Na první pohled působí skoro jako fata morgána. Uprostřed vyprahlých stepí ruské Astrachaňské oblasti se tyčí vysoký cihlový maják, přestože nejbližší pobřeží Kaspického moře leží desítky kilometrů daleko. Stavba známá jako Petrovský maják představuje jeden z nejpozoruhodnějších příkladů toho, jak dramaticky se může krajina během několika století proměnit.

Maják uprostřed stepi

Když člověk projíždí nekonečnými rovinami jižního Ruska, očekává spíše stáda dobytka, suchou trávu a prašné cesty než přibližně dvacetipatrovou věž, která připomíná klasické pobřežní navigační stavby. O to překvapivější je pohled na Petrovský maják. Dnes stojí asi třicet kilometrů od pobřeží Kaspického moře, takže ani z jeho vrcholu už není možné spatřit vodní hladinu. Přesto kdysi býval důležitým orientačním bodem pro lodě.

Vysvětlení této zdánlivé geografické záhady sahá do 18. století. Na místě dnešního majáku stála už od roku 1741 dřevěná navigační věž, navazující na éru expanze Ruska do oblasti Kaspického moře za Petra I. Velikého. Tehdejší krajina vypadala úplně jinak než dnes. Místo současné stepi se zde tehdy nacházely břehy Kaspického moře a ostrovy s přístavem, kde mohly kotvit lodě. Maják tak plnil zcela běžnou a praktickou funkci – navigoval plavidla v rušné oblasti poblíž pobřeží.

Původní stavba byla dřevěná, což se nakonec ukázalo jako nepříliš šťastné. Silná bouře ji zničila a maják se musel znovu postavit. Současná podoba pochází až z roku 1876, kdy byla vybudována robustní cihlová věž vybavená litinovými schodišti a odolnými vyhlídkovými plošinami. Právě tyto konstrukční prvky se dochovaly dodnes a připomínají technické ambice tehdejší doby.

Mizející moře

Osud majáku ale zásadně ovlivnily proměny samotného Kaspického moře. Jeho hladina dlouhodobě kolísala a postupně ustupovala. Na počátku 20. století už voda ustoupila natolik, že místní přístav přestal být použitelný pro lodní dopravu. Přesto maják ještě nějakou dobu fungoval. Definitivně byl vyřazen z provozu až kolem roku 1930, kdy se moře stáhlo tak daleko, že navigační význam stavby prakticky zanikl.

Od té doby se z někdejšího pobřežního orientačního bodu stal osamělý monument uprostřed suché krajiny. V devadesátých letech 20. století sloužil objekt krátce jako malé radiové stanoviště, jinak však zůstával uzavřený a nevyužívaný. Dnes je Petrovský maják chráněnou kulturní památkou a zároveň neobvyklou turistickou atrakcí, která přitahuje návštěvníky právě svou absurditou – majákem bez moře.

Celý příběh navíc ukazuje, jak dynamické mohou být i zdánlivě stabilní geografické útvary. Kaspické moře během historie opakovaně měnilo svou velikost i tvar pobřeží a Petrovský maják představuje téměř surrealistický důkaz těchto změn. Stavba, která kdysi stála na důležité námořní trase, dnes působí jako relikt z jiného světa – osamělá věž v krajině, která už dávno zapomněla, že kdysi bývala mořem.

Dne 22. dubna 1915 okolo 17. hodiny zasáhla pozice dohodových vojáků na západní frontě nedaleko Yper vlna dusivého plynu. Jen o pár chvil dřív jej Němci vypustili z tlakových láhví a tento nový útok vyvolal mezi zasaženými muži paniku. Své zákopy opustily dvě francouzské koloniální divize a vytvořily tak osmikilometrovou mezeru v linii hájící belgické město. Jednalo se o první skutečně účinné nasazení otravného plynu na západní frontě a současně debut nejnovější zbraně v arzenálu vilémovské armády – chloru.

Spásná moč

Britský důstojník popsal jeho bezprostřední účinky: „Panikařící Turci a Zuavové si s šedými tvářemi a vypoulenýma očima svírali hrdla a dusili se při běhu, mnozí z nich padali na místě a leželi na promočené zemi s křečovitě zkroucenými končetinami a rysy zkřivenými smrtí.“ 

Němci ten den vypustili zhruba 170 tun jedovaté látky z přibližně 5 700 tlakových láhví pravidelně rozmístěných na šestikilometrovém úseku fronty. Zasažené jednotky neměly na jaře 1915 žádné vybavení, které by muže před novou zbraní ochránilo, a velení na obou stranách fronty začalo horečně shánět prostředky obrany.

Žádná z mocností zapojených do konfliktu nebyla na zavedení jedovatého plynu jako zbraně připravena – ani Němci. Císařská armáda si stále plně neuvědomovala jeho účinnost a vydávala ochranné masky pouze ženistům manipulujícím s láhvemi.

Jistý kanadský lékař, který se v osudnou chvíli nacházel v zákopech, rychle identifikoval plyn jako chlor a doporučil vojákům, aby pomočili na hadřík a ten si pak drželi před ústy a nosem. Po nějaké době se v tekutině aktivoval amoniak, jenž dokázal smrtící plyn částečně neutralizovat. Na tento způsob navázaly také první oficiálně vydané primitivní ochranné prostředky – polštářek z látky, obvykle impregnovaný chemikálií, který si muži měli uvázat přes spodní část obličeje. Pro ochranu zraku se pak fasovaly brýle. S prvními útoky začal zběsilý vývoj protiplynových pomůcek a tento proces pokračoval po většinu války.

Východní způsob

Ruská armáda, přestože se jí dostalo varování od spojenců, se však na novou hrozbu vůbec nepřipravila a při prvním plynovém útoku o dva měsíce později ztratila 6 000 raněných a 2 000 mrtvých. Carské velení až po této tragické události podniklo první kroky k vybavení svých vojáků ochrannými prostředky. Kancelář nejvyššího velitele sanitární a evakuační jednotky, kterou převzal kníže Oldenburg, však nedokázala přijmout rychlá a účinná opatření, a tak prozatím doporučovala aplikovat zkušenosti z terénu – používat moč. Po celou dobu války tak mnoho oficiálních příruček šířilo legendu o jejích zázračných vlastnostech a doporučovalo ji k impregnaci mokrých masek stejně jako šátků a kabátů, které se měly obalovat kolem obličeje. 

Carští vojáci pak k boji proti jedovatému plynu rozdělávali také ohně. Velké vatry sloužily k unášení jedovatého plynu do atmosféry a pryč od zákopů. To do jisté míry fungovalo, ale mělo i stinné stránky. Plameny nejenže přitahovaly nepřátelskou dělostřeleckou palbu, ale také vysušovaly impregnaci v plynových maskách, čímž snižovaly jejich účinnost.

Klikatá cesta k záchraně

První ochranné prostředky, které carské jednotky dostaly k dispozici, neměly zpočátku žádnou standardizaci. Zpravidla je tvořilo několik vrstev gázy, která se měla v případě ohrožení namočit v roztoku hyposulfátu, jejž vojáci obvykle nosili s sebou v malé lahvičce. První exempláře začal distribuovat Červený kříž a minský výrobce jich údajně dodával 25 000 kusů denně. Mnoho jednotek, které se o plynové hrozbě dozvěděly většinou z doslechu, si pak začalo z vlastní inciativy objednávat různé masky – stejně jako příslušníci 55. střelecké divize, která se s touto zbraní střetla jako první. 

Na popud představitelů carské armády také různé ženské spolky začaly vyrábět roušky všech různých velikostí a tvarů. Záhy vypukla přímo „horečka vynálezců“, kdy organizace a úřady po celém impériu přicházely s vlastními modely masek. Z báňských institutů, měst, a dokonce i z právnické fakulty přišly dvě desítky návrhů, ale žádný z prototypů se před masovou výrobou netestoval na frontě. Pro počet vrstev gázy neexistoval žádný předpis, takže mnohé z nich byly příliš tenké na to, aby poskytovaly skutečnou ochranu. Další měly mizernou kvalitu zpracování a vojákům se rozpadaly v rukou, jiné byly příliš velké nebo malé.

Muži v uniformách záhy ztratili k maskám veškerou důvěru a teprve v červenci 1915 došlo k ustavení zkušební petrohradské komise, která z testovaných modelů uznala za nadprůměrné čtyři. Následně doporučila Moskevské vzdělávací službě hromadnou výrobu masky, která měla být továrně impregnovaná ochranným roztokem, skládat se z 20 vrstev gázy, a vojáci ji dostávali společně s ochrannými brýlemi. 

Technologický zázrak

Téměř současně s petrohradskou vznikla i zkušební komise moskevská, která hodnotila nové modely a navrhovala různá vylepšení. Doporučila například přidání gumiček k popruhům, standardizovaný výcvik vojáků a udržování masek ve vlhkém stavu. Vývoj pokračoval dál, protože se na bojištích a přelomu let 1915 a 1916 objevily nové a ještě více smrtící chemické látky.

Ruská armáda zavedla čtyři nové modely, mezi nimiž vynikal typ Zelinsky-Kummant. Tato maska obsahovala revoluční filtr navržený profesorem chemie Nikolajem Zelinským, který používal aktivní uhlí. V kombinaci s gumovou kuklou inženýra Emanda Kummanta, která se velice snadno nasazovala, představovala maska skutečně účinný ochranný prostředek. Její nositel si dokonce mohl očistit zamlžené čočky pomocí „gumového prstu“ v obličejové části.

Přijetí modelu Zelinsky-Kummant do služby a jeho rozšíření se však potýkalo s řadou obtíží – dokonce jej sabotoval kníže Oldenburg prosazující výtvor hornického institutu. Vysoký úředník zašel až tak daleko, že uhlí pro výrobu Zelinského filtrů nechal převézt do konkurenční továrny. Navzdory všem překážkám Stavka tento typ schválila v březnu 1916 a záhy převzal hromadnou výrobu Chemický výbor. Maska se na frontě začala objevovat v květnu 1916 a od roku 1917 zcela převládla. Ve výzbroji Rudé armády pak vydržela až do 20. let.

Obavy a záminky

Na druhé straně fronty panovala odlišná situace. Rakousko-uherská armáda začala vyvíjet dusivé plyny v dubnu 1912, kdy plukovník Adolf von Boog předložil přísně tajné plány náčelníkovi generálního štábu Franzi Conradovi von Hötzendorfovi. V úvodním roce války pak probíhaly první pokusy se speciálními dělostřeleckými granáty a po bitvě u Yper dostal kapitán von Ow rozkaz převzít velení 36. pluku pěchoty, který se specializoval na používání bojových plynů. Důstojník pečlivě studoval jejich účinky i německé metody nasazení a v září 1915 pak navrhl jejich implementaci také do habsburské armády. Císař František Josef vyjádřil k používání jedovaté látky rozhodný odpor, ale o dva měsíce později svůj postoj zmírnil a souhlasil s nasazením plynu za podmínky, že jej nejprve použije nepřítel. 

Když v květnu 1915 vypukla válka mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií, nejvyšší velení armády (K. u K. Armeeoberkommando) vyjádřilo obavy ohledně možného použití nové zbraně na základě zpráv, že protivníkovo dělostřelectvo disponuje granáty naplněnými bojovým plynem. Generalita proto adresovala požadavek na ministerstvo války, v němž žádala o dodávky respirátorů. Koncem jara habsburské jednotky na italském bojišti obdržely značné množství látek neutralizujících nové nebezpečí (siřičitan sodný, uhličitan sodný, ampule atropinu).

Základ prvních respirátorů stejně jako u ostatních válčících stran v prvních měsících války tvořily lékařské obvazy. Zakrývaly ústa a nos a na obličej se upevňovaly pomocí šňůrek zavázaných za krkem. Armáda si zpočátku objednala desítky tisíc kusů, ale brzy svůj požadavek zrušila – zřejmě kvůli tomu, že započala jednání s firmou Neupert z Vídně o výrobě účinnějších prostředků. Z toho důvodu tak měli císařští vojáci na frontě až do podzimu 1915 k dispozici pouze malé množství nepříliš účinných typů.

Nespolehliví pomocníci

Zakázka u firmy Neupert z 6. srpna 1915 zněla na 10 000 plynových masek a záhy následovala druhá na 12 000 kusů. Ty sestávaly z obličejového krytu z batistu (tkanina z jemné příze) sahajícího od čela po bradu, z jednoho acetátového okénka a plochého kruhového nevyjímatelného filtru. Už první použití však ukázalo vážné vady: sklíčko nebylo plynotěsné, protože se na masku našívalo, a filtr, který se často náhodně uvolňoval, účinkoval jen několik minut.

Musely proto přijít úpravy. Jednoduché okénko nahradily dvě samostatné čočky zasazené do kovových rámů, které zlepšovaly těsnění, a vyřešily se i problémy s filtrem. Kromě toho došlo v prosinci 1915 k zavedení nové verze s filtrem obsahujícím aktivní uhlí (pravděpodobně dodávané výrobcem z Ústí nad Labem). Samotná maska pak dostala impregnaci thiosíranem sodným.

Neupertovy masky však zůstaly ve výbavě jen několik měsíců. Na podzim 1915 začaly jednotky dostávat nové a mnohem pokročilejší typy s vyměnitelnými filtry účinnými proti chloru. Předpokládá se, že do léta 1916 původní ochranné prostředky z fronty zcela zmizely, protože je nahradily modely z Německa.

Pomoc od spojence

Počáteční technické nedostatky výrobků firmy Neupert vedly rakousko-uherskou armádu k žádosti o vývoj lépe fungujících typů podle nového německého modelu rámové masky. V roce pak 1916 několik domácích firem (Semperit, Neupert, Neumann & Sternfeld, Schottola a Harburg) předložilo plány na výrobu tohoto nového vzoru, která měla doplnit kusy dovážené z Německa. Spojenec dodal 200 000 masek, což monarchii poskytlo čas na zahájení vlastní výroby, než se zásoby vyčerpaly. Před prvním plynovým útokem proti italským jednotkám na hoře San Michele, k němuž došlo 29. června 1916, měli již rakousko-uherští vojáci jak Neupertovy, tak i německé rámové masky. 

Rozsáhlá produkce začala v Rakousku poté, co Berlín udělil licenci společnosti Auergesellschaft ve Vídni. Na počáteční výrobní sérii čítající 1,5 milionu masek se měla použít pogumovaná tkanina od firem Semperit, Harburg a Wimpassing. Očekávalo se, že Auergesellschaft do dubna 1917 dodá čtyři milionů kusů, avšak obtíže se získáváním surovin produkci zpomalily. Na doplnění zásob pak měli vojáci na frontě pokyn sbírat ruské masky Zelinsky-Kummant, z nichž se pryž také získávala. I přesto všechno však do srpna 1918 produkce klesla na 50 000 kusů měsíčně oproti dvojnásobné v létě 1917.

Rakousko-uherské modely se od německých rozeznávaly jen těžce. Výrobce je zpočátku dodával v různých rozměrech a na začátku roku 1918 se jednalo o čtyři velikosti, přičemž převládaly dvě střední (78 % z celkové produkce). Zajímavostí je odlišná výrobní varianta označovaná jako M17k (k – klein, malá), jež se objevila na frontě v létě 1918 v počtu asi 5 000 kusů. Velmi se podobá německé kožené plynové masce M.17, ale vyráběla se z pogumovaného textilu.

Platba ovcemi

Kožené plynové masky se v Německu zavedly především kvůli nedostatku surovin způsobenému dohodovou námořní blokádou. Kromě toho byl pogumovaný textil křehký a náchylný k praskání, čímž vystavoval vojáky riziku. Nenabízel ani prodyšnost, a tak se vnitřek zapařoval a hromadil se tam pot.

V Berlíně proto v lednu 1917 zahájili vývoj nové konstrukce a rakousko-uherské velení zadalo stejný požadavek o dva měsíce později. Brzy se však oba spojenci dohodli na tom, že Německo zajistí dodávky těchto ochranných pomůcek podunajské monarchii výměnou za přibližně tři miliony ovčích kůží. Zásoby tohoto materiálu dorazily v srpnu a k testům a schválení nové kožené masky došlo v září. V lednu 1918 pak získala oficiální název Lederschutzmaske 18.

V rámci příprav na ofenzivu u Caporetta jich c. a k. vojáci obdrželi zhruba 4 000. Další distribuce se uskutečnila koncem dubna 1918, kdy Armádní skupina Boroević na Piavě převzala dalších 1 800 kusů, ale to požadavkům vojska zdaleka nestačilo. Do výroby se proto postupně zapojovaly další firmy, například vídeňská pobočka Auergesellschaft, jež obdržela zakázku na 200 000 masek v březnu 1918, a Gas Mask Consortium ve Vídni, které vyrobilo 300 000 kusů. V červnu 1918 dodávaly obě společnosti zhruba 500 masek denně.

Kvůli tomu se významně snížil počet ovcí v monarchii, redukovala se stáda a ani dovoz 150 000 kůží z Německa nestačil potřeby pokrývat. Produkce typu M18 pak pokračovala jen do října 1918, kdy zcela skončila. 

Krevní sraženiny obvykle považujeme za velice vážný problém, který může mít dramatické nebo i fatální následky. Za určitých okolností jsou ale krevní sraženiny naopak velmi žádoucí a zachraňují životy. Při rozsáhlém krvácení nebo třeba při hojení různých poranění mají krevní sraženiny velmi důležitou roli, kterou ale ne vždy zvládají.

Vědci kanadské McGillovy univerzity vyvinuli novou metodu, se kterou lze vytvořit velmi rychle vytvořit kvalitní krevní sraženiny. Říkají tomu „klikací srážení“ (click clotting) a jde o propojování povrchových proteinů chemickou reakcí. Výsledkem je biokompatibilní sraženina, která je v porovnání s normálními krevními sraženinami 13× odolnější proti prasknutí a 4× lepivější.

Vylepšené krevní sraženiny

Dřívější výzkum využíval například chitosan, polymer odvozený od chitinu. Jeho použití ale vedlo k nespolehlivému srážení a křehkým sraženinám. Klikací srážení naproti tomu zajistí spolehlivé srážení krve, při němž během pouhých pěti sekund vznikne pevný gel. Jak uvádí vedoucí týmu bioinženýr Jianyu Li, s jejich metodou je možné srážet krev pacienta nebo také krev od dárce.

Výsledky výzkumu, které publikoval prestižní vědecký časopis Nature, následně potvrdily testy in vitro, a také testy na laboratorních hlodavcích. Ukázalo se, že nová metoda podporuje hojení poraněných jater, bezpečně, a dokonce lépe než klinicky využívané léčivo.

Vědci přiznávají, že před zavedením této metody do klinické praxe ještě bude nutné provést další testy. Pokud se jim ale povede dotáhnout vývoj do konce, bude to velká pomoc pro pacienty i pro zdravotníky. „Uměle vytvořené krevní sraženiny mají velký potenciál pro široké využití v klinické léčbě a mohou zlepšit výsledek mnoha závažných medicínských situací,“ říká Jianyu Li.

Přestože internet vnímáme jako nehmotný digitální prostor, jeho skutečná podoba postavená na propojení podmořskými kabely je překvapivě fyzická a zranitelná: Stačí zemětřesení, kotva obchodní lodi nebo cílená sabotáž, a celé státy se mohou náhle ocitnout v digitální izolaci. Příběh hlubinného vedení je proto nejen historií technologického pokroku, ale i vyprávěním o moci, geopolitice a skryté infrastruktuře, na níž stojí fungování dnešního světa.

Spojení pod vodou

Kořeny internetu sahají až do první poloviny 19. století, tedy do doby, kdy nejmodernější technologii světa nepředstavoval počítač, ale elektrický telegraf. Právě tehdy se evropští i američtí vynálezci začali zabývat revoluční myšlenkou, jež zahrnovala přenos informací pomocí elektrických impulzů vedených drátem. Experimenty průkopníků telegrafie pak ukázaly, že se dají zprávy předávat téměř okamžitě na vzdálenosti, které dřív musely urazit lodě nebo kurýři na koních. Logicky proto následovala otázka, zda by bylo možné propojit i oblasti oddělené mořem.

Už mezi léty 1840–1842 probíhaly první pokusy s ponořenými vodiči, narážely však na zásadní problém: Voda okamžitě způsobovala zkrat. Skutečný průlom proto přineslo využití přírodního latexu z jihovýchodní Asie, kterým se daly vodiče dokonale izolovat. Díky vnější vrstvě vznikly první krátké podmořské kabely, jež spojovaly pobřežní body evropských států. K této technické revoluci přitom nedošlo v éře elektrifikovaného světa, ale v době, kdy elektřina netvořila běžnou součást domácností a jednalo se spíš o experimentální sílu.

Atlantik pokořen V roce 1850 se podařilo položit první kabel přes Lamanšský průliv, jenž propojil britský Dover s francouzským Calais. Projekt sice již po několika dnech provozu selhal, protože vedení poškodila rybářská loď, ale poskytl neocenitelné zkušenosti. O rok později vzniklo technicky propracovanější řešení, které přineslo první mezinárodní telegrafické spojení, a úspěch okamžitě spustil technologickou expanzi. Kabely spojily Británii s Irskem, postupně překlenuly Severní moře a dosáhly až do skandinávských vod či k dánským ostrovům. Zrodilo se zcela nové průmyslové odvětví, vyžadující specializované lodě, které zvládaly precizní pokládku těžkých kabelů na mořské dno.

Skutečnou technologickou výzvu však neznamenalo propojení sousedních států, nýbrž překonání Atlantského oceánu. Americký podnikatel Cyrus W. Field prosazoval od poloviny 50. let 19. století ambiciózní myšlenku položit kabel mezi Evropou a Severní Amerikou, což mnozí jeho současníci považovali za technicky nemožné. Netrvalo ovšem dlouho a první transatlantický kabel vyvolal roku 1858 celosvětovou senzaci. Nadšení nicméně rychle vystřídalo zklamání, protože spojení po necelém měsíci selhalo.

Teprve kombinace přesných výpočtů, kvalitnější izolace a nasazení obří „kabelové“ lodi SS Great Eastern vedlo v roce 1866 k trvalému úspěchu: Atlantik byl překonán a svět se informačně smrsknul.

Velký krok pro internet

Počátek 20. století přinesl zásadní proměnu komunikačních potřeb: Telegrafické impulzy postupně přestávaly stačit, neboť svět toužil po přenosu lidského hlasu. A přechod k telefonii vyžadoval technologickou revoluci v podobě koaxiálních kabelů, jež by dokázaly analogový tok dat přenášet s minimálním zkreslením.

Zásadní problém spočíval ve ztrátě signálu na dlouhých vzdálenostech a vyřešila jej až instalace tzv. opakovačů, které se umisťovaly přímo do kabelů. Historickým milníkem se stal transatlantický kabel TAT-1, jímž data proudila od roku 1956 a který jako první umožnil pravidelné telefonické spojení mezi Evropou a Severní Amerikou. Jeho kapacita však z dnešního pohledu působí spíš symbolicky – současně přes něj mohlo probíhat jen několik desítek hovorů. Obě strany oceánu se pak samozřejmě musely potýkat s nešvary analogové éry v podobě šumu, útlumu i energetické náročnosti.

K dalšímu skoku vpřed došlo v 80. letech 20. století s nástupem optických vláken, v nichž elektrický signál nahradilo světlo: Informace se přenášely prostřednictvím laserových impulzů vedených skleněnými vlákny s minimální ztrátou energie. Prvním transoceánským optickým systémem se stal kabel TAT-8 spuštěný v roce 1988, a symbolicky tak odstartoval éru moderní digitální komunikace. Již tehdy dokázal jeden kabel přenášet stovky paralelních datových toků, přičemž kapacita skokově rostla. A právě tato technologická změna vytvořila fyzický základ internetu, cloudových služeb i digitální ekonomiky.

Kilometr za kilometrem

Pokládka podmořského kabelu patří k logisticky nejsložitějším inženýrským operacím současnosti. Začíná se detailním mapováním mořského dna pomocí sonarů a autonomních průzkumných systémů, které identifikují seismicky stabilní oblasti i riziková místa. Následuje plánování trasy s ohledem na tektonickou aktivitu, rybolov či lodní dopravu.

Samotné spojení zahrnuje tisíce kilometrů kabelu, jehož síla a hmotnost se liší v závislosti na použitých materiálech i umístění – v blízkosti břehu se nasazují silnější a více pancéřovaná spojení, protože tam hrozí větší nebezpečí. Specializované lodě pak kabel pokládají rychlostí několika kilometrů za hodinu, a v pobřežních oblastech se navíc pomocí pluhů zahrabává do dna: Vrstva sedimentů jej totiž chrání před kotvami či rybářskými sítěmi. Po celé trase se také v pravidelných intervalech instalují opakovače, které se napájejí vysokým stejnosměrným napětím přiváděným z pevniny.

Životnost podmořských kabelů se pohybuje kolem 25 let, přesto vyžadují nepřetržitý dohled a pravidelnou údržbu. Mezi nejčastější příčiny poškození přitom nepatří dramatické sabotáže, ale především rybolov a kotvy lodí. Statistiky ukazují, že většina poruch vzniká v pobřežních vodách do hloubky několika stovek metrů. V hlubokomořských oblastech jsou kabely ve větším bezpečí, protože je neovlivňuje intenzivní námořní provoz. Ani několik kilometrů vodní masy však nedokáže vedení zcela ochránit před sesuvy půdy či podmořskými zemětřeseními.

Propojený svět

Pokud dojde k poruše, musí se problém lokalizovat pomocí přesných měření útlumu a odrazu světelného signálu. Na místo vypluje specializovaná kabelová loď, zachytí vedení pomocí dálkově řízených podmořských robotů a vytáhne poškozený úsek na palubu. Poté se daná část vyřízne, nahradí se novým segmentem a opět se spustí na dno. Celý proces může trvat dny až týdny, v závislosti na počasí a hloubce.

Každá oprava přitom představuje logisticky náročnou operaci, jež vyžaduje koordinaci s námořními úřady. Provozovatelé proto budují tzv. redundantní neboli nadbytečné trasy, na něž se dá vedení v případě potřeby přepnout, a výpadek tak neznamená úplnou izolaci regionu.

Pokrok v konstrukci kabelů i metodách jejich pokládky umožňuje rozšiřovat globální sítě také do regionů, které se ještě donedávna považovaly za obtížně dostupné. Nové severní trasy mezi Evropou, Asií a Severní Amerikou představují efektivnější alternativu propojení kontinentů a přispívají k vyšší odolnosti sítě. Současně roste význam ochrany a monitorování – moderní přístup k výstavbě proto zahrnuje také integraci vědeckých měřicích technologií. Tzv. SMART kabely kombinují telekomunikační funkci s instalací seismických, tlakových a teplotních senzorů, jež umožňují sledovat geofyzikální procesy v oceánech, včetně zemětřesení či změn tlaku vodních mas. 

Chobotnice, olihně a sépie patří mezi nejpodivuhodnější tvory na Zemi. Mají tři srdce, modrou krev, žádnou kostru a jejich kůže dokáže vnímat chemické látky, reagovat na světlo a rychle měnit barvu i strukturu. Některým druhům se navíc dokážou regenerovat poškozená ramena. Přestože jde o bezobratlé měkkýše, vyvinuli si mimořádně složité mozky a vysokou inteligenci.

Předkové hlavonožců a obratlovců se od sebe oddělili před více než 600 miliony let. Od té doby se obě skupiny vyvíjely nezávisle, přesto mezi nimi vznikly pozoruhodné podobnosti. Typickým příkladem jsou oči, které se u hlavonožců i obratlovců vyvinuly odděleně, ale fungují podobně. Podobně překvapivá je i inteligence hlavonožců.

Asi před 400 miliony let se dnešní chobotnice, sépie a olihně oddělily od loděnek a postupně ztratily ochranné schránky. Současně se u nich vyvinuly mimořádně velké mozky – největší mezi bezobratlými. Díky nim mají výbornou paměť, dokážou řešit problémy, používat nástroje a zvládají i odložené uspokojení.

Mozek rozdělený do ramen

Nervová soustava hlavonožců se od té naší výrazně liší. Mozek chobotnice má tvar prstence kolem jícnu a více než polovina jejích neuronů se nachází přímo v ramenech. Každé rameno obsahuje vlastní nervový provazec fungující téměř jako „minimozek“, takže část řízení pohybu probíhá lokálně.

Neobvyklá je i organizace neuronů. Nervové provazce v ramenech působí neuspořádaně, přesto umožňují velmi komplexní chování. Odlišné jsou dokonce i některé molekulární mechanismy komunikace mezi neurony. Výzkumy například ukázaly, že určité dopaminové receptory fungují u chobotnic jinak než u obratlovců.

To vede vědce k zásadní otázce: fungují mozky hlavonožců podle stejných principů jako mozky obratlovců, nebo představují zcela jiný způsob vzniku inteligence?

Hlavonožci jako model pro neurovědu

Hlavonožci sehráli důležitou roli už v počátcích neurovědy. V roce 1929 objevil zoolog John Zachary Young u olihní obří nervová vlákna, do nichž bylo možné snadno zavádět elektrody. Díky nim vědci odhalili základní principy šíření elektrických impulzů v neuronech.

Dlouho však bylo studium hlavonožců technicky velmi obtížné. Chobotnice se špatně chovají v laboratořích a práce s jejich nervovou soustavou je komplikovaná. Situace se změnila až po zveřejnění genomu chobotnice v roce 2015, což otevřelo cestu moderním molekulárním metodám.

Vědci dnes používají genetické editace pomocí CRISPR, mapují spojení mezi neurony a zkoumají například orientaci v prostoru nebo maskování sépií. Ty dokážou měnit vzory na těle podle okolního prostředí, takže jejich kůže poskytuje jedinečný pohled na to, jak mozek zpracovává vizuální informace.

Japonští vědci zjistili, že chobotnice během spánku procházejí epizodami rychlých změn barev a vzorů na těle. Tyto stavy připomínají REM fázi spánku u savců, která souvisí se sny. Nelze říci, zda chobotnice skutečně sní, jejich mozková aktivita ale naznačuje složité vnitřní procesy.

Výzkum hlavonožců zároveň ukazuje, že inteligence může vzniknout i v těle bez kostry. Mozek chobotnice musí řídit mimořádně flexibilní organismus s rameny schopnými téměř nekonečné variability pohybu.

Etické otázky

Studium hlavonožců přináší i etické problémy. Výzkumy naznačují, že pravděpodobně cítí bolest, ale vědci zatím neznají spolehlivé prostředky proti bolesti, které by u nich fungovaly. Zatímco Evropa a Británie zavedly pro výzkum hlavonožců přísnější pravidla, v některých dalších zemích podobná legislativa chybí.

Právě proto dnes neurovědci považují hlavonožce nejen za fascinující model inteligence, ale také za důležitou výzvu pro budoucnost etického výzkumu zvířat.

Řekové se za vlády Alexandra Velikého (vládl 336–323 př. n. l.) poprvé pokusili systematicky zmapovat pobřeží Indického oceánu mezi Indií a Persií – oblast, o níž neměli žádné spolehlivé informace. To, co dnes o této plavbě víme, známe především díky veliteli námořní výpravy Nearchovi, nikoli však přímo od něj. Jeho lodní deník se nedochoval, ale obsah převzal ve 2. století n. l. řecký voják a spisovatel Arrianos z Nikomedie pod názvem Indiké.

Nearchos nebyl prvním zástupcem „známého světa“ v těchto končinách. Už dříve se tam vydal Skylaks z Kariandy pod záštitou perského velkokrále Dareia Velikého (6.–5. století př. n. l.).

Nearchos se nestal velitelem námořní výpravy náhodou, zároveň nelze přijetí tohoto úkolu z jeho strany chápat jako dobrovolné v moderním slova smyslu. Arrianos výslovně uvádí, že šlo o mimořádně nebezpečnou práci. Alexandr si byl plně vědom rizik spojených s vysláním loďstva do neprobádaných vod za ústím Indu, kde dosavadní zkušenosti řecké námořní plavby selhávaly. Přesto se rozhodl podnik uskutečnit a pověřil jím muže, jemuž dlouhodobě důvěřoval a který se již dříve osvědčil v administrativních i logistických funkcích.

Schopný velitel

Nearchos pocházel z Kréty, avšak vyrůstal v Amfipolisu v Makedonii, kam se přestěhoval jeho otec a kde se vzdělával společně s korunním princem Alexandrem. Tato skutečnost svědčí o vysokém postavení jeho rodiny v makedonské elitě. Jeho ranou kariéru nicméně přerušilo vyhnanství, k němuž došlo pravděpodobně kolem roku 337 př. n. l. S největší pravděpodobností Nearchos zůstal mimo Makedonii až do Alexandrova nástupu na trůn v následujícím roce.

Po vládcově vpádu do Malé Asie byl Nearchos na začátku roku 333 př. n. l. jmenován satrapou (správcem provincií) Lýkie a Pamfýlie. O čtyři roky později ho Alexandr povolal na východ jako velitele pěších posil, které přivedl s sebou. Během indického tažení v letech 327–326 př. n. l. se Nearchos krátce stal jedním ze dvou velitelů těžké pěchoty, vzápětí ho však nahradil Seleukos I. Nikator.

Na rozdíl od typických makedonských vojevůdců se Nearchova kariéra neformovala primárně na bojištích. Jeho význam spočíval především v organizačních schopnostech a ve zvládání složitých úkolů. Jako velitel flotily zodpovídal nejen za samotnou plavbu a zásobování, ale i za udržování kontaktu s pobřežními oblastmi a systematické zaznamenávání geografických a etnografických poznatků.

Zpráva o výpravě, která se dochovala prostřednictvím Arriana, proto nesvědčí o Nearchově ambici stát se objevitelem, nýbrž o pragmatickém a pozorném přístupu muže postaveného před misi bez historického precedentu. Právě tato kombinace zkušenosti, adaptability a dovednosti pozorování činí z Nearcha klíčovou postavu jedné z nejodvážnějších epizod Alexandrových tažení.

Flotila u Himálaje

Než se Nearchos vydal se svou flotilou na otevřené moře, čekala jej dlouhá a operačně náročná plavba po dolním toku Indu. Tato etapa výpravy nepředstavovala pouhou předehru k oceánské plavbě, nýbrž klíčovou zkušenost, v níž se střetávaly geografické, vojenské i správní výzvy bezpříkladného rozsahu.

Arrianos opakovaně zdůrazňuje, že Indus Řeky ohromil svou šířkou, množstvím přítoků i prudkými sezonními záplavami. V jejich perspektivě se řeka stala přirozeným protějškem Nilu a zároveň živým důkazem, že dosavadní středomořské představy o říčním systému jsou pro indický prostor nedostačující.

Během indického tažení, navzdory vojenskému vítězství, odmítla makedonská armáda pokračovat dále na východ, což Alexandra přinutilo ji obrátit k návratu a vyústilo v rozhodnutí rozdělit síly a vybudovat rozsáhlé loďstvo, jehož velením byl roku 326 př. n. l. pověřen Nearchos, ačkoliv nebyl specializovaným námořníkem.

Flotila vznikala v oblasti přítoku Indu Hydaspésu a města Taxily, kde jí blízkost pohoří Emodus (Himálaj) zajišťovala dostatek stavebního materiálu, zejména jedle, borovice a cedru. Nearchos zde vystupoval nejen jako admirál, ale i jako trierarchos, tedy jeden z těch, kteří lodě financovali. V tomto ohledu nebyl výjimkou, indická flotila zahrnovala řadu trierarchů bez hlubší námořní zkušenosti, takže praktické navigační a námořnické úkoly zajišťoval především kormidelník Onesikritos.

Indus jako škola geografie

Zpočátku flotila postupovala po Hydaspésu v doprovodu hlavních pozemních sil Alexandra včetně jízdy, slonů a zásobovacích kolon. Na soutoku Acesinu a Indu bylo založeno město Alexandrie na Indu, začleněné do satrapie Oxyarta a osídlené thráckými jednotkami.

Plavba po Indu od listopadu 326 do července 325 př. n. l. zdaleka nebyla klidnou cestou. Makedonci se opakovaně střetávali s odporem domorodých měst a část lodí byla poškozena natolik, že Nearchos musel zůstat na daných místech a dohlížet na jejich opravy. Indus zde nevystupoval jako pasivní dopravní tepna, ale jako proměnlivý a potenciálně nepřátelský organismus, který kladl vysoké nároky na koordinaci, zásobování i vojenské zabezpečení.

Současně však řeka představovala mimořádnou „školu pozorování“. Nearchos a jeho muži se setkávali s faunou, jež v řeckých očích působila exoticky, až znepokojivě: od neznámých druhů ryb a ptáků po velká zvířata, která zásadně narušovala středomořské ideje o vztahu člověka a přírody. Zvláštní pozornost věnoval Nearchos slonům, jejichž vojenské, dopravní i hospodářské využití chápal jako důkaz vysokého stupně organizace místních společností. Indus se tak ukázal být prostorem, kde se hranice mezi divokou přírodou a kulturně strukturovaným světem jevila jako mnohem propustnější, než si Řekové dosud představovali.

Vedle obdivu však řeka vyvolávala i pocit ohrožení. Záznamy o smrtelně jedovatých hadech, jejichž uštknutí dokázali místní obyvatelé léčit, či o tygrech známých alespoň z trofejních kůží, posilovaly obraz Indie jako země, kde příroda soupeří s člověkem o dominanci. Indus nebyl v Nearchově podání idealizovanou osou civilizace, ale dynamickým prostředím, které mohlo být zdrojem prosperity i zkázy.

Podél nehostinného pobřeží

Po dosažení Pataly (dnešního Bahmanabadu v pákistánské provincii Sindh) se flotila stala součástí širšího strategického rozdělení sil. Makedonský vojevůdce Krateros již dříve odvedl část armády do Karmánie, Alexandr se vydal s hlavním vojskem na vyčerpávající pochod přes gedroskou poušť a Nearchos měl vést přibližně 17–20 tisíc mužů po moři směrem k Perskému zálivu a dále do Babylonie. V tomto bodě končila indická etapa výpravy a Indus přestal být sám o sobě makedonským cílem – stal se mostem mezi Indií a širším imperiálním prostorem.

Dne 15. září vyplula Nearchova flotila z Pataly, „tábora pro lodě“ v deltě Indu, a zamířila k otevřenému oceánu. Ačkoliv se zdá, že admirál vyčkával na oslabení jihozápadního monzunu, již první dny plavby ukázaly, že vyrazil příliš brzy. Řečtí námořníci neměli žádnou představu o sezonní cirkulaci větrů v Indickém oceánu a jejich zkušenosti ze Středomoří se zde ukázaly jako nedostatečné. Namísto očekávaného příznivého větru narazili na vytrvalé protivětry, které flotilu téměř okamžitě přinutily držet se při pobřeží. Obtíže byly umocněny tím, že antická námořní navigace neumožňovala přesné měření vzdáleností na otevřeném moři.

Všechny Nearchovy údaje o délce plavby a vzdálenostech jsou proto nutně pouze odhady a při moderní rekonstrukci trasy se musíme opírat spíše o obecný sled míst než o číselná data.

Přesto Arrianovo Indiké poskytuje dostatek informací k pochopení základních obtíží, s nimiž se výprava potýkala. Krátce po opuštění Pataly byla flotila zadržena u lagun mezi ústími řek Indu a Arabis (dnešní Hub). Obnovený jihozápadní monzun znemožnil další postup a Makedonci byli nuceni zůstat na místě plných čtyřiadvacet dní. Z obavy před útoky domorodého obyvatelstva si zde vybudovali provizorní opevnění z kamenných zdí. Zásoby se však rychle tenčily, proto posádky přežívaly lovem mušlí, ústřic a ryb, přičemž byly místy nuceny pít i slanou nebo brakickou vodu.

Zkušenost s výrazným přílivem a odlivem, který dokázal během několika hodin proměnit suché dno v rozbouřené moře, jen posilovala pocit, že se pohybují v prostředí zcela mimo dosavadní rámec řecké námořní praxe.

Zkušenost s domorodci

Po zlepšení podmínek flotila dorazila do přístavu Morontobara, ztotožňovaného s dnešním městem Karáčí v Pákistánu. Arrianův popis této oblasti patří k nejdetailnějším nautickým pasážím Indiky. Zdůrazňuje úzký a nebezpečný vstup mezi skalami, kruhový a hluboký vnitřní přístav i prudké vlnobití v jeho okolí. Morontobara, místními nazývaná Ženský přístav, poskytla námořníkům dočasné útočiště a možnost dalšího postupu Arabským mořem podél makránského pobřeží.

Další plavba vedla podél zálivu Sonmiani a přes lokality, které antické prameny označují jmény Pagala, Kabana a Rhambakia. Společným jmenovatelem těchto zastávek byl krajní nedostatek vody a potravin. Makránské pobřeží postrádalo přirozené přístavy i stabilní osídlení a zásobování z pevniny bylo krajně nespolehlivé.

Významnou úlevu představovala skutečnost, že generál Leonnatos zde krátce předtím porazil místní Oreitany a zanechal zásoby, které Nearchovým mužům vystačily přibližně na deset dní. Po jejich doplnění se flotila mohla pohybovat rychleji a dosáhla řeky Tomeros (Hingol), která byla antickými autory chápána jako jednoznačná hranice mezi Indií a Gedrosií (dnes odpovídá pákistánské provincii Balúčistán).

Právě zde Indiké zaznamenává násilný zásah proti domorodé vesnici, jejíž obyvatelé byli pobiti. Pozoruhodné je, že se tento čin nesnaží nijak morálně ospravedlnit. Za Hingolem vstoupila výprava do země Ichtyofágů čili „rybožravců“, kteří obývali úzký pás pobřeží mezi Arabským mořem a gedroskou pouští.

Jejich způsob života, založený téměř výhradně na rybolovu, působil na Řeky krajně primitivně, avšak moderní interpretace jej chápe jako racionální adaptaci na prostředí s minimálními možnostmi jiné obživy. Nearchos zde zaznamenal nejen chudobu místních komunit, ale i mimořádné obtíže vlastních posádek, které se často ocitaly na pokraji hladu. Zásadní význam pro ně proto měl objev přístavu Bagisara, dnešní Ormary, jenž umožnil flotile alespoň dočasnou stabilizaci.

Do úrodné krajiny

Další etapa plavby zahrnovala zastávky v Koltě, Kalimě, na ostrově Karmine (dnes Astola), dále v Kyse a Mosarně. Právě v Mosarně se k flotile připojil místní gedroský lodivod, který Nearcha bezpečně provedl do oblasti dnešního města Gwadaru. Tam Řeky po týdnech strádání překvapila přítomnost datlových palem a zahrad jako prvních známek úrodné krajiny.

Následovalo vyloupení města v oblasti Čáhbaháru v dnešním Íránu a zakotvení u výběžku zasvěceného Slunci, zvaného Bageia. Flotila se přibližovala k Hormuzskému průlivu a charakter krajiny se postupně měnil. Nearchos si v lodním deníku všímá pěstování obilí, vinné révy a ovocných stromů, ačkoliv s jistým zklamáním konstatuje absenci olivovníku, klíčového symbolu středomořské civilizace.

V této oblasti spatřili námořníci také poloostrov Omán, tehdy bývalou perskou satrapii Maka. Kormidelník vlajkové lodi Onesikritos navrhoval jeho dosažení, avšak Nearchos odmítl posádky vystavit dalším neznámým rizikům.

Napětí mezi oběma muži, patrné z Nearchova líčení, otevírá otázku skutečné struktury velení. Zatímco Nearchos Onesikrita označuje za nerozvážného a později jej obviňuje z neoprávněného přisvojování velení, nelze vyloučit, že Alexandr záměrně rozdělil kompetence mezi více osob, jak to činil i v jiných částech svého impéria. Nearchova zpráva je proto nejen geografickým a etnografickým pramenem, ale i textem, který je třeba číst kriticky, jako osobní výpověď muže, jenž si byl vědom obchodně-logistického významu svého podniku.

Návrat do civilizace

Po vyčerpávajícím postupu podél makránského pobřeží, kde flotila čelila extrémnímu nedostatku vody, potravin i bezpečných kotvišť, znamenal vstup do oblasti Perského zálivu postupný návrat do prostředí s rozvinutější infrastrukturou a stabilnějším osídlením. Nešlo však o náhlý přechod z nehostinného prostoru do „známého světa“, nýbrž o pozvolné opouštění zóny krajní nouze a vstupu do regionu, který byl Řekům znám především ze správní a obchodní praxe perské vládnoucí dynastie Achaimenovců. Pobřeží Karmánie a Persidy nabízelo přístavy, sladkou vodu i možnost systematičtějšího zásobování, což zásadně změnilo charakter celé výpravy.

V lednu roku 324 př. n. l. dorazila flotila do Harmozeie (dnes Mînâb v Íránu), jednoho z nejvýznamnějších přístavů Perského zálivu. Zde došlo k opětovnému spojení Nearchovy flotily s Alexandrem, který mezitím překonal gedroskou poušť. Setkání mělo silný symbolický i praktický význam: obě části výpravy se navzájem považovaly za ztracené a jejich shledání potvrdilo životaschopnost kombinace námořní a pozemní strategie. Tím definitivně skončila nejnebezpečnější fáze Nearchovy plavby.

Významnou etapou cesty Perským zálivem byla návštěva ostrova Tylos (dnešní Bahrajn), který Nearchos zaznamenal jako prosperující obchodní centrum Perského zálivu. Jeho popis svědčí o rozvinuté produkci bavlněných textilií (sindones), jež byly vyváženy nejen do Indie, ale i do Arábie. Právě Tylos se později stal jedním z prvních míst v oblasti, kde se prosadily helénské kulturní vlivy, včetně řečtiny jako jazyka elit a náboženského synkretismu (splývání náboženských prvků či tradic v jeden celek).

Podél pobřeží Persidy se flotila již pohybovala v relativně známém a kontrolovaném prostoru, v roce 324 př. n. l. navštívila řadu identifikovatelných lokalit, například ostrovy Kešm a Kiš. U řeky Marun, která tvořila hranici mezi Persidou a Susianou (dnes v jihozápadním Íránu), již lodě nemohly pokračovat podél pobřeží a zamířily k ústí Tigridu. Po dosažení Mezopotámie se Nearchos vydal až k Eufratu a následně se znovu připojil k Alexandru Velikému v Súsách.

Úspěšné dokončení plavby bylo oficiálně oceněno a samotné tažení bylo uznáno nejen jako vojenský výkon, ale především jako podnik zásadního poznávacího významu, který poprvé systematicky propojil Indický oceán s vnitrozemím blízkovýchodních říší. 

V rozlehlých mrazivých pustinách za oběžnou dráhou Neptunu se nacházejí tisíce těles, známých jako transneptunické objekty (TNO). Nejslavnější z nich je trpasličí planeta Pluto, která je obalená řídkou atmosférou. Pátrání po atmosféře na dalších transneptunických tělesech ale končívá neúspěchem.

Většina z těchto těles je studená a příliš malá na to, než aby si podle vědců mohla udržet atmosféru. Tým japonských astronomů nedávno narazil na něco zvláštního. Díky velmi šťastné souhře okolností využili přírodní experiment a zjistili, že transneptunické těleso s označením (612533) 2002 XV₉₃ má tenkou atmosféru, i když by ji vzhledem ke svým proporcím mít nemělo.

Astronomové využili mimořádně vhodnou situaci, která nastala 10. ledna 2024. Z pohledu z Japonska totiž těleso 2002 XV₉₃ přešlo přímo před vzdálenou hvězdu. Takové zákryty patří mezi cenné metody výzkumu vzdálených objektů, protože mohou odhalit i velmi tenkou atmosféru.

Pokud by objekt žádnou atmosféru neměl, hvězda by při zákrytu jednoduše náhle zmizela. Jestliže se ale kolem tělesa nachází plynný obal, světlo hvězdy se při průchodu atmosférou postupně zeslabuje a hvězda pohasíná pozvolněji.

Právě tento druh zeslabení zaznamenal tým vedený astronomem Ko Arimatsuem z observatoře Ishigakidžima, která spadá pod Národní astronomickou observatoř Japonska. Pozorování probíhala z několika míst v Japonsku a výsledná data odpovídají přítomnosti tenké atmosféry kolem 2002 XV₉₃.

Krátkověká atmosféra

Samotná existence atmosféry je ale jen částí záhady. Výpočty ukazují, že plynný obal kolem 2002 XV₉₃ by bez dalšího doplňování vydržel méně než tisíc let. V astronomickém měřítku jde o mimořádně krátkou dobu. Znamená to, že atmosféra musela vzniknout nebo být obnovena relativně nedávno.

Tím se otevírá otázka, odkud se vlastně plyn vzal. Situaci komplikují i pozorování Webbova vesmírného dalekohledu. Ten na povrchu objektu nenašel známky zmrzlých plynů, které by se mohly odpařovat a vytvářet atmosféru podobně jako na Plutu.

Astronomové zatím uvažují o dvou hlavních scénářích. První možností je, že nějaký proces vynesl zmrzlé nebo kapalné látky z nitra tělesa až k povrchu. Ty se pak mohly začít uvolňovat do okolního prostoru a vytvořit dočasnou atmosféru. Druhou variantou je srážka s kometou nebo jiným menším objektem. Takový náraz mohl uvolnit značné množství plynu, který kolem tělesa vytvořil krátkodobý atmosférický obal. Obě vysvětlení mají své limity a zatím není jasné, které je pravděpodobnější. Rozhodnout by měla až další pozorování.

Nové otázky

Objev atmosféry kolem 2002 XV₉₃ ukazuje, že i malá tělesa v mrazivých končinách za Neptunem mohou být aktivnější a dynamičtější, než astronomové očekávali. Zároveň připomíná, jak důležité jsou přesná pozorování zákrytů hvězd, která dokážou odhalit jevy jinak téměř neviditelné.

Pokud se existence atmosféry definitivně potvrdí, půjde o významný objev, který může změnit představy o tom, jak se chovají malé objekty na periferii Sluneční soustavy a jaké procesy v nich mohou probíhat i miliardy let po jejich vzniku.

Šelfové ledovce jsou jako mohutné ledové plošiny, které se vysouvají na hladinu oceánu z ledovců na souši. Fungují jako monumentální podpěry, které zpomalují proud nezměrného množství ledu do moře. Vědci ale nedávno zjistili, že se šelfovými ledovci je to ve skutečnosti složitější. 

Qin Zhouová z výzkumného institutu Akvaplan-niva v norském Tromsø a její kolegové prozkoumali spodní část šelfového ledovce Fimbulisen ve Východní Antarktidě. Dospěli k tomu, že tvar spodní části šelfového ledovce značně ovlivňuje, jak se pod šelfovým ledovcem pohybuje voda.

Záludné tání pod ledovcem

Pokud se tam, stejně jako v případě ledovce Fimbulisen, nacházejí rýhy a kanály, mohou tam vznikat oblasti s teplou vodou, která zůstává po delší dobu v ledovci. V těchto rýhách a kanálech pak dochází k mnohem intenzivnějšímu tání šelfového ledu. Výzkumu spodní části šelfového ledovce Fimbulisen uveřejnil odborný časopis Nature Communications.

„Pod ledovcem Fimbulisen jsme pozorovali, že byť jen malé množství teplejší vody může podstatně urychlit tání v kanálech na spodní straně ledovce,“ vysvětluje Tore Hatterman z výzkumného centra iC3 Polar Research Hub. „V důsledku toho pak tyto rýhy a kanály dál rostou a ohrožují stabilitu celého šelfového ledovce.“ 

Hattermann varuje, že soudobé klimatické modely tento jev nezohledňují. Znamená to, že podhodnocujeme zranitelnost šelfových ledovců podél Východní Antarktidy, obvykle považovaných za poměrně „odolné“, vůči oteplování v pobřežních vodách. Takové oteplování už přitom probíhá a určitě jen tak neskončí. 

Tisková konference, která se uskutečnila v Berlíně 6. prosince 1968, byla plánována dlouho dopředu. Již o rok dříve se v Moskvě sešli zástupci východoněmeckých a sovětských zpravodajských služeb a dohodli se na celé řadě dezinformačních kampaní proti západním „imperialistům“. Cílily především na vztahy mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Účelem bylo dostat SRN ze Severoatlantické aliance, což by posloužilo sovětské zahraniční politice, a nakonec umožnilo sjednocení Německa podle představ NDR.

Obvinění před novináři

Jednou z těchto kampaní byla takzvaná akce Verwüstung (Devastace), která obviňovala bonnskou vládu z toho, že usiluje o novou revizi hranic v Evropě – v případě potřeby i za použití chemických a biologických zbraní! Na ministerstvu zahraničních věcí poblíž sídla Sjednocené socialistické strany (SED) ve východním Berlíně předstoupil před kamery mikrobiolog Ehrenfried Petras, který jen několik dní předtím přeběhl ze Západního Německa. Tam prováděl výzkum v ústavu pro aerobiologii s úzkými vazbami na ministerstvo obrany. Málokdo v místnosti věděl, že tento přesvědčený komunista už několik let tajně pracuje pro východoněmeckou tajnou policii Stasi. Přinejmenším o tom neměli tušení přítomní novináři, především ze západních zemí, kteří považovali Petrase za důvěryhodného.

Z toho, co jim vědec předkládal, se představitelé západoněmecké armády jevili jako bezohlední váleční štváči, kteří se snaží získat smrtící bojové látky, aby jimi mohli v případě války zaútočit na vojska Varšavské smlouvy. Ne proto, aby chránili západoněmecké území, ale aby posunuli vnitroněmeckou hranici na východ a nakonec vymazali NDR z mapy. Aby toho dosáhli, souhlasili by se zamořením celých regionů a zabitím obrovských mas vojáků i civilistů.

Výbušná obvinění

Na tiskové konferenci byl přítomen i východoněmecký ministr zahraničí Otto Winzer. Ten hodlal následně přednést tato obvinění v OSN, aby zdiskreditoval pověst Spolkové republiky ve světě. Hlavní myšlenka přitom zněla: „Ani ne čtvrtstoletí po pádu nacistické třetí říše se opět objevuje nebezpečí vycházející z německého území. Naproti tomu NDR je lepším, mírumilovným Německem, a očekává, že se jí konečně dostane mezinárodního uznání.“

A ohlas ve světě byl skutečně velký – jak varovala bonnskou centrálu pobočka ministerstva zahraničí SRN v Berlíně. Spolkové ministerstvo obrany okamžitě reagovalo, neboť obvinění považovalo za velmi nebezpečné. V roce 1954 se vláda Konrada Adenauera v Paříži zavázala, že se zdrží výzkumu a vývoje zbraní hromadného ničení. Jednalo se o nezbytný předpoklad vybudování západoněmecké armády a vstupu země do Severoatlantické aliance. 

Reakce západu

Mluvčí ministerstva zahraničí se na tiskové konferenci konané v bonnském sídle úřadu vyjádřil takto: „V 50. letech se Spolková republika zcela zřekla výroby těchto zbraní. Což je také hlídáno a garantováno prostřednictvím mezinárodních kontrol. Přesto musí Bundeswehr plnit své poslání a přijmout účinná opatření proti případnému použití zbraní hromadného ničení nepřáteli. V tomto ohledu slouží odpovídající výzkum výhradně obranným účelům.“

Ve skutečnosti se však obvinění zpočátku nezdála být zcela neopodstatněná. Ačkoliv NATO s použitím chemických bojových látek v budoucí válce rozhodně počítalo a do svých plánů je zahrnovalo, západoněmecké jednotky nebyly na jejich použití na počátku 60. let příliš připraveny. Početných aliančních jednáních v Bruselu byl pak generální štáb Bundeswehru pověřen, aby se problematikou jaderných, chemických a biologických (NBC) zbraní zabýval. Kromě nezbytných ochranných opatření pro vlastní jednotky se mělo jednat také o výzbroj, výstroj a použití bojových chemických látek.

Odmítnutí z USA

Přestože Spolková republika Německo měla na základě pařížských dohod zakázáno používat a vyrábět tyto zbraně, odpovědné osoby se pohybovaly na legální půdě. Podle mezinárodního práva směla každá země cvičit a vybavovat své vlastní ozbrojené síly tak, aby mohly účinně odrážet útok nepřítele. To byl také důvod, proč se bonnské ministerstvo obrany pokusilo v roce 1962 nakoupit chemickou munici v USA, ale bylo odmítnuto tamním ministerstvem zahraničí. 

I po tomto neúspěchu zůstávalo téma stále aktuální, leč Bundeswehr nepostoupil za fázi plánování. Přestože zřídil tajnou „Studijní skupinu NBC“ pro aktivní vedení chemické války, není dosud jasné, zda jeho vlastní jednotky měly být skutečně odpovídajícím způsobem vycvičeny. Namísto toho vydal spolkový ministr obrany Gerhard Schröder v roce 1968 rozkaz, aby se s potřebnými opatřeními pro aktivní chemický boj přestalo a aby se velení zaměřilo na „přežití prvního úderu“ chemickými zbraněmi. K tomu bylo nutné přijmout adekvátní ochranná opatření – což Ehrenfried Petras na tiskové konferenci zmíněné na začátku označil za přípravu na útočnou válku. 

Výzkum ano, útok ne

O plánech Bonnu věděli i nejdůležitější západoněmečtí spojenci v Paříži, Londýně a Washingtonu. Ti také ještě dříve, než tak učinila vláda SRN, zveřejnili společné prohlášení, ve kterém sdělovali, že Západní Německo nikdy neuvažovalo o útočném použití zbraní NBC ve válce. Tito partneři nejenže věděli o příslušných opatřeních Bonnu, ale také dodávali německým výzkumným střediskům chemické látky k testování.

Navzdory těmto prohlášením trvalo až do druhé poloviny roku 1969, než západoněmecký ministr zahraničí Willy Brandt vydal memorandum, v němž označil obvinění z východního Berlína za to, čím skutečně byla: za cílenou dezinformační kampaň. Brzy poté začalo východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti zastavovat i vlastní propagandistickou akci. V roce 1971 se Sovětský svaz a Spojené státy americké dohodly na úmluvě o biologických zbraních, a proto byla nyní východoněmecká „rušivá palba“ považována za nevhodnou. 

Po podepsání takzvané Základní smlouvy (Grundlagenvertrag) v prosinci 1972 také došlo k normalizaci vztahů mezi oběma německými státy. Spolková republika například upustila od tvrzení, že je jediným legitimním pokračovatelem předválečného Německa. To také znamenalo, že pro NDR již nebylo tak důležité šířit o západním sousedovi cílené dezinformace.

Podobné kampaně, kterých se během studené války rozhodně nevyskytlo málo, nicméně ilustruji vztahy obou znesvářených zemí, které zůstaly nesmiřitelné fakticky až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. A v určitých obdobích se neštítily konflikt ještě více rozdmýchávat a protivníka poškozovat „nečistými prostředky“. 

Mnohonožky a stonožky dnes patří mezi typické suchozemské živočichy. Jejich dlouhá článkovitá těla a desítky nohou jsou dobře známé, přesto paleontologové dlouho netušili, kdy a jak se tato charakteristická stavba těla vyvinula. Nový objev z amerického Wisconsinu nyní naznačuje, že předkové těchto členovců mohli získat své typické nevětvené nohy ještě dávno předtím, než opustili moře.

Studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B popisuje nový druh pravěkého členovce jménem Waukartus muscularis, který žil asi před 437 miliony let v siluru. Fosilie ukazují tvora nápadně připomínajícího dnešní mnohonožky, stále však šlo o mořského živočicha.

Poklady z Brandon Bridge

Fosilie byly objeveny ve formaci Brandon Bridge poblíž města Waukesha ve Wisconsinu. Tato mimořádně zachovalá lokalita uchovala i měkké tkáně organismů z mělkého moře raného siluru. Paleontologové zde nalezli 35 exemplářů nového druhu. Některé byly zachovány natolik dobře, že bylo možné rozeznat končetiny, svalovou tkáň i části vnitřní opory těla tvořené kutikulou.

Waukartus muscularis měl hlavu a dlouhé článkovité tělo s mnoha páry nohou podobně jako dnešní mnohonožky. Tělo tvořilo nejméně jedenáct segmentů a neslo několik hlavových přívěsků, které mohly sloužit k vnímání okolí nebo získávání potravy. Zakřivené fosilie zároveň naznačují, že tělo bylo poměrně pružné.

Nový dílek evoluční skládačky

Fylogenetická analýza ukázala, že waukartus stojí těsně mimo korunovou skupinu mnohonožek a stonožek. Jde tedy o velmi blízkého příbuzného jejich společného předka. Důležité také je, že představuje starší vývojovou větev než eutykarcinoidi, dávní vodní či obojživelní členovci považovaní za rané příbuzné mnohonožek. Nový objev tak pomáhá zaplnit mezeru ve fosilním záznamu.

Největší překvapení se ale týká končetin. Vodní členovci mívají často větvené nohy, takzvané biramní končetiny. Waukartus však měl jednoduché nevětvené nohy označované jako uniramní. Právě tento typ končetin byl dosud považován za adaptaci na život na souši. 

Jenže Waukartus stále žil v moři. Ztráta druhé větve nohy tedy nastala ještě před kolonizací pevniny a původně zřejmě nesouvisela se suchozemským způsobem života.

Biologové pro podobné situace používají pojem exaptace – znak vznikne za jedněch podmínek, ale později získá jinou funkci. Podobně jako ptačí pera mohla i jednoduchá nevětvená chodidla vzniknout u mořských členovců z jiných důvodů a teprve později se ukázat jako ideální pro pohyb po souši.

Objev Waukartus muscularis tak mění pohled na jeden z klíčových kroků evoluce členovců. Naznačuje totiž, že některé znaky spojované dnes se suchozemským životem vznikly už dávno v mořském prostředí.