Pavouci koutníci jedovatí (Loxosceles reclusa) ze Spojených států sice nejsou příliš agresivní, přesto ale náležejí k nejobávanějším pavoukům na světě. Jejich jed velmi závažným způsobem poškozuje tkáně, rány se hojí jen velmi obtížně a lidé mohou zemřít na selhání orgánů.

Pavučiny obávaných koutníků nás ale velmi zajímají. Jejich pavučiny jsou velice pevné – jedny z nejpevnějších mezi pavouky. Taková pavoučí vlákna by mohla vést k velmi zajímavým aplikacím. A vědci teď zřejmě odhalili jejich tajemství.

TIP: Pavouci posprejovaní grafenem snovají supervlákna

Koutníci splétají stužky hedvábí o průměru 50 nanometrů do unikátních nanostruktur, díky nimž jsou jejich vlákna velice pevná. Teď je na vědcích, aby to zkusili stejným způsobem.

Hvězdy typu Delta Scuti představují velkou skupinu proměnných hvězd z oblasti galaktického disku. Astronomové teď ale našli velmi vzácného představitele jednoho specifického druhu těchto hvězd.

Běžné hvězdy typu Delta Scuti pulzují, tedy mění jasnost, s krátkou periodou. Pokud v těchto pulzech hvězda mění jasnost výrazně, tak jde o hvězdu Delta Scuti s vysokou amplitudou.

Vzácnost mezi hvězdami Delta Scuti

Vědci americké Southern Methodist University nyní objevili hvězdu tohoto typu, která pulzuje v každém ze tří prostorových směrů, navíc s různými oscilacemi. Takovým hvězdám se říká Delta Scuti s vysokou amplitudou a trojitým módem, a v Mléčné dráze bychom je spočítali na prstech obou rukou. Vzácná hvězda dostala označení ROTSE1 J232056.45+345150.9, je od nás vzdálená 7 tisíc světelných let a pulzuje jednou za 2,5 hodiny.

TIP: RS Puppis: Cefeida, která pomáhá určovat vzdálenosti ve vesmíru

Pulzování jasnosti hvězdy je důsledkem rychlého rozpínání a opětovného smršťování hvězdy. Její horké vodíkové jádro má teplotu 15 milionů kelvinů a vnější slupky hvězdy se vlivem tohoto žáru roztáhnou. Během roztažení se vnější slupky ochladí, dojde k jejich smrštění vlivem gravitace hvězdy, a cyklus pulzu se může znovu opakovat.

Historie Paříže se nerozlučně pojí s řekou Seinou, protékající srdcem města od východu na západ. Zmíněný tok přitom metropoli dělí na dvě nestejně velké části: pravý břeh ležící na severu a levý, jižní. Na obou stranách řeky pak vyrostlo obdivuhodné množství architektonických pokladů, které utvářejí neopakovatelný ráz jednoho z nejopěvovanějších hlavních měst světa. 

Město mostů

Lokalitu zapsanou na seznam UNESCO vymezují mosty Pont de Sully a Pont de Bir-Hakeim. Památkové území zahrnuje kromě proslulých budov a 23 mostů také dva ostrovy: Île de la Cité byl přitom osídlen jako vůbec první část Paříže a stojí na něm i katedrála Notre Dame de Paris, jedna z nejobdivovanějších gotických staveb všech dob. Jihovýchodně se pak rozprostírá Île Saint-Louis, nesoucí jméno francouzského krále Ludvíka IX. Dnes lze jen stěží uvěřit, že se v místech současné noblesní a drahé čtvrti kdysi nacházely pastviny pro dobytek a sklad dřeva. 

Od umění k eleganci  

Nejvýznamnějším památkám, jež lemují levý břeh neboli „Rive gauche“, vévodí ikonické stavby jako Musée d’Orsay, Invalidovna, Bourbonský palác či symbol celé Paříže – Eiffelova věž. Na této straně řeky se nachází také čtvrť Montparnasse, někdejší bašta umělců, spisovatelů i filozofů, kde svého času pobývali Pablo Picasso, Arthur Rimbaud, Jean-Paul Sartre či Ernest Hemingway. 

Zatímco levý břeh se stále ještě pyšní uměleckým duchem, ten pravý („Rive droite“) nabízí ukázku sofistikované elegance. Tamní nejproslulejší bulvár – Champs-Elysées – přetéká kavárnami a luxusními obchody; nedaleko jej pak doplňují další slavné ulice, jako Rue de la Paix, Rue de Rivoli či Avenue Montaigne. I na pravém břehu však najdeme památky, které si co do proslulosti s tím levým nijak nezadají – ať již jde o muzeum Louvre, výstavní pavilon Grand Palais, pařížskou radnici, nebo náměstí Place de la Concorde. 

Mezi dvěma policemi 

Při procházce mezi platany, topoly a vrbami, jež lemují nábřeží, jistě nepřehlédnete ještě jeden charakteristický rys břehů Seiny: Již od roku 1891 tam nabízejí knihy, pohlednice a fotografie tzv. bukinisté. Jejich tmavě zelených stánků s přesně vymezeným prostorem dnes napočítáte celkem 245. A právě díky nim se Seině někdy říká „jediná řeka, která teče mezi dvěma knižními policemi“. 

V noci z 13. na 14. července 1976 vypuklo v poklidné francouzské vesničce Traves ohnivé peklo. Jeden z domů stojících stranou od ostatních vzplál a noční ticho prořízly výstřely. Když požár dokončil své dílo, nalezli hasiči ohořelé tělo asi šedesátiletého muže. Šlo o Joachima Peipera, bývalého významného velitele Waffen-SS.

„Přísahám vám, Adolfe Hitlere, jako vůdci a říšskému kancléři věrnost a statečnost. Slibuji vám i těm, které určíte, aby mi veleli, poslušnost až do smrti. V tom Bůh mi pomáhej.“ 

Tato slova přísahy pronesl tentýž muž v lednu 1935. Tehdy dvacetiletý mladík se právě stal členem Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH). Splnil si sen a zároveň si tak i předurčil pohnutý osud. Díky ambicióznosti, dravosti a inteligenci se dokázal prosadit, SS-Standartenführerem (ekvivalent plukovníka) se stal ještě před dosažením 30. roku věku. Svými činy si však vysloužil také poválečný soud, jedenáctileté věznění a nakonec smrt v plamenech.

Otcovské dědictví

Joachim se narodil 30. ledna 1915 do rodiny důstojníka císařské armády. Jeho otec Waldemar působil před první světovou válkou v Německé východní Africe, během konfliktu pak hlavně v Turecku a Francii. Rodiče se nikdy nesmířili s německou porážkou a vychovávali své děti v duchu mýtu o zákeřné kudle, kterou Němcům do zad bodli Židé a bolševici.

Když se na politické scéně objevil Adolf Hitler, přidali se okamžitě k jeho příznivcům a své přesvědčení přenesli i na Joachima. Ten jako mladík studoval na Goethově reálce v Berlíně, ale odešel z ní v roce 1933, aniž by úspěšně složil maturitní zkoušku. Ta přitom představovala základní podmínku pro důstojnickou kariéru v armádě.

Měl však štěstí, jako účastník jezdeckých kursů se stal členem 7. jezdeckého pluku SS. Nadřízení v něm brzy rozpoznali silnou osobnost, takže se mohl přihlásit do důstojnické školy. Na jaře 1938 dosáhl Peiper hodnosti Untersturmführera SS (podporučíka) a vrchní velitel SS Heinrich Himmler si jej vybral do svého osobního štábu. Vedle Himmlera prožil Peiper vstup Německa do druhé světové války. Role štábního pozorovatele však neodpovídala jeho dobrodružné povaze. Na jaře 1940 si proto vymínil účast na bojových operacích ve Francii.

Vrátil se k LSSAH jako velitel 11. roty 3. praporu. Dne 25. května prošel bojovým křtem při dobývání Wattenbergu, kde si také vysloužil Železný kříž 2. třídy. V červnu jej však Himmler povolal zpět do svého štábu. Celý další rok sloužil jako první pobočník, než svého představeného přemluvil, že patří na frontu. V létě 1941 se natrvalo vrátil k LSSAH, Himmlerovy vztahy k němu však neochladly, udržovali písemnou komunikaci a Peiper si nenechával ujít příležitosti ani k osobním setkáním.

Zkušenost Ruska

Joachim Peiper dorazil ke své jednotce v listopadu 1941, když již pronikla téměř tisíc kilometrů na sovětské území a bojovala v oblasti východoukrajinských měst Mariupol a Rostov. Peiper se ocitl ve svém živlu, stal se z něj úspěšný velitel roty a později praporu. Mnozí svědkové vzpomínali, že „přišel o spoustu mužů díky své zbrklosti a netaktickému postupu“, ale získal si respekt a obdiv, protože vždy stál v první linii. Druhou polovinu roku 1942 LSSAH strávila ve Francii, kde došlo k její reorganizaci na samostatnou divizi.

V lednu 1943 se pak tato formace vrátila do Ruska a okamžitě se zapojila do bojů u Charkova. Jako velitel 3. tankového praporu SS se Peiper proslavil průlomy do sovětských linií a údery v zázemí nepřítele. Sověti jej obviňovali ze zničení několika vesnic a zmasakrování jejich obyvatel. Peiper ale za své zásluhy získával jedno vyznamenání za druhým.

V březnu 1943 obdržel Rytířský kříž Železného kříže, v červenci téhož roku pak odznak za samostatné zničení tanku. V Německu se z něj stala ikona opěvovaná v nacistickém tisku, vzor důstojníka SS, který slepě vykonává rozkazy a očekává to stejné i od svých vlastních mužů.

Leibstandarte se zúčastnila i bitvy u Kurska v létě 1943. Divize zde utrpěla těžké ztráty, když 474 mužů padlo a dalších tisíc utrpělo zranění. Peiperova jednotka se v boji opět osvědčila, ale na celkový vývoj bitvy ani války nemohla mít větší vliv. Ještě během bojů dostala LSSAH rozkaz ke stažení, zápis v divizních dokumentech zněl: „Přeprava divize bleskovým transportem na neznámé místo určení.“

Vojáci ještě netušili, že odjíždějí bojovat do Itálie, kam právě vpadli západní Spojenci. V listopadu 1943 se Peiper se svými lidmi na východní frontu vrátil naposledy, a to v hodnosti velitele 1. tankového pluku SS. Odvážnými výpady se mu podařilo zajmout čtyři sovětská divizní velitelství. Ulpěla však na něm také kritika, když v prosinci 1943 nechal poblíž vesnice Pekarčina postřílet téměř 2 300 Rusů a vzal jen tři zajatce.

Dvojhvězdy patří k vděčným cílům amatérských pozorovatelů, dokonce i těch, kteří se své zálibě věnují v centrech měst, kde „překáží“ světelný smog. Hvězdárny si pečlivě vedou seznamy vhodných dvojhvězd a vícečetných systémů, jež lze návštěvníkům prostřednictvím dalekohledů ukázat téměř za každých podmínek. Na jména několika známějších těles by si asi vzpomněl každý, kdo se alespoň trochu zajímá o astronomii: tak třeba Alcor–Mizar, Albiero, Castor, … 

V dobré společnosti

Mohlo by se zdát, že dvojhvězdy, či dokonce vícehvězdy představují naprostou vzácnost, přesto je opak pravdou. Bohužel nedisponujeme přesnými údaji, neboť se astronomové potýkají s observační nedostatečností – jinými slovy nedokážou pozorovat úplně všechny stálice ve studovaném objemu vesmíru. Narážejí tak například na tzv. výběrový efekt, kdy lze jasné hvězdy sledovat na velké vzdálenosti, zatímco ty slabé – byť by se nacházely „za humny“ – zůstávají často mimo dosah i těch nejvýkonnějších dalekohledů. Několik nezávislých studií nicméně poukázalo na zjevný fakt, že dvojhvězdy ve vesmíru převažují. Podle některých ze zmíněných prací tvoří dokonce osm z deseti hvězd součást vícenásobného systému.

Stálice nevyhledávají společnost náhodou. Očekává se, že jsou složky dvoj- a vícehvězd vývojově spjaty, neboť vznikly zároveň, ve stejném místě vesmíru. Vraťme se však ve zkratce k samotnému zrodu hvězd. Vznikají gravitačním kolapsem chladného plynného oblaku: Obří mračno prachu a plynu (o velikosti stovek světelných let) se buď samovolně, nebo vnějším zásahem začne drobit na menší oblasti, u nichž převládne vlastní gravitace. Jednotlivé lokality již mají hmotnost srovnatelnou se Sluncem a v podstatě se volným pádem zahušťují a zahřívají. Relativně záhy (během desítek milionů let) se v centru oblasti zrodí horký objekt – hvězda, obklopená případně zbytkovým materiálem, z nějž se mohou formovat planety. 

Jelikož se zmíněný obří oblak nejprve rozdrobí a teprve z těchto menších částí kolabují hvězdy, vznikne evidentně v jedné oblasti vesmíru – tzv. hvězdné porodnici – současně hned několik stálic. Kupy mladých hvězd pak můžeme pozorovat i na noční obloze v mnoha exemplářích, přičemž mluvíme o otevřených hvězdokupách. Nicméně vzájemné rychlosti jednotlivých stálic jsou vysoké, takže otevřená hvězdokupa nedrží příliš pohromadě vlastní gravitací a postupně se zcela rozplyne do okolí. 

Sourozenci, nebo manželé?

Podle naivní představy by se mohlo zdát, že dvojhvězda vznikne, když se potkají dvě hvězdy a vzájemně se zaklesnou ve svých gravitačních pažích. Šlo by pak v podstatě o vesmírné manžele, nebo přinejmenším o registrované partnery. Ve volném prostoru galaxií jsou však vzhledem k průměrným vzdálenostem stálic podobná setkání téměř vyloučena. V hustých jádrech mladých hvězdokup by k nim sice docházet mohlo, přesto i zde narážíme na problém: Mají-li dvě stálice dostatek kinetické energie, aby se k době dostaly, budou jí mít dost i na to, aby od sebe odletěly. Zachovává se celková energie a také celkový moment hybnosti, takže bez procesu, při němž by se uvedené dvě fyzikální veličiny ze systému eliminovaly, není náhodné gravitační zachycení možné. 

Úlohu takového „odstraňovače“ by mohlo plnit další těleso – třetí hvězda nebo planeta v soustavě. Vzájemné interakce by pak absorbovaly množství energie pohybu obou hlavních složek i jejich moment hybnosti, až by byl nakonec třetí objekt vysokou rychlostí katapultován ven ze systému na bludnou dráhu. Podobně by se mohla pohybová energie ztrácet třením o mezihvězdný materiál, jehož bývá v mladých otevřených hvězdokupách dostatek. Některé dvojhvězdy by tedy mohly patřit mezi „manžele“, přesto by tímto způsobem – vzhledem k jejich poměrnému zastoupení vůči osamoceným stálicím – jistě nevznikly všechny. 

Rozpadající se molekulové mračno však dává dostatek příležitostí k vzájemným výměnám energie a hybnosti, a snadno proto najdeme dva oblaky, jež jsou k sobě vzájemně gravitačně vázány více než k jiným. Jakmile se z nich zformují stálice, vytvoří ukázkovou dvojhvězdu. A jelikož dnes známe i několik dvojčlenných systémů v protohvězdném stadiu, zdá se uvedený scénář pravděpodobnější. Astronomové se tudíž domnívají, že stálice ve dvojhvězdě patří většinou mezi sourozence. 

Na první pohled

Astronomové rozdělují dvojhvězdy do mnoha skupin, převážně podle metod, jakými lze odlišit jejich složky. V první řadě se přirozeně jedná o soustavy, které můžeme jako dvojhvězdné sledovat i bez přístrojů nebo s pomocí dalekohledu. V takovém případě mluvíme o vizuálních dvojhvězdách a právě ty figurují na seznamu amatérských pozorovatelů. 

Historicky se jasnější složka označuje jako primár a slabší pojmem sekundár, přestože vzhledem ke strastiplným cestám hvězdného vývoje může být slabší element hmotnější nebo větší a naopak. Složky vizuálních dvojhvězd se od sebe v prostoru obvykle nacházejí velmi daleko, obíhají se s dlouhými periodami, a u mnohých z nich se tak dosud nepodařilo zaregistrovat změnu vzájemné pozice. 

Striktně vzato lze za dvojhvězdu považovat pouze takový pár, který je k sobě gravitačně vázán. Na obloze však najdeme i dvojice stálic, jež spolu nemají nic společného, plují vesmírem v různých vzdálenostech a jako dvojhvězda se pouze tváří – na pozemském nebi se promítají blízko sebe. Označujeme je jako zdánlivé, optické či falešné a pro astrofyziky představují naprosto nezajímavé objekty. 

Pokračování příště

Úžas vzbuzují zejména nadzemní stavby termitů, známé jako termitiště. Staví je jen některé druhy termitů v okamžiku, kdy podzemní část hnízda přestane termití populaci dostačovat.

V tropických savanách mohou termitiště dosahovat výšky až devíti metrů! Taková obří hnízda jsou dílem některých termitů druhů Macrotermes v dostatečně zalesněných oblastech Afriky. Jejich tvar je někdy těžko definovatelný, jindy skoro pravidelně kónický. Termitiště stavěná termity rodu Amitermes meridionalis mají dokonce modrou barvu a klínový tvar přibližně severo-jižní orientace. Pokusná měření ukázala, že taková podoba dokáže velmi účinně napomáhat termoregulaci uvnitř hnízda.

TIP: Mšice a jejich spolupracovníci aneb Výkonná genetická laboratoř

Kontrola vnitřní teploty je obzvlášť důležitá pro ty druhy, jež pro obživu pěstují speciální houbu. I ty druhy termitů, které se živí jiným způsobem, ovšem dokážou udržet výkyvy teploty během 24 hodin v neuvěřitelném rozmezí jednoho stupně Celsia.

K drastickému řešení se Američan Nick Stafford uchýlil poté, co chtěl na dopravním inspektorátu zaregistrovat tři vozidla, ale tvrdě narazil na nepřekonatelnou zeď byrokracie. Když se později konečně dostal do kontaktu s požadovaným oddělením, bylo mu sděleno, že dané pracoviště nemá jednání s veřejností v popisu práce.

TIP: Příliš těžké dědictví: 2,5 tuny v neplatných mincích banka počítala půl roku

Znechucený Nick proto podal na inspektorát trestní oznámení a zároveň na protest zaplatil své daně takřka 300 tisíci drobných mincí o celkové váze přes 700 kilogramů. Na pokladnu je dovezl v pětici zahradních koleček a sedm hodin trvalo, než si úředníci své drobné přepočítali…

Dnešní technologie bezdrátového nabíjení elektroniky nejsou vlastně až tak bezdrátové. Stále potřebují nabíječku, která je připojená do zásuvky.

Výzkumníci společnosti Disney teď ale vyvíjejí technologii nabíjení elektroniky, která představuje prostě celou místnost. K nabití chytrého telefonu nebo jiného zařízení stačí vejít do takové místnosti.

Nabíjecí místnost má na zdech, stropu i podlaze obložení z hliníku a uprostřed místnosti je měděná tyč. Místností prochází elektrický proud a vytváří kolem měděné tyče magnetická pole, která mohou sloužit k nabíjení elektroniky.

TIP: Nová role Wi-Fi. Brzy možná budeme nabíjet elektroniku Wi-Fi signálem

Podle počítačových simulací je tento způsob nabíjení elektroniky bezpečný pro lidské zdraví, takže se možná časem takových nabíjecích místností dočkáme.

Simon Beck je rozhodně nejslavnějším sněžným umělcem, jeho velkoplošné obrazy zdobí pláně Alp i kanadských hor. Ke svému neobvyklému koníčku se dostal v roce 2004, kdy po celodenním lyžování „nakreslil“ na zamrzlé jezero hvězdu. Pohled z výšky se mu natolik zalíbil, že se rozhodl v práci pokračovat. Kromě talentu je pro podobné výtvory zapotřebí i dokonalý orientační smysl, který Simonovi rozhodně nechybí. Ostatně věnuje se i orientačnímu běhu. Jeho největší sněhové obrazy jsou až dva hektary velké a Simon při jejich vytváření ujde během 12 hodin až 40 kilometrů. 

Na pomezí Brněnska a Hanáckého Slovácka leží vesnička Těšany. Poklidné víska s asi jedenácti sty obyvateli vypadá podobně jako jiné vesničky na úrodné jižní Moravě. Přesto sem turisté zavítají častěji než do mnoha jiných. Na místním hřbitově totiž odpočívá Marie Turková rozená Horáková (1867–1943), předobraz Maryši ze stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků.

Mrštík ji chtěl za ženu

Marie Horáková byla velice pěkné děvče, které žilo v domku na návsi poblíž kostela. Vyrůstala v houfu sourozenců, ráda se pěkně oblékala a často chodila k muzice. Právě v době, kdy se jí začali dvořit první nápadníci, přišel na místní dvoutřídku nový podučitel. Nebyl jím nikdo jiný než Alois Mrštík (1861–1925). Pocházel z Jimramova, malého městečka na Českomoravské vrchovině, kde žili lidé skromní a pracovití. Alois byl vynikajícím pozorovatelem a se svým bratrem Vilémem (1863–1912) chodil do místní hospody, kde se probíraly osudy místních lidí.

Pozornosti mladého podučitele samozřejmě Marie neunikla. I když ve vsi učil pouhý jeden rok, stihl zde načerpat mnoho látky pro svá díla a také několikrát požádal starého Horáka o ruku jeho dcery. Neúspěšně. Hospodáři nebyl venkovský učitel dost dobrý, navíc Marie už dlouho milovala chudého hocha Šimona Petláka.

Šťastné lásce ovšem osud nepřál. V té době bylo nemyslitelné, aby se chudá dívka vdala za bohatého sedláka nebo aby se chudý chasník přiženil na bohatý grunt. Otec měl pro svou dceru vyhlídnutou lepší partii. Co na tom, že sedlák Turek byl o patnáct let starší než ona, že po smrti své ženy vychovával tři dcery a z hospody se často vracel hodně pozdě v noci.

Přestože dvacetiletá Marie před svatbou plakala a prosila rodiče, ať ji do nechtěného sňatku nenutí, bylo rozhodnuto. A tak se 6. června 1888 konala svatba s bohatým ženichem a smutnou nevěstou. Na Aloise tato událost hluboce zapůsobila a v jeho hlavě se pomalu začínala rodit látka k novému literárnímu dílu.

Maryša literární

V dramatu bratří Mrštíků byla Maryša zamilovaná do chudého hocha Francka. Její rodiče ji však donutili ke sňatku s bohatým sedlákem Vávrou. Vdovec se třemi dětmi rád pil, karbanil, a Maryšu dokonce bil. Francek odešel na vojnu, ale ani dlouhá doba odloučení lásku nezpřetrhala. Když se Francek po letech vrátil, jeho první kroky směřovaly za Maryšou.

Z mladé krásné dívky se mezitím stala utrápená troska. I Maryšin otec prosil děvče, aby se vrátilo domů. Maryša částečně ze vzdoru, částečně z přesvědčení o neporušitelnosti manželství odmítla. Vávra zjistil, že Francek chodí za Maryšou a ve vzteku na něj vystřelil. Jeho ženu příhoda vylekala, začala se obávat o život svého milého a rozhodla se, že se manžela zbaví.

Čin se odehrál paradoxně v momentě, kdy k ní manžel promlouval smířlivým tónem. Káva, již Maryša Vávrovi jednoho odpoledne uvařila, byla posledním nápojem, který Vávra ve svém životě pil. Dala mu do ní totiž jed a za svůj čin hodlala převzít plnou odpovědnost. Nelitovala. A přesto ji nenazveme krutou vražedkyní. Nebo ano?

„Krutá“ realita

Těšanská Maryša opravdu strávila život ve vynuceném sňatku. I když má Felix Turek (1852–1927) s literárním Vávrou mnoho společných rysů, jedno mu upřít nelze. Jako hospodář byl pracovitý a úspěšný, šlo tedy o opak líného Vávry. Sňatek z rozumu ale ani jemu mnoho štěstí nepřinesl.

Manželství historické Maryšy sice trvalo 39 let a pár spolu vychoval kromě Turkových tří dcer ještě dalších osm dětí, které měli manželé spolu, o velké lásce se ale rozhodně mluvit nedalo. Je pravda, že Turek se ke své první ženě Anně nechoval právě nejlépe a svojí hrubosti odvykl až ve svazku s Marií. Tu po celý život trápilo, že stráví život po boku nemilovaného muže, ale protože byla silně křesťansky založená, na nějaký vzdor či odchod za Šimonem nebylo pomyšlení. 

Sláva nepřišla

Když bratři Mrštíkové psali Maryšu, byli si vědomi toho, že charaktery lidí popsali v horším světle, než jaké ve skutečnosti byly. Turek prý na Marii nikdy ruku nevztáhl, Šimon ji nepřemlouval, ať s ním uteče a opustí děti a manžela, hluboce věřící Marie by nikdy žádného člověka neotrávila. Alois tedy nařídil, aby se Maryša v Těšanech rozhodně nehrála. Došlo k tomu až po jeho smrti.

V roce 1926 představení nacvičila tělovýchovná jednota Sokol pod vedením místního učitele a odehrála ho přímo na těšanské návsi. Felix prý stál úplně vzadu, zamračen a rozhořčen, Šimonovi se hra líbila a podle svědků neskrýval dojetí. Drama mu připomnělo dobu prožitou v náručí jeho milované. Že by byla představení přítomná i Marie, není známo. Lze ale předpokládat, že se jí uvedení hry hluboce dotklo, zvlášť když z děje vyšla jako vražedkyně.

Vesnice nepřijala drama o nic lépe. Horákova a Turkova rodina dílo odsoudily, protože silně zasáhlo do jejich životů. Z Turka si lidé dělali legraci hlavně v hospodě, když se jim jazyky pletly v alkoholovém opojení. Předhazovali mu, že se chová k Maryše hrubě a nenechali si přitom vysvětlit, že se jedná o literární fikci. Turek to svým sousedům nemohl odpustit a stejně tak ho mrzelo, že Marii je v dramatu připisováno něco, čeho by se nikdy nedopustila.

Někteří Těšanští tvrdili, že Alois udělal z Maryši vražedkyni schválně, aby se jí pomstil za to, že ho jako nápadníka kdysi odmítla. Některým obyvatelům vesnice bylo naopak Turkových líto. Ovšem oba dva tábory se shodli na jednom, „že tak to nebelo“.

Maryša byla Turkovi věrnou ženou až do jeho smrti. Svého manžela přežila o šestnáct let, muže, kterého milovala, o sedm. Smířená se svým osudem nikomu nic nevyčítala, přijala roli trpělivé manželky a tu žila. Literární Maryša byla „děvčica neščasná“, která v životě učinila jedinou svobodnou volbu – rozhodla se otrávit svého muže. Její skutečný předobraz žádnou volbu neměl. Marie Horáková vždycky žila tak, jak jí to naplánovali druzí.

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?