Zoologové měli svého času zato, že existuje velké množství druhů mant, ale pomocí rozborů mitochondriální DNA bylo nakonec stanoveno, že druhová variabilita těchto podvodních živočichů je minimální. Nedávné studie naznačují, že je třeba rozlišovat jen dva různé druhy – větší migrující (Manta birostris) a menší, jenž tráví většinu času na jednom místě (Manta alfredi).

TIP: Jak loví žraloci aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Manty se vyvinuly z druhů, které filtrováním sbírají drobnou potravu u dna moře a díky tomu mohly narůst do takovýchto rozměrů. Živí se planktonem, malými rybkami a podobně. Na rozdíl od jiných druhů rejnoků nejsou nebezpečné a v přítomnosti člověka často projevují velkou zvědavost. Jejich hlavními predátory jsou kosatky a velcí žraloci.

Manty jsou jen zřídka chovány v zajetí, přičemž hlavním důvodem je jejich velikost. Jen málokteré mořské akvárium má zkrátka tak velké prostory, které by byly pro tyto důstojné obry dostatečné.

Možnost vzlétnout či přistát na jezeře, rovném úseku řeky či mořské zátoce je charakteristická pro vodní letouny. Na straně jedné tato schopnost usnadňovala provoz, neboť v řadě bojových oblastí se nenacházely vhodné parcely pro budování pozemních letišť. Na straně druhé však vodní letouny pro možnost operovat z vodní hladiny potřebovaly náležité přistávací zařízení, člunový trup či plováky. A tato úprava degradující výkony je postupně odsunula do pozadí.

Létající čluny

Vodní letouny se v zásadě dělily na dvě kategorie. V publikaci Letecký průvodce (Praha 1937) se o nich píše: „Letoun vodní (hydravion, hydroplán) – letoun schopný vzlétati a přistávati toliko na vodě. Letoun vodní člunový (hydravion člunový), létací člun – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří člun (nejčastěji přímo trup letounu). Letoun vodní plovákový (hydravion plovákový) – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří plováky.“

Do první kategorie tedy náležely létací čluny. Pod křídlem se obvykle kvůli stabilitě na vodní hladině nacházela dvojice vyvažovacích plováků. Nevýhodu této koncepce představovala aerodynamická hrubost: takové letouny často potřebovaly vysoký trup, aby se motory, obvykle umístěné na hornoplošném křídle, dostaly do bezpečné vzdálenosti od vodní hladiny. 

Do třídy létacích člunů patřila řada úspěšných vodních letounů druhé světové války: britský Short Sunderland, americký Consolidated PBY Catalina, německé Dornier Do 24 a Blohm und Voss Bv 222, japonské Kawaniši H6K (Mavis) a H8K (Emily) atd. Obvykle sloužily k dálkovému námořnímu průzkumu a protiponorkové hlídkové činnosti.

Jejich přednosti představovaly velký dolet a možnost (v případě nutnosti) přistát přímo na mořské hladině. Bohužel, za tyto klady platily při srovnání s pozemními letouny nižšími výkony. Během střetů s nimi (a nemuselo jít vždy pouze o stíhačky) byly hendikepovány a obvykle prohrávaly. Po skončení druhé světové války došlo k jejich postupnému stažení z výzbroje vojenských letectev.

Nižší výkony

Do druhé kategorie patřily plovákové letouny. Šlo vesměs o lehčí jednomotorové stroje, byť se ve službě vyskytovaly i stroje dvoumotorové (německý He 115, italský CANT Z.506 Airone). Byly vybaveny plováky a obvykle šlo o dvojici kovových plováků, nesených systémem vzpěr. Někdy měly tyto letouny jeden centrální plovák nesený vzpěrami a dvojici vyvažovacích plováků.

Za ono uspořádání stroje opět platily poklesem výkonů a v soubojích s pozemními letouny byly znevýhodněny nižšími parametry. Sloužily k celé řadě úkolů. Jednomotorové stroje jednoplošné či dvouplošné koncepce byly široce užívány na katapultech válečných lodí k průzkumu a korigování dělostřelecké palby.

Z pozemních základen operovaly stroje určené k námořnímu průzkumu, ale také k bombardovacím útokům, kladení min či k torpédovým akcím. A v této kategorii také za druhé světové války dosluhovali „poslední Mohykáni“ z kategorie vodních stíhacích letounů. Vodní stíhačky byly odsouzeny k vymizení již jen proto, že je plováky příliš zatěžovaly a znevýhodňovaly ve vzdušných bojích.

Pro stíhací roli však dosahovaly nízkých výkonů, což nemohla vyvážit ani schopnost působit z vodních ploch mimo oblasti s pozemními základnami. Skutečné specializované vodní stíhačky používala pouze tři letectva. Francouzské (Loire 210), italské (IMAM Ro.44) a především japonské (Nakadžima A6M2-N, Kawaniši N1K1). Britové do třídy přispěli několika více či méně povedenými prototypy (Blackburn Skua, nedokončená vodní úprava Hurricanu Mk.I, plovákové verze Spitfiru).

V USA vznikla sériově nestavěná plováková varianta Grummanu F4F-3 Wildcat. V německém letectvu sice specializovaný vodní stíhací letoun nesloužil, ale podle potřeby se této role (a ne vždy neúspěšně) chopila víceúčelová plováková Arada Ar 196. Zajímavé zástupce kategorie vodních stíhaček si představíme podrobněji.

Osmiletého chlapce jménem Abushe nelze přehlédnout. Důvodem jsou jeho neuvěřitelně modré oči. Jejich výjimečná barva je ale důsledkem vzácné genetické nemoci, která postihuje zhruba jednoho z 50 tisíc lidí na světě.

TIP: Modré, zelené, oříškové? Ve skutečnosti máme všichni oči hnědé 

Abushe trpí tzv. Waardenburgovým syndromem, vrozenou genetickou mutací, která má za následek poruchy sluchu, deformace obličeje s očima daleko od sebe a širokým nosem, narušenou pigmentaci kůže a očí. U lidí s Waardenburgovým syndromem je vyšší výskyt i dalších vrozených nemocí, jako jsou rozštěpy patra a rozštěpy páteře.

Většina z příznaků Waardenburgova syndromu se snad Abusheho netýká, i tak si kvůli svým očím vytrpěl své. Okolí jej označuje za monstrum a nadávky a bití zažívá Abushe častěji, než si dokážeme představit. Chlapec má přitom stejné sny jako každý kluk v jeho věku – žije se svou babičkou v třicetitisícovém městě Jinka v jižní Etiopii, má rád fotbal, obdivuje Messiho a sní o tom, že jednou bude hrát za Barcelonu.

Nenápadné měňavkovité vápenatky ze skupiny hlenek nemají mozek. Nemají ani nervy. Jsou to jenom jednotlivé buňky, které občas splývají do podoby gigantické buňky s mnoha tisíci jádry.

Přesto se i vápenatky mohou naučit odpovídat na podnět z prostředí a pak tuto zkušenost předat i jiným vápenatkám, když s nimi splynou.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Výzkum těchto měňavek ukazuje, že schopnost učení v evoluci nejspíš předcházela vznik samotného nervového systému. Jak je vidět, i život na hnijících listech a vlhkém dřevu, kde vápenatky bývají k zastižení, může být vzrušující.

Přečtěte si o historii plakátu na webu Válka revue! 

Když přijde řeč na průmyslové nákladní drony, lidé si obvykle představí buď relativně malé stroje pro roznášení zásilek Amazonu anebo helikoptéry v životní velikosti bez lidské posádky. Norská společnost Griff Aviation postavila unikátní dron, který představuje určitý mezičlánek.

Jejich Griff 300 váží 75 kilogramů a k tomu unese až 225 kilogramů nákladu. Jde o oktokoptéru a každou z osmi vrtulí pohání samostatný motor. Plně naložený dron by měl na jedno nabití baterií letět asi 30 minut.

Stroj lze řídit ze země klasickým dálkovým ovládáním. Uživatelé si ale mohou pořídit i mobilní řídící stanici, která připomíná kabinu helikoptéry a nabízí operátorovi obraz, jaký by měl i pilot.

TIP: Nákladní dron Cormorant má za sebou první autonomní let

Dron Griff 300 bude zajímat vojáky, policisty, hasiče, záchranáře anebo třeba údržbáře větrných turbín. Norové už vyvíjejí nový model Griff 800, který unese až 800 kilogramů. A plánují ještě výkonnější verze.

Galaxie na novém detailním snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu se jmenuje IRAS 16399-0937 a je od nás vzdálená 370 milionů světelných let. Na první pohled připomíná krásné kosmické poupě, ale ve skutečnosti se uvnitř galaxie odehrávají vesmírná dramata.

Jde vlastně o dvě galaxie, které jsou v pokročilé fázi splynutí. Jejich jádra IRAS 16399N a IRAS 16399S jsou od sebe vzdálená asi 11 tisíc světelných let a společně vytvářejí zvláštní strukturu této dvojité galaxie.

Maser v galaxii

To ale není všechno. V nitru galaxie IRAS 16399-0937 se ukrývá monumentální astrofyzikální maser, tedy přirozený zdroj emisí stimulovaných spektrálních čar, obvykle v mikrovlnné části spektra.

Princip fungování astrofyzikálního maseru je podobný jako u laseru, i když vzniká díky procesům v molekulárních mračnech a nikoli v lidmi vyrobených přístrojích. Vědcům takové objekty poskytují cenné informace o prostředí ve vesmíru, včetně teploty, hustoty nebo magnetického pole.

TIP: Srážka galaxií Arp 299: NuSTAR odhaluje zrození monstra

Maser galaxie IRAS 16399-0937 navíc není žádný běžný astrofyzikální maser, jaké známe u nás v Mléčné dráze. Je stomilionkrát silnější než je obvyklé a vědci ho proto označují jako megamaser.

Na konci období druhohor vymřeli dinosauři, amoniti a mnozí další živočichové i rostliny. Měl v tom prsty pád několikakilometrového meteoritu v Chicxulubu a nejspíš i mohutné soptění na území dnešní Indie. Jak ale samotné vymírání před 66 miliony let probíhalo?

Japonští vědci přišli s novou hypotézou, která obviňuje z masového vymírání saze. V dnešní době přitom převládá názor, že se na tehdejším vymírání podílely zejména aerosoly v atmosféře, které se do ní dostaly po dopadu meteoritu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Japonští vědci se ale domnívají, že slavný meteorit spálil po svém dopadu v oblasti dnešního Mexického zálivu spoustu ropy a vyslal do stratosféry ohromné množství sazí. Právě saze podle nich mohly být hlavním zabijákem dinosaurů, protože by vyvolaly globální ochlazení planety a velké sucho, a také by značně omezily fotosyntézu v oceánech.

Z turistických průvodců se o travertinech mnoho nedozvíte. Snad jen to, že se jedná o chráněné přírodní výtvory, jež najdete v blízkosti známých a hojně navštěvovaných lázeňských středisek. Přesto však stojí za námahu alespoň na krátkou dobu přerušit koupání v horké léčivé vodě a tyto geologické zajímavosti blíže prozkoumat.

Zrození travertinových kop

Travertin je světle zbarvená hornina, která se skládá z malých krystalků kalcitu. Je pórovitý a často obsahuje příměsi, které mu dodávají atraktivní žlutavé, oranžové nebo červené zabarvení. Jak vlastně travertiny vznikají? Dešťová voda proniká propustnými horninami podél tektonických zlomů pod zemský povrch a některé horniny, např. vápence, pozvolna rozpouští.

TIP: Skalní útvary středního Pováží aneb V krajině bílých skal

Tento proces velmi často usnadňuje oxid uhličitý juvenilního postvulkanického původu. Voda, obohacená o rozpuštěný vápník, využívá tlak oxidu uhličitého a stoupá puklinami k zemskému povrchu, kde díky poklesu tlaku a teploty dojde k vysrážení uhličitanu vápenatého ve formě tenké vrstvičky travertinu. Postupným usazováním nových vrstev vzniká travertinová kopa s vrcholovým kráterem, z něhož vytéká pramen minerální vody.

Kopce a terasy

Travertinové kopy jsou dodnes v terénu velmi dobře patrné. Dokonale vytvořenou kopu i s vrcholovým asi pět metrů hlubokým kráterem najdete nedaleko Ružomberka u obce Liptovské Sliače. Zdejší minerální voda je díky silnému zápachu, který způsobuje rozpuštěný sirovodík, nazývána „čertovica“ a podle místních obyvatel má téměř zázračné léčivé účinky.

Další travertinové kopy můžete spatřit v Bešeňové, nedaleko známého aquaparku. Atraktivní je zejména různobarevná skalka ve svahu nad železniční tratí. Z malého jezírka na vrcholu skalky vytéká pramínek železité minerálky a vy můžete „v přímém přenosu“ pozorovat pozvolné usazování jednotlivých křehkých vrstviček travertinu. Další neméně zajímavou lokalitou je lázeňská obec Lúčky. Zdejší travertinové terasy jsou až několik desítek metrů mocné a potok Teplianka v nich vytvořil 15 metrů vysoký vodopád, který je chráněn jako přírodní památka. Jezírko a parková úprava pod vodopádem jsou však už dílem lidské ruky.

Konec travertinů?

Liptovské travertiny jsou bezesporu významnou součástí přírodního dědictví Slovenska. Svědčí o tom i fakt, že většina těchto útvarů je chráněna jako rezervace nebo přírodní památka. Bohužel se však pokaždé najdou lidé, kteří si přírodních krás neváží a svou činností přispívají k jejich poškozování. Liptovské travertiny by o tom mohly vyprávět.

Kromě všudypřítomných odpadků, jejichž odhazování je bohužel v dnešní době celkem běžnou záležitostí, se na některých chráněných lokalitách prohánějí dokonce motorkáři, kteří si asi neuvědomují, jak snadno může dojít k nenávratnému poškození zdejší přírody. Současné generace se totiž vzniku dalších travertinů na Liptově nedočkají a našim potomkům je příroda nadělí až za mnoho tisíc let.

Rady do batohu

Region Liptov se nachází na severu Slovenska a právem se řadí mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější oblasti této země. Liptovská kotlina je ze všech stran obklopena vysokými horami – Chočskými vrchy a Západními Tatrami na severu, Vysokými Tatrami na východě, Nízkými na jihu a Velkou Fatrou na západě. Polovinu celkové rozlohy Liptova pokrývají lesy a co se týká přírodních zajímavostí, jedná se o jeden z nejatraktivnějších regionů Slovenska.

Vhodným průvodcem na cesty vám může být například mapa č. 231 z edice Shocart Vysoké Tatry, Liptov, Orava – Shc231, v měřítku 1:100.

Přehled nejzajímavějších lokalit Liptova

Bešeňovské travertiny
Soustava travertinových kop a teras. Hlavní pramen vytváří v dolní části komplexu oválné jezírko a zbarvuje terasu do červena a oranžova.

Lúčanské travertiny
Šest minerálních pramenů, z nichž některé byly pro potřeby lázní zachyceny vrty. V lokalitě Na skále vznikla rozsáhlá kopa o mocnosti 10–12 metrů, v centrální části travertinového vodopádu se nachází syngenetická jeskyně dlouhá 25 metrů.
Na konci místní části obce Lúčky – v Kalamenech je pro koupání celoročně a zdarma k dispozici uměle vybudované jezírko s teplou minerální vodou.

Liptovské Sliače
Rozsáhlá travertinová kopa s kráterem na vrcholu. Pro celý region Západních Karpat je travertinový kráter ojedinělým jevem.

Rojkov
Kráterové jezírko o průměru 10 metrů na vrcholu travertinové kopy.

Bukovina
Ojedinělý systém vyvěraček a ponorů. V pramenné linii vyvěrá 10 pramenů, které po několika desítkách metrů stékají do ponoru.

Jazierce
V této lokalitě vytvořila vyvěračka výraznou, stupňovitou terasu, jezírko a jeskyni délky 30 m. Vodní tok se ztrácí v ponoru a po 250 metrech vyvěrá v dvojité vyvěračce na spodním okraji terasy.