Pokud by Apollo 11 nedokázalo v červenci 1969 přistát na Měsíci, měla v září téhož roku odstartovat „dvanáctka“. A kdyby ani jí osud nepřál, šlo by v listopadu na zteč Apollo 13. Už první pokus byl však úspěšný, a NASA se proto rozhodla zvolnit tempo programu. Chtěla tak ušetřit náklady na směny sloužící v Kennedyho kosmickém středisku, nechat vydechnout pozemní personál a dopřát si možnost zanést do budoucích výprav zkušenosti z těch minulých. Start Apolla 13 se tudíž přesunul až na březen 1970 – a poté ještě o další měsíc.

Škatule, hejbejte se

Jediný vážnější problém představovala při přípravě letu skutečnost, že děti Charlese Dukea, člena záložní posádky, onemocněly zarděnkami. Jenže Kenneth Mattingly z hlavní posádky je v mládí neprodělal, a tudíž vůči nim nebyl imunní. Mohl tak onemocnět v době, kdy by kroužil kolem Měsíce. Proto se nejprve zvažoval odklad startu o měsíc až dva.

Mezitím by se však zhoršily světelné podmínky v místě přistání a navíc nebylo jisté, že by se Mattingly po případných zarděnkách stihl uzdravit. Dále by to narušilo přípravu celé posádky, která se soustředila právě na dubnový termín. A v neposlední řadě by to přineslo nemalou porci negativní publicity – NASA není operativní, zarděnky zavinily odklad za miliony dolarů apod.

Logickým krokem se zdálo být nahrazení hlavní posádky záložním týmem ve složení John Young, John Swigert a Charles Duke. Jenže zmíněná trojice už se ve výcviku více zaměřovala na vlastní misi Apollo 16 a jako záloha „třináctky“ mnoho nenatrénovala. Kvůli nabitému letovému řádu programu Apollo zůstávalo v roce 1969 na simulátorech jen málo volného času, o nějž pak zoufale bojovaly i letové posádky – natož záložní.

Nakonec padlo rozhodnutí vyměnit pouze „problematického“ Mattinglyho, a to za Swigerta, který byl připraven stoprocentně: měl totiž při obou letech stejné úkoly. James Lovell stál sice nejprve za Mattinglym, ale když mu naznačili, že by mohl o let na Měsíc přijít úplně, souhlasil. Nutno podotknout, že v žádném případě nepochyboval o Swigertových kvalitách – jen se jako správný velitel snažil bránit tým, který se dlouho připravoval společně.

Kdyby nebylo kdyby

Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert tak strávili několik posledních předletových dnů na trenažérech, aby se sehráli. Jedenáctého dubna 1970 nakonec narychlo sestavená posádka odstartovala na raketě Saturn 5. Let probíhal až čítankově, po dvou dnech se však situace změnila jako mávnutím kouzelného proutku.

Následující strastiplná cesta tří mužů vstoupila do dějin, dokonce podle ní vznikl v roce 1995 velmi autentický film s prostým názvem Apollo 13 a s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Pojďme si tedy raději zahrát malou hru na „kdyby“. Jak by mise probíhala, kdyby k žádné závadě nedošlo? Jak by asi vypadala reportáž z letu?

Čtrnáctého dubna 1970 před půlnocí houstonského času dorazila kosmická loď k Měsíci. Poté na 5 minut a 57 sekund zažehla hlavní motor SPS (Service Propulsion System), což ji navedlo na dráhu 272 × 96 km a se sklonem 5,3° k lunárnímu rovníku. Od startu uplynulo 77 hodin a 25 minut.

Předchozí mise Apollo byly naváděny na kruhovou dráhu ve výšce zhruba 110 km. Tentokrát se však dostal ke slovu jiný manévr, protože lunární modul měl sestoupit do hornaté oblasti a výběr vhodného místa přistání vyžadoval podle předpokladu víc času i pohonných látek. Proto ve chvíli, kdy časomíra ukazovala 81:45 h, následoval další zážeh motoru SPS na 23 sekund a oběžná dráha se upravila na 96 × 13 km. Toto velmi těsné přibližování k Měsíci dávalo výsadkovému modulu čtrnáct cenných sekund letu navíc.

Při čtvrtém oběhu Swigert snímkoval tři možné přistávací oblasti pro budoucí mise Apollo. V čase 86:10 h čekal posádku odpočinek dlouhý 8,5 hodiny. Při desátém oběhu v čase 96:30 h proběhla poslední kontrola lunárního modulu, který se pak na dvanáctém oběhu (99:16 h) oddělil od velitelské lodi. Cesta k povrchu Měsíce trvala čtyři hodiny. V čase 103:21 h provedl lunární modul první zážeh, který jej navedl na přistání.

Reportáž, jež nikdy nevznikla

Patnáctého dubna 1970 ve 20:55 houstonského času (103:42 h) přistála posádka mezi dvojkráterem Doublet a trojkráterem Triplet, asi 700 metrů západně od kráteru Cone. Na Měsíci měli astronauti zůstat 33,5 hodiny s tím, že uskuteční dvě vycházky, každou v délce asi čtyř hodin. Mezitím se počítalo s přestávkou na první analýzu vzorků, spánek, jídlo, údržbu skafandrů atd.

Lovell a Haise měli po přistání popsat okolí z průzorů modulu, aby bylo možné přesně identifikovat, kam ve vybrané oblasti dosedli, a případně podle těchto informací upravit program výstupů. 

První vycházka začala čtyři hodiny po přistání. Fred Haise velitele Jima Lovella při sestupu fotografoval a poté mu spustil přístroj na kladce, aby Lovell udělal panoramatické snímky povrchu, než ho astronauti „znehodnotí“ šlápotami. Následně velitel odebral nouzový vzorek horniny, zhruba 0,5–1 kg. Kdyby totiž bylo z nějakého důvodu nutné výstup rychle ukončit bez možnosti jej zopakovat, nevraceli by se s prázdnou. 

Pak sestoupil na měsíční povrch i Haise a nejprve umístil asi 15 metrů od modulu černobílou televizní kameru, která měla snímat činnost astronautů. Mimochodem, při letu Apollo 13 měl velitel na přilbě a nohavicích nově výrazný červený pruh, aby bylo možné astronauty na snímcích identifikovat.

Lovell pak instaloval anténu pro komunikaci v pásmu S, přičemž ovšem potřeboval Haiseho pomoc: předchozí mise ukázaly, že ačkoliv se zmíněný úkon plánoval pro jednoho astronauta, ve skutečnosti jej museli provádět oba členové posádky.

Tvrdý dopad

Následovalo obligátní vztyčování americké vlajky. Oba astronauti pak modul obešli, každý z jiného směru, a cestou jej fotografovali a vizuálně kontrolovali. Na druhé straně začali vybalovat sadu přístrojů ALSEP neboli Apollo Lunar Surface Experiment Package, kterou poté odnesli asi 100 metrů západně, kde ji rozložili. V daném místě odebrali i vzorky – stejně jako cestou zpět přes krátery Doublet. U modulu se zbavili prachu pomocí speciálních kartáčů a do kabiny vzali některé vzorky, aby je v klidu prohlédli a okomentovali pro geology. 

Zatímco astronauti spali, vědci na Zemi plánovali případné změny druhé vycházky. Výstup číslo dvě už měl pro oba muže představovat větší rutinu. Před odchodem odebral Lovell jeden „kontaminovaný“ vzorek od přistávací trysky. Posádka se pak vydala ke kráteru Cone, přičemž velitel musel být s lunárním modulem v neustálém vizuálním kontaktu kvůli zajištění komunikace. 

Na lunární dráhu se vrátili 17. dubna – v čase 137:09 h. Na palubu Apolla přenesli filmové kazety, vzorky a další nezbytnosti. Modul byl naveden proti měsíčnímu povrchu tak, aby dopadl 50–60 km od nově rozmístěných přístrojů ALSEP (seismometr měl jeho dopad zaregistrovat). Pak už astronauty čekal po 90 hodinách na lunární dráze přelet k Zemi a 21. dubna 1970 přistání.

Vliv na další výpravy

Dnes víme, že se vše odehrálo úplně jinak. Víceméně rutinní let k Měsíci se během několika sekund změnil v prostý boj o přežití – a nakonec se stal „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky. Apollo 14 tak do oblasti Fra Mauro zamířilo až v lednu 1971. Fakt, že „třináctka“ neuskutečnila svůj program, ovlivnil mimo jiné výběr míst přistání dalších výprav: nevznikly totiž kvalitní snímky kráteru Davy nebo oblasti Censorius coby hlavních kandidátů pro Apollo 15.

Dne 28. září 1943 založili dělníci loděnice North Carolina Shipbuilding Co. kýl nákladní lodě Marco Polo, a sice na základě objednávky od americké Námořní komise. Už 10. listopadu došlo k přejmenování plavidla na Mount Hood podle velké sopky v americkém státě Oregon a na konci téhož měsíce proběhlo i spuštění na vodu.

V lednu 1944 si dokončenou jednotku převzalo americké námořnictvo a záhy ji u společnosti Norfolk Shipbuilding & Dry Dock Co. nechalo přestavět na muniční loď, která oficiálně vstoupila do služby k 1. červenci 1944. Velení nad ní převzal fregatní kapitán Harold Turner.

Na svou první misi vyplula Mount Hood naložená 5 000 tunami munice a výbušnin 21. srpna 1944 coby součást úkolové skupiny 29.6. Od ní se však po čase odpojila, přičemž její cílová destinace ležela v přístavu Seeadler na Manusu, který je součástí Admiralitních ostrovů. Mount Hood dorazila bezpečně na místo určení 22. září 1944, zakotvila a krátce poté zahájila vydávání munice a výbušnin posádkám lodí připravujících se na filipínskou ofenzivu. Kromě toho ale měla na palubu přebírat také nepoužitý arzenál z plavidel, která mířila z bojové zóny do domovských přístavů.

Osmnáct šťastlivců

Kolem půl deváté ráno 10. listopadu 1944 opustil palubu Mount Hood komunikační důstojník poručík Lester Wallace, jenž měl společně se 17 dalšími muži vyřídit různé povinnosti na pevnině – mimo jiné měli vyzvednout poštu, dva námořníci mířili k zubaři a další dva do místní vojenské věznice, neboť je čekal polní soud.

Jen krátce poté, co malý motorový člun přirazil k molu seeadlerského přístavu, si jeden z mužů všiml kouře, který se objevil nad jejich mateřskou lodí. Vzápětí všechny srazila k zemi tlaková vlna a o několik vteřin později se ozvala ohlušující rána. Když se pak Wallace a další námořníci znovu podívali na moře, mohli pozorovat sekundární výbuchy, jež trhaly jejich loď na kusy, a obrovský oblak dýmu, který záhy vystoupal až do výšky dvou kilometrů. Všem bylo jasné, že se právě stali svědky katastrofy.

Toho rána se na palubě Mount Hood stále nacházelo značné množství munice: 45kg a 113kg bomby, granáty ráže 130, 150, 200 a 360 mm, prachové slože, hlubinné nálože a mnoho dalšího inventáře o celkové hmotnosti přibližně 3 800 tun. Loď kotvila zhruba uprostřed přístavu, asi čtyři kilometry od pevniny, obklopena velkým počtem dalších plavidel. Několik menších člunů u ní právě provádělo nakládání či vykládání munice, zhruba o 300 metrů dál kotvila opravárenská loď Mindanao a ve vzdálenosti asi 1 000 metrů se nacházelo další servisní plavidlo Argonne.

Není koho zachraňovat

Když se poručík Wallace vzpamatoval z prvotního šoku, vydal svým mužům ihned příkaz k návratu do motorového člunu. Když ale po čtvrthodině dorazili na místo, kde měla kotvit Mount Hood, nenašli ani loď, ani své kamarády. „Okolo nebylo prostě vůbec nic, kromě trosek,“ napsal později Wallace. Velká muniční loď a její posádka jako by se vypařily.

Wallace proto zamířil se svým člunem k těžce poškozené Mindanao. V plášti trupu i nástavby se nacházely desítky větších či menších děr, které tam prorazily fragmenty a střepiny z Mount Hoodu. Wallace se později dozvěděl, že všech 26 mužů, kteří se v době výbuchu nacházeli přímo na otevřené palubě opravárenské lodi, okamžitě zemřelo. Mezi nimi byl i jeden člen posádky Mount Hoodu, jenž na Mindanau zrovna pracoval – právě on se stal jedinou obětí z muniční lodě, kterou se podařilo bezpečně identifikovat. Celkem na palubě Mindanaa zahynulo 82 námořníků. 

Poté, co Wallace pochopil, že na těžce poškozeném opravárenském plavidle nebude se svými muži nijak platný, vrátil se zpět do přístavu a vyčkával dalších rozkazů. Brzy mu nadřízení sdělili, že se nemá nikam vzdalovat a že bude předvolán jako svědek k nadcházejícímu vyšetřování. V té době ještě Wallace nevěděl, že je jediným přeživším důstojníkem z Mount Hoodu.

Přes 400 mrtvých

Mezitím začali Američané sčítat škody, které rozhodně neměly být malé. Kromě Mount Hood, z níž nezbylo nic, stejně jako z několika vyloďovacích člunů, jež v době výbuchu nakládaly či vykládaly munici a těžce poškozené Mindanao, utrpělo větší či menší šrámy každé plavidlo v okruhu zhruba dvou kilometrů od epicentra výbuchu.

Patřily mezi ně například eskortní letadlové nosiče Petrof Bay a Saginaw Bay, torpédoborec Young, eskortní torpédoborce Kyne, Lyman, Walter C. Wann a Oberrender, 16 minolovek, dále pak řada nákladních, pomocných či opravárenských lodí. Navíc šlo ke dnu nebo utrpělo vážné škody také mnoho menších člunů. Opravy poškozených plavidel si vyžádaly přibližně 100 000 člověkohodin, z čehož téměř polovina připadla na Mindanao. Ta byla k další službě připravena až 21. prosince.

O síle výbuchu svědčí mimo jiné i fakt, že když se na místo dostali potápěči a v rámci vyšetřování pátrali po troskách Mount Hoodu, nenašli na dně nic, co by se dalo nazvat vrakem. Objevili pouze několik roztroušených kusů trupu, z nichž žádný svou velikostí nepřesahoval 3×5 metrů.

Co je naopak u písčitého dna zhruba 12 metrů pod hladinou šokovalo, byl příkop o rozměrech 15×90 metrů, který tam exploze vyhloubila. Bolestné bylo také sčítání obětí na životech: celkem během katastrofy zemřelo 432 mužů, dalších 371 pak utrpělo různě těžká zranění. 

Co na to svědkové?

Brzy se rozběhlo vyšetřování, které vedla speciálně ustavená komise. Ta rychle zjistila, že přístav měl pro muniční lodě vyhrazená kotviště v západní části, ale přístavní kapitán zodpovědný za rozdělování míst jednotlivým lodím je v případě Mount Hoodu nevyužil a místo toho plavidlo umístil zhruba doprostřed svěřeného prostoru. Byla tam totiž klidná voda a tato pozice navíc usnadňovala práci malým vyloďovacím člunům, které s municí neustále „pendlovaly“ tam a zpět.

Před komisí vypovídal také poručík Wallace, který se mimo jiné vyjádřil o stavu nákladu na Mount Hoodu: „V době exploze se na palubě nacházela také částečně poškozená munice. Některé kusy byly zrezivělé a pamatuji si, že jsem sám viděl pyrotechniku s datem výroby dokonce v roce 1915.“

Mezi výpověďmi svědků se nicméně objevily i některé nepříliš důvěryhodné. Edward Ponichtera pracující na pláži poblíž Mount Hoodu například tvrdil, že viděl japonský dvoumotorový bombardér, který na muniční loď shodil dvě pumy, přičemž oběma docílil přímého zásahu. Námořník Carl Hughes, jenž sloužil na palubě nákladní lodě William H. McGuffey, zase tvrdil, že spatřil japonskou trpasličí ponorku, jak na Mount Hood vypálila dvě torpéda. 

Přesná příčina neznámá

Komise se zabývala i poměry, které na lodi panovaly, a dospěla k závěru, že posádce chyběly odborné zkušenosti v manipulaci s výbušninami, a co hůř, nedostávalo se jí ani důsledného velení ze strany 22 důstojníků. To vedlo k citelnému zhoršení disciplíny a v konečném důsledku i k hrubému a neopatrnému zacházení s municí.

V polovině prosince 1944 vyšetřovací komise zveřejnila své závěry. Mimo jiné uvedla, že byly porušovány předpisy ohledně uložení munice, posádka nebyla dostatečně instruovaná o bezpečnostních opatřeních, důstojníci nevynucovali zákaz kouření a na palubu se dostala i poškozená munice, která měla být podle platných nařízení zlikvidována svržením do hlubokého moře. Komise tak jednoznačně dospěla k závěru, že výbuch nezpůsobila žádná vnější síla, a pokud by fregatní kapitán Turner nebo jeho zástupci incident přežili, byli by za něj zřejmě hnáni k odpovědnosti. Zároveň však vyšetřovatelé museli přiznat, že přesnou příčinu exploze již nelze zjistit.

Poručík Wallace se po skončení vyšetřování vrátil domů k rodině a další operační turnus strávil v komunikačním centru letadlové lodě. Na pacifickém válčišti zůstal ještě 10 měsíců a dočkal se povýšení na fregatního kapitána. Koncem roku 1945 jej pak námořnictvo s poctami propustilo. Zemřel v roce 2012 ve věku 97 let. Nezapomnělo se ani na Mount Hood. Stejné jméno totiž v roce 1968 obdržela další muniční loď, a sice plavidlo třídy Kilauea. To úspěšně sloužilo během války ve Vietnamu i v rámci války v Zálivu. Vyřazeno bylo v roce 1999 a o čtyři léta později jej námořnictvo prodalo k sešrotování. 

Focením strávil David Těšínský v Thajsku dva měsíce a vybíral si především pouliční témata: obyčejný život v neobvyklých kulisách. „Přespával jsem přes couchsurfing, což je komunita milých lidí, kteří dávají cestovatelům k dispozici kousek svého domova. Takhle mi na jihu doporučili několik míst a samozřejmě se nedalo odolat Lopburi, kde prý vládnou opice,“ vzpomíná Těšínský.

„Vládnout“ však možná není to správné slovo – víc by se hodilo „terorizovat“. Tamní makakové jávští tradičně představovali spíš drobnou nepříjemnost a zdržovali se především v okolí chrámu Phra Prang Sam Yot z 13. století. Jenže poutníci i návštěvníci je krmili a opičí populace se úspěšně rozrostla asi na tři tisíce jedinců.

Drzí tvorové přitom dokážou ukrást například peněženku, brýle či mobil, načež je vracejí výměnou za jídlo. Během pandemie nicméně turismus ustal a vyhladovělí makaci se usadili v centru města, kde začali krást v obchodech a obtěžovat děti. O opuštěné kino dokonce sváděly bitvy jejich konkurenční gangy. Zakrátko tak u sebe každý v Lopburi nosil hůl a školáci běžně chodili vyzbrojení airsoftovými pistolemi.

„Měl jsem štěstí,“ vzpomíná Těšínský. „Žádná z opic po mně neskočila a nic mi neukradly. Ale majitele obchodů otravovaly pořád a každou chvilku je někdo vyháněl ven s klackem. Dokonce mi místní vykládali, že někteří makaci kradou alkohol a pak se na ulici totálně opijou – ale nedokážu říct, do jaké míry šlo o vtip,“ usmívá se fotograf.

Neúnosnou situaci nakonec vyřešila místní vláda, když předloni nechala na dva a půl tisíce zvířat odchytit a vykastrovat. Agresivita opic se tak výrazně snížila a jejich populace se pomalu zmenšuje.

Sex Pistols? Neznám

Ikonickým se pro Těšínského stalo setkání s místními „pankáči“. A uvozovky jsou zde zcela namístě. „Narazil jsem na ně náhodou, když jsem byl o Vánocích v Hat Yai na jihu země. Zrovna na Silvestra se masivně slavilo, vlastně podobně jako u nás, včetně stromečků a výzdoby. A najednou se z davu vyloupli tihle kluci: na hlavě číra, trička s názvy punkových kapel, řetězy, upnuté kalhoty… Nádherně vyparádění, čistý styl sedmdesátých a osmdesátých let.“

„Jenže když jsem se jich zeptal, jestli ty kapely, co mají na triku, poslouchají – klasiky jako Sex Pistols nebo Ramones – tak na mě jenom koukali. Oni je vůbec neznali!“ směje se Těšínský. „Byli to pozéři, prostě to vzali jako módu.“

Punková estetika však v Thajsku neznamená „jen“ módu, stala se nositelkou politického postoje. Nemusíte punk poslouchat, ale můžete souznít s jeho ideály svobody a volnosti.

Ačkoliv se tamní punkový underground nikdy nerozšířil tak jako na Západě, vždycky byl při tom, když společností zmítaly sociální bouře. Různé vojenské junty, které si v zemi pravidelně vyměňují vládu s politiky, nechaly střílet do protestujících v letech 1973, 1977, 1992 i 2010. Všechno to byly krvavé lázně s vyššími desítkami mrtvých a jednalo se vesměs o studenty, přičemž mnozí punk milovali. Natužené barevné vlasy tudíž ani tak nevypovídají o hudebním vkusu, jako spíš vzkazují konzervativní společnosti s její zálibou v konformitě, že se může jít „bodnout“…

Ne všechen tělesný tuk funguje stejně. Zatímco bílá tuková tkáň slouží především jako zásobárna energie, hnědý tuk energii naopak aktivně spaluje a pomáhá regulovat tělesnou teplotu. Mezi nimi stojí ještě třetí typ – tzv. béžový tuk, který může za určitých podmínek vznikat z bílého tuku a získávat jeho „spalovací“ schopnosti. Právě tato proměna je v posledních letech jedním z hlavních cílů výzkumu obezity.

Metaboličtí mikrorežiséři

Nová studie publikovaná v časopise Nature ukazuje, že důležitou roli v této přeměně může hrát množství bílkovin ve stravě – a překvapivě také střevní mikrobiom. V experimentu u myší vedla nízkobílkovinná dieta k řetězci biologických reakcí, které spustily přeměnu bílého tuku na béžový. Tento efekt se však neobjevil u myší bez střevních bakterií, což jasně naznačuje, že mikrobiom není jen pasivní složkou, ale aktivním hráčem celého procesu.

Když myším klesl příjem bílkovin, určité druhy střevních bakterií změnily svůj metabolismus a začaly produkovat signální molekuly, které ovlivnily tukovou tkáň. Ukazuje se tak, že i relativně jednoduché mikrobiální „společenství“ může mít výrazný dopad na fungování organismu.

„Nejvíc vzrušující moment pro nás nastal, když jsme zjistili, že k vyvolání přeměny tuku při nízkobílkovinné dietě stačí pouhá čtveřice bakteriálních kmenů,“ říká Kenya Honda, imunolog a spoluautor studie působící v City of Hope, americké instituci zaměřené na výzkum a léčbu rakoviny.

Tuk, který se učí spalovat

Proměna bílé tukové tkáně nebyla jen kosmetická. V buňkách výrazně přibylo mitochondrií – struktur zodpovědných za produkci energie – a zároveň se zvýšilo napojení na sympatický nervový systém. Nervová vlákna v tukové tkáni zhoustla a vytvořila komplexnější síť, což je typický znak tkáně připravené spalovat kalorie místo jejich ukládání.

Za celým procesem stojí dvě paralelní dráhy. První zahrnuje žlučové kyseliny, které aktivují receptor FXR a „připravují“ tukové buňky na přeměnu. Druhá vychází z amoniaku, vedlejšího produktu bakteriálního metabolismu, který v játrech stimuluje tvorbu hormonu FGF21 – klíčového regulátoru energetické rovnováhy. Tyto dvě cesty se navzájem doplňují: jedna připravuje půdu, druhá podporuje procesy související se samotným spalováním.

Více, nebo méně proteinu?

Ačkoliv výsledky působí slibně, vědci varují před unáhlenými závěry. Studie byla provedena na myších, které přijímaly výrazně méně bílkovin (zhruba třetinu proti normálu) než je běžné, což by u lidí mohlo vést například ke ztrátě svalové hmoty. Přesto experimenty naznačují, že podobné mechanismy by mohly existovat i u lidí – zejména pokud se vezme v úvahu vliv konkrétního složení střevního mikrobiomu.

Výzkum zároveň posouvá pohled na střevní bakterie. Už nejde jen o to, jaké druhy ve střevech žijí, ale především jaké chemické reakce provádějí a jaké signály vysílají do zbytku těla. To otevírá cestu k budoucím terapiím, které by mohly napodobit žádoucí účinky těchto procesů bez nutnosti drastických diet.

V době, kdy jsou vysokoproteinové diety často doporučovány pro hubnutí, přináší tato studie zajímavý protipohled. Naznačuje, že za určitých podmínek by nižší příjem bílkovin – v kombinaci se správně nastaveným mikrobiomem – mohl podpořit spalování energie. Zatím však jde spíše o inspiraci pro další výzkum než o praktické doporučení pro jídelníček.

Rachel Fordyceová, technička entomologické laboratoře na Cornellově univerzitě v americké Ithace, se snažila ušetřit za parkování u obchodního centra East Hill Plaza. Odtamtud chodila pěšky na univerzitu a cestu si krátila přes malebný hřbitov East Lawn Cemetery, což je vlastně docela pěkný lesopark s několika hroby.

Jednoho dne na jaře 2022 přinesla ze zmíněného hřbitova svému šéfovi Bryanovi Danforthovi sklenici plnou včel. Ten zjistil, že jde o samotářské včely pískorypky druhu Andrena regularis. Šlo o počátek fascinujícího výzkumu, jehož výsledky nedávno uveřejnil odborný časopis Apidologie.

Včelí megapole

Danforth a jeho kolegové zjistili, že se pod hřbitovem East Lawn Cemetery nachází gigantické podzemní „město“ pískorypek. Je pozoruhodnou ironií, že pískorypky, které patří k „samotářským včelám,“ tam žijí v jednom z největších a nejstarších známých seskupení samotářských podzemních včel na světě.

Hřbitov East Lawn Cemetery vznikl v roce 1878 a první pískorypky tam byly zaznamenány počátkem dvacátého století. Badatelé odhadují, že zde žije asi 5,5 milionu jedinců, což odpovídá asi 200 úlům včel medonosných. 

Jak se počítají miliony

Vědci k mapování pískorypek využili inovativní metodu založenou na malých nadzemních pastích, které zachytávají hmyz při jeho vynořování ze země. Během jara 2023 rozmístili deset takových pastí a zachytili přes 3 200 jedinců různých druhů. Na základě hustoty včel na metr čtvereční pak dopočítali celkovou populaci na ploše přibližně 6 000 m². Výsledky ukázaly rozmezí 3 až 8 milionů jedinců, s průměrem kolem 5,5 milionu.

Životní cyklus těchto včel je fascinujícím příkladem přírodní synchronizace. Pískorypky přezimují jako dospělci pod zemí a na jaře se objevují přesně v době, kdy začínají kvést ovocné stromy. Nejprve se objevují samci, kteří čekají na samice, aby maximalizovali šanci na páření.

Hřbitovy se v dnešní době často stávají lokálními centry biodiverzity. Díky minimálním zásahům do půdy, absenci pesticidů a celkovému klidu zde vznikají ideální podmínky pro řadu organismů – od rostlin přes hmyz až po ptáky a savce. 

Výzkum zdůrazňuje, že podobné obří populace nejsou jen entomologickou kuriozitou, ale mají zásadní ekologický i ekonomický význam. Samotářské včely jsou efektivními opylovači a jejich ztráta by mohla mít přímé dopady na produkci potravin. Zároveň je ale jejich existence velmi křehká. Stačí jediný zásah – například zástavba nebo zpevnění půdy – a miliony včel mohou zmizet během okamžiku.

Stejně jako jiné hvězdy, i Slunce se otáčí kolem své osy. V současnosti přitom jedna jeho otočka na rovníku trvá asi 25 dní a v oblasti pólů zhruba 35 dní. Jde o projev tzv. diferenciální rotace, která je výsledkem složitého přerozdělování momentu hybnosti rotací, konvekcí a jinými cirkulačními pohyby v přípovrchové konvektivní zóně stálice.

Mladé Slunce se však otáčelo snad až desetkrát rychleji než dnes. Stejně se chovají i mladé hvězdy podobného typu, které pozorujeme v otevřených hvězdokupách a od nichž také čerpáme inspiraci. Postupem času ovšem jeho rotace zpomalovala, přičemž hlavní roli hrálo brzdění hvězdným větrem: Nabité částice unikající ze Slunce s sebou totiž odnášejí část jeho rotačního momentu. Zmíněnou ztrátu pak ještě umocňuje vazba částic slunečního větru k tělesu hvězdy prostřednictvím indukčních čar koronálního magnetického pole.

V astrofyzice chladných stálic platí empirické Skumanichovo pravidlo, podle nějž rychlost rotace hvězdy klesá přibližně jako odmocnina z jejího stáří. A není důvod, proč by Slunce nemělo danou zákonitost respektovat.

Před 280 až 200 miliony let se na Zemi objevila skupina živočichů zvaná therapsidi – dávní předchůdci savců, včetně člověka. Jejich fosilie byly poprvé popsány už v 19. století v Jižní Africe a od té doby jich vědci objevili tisíce. Přesto ale dlouho chyběl jeden klíčový důkaz: nikdo nikdy nenašel jejich vejce.

To bylo překvapivé. Někteří dnešní savci, jako ptakopysk nebo ježura, vejce kladou. Někteří paleontologové se proto postupně začali zabývat myšlenkou, zda therapsidi nemohli být živorodí.

Poklad z muzea

Zlom přišel díky fosilii objevené už v roce 2008 poblíž Ovistonu v Jižní Africe. Paleontolog John Nyaphuli tehdy našel zkamenělé embryo druhu Lystrosaurus, který žil krátce po největším vymírání v historii Země.

Fosilie byla uložena v muzeu a téměř 20 let nebylo jasné, zda se nalezené embryo původně nacházelo ve vajíčku či nikoliv. Nezachovala se totiž žádná skořápka. Buď byla původně kožnatá anebo se z nějakého důvodu rozpustila. Tvrdé a odolné vaječné skořápky, jaké známe například u ptáků, se během historie života objevují až u nejpokročilejších dinosaurů.

Máme důkaz!

Odpověď přinesla až moderní technologie. Vědci využili výkonný urychlovače částic zvaný synchrotron, který se nachází ve vědeckém centru European Synchrotron Radiation Facility ve francouzském Grenoblu. Toto speciální zařízení jim umožnilo nahlédnout dovnitř fosilie pomocí intenzivního rentgenového záření.

Detailní snímky odhalily klíčový znak: spodní čelist embrya nebyla plně srostlá. Tento vývojový rys známe dnes pouze u ptáků a želv ještě před vylíhnutím – jejich čelisti se spojují až později, aby zobák byl po narození dostatečně pevný. To znamená jediné: embryo uhynulo ještě ve vejci. Dlouho hledaný důkaz byl konečně na světě – therapsidi skutečně kladli vejce.

Přeživší apokalypsy

Lystrosaurus je jedním z nejznámějších „přeživších“ tzv. Velkého vymírání před 252 miliony lety, kdy zmizelo až 90 % všech druhů. Jak tento býložravec katastrofu přežil, zůstává záhadou – nově objevené vejce ale nabízí důležitou stopu.

Fosilie naznačuje, že Lystrosaurus kladl relativně velká vejce. To znamená, že mláďata byla vyživována žloutkem ještě před vylíhnutím, na rozdíl od dnešních ptakořitních (ptakopysků a ježur), která sice kladou vejce, ale po vylíhnutí mláďata krmí mlékem. Velká vejce měla navíc zásadní výhodu: lépe odolávala vysychání v tehdejším extrémně suchém prostředí.

Velikost vejce také naznačuje, že mláďata byla po vylíhnutí poměrně vyvinutá – schopná se sama živit a rychle utíkat před predátory. Takový „rychlý start“ znamenal, že jedinci dospívali dříve a mohli se rychle rozmnožovat.

Právě tato kombinace – odolná vejce, rychlý vývoj a časná reprodukce – mohla být klíčem k přežití druhu v době, kdy většina života na Zemi zanikla.

Rypoši lysí (Heterocephalus glaber) patří mezi tzv. eusociální živočichy, podobně jako včely nebo mravenci. To znamená, že jejich společnost je přísně hierarchická. V kolonii existuje jediná rozmnožující se samice – královna – zatímco ostatní jedinci plní podpůrné role a nerozmnožují se.

Královna si tuto výsadní pozici tvrdě hlídá. Aktivně potlačuje reprodukci ostatních samic, čímž udržuje kontrolu nad celou kolonií. Tento systém funguje dobře v stabilním prostředí, jaké rypoši obývají v suchých oblastech subsaharské Afriky.

Tvrdá diktatura

Takto přísně nastavený systém má ale i své nevýhody. Všechny nové generace nesou genetickou informaci jediné samice, což snižuje genetickou rozmanitost a tím i odolnost vůči nemocem nebo náhlým změnám prostředí.

Navíc samotné udržování dominance je energeticky náročné a nebezpečné. Když královna zemře, obvykle to znamená jediné: krvavou válku o nástupnictví. Samice, které byly dosud potlačované, se postaví proti sobě, napadají se, zabíjejí mláďata a soupeří, dokud nezůstane jediná vítězka – nová královna. Tento brutální proces byl dlouho považován za nevyhnutelnou součást života těchto zvláštních savců.

Vědce z kalifornského Salkova institutu zajímalo, zda existuje flexibilnější způsob fungování kolonie. Mohou rypoši někdy „vládnout“ bez krveprolití?

Královna bez žezla

Badatelé uspořádali experiment s malou kolonií nazvanou Amigos. Ta zahrnovala královnu Teré, jednoho rozmnožujícího se samce a jejich čtyři potomky.

Místo přímého odstranění královny se výzkumníci snažili simulovat situace, které by mohly narušit její reprodukční aktivitu – například změnou prostředí nebo podmínek v kolonii. Klíčovým momentem bylo přestěhování kolonie do nového prostředí, po kterém královna téměř rok přestala rodit mláďata.

Právě v tomto období došlo k zásadní změně. Dvě dcery původní královny začaly postupně reprodukovat. Nakonec jedna z nich, samice jménem Arwen, převzala roli hlavní královny – a to bez jakéhokoli násilí. Vědci nezaznamenali žádné souboje, žádné zabíjení mláďat ani chaos typický pro „královské války“. Moc byla předána plynule a klidně.

Tento objev zásadně mění pohled na sociální chování rypošů lysých. Ukazuje, že jejich rigidní společenský systém není tak neflexibilní, jak se dosud zdálo a za určitých podmínek mohou tyto kolonie fungovat i bez násilného boje o moc.

Je známo, že život prvorepublikových četníků měl vojenský ráz, který se mimo jiné projevoval v kasernaci příslušníků sboru. Kasární předpis upravoval i proceduru přijímání kuchařek, jež bylo vázáno na souhlas velitele. Dotyčná mohla bydlet přímo v kasárnách za předpokladu, že byla k dispozici zvláštní místnost, oddělená od obytných prostor četnictva. Výjimečně mohla kuchařka bydlet i v kuchyni.

V praxi nebyly výjimkou ženy, které na jedné stanici vyvařovaly i po desítky let. Takzvané četnické babičky se o četníky staraly jako o vlastní syny či vnuky. 

Republikánské řezy

V jednom z četnických příběhů je zmiňována oslava 10. výročí vzniku republiky. U té příležitosti pekla kuchařka Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích u Benešova „republikánské řezy“. Moučník se žlutou polevou všem náramně chutnal, nicméně kde vzal své jméno, to se nikdo nedozvěděl. Zde je alespoň onen recept: 

Rozpočet: 14 dkg másla, 10 dkg hladké mouky, 10 dkg cukru, 10 dkg mletých oříšků, Oetkerův prášek, 1 žloutek, 2 polévkové lžíce rumu a zavařenina. Na polevu: 1 žloutek, 3 polévkové lžíce cukru, 1 polévková lžíce rumu. 

Předpis: Na vále rozdrobíme máslo, smícháme ho s moukou, cukrem, mletými oříšky a trochou Oetkerova prášku. Žloutkem a rumem vše zaděláme na vláčné těsto, které vyválíme do placky obdélníkového tvaru, silné jako stéblo. Placku položíme na trochu omaštěný plech a pečeme v dobře vyhřáté troubě. Upečenou placku rozkrojíme na dvě části a slepíme je na sebe zavařeninou. Na talíř dáme žloutek, cukr a rum a třeme vše do zhoustnutí. Vyrobenou polevu nalejeme na slepené placky a dáme je do mírně vyhřáté trouby usušit. Nakonec se řezy nakrájí na kostky.

Není puding jako pudding

V budově prostějovských četnických kasáren sídlilo Velitelství četnického oddělení, Okresní četnické velitelství i Četnická stanice. Zdejší kuchařka se měla co ohánět, neboť měla na starost dvacet jedna strávníků. Svoji práci však zvládala na výtečnou a ještě k tomu měla smysl pro humor.

Například v pátek 13. září roku 1935 pánům četníkům zamotala hlavu, když na jejich dotaz, co chystá k večeři, stroze odvětila, že pudink. Někteří z četníků ohrnovali nos, obdobně jako nad dalšími sladkými pokrmy typu ovocné knedlíky či krupicová kaše. Jiní se dohadovali, jakoupak bude mít anoncovaný pokrm příchuť. Byl očekáván banánový, ananasový či kaštanový.

Překvapeni byli všichni do jednoho. K páteční večeři byl kroupový pudink s houbami a s naloženými okurkami, na němž si všichni pochutnali. Nikdo netušil, že by pudink mohl být i slaný.

Od sečtělé kuchařky se dozvěděli, že slovo pudding, jak se tehdy psalo, pochází z francouzského boudin, což je jelito. A původně že byl jako pudink označován masný výrobek polotuhé konzistence naditý ve střívku. Pánové se zasmáli, jak je slečna kuchařka opět doběhla.

Každou noc sledují oblohu tisíce automatických kamer a zachycují krátké záblesky – meteory neboli „padající hvězdy“. Jde o drobné částice, často jen velikosti zrnka písku, které při vstupu do atmosféry rychle zahoří a během zlomku sekundy zmizí. Větší kusy vytvářejí jasnější bolidy a pohybují se rychlostí přes 24 km/s.

Odkud pocházejí?

Většina těchto částic pochází z komet – ledových těles, která se při přiblížení ke Slunci zahřívají a uvolňují prach. Asteroidy a planetky jsou naproti tomu kamenité a suché, přesto mohou být také „aktivní“, pokud z nich vlivem tepla, srážek, rotace nebo gravitace uniká materiál.

Důležitou stopou této aktivity jsou meteorické roje, které vznikají, když Země proletí proudem prachu podél dráhy nějakého tělesa. Známým příkladem je planetka 3200 Phaethon, zdroj prosincových Geminid. Postupně se tyto proudy vlivem gravitace planet rozptylují do prostoru.

Planetka „upečená“ Sluncem

V roce 2026 vědci objevili nový, nedávno vzniklý roj tvořený 282 meteory. Jeho mateřské těleso se dostává extrémně blízko ke Slunci – až pětkrát blíže než Země. Částice z tohoto roje jsou pevnější než kometární prach, což naznačuje, že pocházejí z planetky, která se vlivem intenzivního žáru rozpadá. Sluneční teplo podle vědců narušuje její povrch a uvolňuje plyny, čímž ho postupně „opéká“.

Studium těchto meteorů je důležité, protože umožňuje odhalit i jinak neviditelné objekty a lépe pochopit vývoj asteroidů i komet. To je důležité i pro sledování potenciálně nebezpečných těles v blízkosti Země.

Mateřská planetka nového roje zatím zůstává neznámá. Naději přináší plánovaná mise NASA NEO Surveyor, která má odstartovat v roce 2027. Tento vesmírný teleskop bude specializovaný právě na hledání tmavých a obtížně detekovatelných planetek, zejména těch, které se přibližují ke Slunci.

Možná tak brzy poprvé přímo uvidíme těleso, které dnes známe jen díky jemnému prachu, jenž každou noc na okamžik rozzáří naši oblohu.