V roce 1666 dostal německý jezuitský učenec Athanasius Kircher dosud nevídaný dar. Jeho český přítel, lékař, matematik a někdejší rektor Karlovy univerzity Jan Marcus Marci mu zaslal obsáhlou knihu psanou neznámým písmem. Připojil i průvodní dopis, v němž vysvětloval: „Předchozí majitel jejímu rozluštění věnoval neúnavné úsilí, a naděje se vzdal až se svou smrtí. Jeho námaha však byla marná, neboť takovéto Sfingy neposlouchají nikoho kromě svého pána. Přijměte nyní, prosím, tento skromný projev mé náklonnosti, a zkuste svým důvtipem prolomit jeho zámky.“

Ani Kircher, který bývá pro své schopnosti a všestrannost často přirovnáván k Leonardu da Vinci, však v tomto ohledu neuspěl a Voynichův rukopis čeká na svého pokořitele dodnes.

Z Prahy do Yale

Záhadná kniha vystoupila na světlo dějin v první polovině 17. století. Ačkoliv zmíněný Jan Marcus Marci uvádí, že Voynichův rukopis podle pověsti patřil císaři Rudolfu II., jeho skutečně prvním doloženým majitelem se stal pražský alchymista a sběratel starožitností Jiří Bareš (německy Georg Baresch). Ten si podle všeho s dílem psaným nesrozumitelným písmem nevěděl rady a nemalou část života strávil snahami o rozluštění textu.

Psal v této souvislosti dopisy různým evropským učencům – včetně zmíněného Kirchera – které žádal o rady a pomoc. Marně. Po jeho smrti získal knihu Marci, který ji poslal svému jezuitskému příteli, jenž vynikal znalostí řady jazyků (údajně jich uměl až 20) a mimo jiné se zabýval hieroglyfy a koptským písmem. Ani ten si však se záhadným rukopisem zřejmě neporadil a na několik dalších století záznamy o díle mizí. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že po Kircherově smrti zůstalo uloženo v knihovně jezuitské Římské koleje.

Znovu se rukopis objevil až roku 1915, překvapivě v rukou britsko-polského antikváře a starožitníka Wilfrida Voynicha. Co se s ním dělo mezi tím, není zcela jasné. Roku 1870 obsadila italská armáda Papežský stát a jezuitská knihovna byla zkonfiskována. Ještě předtím však řád dokázal velkou část cenných děl ukrýt nebo převést do jiných knihoven. V roce 1903 pak Tovaryšstvo Ježíšovo prodalo velkou část svých sbírek Vatikánu, aby se dostalo z finančních obtíží. Je jasné, že se během těchto transferů mnoho knih ztratilo nebo rozkradlo. To byl pravděpodobně i osud rukopisu, který dostal jméno podle svého nového vlastníka – Voynichův. Poté kniha vystřídala několik soukromých majitelů, až ji roku 1969 získala americká univerzita Yale, která ji opatruje dodnes.

Mnoho otazníků

A v čem je vlastně Voynichův rukopis tak výjimečný? Kniha o 240 stranách (předpokládá se, že původně jich měla 272) je psána na pergamenu, a kromě velkého množství textu psaného neznámým písmem přináší také velké množství ilustrací, různých schémat a diagramů. Na základě dostupných poznatků ji jde rozdělit do tematických bloků věnujících se bylinkářství, astronomii, kosmologii, farmakologii a biologii. Část knihy také zabírají popisy rozdělené do krátkých odrážek, které připomínají recepty.

V mnoha případech však ilustrace přinášejí více otázek než odpovědí. Rukopis například nabízí velké množství nákresů bylin, z nichž část však neodpovídá žádným známým. O jednom se obrázku se dokonce někteří badatelé domnívají, že by mohlo jít o slunečnici, která ale v té době v Evropě nebyla známá. Kniha také obsahuje řadu nákresů nahých žen koupajících se v podivných nádobách připomínajících lidské orgány, nebo zcela nesrozumitelné mapy hvězdné oblohy.

Dodnes také není zcela jasné, kdy kniha vznikla a kdo ji vytvořil. Radiokarbonová metoda umožnila určit stáří pergamenu zhruba do počátku 15. století (pravděpodobně mezi lety 1404 až 1438). Také stylistická analýza poukazuje na původ knihy v období renesance. Výzkumníci poukázali na značné opotřebení jednotlivých stran, což svědčí o tom, že bylo rukopisem svého času pravidelně listováno.

Sám Jan Marcus Marci zmiňuje jako možného autora anglického filozofa a teologa Rogera Bacona, ten však zemřel již na konci 13. století stejně jako další dříve uvažovaný středověký učenec Albert Veliký. Část pozdějších badatelů připisovala autorství některému z významných alchymistů, jako byl Edward Kelly nebo John Dee, kteří byli ve styku s Rudolfem II. V neposlední řadě pak zazněl názor, že knihu napsal sám Voynich a jde tak o novodobý padělek. 

Moderní výzkum však všechny tyto teorie vyvrací. Je třeba hledat v období renesance a dnes se jako možný autor uvádí třeba italský lékař a inženýr Giovanni Fontana, který svá díla doplňoval ilustracemi podobnými těm v rukopise. Český záhadolog Arnošt Vašíček zase uvádí jméno Angela z Florencie, dvorního lékárníka Karla IV. a jeho syna Václava IV. 

Neznámé písmo i jazyk

Hlavním problémem, jímž si badatelé lámou hlavy již od 17. století, ale zůstává samotný text. Ten tvoří na 170 000 znaků, které jde hypoteticky rozdělit do asi 35 000 slov (což už je samo o sobě problematické, není-li znám význam znaků). Celkem se přitom podařilo identifikovat 19 až 28 unikátních znaků, které se však nepodobají žádnému známému písmu. Zdá se přitom, že text se řídí určitými pravopisnými zákony – je psán zleva doprava, znaky se pravidelně opakují, některé velmi často (mohlo by tak jít o samohlásky), jiné se zase nacházejí pouze na začátcích či koncích slov. Pravidelně se také objevují některá „klíčová slova“ či sekvence slov.

Rukopisná analýza potom prokázala, že na textu pracovalo více písařů. Tyto skutečnosti přivedly část vědců k hypotéze, že Voynichův rukopis je psán skutečně existujícím jazykem, který se řídí jistými pevně danými zákonitostmi. Různí badatelé potom již přes sto let spekulují, o jakou řeč by mohlo jít. A možností je velké množství – zatímco někteří jazykovědci se domnívají, že jde o indoevropský jazyk, jiní tvrdí, že text má svou strukturou blíže k čínštině, či dokonce aztéckému jazyku nahuatl. Pravidelně se také objevují názory, že může jít o uměle vytvořenou řeč.

Již ve 20. letech se potom objevily teorie, později podpoření například analýzou americké tajné služby NSA, které tvrdí, že se nejedná o jazyk, nýbrž šifru. Text sám o sobě tak údajně žádný smysl nedává, a pro jeho rozluštění je třeba znát tajný kód. Také tato hypotéza má řadu zastánců, kteří tvrdí, že může jednat například o zašifrovanou hebrejštinu. Stačí jen odhalit, které znaky je třeba číst a které vynechat.

Už od samého počátku se také spekuluje o tom, že text ve skutečnosti žádný smysl nemá a má pouze imitovat skutečné jazyky. Část moderních studií se snaží dokázat, že údajná struktura vět vznikla pouze autocitacemi – tedy opisováním již použitých slov a spojení v dalších částech knihy. Proč by ale někdo něco takového vytvořil?

Podvrh pro císaře?

Otázka úzce souvisí se samotným účelem, který samotné sepsání knihy mohlo mít. Jan Marci ve svém dopise Kircherovi poznamenal: „Doktor Raphael, učitel českého jazyka císaře a českého krále Ferdinanda III., mi sdělil, že tato kniha patřila císaři Rudolfovi. Tomu, kdo mu ji přinesl, daroval císař 600 dukátů.“ A podobnou transakci (byť bez specifikace, o jakou knihu šlo) se skutečně podařilo v císařských záznamech dohledat.

Rudolf II. proslul svou láskou k nejrůznějším ezoterickým artefaktům a také ochotou za ně štědře platit, což k jeho dvoru lákalo různé šarlatány a podvodníky, včetně zmíněného Johna Dee či Edwarda Kelleyho. I proto se již od začátku 20. století část vědců domnívá, že rukopis je jednoduše podvrh určený ke zpeněžení.

Původním zákazníkem přitom vůbec nemusel být Rudolf II. Medievalista Sergio Toresella například tvrdí, že kniha připomíná alchymistický herbář, jaké středověcí a novověcí podvodníci používali, aby budili u svých klientů dojem odbornosti. Objevila se dokonce hypotéza spojená s osobou zmíněného jezuity Athanasia Kirchera – ten se chlubil, že dokáže rozluštit egyptské hieroglyfy (což nebyla pravda) a svým přehnaným sebevědomím dráždil jiné evropské učence. Ti mu podle legend několikrát poslali různé smyšlené texty k rozluštění, aby jej napálili a zesměšnili. Že by ale kvůli tomu vznikla takto rozsáhlá kniha, se nezdá příliš pravděpodobné.

Dalších teorií potom existuje cela řada. Dvojice badatelů Arthur Tucker a Rexford Talbert například přišla v roce 2013 s tvrzením, že rostliny zobrazené v rukopise představují faunu vyskytující se ve španělských kolo­niích – především ve střední a jižní Americe – na počátku 16. století. Český badatel Ladislav Hoskovec zase tvrdí, že může jít o jeden ze soupisů „zakázaných rostlin“ pozdního středověku využívaných různými věštci a čaroději. Stále tak platí, že Voynichův rukopis představuje jednu z nejzáhadnějších knih dějin a motá hlavy odborníkům i laické veřejnosti. 

Psi provázejí člověka už desítky tisíc let. Za tu dobu se z nich nestali jen pomocníci nebo věrní společníci, ale i mistři v porozumění lidskému světu. Jejich sociální inteligence patří v živočišné říši k těm nejvyspělejším. Přesto ale platí, že ne všichni psi jsou „stejně chytří“ – rozdíly mezi plemeny i jednotlivci jsou překvapivě výrazné.

Kolik slovíček znáš

Zatímco některá plemena, jako buldoci nebo afghánští chrti, bývají spíš samostatná a méně ochotná spolupracovat, jiná – typicky border kolie nebo pudlové – dokážou vynikat v učení i komunikaci. U výjimečně nadaných jedinců vědci zaznamenali schopnost naučit se stovky slov. Nejde přitom jen o základní povely typu „sedni“ nebo „lehni“. Tito psi postupně chápou i složitější jazykové konstrukce a dokážou spojovat slova s konkrétními předměty či činnostmi.

Výzkum z roku 2022, který sledoval 165 dospělých psů, ukázal, že průměrný pes rozumí zhruba 89 slovům. Rozptyl byl ale obrovský – od pouhých 15 až po více než 200 slov. A to zřejmě není konečná hranice.

Legendou psí inteligence je border kolie jménem Chaser. Po několika letech intenzivního tréninku dokázala rozpoznat 1 022 různých objektů podle jména. Navíc chápala i kombinace pokynů a obecnější kategorie – například rozdíly mezi typy hraček. Její výkon naznačuje, že psí mozek má mnohem větší „jazykový potenciál“, než jsme si dlouho mysleli.

Učenliví špiclové

Ještě dál posunula naše porozumění psího vnímání nová studie z Maďarska. Vědci z univerzity Eötvös Loránd ukázali, že někteří psi se dokážou učit slova pouhým poslechem lidské konverzace – aniž by byli přímo zapojeni do výuky.

Experiment byl jednoduchý a elegantní. Majitelé si povídali s jinou osobou a během rozhovoru zmínili názvy dvou nových hraček. Pes nebyl osloven a ani hračky neviděl. Později měl v jiné místnosti mezi více předměty najít jednu z těchto novinek.

Ukázalo se, že psi byli při výběru stejně úspěšní, jako kdyby jim byly hračky předem ukázány. Někteří reagovali okamžitě a s jistotou – jako by přesně věděli, co hledají.

Z pohledu psychologie jde o mimořádný výkon. Pes musí zachytit slovo v konverzaci, „vytáhnout“ ho z proudu řeči a správně ho přiřadit ke konkrétnímu objektu. Podle vědců jde o schopnost srovnatelnou s úrovní zhruba osmnáctiměsíčního dítěte. Podobné dovednosti známe i u jiných inteligentních zvířat, například u lidoopů nebo papoušků. Nová zjištění ale ukazují, že i psi – alespoň ti nejbystřejší – zvládají osvojování slov bez přímého tréninku.

Je však důležité dodat, že zkoumaní jedinci patřili mezi výjimečně nadané psy. Nelze tedy předpokládat, že stejnou schopnost má každý domácí mazlíček.

Jaká slova psi nejčastěji znají?

Psí slovník se obvykle točí kolem každodenního života – a hlavně kolem věcí, které mají pozitivní význam. Nejčastěji jde o:

• povely: „sedni“, „lehni“, „zůstaň“, „aport“, „místo“
• předměty: „míček“, „hračka“, „obojek“
• jména lidí a zvířat v okolí
• slova spojená s jídlem: „večeře“, „pamlsek“, „kostička“
• sociální fráze: „hodný pejsek“, „mám tě rád“

Zajímavé je, že psi zřejmě nereagují jen na tón hlasu, jak se dříve myslelo. Stále více důkazů naznačuje, že rozlišují i samotný význam slov.

Na otázku, proč se psi v učení slov tak liší, zatím věda nemá jasnou odpověď. Pravděpodobně jde o kombinaci více faktorů: genetických predispozic, prostředí a intenzity kontaktu s lidmi. Jedno je ale jisté – čím víc času a pozornosti váš čtyřnohý parťák dostane, tím víc a lépe se jeho schopnosti rozvíjejí. 

Deprese patří mezi nejrozšířenější duševní onemocnění současnosti – podle odhadů jí trpí zhruba 5 % světové populace. Nejde přitom jen o „špatnou náladu“, ale o komplexní stav zahrnující dlouhodobý smutek, ztrátu zájmu o běžné aktivity, poruchy spánku i změny chuti k jídlu.

Moderní medicína nabízí řadu způsobů léčby, od antidepresiv, například SSRI cílících na serotonin (Prozac, Zoloft, Seropram a další), nebo SNRI působících na serotonin a noradrenalin (Venlafaxin, Duloxetin, Milnacipran a další) až po psychoterapii. Přesto část pacientů na tyto přístupy nereaguje – a právě pro ně se hledají nové možnosti.

Psychedelika na scéně

Jedním z nejdiskutovanějších směrů posledních let je využití psychedelik. Do popředí zájmu se dostává zejména psilocybin, přírodní sloučenina obsažená v některých druzích hub. První výzkumy naznačují, že by tato látka mohla pomoci zmírnit příznaky deprese – a to i u pacientů, u nichž selhaly tradiční metody léčby.

Tým vědců z několika evropských a amerických institucí se rozhodl podívat na dostupná data systematicky. Analyzovali celkem 15 klinických studií, ve kterých byli pacienti s depresí náhodně rozděleni do skupin – jedna dostávala psilocybin, druhá standardní léčbu, placebo nebo velmi nízkou dávku psilocybinu.

Celkově studie zahrnovaly 801 účastníků, přičemž pro podrobnější statistickou analýzu bylo využito 12 studií s 585 lidmi. Výsledky byly poměrně přesvědčivé: psilocybin vykazoval výraznější snížení depresivních symptomů než srovnávací léčba či placebo.

Navzdory slibným závěrům upozorňují autoři na důležitá omezení. Především šlo o relativně malé vzorky pacientů, což snižuje spolehlivost závěrů. Studie se také lišily v metodice, dávkování i způsobu terapeutického vedení, což komplikuje přímé srovnání výsledků. Z těchto důvodů vědci zdůrazňují nutnost větších a metodologicky přísnějších klinických studií, které by mohly potvrdit účinnost i bezpečnost této léčby.

Směr budoucí psychiatrie?

Oblast terapie s psychoaktivními látkami se vyvíjí mimořádně rychle. Jen v roce 2025 byly publikovány čtyři nové studie zaměřené na psilocybin a další se očekávají. Aby bylo možné držet krok s tempem nových zjištění, vznikají tzv. „živé přehledy“ – průběžně aktualizované analýzy, které reflektují nejnovější data.

Součástí tohoto úsilí je i projekt SYPRES, jenž vytváří otevřenou databázi výzkumů psychedelik. Ta obsahuje nejen výsledky studií, ale i metodologické detaily či programový kód, což umožňuje lepší sdílení poznatků mezi vědci.

Psilocybin tak představuje jeden z nejzajímavějších kandidátů na novou generaci antidepresiv. Přestože zatím nelze mluvit o standardní léčbě, dosavadní výsledky naznačují, že by psychedelika mohla v budoucnu sehrát významnou roli – zejména u pacientů, kterým současné metody nepomáhají.

Rychlé rádiové záblesky (fast radio bursts, FRB) patří k největším záhadám moderní astronomie. Jde o extrémně krátké, jen milisekundy trvající, ale přitom neuvěřitelně energetické záblesky rádiového záření přicházející z velmi vzdálených koutů vesmíru. Navzdory ohromnému úsilí mnoha odborníky zůstává jejich skutečná povaha stále záhadou. Ve hře je celá řada vysvětlení, od synchrotronového záření mladých magnetarů v pozůstatcích supernov až projevy hrotů kosmických strun.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Thomas C. Abbott z kanadské McGillovy univerzity, s využitím radioteleskopu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment (CHIME) po delší dobu sledoval velmi aktivní zdroj opakujících se rychlých rádiových záblesků označovaný jako FRB 20220912A.

Na hranici současných modelů

Už první pozorování ukázala, že nejde o běžný FRB: jde o tzv. „opakující se“ zdroj, který vysílá záblesky opakovaně – a navíc v extrémním tempu. V některých případech bylo zaznamenáno až 390 záblesků za hodinu. Takto vysoká aktivita už začíná být problémem pro některé teoretické modely, zejména ty, které předpokládají magnetary jako zdroj – protože celková vyzářená energie je na hranici toho, co tyto objekty zvládnou vysvětlit.

Aby vědci získali detailnější data, použili speciální režim radioteleskopu nazývaný CHIME/Pulsar. Ten umožňuje sledovat zdroj s vysokým časovým rozlišením a zároveň eliminovat některé systematické chyby běžného pozorování. Na rozdíl od standardního režimu dokáže CHIME/Pulsar „zaměřit“ zdroj pomocí digitálně vytvářených paprsků a sledovat ho kontinuálně při jeho pohybu po obloze. Navíc zaznamenává data s extrémní přesností – až na úrovni desítek mikrosekund – což je ideální pro zachycení velmi krátkých rádiových záblesků.

Během zhruba 200 hodin pozorování se podařilo zaznamenat celkem 828 záblesků. To odpovídá průměrné frekvenci asi 4 záblesky za hodinu, ale realita je mnohem dynamičtější. Zdroj totiž záblesky nevysílá rovnoměrně. V prvních deseti týdnech pozorování byl výrazně aktivnější, zatímco později jeho aktivita klesla. Navíc se ukázalo, že časové rozestupy mezi jednotlivými záblesky mají tzv. bimodální rozdělení – tedy že existují dvě typické „rychlosti“ výskytu. V některých dnech dochází k náhlým „erupcím“ aktivity, kdy počet záblesků výrazně převyšuje průměr.

Energetická záhada

Jedním z klíčových výsledků studie je zjištění, že tzv. disperzní míra (ukazatel množství materiálu mezi námi a zdrojem) u tohoto FRB postupně roste – a to lineárně rychlostí 1,4 pc/cm³ za rok. To naznačuje, že se prostředí kolem zdroje mění, například vlivem rozpínající se mlhoviny nebo pohybu v hustém prostředí.

Zároveň ale tzv. rotační míra – která by odrážela vliv magnetického pole v okolí – zůstává téměř nulová. To je neobvyklé, protože u jiných aktivních FRB bývá výrazná. Tento kontrast naznačuje, že FRB 20220912A se nachází v unikátním prostředí, které se liší od dosud studovaných případů.

Celková energie vyzářená tímto zdrojem je ohromující: minimálně 10 septilionů ergů (tj. číslo s 43 nulami). Takové množství energie představuje pro teoretické modely velkou výzvu.

Autoři studie naznačují, že by to mohly vysvětlit extrémní varianty magnetarů – například s velmi silným dipólovým magnetickým polem, složitou strukturou pole na povrchu nebo extrémně silným polem uvnitř hvězdy. Pokud je zdrojem skutečně magnetar, musí jít o velmi neobvyklý exemplář.

Bláznivá zrychlená slova

• David Seville | Witch Doctor | 1958

Rozverná, dodnes oblíbená a často znovu nahrávaná píseň o pánovi, který jde k šamanovi, protože ho trápí láska, otevřela celému světu možnosti manipulace se zvukem. Ross Bagdasarian, Američan s arménskými kořeny, se nejdřív etabloval jako úspěšný skladatel – na některých písních dokonce spolupracoval se svým bratrancem, podstatně známějším spisovatelem Williamem Saroyanem. Poté si zvolil srozumitelnější pseudonym David Seville a žebříčky se pokusil dobýt v době, kdy už mu táhlo na čtyřicet.

Koupil si proto speciální magnetofon, musel však sáhnout hluboko do rodinných úspor: Přehrávač ho totiž vyšel na 200 dolarů, což v polovině minulého století znamenalo malé jmění. Seville si skladbu Witch Doctor představoval jako rozhovor vypravěče se šamanem, s tím že on sám nazpívá oba, ale díky moderní technice si změní témbr. Šamanský part proto nahrával na poloviční rychlost, a když jej pak pustil normálně, získal komicky kvičivý hlas, pronášející nesmyslná slova jako „ú, í, u-a-á, ting teng, wala wala bing beng“. S nahráváním nakonec experimentoval dva měsíce.

Úspěch se každopádně dostavil okamžitě, protože netradiční skladbu podpořil také vtipný videoklip, který pro změnu využil možnosti kamery – a zachránil společnost Liberty Records před krachem. Seville pak pisklavé hlasy využil znovu, když vdechl život fiktivní kapele kreslených veverek s názvem Alvin a Chipmunkové.

U nás skladbu Witch Doctor, počeštěnou jako Zázračný doktor, nazpívala herečka Aťka Janoušková, které ovšem s vysokým hláskem nemusela pomáhat žádná technika. V tuzemské verzi nejde „pán z Kentucky“ za doktorem kvůli lásce, nýbrž proto, „že má nervy na cucky“. Pomohou mu však tatáž nesmyslná slova lékaře. 

Pro ženu, nebo pro holčičku?

• Gilbert O’Sullivan | Clair | 1972

V pomalé baladě s houslovým podkladem vyznává Gilbert O’Sullivan lásku jisté Clair, po níž je píseň pojmenována: Prý jí podlehl a kdykoliv ji opouští, trhá mu to srdce. Zároveň opakovaně dodává, že by si ji chtěl vzít. Pojala by však ona za muže jeho? Zdánlivě nejde o nic neobvyklého, jenže bližší poslech odhalí v textu cosi záludného.

Interpret totiž zpívá o tom, že chodí Clair hlídat – jinými slovy titulní hrdinka není žena, ale malá holčička, konkrétně tříletá dcera O’Sullivanova manažera. Ve skladbě zaznívá dětský smích a z jejího celkového ladění lze získat dojem, že má „strýček“ holčičku rád, jako by byla jeho vlastní dcerou. Ona pak mimo jiné škádlivě vykřikuje, že si ho jednou vezme. S nevinnou interpretací ovšem příliš nesouzní relativně silná prohlášení v úvodu, která působí jako vyznání lásky. A pak také slova: „Je mi jedno, co říkají ostatní, pro mě jsi víc než jen dítě!“ 

Únosce, možná i vrah

• Falco | Jeanny | 1985

Skladba Jeanny vzbudila ve své době takový rozruch, že ji některé západoněmecké televizní a rozhlasové stanice z etických důvodů odmítaly vysílat. Po jejím bojkotu volaly i mnohé feministické organizace. Ve východním Německu ji v rádiu nehráli vůbec a pouštět se nesměla ani v klubech. Rakouský zpěvák Johann Hölzel, vystupující pod pseudonymem Falco, ji složil spolu s holandskými hitmakery Robem a Ferdim Bollandovými. Ferdi se svěřil, že jej ke skladbě pojednávající o zmizelé 19leté dívce inspirovaly obrázky ztracených dětí, které vídal ve Spojených státech na krabicích mléka. Prohlašoval přitom, že mělo jít o „protest song“ na podporu žen, nikoliv o píseň glorifikující jejich zneužívání.

V mixu angličtiny a němčiny, typickém pro Falcovy písně, slyšíme jednak slova refrénu nabádající Jeanny, „aby přestala žít ve svých snech“, že „život není tím, čím se zdá“ a že je tu „někdo, kdo ji potřebuje“. Z dalších slok však vyplývá, že je vypravěč dívkou posedlý a unesl ji. Zároveň ji ujišťuje, že je nikdo nenajde a že už navždy budou spolu.

Videoklip pak zachází ještě dál: Falco jako protagonista v něm nese v náručí zřejmě mrtvou dívku, kterou podle všeho zavraždil, a své pobídky už tedy směruje k bezvládnému tělu. Falco děsivý text bránil tvrzením, že je hrdina stalker a celý příběh se odehrává jen v jeho myšlenkách. 

To, komu vlastně svatební oznámení pošleme (a komu ostentativně ne), vypovídá hodně o nás samých. V zásadě jde ale jen o modifikovanou variantu trojkolových ohlášek, jejichž praxi roku 1213 stvrdil bulou papež Inocenc III. 

Proč by někoho ve farnosti, vsi, nebo v celém kraji mělo vůbec zajímat, že se budete vdávat či ženit? Důvod byl velmi praktický: každý si mohl sáhnout do svědomí a zavčasu sňatku zabránit. Třeba proto, že ženich a nevěsta mohli být bratr a sestra. Právě potlačení incestních tendencí a příbuzenského křížení nejrůznějších nemanželských levobočků mělo zabránit možné genetické katastrofě. Ohlášky měly také v dostatečném předstihu připravit terén a urovnat případné letité rodinné spory tak, aby samotná svatba už probíhala co nejpoklidněji. 

Loučení se svobodou

Zvyk, který má své kořeny v přechodových rituálech, se poprvé uchytil v antice. Průkopníci „zapíjení“ svobody byli pravděpodobně Sparťané, kteří si až do rána při pohárech vína nastávajícího ženicha dobírali. Ten pil většinou „nealko“, nebo svůj nápoj hojně ředil vodou. Proč? Už následující večer se od něj očekával výkon, o kterém měl pramalé tušení a nesouvislé narážky starších mužů většinou nechápal.

Umírněnou variantou spartského předsvatebního veselí byla třeba francouzská as l'enterrement de vie de garçon, tedy pohřbívání chlapce. To ženy si, v kruhu kamarádek či sester, dopřávaly vonné koupele se zpěvy. Třeba v oslím mléce, když na to měly. Obecně mělo loučení dívek se svobodou tklivý charakter, sňatek byl obvykle i jejich odchodem od rodinného krbu do zcela nového prostředí. 

Kde je nevěsta?

Únos nevěsty se dříve odbýval bez veškeré romantiky: šlo čistě o způsob, jak si pojistit ruku oné vyvolené. Pokud se totiž někomu podařilo unést svobodnou dívku ideálně z lepší rodiny a únosce s ní strávil (klidně ve vší počestnosti) noc nebo pár hodin o samotě, dotyčná prudce klesla v ceně. Další potenciální ženichové často ztratili zájem – právě kvůli důvodnému podezření, že už to s její počestností nevypadá dobře.

Legendární únos Sabinek v Římě nebo výpad Přemyslovce Břetislava a odvedení Jitky spadá přesně do takové kategorie. Žena se po únosu stane zbožím s rychle postupující dobou spotřeby a je třeba ji provdat co nejdříve. Klidně i do nerovného či nepříhodného sňatku s jejím „únoscem“. Dnes je to jen společenská hra, kde ženichovi hrozí nanejvýš velká útrata, pokud se s hledáním nevěsty opozdí. Po staletí to ale bylo bráno smrtelně vážně.

Svědek ženicha

Ne nadarmo se jim v Anglii přezdívá best man, nejlepší muž. Dnes je úkol svědka ženicha deklasován na pořádání rozlučky, hlídání prstenu a jeho transport k oltáři. Jenže dřív to byl best man, kdo asistoval při únosu. Prostě dokonalý a důvěryhodný parťák pro krajně riskantní podnik. To on měl být schopen třeba zatarasit vlastním tělem dveře kostela a svádět souboje s bratry nevěsty.

Mimochodem, i proto stojí žena při obřadu po levici svého nastávajícího. Ten totiž potřebuje pravou ruku volnou, kdyby musel tasit meč. Jak asi tušíte, stát se může ledacos a své rozhodné „ano“ třeba ženich už říct nestačí. Co pak s nevěstou? Pořád je tu best man, který to tak všechno trochu spískal. Rázem musí zastat ženicha, aby bylo spravedlnosti a pořádku učiněno zadost.

Hra na schovávanou

Samozřejmě, že v průběhu časů se stala svatba poněkud civilizovanějším obřadem. Výrazně k tomu přispělo svolení rodičů nevěsty, zvláště pak jejího otce. Pořád ale bylo zapotřebí zajistit, aby smluvenou „obchodní dohodu“ mezi nastávajícím ženichem a budoucím tchánem nenarušil (třeba zrovna únosem) nikdo zvenčí. 

A právě tady, někdy kolem 14. století, vzniká v anglosaských zemích tradice družiček: dívek podobně nastrojených jako nevěsta, které ji doprovází k oltáři. V zásadě jsou jen podstrčenou návnadou, po které má případný narušitel svatby skočit, než se ženich zhotoví k obraně. Odtud také pochází na východě tradiční „maškara“, kterou ženichovi někdy před svatbou nabízejí.

Okroužkovat 

Prstýnek? Pravda, přišli s ním už staří Egypťané, ale že by mělo jít o zlaté a stříbrné kousky posázené drahými kameny, to se ujalo až později. Původně jej ženich předával otci nevěsty, coby kapitál do zástavy. Byla to jen finanční transakce, musel ukázat, že na to má. Uznalý tchán pak obvykle prsten ponechal nevěstě, aby měla v novém životě něco do začátku.

Oficiální předání zásnubního prstenu přímo své nastávající poprvé učinil Jindřich VIII. Jeho nevěstě tehdy byly dva roky. Za zásnubními prsteny s diamanty pak stojí až reklamní kampaň společnosti De Beers, nastartovaná ve třicátých letech minulého století. To aby se každá žena mohla jednou za život cítit jako princezna. Reklamy zdůrazňovaly také to, že „diamanty pochází ze zrození hvězd a jsou na věčnost“, což bylo velmi chytré motto.

Kousíček z nevěsty

Svatební kytice byla starořeckým ochranným talismanem, který měl ženu vstupující na neprobádanou půdu chránit před zlými silami. Velké květy se užívaly zřídka, spíše šlo o byliny a křoviny s magickým účinkem. Výběr? Podle místních zvyků. Například na západě triumfoval břečťan, na jihu česnek, ve starém Římě vavřín.

Odhazování kytic do davu přišlo do módy relativně nedávno, až ve 14. století. Bylo totiž zvykem, že si svatebčané pro štěstí utrhli kus šatů nevěsty, takže toho na ní moc nezůstalo. Bitku o „něco z nevěsty“ tak nahradila zahozená kytice – novomanželka už žádný talisman nepotřebuje, protože své štěstí přece našla. 

Společnost SpaceX se konečně dočkala kontraktu na konkrétní misi směřující k Marsu. V roce 2028 by měla její raketa Falcon Heavy vynést evropský rover Rosalind Franklin, který má na rudé planetě pátrat po stopách života.

Pro Elona Muska jde o symbolický milník. Už při založení SpaceX v roce 2002 mluvil o kolonizaci Marsu jako o hlavním cíli lidstva. Firma se ale dosud na žádné misi k Marsu přímo nepodílela ani pro ni nezískala zakázku. To se nyní mění díky spolupráci s NASA a Evropskou vesmírnou agenturou.

Příběh plný zvratů

Rover Rosalind Franklin (pojmenovaný po britské vědkyni a průkopnici výzkumu DNA Rosalind Elsie Franklinové) je součástí programu ExoMars, který vznikl před zhruba 15 lety. Původně šlo o společný projekt ESA a NASA, zahrnující dvě mise: orbitální sondu a samotný rover.

NASA z programu v roce 2012 odstoupila kvůli rozpočtovým škrtům a ESA tak musela hledat náhradního partnera. Místo Spojených států tak zaujalo v ambiciózní misi Rusko.

Během první části zahájené v roce 2016 byla dopravena na oběžnou dráhu Marsu atmosférická sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která následně vypustila k povrchu evropský demonstrativní modul Schiaparelli. Z této části mise se zdařila jen její první část – modul Schiaparelli nezvládl přistání a po nárazu do povrchu rudé planety havaroval.

Druhá část mise počítala s ruským přistávacím a povrchovým modulem Kazačok a vůbec prvním evropským planetárním roverem. Misi ale zkomplikovaly technické potíže s padáky, zpoždění kvůli pandemii COVID-19 a nakonec i zásadní geopolitický zlom. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 Evropa spolupráci s ruskou stranou ukončila.

Návrat NASA a nový plán

Záchrana přišla ze strany NASA. V roce 2024 byla uzavřena nová dohoda, která stanovila nové role obou agentur. NASA zajistí: komerční raketu pro start, část přistávacího systému, topné jednotky chránící rover před extrémním chladem na Marsu a špičkové vědecké vybavení, včetně hmotnostního spektrometru pro analýzu organických molekul.

Spektrometr je přitom klíčovou součástí celé mise, neboť právě tento přístroj má v marsovské oblasti Oxia Planum pátrat po stavebních kamenech života.

Nosnou raketou mise bude Falcon Heavy společnosti SpaceX, která patří mezi nejsilnější dnes používané nosiče. Skládá se ze tří propojených prvních stupňů rakety Falcon 9 a je navržena tak, aby byly všechny tyto stupně znovupoužitelné.

Falcon Heavy poprvé odstartovala v roce 2018 a má za sebou sérii úspěšných misí. Naposledy letěla v roce 2024, kdy vynesla sondu Europa Clipper. Její spolehlivost z ní dělá ideální volbu pro náročnou meziplanetární misi a pro Elona Muska jde o splnění dílčího snu – plnohodnotné účasti na marsovské misi.

Na první pohled nenápadná vrstva horniny z Jižní Koreje ukrývala dramatický příběh starý více než 106 milionů let. Paleontologové na ní objevili soustavu fosilizovaných stop, které zachycují krátké, ale intenzivní setkání dvou dávno vyhynulých tvorů.

Pronásledování zachycené v kameni

Stopy naznačují, že menší živočich se zpočátku pohyboval klidným krokem, než náhle změnil směr a dal se na útěk. Důvod tohoto náhlého manévru je podle vědců zřejmý: v těsném závěsu se totiž objevují stopy velkého létajícího plaza, který se po zemi pohyboval překvapivě svižně a zřejmě sledoval svou kořist.

Stopy ukazují, že větší predátor se přibližoval šikmo a následně pokračoval stejným směrem jako menší tvor. Další cesta stop mizí, takže přesný konec příběhu zůstává neznámý. Přesto je ale podle vědců pravděpodobné, že na menšího živočicha nejspíš nečekal šťastný konec.

Samotná kombinace stop sice není přímým důkazem predace, ale souhra několika faktorů – změna směru a rychlosti kořisti, blízkost stop i jejich orientace – silně naznačuje interakci typu lovec–kořist.

Lovec a jeho kořist

Tím, kdo po sobě zanechal větší stopy, byl ptakoještěr (pterosaurus) – létající plaz, který dominoval obloze v době dinosaurů. Detailní analýza však ukázala, že neodpovídá žádnému dosud známému druhu.

Vědci jej proto považují za nový rod a druh s názvem Jinjuichnus procerus. Jméno odkazuje na jihokorejský region Čindžu (Jinju), kde byl nález učiněn, a na slovo „ichnus“, tedy „stopa“. Druhové označení „procerus“ znamená „protáhlý“ a připomíná neobvykle dlouhé prsty, které se otiskly do dávného sedimentu.

Identita menšího tvora je méně jasná. Podle tvaru stop mohlo jít o malého obratlovce – například mloka, ještěra nebo mladého krokodýla. Ať už to ale byl kdokoli, jeho náhlý přechod z klidné chůze do běhu naznačuje, že si byl blížícího se nebezpečí dobře vědom.

Ptakoještěři jako suchozemští lovci

Představa létajícího plaza lovícího na zemi může na první pohled působit překvapivě, ale dobře zapadá do současných vědeckých poznatků. Mnozí ptakoještěři totiž trávili část času na zemi, kde se pohybovali po čtyřech končetinách – podobně jako dnešní velcí primáti.

Tuto strategii vědci označují jako „pozemní stalking“: tiché sledování a lov kořisti na souši. Ptakoještěři tak mohli lovit široké spektrum živočichů – od ještěrů a malých savců až po mláďata dinosaurů. V tehdejším křídovém ekosystému zaujímali roli podobnou dnešním čápům.

Analýza stop naznačuje, že Jinjuichnus procerus se pohyboval rychlostí zhruba 2,9 km/h. To sice není sprint, ale na zvíře primárně uzpůsobené k letu jde o poměrně svižné tempo. Zároveň to potvrzuje, že ptakoještěři nebyli na zemi úplně nemotorní – naopak mohli být efektivními a relativně rychlými lovci.

Způsob pohybu i tvar stop navíc ukazují, že tento ptakoještěr patřil mezi tzv. neoazhdarchiany – pokročilé ptakoještěry z okruhu azhdarchoidů, u nichž se dlouhodobě lov na souši předpokládá.

Objev z jihokorejské oblasti Čindžu ukazuje, jak cenné informace mohou fosilizované stopy poskytovat. Nezachycují jen podobu dávných tvorů, ale i jejich chování – okamžiky života, které by jinak navždy zmizely. V tomto případě jde o vzácný záznam z pravěku: krátkou scénu lovu, která se odehrála před více než sto miliony let a zachovala se až do dnešních dnů.

Po druhé světové válce chtěla švédská armáda nahradit své varianty kulometů BAR (Kg m/1921) v ráži 6,5 × 55 mm, které používala od 20. let, modelem s kovovým pásem namísto zásobníků. Továrna FFV-Carl Gustaf se pokusila navrhnout derivát, ten ale neprošel vojenskými zkouškami. Z toho důvodu armáda oslovila zbrojovku FN Herstal a belgičtí konstruktéři přišli s nápadem převrátit stávající závěr vzhůru nohama a spojit jej s osvědčeným podavačem z německého MG 42. 

Hitlerova pila jako vzor?

Vznikl tak pěchotní vzor, označovaný jako MAG Model 60-20. Šlo o vzduchem chlazený desetikilový univerzální kulomet v ráži 7,62 × 51 mm NATO, střílející z otevřeného závěru. V Herstalu spojili řadu osvědčených konstrukčních koncepcí, například uzamykací mechanismus automatické pušky Browning M1918, kterou FN vyráběla v licenci s některými úpravami, a z „Hitlerovy pily“ nejen podávání, ale i spoušťový mechanismus. Výslednou zbraň nepřevzalo do výzbroje jen objednávající Švédsko, ale též Izrael či Indie, licenčně jej začaly vyrábět Anglie a USA a dnes ho užívá dalších 75 zemí. 

Nastavitelná kadence

Zbraň se nabíjí z levé strany z otevřených kovových muničních pásů a dá se volit mezi americkým rozpadajícím se modelem M13 nebo německým pevným DM1, jehož 50ranné sekce lze spojovat. Podávací mechanismus se však musí pro různý vzor pásu zvlášť přenastavit. Automat disponuje mechanickými mířidly s rozsahem 200–800 m. Pozdější série magu dostaly kolejnici jako montážní platformu pro příslušenství – optické zaměřovače a zařízení pro noční vidění.

Pěchotní verze je vybavena dvojnožkou, v případě potřeby stabilní a přesné palby na dlouhou vzdálenost je k dispozici lafeta FN 360° s možností nastavení elevace. U zbraně lze podle potřeby upravovat množství plynu odvedeného z hlavně regulátorem, čímž se mění kadence. Při přehřátí za dlouhé palby se dá hlaveň rychle uvolnit otočením nosné rukojeti o 90°.

Pestrá paleta vylepšení

Varianta pro obrněná vozidla postrádá pažbu, dvojnožku, pistolovou rukojeť, prachový kryt vyhazovače a držák na optické zaměřovače. Mag získal však nový uzavřený regulátor plynu. Kvůli příjemnější obsluze lze kulomet vybavit také prodlouženým táhlem nabíjecí rukojeti, nebo specializovanou elektricky ovládanou spouští.

Třetí základní verzi představuje úprava pro letectvo, která výhradně využívá rozpadavé pásy M13. V této konfiguraci zbraně obvykle postrádají standardní mechanická mířidla a jsou obvykle vybaveny elektricky ovládanými spouštěmi. 

Neandertálci se možná vyvíjeli úplně jinak než moderní lidé. Zatímco děti druhu Homo sapiens rostou relativně pozvolna a dlouho zůstávají závislé na péči okolí, neandertálci podle nové studie, publikované v odborném časopisu Current Biology, mohli dosahovat fyzické i mozkové zralosti mnohem dříve.

Už v raném věku byl jejich vývoj zřetelně odlišný, což nejspíš souviselo s biologickými či genetickými faktory, nikoli jen s prostředím.

Vzácný nález z izraelské jeskyně

Klíčem k těmto zjištěním se stal výjimečný objev z roku 1992: kostra neandertálského kojence známá jako Amud 7, nalezená v jeskyni Amud Cave na severu Izraele. Tento jedinec, starý zhruba 6 až 14 měsíců, patří k nejlépe zachovaným kostrám neandertálských dětí.

Vědci analyzovali více než stovku kosterních fragmentů, včetně končetin, obratlů, pánve, lebky a zubů. Díky tomu získali unikátní pohled na raný vývoj neandertálců, který byl dosud zahalen velkou nejistotou.

Zuby versus kosti

Při analýze narazili badatelé na zajímavý rozpor. Věk dítěte určený podle vývoje zubní skloviny odpovídal přibližně šesti měsícům. Naproti tomu velikost a vývoj dlouhých kostí naznačovaly věk mezi 12 a 14 měsíci – pokud bychom je srovnávali s dnešními lidmi.

To znamená, že půlroční neandertálské dítě mohlo být velikostně srovnatelné s více než ročním dítětem moderního člověka. Podobný vzorec se objevil i u dalších známých neandertálských kojenců. Zajímavé přitom je, že pokud jde o tělesnou výšku, i přes rychlejší start do života neandertálci v dospělosti moderní lidi nepřerůstali.

Evoluce v chladu

K čemu mohl být zrychlený růst dobrý? Jedním z hlavních vysvětlení je adaptace na chladné klima, ve kterém neandertálci žili. Menší těla totiž ztrácejí teplo rychleji než větší, a jsou proto náchylnější k podchlazení.

Rychlý růst v raném věku mohl pomoci dětem co nejdříve „nabrat objem“ a lépe si udržet tělesné teplo. Šlo tedy pravděpodobně o evoluční strategii přežití v drsných podmínkách pravěké Evropy.

Takto rychlý vývoj ale nebyl zadarmo. Růst těla i mozku vyžaduje značné množství energie, což kladlo vysoké nároky na výživu neandertálských kojenců. Jak přesně tuto potřebu pokrývali – zda dlouhodobým kojením, časným přechodem na pevnou stravu, nebo kombinací obojího – zatím není jasné. Jisté však je, že péče o děti musela být energeticky náročná nejen pro matky, ale pravděpodobně i pro celou skupinu.