Vědecké laboratoře bývají vnímány jako místa racionality, přesnosti a kontroly. Nedávný případ z americké univerzity ve Wisconsinu ale ukazuje, že ani akademické prostředí není imunní vůči silným lidským emocím – v tomto případě závisti a frustraci. Ty podle vyšetřovatelů vedly k pokusu o otravu mezi kolegy, kteří spolu řadu let pracovali.

Pokus o otravu v laboratoři

Hlavní postavou případu je laboratorní pracovník Makoto Kuroda, který se přiznal k tomu, že kontaminoval láhev s vodou a obuv svého kolegy chemikáliemi. Oba muži se znali od roku 2017 a několik let spolu působili ve výzkumném institutu zaměřeném na studium chřipky. Zpočátku měli blízký pracovní vztah, ten se však postupně zhoršoval.

Podle dostupných informací se napětí mezi nimi vyhrotilo po pracovním povýšení, které Kuroda vnímal jako nespravedlivé. K tomu se přidaly i další drobnější spory, které se postupně nahromadily.

Incident vyšel najevo ve chvíli, kdy si poškozený kolega všiml zvláštní chuti vody z láhve, kterou měl na stole. Po napití ji okamžitě vyplivl a další kolega potvrdil neobvyklý zápach. Celá věc tím ale neskončila – o několik dní později se objevil silný chemický pach i z jeho laboratorní obuvi. Tyto neobvyklé události nakonec poškozeného vedly k přivolání policie, která provedla analýzu vzorků.

Laboratorní testy odhalily přítomnost chloroformu a paraformaldehydu – chemických látek, které mohou být při vyšších koncentracích toxické. Podle zpráv byla koncentrace natolik vysoká, že ji běžné testovací metody nedokázaly přesně změřit.

Vyšetřování navíc ukázalo, že došlo k úmyslné manipulaci: malé množství chemické směsi bylo přidáno do láhve s vodou i do obuvi poškozeného. Podezřelý následně uvedl, že očekával zdravotní potíže – v případě vody nevolnost, v případě kontaktu s kůží podráždění.

Zasloužil si to!

Zajímavým a zároveň znepokojivým momentem celého případu je skutečnost, že se podezřelý ke svému jednání přiznal – a to nejen policii, ale i samotné oběti a univerzitnímu pracovníkovi. Jako motiv uvedl kombinaci profesní frustrace, nespokojenosti s pracovním chováním kolegy a pocitu křivdy.

Podle vyšetřovatelů chtěl, aby se jeho kolega „cítil špatně“, a své jednání částečně ospravedlňoval přesvědčením, že si to poškozený zaslouží. „Špatným lidem se stávají špatné věci,“ měl údajně Kuroda vypovědět během výslechu.

Případ má ale i další rozměr: podezřelý přiznal, že si předem zjišťoval informace o účincích chemikálií a jejich dávkování pomocí nástrojů umělé inteligence. To otevírá širší otázky o dostupnosti odborných informací a jejich potenciálním zneužití mimo kontrolované prostředí.

Soud stanovil kauci ve výši 5 000 dolarů a zároveň Kurodovi uložil několik omezení: musí odevzdat cestovní pas, nesmí kontaktovat poškozeného kolegu a má zakázán vstup do jakýchkoli laboratoří Univerzity ve Wisconsinu. Zatím není jasné, zda se k obviněním formálně přiznal i před soudem.

Univerzita ve Wisconsinu v reakci na incident uvedla, že zahájila interní šetření. Makoto Kuroda byl dočasně postaven mimo službu a přišel o přístup jak do laboratoří, tak k digitálním systémům a výzkumným projektům. Vedení školy zároveň zdůraznilo, že kvůli ochraně soukromí a probíhajícímu vyšetřování nemůže zveřejnit další podrobnosti.

V hlubokém vesmíru, v době, kdy byl starý méně než miliardu let, došlo ke kosmickému dramatu: dvě pomalu se srážející galaxie rozzářily dva mimořádně jasné kvazary. Astronomové tento vzácný systém, označovaný jako J2037–4537, pozorovali pomocí radioteleskopu ALMA v Chile. Jde o jeden z pouhých dvou potvrzených párů kvazarů z tak raného období vesmíru (při tzv. rudém posuvu větším než 5).

Kvazary na kolizním kurzu

Kvazary patří mezi nejzářivější objekty ve vesmíru. Jsou to aktivní jádra galaxií poháněná supermasivními černými dírami, které požírají okolní hmotu. Jak plyn a prach spirálovitě padají do černé díry, zahřívají se na extrémní teploty a vyzařují obrovské množství energie.

Tento „aktivní“ stav ale není trvalý. Černé díry se aktivují jen za určitých podmínek – a jedním z hlavních spouštěčů může být právě srážka galaxií. Ta totiž nasměruje obrovské množství plynu do jejich center, kde „nakrmí“ černé díry a rozsvítí je jako kvazary.

Samotné srážky galaxií nejsou ve vesmíru ničím neobvyklým, probíhají však na časových škálách milionů let. Srážka dvojice galaxií, při které dojde k rozzáření dvojice kvazarů, je ale událostí mnohem vzácnější. Navíc v tak raném vesmíru.

Systém J2037–4537 byl poprvé identifikován už v roce 2021 jako kandidát na takovou dvojici. Astronomové si ale nebyli jistí, zda skutečně jde o dva samostatné objekty. Existovalo totiž i alternativní vysvětlení: mohlo jít o jediný kvazar, jehož světlo je rozdělené a zesílené gravitační čočkou – tedy efektem, kdy hmota v popředí ohýbá světlo vzdáleného zdroje a vytváří jeho vícenásobné obrazy.

Most z plynu jako důkaz

Nová pozorování s vysokým rozlišením přinesla jasnou odpověď. Vědci mapovali emise ionizovaného uhlíku, které slouží jako stopa chladného plynu, z něhož vznikají nové hvězdy. Objevili přitom strukturu, která byla klíčová: mezi oběma kvazary se táhne „most“ plynu.

Takový útvar vzniká při gravitačním působení dvou galaxií, které si při srážce doslova „vysávají“ materiál ze svých okrajů a spojují se vláknem hmoty. Právě tento slapový most je důkazem, že jde o dvě skutečně oddělené galaxie – a tedy i dva kvazary. Varianta s gravitační čočkou tím byla definitivně vyloučena.

Obě galaxie, v nichž se kvazary nacházejí, patří mezi mimořádně aktivní systémy. Každá z nich má hmotnost nejméně deseti miliard sluncí a produkuje nové hvězdy ohromujícím tempem – více než 500 slunečních hmot ročně.

Pro srovnání: naše Mléčná dráha vytvoří zhruba jednu až dvě hvězdy ročně. Tyto galaxie tak fungují jako skutečné „hvězdné továrny“, kde se hmota rychle přetváří v nové generace hvězd.

Otisk ve struktuře časoprostoru

Přestože jsou kvazary součástí jednoho srážejícího se systému, jejich centrální černé díry jsou zatím vzdáleny tisíce světelných let a netvoří tak ještě těsnou dvojici. Podle odhadů potrvá přibližně 2,1 miliardy let, než se přiblíží natolik, že vytvoří gravitačně vázaný binární systém. Teprve poté může dojít k jejich definitivnímu splynutí – jedné z nejenergetičtějších událostí ve vesmíru.

Takové spojení dvou supermasivních černých děr by mělo dramatický důsledek: vznik silných gravitačních vln s nízkou frekvencí. Tyto „vlny v časoprostoru“ dnes vědci sledují pomocí tzv. pulsarových sítí PTA (Pulsar Timing Array), které sledují jemné odchylky v signálech vzdálených pulsarů. 

Zajímavé je, že nedávná měření naznačují silnější pozadí gravitačních vln, než jaké předpovídají současné modely vývoje galaxií. Systémy jako J2037–4537 by mohly být jedním z vysvětlení – pokud jsou ve vesmíru častější, než jsme si dosud mysleli.

Objev této dvojice kvazarů tak nabízí unikátní pohled do doby, kdy se formovaly první velké struktury ve vesmíru. A ukazuje, že už tehdy mohly galaxie rychle růst, intenzivně tvořit hvězdy a hostit aktivní supermasivní černé díry. A především nám připomíná, že i v nejranějších kapitolách kosmické historie probíhaly složité a dynamické procesy – jejichž ozvěny můžeme pozorovat dodnes.

Čím dál více lidí potřebuje nějaké léky ať již dočasně, nebo trvale. Zároveň stoupá počet lidí, kteří užívají více léků v různou denní dobu. Mnoho lidí přitom ani nečte příbalový leták a spokojí se s předpisem „jednu tabletu ráno a půlku večer“. Přitom správnost a účinnost léčby nespočívá pouze v pravidelném užití předepsaného množství, ale také v tom, čím lék zapíjíme a v jakém množství. Důležité je také vědět, zda pilulku užít před jídlem, po něm, nebo v průběhu konzumace potravy.

Proč je správné zapíjení léků klíčové pro jejich účinnost a bezpečnost? Tekutina totiž může ovlivnit, jak se lék vstřebá, jak bude léčivá látka v těle působit, a dokonce zda vůbec bude mít zamýšlený účinek. Interakce mezi léky a nápoji mohou vést k vážným zdravotním komplikacím. Podívejme se tedy podrobněji na to, čím léky zapíjet, čemu se vyhnout a proč.

Proti kyselině

Nejprve je třeba vysvětlit, proč se léky zapíjejí a z jakého důvodu by se neměly až na výjimky drtit, rozkousávat či rozpouštět. Prvním důvodem je ochrana léku před žaludeční kyselinou. Mnoho tablet je navrženo tak, aby se rozpustilo až v tenkém střevě, nikoli v kyselém prostředí žaludku. Kousání nebo drcení takových léků by zničilo jejich speciální obal, který je chrání před agresivním prostředím v žaludku. Lék by se v opačném případě předčasně rozložil a ztratil by svůj účinek, nebo by dokonce mohl žaludek podráždit.

Dalším důvodem je postupné uvolňování účinné látky: Vybrané léky jsou formulovány jako tablety s prodlouženým uvolňováním (označované často jako „retard“, „SR“, „ER“ apod.). Ty – jak z názvu vyplývá – uvolňují účinnou látku postupně po delší dobu. Jejich rozkousání by vedlo k okamžitému „vyprázdnění“ celé dávky, což by mohlo mít za následek nebezpečně vysoké koncentrace léku v krvi a zvýšené riziko nežádoucích účinků. A také – příliš rychlé vyloučení léku by zkrátilo dobu jeho účinku.

Kromě toho mají některé léky velmi hořkou nebo nepříjemnou chuť, již obal maskuje. Rozkousání by odhalilo tuto chuť a mohlo by způsobit nevolnost. Navíc určité látky mohou být dráždivé pro sliznice úst a jícnu, čemuž jejich potah či kapsle zabraňují. Každá tableta obsahuje přesně odměřené množství účinné látky. Rozkousáním může dojít k nerovnoměrnému rozložení účinné látky a pacient by tak nedostal správnou dávku.

Jako vždy existují výjimky – některé tablety jsou speciálně navrženy tak, aby se daly žvýkat (žvýkací tablety), rozpouštět v ústech (orodisperzní tablety) nebo dělit (mají dělicí rýhu). Vždy se ale řiďte pokyny na příbalovém letáku nebo doporučením lékaře či lékárníka.

Neutrální bývá nejlepší

Nyní se dostaneme k tomu, čím léky zapíjet. Základní radou je – vždy si přečtěte příbalový leták. Kromě přesného návodu k užívání léků a nežádoucích účinků je zde zmíněno také kdy, čím a jakým množstvím preparáty zapít. Jestliže si však nejste jistí, leták nemáte nebo se vám problematikou nechce příliš zabývat, je pro většinu léků ideální volbou obyčejná neperlivá voda, a to hned z několika důvodů.

Prvním je neutralita – voda je pH neutrální, neovlivňuje tedy stabilitu léku ani jeho rozpad v žaludku. Dále pomáhá léku dostat se do žaludku a střeva, kde se může správně rozpustit a vstřebat. Dostatečné množství vody (ideálně 150 až 250 ml) je důležité, aby se lék nezadrhl v jícnu, což by mohlo vést k podráždění, nebo dokonce k poškození tkáně.

Na rozdíl od jiných nápojů neobsahuje voda žádné látky, které by mohly interagovat s léčivy a snižovat jejich účinnost, nebo naopak zvyšovat riziko nežádoucích účinků.

Raději bez grepu

Rizikové interakce mezi léky a nápoji mohou účinnost a bezpečnost léčby ovlivňovat na několika úrovních. Známý, ale často podceňovaný je příklad šťávy z citrusových plodů. Zejména grapefruitová šťáva je nechvalně známá svou schopností interagovat s celou řadou léků. Obsahuje látky, které inhibují enzym CYP3A4, jenž zodpovídá za metabolizaci mnoha léků. To způsobuje, že se lék hromadí v těle ve vyšších koncentracích, než je zamýšleno, což může způsobit závažné nežádoucí účinky.

Tyto interakce se týkají například léků na snížení cholesterolu (statiny), léků na vysoký krevní tlak, imunosupresiv a některých antidepresiv. Účinek může přetrvávat i 24 hodin po vypití šťávy, takže ani časový odstup nemusí být dostatečný. Opačný účinek pak má například třezalka tečkovaná – ta totiž aktivitu CYP 3A4 zvyšuje, a tím snižuje účinnost léčby.

Šťávy s vysokým obsahem vlákniny také mohou působit na vstřebávání. Vláknina zpomaluje vstřebávání některých léků tím, že na sebe léky naváže či zpomalí jejich průchod trávicím traktem. To se týká například léků na štítnou žlázu.

Zákeřnost čajových lístků

Ačkoli se pití čaje často doporučuje a někdy se v nemocnicích i standardně podává místo vody, může ovlivnit působení léků. Zejména v zeleném čaji, jenž neprochází fermentací, jsou vyšší koncentrace epigalokatechinu, sloučeniny, jež interaguje s mnoha běžnými léky a snižuje jejich účinnost. To se týká zvláště některých preparátů na léčbu vysokého tlaku nebo srdečního selhání (betablokátory, furosemid či digoxin).

Některé zelené čaje či rostlinné šťávy také obsahují vitamin K, jenž může ovlivnit účinek antikoagulačních léků (např. Warfarin) snižujících srážlivost krve. Vitamin K je nezbytný pro tvorbu srážecích faktorů a jeho zvýšený příjem může snížit účinek antikoagulancií a zvýšit riziko tvorby sraženin.

Také pH nápoje ovlivňuje vstřebávání léčiv. Kyselé nápoje (např. ovocné šťávy, kola) narušují stabilitu některých léků. Ty se v kyselém prostředí rozkládají příliš rychle, než aby se stačily vstřebat. Například antibiotika založená na penicilinu mohou být kyselinou degradována. Naopak u jiných léků může kyselé prostředí zlepšit rozpustnost, a tím i vstřebávání (těm zase uškodí prostředí zásadité, například zapíjení mlékem). Proto se vždy řiďte informacemi v letáku.

Kdy, kde a s čím?

Otázka, zda užít lék nalačno, s jídlem nebo po jídle, je stejně důležitá jako vědět, čím jej zapít. Správné načasování může výrazně ovlivnit, jak se lék vstřebá a jak bude působit. Užívání léku nalačno znamená pozřít ho minimálně 30 minut před jídlem nebo 2 hodiny po jídle. Toto doporučení je časté u léků, jejichž vstřebávání by mohlo být jídlem ovlivněno nebo zpomaleno. Jde například o některá antibiotika, léky na štítnou žlázu (např. levothyroxin) nebo léky snižující kyselost žaludku (např. inhibitory protonové pumpy), jež potřebují volný přístup ke střevní sliznici pro maximální vstřebávání.

Některé léky by se oproti tomu měly brát současně s jídlem nebo ihned po jídle. Důvodů je několik. Jídlo snižuje podráždění žaludku – některé látky mohou dráždit žaludeční sliznici a způsobit nevolnost, pálení žáhy nebo bolesti žaludku. Jídlo vytvoří ochrannou vrstvu a zmírní tento efekt (např. nesteroidní protizánětlivé léky – NSAID jako ibuprofen). U některých léků rozpustných v tucích je jídlo, zejména to s obsahem tuku, potřebné pro jejich efektivní vstřebávání (např. určitá antimykotika). Nakonec vybrané léky působí přímo na látky obsažené v jídle (např. pankreatické enzymy zlepšující trávení).

Vždy platí, že pokud si nejste jistí, jak lék užívat, a odpověď nenajdete v příbalovém letáku, zeptejte se svého lékaře nebo lékárníka. Jsou to nejlepší zdroje informací o správném podání léků. Pokud to oni nedoporučí, léky nerozkousávejte ani nedrťte. Buďte obzvláště opatrní s grapefruitovou šťávou a mléčnými výrobky. A vyhýbejte se konzumaci alkoholu. Jen tak bude mít vaše léčba smysl a přinese více užitku než škody. 

Měli jste někdy dojem, že když posloucháte novou píseň či skladbu, působí podezřele povědomě, jako by připomínala jinou z nedávné doby? Nejspíš nešlo jen o pocit. Nedávná studie italského výzkumného týmu, publikovaná v odborném časopisu Scientific Reports, odhalila, že západní hudba zní stále podobněji, ztrácí složitost a propracovanou strukturu. 

Niccolò Di Marco z Univerzity Tuscia v italském Viterbu a jeho spolupracovníci analyzovali více než 20 000 hudebních skladeb západního kulturní okruhu. Sledovali vývoj struktury hudby od klasických skladeb 17. století přes jazz 20. století až po moderní žánry do roku 2021. 

Stále jednodušší songy

Skladby staré až 400 let, zejména ty z období klasické hudby, obvykle nejsou vystavěny na několika málo stále se opakujících hudebních motivech. Místo toho pracují s širším spektrem kombinací hudebních tónů, což jim dodává větší pestrost, menší předvídatelnost a bohatší strukturu.

Naopak moderní žánry jako pop, rock, elektronická hudba nebo hip-hop, ale také současná klasická hudba či jazz (což jsou žánry tradičně spojované se složitostí), mají jednodušší a více repetitivní strukturu. 

Moderní hudba navíc vykazuje velmi vysokou míru reciprocity, tedy rychlých a opakovaných obousměrných přechodů mezi stejnými dvojicemi tónů, kdy například přechod z C na G je téměř okamžitě následován návratem zpět.

Výsledkem je stále větší homogenizace hudby, kdy se různé žánry stávají stále více navzájem podobné. Podle autorů studie v tom hraje roli i způsob, jakým dnes hudbu konzumujeme. Streamovací platformy a algoritmy sociálních sítí obvykle zvýhodňují jednodušší a předvídatelnější skladby, které jsou snadněji stravitelné pro široké publikum.

Sonda NASA pojmenovaná Juno, jež měla za úkol odhalit tajemství Jupitera, se blíží k vyčerpání svých možností. Přežila mnohem déle, než kdokoliv očekával. Její dráha kolem „krále planet“ ji opakovaně vedla skrz pekelnou bouři radiace, která měla její přístroje a elektroniku dávno zničit. A přesto tu stále je: Jeden z největších planetárních detektivů, jaké jsme kdy dokázali postavit, nadále provádí elegantní piruety kolem plynného obra a dosud funguje.

Už to však nepotrvá dlouho. Prodloužená mise byla ukončena loni v září, a přestože by mohlo dojít k dalšímu „prodlouženému prodloužení“, sonda nemůže létat věčně: Nakonec se stejně zřítí do bouřlivých mračen Jupitera. Nicméně bez ohledu na to, kdy se tak stane, bude její odkaz nesmazatelný.

Planeta plná překvapení

Juno odhalila úplně jiný Jupiter, než vědci očekávali. Kolem pólů tančí podivně geo­metrické bouře o velikosti kontinentů, v bizarních, ale stabilních uspořádáních. Nejtěžší prvky planety se zřejmě drží v atmosféře, zatímco hluboké nitro je překvapivě „rozmazané“ a lehké: Vnitřní struktura nepřipomíná vrstvenou skladbu pevných oběžnic, ale spíš míchání inkoustů různých barev. Juno se přitom nezaměřila pouze na samotný Jupiter – mise měla za cíl zjistit, jak vznikla celá Sluneční soustava.

Jupiter se začal jako první planeta formovat krátce poté, co se ve Slunci zažehla termonukleární reakce. Pod vrcholky jeho oblačnosti je tak zapsán příběh počátků všeho kolem nás. „Jde o důvod, proč Juno vznikla – abychom se na Jupiter podívali všemi možnými způsoby a pokusili se zjistit, co se dělo v rané Sluneční soustavě, kde se planeta utvářela – a jakou roli sehrála při vzniku nás samotných,“ popisuje Scott Bolton ze Southwest Research Institute v San Antoniu. Juno přepsala víc učebnic než kterákoliv jiná planetární mise a „donutila teoretiky všechno zahodit a začít znovu. Byla to jízda“, doplňuje Steve Levin z NASA Jet Propulsion Laboratory. „Už nikdy nebudeme na Jupiter ani na Sluneční soustavu nahlížet stejnýma očima.“

Od mýtů k vědě

Koncem 70. let nám dvě sondy Voyager poskytly první spektakulární a detailní pohled na plynného obra. Nedokázaly proniknout až k jeho skrytým tajemstvím, ale mimo jiné inspirovaly Boltona coby tehdejšího studenta. „Byl jsem velkým fanouškem Star Treku a snil jsem o cestování vesmírem a odkrývání jeho zvláštností,“ zmiňuje dnešní vědecký pracovník mise Juno. K

dyž někdo z Jet Propulsion Laboratory přijel na jeho univerzitu a ukázal jim úžasné snímky Jupitera s bouřemi pořízené Voyagerem 1, byl nadšený. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ V roce 1980 sám získal práci v JPL, právě když Voyager 1 dorazil k Saturnu. Později se stal součástí týmu mise Galileo, jež v letech 1995–2003 studovala atmosféru a magnetické pole Jupitera.

Šlo o první sondu obíhající vnější planetu – a také jako první vyslala modul do její atmosféry. Začala rovněž vytvářet trojrozměrný obraz Jupitera, ale mnoho tajemství zůstalo: jeho jádro, povaha a hloubka bouří i polární oblasti. Bolton nakonec dospěl k nevyhnutelnému závěru, že věda opravdu potřebuje zhmotnit mytickou Juno. 

Na počátku nového tisíciletí se tak začala rodit sonda za 1,1 miliardy dolarů. Tři obří solární panely napájely soubor přístrojů schopných proniknout pod hustá oblaka. Jeden z nich přitom dokázal měřit, jak malé změny Jupiterova gravitačního pole ovlivňují samotnou sondu, což vědcům umožnilo určit vnitřní strukturu planety.

Jelikož každý přidaný kilogram znamená velký problém, nepočítaly původní plány s vizuální kamerou – k dosažení vědeckých cílů nebyla nezbytná. Nicméně podle Candice Hansen-Koharcheckové, vedoucí vědkyně z Planetary Science Institute v Tucsonu, prý Bolton pronesl: „Nemůžeme letět k Jupiteru bez kamery.“ A tak na palubu přibyla JunoCam. Mise se sice soustředila hlavně na měření pod oblaky, ale kdo by se nechtěl podívat i na mimozemské hurikány a vířící atmosféru?

Jak přežít v pekle

Největší oříšek představovala ochrana sondy před mimořádně nepřátelským prostředím u Jupitera. Obrovský torus radiace kolem rovníku se nakonec stane fatálním pro každý automat, jenž se na místě ocitne. Aby tedy oddálili nevyhnutelné, použili konstruktéři dvě strategie, počínaje volbou oběžné dráhy. Juno krouží nad póly, kde je radiace slabší. Během každého oběhu se pak dostane 5 000 km nad svrchní oblaka, takže může provádět detailní pozorování, ale v radiační lázni tráví jen krátký čas.

Kromě toho spočívá nejdůležitější elektronika v titanové schránce, takže přestože trup sondy čelí radiaci odpovídající stamilionům rentgenů, uvnitř schránky jde asi o 800krát menší dávku. Odborníci doufali, že zmíněné strategie udrží Juno „naživu“ alespoň rok, ale pracovali jen s odhady.

„Nikdo nikdy nelétal po polární dráze. Nikdo nikdy neproklouzl mezi radiačními pásy,“ přibližuje Heidi Beckerová z JPL, která odpovídá za sledování radiačního prostředí. Jediným způsobem, jak to zjistit, bylo letět. „Dlouho jsem se na Jupiter dívala,“ vzpomíná vědkyně. „Přišlo mi, jako by nás před startem provokoval – tak pojďte, ukažte, jestli na to máte.“

První objevy po příletu

Juno odstartovala v roce 2011 a po cestě dlouhé 2,7 miliardy kilometrů dorazila k Jupiteru. Rychle se usadila na tamní polární dráze a tým si s úlevou uvědomil, že ji radiace okamžitě nezničila. A pak se ukázalo, že kamera byla dobrý nápad: Jakmile sonda „otevřela oči“, spatřila proud barev vířících v neustálém pohybu. „Jsou to umělecká díla,“ podotkl tehdy uchvácený Bolton. Ony spirály a proudy se skutečně skládaly a rozpadaly jako živoucí obraz od van Gogha.

Hned při prvních pohledech odhalila Juno bizarní atmosférické jevy v podobě gigantických bouří. JunoCam a infračervený přístroj JIRAM zaznamenaly na severním pólu osmiúhelníkovou formaci osmi bouří kolem centrální cyklony a na jižním pólu zas pětici bouří obklopujících jednu středovou. Každý z popsaných útvarů byl větší než Spojené státy. 

„Když jsme je viděli poprvé, někdo z týmu se zeptal: ‚Jste si jistí, že jsme na správné planetě?‘ A nešlo tak úplně o vtip,“ vzpomíná Levin. Bouře se sice pohybují a narážejí do sebe, ale žádná nemizí. Nikdo přitom neví, proč se jich na severu vyskytuje osm a na jihu pět ani proč jejich uspořádání zůstává stabilní.

Nové druhy blesků

Jupiter se hemží bouřemi, a tudíž i blesky. Už v roce 1979 je zachytily Voyagery, ale Juno detekovala takové, jaké ze Země neznáme: Vysoko v atmosféře, kde by se měla nacházet jen ledová tříšť, se objevovaly drobné záblesky. Na Zemi blesk vzniká, když se kapalná voda sráží s ledem. Voyager zaznamenal blesky hluboko v Jupiterově atmosféře, kde tlak vytváří teploty vhodné pro kapalnou vodu. Ale Juno je spatřila i vysoko v atmosféře, kde panuje přílišné chladno. Řešení se nakonec našlo v amonia­ku, který funguje jako nemrznoucí směs: Promění tedy led vynesený do horních vrstev v kapky, které se potom srážejí s ledem a generují podivné záblesky.

Jenže tím vyvstala další záhada, protože v některých částech horní atmosféry se amoniaku nevyskytuje dostatek – což nedávalo smysl. Atmosféra Jupitera se totiž jeví turbulentně a měla by být promíchaná. „Neexistovala teorie, která by to dokázala vysvětlit,“ přibližuje Chris Moeckel z University of California v Berkeley. Data však byla spolehlivá, a následně tedy zazněla nová myšlenka: Když amoniak přeměňuje led na kapalinu, vzniká zvláštní směs a mění se na ledové kuličky s jádrem z vody a amoniaku. Tyto tzv. mushballs pak padají dolů a v hloubkách, kam už Juno nedohlédne, se rozpouštějí a uvolňují amoniak.

Záhadné jádro

Před příletem sondy panovaly dvě hlavní představy o vnitřní stavbě Jupitera. Podle jedné z nich měl mít kompaktní jádro z kamenných a kovových prvků, podobně jako jiné světy. Pokud by takové jádro existovalo, dalo by se usuzovat, že Jupiter vznikl postupným shlukováním plynu a pevných částic, obdobně jako vnitřní planety naší soustavy. Druhá hypotéza tvrdila, že žádné jádro není – a že jde spíš o kouli extrémně stlačeného plynu, která se utvořila analogicky ke hvězdám, jen jí chyběla masa k zapálení jaderné fúze. „Ve skutečnosti však neplatí ani jedna z popsaných teorií,“ konstatuje Bolton.

Juno se stala jakýmsi „gravitačním detektivem“: Nepřetržitě komunikuje se Zemí pomocí rádiových vln a díky nepravidelnostem v Jupiterově hmotě zrychluje či zpomaluje. Uvedené změny se projeví ve vlnové délce vysílaných signálů a vědci z nich dokážou odvodit vnitřní strukturu planety.

To, co našli, zpočátku nedávalo smysl. Hluboko v oceánu kovového vodíku zaznamenala sonda vnitřní jádro nejspíš z pevného, ale neurčitého materiálu. „Ta látka se postupně prolíná s okolními vrstvami,“ vysvětluje Ryan Park z Jet Propulsion Laboratory. Vodík a materiál jádra se tam zjevně mísí, což se naprosto liší od situace na Zemi, kde lehčí plášť spočívá na těžším kovovém jádru a dělí je jasná hranice. „Upřímně řečeno to nedokážeme vysvětlit,“ krčí rameny Levin. Ani tím však ještě záhady nekončí.

Slunce i Jupiter jsou bohaté na vodík a helium, ale měly by obsahovat rovněž těžší prvky. Obří planeta při svém vzniku nejspíš pohltila mnoho kamenných a ledových planetesimál, tudíž by měla zahrnovat víc těžkých prvků než naše hvězda. A Juno skutečně zjistila, že jich má 3–4násobek. Jenže se podle všeho vyskytují spíš v horní atmosféře, takže jádro je nejspíš lehké. Z čeho se tedy v takovém případě skládá?

Vědci horečně hledají odpověď, nicméně toto „rozmazané“ jádro nekoresponduje s žádným modelem vzniku planet. Někteří se domnívají, že do Jupitera kdysi narazil obří meteorit, jádro se při srážce rozbilo a smísilo se s oceánem kovového vodíku. Levin si myslí, že zkrátka zatím nechápeme potřebnou fyziku. „Bavíme se o mnohem vyšších teplotách a tlacích, než na jaké jsme zvyklí,“ objasňuje, „o podmínkách tak extrémních, že je v laboratoři neumíme vytvořit.“

Překvapení z Io

Další zásadní objevy se týkají Jupiterových měsíců. Sonda prozkoumala dva ledové světy – Ganymed plný kráterů a Europu, pod jejíž krustou se nachází oceán (a kam míří samostatná mise NASA zaměřená na obyvatelnost). Juno nám poskytla ohromující snímky obou dynamických těles a zároveň odhalila jejich zajímavou chemii. Nejvíc pozornosti si ovšem vysloužil souputník Io a také vědcům uštědřil největší šok.

„Jde o velmi zvláštní měsíc, protože je nejvíc vulkanicky aktivní,“ vysvětluje Alessandro Mura z italského Istituto nazionale di astrofisica. Povrch posetý lávovými jezery a sopkami chrlícími magma hraje barvami od oranžové přes žlutou až po červenou. Vyvržený materiál se pak v kosmu ionizuje slunečním světlem, načež padá zpátky do atmosféry a vytváří jasné polární záře.

Už od 70. let vědci vědí, že aktivitu Io pohání jeho eliptická dráha kolem Jupitera. Pokud se přirozený satelit pohybuje blíž, gravitace obří planety ho přitahuje silněji a naopak. Popsaný cyklus jej potom doslova hněte jako těsto a podněcuje v horní vrstvě jeho povrchu přílivy vysoké přes 100 metrů. Pohyb znamená obrovské tření, hodně tepla – a hodně magmatu. Mnozí pokládali mechanismus slapového ohřevu za tak mocný, že by měl pod povrchem existovat souvislý magmatický oceán, nikoliv jen jednotlivé rezervoáry jako na Zemi. A mise Galileo zmíněnou představu podporovala, neboť v podzemí zaznamenala elektricky vodivou vrstvu, naznačující moře magmatu.

Jenže Juno, která kolem Io dvakrát prolétla ve vzdálenosti pouhých 1 500 km, nenašla po mělkém magmatickém oceánu žádné stopy. Mura nyní předpokládá, že se magma rozlilo do složité sítě skalních tunelů, odkud jen občas vytryskne na povrch. Vědci si však nadále nejsou jistí, a tak zatímco hledají řešení, mohou alespoň obdivovat zuřivou aktivitu měsíce.

V prosinci 2024 detekoval přístroj JIRAM na tamní jižní polokouli prudký nárůst teploty, který jej na chvíli „oslepil“: Paroxysmální výlev lávy pokryl plochu 100 000 km², což odpovídá zhruba čtvrtině Kalifornie, a produkce energie překonala roční globální spotřebu na Zemi. „Objevili jsme největší erupci, jakou se kdy povedlo zaznamenat,“ zmiňuje Bolton. „Stále přitom pokračuje.“

Na konci cesty

Podle všech předpokladů měla být Juno už dávno mimo provoz a její přístroje – nebo alespoň některé z nich – zničené radiací. Přesto funguje i dlouho po oficiálním konci hlavní mise v roce 2021. Pokud NASA schválí další tříleté prodloužení, mohla by sonda prozkoumat ještě systém prstenců Jupitera a některé jeho malé vnitřní měsíce. Není však jisté, jak dlouho zasloužilý automat vydrží. „Něco se může porouchat,“ přitaká Bolton. Možná „radiace zničí něco natolik důležitého, že už nezvládneme pokračovat“.

Až k tomu dojde, shoří Juno při závěrečném spirálovitém pádu do atmosféry planety, kterou celý svůj život zkoumala. Přesto je už teď její odkaz jasný: Ukázala nám, že je Jupiter mnohem záhadnější, než jsme si dokázali představit, a přinutila vědce zahodit celé svazky starých teorií o vzniku oběžnic. Zároveň naznačila, jak se mohou budoucí mise chránit před nejhorší radiací ve Sluneční soustavě. A tým Juno, který napodobil „božské schopnosti“ její mytické jmenovkyně, je na to náležitě hrdý. „Jde o úžasný úspěch NASA,“ souhlasí Beckerová. 

Na podzim 1915 už nad západní frontou probíhaly poměrně urputné letecké boje. Velení britského letectva hlasitě volalo po novém výkonném dvoumístném letounu vyzbrojeném jak pohyblivým kulometem mířícím vzad pro vlastní obranu, tak vpřed pálící zbraní k útoku. Konstrukční tým Herberta Smitha pracoval u společnosti Sopwith na stroji s původním označením Land Clerget Tractor. Pod rukama inženýrů vznikal elegantně tvarovaný dvoumístný dvouplošník s jednoduše tvarovanými obdélníkovými křídly a vodorovnou ocasní plochou; směrovka pak připomínala budoucí slavné triplany a camely.

Pilotní prostor se nacházel nezvykle vpředu (před spodním křídlem), což pilotovi poskytovalo dobrý výhled pod sebe. Střelec měl pracoviště poměrně daleko za ním, což ale ztěžovalo komunikaci obou mužů. K ochraně zadní polosféry disponoval kulometem Lewis na oběžném kruhu. Stroj dostal charakteristické uspořádání obou křídel spojených jednou dlouhou a jednou krátkou vzpěrou, což se stalo základem jeho názvu 1 ½ Strutter, což lze do češtiny přeložit jako jeden a půl vzpěry.

Pro námořníky

K pohonu sloužil poměrně slabý motor Clerget 9B o výkonu 97 kW. První prototyp vzlétl 16. prosince 1915 a o měsíc později prošel důkladnými testy, které potvrdily vynikající maximální rychlost 160 km/h a příjemné letové vlastnosti. Vadila jen celková křehkost konstrukce náchylná k poškození.

Na přelomu let 1915 a 1916 se pak také konečně podařilo dokončit první britský synchronizátor typu Vickers-Challenger umožňující střelbu kulometem skrz točící se vrtuli a okamžitě se začalo počítat s jeho montáží do nového letounu. Velení bylo s výsledným produktem natolik spokojené, že okamžitě zadalo sériovou výrobu a v únoru sjely z linky první vyrobené kusy.

Jako první se na ně začala přezbrojovat 5. peruť Královské námořní letecké služby (Royal Naval Air Service – RNAS), u níž si stroje okamžitě získaly oblibu. První vyrobené kusy ale ještě postrádaly synchronizační zařízení, a tak létaly pouze se vzad pálícím kulometem. Piloti si je proto někdy provizorně dozbrojili lewisem umístěným na horním křídle.

Jeden z palubních střelců vzpomínal na dojmy, které na něj letadlo udělalo při prvním startu: „Strutter zrychluje velmi dobře, i když je naložený. Tráva se míhá dole pod koly podvozku a jsme ve vzduchu. Zadní kokpit je útulný, skoro tam není cítit proud vzduchu od vrtule. Vystoupáme vzhůru a proletíme si okolí. Všechno končí příliš brzy, ale je čas přistát, a tak jdeme dolů. Následuje hladké přistání a konec úspěšného zkušebního letu při maximálním zatížením palivem a municí.“ 

Nebe nad frontou koncem zimy 1916 stále ovládaly německé eindeckery, které sice měly synchronizační zařízení, na struttery však nestačily svou maximální rychlostí. Během jara pak došlo k přezbrojení několika dalších námořních perutí, jež se rychle zapojily do bojů ve Francii. Všechny stroje šly zatím k RNAS, protože tato složka měla se společností Sopwith podepsanou smlouvu na celý objem výroby – první stroje pro 70. peruť Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) se uvolnily až v létě. Tato jednotka s nimi pak v červenci zasáhla do bitvy na Sommě. 

Nad západní frontou

Brzy se na Sopwithy 1 ½ Strutter přezbrojily další perutě, které je používaly především jako těžké dvoumístné stíhačky, a na kontě některých pilotů začaly rychle přibývat první sestřely. Největším esem se 13 vzdušnými vítězstvími se stal kapitán Geoffrey Cock létající od října 1916 u 45. perutě RFC. Nevyhýbal se ani soubojům s jednomístnými stíhačkami a k jeho hlášení sestřelu Albatrosu D.III velitel připsal: „Bylo to statečné, ale jde to naprosto proti rozkazům a zdravému rozumu.“ Dařilo se však také jiným – například Cockův spolubojovník od stejné jednotky James Belgrave si mezi únorem a květnem 1917 nárokoval šest nepřátelských letadel. 

Stroje se používaly k agresivně vedeným ofenzivním hlídkám do hloubky nepřátelského území, k čemuž se dobře hodil jejich dlouhý dolet. Osvědčily se také pro relativně vysokou rychlost, na druhou stranu jednomístným typům nedokázaly konkurovat obratností. Přesto se uplatnily ve stíhací roli a první vážné ztráty přišly až koncem roku s nástupem německých albatrosů řady D. Situace se pro královské piloty ještě více zhoršila během dubna 1917. 

Firma Sopwith vyráběla i jednomístnou verzi strutteru pod označením Type 9700. Měla zakrytý prostor střelce, unesla více paliva a hlavní výzbroj tvořily čtyři 29kg bomby umístěné v pumovnici v trupu. Stroje s velkým úspěchem používalo 3. námořní křídlo, které s nimi napadalo cíle daleko v týlu nepřítele. Jednalo se o mimořádně nebezpečné akce, neboť piloti nemohli počítat s ochranou zadního střelce ani vlastních stíhačů, kteří tak daleko nedolétli. Na tyto mise je obvykle doprovázelo jen několik dvoumístných strutterů. 

První sestřel slavného esa

Dne 12. října 1916 provedla jednotka nálet proti továrně Mauser v německém Oberndorfu. Stíhací doprovod zajišťoval i později slavný kanadský stíhač Raymond Collishaw. V blízkosti cíle je napadlo šest německých stíhaček a Kanaďan manévroval, aby umožnil palbu svému střelci, který pohyblivým kulometem jednoho protivníka poškodil. Collishaw se za ním následně otočil stoupavou zatáčkou a dorazil ho, nicméně k oficiálnímu uznání vítězství nedošlo.

Dočkal se až 25. října, když přelétal bez střelce s novým strutterem na základnu, přičemž ho napadlo šest německých letounů. Collishaw slétl k zemi a začal točit. Při honičce na úrovni vrcholků stromů se mu podařilo dva protivníky sestřelit a zbytek raději vyklidil pole. Mnoho budoucích es otevřelo své skóre právě za kniplem Sopwithu 1 ½ Strutter a většina z nich následně přešla na jednomístné stíhačky.

Struttery měly ve výzbroji tři námořní a devět armádních perutí; některé sloužily přímo na frontě a tři fungovaly u protivzdušné obrany Velké Británie před německými nálety. U těch někdy došlo k montáži jednoho nebo dvou kulometů Lewis tak, aby střílely šikmo nahoru, vně oblouku vrtule. Počítalo se, že tyto stroje budou útočit zespodu na nechráněné břicho bombardérů a vzducholodí. 

Klasické dvoumístné stroje během roku 1917 operovaly především jako lehké bombardéry, kdy pod křídly obvykle nosily čtyři 11kg nebo dvě 29kg pumy. Struttery dostaly také sklopné brzdicí klapky na spodní křídlo sloužící při střemhlavém letu. Ve druhé polovině roku již ale typ pomalu zastarával a při náletech se neobešel bez stíhací ochrany – přesto přicházely těžké ztráty.

Poslední struttery opustily frontu v říjnu 1917. Námořní letectvo ale i nadále zvažovalo několik možností nasazení na válečných lodích a letoun cvičně sloužil i na jednom z prvních nosičů Royal Navy Argus. V létě 1918 se s úspěchem testovaly starty z krátké plošiny umístěné na věžích bitevních lodí, po něm ale pilot musel přistát na nejbližším pozemním letišti nebo dosednout na hladinu vedle plavidla. Během války britské firmy Sopwith, Westland, Hooper, Morgan, Vickers a Ruston & Proctor vyrobily celkem 1 282 těchto strojů (podle jiných zdrojů 1 439). 

Služba u spojenců

Francouzské vzdušné síly měly na jaře 1916 k dispozici kvalitní stíhačky Nieuport, chyběl jim však moderní rychlý dvoumístný stroj. Paříž tedy ve velkém začala nakupovat struttery a společnosti Amiot, Besson, Darracq, Hanriot, REP a Saracen zahájily jejich sériovou výrobu. Aéronautique Militaire (AM) je nasadilo jako průzkumné, pozorovací či lehké bombardovací stroje, nejvíce se ale uplatnily při korekci dělostřelecké palby.

Během roku 1917 šlo o vůbec nejrozšířenější dvoumístný letoun francouzského letectva – celkem jich prošlo vzdušnými silami 4 500, a to jak ve dvoumístné, tak jednomístné verzi. Jednalo se o velmi oblíbený stroj, ale AM jej nikdy nenasadila ve stíhací roli. Do konce roku 1917 pak země zahájila hromadnou výrobu Breguetů 14 a Salmsonů A-2, které britský typ ve všech ohledech výrazně převyšovaly. Poslední struttery ve francouzských službách pak opustily frontu začátkem roku 1918 a dosloužily při výcviku. 

Používalo je také belgické letectvo a první sestřel na něm získal i nejlepší stíhač této země Willy Coppens. Dne 1. května 1917 odstartoval na akci, během které pod sebou spatřil čtyři německé letouny a vrhl se na ně. Nevšiml si však další čtveřice a za okamžik čelil útokům osmi stíhaček. Coppens to později popsal: „Rozžhavené olovo nás doslova kropilo. Když vás takhle někdo ostřeluje, není to nic dobrého pro vaši nervovou soustavu.“ Jedna střela ho zasáhla z boku do hlavy, nijak ho však nezranila a Belgičan nakonec vyvázl. 

V žáru občanské války

Se Sopwithem 1 ½ Strutter měly zasáhnout do boje také tři perutě amerického letectva, ale než k tomu mohlo dojít, jednotky se přezbrojily na výkonnější typy. Stroje se od března 1917 začaly dodávat do Ruska a na severu země u Archangelsku vznikla velká základna, kde je kompletoval britský personál. Dokonce se rozjela jejich licenční výroba u firmy Diks a Lebeděv.

Do boje zasáhly poprvé v červenci, ale příliš pramenů k jejich nasazení se nedochovalo. Po Říjnové revoluci padla většina strojů do rukou bolševiků, kteří je hojně využívali během občanské války na všech frontách. Sovětský Sopwith s pilotem F. Grabem a pozorovatelem A. Schultzem dosáhl prvního zdokumentovaného vzdušného vítězství občanské války, když se jim 16. října 1918 podařilo sestřelil nieuport patřící bělogvardějcům.

Do léta 1919 se ale skladové zásoby zcela vyčerpaly a produkce nových letadel z ruských továren značně zaostávala za potřebami fronty. Zbylé letouny trpěly nedostatkem náhradních dílů a potřebovaly opravy. Bitev roku 1920 na polské frontě se zúčastnilo jen malé množství strutterů a poslední dosloužily v leteckých školách nebo skončily na šrotišti. 

Patrně každý, kdo někdy zažil bližší kontakt s naší sršní obecnou, si to nejspíš velmi dobře pamatuje. Přestože je její jed slabší než třeba ten včelí, kvůli svému chemickému složení způsobuje větší bolest než bodnutí vosy nebo právě včely medonosné. Možná i proto před pár lety tak silně zapůsobily titulky článků o šíření invazní sršně asijské Evropou a o jejím výskytu na českém území.

Hlavním důvodem, proč sršeň asijská – která je mimochodem o něco menší než sršeň obecná – vyvolává mezi odborníky a včelaři takové obavy, však není bezprostřední hrozba pro člověka. Jde o její predační chování: Dokáže totiž zdecimovat místní populace některých druhů hmyzu a obzvlášť velké riziko znamená pro včely medonosné, potažmo pro produkci medu.

Z Asie do celého světa

Zhruba z dvacítky sršních druhů nicméně není největší sršeň asijská, nýbrž mandarínská. Tělo královny může měřit přes 5 cm a rozpětí křídel přesahuje 7 cm. Dělnice sice bývají o něco menší, přesto má jejich zavalité tělo úctyhodné rozměry. Domovinou sršně mandarínské je Japonsko, pronikla ovšem i do řady jiných východoasijských zemí, včetně Číny, Thajska, Nepálu či Ruska. V roce 2019 byla objevena první kolonie v Severní Americe, konkrétně v kanadské Britské Kolumbii, což přirozeně vyvolalo určitou paniku. A ta se záhy ještě umocnila, když se první kolonie našly také ve Spojených státech.

Američané se však pustili s invazním druhem do nelítostného boje a ministerstvo zemědělství nedávno oznámilo, že se jej na území USA povedlo vyhubit. Otázkou samozřejmě zůstává, na jak dlouho. Podle nedávné studie je totiž potenciál šíření sršně mandarínské obzvlášť v Severní Americe značný, ačkoliv se týká víceméně celého světa. Hlášení o jejím výskytu přišla v minulých letech dokonce i z několika evropských zemí, ale patrně šlo o záměnu za jiné druhy – například za již zmíněnou sršeň asijskou, která je na starém kontinentu doma už přes dvacet let. Žádný potvrzený výskyt sršně mandarínské v Evropě k dnešnímu dni neexistuje.

Létající krevety

V některých oblastech ale sršně nejsou nevítaným vetřelcem, ba naopak, představují oblíbenou pochutinu. A velmi chutnou! Přestože si lze opéct i dospělce, mnohem zajímavější jsou larvy a kukly. Jeden z japonských „lovců“ popisuje jejich chuť jako „masitou a bohatou, připomínající krevetu“. Dospělci se prý v Japonsku kvůli horší chuti tolik nejedí, ale nechávají se louhovat v pálence šóčú, vyráběné z různých druhů obilnin. Výluh obsahující sršní „esenci“ se pak používá k různým účelům, údajně například pro krásnější pokožku či proti únavě. Sršně však tvoří především vynikající zdroj proteinů: Autoři jisté studie uvádějí, že larvy obsahují přibližně 53 % bílkovin, a kukly dokonce 61 %.

Jak se ale vlastně nebezpečný hmyz „pěstuje a sklízí“? Tím se před pár lety detailně zabývala skupina vědců a výsledky svého terénního průzkumu zveřejnili na stránkách odborného časopisu příhodně nazvaného Journal of Insects as Food and Feed neboli „žurnál o hmyzu jako potravině a krmivu“. Studie nicméně neprobíhala v Japonsku, ale v severoindickém Nágálandu, kde se „sklízení“ sršní mandarínských věnuje několik etnik. Od dubna 2018 do srpna 2019 navštívili vědci za uvedeným účelem 14 tamních vesnic a pečlivě dokumentovali vše od způsobu hledání hnízd v přírodě po prodej „úlovku“ na trzích. 

Raději odchovat

Přestože lze „vyplenit“ i hnízdo divokých sršní, jako mnohem efektivnější se jeví poloumělý odchov, který zahrnuje několik kroků. Nejprve je třeba najít volně žijící kolonii. Sršně mandarínské obvykle obývají kopcovité oblasti, s nadmořskou výškou mezi 850 metry a 1 900 metry, a hnízda si budují převážně pod zemí – například v dutinách vyhloubených savci nebo mezi kořeny. Místní obyvatelé jejich zvyky dobře znají a vědí, že rády sají mízu z některých druhů stromů, takže na jaře zmíněné dřeviny bedlivě sledují a čekají.

Jako první se v dubnu objevuje královna a po nějaké době naklade do příhodné dutiny vajíčka, z nichž se pak vylíhnou dělnice. Jakmile je zřejmé, že je kolonie životaschopná, přichází na řadu lokalizace hnízda. „Chovatel“ vyčká, až bude dělnice sát mízu, a připraví do její blízkosti návnadu například z rozdrcených cvrčků nebo kobylek. Když se pak sršeň začne krmit, musí se k ní chovatel opatrně přiblížit a označit ji – třeba jí přivázat na zadeček vlas s pírkem nebo s kouskem igelitu. Potom už stačí hmyz sledovat až k hnízdu, které se může nacházet stovky metrů, ale i několik kilometrů daleko.

Chytit, přemístit, sklidit

Další fáze zahrnuje odchyt královny a několika dělnic, k čemuž se v Nágálandu většinou využívá jedna ze dvou metod. V prvním případě se v noci, kdy kolonie odpočívá, nejprve odhrabe zemina u vchodu do hnízda, načež se k otvoru přiloží hrdlo plastové láhve a z opačné strany se do ní posvítí baterkou. Probuzené sršně začnou vylézat ven a poté stačí trpělivě vyčkat, dokud hnízdo neopustí i královna. Kromě ní se takto chytne ještě 9–10 dělnic.

Druhá metoda spočívá v přilepení jedné dělnice na bambusovou past: Polapený hmyz začne vylučovat feromony, a přiláká tak další členky kolonie, které pak „lovec“ velice opatrně chytá mezi překřížené bambusové větvičky, aby jim neublížil. Lapené sršně se vypustí do dutiny vyhloubené na příhodném místě, aby mohly založit novou kolonii, místo se překryje bambusem a pak nezbývá než čekat.

Nová kolonie se musí nacházet alespoň 2 km od jiných hnízd, aby silnější skupina tu slabší nezlikvidovala. A zároveň je třeba ji založit dostatečně daleko od měst a vesnic, aby nehrozilo nebezpečí pro lidi.

Drahá pochoutka

Sklízení následuje přibližně po 4–6 měsících, tedy v říjnu či listopadu, a většinou se odehrává v noci, kdy sršně odpočívají. Hnízdo se zpravidla vykuřuje, což všechny dospělé jedince spolehlivě vyžene, omráčí nebo usmrtí. Nágálandští „sršňaři“ přitom nepoužívají téměř žádné ochranné pomůcky, na rozdíl třeba od svých japonských protějšků. Pouze si vezmou oblečení z trochu silnější látky, a výjimečně i rukavice. Poté plástve o průměru 30–90 cm vykopou a ve vesnici je zpracují, případně je prodají na trhu tak, jak jsou.

V letech 2018–2019, kdy studie probíhala, se 1 kg prodával asi za 7 300 rupií, což tehdy odpovídalo zhruba 1 800 Kč. A přestože se dají larvy a kukly konzumovat i syrové, obvyklejší je tepelná úprava (viz Nejlepší recepty). Sršně mandarínské tedy stejně jako spousta jiných bezobratlých, od obřích jihoamerických stonoh po sklípkany, našly uplatnění v jídelníčku mnoha obyvatel planety. A možná už dnes napovídají, kudy se jednou bude ubírat i Evropa. 

V roce 1918 končí první světová válka. Národy Evropy jásají v očekávání lepších zítřků. Ne dlouho. Namísto očekávaného blahobytu přicházejí léta plná těžkostí, rozporů, nejistot, krizí. Hospodářské a sociální problémy se prohlubují.

„Ztracená generace“ mladých lidí, demoralizovaná válečnými léty, však baží po příjemných prožitcích. Únava a šok z válečného běsnění vyvolávají „hlad po radosti“. Objevují se nové módní vlny v odívání, hudbě, kultuře, vycházející z této potřeby. Symbolem modernosti se stává cigareta a rovněž zneužívání drog.

Nekonvenční poválečná léta

Módními trendy je zasažena i mladá Československá republika. Znalec pražského podsvětí Karel Ladislav Kukla o tom píše: „Není tomu tak dlouho, co svět vdechoval výpary lidské krve bojišť, a dnešní poválečná doba, nabitá třídními boji, hesly a ziskulačností, není bohata na útlocitné lidi. Jaký tedy div, že dnes, kdy lidstvo zbavené jemnocitu hází přes palubu otázky platonismu a altruismu, že dnes ty ubohé, životem zničené postavy v tomto velikém životním shonu za materialismem jsou strženy do duševní bídy a že v zoufalství utíkají se k umělým útěchám a věcem, jež člověka alespoň na čas zbaví soudnosti a střízlivého rozumu. Morfium, kokain, opium, alkohol! Toť oni tišitelé duševní bídy!“

V Československu se po válce znovu objevilo kouření opia a zneužívání morfinu, známé již z dob rakousko-uherské monarchie. Dvě tajné kuřárny opia byly odhaleny například ve Vodičkově ulici a ve filmovém ateliéru na Karlově náměstí v Praze. Policejní razie přistihla při této činnosti mladíky z nejznámějších pražských rodin, ale i starší pražské občany.

Zaznamenány byly i případy zneužívání morfinu v kombinaci s heroinem nebo s kokainem. Tento fenomén se však příliš nerozšířil a neměl výraznější sociální dopad. Vyskytli se i jedinci „tišící bídu“ kodeinem, novokainem či hydrokodonem a ojedinělí náruživci se věnovali čichání těkavých látek, jmenovitě éteru. V roce 1921 propukla takřka epidemie pití éteru na východním Slovensku při polské hranici.

Omezeně docházelo i ke zneužívání konopných preparátů. Látkou, která protrhla ospalou síť drogové sterility a podnítila rychlý nárůst počtu toxikomanů i vznik nových forem abúzu (zneužívání) v Československu po 1. světové válce ovšem nebyla ani jedna z těchto drog. Stejně jako v jiných zemích Evropy se jí stal kokain.

„Kokainu vem sběračku“

Na rozdíl od opiátů neměl v českých zemích ani minimální tradici. S výjimkou omezeného lékařského využití a několika málo experimentátorů u nás nebyl až do konce války rozšířen. V meziválečném období však v českém prostředí již jednoznačně dominoval. Kokain má euforizující účinky, které vyvolávají pozitivní změny nálad, zvyšování duševní aktivity a překonávání pocitu únavy. Neotupuje, probouzí radost, a může být užíván v kolektivu. To dobovým požadavkům vyhovovalo.

Pochybnou popularitu kokainu dělaly u nás i kabarety a noční podniky. Populární byl například kuplet Kokain: „Kdo má ženu starou bábu a chce z ní mít mladou žábu, kokainu vem sběračku a máš z báby fešačku. – Když je někde pivo brynda, tak se z kapsy kokain vyndá, šňupne se a máme hned pivo jako malvaz – med (…)“

Kokain se stal módou mezi milovníky nočního života, číšníky, kabaretními tanečníky, prostitutkami, umělci a herci a rovněž mezi pražskou smetánkou. Psychiatr Otakar Janota roku 1924 zmiňuje případ devatenáctiletého mladíka, který byl přistižen při šňupání kokainu a ocitl se v pražském psychiatrickém ústavu na oddělení profesora Heverocha. Kokain se naučil užívat jako filmový herec.

Janota k tomu poznamenává: „Dovídáme se od něho, jak u členů několika filmových společností v Praze šňupání kokainu i vstřikování morfia netušenou měrou jest rozšířeno. Návyk si prý přivezli z Berlína a Vídně.“

Slavní kokainisté

Mezi kokainisty zaznamenáváme v dobových policejních hlášeních a vzpomínkách pamětníků jména jako Saša Rašilov, Lída Baarová, Ljuba Hermanová či Hugo Haas. Herečka Adina Mandlová vzpomíná: „Haas se s narkomanií nijak netajil, každý o tom věděl, a když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá; počítal ovšem tu směs stejně draho jako čistou drogu.“

Na zneužívání drog v uměleckém prostředí ve třicátých letech reagoval i populární film Voskovce a Wericha Pudr a benzín. Dva svérázní klauni v něm prožívají životní peripetie na cestě za angažmá v hudebním divadle, v němž je podloudně distribuován kokain – v dobovém slangu označovaný jako „pudr“.

Kokain se záhy začal šířit i do dalších sociálních vrstev – mezi dělníky, studenty, majiteli a zaměstnanci kaváren a restaurací, mediky, lékaři a lékárníky, vrátnými, úředníky, obchodními cestujícími i nezaměstnanými. Psychiatr dr. Jaroslav Stuchlík již na počátku dvacátých let napsal: „Dnes jistě bychom nalezli i v našich vlastech hezký počet lidí, kteří tomuto přímo exoticky vyhlížejícímu onemocnění podlehli. Léčil jsem sám kdysi studenta šesté třídy střední školy na kokainismus! A nebyl jediným z této třídy! Nebo chronické otravy modiskopem pozoroval jsem i mezi prostými lidmi, městskými děvčaty stejně jako starými pány!“

Ve třicátých letech již policie odhadovala počet osob zneužívajících kokain v obvodu Velké Prahy na 10 000 osob. To by znamenalo, že se do kontaktu touto drogou dostával zhruba každý desátý Pražan.

Srdce Evropy překladištěm drog

Zdrojem drog bylo falšování lékařských předpisů, úniky z lékáren (v řadě případů figurovali nepoctiví lékárníci), obchodních firem a rovněž dovozy ze zahraničí. Za vstříknutí morfinové injekce se na toaletách barů platilo 30–40 Kč. Československo se díky své centrální poloze v Evropě a mírným protidrogovým zákonům záhy stalo i mezinárodním překladištěm a odbytištěm drog. Z Orientu sem byly pašovány opiové cigarety, které se ale příliš nerozšířily. Kanabis byl konzumován ve formě marihuanových cigaret pašovaných do Prahy ze středomořského Terstu.

Zdrojem nejužívanějšího kokainu byly, podobně jako v případě morfinu, úniky z lékáren a obchodních firem, především však pašování z Německa. Kokain zde produkovala desítka farmaceutických firem, v čele se společností Merck. Z jejich laboratoří pak kokain, zvaný Koks či Schnee, hojně unikal na německý černý trh a byl vyvážen i do zahraničí. Do Československa droga putovala buď přímo z Německa, nebo často trasami přes Rakousko.

Svoji roli v této souvislosti nepochybně sehrála skutečnost, že Československá republika po válce nebyla postižena tak hlubokou hospodářskou krizí jako Německo či Rakousko. Československá měna byla relativně pevná a veřejnost se chtěla bavit. To zejména do Prahy lákalo kabaretní umělce, barové tanečníky a rovněž drogové překupníky.

K. L. Kukla píše: „Téměř v každé noční místnosti existuje tanečník kokainista, k němuž se druží tak zvané ‚umělkyně‘, importované do barů z Vídně, Berlína a Pešti (...). Stále se přichází na nové adresy, (...) odkud, jak zjištěno, dopravovali podloudně baroví tanečníci i tanečnice již po dlouhou dobu kokain. Prodej jedu děje se rafinovaným způsobem.“

Drogoví překupníci

Prvními policejně registrovanými překupníky kokainu na českém území byli „Bílí Rusové“, emigranti z bolševického Ruska. Historicky zřejmě první šetření nelegální distribuce kokainu proběhlo roku 1923 ve společné noclehárně hotelu Hamburk v pražském Karlíně. Podle policejní zprávy bylo zjištěno, že zde „ruští studenti sami jednak jsou náruživými kokainisty, jednak že tajně kokain cizím osobám prodávají“ a bylo konstatováno, že „prvotřídní kavárny, bary a taneční podniky staly se Eldoradem tohoto zlořádu“.

V polovině dvacátých let již byla síť prodejců a uživatelů drog dobře propojena a kokain byl rychle a bez problémů rozprodáván. Ústředními postavami pouliční distribuční sítě byli překupníci, kteří měli zdroje, z nichž omamné látky získávali – ať už se jednalo o drogy pašované ze zahraničí, či drogy uniklé z domácích zdrojů. Předávali je buď přímo konzumentům, nebo prodejcům nižšího řádu. Sami drogy nezřídka užívali.

Mezi známé překupníky kokainu v Praze patřil například bývalý drogista Zdeněk Beneš, obchodník Josef Volkán z Prahy-Žižkova, 25letý číšník Rudolf Albrecht, František Šimák či 47letý Vilém Jedlička, z Teplic-Šanova, 33letý vrátný Walter Gráf z Prahy-Nuslí, Bedřich Krištůfek z Prahy I či ruský emigrant Hanani Makler, později z Československa vyhoštěný. Jména překupníků se v policejních spisech nezřídka opakují. Když byli při prodeji drog přistiženi, vzhledem k nízkým sazbám podstoupili trest a záhy se k překupnictví kokainu opět vraceli.

V sítích mezinárodního obchodu

Nelegálním obchodem s drogami se zpočátku nezabývaly velké skupiny překupníků. Tehdejší pašeráky a dealery je z velké části možné označit spíše za „malé podnikatele“, často i z nejnižších sociálních vrstev. Od konce dvacátých let však organizovanost i mezinárodní akční rádius skupin působících na našem území rostl. Pašování se soustřeďovalo v severních Čechách (drogy z Německa) a rovněž na severu Moravy a ve Slezsku, kde byly časté podloudnictví na československo- polské hranici. Vedle toho vedly mezinárodní pašerácké sítě z Balkánu do západní Evropy a USA.

Do ČSR pronikaly tyto drogy ilegálními cestami z Bulharska, jež bylo ve třicátých letech střediskem výroby a exportu opiátů do celého světa. V roce 1934 se na našem území začal objevovat i kokain pašovaný ze Švýcarska a Francie.

Československo se pro významné mezinárodní obchodníky s drogami stalo vyhledávaným azylem před stíháním v zahraničí. Důvod byl prostý – zatímco některé státy, například Německo, v drogové legislativě přitvrzovaly, zdejší normy, které obchod s omamnými jedy kvalifikovaly pouze jako přestupek, nedovolovaly vydávání osob, stíhaných pro tyto delikty, do ciziny. 

Mezi překupníky registrovanými ve třicátých letech československými bezpečnostními orgány figurují četná jména, jež se později dostala do kriminalistických učebnic. Jen v roce 1937 zaregistrovala policie v Praze přibližně 15 cizinců spojovaných s mezinárodním obchodem s drogami velkého formátu, další z nich zřejmě pozornosti policie unikli.

Protidrogová opatření

Nárůst zneužívání omamných látek, expanze nezákonného obchodu s nimi i československé závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních dohod vedly na podnět USA roku 1928 k založení „Ústředny pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými jedy“ při policejním ředitelství v Praze. Její vznik a fungování jsou spojeny se jménem přednosty IV. bezpečnostního oddělení (kriminálky) a zástupce ČSR v Interpolu, vládního rady Josefa Vaňáska. Za dobu své existence Ústředna zřejmě nikdy neměla více než tři zaměstnance.

Ve zprávách a policejních protokolech figurují obvodní inspektoři Karel Liška a František Bílek a detektiv Vilém Karas. V šetření konkrétních případů pak vypomáhali detektivové z jiných oddělení. 

Efektivitu práce však po léta omezovaly legislativní nedostatky i nedostatečné personální a materiální vybavení. Počty projednávaných případů, uváděné ve výročních zprávách Ústředny, jsou ovšem úctyhodné: zatímco v roce 1929 to bylo pouhých 7 případů, v roce 1931 již 76, o čtyři roky později 154 a v roce 1937 354 případů. 

Dlouho přetrvávaly problémy s nedokonalou protidrogovou legislativou. Protože ale z mezinárodních závazků vyplývala nutnost změny, byl v té věci poslanec dr. Stanislav Hula pověřen funkcí parlamentního zpravodaje. Na radovi Vaňáskovi si vyžádal zprávu o stavu nelegálního obchodu s drogami v Československu. Ta vycházela z evidenčního materiálu Ústředny a kromě přibližného odhadu počtu toxikomanů obsahovala zcela přesná zjištěná a doložitelná čísla. Přestože šlo o značně ožehavá data důvěrné povahy, poslanec Hula informace bez výběru použil ve své interpelaci. Ty potom převzala média a ocitly se i na stránkách britského listu Evening News.

27. ledna 1938 byl přijat „Opiový zákon“, který zastřešil všechna předcházející opatření a aplikoval je na československou drogovou scénu. Československé legislativě tedy trvalo plných dvacet let, než dokázala vytvořit efektivní protidrogovou právní úpravu. Ve stejném roce byly rovněž navýšeny dotace Ústředny. Krátce nato však vypukla druhá světová válka a situace na české drogové scéně, paralyzované nedostatkem dostupných drog i zvýšenou administrativní kontrolou, se radikálně změnila. Fenomén zneužívání drog téměř zanikl. Po válce, kdy se k moci dostali komunisté a země se ve směru na západ uzavřela, měla vznikající drogová scéna značně odlišný charakter.

Plasty jsou dnes neoddělitelnou součástí moderního života – od obalů potravin přes kuchyňské náčiní až po kosmetiku. Nový klinický výzkum australských vědců však ukazuje, že tato všudypřítomnost si vybírá svou daň: chemické látky spojené s plasty se nacházejí v těle každého z nás.

Studie, publikovaná v odborném časopisu Nature Medicine, naznačuje, že expozice těmto látkám je nejen běžná, ale také překvapivě vysoká – a co víc, pochází z každodenních zdrojů, které často ani nevnímáme.

Život v době plastové

Dobrou zprávou je, že omezení plastů může mít velmi rychlý efekt. Výzkum ukázal, že pokud lidé výrazně sníží kontakt s plasty – zejména v souvislosti s jídlem, jeho balením a přípravou – množství plastových chemikálií v těle může klesnout už během pouhých sedmi dnů. To zahrnuje nejen výběr potravin, které nepřišly do styku s plastem, ale i používání kuchyňského náčiní a kosmetiky bez těchto látek.

Pozornost vědců se soustředila především na dvě skupiny látek: bisfenoly (například BPA nebo BPS) a ftaláty. Tyto chemikálie tvoří významnou část plastů a jsou známé tím, že narušují hormonální systém. Jsou spojovány například s problémy s plodností nebo s kardiometabolickými onemocněními.

Celkově existuje více než 16 000 různých chemických látek používaných při výrobě plastů. Najdeme je nejen v obalech potravin a nápojů, ale i v plastových nádobách, potravinových fóliích nebo kosmetických produktech. Právě tato chemická „koktejl“ představuje potenciální zdravotní riziko.

Do studie se zapojilo 211 zdravých dospělých lidí. Analýzy krve, moči i dalších biologických vzorků ukázaly, že úplně všichni účastníci měli v těle měřitelné množství plastových chemikálií. Každý z nich byl vystaven minimálně šesti různým typům těchto látek denně. Největší podíl na této expozici měly vysoce zpracované, balené a konzervované potraviny a nápoje. Hlavním zdrojem plastových chemikálií v našem organismu je tedy to, co běžně jíme a pijeme.

Plastový detox

Z původní skupiny bylo vybráno 60 lidí, kteří se zapojili do kontrolovaného experimentu. Ti přešli na tzv. „nízkoplastový“ režim – tedy stravu a životní styl s minimálním kontaktem s plasty. Dostávali potraviny, které nepřišly do styku s plastem, a používali například nerezové nádobí nebo dřevěná prkénka.

Jídelníček této supiny zůstal pestrý a energeticky vyvážený: mohli jíst běžná jídla jako těstoviny, maso, ovoce nebo čokoládu. Nešlo tedy o dietu v klasickém slova smyslu, ale o změnu způsobu, jakým jsou potraviny zpracovávány a připravovány.

Po sedmi dnech se u všech účastníků experimentu prokázal pokles hladin plastových chemikálií v těle. Konkrétně se množství ftalátů snížilo o více než 44 % a bisfenolů dokonce o více než 50 %. To je překvapivě rychlý a výrazný efekt na tak krátké časové škále.

Aby byl experiment co nejpřesnější, museli vědci eliminovat plast v celém potravinovém řetězci. Spolupracovali proto s více než stovkou farmářů a výrobců, kteří upravili způsoby zpracování i balení potravin. Cílem bylo zajistit, aby jídlo nepřišlo do kontaktu s plastem od produkce až po konzumaci.

Naděje i nové výzvy

Zatím není jasné, jaká hladina plastových chemikálií v těle je „bezpečná“. Vědci ale upozorňují, že tyto látky mají prokazatelně negativní účinky a jejich vliv na zdraví bude pravděpodobně narůstat, pokud se nic nezmění.

Zvláštní obavy vyvolává například látka BPS, která se často používá jako náhrada za známější BPA. Výsledky naznačují, že ani tyto „bezpečnější“ alternativy nemusí být ve skutečnosti o nic méně škodlivé.

Studie tak přináší nejen varování, ale i naději. Ukazuje, že expozici plastovým chemikáliím lze aktivně snížit. Zároveň ale zdůrazňuje, že skutečná změna bude vyžadovat zásadní úpravy v tom, jak potraviny vyrábíme, zpracováváme a balíme. 

Další výzkum se nyní zaměří na konkrétní dopady plastových chemikálií na plodnost. Výsledky by mohly ještě přesněji ukázat, jak hluboko tento problém zasahuje do lidského zdraví.

Jedna se pyšní přívlastkem „nejjasnější“, druhá „největší“ a obě představují výraznou ozdobu květnové oblohy. Řeč je o planetách Venuši a Jupiteru, které se s nástupem noci objeví vysoko nad západním obzorem. Jako první, blíž k horizontu, spatříte nápadnější Venuši: Její jasnost atakuje −4 mag, takže bude pozorovatelná už za soumraku – nejdřív v souhvězdí Býka, odkud se ve druhé polovině května přesune do sousedních Blíženců. Tam najdete i Jupiter s −2 mag, k němuž se bude zářivá večernice zvolna blížit. Na jejich setkání si však počkáme až do června.

Ve dnech 18. až 20. května projde kolem zmíněných planet úzký srpek dorůstajícího Měsíce, a po tři večery tak bude oblohu nad západem zdobit pokaždé jiná, ale vždy atraktivní nebeská kompozice. Nad obzorem navíc vydrží velmi dlouho, až do nástupu tmavé astronomické noci.

Jako první zapadne asi 30 minut před půlnocí Venuše, zatímco Jupiter na nebi setrvá zhruba o hodinu déle. V závěru května se pak k nejjasnější a největší planetě Sluneční soustavy přidá ta nejmenší, nenápadný Merkur s −0,7 mag. Pozorovatelný však bude jen za soumraku, v blízkosti severozápadního horizontu, za který se ukryje okolo 22:30.

Drobná hvězdokupa

Na dohled obzoru zůstaneme i nadále, jen se přesuneme mnohem dál do vesmíru – a ze světelných minut, které nás dělí od uvedených planet, se stanou tisíce a miliony světelných roků. Pozorování v malé úhlové výšce nad horizontem je samozřejmě ošemetné. Přízemní vrstvy atmosféry bývají zpravidla plné prachu i turbulencí a často se přidá také oranžová záře některého ze vzdálených sídel. Tentokrát to však jinak nepůjde: Vydáme se totiž vstříc objektům, které mají už natolik malou deklinaci, že je z České republiky jinde než při obzoru nespatříme.

Vykročíme k jižnímu hvězdnému nebi, ale po celou dobu si vystačíme s tou jeho částí, kde končí předlouhé štíhlé tělo Hydry. Jelikož jde o region chudý na jasné hvězdy, bude pro začátek lepší se orientovat podle dobře čitelného čtyřúhelníku souhvězdí Havrana. V něm vyhledejte stálici třetí velikosti Beta Corvi a pokračujte od ní 3,5° směrem na jihovýchod, tentokrát už ovšem s dalekohledem, jehož objektiv by měl mít průměr alespoň 60 mm.

V zorném poli pak pátrejte po prvním z objektů utopených nízko nad obzorem – drobném mlhavém obláčku neboli kulové hvězdokupě M68 či NGC 4590. Při hledání si můžete pomoct slabší hvězdou páté velikosti, která leží asi 0,5° jihozápadně od ní.

V menších přístrojích si hvězdokupy všimnete pouze za velmi dobrých pozorovacích podmínek, zpravidla při tzv. bočním pohledu, přičemž bude vypadat jako okrouhlá mlhavá skvrnka s úhlovým průměrem asi 5′ a s jasností 7,3 mag. Ve větších dalekohledech pak mírně naroste, neboť její skutečný úhlový průměr je dvojnásobný.

Nápadné centrální zjasnění typické pro daný druh objektů však nečekejte: Jádro hvězdokupy o průměru několika úhlových minut je víceméně homogenní. Zahlédnout nicméně můžete slaboučké halo, které ho obklopuje. V dalekohledech s objektivem o průměru okolo 15 cm začne být střed M68 čím dál víc zrnitý, každopádně rozlišení jednotlivých hvězd s jasností kolem 13 mag si vyžádá ještě větší kalibr.

Krásná spirála

Zatímco v případě M68 jsme hleděli do vzdálenosti 34 tisíc světelných roků, u následujícího objektu to bude 440krát dál. Jde totiž o odlehlou spirální galaxii M83 nebo také NGC 5236. Jak ji dostat do zorného pole? Nejdříve vyhledejte drobnou stálici šesté velikosti HR 5128: Na nebi spočívá přibližně ve vrcholu rovnoramenného trojúhelníku, jehož základnu tvoří relativně nápadné hvězdy Pí a Gama Hydrae. M83 pak najdete zhruba 0,5° jihozápadně od HR 5128.

V menších dalekohledech s objektivem okolo 10 cm spatříte standardní „okrouhlou mlhavou skvrnku“, s jasností 7,5 mag a s úhlovým průměrem 12′, v níž lze za dobrých pozorovacích podmínek rozlišit téměř bodové jádro. O něco větší přístroje přidají náznak světlé příčky protínající střed galaxie a velké dalekohledy s objektivem o průměru alespoň 30 cm poskytnou i odpověď na otázku, proč se M83 přezdívá Jižní větrník.

Pořádná výzva

Rádi byste zdolali ještě větší pozorovatelskou výzvu než M68 a M83? V tom případě můžete zkusit štěstí s kulovou hvězdokupou NGC 5694. Na nebi se skrývá v místech, kde končí tělo Hydry, a nalézt ji není úplně jednoduché. Může za to jednak její malá jasnost 10,1 mag, ale také nevelký úhlový průměr 4′. V menších přístrojích se proto jeví téměř jako hvězda – přestože bedlivému oku neunikne, že má poněkud difuzní okraje. Dokonce i v dalekohledech s objektivem o průměru okolo 15 cm však zůstává titěrnou kruhovou ploškou bez dalších podrobností.

S jejím hledáním začněte u stálice čtvrté velikosti E Hydrae, viditelné pouhýma očima. Severně od ní narazíte v dalekohledu na čtveřici hvězd páté až šesté velikosti, které jsou uspořádané do mírného obloučku v délce 1,3°. Nejsevernější z nich nese označení m Hydrae a představuje hezkou dvojhvězdu, jejíž složky o jasnostech 5,2 mag a 7,4 mag dělí na nebi 8,4″. 

Vydáte-li se od m Hydrae necelé 2° směrem na jihozápad, měla by se v zorném poli objevit další čtveřice stálic, shromážděných na ploše o průměru 0,5°. Tři budou mít podobnou jasnost okolo 7 mag, zatímco čtvrtá se bude jevit mírně zastřená a neostrá. Tušíte správně – jde o drobnou kulovou hvězdokupu NGC 5694.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května ve 2:37 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v závěru května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2026

• 4. května – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 5. a 6. května – vrcholí aktivita meteorického roje Éta Akvarid
• 18. května – setkání velmi úzkého srpku dorůstajícího Měsíce dva dny po novu a Venuše na večerním nebi; nejblíž (3,7°) si budou v okamžiku západu za severozápadní obzor okolo 23:30; výš nad horizontem pozorovatelný i Jupiter;
• 19. května – Měsíc přímo mezi Venuší a Jupiterem
• 20. května – setkání srpku dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze; nejblíž (3,9°) si budou krátce po setmění; nedaleko Měsíce viditelné i hvězdy Pollux a Castor z Blíženců a níž nad severozápadem také Venuše
• 22. a 23. května – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 27. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 30. května – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.