Často se říká se, že co je malé, to je hezké. O nejmenších velehorách na světě, na které jsou často pasovány Vysoké Tatry, platí toto pořekadlo doslova. Nedosahují sice závratných výšek dalekého Himálaje, těžko se mohou srovnávat i s Alpami, ale na docela malém prostoru tam najdete téměř vše, co činí z hor velehory – skalnaté štíty, hluboké doliny i malebná zákoutí se stříbrnými stužkami vodopádů a zčeřenou hladinou horských ples.

Vápencové předpolí žulových štítů

Ti, kdo Tatry někdy navštívili, se určitě nebudou divit, že obě strany velehor – rozsáhlejší slovenská i severní polská – byly už v polovině minulého století vyhlášeny národními parky. Nejvyšší i nejznámější tatranské vrcholky, například Gerlachovský štít (2 655 m), Lomnický štít, Rysy, Kriváň a další, jsou tvořeny pradávnými vyvřelinami, zejména žulou, snad ještě působivější je však sněhově bílé vápencové či dolomitové „předpolí“ Vysokých Tater.

Ostatně, obdobnou tvářností se vyznačuje i většina ostatních evropských velehor, včetně Alp, kde geografové vymezili Severní a Jižní vápencové Alpy. Jejich součástí jsou třeba italské Dolomity, vyznačující se divokou krásou rozeklaných horských štítů.

Skalka na Sivém vrchu

Dolomity mají v Evropě jen několik srovnatelných obdob a k jejich atraktivním miniaturám můžeme počítat i poněkud odlehlé a proto i méně navštěvované západní okraje Tatranského národního parku. Tam vystupuje jeden z nejkrásnějších slovenských vrcholků, 1805 metrů vysoký Sivý vrch. Jeho návštěva bývá spojována s vysokohorským přechodem hlavního hřebene Západních Tater a proslulých Roháčů, z podhůří je tam nejblíže od sedla Húty na frekventované silnici z Liptovského Mikuláše do rázovité obce Zuberec. Turistická trasa se vine přes skalnaté „balkóny“, které vyčnívají nad lesní porosty a nabízejí nádherné výhledy přes údolí Oravy a Váhu na okolní horské partie.

Nejčlenitější části Sivého vrchu se říká Radové skály. Horský hřbet je tam rozpolcený mohutnou rozsedlinou, vzniklou postupným odklonem skalních bloků, dílčí dolomitové věže zase zaujmou pitoreskním tvarem. Některé připomínají bizarní postavy či nesouměrné pyramidy, jiné se spíše podobají zkamenělým plamenům či ruinám pohádkových hradů. Vzácností nejsou ani skály proděravělé přírodními okny nebo krasovými dutinami a zrak mnohde přechází nad vpravdě „skalničkářským rájem“ – neobyčejně bohatou květenou. Ta byla hlavním důvodem vyhlášení Sivého vrchu za národní přírodní rezervaci.

Roklí k dalekým pohledům

Téměř totéž jako o Sivém vrchu platí o opačné, východní výspě Tatranského národního parku, kterou tvoří asi 14 kilometrů dlouhý vápencový hřbet Belianských Tater, chráněný ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Jeho rozeklaná bělostná kulisa je nepřehlédnutelná jak z mnoha vysokotatranských vrcholků, tak i z dalekého podhůří. Z ochranářských důvodů je podstatná část této neobyčejně hodnotné horské partie pro veřejnost uzavřena, ale i jediná zdejší turisticky značená cesta, navíc opatřená informačními tabulkami naučné stezky, rozhodně stojí za návštěvu.

Trasa začíná v rázovité podtatranské obci Ždiar a záhy se noří do hluboké rokle Monkovy doliny, zprvu tonoucí v hustých porostech a postupně se rozšiřující mezi vápencovými skalisky se šťavnatými loučkami a pestrobarevnou paletou květů. Vydechnete si až v Širokém sedle na horském hřebeni, kde se za průzračných obzorů rozevře úchvatné panorama Belianských a Vysokých Tater.

Kde tluče srdce Tater

Belianské Tatry ovšem nejsou jen světem oslnivě bílých vápencových skal. Na jejich východním prahu se můžete ponořit do „pohádkové podzemní říše“ – jedné z nejkrásnějších přístupných jeskyní na Slovensku. Jmenuje se Belianská jaskyňa a vstup do ní se otevírá nad lázeňskou osadou Tatranská Kotlina.

Zdejší podzemí má docela zajímavou minulost. Už počátkem 18. století se tady o štěstí pokoušeli zlatokopové, jeskyně byla „oficiálně“ objevena v roce 1881 a o rok později zpřístupněna pro veřejnost. Jako jedna z prvních jeskyní na světě byla už v roce 1896 opatřena elektrickým osvětlením. Také dnes patří k oblíbeným turistickým cílům a každého návštěvníka nadchne jak mohutností podzemních domů, tak krásnou krápníkovou výzdobou s bizarními tvary kamenných záclon, pagod a vodopádů. Jeden zvláště povedený stalaktit nese příznačné pojmenování Srdce Tater.

Pohled jako z letadla

Bělavou krásou vápencových horských partií se vyznačují i mnohé partie na polské straně Tater. Dominantou známého střediska letní i zimní turistiky – města Zakopane – je hora Giewont, považovaná našimi severními sousedy za vrchol vpravdě národní. Váže se k němu řada pověstí, z nichž nejznámější se podobá legendě o bájném nitru středočeského Blaníku. Také v útrobách Giewontu prý podřimují udatní rytíři, připraveni bránit svobodu polské vlasti...

Výstup na Giewont (1 895 metrů) patří k oblíbeným, i když ne zcela lehkým horským túrám ze Zakopaného nebo od horní stanice lanovky na Kasprovém vrchu. Rozeklaná vápencová hora se vyznačuje nádhernými krajinnými partiemi a z vrcholku, zvýrazněného patnáctimetrovým ocelovým křížem, se otevírá úchvatné tatranské panorama a doslova letecký pohled je odtud i na město Zakopane.

Okna do tmy

K pozoruhodným atrakcím polské části Tater patří volně přístupné (tedy bez průvodců) krasové jeskyně na skalnatých svazích v jednom z nejpůvabnějších zdejších údolí – Kosćieliskové dolině. Přístup je tam od parkoviště v osadě Kiry při západních okrajích Zakopaného. Vyznačené odbočky stoupají ke skalním srázům s jeskynními otvory – „okny do říše věčné tmy“.

TIP: Tatry, symfonie noci: Úchvatný časosběrný dokument slovenského filmaře

Vžité představě o zpřístupněném krasovém podzemí se však blíží jen jeskyně Mroźna (Mrazivá), na konci klikaté cesty od vydatných krasových vývěrů Ledového pramene. Je uměle osvětlená a po zaplacení vstupného v ní projdeme asi půl kilometru dlouhým bludištěm na opačnou stranu kopce. Jen tu a tam se jeskynní chodby rozšíří do prostornějších síní, skromně zdobených kamennými vodopády a jinými krápníkovými útvary. Ostatní volně přístupné jeskyně – Mylná, Raptowická a Smocza Jama – se otevírají uprostřed vápencových srázů na protějším svahu Kosćieliskové doliny. Nejsou však opatřeny osvětlením, takže pokud jste si zapomněli vzít baterku či jinou svítilnu, „uvidíte“ v nich jen nefalšovanou jeskynní tmu.

Letadla S-199 si pro jejich nevyzpytatelné chování piloti příliš neoblíbili, ale izraelskému letectvu poskytla možnost postavit se aktivně protivníkům. Přesto je velení považovalo za dočasné řešení a plánovalo nákup letadel typu Spitfire a Mustang. První jmenovaný typ se nacházel ve výzbroji československého letectva a o 30 strojů z jeho stavů projevil Tel Aviv akutní zájem. Českoslovenští představitelé hned na začátku ale tuto možnost zamítli, protože se jednalo o nejlepší letadla, kterými naše letectvo disponovalo.

Předchozí část: Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael

Spitfiry a nálet B-17 na Káhiru

Změna přišla po únoru 1948, kdy se k moci dostala KSČ a Velká Británie zavedla embargo na dovoz náhradních dílů a munice. Letectvo udržovalo stroje v provozuschopném stavu s čím dál většími obtížemi, takže nakonec padlo rozhodnutí vyhovět izraelskému požadavku a prodat na Blízký východ všech 50 nejzachovalejších spitfirů včetně zbraní, munice, náhradních dílů a 13 náhradních motorů Merlin. Všechna letadla prošla před prodejem revizí a čs. personál s nimi přelétl na přistávací plochu v Kunovicích, odkud odletěla do Izraele.

Během dlouhé cesty k novému majiteli ovšem došlo ke ztrátě dvou strojů. Celková cena za dodanou techniku činila více než 48 milionů Kčs. Kromě vojenských letadel dodalo tehdy Československo ještě různým soukromým osobám nebo letecké společnosti El Al jeden dopravní letoun Aero Ae 45, tři sportovní letouny Sokol, 20 cvičných a šest akrobatických větroňů několika typů a jeden naviják s motorem. Zajímavou součást dodávek zbraní Tel Avivu tvoří vybavení trojice dálkových bombardérů B-17, přezdívaných „Létající pevnost“, pro jejich nálet na Káhiru.

Izraelci zakoupili ve Spojených státech amerických tři tyto letouny, které jejich předchozí majitel, obchodník se zeleninou, používal k dopravě svého zboží z Portorika na Floridu. Po přeletu Atlantiku stroje přistály na vojenském letišti v Žatci, kde je technici vybavili německými zaměřovači, vrhači pum a kulomety, bomby pocházely ze skladů československého letectva. Takto znovu bojeschopné bombardéry provedly 14. července 1948 nálet na Káhiru. Po odhození pumového nákladu přistála všechna tři letadla v Izraeli.

Vyrábět vlastní zbraně

Kromě dodávek samotných zbraní projevili Izraelci zájem také o další vojenský materiál včetně výbušnin a o technologií výroby, především munice. V lednu 1949 schválilo ministerstvo národní obrany žádost Zbrojovky Brno o prodej výrobní linky pro střeliva ráže 7,92 mm s kapacitou 80 000 nábojů denně. Naopak odmítlo naléhání na prodej výbušnin z produkce Synthesie z důvodu neplnění dodávek pro československou armádu. Stejným způsobem dopadla žádost o prodej licence na výrobu samopalu ZK 476, o což stála Česká zbrojovka Strakonice.

Na základě dostupných archivních dokumentů lze dohledat některé položky zařaditelné do kategorie ostatní vojenský materiál, pro něž dostaly čs. podniky souhlas k vývozu. Ocelárna Poldi Kladno mohla vyvézt 200 protitankových hlavní a pancéřové plechy pro stavbu obrněných vozů. Škodovy závody dodaly strojní zařízení pro vrtání minometných hlavní do ráže 150 mm, dělových hlavní do ráže 54 mm a délky 1 200 mm.

Také mohly prodat do Izraele licenci na výrobu 120mm minometů B 24 a munice pro tento typ zbraně. České podniky přesného strojírenství dodaly zaměřovací, geodetické a další přístroje (buzoly, triedry a podobně). Pardubická Synthesia dostala povolení dodat celkem 600 kg destičkového a 200 kg páskového NGL prachu, 300 kg černého prachu a dvě kalorimetrické bomby. Kromě toho šlo na vývoz ještě osm osobních automobilů Škoda 1101 P a 60 výsadkových padáků.

Dolary za Beneše i za Gottwalda

Ochota pražské vlády, ať už před- či poúnorové, dodat v kritickém momentě zbraně a vojenský materiál se během války za nezávislost ukázala jako klíčová pro přežití a další existenci židovského státu. Později Izraelci začali nakupovat zbraně i jinde, ale v první fázi války se čs. pomoc ukázala jako klíčová. Velký význam měl i výcvik vojenských specialistů i samostatné židovské brigády, byť ta do bojů již nezasáhla. Důležitý faktor představovala podpora z československých nejvyšších míst.

Mezi velké zastánce pomoci Izraeli patřil jak prezident Edvard Beneš, tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Mnoho podporovatelů pocházelo i z řad armády, například gen. Heliodor Píka nebo mjr. Antonín Sochor. V přístupu k židovskému státu se zřetelně projevovaly zájmy sovětské politiky, která se na začátku 50. let začala prudce měnit z přátelské na nepřátelskou. ČSR se samozřejmě přizpůsobila, stále více izraelských požadavků zamítala, až v roce 1950 zastavila dodávky úplně.

Ačkoliv Československo patřilo mezi hlavní podporovatele Izraele, dodávky zbraní neznamenaly žádnou dobročinnou charitu. Všechen materiál zákazník plně uhradil, a to především v amerických dolarech. Tento fakt přiměl komunisty pokračovat v podpoře Izraelců i po únoru 1948, protože přinášela do státní pokladny tolik potřebné valuty. Židovská agentura disponovala díky darům od bohatých Židů značnými finančními prostředky a neměla problém platit za dodaný materiál včas a plnou cenu.

Československá armáda tak dokázala zpeněžit kořistní německé zbraně, které stejně neplánovala zavést do své výzbroje, takže by v dohledné době musela řešit jejich dlouhodobé skladování či fyzickou likvidaci. Nikdo tehdy zřejmě netušil, jaký dlouhodobý efekt tyto dodávky přinesou a že se tak mezi Československem a Izraelem vytvoří pouto, které se po dlouhé roztržce v období 1950–1989 znovu obnoví.

Dokončení za týden 

Gurmány mířící za kulinářskými zážitky čekalo velké překvapení. Místo luxusní restaurace totiž v malém francouzském městě Bourges našli levnou jídelnu s dvanácti stolky, puntíkovanými plastovými ubrusy a pevnou cenou 12,5 eur za hlavní jídlo. Ukázalo se, že michelinská hvězda ve skutečnosti patřila stejnojmennému podniku vzdálenému zhruba 160 kilometrů.

„Najednou jsme byli na roztrhání. Přijížděli sem novináři z celé země. Pak mi zavolal můj syn, který žije v Paříži. Mohl umřít smíchy,“ říká majitelka bistra Le Bouche à Oreille Véronique Jacquetová.

Stejný název, stejná ulice

Omluvou redaktorům michelinského průvodce budiž, že problém nebyl jen ve stejném názvu restaurací. Velmi podobný název má i ulice na které obě restaurace sídlí – bistro paní Jacquetová se nachází v Bourges na ulici de la Chapelle, restaurant Bouche à Oreille sídlí na rue de la Chapelle v Boutervilliers, nedaleko Paříže.

„Ano, udělali jsme chybu a chybovat je lidské,“ okomentoval vzniklou situaci mluvčí společnosti Michelin, která prestižního průvodce vydává již 129 let. „Hlavní je, že jsme nikoho nepoškodili,“ dodal mluvčí Michelinu. Společnost následně vydala novou verzi svého průvodce. V opravené verzi již prestižní hvězdička u bistra paní Jacquetové ale chybí.

Kopulační maraton

Druh: kunovec velký
Kde: Austrálie

Každou zimu, když pro samičky kunovce velkého nastane období plodnosti, rozpoutají samečci pářící šílenství a své něžné protějšky „loví“: Násilím je chytí za krk a odtáhnou je do soukromí, načež s nimi kopulují. Milostný akt vrcholí pouze drobnými ejakulacemi spermatu, proto jej samečci pro jistotu několikrát opakují: Páření tak může trvat třeba tři hodiny, nebo i celý den. Navíc se jedná o značně násilný a divoký „maraton“ – zahrnuje mimo jiné kousání a škrábání, tudíž se nezřídka stává, že samička horlivost svého protějšku nezvládne a během páření umře. Rozzuření samci pak mrtvá těla požírají. 

Explozivní láska

Druh: včela medonosná
Kde: celý svět kromě pólů

U včel medonosných se oplodnění odehrává přímo za letu: Královna vyrazí z úlu v doprovodu nespočtu trubců, z nichž si nakonec vybere asi tucet a s nimi se posléze pustí do díla. Vyvrcholení samečků je přitom doslova explozivní – penisy v těle včelí matky „vybuchují“ a zaplavují její útroby spermatem. Na konci plodného letu je panovnice roje dostatečně geneticky vybavená k tomu, aby styk nemusela již nikdy opakovat, a následující až tři roky života stráví kladením vajíček. Pro trubce je explozivní vyvrcholení obvykle smrtelné. 

Smrt vyčerpáním

Druh: vakomyš černoocasá
Kde: Austrálie

Australské vakomyši patří mezi savce s nejzvláštnějšími zvyky při rozmnožování – a pro zástupce druhu černoocasých je sex dokonce natolik vyčerpávající, že je zabíjí. Samečci se rodí v listopadu, přibližně v srpnu následujícího roku pohlavně dospějí a pak už je nezajímá nic jiného než páření. Nejedí, nespí a celé dny pouze hledají samičku, s níž by mohli zplodit potomky. Jakmile svou „oběť“ najdou, oplodňují ji mnohdy až dvanáct hodin v kuse, načež vyrážejí shánět další partnerku. Aby dokázali udržet divoké tempo, potlačují dokonce svůj imunitní systém, který by je nutil odpočívat. Po několika týdnech nepřetržité kopulace nakonec umírají vyčerpáním.

Marná sebekastrace

Druh: křižák pruhovaný
Kde: subtropické oblasti

Je všeobecně známo, že samičky černé vdovy požírají během páření své partnery. V pavoučí říši však nejde o nejkrutější smrt spojenou s rozmnožováním: Křižáci pruhovaní prožívají při souloži ještě vyšší úroveň utrpení v podobě sebekastrace. Samečci totiž tuší, že je po ejakulaci jejich „něžný protějšek“ sežere, a proto se pokoušejí získat čas na útěk tím, že si utrhnou penis a zanechají ho ve své družce. Studie však odhalily, že sebekastrace jako úniková metoda příliš nefunguje, a podstatná je tedy hlavně její druhotná funkce – nalíčit past na konkurenci: Pokud v sobě již samička penis má, zaskočí své další nápadníky tím, že na jejich vyvrcholení nečeká a sežere je dřív, než mohou ejakulovat. 

Partnerka o hladu

Druh: kudlanka nábožná
Kde: Severní Amerika, Evropa, Asie

Kudlanky prosluly sexuální krvežíznivostí – samičky jednoduše ukousnou svému protějšku při páření hlavu. Pro mnohé druhy je dekapitace nedílnou součástí rozmnožování, neboť údajně přiměje pochroumanou tělesnou schránku k rychlejší ejakulaci. U jiných druhů končí páření smrtí asi jen ve třetině případů: Obvykle platí, že se samička do svého partnera pustí, jen když je při oplodnění skutečně hladová. Podtrhuje to fakt, že na rozdíl od lidí se zbytek živočichů věnuje koitu výhradně pro potřeby přežití druhu – a pokud samička není dostatečně nasycená, nemá zkrátka předpoklady pro zplození další generace.

První železnice, která procházela územím severní Moravy, byla zprovozněna roku 1845 a byla to Severní státní dráha Olomouc – Praha. Navazovala na odbočku z Přerova tehdejší Severní Ferdinandovy dráhy, která od roku 1841 spojovala Vídeň a Krakov.

Severní Ferdinandova dráha

Výstavba tzv. Ferdinandky byla zahájena v dubnu 1836 a postupovala od Vídně na sever. Do Břeclavi dorazila v červnu roku 1839, do Brna o měsíc později a roku 1841 se po ní dalo dojet až do Lipníku nad Bečvou. Práce na železnici se poté zpomalili a hlavní spojení z Lipníku do Bohumína bylo vystavěno až od roku 1845. První vlak poté dorazil do Bohumína 1. května 1847. Následovalo další spojení s ostatními městy a již vystavěnými úseky směrem na Berlín, pruský Annaberg a Krakov. 

Vystavění této tratě bylo významným počinem hlavně pro průmyslový a ekonomický rozmach Ostravska a celé severní Moravy. Do té doby byly běžným spojením mezi městy pouze silnice a jen některé z nich byly celoročně použitelné.

Autorem návrhu byl profesor vídeňské polytechniky Franz Xaver Riepl. Ten roku 1829 navrhl trať dlouhou přes 400 kilometrů, která měla sloužit pro přepravu soli z Haliče, transport dobytka, obilí a dřeva. Na stavbě železnice se podílel i bankovní dům Salomona Rothschilda, který ale toto své privilegium převedl na novou, pro tento účel speciálně vytvořenou, společnost Výhradní privilegovanou Severní dráhu císaře Ferdinanda.

Od roku 1904 Rakousko-Uhersko usilovalo o zestátnění všech drah, které vlastnila Severní Ferdinandova dráha. Nakonec se to podařilo a 1. ledna 1906 Rakousko-Uhersko získalo hlavní trať i s odbočkami, kompletní vozový park a další příslušenství. Ze Severní Ferdinandovy dráhy se tak stala čistě těžařská společnost. K jejímu definitivnímu zániku došlo až po druhé světové válce, kdy byly veškeré doly znárodněny a začleněny do Ostravsko-karvinských dolů.

Po první světové válce byly tratě rozděleny mezi Rakousko, Československo a Polsko. Československá část se stala součástí východozápadních spojnic, které byly modernizovány. Během první republiky byly vystavěny další tratě a zdvojkolejněny některé její úseky. 

Ve vzdálenosti větší než 75 milionů světelných let v souhvězdí Panny leží NGC 4981 - spirální galaxie s poněkud explozivní minulostí. NGC 4981 byla objevena sedmnáctého dubna 1784 Williamem Herschelem a později zdokumentována v katalogu NGC (New General Catalogue) Johna Dreyera. O více než století, dvacátého třetího dubna 1968, se galaxie znovu dostala do zpráv, když v ní vybuchla supernova typu Ia (hvězdná exploze v dvojhvězdném systému) jménem SN 1968l. O několik desetiletí později vedl kolaps jádra masivní hvězdy ke vzniku supernovy SN 2007c.

Květy se v průběhu evoluce staly dokonalými krmítky a odpočívadly pro hmyz. Ten na oplátku rostlinám poskytuje neocenitelnou službu, když opylením zabezpečuje jejich rozmnožování. Zhruba v posledních 40–50 milionech let objevili tato napajedla i predátoři a přišli na to, že květy jsou velmi vhodným místem pro lov. Začali se tedy specializovat právě na rozvité květy rostlin.

Pavoučí chameleoni

Jedním z nejdokonaleji přizpůsobených květových predátorů jsou běžníkovití pavouci (čeleď Thomisidae), známí již z oligocénu, tedy z doby před 34–23 miliony let. Říká se jim rovněž krabí pavouci, protože vzhledem a způsobem pohybu tyto korýše připomínají. Podle rozšířeného názoru si běžníci nestaví sítě a pouze číhají, aby nic netušící hmyz mohli ze zálohy chytit. Ve skutečnosti ale i oni využívají výhod pevných pavoučích vláken. Krátká a nesmírně tenká vlákna spřádají uvnitř květů a spoléhají na to, že pavučinky hmyz alespoň na chvíli zastaví– to lovci stačí, aby oběti vstříknul smrtelnou dávku prudkého jedu. Vláknem se pavouci navíc sami připevňují ke květům a získávají tak větší stabilitu.

Běžníci se zkrátka snaží co nejlépe využít specifika daného prostředí a vytěžit z něj maximum. Běžník květomilný (Thomisus onustus) a běžník kopretinový (Misumena vatia) dokonce umí měnit barvu od bílé po žlutou a splynou i se snad nejsytěji žlutým květenstvím.

Pavouk, nebo list?

Oblíbeným lovištěm běžníků jsou květy hlaváčku jarního (Adonis vernalis) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Tato rostlina patří mezi typicky stepní jarní druhy – na jižních svazích Karpat často vyrůstá přímo zpod sněhu. Květ může mít průměr až deset centimetrů (většinou do pěti centimetrů) s varírujícím počtem okvětních lístků.

TIP: Tajemství jednoho života aneb Zázrak motýlího zrození

Hlaváček má dokonale symetrický květ, což je v zásadě jediná obrana proti predátorům, kteří jsou překážkou opylujícímu hmyzu. V perfektním souladu sbíhajících se žeber je i velmi dobře splývající a pod tyčinkami schovaný pavouk vidět a takovým květům se především včely různých druhů víceméně úspěšně vyhýbají. Proto pavouci upřednostňují květy nedokonalé. Tam má lovec velkou trpělivost a dříve či později se oběti dočká. Tím spíš, že dokáže zaujmout i takovou polohu, v níž se dokonale podobá měkkýši napůl rozežraným okvětním listům.

Mrtvola na uchlácholení

Běžníci jsou opravdu dokonale maskovaní a často je velmi těžké je vůbec zpozorovat. Důkladná studie však ukázala, že v některých lokalitách jsou přítomni až na 12 % květů, tedy zhruba na každém osmém. Včela, která za jediný den navštíví stovky květů, tak čelí smrti mnohokrát denně.

Pozoroval jsem úspěšného běžníka, který večer chytil včelu. Asi 80 minut sál její hlavu, dalších 80 minut tělo – dokud se květ nezavřel. Když se ráno hlaváček otevřel, byl pavouk pořád přisátý a kořist vyhodil až hodinu a půl před polednem. Vzápětí chytil další včelu.

Někteří běžníci dokáží po úspěšném lovu dokonale využít i tělo své oběti. Když včelu vysají, doslova ji na květu naaranžují, aby hlaváček na první pohled působil dojmem bezpečného útočiště. Takové květy jsou pak skutečně častěji navštěvované jiným hmyzem a pavouk má šanci na další kořist. Jiní běžníci vysátou kořist poctivě odstraňují, ale v tom případě vždy preferují květy schované ve větších trsech nebo nevystavené přímému slunci. Lovecké taktiky se přitom stále vyvíjejí a dramatizují věčný souboj lovce a jeho kořisti.

Opylovači a rostliny

Když vznikly mnohobuněčné rostliny, měly před sebou dlouhou budoucnost života ve vodě a s ní i náhodné opylování ve vodním prostředí. Když se v raných prvohorách dostaly na souš, podobně jako obojživelníci stále potřebovaly k rozmnožování vodu. Tu postupně vyměnily za vzduch a některé rostliny jsou při opylování dodnes odkázané na náhodný vítr. Ve střední juře došlo k první revoluci a po milionech let konzumace pylu hmyzem vznikla první skupina rostlin, která byla závislá na specializovaných opylovačích. Šlo o hmyz z řádu srpic (Mecoptera) – tento poznatek byl publikován čínskými, americkými a ruskými vědci koncem roku 2009.

Uběhlo ovšem dalších 30 milionů let, než v období spodní křídy vznikl první květ. Na velké dobrodružství opylování se ale muselo čekat dalších 30 milionů let. Tehdy došlo na hranici mezi spodní a vrchní křídou k mohutné krizi ekosystémů a starší nahosemenné rostliny byly ve velké míře nahrazeny rostlinami krytosemennými a tím i pravými květy. Tehdy už čekaly na svou práci zástupy připravených opylovačů. Opylování se stalo doménou hmyzu a vítězili rostliny s nejužším vztahem ke specializovaným opylovačům.

Beze zbytku to platí pro 24letou cukrářku Lauru Loukaides z anglického Hertfordshire. Její dortíky dozajista nadchnou i zapřisáhlé masožrouty. Je libo hamburger? Nebo raději kebab, suši či housku se šunkou a se sýrem?

Pro ženy, které se zotavují z rakoviny prsu, může být nejdůležitějším rozhodnutím pravidelně cvičit. Nový výzkum ukazuje, že právě cvičení u žen významně omezuje relaps, tedy návrat nádoru prsu se smrtelnými následky.

Kanadské badatelky prostudovaly vliv celkem 67 různých faktorů na zdraví žen, které podstoupily úspěšnou léčbu rakoviny prsu. Nakonec dospěly k závěru, že asi největší význam má pro tyto ženy cvičení.

TIP: Nemáte čas cvičit? Bleskové intenzivní cvičení funguje stejně dobře jako klasické

Pokud ženy po odstranění nádoru prsu pravidelně cvičí, omezuje to možnost úmrtí kvůli návratu rakoviny prsu o 40 procent. Nejlepší je prý pravidelně rozložit asi 150 minut středně intenzivního cvičení během každého týdne. 

V Amazonské džungli není snadné cestovat. Platí to pro turisty, místní obyvatele i zdravotníky. Pokud tam někoho uštkne had, tak to může být velký problém. Často jde o život.

Nezisková společnost WeRobotics se dala dohromady s ministerstvem zdravotnictví Peru a místními lékaři v oblasti Amazonie Contamana, s nimiž testují využití dronů k dopravě protijedů.

TIP: Ve Rwandě spustili zásilkovou službu pro převoz krve pomocí dronů

V této oblasti hadi vážným způsobem uštknou několik desítek lidí měsíčně. Jejich šance přežít ale nebývají nejlepší, kvůli obtížné dostupnosti potřebných protijedů. Pokud by protijedy vozily drony, situace uštknutých lidí by se tam významně zlepšila.