zcela podvědomě jsem je zařadil do temné historie. Informace z tisku, kterou jsem objevil po našem návratu domů, mě vrátila do reality. Poměrně obsáhlá zpráva říká, že v Národním parku Ranthambhore byli nalezeni dva otrávení tygři staří 16–17 měsíců. Poblíž mrtvých těl ležely pozůstatky dvou otrávených koz, které pravděpodobně byly příčinou smrti. Dodnes přemýšlím, zda jedním z otrávených tygrů nemohl být „ten náš“, co tak krásně pózoval při zapadajícím slunci.

Když se v roce 1964 Američané zapojili do konfliktu ve Vietnamu, thompsony do jejich oficiální výzbroje už nepatřily. Přesto si je mnoho vojáků dokázalo na bojiště do jihovýchodní Asie dovézt či jinak získat, a zachovalo se mnoho fotografií Američanů s thompsonem. Často jej užívaly například osádky vrtulníků, které ho s sebou vozily pro případ sestřelení nad nepřátelským územím, a pro snadnější manipulaci v těsné kabině mu někdy odřezávaly pažbu.

Vietnam, Latinská Amerika, Jugoslávie

Thompsony navíc používala jak jihovietnamská armáda, tak komunističtí povstalci z hnutí Vietcong. Dodávky komunistům zajišťovala určitou dobu Čína, která vyráběla kopie thompsonů. V menších počtech je produkoval i severní Vietnam a některé zdroje uvádějí, že se zjednodušené napodobeniny vyráběly i v malých dílnách Vietcongu přímo v džungli. Thompsony se spolu se zastaralou americkou technikou vyvážely nejrůznějším, se Západem spřáteleným režimům a tamní ozbrojené složky je používaly proti domácím prosovětským povstalcům.

Objevili bychom je tak v menších počtech na obou stranách lokálních konfliktů především v Latinské Americe, a to i v 80. letech. Naposledy se dostaly na bojiště začátkem 90. let v zemích bývalé Jugoslávie. Za druhé světové války totiž Američané dodávali tyto zbraně Titovým partyzánům a od 50. let je ve výzbroji obnovené jugoslávské armády nahrazovaly modernější typy. Po mnoha desítkách let v rezervních skladech padly do rukou bojovníků mnoha frakcí nepřehledného konfliktu a ti je zpočátku rovněž využili, než je nahradili vesměs jugoslávskými verzemi automatických pušek AK-47. Několik menších firem v USA rovněž po válce obnovilo malosériovou výrobu, která příležitostně dodává nové thompsony pro sběratele zbraní a milovníky vojenské historie dodnes. 

Podstrčený dar pro „kontrarevoluci“

I když se tento samopal nedostal do výzbroje čs. armády (sloužili s ním jen minimálně naši vojáci v západních jednotkách), jisté místo v historii má. Během pražského jara v roce 1968 se v příkopu silnice u obce Sokolov nalezlo několik zelených batohů s velkým množstvím Thompsonů M1 s 20rannými zásobníky. Objev měl velkou publicitu nejen u nás, ale hlavně v SSSR. Sověti tuto událost prezentovali jako další důkaz o tom, že USA připravují v Československu kontrarevoluci.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

Zbraně i batohy ale důkladně zkoumala čs. policie a zjistilo se, že zcela určitě mají svůj původ v SSSR. V rozích kapes batohů se nacházely ruské výrobní značky a k zakonzervování zbraní sloužila vazelína, jejíž rozbor zcela jednoznačně prokázal, že se jedná o standardní směs užívanou sovětskou armádou. Thompsony pocházely z amerických druhoválečných dodávek do SSSR a s největší pravděpodobností šlo o provokaci KGB. 

Z kosmodromu na floridském mysu Canaveral včera úspěšně odstartovala raketa Falcon 9 americké soukromé společnosti SpaceX. Pro Falcon 9 je to první let z mysu Canaveral od loňského září, kdy zde raketa stejného typu explodovala na odpalovací rampě při předletovém testu. Letos v lednu již raketa Falcon 9 úspěšně odstartovala z kalifornské Vandenbergovy základny.

Úspěšný start, úspěšné přistání

Start byl původně plánován na sobotu, ale krátce před zážehem motorů byl kvůli možné závadě na systému vektorové kontroly tahu zastaven. 

Raketa vynesla vesmírnou loď Dragon, na jejíž palubě jsou nejen zásoby pro posádku Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), ale i experimentální modul Raven. Ten bude po připojení na ISS testovat technologie umožňující autonomní setkávání kosmických lodí. K ISS by měl Dragon dorazit v úterý okolo 15. hodiny našeho času.

Úspěšný start podtrhuje i v pořadí již osmé přistání prvního stupně. Ten dosedl přesně do prostoru přistávací plochy zhruba osm minut po startu rakety.