Když nějakou ženu nazvete Messalinou, ti znalejší se nejspíš potutelně usmějí. Proč? Tuto římskou císařovnu totiž nejvíce proslavil její skandální sexuální život! Ale stojí tato žena za pozornost jen díky své neukojitelné vášni? Skutečně platila Valeria Messalina pouze za sexuálního predátora?

Vášnivá a ambiciózní

I když vyrůstala v bohatství a elitním prostředí, její mládí nebylo snadné. V osmnácti letech byla provdána za státníka a následníka trůnu Claudia (Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus). Nejenže šlo o jejího strýce, ale byl také o třicet let starší. Měl pověst inteligentního a pracovitého muže, a tak první roky jejich společného soužití mohly působit idylicky. Claudius měl svou ženu upřímně rád. Narodily se jim dvě děti – dcera Claudia Octavia a syn Britannicus.

Když byl Claudius dosazen na císařský trůn, mohlo se zdát, že jejich štěstí bude už jen vzkvétat. Opak byl ale pravdou. Messalina toužila po moci a ochotně se vměšovala do státnických záležitostí. Císař byl často nemocný, trpěl chronickou únavou a apatií a mnohé skandály své ženy přehlížel. Dokonce se tradovalo, že si nechával vyprávět o jejích nočních dobrodružstvích.

Zda byl skutečně tak tolerantní, nebo v těchto líčeních nacházel vlastní vzrušení, je těžké posoudit. Když ho Messalina nazvala impotentem, udeřil ji. Ona si z toho však nic nedělala, zatímco on prý celou noc proplakal. Jakmile odjel řešit státní záležitosti, jeho žena neváhala ani okamžik – přímo v paláci se znovu provdala za svého milence.

Konec hry

Další plány na sebe nenechaly dlouho čekat – přišel pokus o převrat. Politické schopnosti Messaliny však zdaleka nestačily její vášni a ambicím. Tento souboj prohrála. Claudius se o všem dozvěděl od svých zvědů a rychle se vrátil. Dokonce chtěl své manželce odpustit a pokračovat v jejich nerovném vztahu.

Jeho tajemník však vzal věci do vlastních rukou. Messalinu našel v zahradě, kde psala císaři dopis a snažila se své jednání vysvětlit. Už k tomu ale nedostala příležitost. Byla postavena před volbu: sebevražda, nebo poprava. Zvolila první možnost a probodla se dýkou.

Claudius se o její smrti dozvěděl u večeře. Poručil přinést více vína a opil se do němoty. Už o ní nikdy nepromluvil a slíbil, že se znovu neožení. Slib však nedodržel – a ke své škodě. Jeho další manželka Agrippina byla v odstraňování vládce důslednější a své krvavé plány nakonec dovedla až do konce.

Sonda Voyager 1, jeden z nejikoničtějších projektů kosmického výzkumu, se po téměř 49 letech provozu dostává na hranici svých možností. NASA nedávno přistoupila k dalšímu omezení její činnosti – vypnula jeden z posledních vědeckých přístrojů, aby prodloužila životnost celé mise. Důvodem je postupný pokles energie, který se navíc nečekaně zhoršil po manévru na konci února.

Úsporná opatření

Vypnutí vědeckého zařízení není pro vědce nikdy důvodem k radosti, ale v současné situaci jde o nezbytný krok. Voyager 1 je totiž poháněn radioizotopovým zdrojem energie, který s časem přirozeně slábne. NASA proto už od 80. let postupně odstavuje jednotlivé přístroje, aby udržela sondu v provozu co nejdéle. Každý takový krok znamená méně dat, ale zároveň větší šanci, že sonda vydrží komunikovat se Zemí ještě o něco déle.

Přístrojem, který nyní padl za oběť úsporám je LECP (Low-Energy Charged Particles). Ten měřil nízkoenergetické nabité částice, jako jsou ionty, elektrony nebo kosmické záření. Právě jeho data pomohla vědcům lépe porozumět prostředí mezihvězdného prostoru – oblasti za hranicí Sluneční soustavy, kde se Voyager 1 dnes nachází.

Nejde přitom o první ztrátu: už v únoru 2025 byl odstaven jiný přístroj sledující kosmické záření. Každé další vypnutí tak znamená postupné „utichání“ vědeckých schopností sondy.

Voyager 1 byl vypuštěn v roce 1977 spolu se svým „dvojčetem“ sondou Voyager 2. Během prvních let mise proletěl kolem Jupiteru, Saturnu i jeho měsíce Titanu a poslal na Zemi mimořádně zajímavá data. Od té doby pokračuje dál do mezihvězdného prostoru – dnes se nachází zhruba 25 miliard kilometrů od Země a letí rychlostí přes 80 000 kilometrů za hodinu. Je tak nejvzdálenějším lidským výtvorem v historii a stále představuje unikátní okno do oblastí, kam se zatím žádná jiná sonda nedostala.

Tichý konec velké mise?

Po nejnovějším omezení zůstaly Voyageru 1 už jen dva aktivní vědecké nástroje: magnetometr a přístroj pro měření plazmových vln. NASA odhaduje, že při současném výkonu bude sonda schopna fungovat přibližně ještě jeden rok.

Současně se připravuje speciální plán nazvaný „Big Bang“, který má pomoci oběma sondám – Voyageru 1 i 2 – ještě více šetřit energii a prodloužit jejich životnost. 

Ten počítá s hromadným přepnutím celé skupiny systémů – některé přístroje mají být vypnuty a jiné nahrazeny úspornějšími alternativami, aby sonda spotřebovávala méně energie, ale zároveň si udržela dostatek tepla pro další vědecká měření.

Nejprve má být tento postup otestován na sondě Voyager 2, která má k dispozici o něco více energie a je blíže Zemi (21 miliard km), což z ní činí bezpečnější testovací platformu. Pokud se plán osvědčí, mohl by být následně nasazen i na Voyageru 1 a v ideálním případě by dokonce umožnil znovu zapnout některé již vypnuté přístroje, včetně experimentu LECP.

Voyager 1 se tak pomalu blíží ke konci své předlouhé vědecké mise. I přes postupné vypínání přístrojů zůstává jedním z největších úspěchů lidstva ve vesmíru. Každý další den jeho provozu znamená nové informace o dosud neprobádaném prostředí mezihvězdného prostoru – a připomínku éry, kdy lidstvo poprvé vykročilo za hranice Sluneční soustavy.

Počátkem 20. století se Albánie stále nacházela v osmanském područí. „Nemocný muž na Bosporu“, jak se tehdy Turecku přezdívalo, však neustále slábl a v listopadu 1912 Albánci vyhlásili nezávislost. V červenci 1913 pak došlo v Londýně k úmluvě šesti velmocí, které balkánský státeček uznaly za neutrální a suverénní knížectví. Než však došlo k volbě nového panovníka, měla výkonnou moc zastávat Mezinárodní kontrolní komise. 

Neutrální muži zákona

Mocnosti v Londýně vyřešily také otázku bezpečnostních složek. S ohledem na požadovanou neutralitu země se hledal vhodný kandidát, který by zaštítil vybudování albánského četnictva. Delegáty jako první napadlo Švédsko, jež tou dobou ale mělo podobnou misi v Persii, a tak se diplomaté museli poohlédnout jinde. Volba nakonec padla na Nizozemsko představující dobrou volbu pro všechny zúčastněné – království zachovávalo v půtkách mocností neutrální postoj, na Balkáně nepotřebovalo hájit žádné své zájmy, zato zkušeností s vedením kolonií mělo víc než dost.

Vláda v Amsterodamu nakonec do čela mise jmenovala plukovníka Willema De Veera, který vypracoval obsáhlou zprávu, na jejímž základě měl vzniknout sbor o 5 000 mužích v čele s nizozemskými důstojníky. Jejich hlavní skupina dorazila do Vlorë koncem února 1914 a záhy došlo k náboru první tisícovky rekrutů. Albánie mezitím poznala také jméno nového panovníka, jímž se stal Vilém Wied.

Příliš mnoho kuchařů

De Veer měl před sebou velice obtížné zadání. Na pořádek mělo sice dohlížet jeho četnictvo, ale v mezidobí se v zemi začaly formovat různorodé skupiny, které si tento úkol nárokovaly pro sebe. Většinou se jednalo o nepravidelné ozbrojené bandy mnohdy vládnoucí v různých oblastech pevnou rukou a terorizující místní obyvatelstvo. V jejich čele stáli lokální vůdcové a bandy mívaly národní či náboženský charakter. Na jihu působili Řekové, na severu bulharští komitadjové, v severních horách katoličtí mirditové a ve střední Albánii na pořádek dohlížely oddíly vesnické domobrany.

Už tak složitou situaci hned na začátku roku zkomplikovalo odhalení tureckého plánu na převrat s cílem navrácení země do sultánova područí. Bezpečnostní složky počátkem roku 1914 zadržely na dvě stovky osmanských agentů řízených Bekirem Fikrim, jehož soudní tribunál v čele s plukovníkem De Veerem odsoudil k trestu smrti, následně zmírněnému na doživotí v žaláři.

Místo uklidnění dramatické situace však následovala jen další eskalace poměrů, když separatisté v severním Epiru (jižní části Albánie) vyhlásili nezávislost. 

Povstání se rozrůstá

Mezinárodní kontrolní komise, která si stále v zemi zachovávala částečný vliv a pod niž nizozemská mise spadala, nabádala vládu k diplomatickému řešení, ale kabinet se nakonec rozhodl jednat z pozice síly. Ministr války Essad Paša zakoupil v Itálii několik tisíc pušek, zatímco v Rakousku-Uhersku pořídil těžké kulomety a několik děl. 

Vzhledem k absenci regulérní armády se pak velká část výzbroje dostala do rukou převážně muslimských vesničanů v centrální Albánii. Ti ale nakonec pozvedli zbraně proti oficiální moci a v zemi vypuklo povstání. 

Vláda zoufale hledala podporu u různých autonomních bojůvek, jejichž představitelům slibovala podíl na správě země – situace se však neuklidňovala. Vše ještě zhoršilo nařčení Essada Paši ze zrady a intrik s cílem svrhnout knížete Viléma, a tak někdejší ministr musel zemi opustit a zamířil do exilu.

Za této situace měli zasáhnout nizozemští četníci a jimi vycvičené bezpečnostní složky. V květnu se tyto síly pokusily obsadit rebely okupované město Shijak, ale většina jejich mužů jim odepřela poslušnost. Část Holanďanů zajali povstalci, kteří v následujících dnech zaútočili i na hlavní město Drač. S příchodem června se většina důstojníků nacházela v zajetí a jeden byl po smrti poté, co jej zabila kulka odstřelovače. 

Nová krev

V předvečer první světové války zuřilo v zemi povstání. Kníže Vilém uprchl z hlavního města a vyhledal útočiště na italské lodi, čímž pozbyl i zbytek sympatií Albánců. Na začátku července pak do Drače dorazila skupina rakousko-uherských a německých důstojníků, kteří měli „vystřídat“ své nizozemské kolegy. Vzhledem k tomu, že plukovníku De Veerovi už nezbylo příliš vlastních mužů, 27. července 1914 na svou funkci rezignoval.

Pohled Evropy i celého světa se tou dobou už ale upínal jinam a na Albánii jako by každý zapomněl. Ve světle vyhlašování válek mezi mocnostmi starého kontinentu na přelomu července a srpna skoro nikoho nezajímalo, že rebelové v Albánii obsadili další části země.

Nizozemci opustili horkou balkánskou půdu v létě 1914. První část se vrátila do vlasti začátkem srpna a poslední důstojníci byli propuštěni 13. září 1914. Do Albánie se tou dobou vrátil také někdejší ministr Essad Paša, jehož pozvali rebelové. Zajistil si finanční podporu ze strany Itálie a Srbska a s těmito penězi začal budovat novou armádu, která v průběhu podzimu 1914 obsadila i zbytek země. Albánie sice v následujících letech formálně zůstala knížectvím, ale Vilém Wied se tam už nikdy nevrátil.

Tou dobou už dávno „vyklidili pole“ také zástupci Mezinárodní kontrolní komise i jí kontrolovaného četnictva. Bývalý kníže hledal podporu u centrálních mocností, a dokonce sloužil v německé císařské armádě na západní frontě, což jej zcela diskreditovalo v očích Dohody jako možného panovníka země po skončení konfliktu.

Na přelomu let 1915 a 1916 pak světová válka dorazila také do Albánie. Nejprve tudy ustoupila srbská armáda, aby se balkánské knížectví následně stalo bojištěm mezi německo-rakouskouhersko-bulharskými jednotkami na jedné a dohodovými divizemi na druhé straně. Po roce 1918 si pak sice velkou část země rozdělily Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale malá část s hlavním městem v Tiraně si uchovala nezávislost. 

Německý diktátor Adolf Hitler se stylizoval jako jedinečná bytost vyvolená prozřetelností, která samotářsky žije jen pro blaho „tisícileté říše“. Měl stát nad všemi pozemskými starostmi jako „vůdce bez rodiny“.

O tom, jak moc mu záleželo na utajení vlastního původu a rodinných vazeb, svědčí například záznam jeho rozhovoru z roku 1943, kde tvrdil: „O rodinné historii nemám vůbec ponětí… Ani dříve jsem nevěděl, že mám příbuzné. Dozvěděl jsem se to až poté, co jsem se stal říšským kancléřem. Jsem naprosto nefamiliární člověk, nemám žádné rodinné vazby. To mi není vlastní.“ 

Hitler si velmi přál, aby se zapomnělo, že pocházel z rolnického rodu z dolnorakouského Waldviertelu, lesnatého a málo obydleného Vitorazska, že jeho předci měli nemanželský původ nebo že uzavírali sňatky s blízkými příbuznými. Rovněž nechtěl zdůrazňovat, že kdyby jeho otec Alois roku 1876 nepřijal kvůli dědictví příjmení Hitler, jmenoval by se Schickelgruber, takže by se místo „Heil Hitler!“ hajlovalo „Heil Schickelgruber!“. Nicméně zkazky, že jeho dědeček byl židovského původu, se ukázaly být zcela vymyšlenými.

Cti otce svého i matku svou

Ve své knize Mein Kampf se Hitler o rodině nerozepisoval, zmínil pouze své rodiče. Otec Alois Hitler byl typický maloměstský vzorný byrokrat, nabubřelý, přísný, šetrný pedant. Byl nadšený včelař, vydatně kouřil, po práci se rád napil a pobytu v hostinci dával přednost před domovem. O výchovu dětí se téměř nestaral, pouze je často fyzicky trestal. V rakousko-uherské monarchii se vypracoval na váženého celního úředníka, který rodině zajistil pohodlné středostavovské živobytí. Před oltářem stanul celkem třikrát, poprvé se ženou starší o čtrnáct let, poté se svou milenkou, mladičkou služkou z hostince, a nakonec se sestřenicí z druhého kolene. 

Budoucí kancléř Adolf Hitler se narodil roku 1889 z otcova třetího manželství s Klarou rozenou Pölzlovou ve městě Braunau am Inn na hranicích s Bavorskem. Otcův chladný vztah k synovi byl více než bohatě vyvážen láskyplností poddajné, tiché a zbožné matky, která se plně věnovala vedení domácnosti a péči o děti. Hitler uvedl, že „otce ctil, ale miloval matku“. Mnozí historici jsou přesvědčeni, že matka byla jediným člověkem, kterého za celý život skutečně miloval. Jeho neblahé kariéry se nicméně nedožila, jelikož v tichosti zesnula roku 1907 jako ctěná vdova ve věku čtyřiceti sedmi let.

Příbuzní kancléře

Hitlerova jmenování německým kancléřem v roce 1933 se dožily rodiny jeho sestry Pauly, polobratra Aloise, polosestry Angely a tety Theresie (1868–1935), provdané Schmidtové. K většině z nich neměl Hitler žádné zvláštní citové pouto, nezahrnoval je vysokými funkcemi, protekcemi ani bohatstvím. Jednou se vyjádřil, že nechtěl následovat příkladu papežů a jejich nepotů či Napoleona I., jehož pád byl zčásti způsoben i protežováním neschopných příbuzných. Z Hitlerů se žádný klan podobný císařské rodině Bonapartů nikdy nestal, kancléř na veřejnosti nikdy nevystupoval obklopen svými příbuznými nebo po boku utajované milenky Evy Braunové.

Nacistický vůdce se nicméně věnoval i rodinným povinnostem, sledoval životy svých příbuzných, zval je na zvláštní oslavy a události, například na hudební festival v Bayreuthu nebo na olympijské hry. Sestrám Paule a Angele opakovaně pomáhal financovat živobytí, ke konci války se postaral o jejich ochranu a nechal jim doručit peníze. 

Ve své druhé závěti nadiktované v bunkru říšské kanceláře před svou sebevraždou Hitler nařídil při rozdělení svého majetku vydat „sourozencům osobní památky a poskytnout vše nezbytné pro vedení běžného života“. 

Bouřlivák a bigamista

Ke svému o sedm let staršímu polobratrovi Aloisi Hitlerovi (1882–1956) německý kancléř nic necítil a vyhýbal se mu. Otcův nejstarší syn opustil domov v době, kdy Adolf chodil do třetí třídy, a stěžoval si, že ho macecha nikdy neměla ráda. Alois Hitler vedl bouřlivý život. Nedokončil učení, byl uvězněn za krádež a uprchl do Velké Británie, kde se oženil s osmnáctiletou irskou katoličkou Bridget Dowlingovou (1891–1969) a pracoval jako číšník. Narodil se jim syn William Patrick Hitler.

Aloisovi se v životě nedařilo, takže si vztek vyléval násilným chováním vůči manželce a synovi, a nakonec se bez nich vrátil zpět do Rakouska. Ve Vídni se oženil s Hedwigou Heidemannovou, která mu porodila syna Heinricha Hitlera (1920–1942). Zatímco si Adolf Hitler ve vězení v Landsbergu odpykával trest za pokus o puč v Mnichově, vedl jeho polobratr, který se usadil v Berlíně, jiný boj proti německému právu: byl obviněn z bigamie a cizoložství, protože se s první ženou nerozvedl. Odsouzení unikl díky tomu, že Bridget Hitlerová nakonec souhlasila s rozvodem.

Za války Bridget doprovázela svého syna na turné po Spojených státech, kde přednášeli o životě jejich nechvalně slavného příbuzného. Sepsala rukopis, ve kterém mimo jiné tvrdila, že zasvětila Adolfa Hitlera do astrologie a poradila mu, jak si zastřihovat knírek. Všem nakladatelstvím bylo jasné, že jde o výmysly, proto text nikdy nevyšel. Po válce se usadila na Long Islandu a přijala jméno Stuart-Houstonová.

Alois Hitler provozoval v meziválečném Berlíně hostinec Zum Alois na Wittenberském náměstí. Jeden z členů Hitlerovy ochranky o něm napsal: „Hostinec se hodil k Aloisovi a Alois se hodil k hostinci. Byl to venkovský typ, hostinec byl zařízen rustikálně, všechno bylo velmi útulné.“ Po válce Aloise zatkli Britové, ale protože nebyl politicky aktivní, propustili jej. Zemřel v Hamburku v roce 1956.

Aloisův „německý“ syn Heinrich přezdívaný Heinz dostával od strýce Adolfa Hitlera dárky, mimo jiné kompletní sbírku knih Karla Maye či psací stroj. Stal se z něj nadšený nacista, absolvoval elitní školu a po maturitě vstoupil do Wehrmachtu s cílem stát se důstojníkem. Byl zajat na východní frontě, kde sloužil jako radista, a zemřel v roce 1942 v moskevské věznici z neznámých příčin, jeho ostatky se ztratily.

Bratrova důvěrnice

Kancléřova o pět let starší polosestra Angela Hitlerová (1883–1949) mu byla na počátku jeho politické kariéry ze sourozenců nejbližší. V Adolfově mládí se příliš nevídali, neboť Angela se roku 1903 provdala za úředníka Lea Raubala (1879–1910), jemuž porodila tři děti: Angelu (1908–1931), Elfriede (1910–1993) a Lea (1906–1977). Ovdověla však již ve dvacátých letech 20. století. Pracovala jako vedoucí kavárny v židovské škole ve Vídni, poté v letech 1928–1935 vedla bratrovu domácnost a těšila se jeho důvěře. Jeden z nejbližších Hitlerových spolupracovníků, Joseph Goebbels si kupříkladu v roce 1928 zapsal do deníku: „V pondělí jedu s ním (Hitlerem), jeho sestrou a neteří na Helgoland.“

Ke zmíněné o devatenáct let mladší neteři Angele Raubalové, zvané v rodině Geli, pojil Hitlera velmi blízký vztah. Stal se jejím poručníkem, podporoval ji ve snaze stát se lékařkou a později zpěvačkou. Ubytoval ji ve svém devítipokojovém bytě v Mnichově. Geli si tetě Paule stěžovala, že „strýček Adi“ nemá doma co číst a že je z toho skoro zoufalá. Na námitku, že byt je plný knih, odpověděla: „Ano (…) to ano – ale nic chytrého! (…) Není tam ani jeden romantický román!“ 

Její tragická smrt v roce 1931 byla oficiálně uzavřená jako sebevražda po nehodě s nabitou pistolí. Okamžitě se však vyrojily četné spekulace ohledně jejího vztahu s Hitlerem, od incestního románku až po domnělé přerušení těhotenství. Jedním z argumentů, který má tyto drby vyvracet, je fakt, že její matka zůstala v Hitlerově domácnosti i po tragické události.

Uschlá větev rodu

Angela Raubalová patřila k Hitlerově nejbližšímu okolí i po jeho jmenování kancléřem a vedla mu domácnost v alpském Orlím hnízdě, kde bratr trávil více času než v Berlíně. Hitler ji propustil v roce 1935 poté, co pronesla několik hanlivých poznámek o Evě Braunové, kterou nazvala příliš mladou „hloupou husou“. Údajně jí vyčítal i skutečnost, že pomáhala prodávat pozemky v okolí Orlího hnízda.

Krátce poté se Angela podruhé provdala za architekta Martina Heinricha Hammitzsche (1878–1945), autora známé drážďanské továrny na cigarety Yenidze, jež připomíná mešitu. Hitlerův švagr se stal postupně vedoucím oddělení památkové péče v saském ministerstvu vnitra, za války sloužil nejdříve jako plukovník a poté jako vedoucí technického odboru saské zemské vlády. V roce 1945 spáchal sebevraždu, jeho tělo bylo nalezeno v Krušných horách nedaleko českých hranic. Po válce Angelu krátce zadrželi Američané, ale protože se stejně jako Paula politicky neangažovala, byla propuštěna. Zemřela v roce 1949 v Bavorsku.

Angelinina dcera Elfriede se v roce 1937 provdala za právníka Ernsta Hocheggera (1919–1985), s nímž měla pouze jedno dítě, Heinera Hocheggera (* 1945). S bratrem Leem Rudolfem Raubalem se Elfriede příliš často nevídala, neboť v roce 1939 narukoval a jako poručík ženijního sboru byl během bojů o Stalingrad zajat Sověty. Hitler se projevil jako soucitný strýc a nařídil prozkoumat možnost výměny zajatého synovce za zajatého syna sovětského vůdce Stalina. Jenže Stalin na takovou výměnu nepřistoupil a Jakov Džugašvili zahynul v německém zajetí v roce 1943.

Naopak Raubal byl až do roku 1955 vězněn v různých moskevských věznicích. Po návratu do Lince působil jako ředitel chemičky a učitel. Zanechal po sobě syna Petera Raubala (* 1931), který pracoval jako inženýr a v současnosti žije jako důchodce v Linci. Oba žijící Hitlerovi synovci, Heiner Hochegger i Leo Raubal, se nikdy neoženili ani neměli děti.

Milující sestra

Nejbližší příbuznou německého kancléře byla jeho o šest let mladší sestra Paula Hitlerová (1896–1960). Na dětství vzpomínala se slovy: „Můj bratr Adolf mi dal první hodiny klavíru (…) poslouchal melodie z Wagnerových oper (…) sám se naučil hrát na klavír (…) raději mluvil o tom, co ho hluboce dojímalo: historie – hudba – architektura (…) také mi kontroloval domácí úkoly.“

Po smrti rodičů ji ale vychovala polosestra Angela s manželem, jež v dospělosti odešla do Vídně, kde pracovala jako hospodyně v několika bohatých rodinách a později jako sekretářka. Poté, co Paula v roce 1930 přišla o práci kvůli příbuzenství s vůdcem nacistů, ji bratr až do smrti finančně podporoval. Nikdy se neprovdala, nevstoupila do nacistické strany a zůstala v ústraní i po roce 1933.

Hitler se s Paulou setkával během pobytů ve Vídni a vždy o ni projevoval zájem. Kupříkladu jeho kurýr vzpomínal, že v roce 1939 byl poslán z Berlína s balíčkem sladkostí a kávy do Vídně: „Vešel do činžovního domu ve čtvrtém patře a zazvonil na neoznačený zvonek. Čekala mě Paula Hitlerová, byla milá a vstřícná, nabídla mi čaj a sušenky. Líbila se mi, byla podobná Hitlerovi, měla stejný nos.“ 

Na počátku druhé světové války se Paula zasnoubila s neurologem Erwinem Jekeliusem, který se jako esesman podílel na programu eutanazie. Hitler ji donutil zasnoubení zrušit a snoubence nechal převelet na východní frontu. Ten pak později zemřel v sovětském zajateckém táboře. 

S bratrem se Paula naposledy viděla na jaře 1941. Fáma, že ji Hitler chtěl v roce 1945 nechat zavraždit, byla výmysl. Esesmani ji sice na jeho příkaz hledali, nicméně s rozkazem předat jí větší částku peněz. Tehdy ji však nenašli, na rozdíl od Američanů, kteří ji zatkli. Nicméně záhy zjistili, že nikdy neměla politický vliv, proto ji propustili. Poté žila ve Vídni pod jménem Wolfová ze svých úspor. Když jí došly, pracovala v obchodě s uměleckými a řemeslnými potřebami a pobírala sociální dávky, aby mohla zaplatit nájem za jednopokojový byt.

V roce 1952 se přestěhovala do bratrova milovaného Berchtesgadenu v Německu, do hor nedaleko Salcburku. Hitlerovu usedlost Berghof, součást Orlího hnízda, však nezdědila. Ta byla vyhozena do povětří a pozemek osázen stromy. Stejně tak nezdědila nic z bratrova soukromého osobního a movitého majetku, práva na knihu Mein Kampf, jeho projevy a další spisy, neboť vše bylo zestátněno. Nacistické zločiny odsoudila, ale svého staršího bratra zbožňovala. Skonala v roce 1960 jako poslední z Hitlerových sourozenců.

Hitlerovi příbuzní se na zločinech nacistické éry nepodíleli, nezbohatli ani se nevyšvihli na nejvyšší posty. Žili životy v ústraní, co nejdále od politiky a veřejného zájmu. Po válce se snažili o anonymitu a uchýlili se též k legální změně jména. Dodnes se vyhýbají publicitě a žijí v přesvědčení, že hrůzy minulosti způsobené Adolfem Hitlerem se již nikdy nebudou opakovat.

V severovýchodní části Sinajského poloostrova, kam zasahuje nejvýchodnější cíp delty Nilu, se mezi pobřežím a bažinami delty nacházelo starověké město Pelusium, známé též jako Per-Amun, Sena nebo třeba Pelousion. Už ve své době se nacházelo pár kilometrů od pobřeží. Bylo proslavené svým pivem a velmi kvalitním lnem.

Archeologové tam před pár lety objevili pozoruhodnou a perfektně kruhovou strukturu starou asi 2 200 let, která zřejmě představuje chrám zasvěcený místnímu božstvu jménem Pelusius. Stavba chrámu je protkaná kanály, které bývaly napojené přímo na Nil. Podle badatelů se zde odehrávaly rituály související s uctíváním vodya bahna, až do 6. století našeho letopočtu.

Chrám zasvěcený božstvu bahna

Pelusium má nápadně strategickou polohu. Faraoni ho využívali jako pevnost, která bránila Egypt proti útokům z oblasti dnešního Izraele, Libanonu a Sýrie. Římané provozovali v Pelusiu celní stanici. Archeologové tam v roce 2022 rovněž objevili chrám boha Dia, vystavěný z růžové žuly.

Na zmíněný chrám boha Pelusia vědci narazili poprvé v roce 2019. Vykopávky v jedné ze čtvrtí starověkého Pelusia odhalily kruhovou strukturu, kterou nejprve považovali za budovu městského senátu. Když se ale archeologům podařilo odkrýt celou stavbu, změnili svůj názor na její využití.

Srdcem chrámu je velký kruhový bazén o průměru asi 35 metrů. Uprostřed se nacházel čtvercový podstavec, na kterém pravděpodobně stála monumentální socha boha Pelusia. Samotné jméno tohoto božstva vychází z řeckého slova pro „bahno“ či „kal“, což naznačuje úzké spojení s Nilem a jeho úrodnými nánosy.

Celý komplex byl obklopen systémem vodních kanálů a nádrží. Bazén byl navíc přímo napojen na jedno z ramen Nilu a archeologové v něm objevili vodu i nilské sedimenty. To silně naznačuje, že voda zde nehrála jen praktickou roli, ale byla klíčovým symbolickým prvkem rituálů – možná představovala životodárnou sílu řeky nebo její cyklické záplavy.

Podle analýzy vrstev půdy byl chrám postaven ve 2. století př. n. l. a používal se nepřetržitě až do 6. století n. l. To znamená, že sloužil věřícím po dobu téměř osmi set let – v období, kdy se Egypt postupně dostával pod vliv řecké a později římské kultury.

Když 28. února roku 1993 zahájili agenti amerického státního Úřadu pro alkohol, tabák, výbušniny a střelné zbraně v texaském městě Waco razii proti sídlu sekty Davidiánů, měli pro to dost důvodů. Byli informováni, že šéf sekty David Koresh a jeho blízcí už nějakou dobu shromažďují na ranči na kopci Carmel zbraně. Věděli, že se Koresh aktivně zastává práva Texasanů nosit zbraň, že je častým návštěvníkem zbrojařských veletrhů a dobrým zákazníkem řady obchodníků se zbraněmi. Existovalo rovněž podezření, že Koresh praktikuje polygamii, a některým jeho „manželkám“ ještě nebylo čtrnáct let.

Úřad pro tabák, alkohol, výbušniny a střelné zbraně (ATF) není institucí, která by se podobala například České obchodní inspekci. Spadá pod ministerstvo spravedlnosti, zabývá se vybíráním daní a dodržováním zákonů v oblastech, obsažených v jeho názvu, a agenti úřadu patří mezi ostré hochy uvyklé pohybu po horké půdě. 

Téměř osmdesát ozbrojených agentů ATF v neprůstřelných vestách tak onoho únorového rána pravděpodobně očekávalo rutinní akci. Nikdo nepředpokládal, že první výstřel na Carmelu rozpoutá měsíc a půl trvající bitvu, na jejímž konci zůstane více než osmdesát mrtvých včetně jedenadvaceti dětí a dvou těhotných žen.

Zkáza ranče Apokalypsa

Na počátku tragédie, která vstoupila do dějin jako „masakr ve Waco“, byla touha členů náboženské komunity Davidiánů po nalezení alternativy k výdobytkům civilizace a po životě, v němž by se bez nich dokázali obejít. Sekta vznikla v Los Angeles ve 30. letech minulého století jako odnož Adventistů sedmého dne. Davidiáni pak počátkem 90. let původní komunitu opustili, aby následovali charismatického mentora Davida Koreshe do ranče na kopci nedaleko města Waco, nazvaného příznačně Apokalypsa. Tam se zabývali studiem biblických pasáží o druhém příchodu Krista na Zemi. 

V souvislosti se shromažďováním zbraní na davidiánském ranči se FBI začala obávat možné hromadné sebevraždy členů sekty. Některé instituce na ochranu dětských práv začaly rovněž upozorňovat na možné zneužívání dětí uvnitř sekty. Zásah bezpečnostních složek tak byl jen otázkou času. Čekalo se na vhodný okamžik a chystaná razie dostala název, který se ve vztahu k příštím událostem ukázal být nechtěným černočerným vtipem. Totiž „Showtime“. Onu tragickou show pak následující týdny nevěřícně sledoval celý svět.

Slzný plyn a plameny

První výstřely padly krátce před desátou dopoledne, když se agenti ATF za podpory dvou vrtulníků Národní gardy pokusili proniknout do areálu ranče Apokalypsa. Kdo začal střílet první, je dodnes předmětem sporů. Existuje záznam volání na nouzovou linku 911, kam jeden z Davidiánů volal, že po nich střílí agenti i osádky helikoptér, a dožadoval se spojení s někým, kdo je schopen akci zastavit. Zhruba za dvě hodiny agenti ustoupili, podle všeho proto, že jim došla munice. Po první přestřelce zůstalo šest mrtvých a devatenáct zraněných na straně agentů ATF a pět mrtvých a tři zranění včetně Davida Koreshe mezi obránci sídla sekty.

Všem bylo jasné, že jde do tuhého. Velení nad případem převzala FBI, Koreshův ranč obklíčili muži z národní gardy a odstřelovači. Dobyvatelé se pokoušeli podlomit morálku obránců ranče například nočním svícením silnými reflektory či pouštěním hlasitých zvuků zvířecího řevu. Přerušili rovněž dodávky elektrického proudu. Několik členů sekty, především matek s dětmi, obležený komplex opustilo. Agenti a místní šerif se pokoušeli s Koreshem komunikovat. Vůdce sekty pronesl prohlášení v místní rozhlasové stanici. Sliboval, že se vzdá, a poté své sliby odvolával, takže agenti nakonec došli k závěru, že ranč dobrovolně neopustí.

Vzrůstající obavy FBI z hromadné sebevraždy přiměly prokurátorku Janet Renovou, aby schválila ozbrojený úder. Ten začal 19. dubna časně ráno. Krátce před šestou FBI Davidiány telefonicky varovala, že použije tanky. O pět minut později prorazila do areálu dvě obrněná vozidla, začala demolovat dřevěné objekty a pouštět do nich slzný plyn. Ozývaly se ojedinělé výstřely. Krátce po poledni vypukl požár. Vítr ho rychle šířil mezi ruiny dřevěných budov, takže po hodině už byl téměř celý ranč Apokalypsa srovnán se zemí.

V počtu mrtvých na straně Davidiánů se zdroje liší. Některé uvádějí 76 členů sekty včetně 21 dětí, jiné 86 včetně 22 dětí. Koresh byl nalezen rovněž mrtev. Některé členy sekty zabily plameny a zřícené trosky, jiní měli střelná zranění, podle vyšetřování FBI v řadě případů vykazující charakter „rány z milosti“ nebo sebevraždy. Při útoku zemřelo rovněž šest agentů AFT. Na místě se našlo zhruba sto padesát kusů nejrůznějších zbraní a zásoby munice.

Celá událost byla vyšetřována před Kongresem Spojených států. Hlavními svědky byli dva Davidiáni, kteří přežili razii i finální útok. Velitel zásahu uvedl, že jak tanky, tak jiné jednotky během finálního úderu na Davidiány nestřílely a jedinou použitou zbraní byl slzný plyn. Součástí vyšetřování byl i záznam z letounu, nahraný v infračerveném spektru, na kterém soudní znalec identifikoval výbuchy v jedné části budovy řádově sekundy před začátkem požáru, střelbu osádky tanku (který operoval na odvrácené straně komplexu) a střelbu dvou mužů směrem k té budově s betonovými základy, kde se před ohněm ukrývala většina Davidiánů.

Většina přeživších Davidiánů byla uznána vinnými, většinou za přestupky nebo trestné činy spojené se střelnými zbraněmi. Pochybení na straně ATF, FBI nebo národní gardy nebyla shledána. Mt. Carmel Center byl několik dní po razii srovnán se zemí. Na místě původního komplexu nyní stojí menší dřevěná kaplička.

Po deseti letech přichází povzbudivá zpráva z Hondurasu: ve vysokohorských lesích pohoří Sierra del Merendón byl zachycen jaguár. Snímek z fotopasti ukazuje samce přezdívaného „jaguár z mlžného lesa“, který se pohyboval ve výšce kolem 2 200 metrů. Takové pozorování je mimořádně vzácné a vědci ho vnímají jako signál, že se místní ekosystémy začínají zotavovat.

Útočiště v mlžném lese

Jaguáři přišli v Americe o téměř polovinu svého historického areálu. Zatímco v Amazonii stále přežívají ve větších počtech, jinde jsou jejich populace ohrožené nebo kriticky ohrožené. Ani Honduras není výjimkou. Hlavními hrozbami zůstávají odlesňování a pytláctví – a to nejen přímé lovení jaguárů, ale i úbytek jejich kořisti, jako jsou jeleni, pekari nebo leguáni.

Od roku 2001 do roku 2024 přišla země o zhruba pětinu lesního pokryvu, především kvůli zemědělství a rozšiřujícím se pastvinám. V reakci na to vláda spustila ambiciózní plán, který má do konce dekády zastavit odlesňování a obnovit rozsáhlé plochy lesa. Součástí opatření je i nasazení tisíců vojáků proti nelegální těžbě a rozšiřování polí.

Pohoří Sierra del Merendón patří mezi takzvané mlžné lesy – vlhké horské ekosystémy, které jsou chráněné už od roku 1987 kvůli své roli ve zadržování vody pro okolní oblasti. Teprve později se ukázalo, že tyto lesy jsou zároveň důležitým útočištěm pro velké šelmy.

I přes ochranu však oblast čelila nelegální činnosti a úbytku biodiverzity. V posledních letech proto ochranáři zesílili dohled: kombinují hlídky v terénu, fotopasti i akustické senzory a zároveň se snaží obnovit populace kořisti. Výsledky se začínají projevovat – pytláctví klesá a les se stává pro šelmy opět přívětivějším prostředím.

Návrat velkých šelem

Pozorování jaguára není jediným pozitivním signálem. Už v roce 2021 byli v oblasti poprvé zaznamenáni pumy a od té doby se objevují opakovaně. Kromě nich zde žijí i další menší kočkovité šelmy, jako oceloti nebo margayové. Region tak nyní hostí všech pět druhů divokých koček, které se v Hondurasu vyskytují.

Zajímavé je i samotné prostředí nálezu. Většina jaguárů se pohybuje v nadmořských výškách do 1 000 metrů, zatímco „mlžní jaguáři“ ve vyšších polohách jsou extrémně vzácní. Není zatím jasné, zda jde o nové chování, nebo jen o jev, který dříve unikl pozornosti kvůli nepřístupnosti terénu.

Záznam jaguára v pohoří Sierra del Merendón z roku 2016. (zdroj videa: Panthera, CC BY 4.0)

Jaguáři nejsou teritoriálně omezení. Dokážou urazit desítky kilometrů za noc a někdy i stovky kilometrů během delšího období. Nově zaznamenaný jedinec pravděpodobně nepatří k místní stabilní populaci, ale pouze procházel oblastí při hledání partnerky.

Právě proto jsou zásadní tzv. migrační koridory, které propojují jednotlivé populace. Umožňují genetickou výměnu a zvyšují šanci na přežití druhu. Pohoří Merendón je součástí širší sítě známé jako Jaguar Corridor Initiative, která propojuje území od Mexika až po Argentinu.

Nový záznam z Hondurasu zapadá do širšího trendu opatrného optimismu. Například v Mexiku nedávné sčítání ukázalo nárůst populace jaguárů o zhruba 10 %. Mezinárodní společenství navíc přijímá nové dohody na ochranu tohoto druhu a jeho prostředí.

Ochrana jaguárů však stojí především na spolupráci států, vědců i nevládních organizací. Plánují se nové chráněné oblasti a další propojení klíčových habitatů. Jak zdůrazňují odborníci, budoucnost jaguára závisí především na jediné věci: propojené krajině, která mu umožní volně se pohybovat napříč kontinentem.

Představte si klidné jezero na Zemi: lehký vánek sotva zvlní hladinu a vytvoří drobné vlnky. Teď si ale představte stejnou situaci na Saturnově měsíci Titanu. Tam by tentýž jemný vítr dokázal vyvolat vlny vysoké až tři metry. Právě takové dramatické rozdíly předpovídá nový vědecký model nazvaný PlanetWaves, který vytvořili výzkumníci z MIT.

Tento model, který je první svého druhu, dokáže komplexně popsat, jak vznikají a vyvíjejí se vlny v různých planetárních podmínkách. Nejde jen o vítr, ale o kombinaci gravitace, složení kapaliny i vlastností atmosféry. Výsledkem je překvapivý pohled na to, jak rozmanité mohou být obyčejné vlny v různých částech vesmíru.

Jak se rodí vlny

Na Zemi jsme zvyklí na určité chování vody: vítr fouká, vznikají vlny, ty modelují pobřeží a přenášejí sedimenty. Jenže jinde ve vesmíru mohou být podmínky zcela odlišné. Model PlanetWaves bere v úvahu několik klíčových faktorů:

• gravitaci planety nebo měsíce,
• hustotu, viskozitu a povrchové napětí kapaliny,
• tlak atmosféry.

Právě kombinace těchto vlastností určuje, jak snadno se hladina „rozvlní“ – od prvního nepatrného zčeření až po plnohodnotné vlnobití.

Titan, Mars a divoké exoplanety

Největší pozornost vědci věnovali Titanu, jedinému známému tělesu ve Sluneční soustavě (kromě Země), které má stabilní kapalná jezera. Ta však nejsou tvořena vodou, ale kapalnými uhlovodíky, jako je metan a etan.

Výsledky modelu jsou fascinující: nízká gravitace, relativně řídká kapalina a odlišný atmosférický tlak znamenají, že i slabý vítr může vytvořit obrovské vlny. Zajímavé je, že tyto vlny by se pohybovaly pomaleji než na Zemi. Pozorovatel na břehu by cítil jen lehký vánek, ale viděl by mohutné a pomalu se valící vlny – téměř surrealistický obraz.

Model byl aplikován i na dávný Mars, který měl kdysi hustší atmosféru a pravděpodobně i rozsáhlé vodní plochy. Jak ale atmosféra postupně mizela, klesal i její tlak. S ubývající atmosférou bylo potřeba stále silnějšího větru, aby vznikly stejné vlny jako dříve. Tento poznatek pomáhá vědcům lépe rekonstruovat, jak se měnil povrch Marsu v průběhu času.

Model PlanetWaves byl testován i na planetách mimo naši Sluneční soustavu – a výsledky jsou ještě extrémnější. Na superzemi LHS1140b by stejný vítr v důsledku silnější gravitace vytvořil menší vlny než na Zemi. Na Venuši podobné exoplanetě Kepler 1649b bychom na jezerech husté kyseliny sírové vlny nejspíš vůbec nezaznamenali, nebo jen velmi slabé, a to i při relativně silném větru. Na lávovém světě 55-Cancri e by vítr o síle hurikánu nevytvořil víc než jen několikacentimetrové vlnky v oceánu roztavené horniny, což mimo jiné názorně ilustruje, jak zásadní roli hraje viskozita kapaliny.

Od krajinotvorby po kosmické sondy

Vlny nejsou jen estetickým jevem – mají zásadní vliv na formování krajiny. Na Zemi vytvářejí pobřeží a delty řek. Na Titanu však například téměř chybí útvary podobné deltám, i když tam řeky existují. Jednou z hypotéz je, že právě specifické vlnění může tento rozdíl vysvětlit.

Model má ale i praktické využití. Pokud lidstvo vyšle sondu na Titan nebo jiné těleso s kapalnými jezery, bude nutné ji navrhnout tak, aby odolala tamním vlnám. A ty se mohou, jak ukazuje PlanetWaves, dramaticky lišit od pozemských zkušeností. Model tak otevírá nové okno do pochopení planetárních procesů – a připomíná nám, že vesmír je mnohem rozmanitější, než si možná dokážeme intuitivně představit.

Kodex námořnické služby, ať pod vlajkou španělskou, nizozemskou, britskou nebo dokonce tou s lebkou a zkříženými hnáty, byl do značné míry nelítostný. Na širém moři celá posádka musela fungovat jako dokonale sehraný stroj. Pokud jen jediný muž nedělal svoji práci poctivě, ohrožoval životy všech ostatních. Povaleči, simulanti, opilci, drzouni a pomlouvači byli pro zdárné ukončení cesty stejnou překážkou, jako neschopný kormidelník anebo plavčík, který na hlídce mezi útesy ve strážním koši usnul. O krk šlo všem. 

Kapitáni obvykle pracovali s ustáleným kádrem vlastní posádky, ke které se v každém přístavu přidalo pár dalších mužů. Všichni spolu museli pracovat bez zbytečných řečí. Běda těm, kdo by ostatní námořníky okrádali, brali si větší příděly nebo se pokusili napadnout důstojníka! Aby všichni „sekali latinu“, visela nad nimi neustálá hrozba krutých trestů, které jejich předáci – loďmistři aplikovali s větším či menším zápalem pro věc.

Předkrm aneb začínáme

Loďmistr, nebo také bocman (bosun) odpovídal za celkovou údržbu lodi s výjimkou strojních zařízení. Byl to prostě „vedoucí směny“, který posádku řídil při každodenní práci. Obvykle se jednalo o stálého a zkušeného muže, na kterého se kapitán mohl spolehnout. Celý čas trávil s ostatními námořníky, a tak dobře věděl, co se kde povídá a jaká je nálada v mužstvu.

Mezi oblíbence ale rozhodně nepatřil. Byl totiž samozvaným soudcem a vykonavatelem rozsudků, které udílel i za drobné prohřešky. Špatně nebo pomalu zabíráte, loudáte se s vázáním uzlů, paluba je špatně umytá? Už na vás prší jedna rána za druhou! Ratan, rákoska, nebo tři pruty svázané dohromady zvané Tři sestry, to jsou bocmanovy nástroje. Ruku na vás vztáhnout nesmí, ale bití holí se považuje za „přiměřené směřování posádky“, které nikdo neřeší.

Motivačních ran přitom rozdal za den bezpočet. Bití námořníci si mohli stěžovat u důstojníků, ale výsledkem býval jen zápis v lodním deníku a další trest, protože nadřízení většinou dali za pravdu loďmistrovi. Teror jste museli buď snášet, nebo sadistického bocmana někde v tichosti „vysadit do vody“.

Ocasy sviští vzduchem

Pravidelné bocmanovo bití se ještě dalo snést, s bičováním to bylo horší. Tento trest vám mohl nadělit jen důstojník, ale dost často se tak dělo na loďmistrovu přímluvu. Vaše opomenutí při plnění všedních povinností totiž považoval za natolik vážné, že je bylo třeba nahlásit. Přitom mohlo jít o maličkost: třeba jste zapomněli uklidit z paluby do kuchyně plechové hrnky nebo jste jen nedolili olej do luceren. Disciplína je však zapotřebí! Proto si půl den nebo den posedíte o hladu za mřížemi. Abyste nezaháleli, je alespoň na lodích britské koruny vaší povinností uplést si ve vězení devítiocasou kočku, kterou pak dostanete výprask.

Druhý den je při čtení hlášení citován váš prohřešek, a nastupujete k výkonu trestu. Od roku 1750 vám může uložit důstojník za jeden prohřešek maximálně 12 ran, nikdo však nehlídá, jestli vám pochybení a trestů nesečte víc najednou. Bít vás bude plnou silou loďmistr, až mu zeslábne ruka, prostě se s někým prostřídá. Pokud je druhý vykonavatel náhodou levák, máte pak na zádech krvavou mřížku.

To nejhorší vás ještě čeká: návštěva lodního felčara, který vám rány zasype solí a octem. Zabrání tím sice infekci, ale prožijete si peklo. Bičování je přitom součástí denní rutiny. Během dlouhé plavby si tímto „křtem“ projde prakticky každý námořník.

Procházka uličkou hanby

Když se začnou ztrácet zásoby rumu, sucharů, přepravovaný proviant nebo osobní věci námořníků, jde do tuhého. Posádka má totiž tendence si to s chmatákem vyřídit rychle a po svém. To důstojníci nemohou dovolit. Spravedlnost je jejich výsadou.

Dopadený a usvědčený zloděj tak musí snést potupu a bolest při cestě uličkou hanby. Bude to výlet, který možná nepřežije. Po délce celé lodi při tom stojí ostatní členové posádky, všichni vybavení pořádným lanem s uzlem na konci. Každý má právo uštědřit zloději jednu či více ran. Aby přistižený delikvent nevyšel lacino, nemůže mezi námořníky jen tak proběhnout. Na hruď mu totiž míří špička šavle důstojníka ustupujícího před ním. Ten tak rozhoduje o tom, jaké tempo bude exekuce mít. Námořníci přitom dobře vědí, jak vám dobře mířenou ránou zlomit žebro, natrhnout kůži nebo vás nadosmrti zmrzačit. Krást se prostě nemá.  

Do koše i za ráhno!

Krádeže nebo připálený oběd může námořníky přiblížit ke vzpouře a nahlodat morálku posádky. Ale když někdo zaspí na hlídce? Tak to už jde o krk všem, a trest tomu odpovídá! I drsný mořský vlk má hrůzu z toho, že se probudí v kajutě, která se rychle plní vodou, protože někdo nahoře nedával pozor. Pro ty, kteří vlastní neopatrností nebo neodpovědností hazardovali se životy ostatních, je trestem pobyt v koši.

Čistě technicky se může jednat o strážní koš, kde je spáč uvázán, nebo také sud či člun tažený za lodí. Musí být zřejmé, že „už s nimi není na jedné lodi“. Pobude tu po neomezený čas – bez jídla a vody. Je to zkrátka rozsudek pomalé smrti žízní či hlady, který ale milosrdný kapitán může po týdnu nebo dvou zvrátit. Ne vždy to stihne včas... 

Další chuťovka má už definitivní ráz. Pověšení za ráhno totiž přežít nelze. Tento trest byl vyhrazen jen pro nejzávažnější delikty: vraždu člena posádky, pokus o vzpouru nebo útok na důstojníka. Není to klasické oběšení, při kterém se rychle láme vaz, ale pomalé udušení. Trvat může i hodinu. Na úkonu se podílí celá posádka, která tak nejen symbolicky „táhne za jeden provaz“. 

Hezky po pirátsku…

Prakticky každý pirát za sebou měl osobní zkušenost se službou na řádné lodi, a díky tomu většinou i trauma z uvedených kázeňských postihů. Pokud byste ale čekali, že se posádky korzárů utápěly v anarchii a fungovaly bez trestů, budete nemile překvapeni! Na lodích plujících pod černou vlajkou panovala často ještě mnohem přísnější disciplína. Přežití případných provinilců často dávala jen minimální prostor.

Spory se tu řešily buď kolektivním ubodáním trestaného, nebo kulkou od kapitána. Příchuť dobrodružné romantiky mělo „vysazení“ vzpurných členů posádky na pustém ostrově. Zůstávali bez jídla a vody, napospas lidožroutům, dravé zvěři, jedovatým pavoukům a hadům, tropickým nemocem i šílenství ze samoty. Rozsudek se rovnal smrti, ale ta mohla mít velmi nekonkrétní podobu. Proto byl tento verdikt tak obávaný.

Kapitán si přitom nešpinil ruce: jako trosečník jste rozsudek mohli přežít a být i zachráněni. Vysazeným se často s jistou dávkou kruté ironie ponechávala nabitá zbraň s jednou kulí. Prý aby se mohli ubránit divochům. Velmi často ale rána nad ostrovem třeskla dřív, než námořníci pořádně zabrali do vesel.

Když se mluví o vysokém krevním tlaku, většina lidí si představí nezdravou stravu, nedostatek pohybu nebo kouření. Málokdo by ale čekal, že významným zdrojem soli může být i obyčejná pitná voda. Nové poznatky ukazují, že právě zvyšující se slanost vody – zejména v pobřežních oblastech – může nenápadně přispívat k rozvoji hypertenze u milionů lidí.

Rostoucí hladina moří způsobuje, že se slaná voda postupně dostává do zdrojů sladké vody, především do podzemních zásob. Tento proces, známý jako zasolování, se týká zejména pobřežních regionů, kde žije více než tři miliardy lidí. V mnoha z těchto oblastí, často v rozvojových zemích, je přitom podzemní voda hlavním zdrojem pitné vody.

Problém spočívá v tom, že zvýšený obsah sodíku ve vodě nemusí být chuťově výrazný a v některých případech dokonce nepostřehnutelný – lidé tak mohou nevědomky přijímat značné množství soli při pití a vaření.

Neviditelný strašák

Vysoký krevní tlak (hypertenze) postihuje více než miliardu lidí a patří mezi hlavní příčiny srdečních onemocnění a mrtvice. Dosavadní prevence se zaměřovala především na životní styl, zatímco vliv prostředí zůstává spíše na okraji zájmu.

Slanost pitné vody, tedy koncentrace rozpuštěných solí – zejména sodíku –, představuje právě takový přehlížený faktor. Nová analýza naznačuje, že jeho význam může být mnohem větší, než se dosud předpokládalo.

Rajiv Chowdhury, epidemiolog a odborník na globální veřejné zdraví, který se specializuje na výzkum příčin chronických nemocí, se svými kolegy analyzoval data z 27 studií zahrnujících více než 74 000 lidí z různých částí světa. Výsledky publikované v odborném časopisu BMJ Global Health ukázaly konzistentní trend: lidé vystavení vyšší slanosti pitné vody měli v průměru vyšší krevní tlak.

Malé změny, velké důsledky

Konkrétně šlo o zvýšení systolického tlaku o 3,22 mmHg a diastolického o 2,82 mmHg. Zároveň se u nich zvýšilo riziko vzniku hypertenze o 26 %. Nejvýraznější efekt byl zaznamenán právě v pobřežních oblastech, kde je zasolování vody nejčastější. I když jde u jednotlivce o téměř nepostřehnutelný rozdíl, na úrovni celé populace znamená takový posun výrazný nárůst počtu lidí s hypertenzí. Už zvýšení systolického tlaku o pouhé 2 mmHg totiž zvyšuje riziko mrtvice asi o 10 % a srdečních onemocnění o zhruba 7 %.

Zajímavé je, že riziko spojené se slanou pitnou vodou je srovnatelné s jinými známými faktory, například nedostatkem pohybu, který zvyšuje riziko hypertenze přibližně o 15 až 25 %.

Přestože důkazy o vlivu slanosti vody na krevní tlak přibývají, stále chybí dostatek studií zaměřených na dlouhodobé dopady, jako jsou infarkty nebo mrtvice. Není také přesně stanoveno, jaká úroveň slanosti je pro lidské zdraví ještě bezpečná. Překvapivě ani doporučení Světové zdravotnické organizace zatím nestanovují konkrétní zdravotní limity pro obsah sodíku v pitné vodě.

Pro většinu lidí zůstává hlavním zdrojem soli strava. V oblastech se zvýšenou salinitou vody však může pitná voda představovat významný doplňkový zdroj sodíku.

Řešením může být sledování kvality místních vodních zdrojů a celkové omezení příjmu soli ve stravě. Nové poznatky zároveň ukazují, že při prevenci kardiovaskulárních onemocnění bychom neměli sledovat jen své návyky, ale i prostředí, ve kterém žijeme.