Dívky a chlapci se pomalu přemisťovali z pozice jakýchsi „zmenšenin“ dospělých do zcela svébytné kategorie lidských bytostí, jež si zaslouží zvláštní přístup i péči – pak ale vypuklo válečné běsnění…  

Hlad místo oslav rychlého vítězství 

Stejně jako při jiných vleklých válečných konfliktech v historii hrál i nyní důležitou roli nedostatek potravin, jenž s upadajícím hospodářstvím znamenal téměř permanentní hlad, nejmladší generaci nevyjímaje. Od dubna 1915 proto úřady zavedly lístkový systém na mouku i chléb, což však nezaručilo, že se tato základní potravina dostane na každý stůl. Klasická bílá mouka na pultech krámků a koloniálů postupně vymizela, přičemž ji nahradila méně kvalitní mouka černá, jež dětem způsobovala značné zažívací potíže spojené s průjmy. 

Válečný nedostatek zasáhl rovněž ty nejmenší – děti kojeneckého věku. Nouze o kravské mléko podnítila mnohé ženy k tomu, aby své potomky začaly co nejvíce krmit vlastním mateřským mlékem (což v té době nebývalo zvykem), jenže doba kojení nemluvňat zůstávala kvůli nekvalitnímu a nedostatečnému stravování matek jen krátká. Prudce tak vzrostl počet úmrtí novorozeňat v důsledku špatné či nepostačující výživy a s tím spojenými komplikacemi. 

Kdo nebojuje, ať nejí!

Děti neměly dle tvůrců válečného hospodaření právo na jakékoliv zvláštní příděly potravin. Dle jejich tezí totiž „odpočívaly“ ve škole a „pracovaly pouze mozkem“, zatímco jejich otcové a bratři za ně na frontě nasazovali životy. Děti přitom vyrážely v rámci školních povinností organizovaně sbírat všemožné suroviny i potraviny; malinové listí nahrazující čaj, kopřivy místo bavlny či staré železo a papír, obojí ve prospěch válečného průmyslu. Starší chlapci a dívky pak o nedělích putovali s rodiči či samostatně na venkov sehnat něco z nedostatkových potravin. 

Podle toho, co víme, se Sluneční soustava zrodila z oblaku kosmického plynu a prachu, který se zhroutil gravitačním kolapsem asi před 4,6 miliardami let. Co ale způsobilo, že se ten oblak tehdy začal smršťovat?

Doposud to není úplně jasné. Odborníci obvykle počítají s tím, že spouštěčem byla exploze blízké supernovy. Jenže tomu tak úplně neodpovídají poměry izotopů některých prvků, jaké pozorujeme v meteoritech pocházejících z dob vzniku Sluneční soustavy.

Podezřelým je supernova menší hvězdy

Astrofyzik Yong-Zhong Qian z Minnesotské univerzity v Minneapolisu a jeho kolegové tvrdí, že vědci zatím hledali špatně. Dosavadní výzkum se totiž zaměřoval jen na supernovy hvězd o hmotnosti 15 a více Sluncí.

TIP: Z prachu po výbuchu supernovy by se dalo uplácat 7 tisíc zeměkoulí

Qianova skupina si naproti tomu namodelovala exploze supernov hvězd o hmotnosti 12 a méně Sluncí. Podle jejich modelu se při takových menších supernovách mohou objevit ohromná množství neutrin. Působením těchto neutrin by pak vznikal izotop beryllia-10. To pěkně vysvětluje vysoký obsah tohoto izotopu, který dnes pozorujeme v dávných meteoritech.

Druhoválečný plakát sovětské provenience z roku 1941 (vpravo) představuje stylizovaného dědu Mráze. Místo klasické nadílky přináší spojeneckým vojákům do nového roku 1942 vojenskou techniku potřebnou k vítězství nad Německem. V podobném duchu je laděný i válečný plakát: „Šťastný nový rok!“ datovaný mezi léty 1914 až 1917. 

Rok 2016 byl plný výjimečných objevů a snímků z vesmíru. Díky sondě Cassini jsme mohli spatřit prstence Saturnu v nové perspektivě, prohlédli jsme si doposud neviděná místa na Měsíci, nahlédli jsme do hlubin jedné z nejjasnějších galaxií. Díky astronautům z NASA, ESA, JAXA a dalších vesmírných agentur jsme spatřili obrazy, jaké jsme nikdy dřív neviděli. Prohlédněte si také první a druhou část našeho výběru nejlepších vesmírných fotografií uplynulého roku.

Hlad je hrozivý protivník. Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT ho chtějí porazit pomocí důmyslných „počítačů na jídlo“.

Po katastrofě v japonské Fukušimě, kde došlo k velkým ztrátám na zemědělské půdě, a lidé se tam velmi obávají kontaminace radioaktivitou, inženýři MIT spustili program Food Computer (česky Počítač na jídlo). Ten by měl v podobných případech pomoci.

TIP: 3D tiskárny na pizzy vyvíjeli pro vesmírné mise, ale uplatnily se na Zemi

Inženýři MIT vyvíjejí systém, který kompletní řídí růst rostlin v hydroponických podmínkách. Pro každý druh rostliny je k dispozici speciální klimatický recept, který zajistí, že zařízení vypěstuje hlavní plodiny mírného pásu prakticky kdekoliv na světě.

Pokud už nyní přemýšlíte nad tím, jak se zbavíte kil nabraných během vánočního obžerství, inspirujte se nejnovějšími vědeckými poznatky.

Dieta zlepšuje náladu

Zatímco mezi vedlejší příznaky abstinujících kuřáků patří nevrlost, při omezení příjmu kalorií to podle vědců neplatí. Naznačuje to alespoň studie prováděná na skupině 220 lidí ve Spojených státech. Část dobrovolníků, která na doporučení vědců omezila kalorický příjem o 25 % se cítila lépe, zlepšil se jejich sexuální život a měli obecně lepší náladu.

Méně je někdy více

Jaká je optimální míra fyzické zátěže, pokud chcete zhubnout? Paradoxně se ukazuje, že v případě cvičení méně znamená více. Vědci změřili efektivitu cvičení v různých režimech zátěže. Ze závěrů zveřejněných v časopisu Current Biology vyplývá, že lidé, kteří cvičili na střední úrovni zátěže spálili za stejný čas o 200 kalorií více než ti, kteří cvičili v mírném režimu. Co však vědce překvapilo bylo, že efektivita cvičení s maximální zátěží se nijak nelišila od středního režimu. Úbytek kalorií byl v obou případech totožný. 

Korálky místo bandáže žaludku

Nejúčinnější způsob léčby obezity v současnosti představují bariatrické chirurgické výkony, zejména pak bandáž žaludku. Přestože jde o téměř výhradně laparoskopický a miniinvazivní zákrok rozhodně nejde o banální operaci. V Česku se ročně provádí zhruba tisícovka těchto operací. Lékaři z fakulty Johnse Hopkinse nyní přišli s jednodušším a ve výsledku i efektivnějším řešením. Do části žaludku nazývaného fundus, zavedou injekčně mikroskopické korálky, které sníží průtok krve do této části žaludku. Efekt je přitom takřka okamžitý, neboť fundus je zodpovědný za produkci ghrelinu, známého jako „hormon hladu“. Méně krve, znamená i méně ghrelinu.

Ne po každém tuku se tloustne

Jezte ořechy, jsou zdravé, nabádají odborníci. Jsou zdrojem nenasycených mastných kyselin, ochránců před aterosklerózou a infarktem. Je tu ale háček. Ze 100 gramů ořechů byste vymačkali až 90 gramů tuku. Jsou tedy ořechy vhodné během hubnutí?

Podle rozsáhlé studie prováděné ve Španělsku rozhodně ano! Vědci zde zkoumali stravovací návyky 7 500 dospělých. Část z nich měla denní jídelníček obohacený o 4 lžíce extra panenského olivového oleje, druhá skupina konzumovala místo olivového oleje tři porce ořechů. Poslední skupina konzumovala běžnou středomořskou stravu s cíleným omezením tuků. Výsledky ukázaly, že skupiny konzumující stravu doplněnou o olivový olej a ořechy hubly podstatně více než lidé, kteří se primárně vyhýbali tukům.

Rostlinné bílkoviny vás nasytí lépe než maso

Nedávná studie publikovaná v časopise Food and Nutrition Research ukazuje, že pro pocit sytosti jsou mnohem výhodnější rostlinné bílkoviny než živočišné bílkoviny. Účastníci výzkumu, kteří snídali rostlinné bílkoviny, především hrách, fazole a čočku, navíc konzumovali při obědě o 13 % méně kalorií než ti, kteří snídali maso.

Cvičte už před snídaní

Po osmihodinovém spánku klesá hladina cukrů v krvi, a pokud začneme s fyzickou aktivitou bez snídaně, tělo si vezme potřebnou energii z tukových zásob. Při ranním sportu s prázdným žaludkem spálíme až o 20 % víc tuku než při tělesné námaze později během dne. V rámci výzkumu běhali účastníci na pásu, a to buď nalačno, nebo po snídani. Všichni pak po cvičení dostali čokoládový mléčný koktejl a v průběhu dne konzumovali stejná jídla, přičemž měli jíst až do chvíle, kdy se budou cítit příjemně sytí. Ukázalo se, že ti, kteří cvičili nalačno, neměli během dne zvýšenou chuť k jídlu, a nespotřebovali tak víc kalorií – na rozdíl od těch, kdo se hýbali s plným žaludkem.

Pláň obsahuje 10 miliard tun soli a ročně se zde vytěží přibližně 25 tisíc tun. Pod slanou krustou se nachází jezero mimořádně bohaté na lithium – množství zdejšího lithia představuje 50 až 70 % světových zásob tohoto lehkého kovu.

V zahradě Woolsthorpe Manor, rodiště Isaaca Newtona v hrabstí Lincolnshire, mají prastarou jabloň. Přesně před 350 lety z ní prý spadlo jablko, kterého si všiml Newton. Banální událost měla dalekosáhlé důsledky. Tehdy prý vznikla myšlenka gravitace což mnozí považují za ústřední moment celého věku osvícenství.

Britští vědci se rozhodli, že přečtou kompletní DNA Newtonovy jabloně. Není to ale jenom tak samoúčelná oslava pamětihodné události.

TIP: Bojíte se GMO? Sladké brambory jsou geneticky modifikované už tisíce let

Newtonova jabloň pochází z dob před zemědělskou revolucí. Badatelé hodlají porovnat genom slavné jabloně s moderními jabloněmi, což by mělo ukázat, jak se mění DNA s evolucí pěstovaných plodin v průběhu staletí.

Gejzír Old Faithful, v americkém národním parku Yellowstone, je zřejmě nejznámějším na světě. Každých 45 až 125 minut vychrlí v průměru 44 metrů vysoký sloupec vody. Je to skvělá show, když ale uhodí mráz, tak je všechno jinak.

Ještě v hloubce 22 metrů pod povrchem má voda v tomto gejzíru teplotu 118 stupňů Celsia. Za pěkného počasí je voda gejzíru často vařící, i když vytryskne do ovzduší.

TIP: Na Východním pobřeží řádí Snowzilla: USA zasáhla veliká sněhová bouře

V Yellowstone ale v těchto dnech teplota klesla hluboko pod bod mrazu, na téměř mínus 20 stupňů Celsia. Při každém výtrysku část vody zmrzne a změní se na sníh. Zbylá voda se zase dostane mnohem výš než obvykle. Old Faithful tak chrlí sníh a předvádí úplně jinou podívanou, než na jakou jsou návštěvníci Yellowstone zvyklí.

Je časná únorová noc a já se choulím za velkým vývratem, kde pomalu ale jistě promrzám. Teplo nastřádané při výstupu do horních partií Smrku (nejvyšší hora Rožnovské hornatiny, 1 272 m n. m.), je pryč. Čas běží a mráz za nehty na nohách i rukách mi našeptává: „Vzdej to!“ Když už skoro podléhám, ozve se ze zarostlého svahu nade mnou divoké: „Hu-hauhauhau!“ Konečně! Vzrušení rázem dává zapomenout na mrazivý chlad. Divoký, tajemný zvuk se ještě několikrát ozve z téhož místa, a pak ticho karpatské noci prořízne chraplavě drsné „kchreik“… a znovu je ticho. Tajemný duch beskydského pralesa patrně odlétl …
Sólistou strašidelného koncertu na nočním jevišti Smrku byl samec naší zřejmě nejvzácnější sovy – puštíka bělavého (Strix uralensis), pro kterého jsou Beskydy nejseverozápadnějším výběžkem jeho přirozeného rozšíření.

Bílá sova „Uralka“

Životní areál puštíka bělavého je impozantní: od Japonska, přes Sibiř a severní Evropu až po Evropu střední (v karpatském oblouku). Na tomto obrovském území je popsáno sedm až deset poddruhů puštíka bělavého. Na naše území zasahuje poddruh Strix uralensis macroura.

Puštíka bělavého kdysi nazývali čeští ornitologové „uralkou“ a mluvil tak o něm i fenomenální znalec Karpat profesor Julius Komárek, za jehož časů prý byla tato sova běžná. Ve své vynikající knize Lovy v Karpatech J. Komárek píše: „Typickou velkou sovou Poloninských Karpat je sova bělavá nebo uralská (Strix uralensis), která žije velmi hojně v celé lesní oblasti těchto hor od předhoří až po horní hranici lesa.“

Útok jako z hororu

Vystupoval jsem se svými malamuty na česko-polské hranici na Velkou Čantoryji (nejvyšší hora Slezských Beskyd, 995 m n. m.). Tento magický vrch je pro Slezany obdobou českého Blaníku – ve svém nitru prý ukrývá rytíře, kteří přispěchají lidem na pomoc, až jim bude nejhůř. Na prahu bukojedlového pralesa jsem se těšil na odpočinek. Shodil jsem batoh ze zpocených zad a… prásk. Citelná rána mi málem srazila kožený klobouk z hlavy a já úlekem zkoprněl. Ale to už se na nás opět vrhal podrážděný puštík bělavý. Překvapení psi si kryli se sklopenými šíjemi hlavy a všichni jsme chvatně a zbaběle vyklidili pozice. Na klobouku mám dodnes drápance, jako bych po něm někdo přejel nabroušenou vidličkou. Kdyby tohle řádění velké sovy viděl král hororu Alfred Hitchock, udělal by nepochybně z „uralky“ hlavní hvězdu svých legendárních Ptáků.

Puštíci bělaví vytvářejí zpravidla trvalé páry a ty své teritorium brání po celý život. Zuřivý puštík, který mi toužil vyškrábat oči, poněvadž jsem se bezděčně přiblížil k jeho hnízdišti, potvrdil fakt, jenž jsem zatím znal jen z ornitologické literatury. Tyto sovy mají velmi specifickou vlastnost – urputně a statečně brání své hnízdo proti zvířecím i lidským vetřelcům. Ve Švédsku dostal puštík pro tento povahový rys jméno „slaugula“, tj. „útočná sova“a tomuto označení dělá čest. Ornitologové tvrdí, že pokud je třeba okroužkovat mláďata puštíků bělavých v hnízdě, je nejlépe na sebe navléci středověké brnění.

Šumavské křížení poddruhů

Údaje o výskytu puštíka bělavého v minulosti z Beskyd naprosto chybí. Ve starých pramenech lze najít za období 1876–1926 jen šest nálezů z jiných lokalit Slezska. Teprve v jedné kronice lovecké chaty v pralese Mionší nalezneme (bohužel anonymní) záznam o hnízdění této vzácné sovy v roce 1966. Hodnověrný údaj o hnízdění puštíků bělavých (v NPR Mionší) je až z roku 1983; v roce 1989 bylo další hnízdění zjištěno na Smrku. V roce 1995 odhadovali odborníci, že v Beskydech hnízdí jeden až (maximálně) pět párů puštíků bělavých.

TIP: Král rybářů aneb Bleskurychlý lovec ledňáček říční

V Česku se kromě Beskyd a Javorníků vyskytuje puštík bělavý ještě na Šumavě, je to však výskyt sekundární: současná šumavská populace vznikla díky reintrodukci na německé i české straně. Němci využili k vypouštění i jedince poddruhu liturata, který žije jak v Polsku, tak na jižním Slovensku a v Maďarsku. I když prozatím chybějí důkladné genetické studie, je pravděpodobné, že na Šumavě byla s největší pravděpodobností uměle vytvořena nepůvodní hybridní populace: macroura-liturata.

Potěšující současnost

Z monitoringu posledního desetiletí je zjevné, že populace puštíků bělavých je nejen stabilní, ale že dokonce potěšitelně roste. Přítomnost druhu zoologové zjišťují převážně akusticky ve večerních a nočních hodinách od února do května, pokud možno za využití „hlasové provokace“. V červnu a červenci je zase možné na vytipovaných hnízdních lokalitách vyhledávat a pozorovat již vyvedená mláďata.

Studium života puštíků bělavých prokázalo, že jsou to až extrémně stálí ptáci, celoživotně věrní svému domovskému teritoriu. I z tohoto důvodu je možné považovat území se zaznamenaným opakovaným výskytem „houkajícího“ samce za obsazené hnízdní teritorium. Na základě terénního pozorování můžeme odhadovat, že na území centrální části Moravskoslezských Beskyd žijí na 100 km čtverečních dva páry těchto vzácných velkých sov, celkově tedy v Beskydech žije určitě více než 20 párů. V jiných částech Evropy bývá hustota hnízdících párů ve vhodných podmínkách vyšší – 5 až 25 párů na 100 km čtverečních. Pokud však bude současný trend růstu populace puštíků bělavých pokračovat, mohli bychom se v dohledné době dočkat jejich rozšíření i do Vsetínských a Hostýnských vrchů.

Tichý přelud

Po desítkách horských kilometrů a po skromné večeři jsem se psy lenošil ve večerní siestě za kamennou kaplí na Muřinkovém vrchu. Malamuti na boku, já na karimatce a s rukama za hlavou líně na zádech. Horští kosové – kolohřivci (Turdus torquatus) s bělostnými půlměsíci na hrudích vyzpěvovali své podvečerní árie a zdálky k nám zaznívalo kvorkání krkavce. A náhle, nečekaně a nízkým letem, kolem nás neslyšně jako přelud proplul nad mýtinou puštík bělavý. Psi zvedli hlavy, ale pozdě. Duch beskydského pralesa zmizel mezi kmeny jako divoká vzpomínka.

Let a hnízda puštíka bělavého

Puštík bělavý je velký téměř jako výr (rozpětí křídel až 170 cm), ale má výrazně delší ocas. Na rozdíl od jiných sov létá často i ve dne. Za letu poněkud připomíná káni, má však kulatou hlavu, hluboko zabírá křídly a suverénně létá mezi stromy. Hnízdí v březnu (občas i v únoru) až dubnu v dutinách starých stromů nebo i ve starých hnízdech dravců; ve snůšce bývá 3–7 bílých vajec, z nichž puštíci většinou odchovají jedno až tři mláďata.

Pro úspěšné hnízdění této sovy mají nezastupitelnou roli staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. V nepříznivých letech, kdy je nabídka vhodné kořisti minimální, páry nemusejí zahnízdit vůbec.

Jak loví?

Lovící puštík bělavý číhá neslyšně na větvi stromu. Jakmile svým skvělým sluchem a vynikajícím zrakem lokalizuje potenciální kořist, razantně se na ni vrhne a uchvátí ji do svých ostrých pařátů. Živí se především drobnými savci a malými ptáky. Na rozdíl od jiných dravých ptáků sovy neodnášejí kořist ve spárech, nýbrž v zobanu. Pro lov puštíků bělavých má rozhodující význam zachování pasek, pastvin, polan a mýtin.

Jak je chránit?

Platí totéž, co u ostatních zvířecích druhů – především je nutné chránit jejich životní prostředí. Puštíci bělaví preferují klidné lokality v závětrných oblastech s jižní a východní orientací svahů. Osidlují rozsáhlé lesní porosty bučin a smíšených porostů zejména pralesního typu. Na podobných lokalitách je nezbytné ponechávat staré i přestárlé stromy a jejich polorozpadlá torza, v jejichž dutinách a vrcholových zlomech kmenů puštíci hnízdí. Zkušenosti z východního Slovenska a Polska prokázaly, že pomáhá také vyvěšování hnízdních budek vhodných rozměrů. Pro život puštíků bělavých je nutné nezalesňovat lesní mýtiny, pastviny a polany. V místech, kde bylo zjištěno hnízdění těchto dravců, by alespoň v době od února do června rozhodně neměly být realizovány lesní práce.