Údaje o ztrátách Američanů na životech se v pramenech značně liší. Lze se setkat kupříkladu s informací, že USA ztratily asi 300 000 vojáků a 5 000 civilistů, nicméně nejčastěji se objevuje poněkud vyšší číslo. Podle obecně přijímaných statistik přišlo během druhého celosvětového konfliktu o život 416 674–418 500 amerických občanů, přičemž šlo o 405 000–407 300 vojáků a 11 200–12 000 civilistů. 

Na plážích a v džungli

Padlé příslušníky ozbrojených sil Spojených států můžeme dělit podle několika kritérií. Co se týče geografického hlediska, ukázalo se jako nejvražednější evropské bojiště, kde zahynulo asi 250 000 mužů a žen. V Pacifiku naopak dosáhly děsivé výše ztráty válečných zajatců – z 34 648 Američanů, kteří padli do rukou Japonců, se konce konfliktu nedožilo plných 12 935 osob. Zahynula tedy víc jak třetina což mělo přímou souvislost s barbarským chováním císařských vojáků vůči polapeným nepřátelům a s otřesnými podmínkami v tichomořských zajateckých táborech. V Evropě donutili Němci a Italové ke kapitulaci 95 532 příslušníků armády „strýčka Sama“, ovšem v lágrech zemřelo pouhých 1 124 z nich.

Laika možná zaskočí, že z více než 400 000 mrtvých vojáků jich „jen“ 292 000 padlo přímo v boji – téměř 114 000 dalších totiž přišlo o život kvůli nemocem, nehodám nebo sebevraždám. Velmi zajímavý je pak podíl jednotlivých složek ozbrojených sil na celkových ztrátách, kdy zdaleka nejvíce krváceli příslušníci US Army. A přestože by se mohlo zdát, že kvůli jatkám na ostrovech, jako Iwodžima, Okinawa či Guadalcanal, se na druhém místě musejí objevit mariňáci, ve skutečnosti podstatně více „personálu“ odepsalo námořnictvo i letectvo.

Uvedená čísla se mohou jevit jako vysoká, ovšem ve skutečnosti USA v porovnání s ostatními zeměmi zapojenými do války zaplatily relativně mírnou cenu. Nejvíce obyvatel (součet mrtvých vojáků i civilistů) pozbyl Sovětský svaz, kde během konfliktu přišlo o život 27 917 000 osob. Někteří historici ale toto číslo zpochybňují zejména v případě počtu civilních obětí (15 500 000) a tvrdí, že ztráty SSSR byly mnohem vyšší.

Na druhém místě se pak nachází Čína (15 000 000) a na třetím Německo (8 666 500). Spojené státy v této smutné tabulce zaujímají až 18. příčku, když před nimi stojí země jako Polsko (6 540 000), Jugoslávie (1 032 000), Francie (523 000) nebo Řecko (507 000). To samozřejmě nijak nesnižuje odvahu a odhodlání vojáků „strýčka Sama“, kteří se vydali bojovat tisíce kilometrů daleko od svých domovů. Pro srovnání dodejme, že Československo se 355 000 mrtvými obsadilo 20. místo hned za Velkou Británií (363 000).

Trpící civilisté

V mnoha výše zmíněných státech tvořili značnou část obětí civilisté – ať už je zasáhlo bombardování, vražedné běsnění nepřítele, genocida, hladomor nebo holokaust. U Američanů zůstal oproti tomu podíl zahynuvších nevojáků na celkových ztrátách velmi nízký, zhruba na úrovni 0,41 %. A vztáhneme-li množství mrtvých civilistů vůči populaci Spojených států, šlo o mizivé 0,32 %. 

Důvod je prozaický: zatímco na britské ostrovy dopadaly pumy Luftwaffe či odvetné zbraně V-1 a V-2, a řadu evropských států Němci po několik let okupovali, Severní Amerika ležela daleko od válečné vřavy a nad její území nedolétly ani bombardéry s největšími nádržemi. Oněch zhruba 12 000 zemřelých civilistů tak zahrnovalo kupříkladu 1 700 osob, které zahynuly v japonském či německém zajetí, 68 obětí z Pearl Harboru a šest mrtvých, jež si vyžádaly útoky císařských balonových bomb na Oregon.

Opět stručné srovnání: v Polsku – rychle poražené a dlouho obsazené zemi – činil podíl civilistů na celkovém počtu obětí hrozivých 96,33 % a do května 1945 země přišla o 18,77 % předválečného obyvatelstva. V Japonsku pak téměř 1 000 000 nevojáků zahynul v důsledku amerického bombardování měst zápalnými – a v samém závěru války i jadernými – pumami. 

Při bilancování lidských ztrát se většinou opomíná psychický dopad konfliktu. Z hlediska mentality, mezilidských vztahů a sociálních zvyklostí způsobila válka (nejen) u občanů Spojených států výrazné změny. Některé lze hodnotit pozitivně – například fakt, že globální konflikt navzájem spojil různé národy a zvýraznil roli mladých lidí. Rovněž přiměl miliony osob uvědomit si svou odpovědnost za osud světa a výsledky střetu.

Zároveň ale válka donutila dosud mírumilovné občany k extrémním rozhodnutím a dlouhé odloučení podkopalo stabilitu některých rodin – v roce 1945 stoupl v USA počet rozvodů na dvojnásobek. 

Na pevnině i oceánech

Vrátíme-li se na frontu, zjistíme, že obrněné svazky Spojených států přišly zhruba o 11 000 tanků, samohybných děl a stíhačů tanků s bílou hvězdou na pancíři. Největší ztráty v této oblasti opět Američané utrpěli na západní frontě, kde od 6. června 1944 do 15. května 1945 pozbyli asi 7 000 kusů techniky. Podstatně menší škody utrpěla 5. armáda na Sicílii a v Itálii – konkrétně šlo o 3 377 obrněnců všech kategorií včetně 1 171 shermanů.

O několik set vozidel připravili „strýčka Sama“ též Japonci, byť císařská armáda disponovala jen minimem (navíc převážně lehkých) tanků – většinou je tak vyřadila artilerie, miny a bombardéry. 

Letecké továrny na území USA se nadechly k obrovskému výkonu a během války vyprodukovaly okolo 300 000 vojenských strojů. Zhruba sedm procent z nich (21 000 kusů) bylo ztraceno ještě ve Spojených státech během různých nehod a dalších 14 % odepsali Američané v boji nad Evropou a Tichomořím. Údaje se v pramenech i literatuře výrazně liší, nejčastěji se však objevuje tvrzení, že USAAF přišly během druhého celosvětového konfliktu celkem o 65 164 vojenských letadel všech kategorií. 

Námořnictvo logicky utrpělo drtivou většinu ztrát v Tichomoří. Skladba potopených plavidel sloužících pod americkou vlajkou výmluvně odráží charakter bojů. Bitevní lodě ztratil „strýček Sam“ pouze dvě (Arizona a Oklahoma), a to hned první den války v Pearl Harboru (ostatní plavidla této kategorie zasažená Japonci 7. prosince 1941 se podařilo později vyzvednout a po opravách se vrátila zpět do služby).

V následujících bitvách význam „plovoucího dělostřelectva“ klesal ve prospěch rozvoje palubních nosičů, přičemž Američané přišli během bojů o 11 letadlových lodí. Celkem USA během konfliktu nasadily 110 nosičů (24 těžkých, 9 lehkých a 77 eskortních), čímž výrazně přečíslily 25 císařských „letadlovek“.

Trend nadvlády letadlových lodí potvrzují též ztráty křižníků, jelikož drtivou většinu z desítky zničených plavidel této kategorie pozbyly USA v první polovině konfliktu. Extrémní počty potopených torpédoborců (včetně eskortních) pak potvrzují jak univerzální použitelnost těchto všudypřítomných dříčů, tak jejich zranitelnost pumami, minami, granáty i torpédy. 

Není to tak dávno, co jsme teprve začali objevovat exoplanety. Se zahájením provozu Webbova dalekohledu se ale naše možnosti zkoumat cizí světy podstatně rozšířily. Webbův infrapohled umožňuje studovat atmosféry blízkých exoplanet, a jak ukazuje nový výzkum, dokonce i jejich povrch.

Prokázal to mezinárodní výzkumný tým, který vedl Sebastian Zieba z amerického Centra pro astrofyziku Harvard & Smithsonian. S kolegy použili infračervenou kameru se spektrografem MIRI Webbova dalekohledu a s pomocí toho zařízení analyzovali povrch terestrické planety LHS 3844 b.

Extrémní superzemě

LHS 3844 b je superzemí, která je o 30 procent větší než naše planeta. V mnoha ohledech jde ale o extrémní svět. Obíhá blízkého chladného červeného trpaslíka ve vzdálenosti pouhých tří průměrů dotyčné hvězdy a stihne to za zhruba 11 hodin. Exoplaneta je s hvězdou ve vázané rotaci a je k ní neustále natočená stejnou stranou, díky čemuž teplota na její přivrácené straně šplhá až k 725 stupňům Celsia.

Planetární systém tohoto červeného trpaslíka je od nás vzdálený jen asi 48,5 světelných let. Ani to není úplně málo. Díky úchvatné citlivosti Webbova dalekohledu ale Zieba a jeho kolegové pozorovali infračervené záření, které přichází přímo z povrchu exoplanety. 

Badatelé na povrchu superzemě uviděli temnou a horkou kamenitou pustinu. Také zjistili, že LHS 3844 b nemá žádnou významnější atmosféru. Její temný povrch nejspíš do jisté míry připomíná Měsíc nebo spíš Merkur z naší Sluneční soustavy.

Simulace nicméně naznačují, že tato exoplaneta postrádá silikátovou kůru podobnou zemské kůře. Její povrch, bičovaný zářením červeného trpaslíka se složením spíše podobá zemskému plášti. Výsledky pozorování přinesl vědecký časopis Nature Astronomy.

Brzlík (latinsky thymus) patří k nejméně doceněným orgánům lidského těla. Jde o malý, dvoulaločný orgán uložený za hrudní kostí, který byl po desetiletí považován za téměř zbytečný – jakási evoluční zvláštnost bez většího významu. Už staří Řekové v něm viděli sídlo duše, zatímco ještě v 60. letech 20. století jej jeden nositel Nobelovy ceny označil za „pouhý hřbitov buněk, evoluční náhodu bez velkého významu“.

Dnes se však ukazuje, že pravda je mnohem zajímavější. Brzlík hraje zásadní roli při formování imunitního systému v dětství – a nové výzkumy naznačují, že jeho význam sahá mnohem dál, až k samotnému stárnutí, dlouhověkosti a ochraně před nemocemi.

Nedoceněný orgán

Moderní věda začíná přehodnocovat význam tohoto orgánu. Výzkumy ukazují, že dobře fungující brzlík může souviset s nižším rizikem rakoviny, srdečních chorob i celkové úmrtnosti. „Ještě donedávna se mělo za to, že brzlík postupně ztrácí význam,“ upozorňuje Hugo Aerts, ředitel programu Umělé inteligence v medicíně v nemocnici Mass General Brigham.

Jeho tým zjistil, že lidé se zdravějším brzlíkem méně často onemocní rakovinou plic, mají nižší riziko úmrtí na srdeční choroby a obecně žijí déle. Navíc lépe reagují na moderní imunoterapii, která využívá vlastní imunitní systém k boji proti rakovině.

Zásadní otázky ale zůstávají: Je zdraví brzlíku příčinou lepšího zdraví, nebo jen jeho ukazatelem? A proč se u různých lidí zmenšuje různou rychlostí?

K novému pohledu na tyto otázky přispěla vlastně náhoda. Výzkum, který měl původně sledovat pacienty po transplantaci kostní dřeně, se během pandemie covidu přeorientoval na analýzu zdravotních dat lidí, kterým byl brzlík chirurgicky odstraněn. A výsledky byly překvapivé: lidé bez brzlíku měli více než dvojnásobné riziko úmrtí, dvakrát častěji se u nich objevila rakovina a častěji trpěli autoimunitními nemocemi.

„Upřímně řečeno, původně jsem to bral spíš jako způsob, jak studenta během covidu zaměstnat, a nečekal jsem, že to přinese zásadní výsledky,“ říká David Scadden z Massachusetts General Hospital a Harvard Stem Cell Institute. „Nakonec nás to ale všechny překvapilo – ukázalo se, že dopad je mnohem širší, než jsme čekali, včetně celkové úmrtnosti.“ Studie publikovaná v roce 2023 v časopisu New England Journal of Medicine byla označena za průkopnickou.

Školka i univerzita imunitního systému

Hlavní funkcí brzlíku je „výchova“ T-lymfocytů – klíčových buněk imunitního systému. Tyto buňky se v brzlíku učí rozlišovat mezi vlastními tkáněmi a cizími vetřelci, jako jsou viry nebo bakterie. 

„Buňky přicházejí z kostní dřeně do tohoto orgánu, kde procházejí jakousi ‚školkou‘ – já tomu říkám mateřská škola – v níž se množí,“ vysvětluje lékař a vědec Andri Lemarquis z výzkumného centra City of Hope. „Pak přichází fáze, kterou bych přirovnal k univerzitě: buňky, které by mohly útočit na vlastní tělo, jsou odstraněny.“ Díky tomuto procesu vzniká tzv. imunologická tolerance – schopnost těla neútočit samo na sebe.

Bez brzlíku by imunitní systém nefungoval správně. Děti narozené bez něj, trpí těžkými poruchami imunity a bez transplantace nepřežijí. Paradoxem je, že začíná rychle zanikat už během dospívání. Postupně se přeměňuje na tukovou tkáň a jeho aktivita výrazně klesá. Právě proto byl dlouho považován za orgán důležitý pouze v dětství.

Nové poznatky ale naznačují, že jeho úpadek může mít zásadní dopady na zdraví ve stáří – od horší imunity až po vyšší riziko chronických nemocí.

Významný posun přineslo i využití umělé inteligence. Vědci analyzovali tisíce CT snímků spolu se zdravotními záznamy a vytvořili tzv. skóre kondice brzlíku. Výsledky ukázaly, že zdravější brzlíky předpovídají lepší zdravotní stav i po desítkách let, souvisejí s nižší úmrtností během následujících 12 let a zvyšují šanci na úspěšnou léčbu rakoviny imunoterapií. I když zatím není jasné, zda jde o příčinu nebo jen ukazatel, otevírá to nové směry výzkumu.

Nový pohled na starý orgán

Jedním z největších paradoxů brzlíku je jeho schopnost regenerace. Obsahuje kmenové buňky podobné těm v kůži – která se obnovuje každé tři týdny.

„Konečně si lidé začínají uvědomovat, že brzlík je důležitý orgán,“ říká buněčná bioložka Paola Bonfantiová z Francis Crick Institute a University College London. „Obsahuje kmenové buňky srovnatelné s těmi v naší kůži – jenže zatímco kůže se obnovuje každé tři týdny, brzlík patří k orgánům, které stárnou nejrychleji,“ dodává Bonfantiová.

Vědci nyní zkoumají, zda je možné zpomalit zmenšování brzlíku, obnovit jeho funkci nebo dokonce vytvořit umělý brzlík v laboratoři. To by mohlo přinést lepší reakce na očkování ve vyšším věku, účinnější léčbu rakoviny, méně autoimunitních onemocnění a bezpečnější transplantace bez nutnosti silných imunosupresiv.

Brzlík se tak z nenápadného a dlouho přehlíženého orgánu mění v klíčový prvek moderní medicíny. Výzkum naznačuje, že by mohl být jedním z klíčových faktorů zdravého stárnutí.

Písař, kreslíř a hudebnice představují tři mechanické děti Pierra Jaquet-Droze. Humanoidní automaty, jež bychom dnes nazvali spíše roboty či androidy, vznikly v sedmdesátých letech 18. století. Svým živoucím dojmem vyvolaly patřičný rozruch a staly se atrakcí královských dvorů. Ostatně dodnes udivují, stejně jako další výtvory Jaquet-Drozovy dílny, brilantním provedením po technické i umělecké stránce.

Triumf zručnosti

Věhlasný hodinář a mechanik přišel na svět 28. července 1721 v La Chaux-de-Fonds ve švýcarském kantonu Neuchâtel. S hodinářstvím se dostal do kontaktu již v dětství, avšak v době studií inklinoval k církevní dráze. Tuto myšlenku ale nakonec zcela opustil a začal se naplno věnovat hodinářskému řemeslu, v němž mu učarovaly automatické mechanismy. 

Zásadní zlom v kariéře Jaquet-Droze znamenala návštěva španělského dvora Ferdinanda VI. v letech 1758–1759, kam přivezl i několik svých výtvorů. Mezi nimi vzbudily zvláštní pozornost hodiny s pastevcem hrajícím na flétnu a psem, který hlídal košík s jablky. Když se monarcha ovoce dotkl, pes začal štěkat. Hlas zvířete byl údajně natolik realistický, že rozštěkal i panovníkova psa.

Dvůr byl ohromen a všechna unikátní díla zakoupil za celkovou sumu 2 000 zlatých. Domů se tak Jaquet-Droz vrátil nejen finančně zajištěný, ale též jako uznávaný hodinář, načež se rozhodl rozšířit svoji činnost. Tehdy se k němu připojil Jean-Frédéric Leschot i syn Henri-Louis.

Od počátku sedmdesátých let soustředil malý tým nadaných hodinářů veškerou energii na automaty. Samohybné mechanismy jejich dílny byly stále sofistikovanější. Vedle hracích kapesních hodinek či zpívajících ptáků v kleci vynikly zejména tři panenky, jež jsou považovány za vrchol mistrovské tvorby. Svého veřejného představení se dočkaly roku 1774. Tyto mechanické zázraky dokonale napodobovaly lidskou činnost, a to včetně pohybu očí. Sklidily neobyčejný úspěch a další desetiletí cestovaly po kontinentu: ze Švýcarska putovaly do Paříže, kde je zhlédla Marie Antoinetta s Ludvíkem XVI., a následně pokračovaly k dalším královským dvorům.

Značka Jaquet-Droz získala celosvětové renomé. O její produkty stála nejen Evropa, ale i asijský trh. Tak se dostaly výrobky nadaného vynálezce také do Číny, Japonska či Indie. Úpadku podniku na počátku 19. století se již jeho zakladatel nedožil, zemřel 28. listopadu 1790 v Bienne (německy Biel). Vzkříšení se prestižní značka dočkala opět v roce 2000.

Slavné trio

A čím jsou tak výjimečné ony humanoidní automaty? Předně mají na rozdíl od ostatních sestrojených v té době mechanismus umístěný přímo v těle. V důsledku toho musel být menší a synchronizace jednotlivých součástek, které postavám umožňují pohyb, byla o to složitější. První ze slavného trojlístku vznikl písař, který je současně nejsložitějším z nich. Chlapec se skládá z více než 6 000 dílů, je schopen napsat až 40 znaků, přičemž namáčí brk do kalamáře, oklepává ho a dokonce zrakem sleduje jeho pohyb po papíře. Přeprogramováním je navíc možné obsah písařových textů měnit.

Neméně úchvatnou podívanou nabízí kreslíř. Vzhledem připomíná písaře, ale technicky je jednodušší, skládá se z asi 2 000 dílů. Může vytvořit čtyři kresby: portrét Ludvíka XV., dvojportrét Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI., psa nebo Amora v kočáře, který je tažen motýlem. Stejně jako písař, působí i kreslíř při práci nenuceným dojmem, občas zvedne ruku a zkoumá své dílo, odfoukne zbytky tuhy…

Poslední z trojice je krásná hudebnice, jediná dívka vytvořená z 2 500 dílů. Hraje na malé varhany pět originálních melodií složených zřejmě samotným Henri-Louisem Jaquet-Drozem. Rovněž ona působí při hře přirozeně.

Jelikož jsou všechny tři automaty stále plně funkční, můžete si spektakulární podívanou dopřát i dnes, stačí zavítat do Musée d'Art et d'Histoire ve městě Neuchâtel.

Svět se ohřívá a lidé na Zemi musejí čelit stále většímu tlaku jednotlivých faktorů v prostředí i jejich kombinaci. Podle nedávné studie, kterou publikoval odborný časopis Geophysical Research Letters, bude v devadesátých letech tohoto století téměř třetina lidstva čelit kombinaci extrémního horka a sucha pětkrát častěji než dnes.

Na tyto události, kdy se extrémní horka a extrémní sucha sejdou ve stejnou dobu a na stejném místě, se zaměřili vědci z Německa a Číny. Na základě počítačových modelů a současného vývoje emisí skleníkových plynů předpovídají, že téměř 2,6 miliardy lidí bude koncem tohoto století zažívat oproti dnešku nejméně pětinásobné množství těchto kombinovaných extrémů.

Zesílené klimatické extrémy

Horko a sucho jsou sice v obou případech pohromy, které těsně souvisejí s vysokými teplotami, v některých aspektech se ale liší. Pokud zasáhnou nějakou oblast společně, je jejich dopad mnohem horší, než kdyby horko či sucho působilo zvlášť. Narůstá počet úmrtí, riziko lesních požárů a zvětšují se ztráty v zemědělství.

„Horko se suchem se navzájem posilují,“ říká vedoucí výzkumu Ti Cchaj (Di Cai) z čínské Ocean University. „Když nastane extrém, v němž se společně objeví horko se suchem, obvykle dojde na omezení ve využívání vody a k rozkolísání cen potravin. Také je to velmi nebezpečné pro zaměstnance, kteří pracují venku.“ 

Analýzy opět potvrdily, že za pokračující nárůst globální teploty planety jsou do značné míry zodpovědné emise skleníkových plynů, které mají na svědomí lidé. Právě rostoucí teploty jsou přitom těsně propojené s extrémním počasím, jako jsou horka nebo sucha. Jak říká Cchaj, volby, které lidstvo činí v dnešní době v souvislosti s klimatem, přímo ovlivňují každodenní život, který budou žít lidé za desítky a stovky let.

Americká vesmírná agentura NASA si klade za cíl dopravit astronauty programu Artemis na povrch Měsíce do konce roku 2028. Ambiciózní plán ale stojí a padá na složité souhře technologií, soukromých partnerů i přesného načasování. Stačí jediné zpoždění a celý harmonogram se může rychle sesypat jako domeček z karet.

Klíčovou roli v návratu lidí na Měsíc hrají komerční společnosti, které pro NASA vyvíjejí lunární přistávací moduly. Mezi klíčové patří projekty společností SpaceX a Blue Origin, jejichž technologie mají být otestovány na oběžné dráze Země v rámci mise Artemis 3 plánované na konec roku 2027.

Jedna z nich, společnost Blue Origin, nedávno dosáhla důležitého milníku. Její prototyp lunárního modulu Blue Moon, označovaný jako Mark 1, úspěšně prošel testy v obří vakuové komoře v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Tyto zkoušky simulují extrémní podmínky vesmíru – vakuum a prudké teplotní výkyvy. Inženýři tak mohou ověřit, zda konstrukce i systémy modulu vydrží náročné prostředí, které na ně čeká během skutečné mise.

Přistávací modul bez posádky

Mark 1 je největší lunární lander, jaký byl dosud postaven. Přesto nebude určen pro přepravu astronautů. Jeho hlavním úkolem je otestovat technologie a případně dopravit náklad k jižnímu pólu Měsíce ještě před koncem letošního roku. Získané zkušenosti mají posloužit při vývoji pokročilejší verze Mark 2. Právě ta by měla být schopná dopravit lidskou posádku na lunární povrch a přispět k dlouhodobé přítomnosti člověka na Měsíci.

Navzdory pokroku zůstává budoucnost celého projektu nejistá. Není například jasné, kdy bude Mark 2 připraven k letu s posádkou. Další komplikací je připravenost nosného systému: raketa New Glenn totiž v polovině dubna selhala při pokusu dopravit satelit AST SpaceMobile na oběžnou dráhu. Satelit byl vypuštěn na nižší než plánované oběžné dráze, čímž celá mise skončila neúspěchem.

Situace navíc mohla být ještě vážnější – původně měl totiž být součástí této mise i samotný lander Mark 1. To ukazuje, jak křehká a riziková je cesta k funkčnímu lunárnímu programu.

Výzvou je také samotný přechod od testovacího modelu k plně funkčnímu pilotovanému systému. Zajistit bezpečnost astronautů při startu, letu i přistání znamená splnit celou řadu přísných technických požadavků, které zatím nejsou definitivně vyřešeny.

Závod s časem

Paralelně pokračuje i vývoj konkurenčního řešení od SpaceX. Jejich kosmická loď Starship ale zatím nedokázala úspěšně absolvovat test, při němž by bezpečně odstartovala i přistála. Nejnovější verze Starship je připravována k dalšímu testovacímu letu, jehož termín zatím nebyl oficiálně oznámen. Indicie z okolí testovacích zařízení však naznačují, že by k němu mohlo dojít velmi brzy – možná už v příštím týdnu.

Program Artemis tak připomíná závod s časem, v němž hrají roli technologické inovace, průmyslová konkurence i nemalá dávka rizika. Každý úspěšný test přibližuje lidstvo k návratu na Měsíc – ale zároveň odhaluje nové překážky, které je třeba překonat. Jisté je tak zatím jediné: cesta zpátky na Měsíc nebude ani rychlá, ani jednoduchá.

Ve španělské společnosti panovala ohromná míra sociální nerovnosti, jelikož bohatstvím země disponovala malá elitní vládnoucí skupina. Volby v roce 1931 ukázaly touhu po změně a v konečném důsledku nenásilně ukončily monarchii.

Další pilíř moci – katolická církev – si nadále zachovala silný vliv na společnost i politiku, totéž platilo o armádě zvyklé mít poslední slovo. To vedlo k situaci, kdy část obyvatelstva vnímala církev jako ochránce mocných. Volby v roce 1935 představovaly další milník, když liberální levicové strany získaly mírnou většinu. 

Nová vláda vyvolala obrovská očekávání svých voličů a zavedením radikálních sociálně-ekonomických reforem, jako například zabavováním půdy ve prospěch rolníků se snažila těmto očekáváním vyhovět. Zároveň nový režim usiloval o omezení vlivu církve, v tom nehodlal přistoupit na kompromis. Začala také přeměna školství z katolického na liberální, přičemž se podařilo otevřít 1 000 nových škol.

Věřící ale tvořili téměř polovinu obyvatel Španělska a nový levicový kabinet, který vyhrál volby těsnou většinou, postupoval, jako kdyby dostal téměř 100% mandát. Církev sledovala aktivity nové správy s velkou nedůvěrou. Pouhý měsíc po volbách začalo vypalování kostelů „spodinou“ v Madridu, přičemž policie k tomu jen přihlížela. Ministr obrany dokonce uvedl: „Všechny kostely ve Španělsku nestojí za jeden republikánsky život.“ 

Žízeň po krvi

Po částečně úspěšném pokusu o armádní puč v roce 1936 se rozpoutalo naprosté peklo. Republikáni hledali nepřítele a našli ho v církvi, a to přestože neexistovaly důkazy o jejím zapojení do převratu. Na územích, která zůstala loajální republice, získaly převahu místní ozbrojené milice, které během několika týdnů zavraždily 13 biskupů, přes 4 172 kněží, více než 2 364 mnichů a neušetřily ani 283 jeptišek. Většina pachatelů zvěrstev proti duchovenstvu zastávala anarchistické postoje, ale pomáhali jim i radikální či zradikalizovaní lidé patřící k jiným organizacím. 

Zavraždění duchovních často probíhalo veřejně a brutálně, aby odstrašilo ostatní. Formy zabíjení se lišily. Někdy popravě předcházel falešný soudní proces, jindy smrt přišla bez jakéhokoli předchozího řízení. Mnoho obětí pozvali vrazi „na projížďku“, jak zněl cynický výraz, která končila zastřelením u silnice nebo na hřbitově. Jiné oběsili, utopili, udusili, upálili nebo pohřbili zaživa.

Poslední chvíle nešťastníků často provázel výsměch, urážky, rouhání a donucování k rouhání. Těla duchovních vláčeli ulicemi, vystavovali na veřejných místech nebo znesvětili mrzačením či odstraněním pohlavních orgánů. Majetek církve byl zkonfiskován. 

Zločin, nebo politika?

K naprosté většině brutálních vražd došlo v prvních šesti měsících, což signalizuje, že se jednalo spíše o výsledek chaosu a aktivitu kriminálních živlů než o státní politiku. Škody na domácí i zahraniční půdě dosáhly ohromných rozměrů. Nacionalistická propaganda dokázala situaci umně využít. Postavila katolickou víru jako jeden z pilířů své ideologie, církev tak plně přešla na její stranu a boj proti obráncům republiky označila za křížovou výpravu proti nevěřícím. Tím poskytla Frankovi morální podporu i politickou legitimitu. 

Papež Pius XI. v září 1936 veřejně pranýřoval „satanskou nenávist republikánů“. Věřící vojáci na straně nacionalistů chápali smrt v boji s republikány jako vykoupení a jejich morálka tím dostala silný impuls. V očích západních demokracií tato náboženská genocida obraz republiky pošpinila. 

Jako boží hněv

Raná republikánská propaganda měla tendenci ospravedlňovat zabíjení jako pobouřené reakce davů proti povstaleckým kněžím a duchovním, kteří stříleli do lidí z oken zvonic. Pravdivost těchto tvrzení dnes nepřijme žádný historik, ale na tehdejší masy měly silný vliv. Lidé skutečně věřili, že na ně kněží a duchovní míří z kostelních věží, což vypovídá o nízkém respektu k duchovním. Nakonec se na mnoha místech stalo zabití faráře jakousi revoluční povinností.

„Zabil jsem mimo jiné otce Dominga v Alcaniizu. A proč jsi ho zabil? Je to docela jednoduché. Protože byl knězem. Ale copak se otec Domingo vměšoval do politiky nebo měl osobní nepřátele? Ne, pane, otec Domingo byl velmi dobrý muž. Ale museli jsme zabít všechny kněze. Všechny!“ Tento příznačný rozhovor zapsal jezuitský historik Quintín Aldea.

Každý dělal, co chtěl. Ti, kteří se před revolucí nacházeli v podřízených pozicích, převzali autoritu a ti, kteří představovali vrchol společenské hierarchie, se stali prvními oběťmi převratu. Díky revoluci mohli dělníci z Matara v Katalánsku – stejně jako mnoho dalších po celém republikánském Španělsku – řídit auta, o kterých by se jim ani nesnilo, a vkročit do buržoazních letních vil, do kterých by se jinak nedostali. Díky revoluci si milicionáři z Barajas de Melo v Castilii opět jako mnoho dalších mohli po zabití kněze obléknout jeho roucha, na která se předtím neodvážili sáhnout.

Revolucionáři získali absolutní autoritu. Najednou se stali tak mocnými, že mohli dokonce rozhodovat o lidském životě. Zdálo se, že si plně užívají své „božské“ síly, chovali se jako rozpoutaný boží hněv. „Není jiného boha než my,“ zněla brutální odpověď milicionářů ženě, která je prosila, aby osvobodili faráře. Revolucionáři věřili, že plní úkol nezbytný pro úspěch revoluce: očistit venkov od moru náboženství. 

Zákazy mobilních telefonů ve školách bývají často prezentovány jako rychlé a účinné řešení celé řady problémů – od slabých studijních výsledků přes špatnou docházku až po zhoršující se duševní zdraví studentů. Nová studie však ukazuje, že realita je podstatně složitější. Přestože se daří omezit používání telefonů během vyučování, očekávané přínosy se dostavují jen z části.

Co zákaz skutečně mění

Výzkum potvrzuje, že restrikce fungují v tom nejzákladnějším smyslu: studenti skutečně tráví méně času na telefonech. Ve sledovaných školách museli žáci ukládat své smartphony do speciálních magneticky uzamčených pouzder, která bylo možné otevřít až po skončení výuky. Tento systém se ukázal jako účinný nástroj kontroly.

Pozitivní dopad se projevil také v subjektivním vnímání pohody. Studenti i učitelé v těchto školách postupně hlásili vyšší úroveň „well-beingu“, tedy celkové spokojenosti a psychické pohody. Zdá se tedy, že omezení digitálních rušivých vlivů může přispět k příjemnějšímu školnímu prostředí.

Výsledky, které se nezlepšily

Navzdory těmto pozitivům však studie nenašla důkazy o zlepšení studijních výsledků. Průměrné testové skóre zůstalo prakticky beze změny, stejně jako docházka studentů. To zpochybňuje představu, že zákaz telefonů automaticky vede k lepším výsledkům nebo k zlepšené školní docházce.

Stejně tak nedošlo k poklesu vnímané míry kyberšikany. Očekávání, že omezení přístupu k mobilům sníží online konflikty mezi studenty, se tedy nepotvrdilo.

Bezprostředně po zavedení zákazů došlo ke zhoršení chování studentů – zvýšil se počet kázeňských přestupků a subjektivní pohoda studentů klesla. Tento efekt byl však pouze dočasný. Po určité době se situace stabilizovala: kázeň se vrátila na původní úroveň a „well-being“ začal naopak růst. To naznačuje, že studenti potřebují čas na adaptaci a že počáteční odpor či frustrace nejsou trvalým jevem.

Rozsah studie a její limity

Výzkum analyzoval data z více než 40 000 škol v období let 2019 až 2026. Využíval širokou škálu zdrojů – od testových výsledků a docházky přes disciplinární záznamy až po GPS data a dotazníky mezi studenty a učiteli.

Jde o poměrně velký vzorek, autoři ale upozorňují na několik omezení. Studie zachycuje jen tři roky po zavedení opatření, což je relativně krátká doba pro posouzení dlouhodobých dopadů. Navíc testy a dotazníky nemusí postihnout všechny aspekty změn. Různé školy také používají odlišné způsoby regulace mobilů, které mohou mít jiné efekty než sledovaný systém pouzder.

Zákazy mobilních telefonů nejsou mezi studenty jednoznačně přijímány. Přibližně 41 % amerických teenagerů podporuje zákaz používání telefonů během výuky, zatímco zhruba polovina je proti. Ještě méně populární jsou celodenní zákazy – ty podporuje jen asi pětina studentů.

Studie naznačuje, že zákaz mobilů není zázračným řešením, které by automaticky vyřešilo problémy školství. Může sice zlepšit atmosféru a pohodu ve škole, ale samo o sobě nestačí ke zvýšení studijních výsledků ani ke snížení kyberšikany.

Budoucí výzkum by se měl zaměřit na dlouhodobé dopady a porovnání různých přístupů k regulaci digitálních technologií. Školy totiž stále hledají rovnováhu mezi kontrolou a smysluplným využíváním technologií ve vzdělávání.

Předchůdce patentových zákonů je zmiňován poprvé ve 3. století v díle jednoho řeckého historika, který se rozepsal o zvyklostech v řecké kolonii Sybaris v jihoitalském Tarentském zálivu: „Pokud by některý z kuchařů vynalezl nové, lahodné jídlo, neměl by nikdo jiný než sám vynálezce po dobu jednoho roku právo tento vynález používat. Během této doby měl mít z toho obchodní zisk, aby se ostatní snažili a soutěžili v překonávání takových vynálezů.“ 

Zmínka o použitelnosti vynálezu, motivaci k inovování receptů a o časovém omezení již připomíná moderní patentovou legislativu. Proto je tento sybarský kuchařský patent považován za nejstarší doklad o procesu podobném patentové ochraně.

První vlaštovka

Ve středověku se v Evropě objevovaly různé formy právní ochrany, které předznamenaly vznik moderních patentových zákonů. Panovníci a městské rady udělovali ochranné listiny, privilegia či výhradní práva vynálezcům, řemeslníkům a obchodníkům, aby podpořili inovace a zajistili ekonomické výhody. Tyto listiny často poskytovaly monopol na výrobu nebo prodej určitého produktu po omezenou dobu, čímž chránily investice do nových technologií a znalostí.

Ačkoli nešlo o systematickou ochranu duševního vlastnictví v dnešním smyslu, princip odměny za originalitu a omezeného monopolu se stal základem pozdějších patentových systémů, které v Evropě začaly vznikat od 15. století. První ochranná listina připomínající patent se dochovala ve středověké Anglii a pochází z roku 1331. Tehdy získal tkadlec vlněných látek John Kemp, jenž se přistěhoval z Flander, právo podnikat v celém království. 

Flanderské tkaniny byly v té době mnohem měkčí než anglické a pro jejich barvení se užívalo pokročilejší techniky, takže příslušní královští úředníci doufali, že Kemp tyto dovednosti předá anglickým tkalcům, kteří postupně sami uspokojí vzrůstající poptávku po kvalitních textiliích.

První patent v dnešním pojetí byl v Anglii udělen až roku 1449. Tehdy ho na dvacet let vydal Jindřich VI., poslední král z lancasterské linie, sklářskému mistru Johnovi z Utynamu na výrobu vitráží v oknech prestižní internátní školy Eton College. Zmíněný mistr, jenž do Anglie přišel z Nizozemska, používal při výrobě v Anglii dosud neznámý postup.

Přelomová renesance

V 15. století se centrem evropské ekonomiky a obchodu staly italské městské republiky, zejména Benátky, Janov a Florencie. Proto není náhodné, že první dochovaný italský patent propůjčila Benátská republika, a to v roce 1416 pro zařízení na zpracování vlny na plsť. Jednalo se o proces, při němž se vlákna ovčí vlny spojovala do pevné, nepropletené textilie bez použití tkalcovského stavu. 

O pět let později udělila Florentská republika patent architektu Filippu Brunelleschimu na člun se zvedacím zařízením, který přepravoval mramor po řece Arno. Potřeboval ho mimo jiné na stavbu kupole katedrály Santa Maria del Fiore, již postavil mimořádně inovativním způsobem bez tradičních dřevěných podpor a pilířů. Zasloužil se tak o jeden z klíčových momentů rané renesance i dějin inženýrství. Jeho výtvor ostatně zůstává do dnešních dnů největší zděnou kupolí na světě.

V roce 1474 vydal senát Benátské republiky patentový zákon, který do značné míry obsahoval dnešní základní kritéria, a to ochranu osobního duševního vlastnictví vynálezu, právo vyloučit z něj jiné osoby a časové omezení. Uvádělo se v něm: „Proto bude přijato rozhodnutí, že (…) každá osoba, která v tomto městě vymyslí jakýkoli nový důmyslný vynález, jenž dosud nebyl v naší říši vyroben, jakmile bude doveden k dokonalosti, aby mohl být používán a provozován, oznámí tuto skutečnost úřadu našich správců obecního majetku. Je zakázáno komukoli jinému na našem území a v jakémkoli místě vyrábět jakýkoli jiný vynález podobné formy a vzhledu bez souhlasu a licence autora po dobu deseti let.“ 

Pokud by někdo zákon nerespektoval, měl vynálezce právo předvolat ho před magistrát, který viníka donutil zničit padělané zařízení a zaplatit odškodné 100 dukátů. Jednalo se o vysoký trest, neboť tato částka odpovídala ročním výdajům zavedené benátské patricijské domácnosti, nebo přibližně jednomu milionu českých korun.

Význam tohoto zákona ale nelze přeceňovat, neboť příslušný orgán neudělil patent každému, kdo splnil předepsané podmínky. Navíc cechy měly v rámci zvykového práva vlastní předpisy, které určovaly, jak se nakládá s vynálezy či výrobními postupy.

Před neuvěřitelnými 210 miliony let, v období pozdního triasu, se na břehu řeky v oblasti dnešního Nového Mexika odehrála vcelku všední, ale z dnešního pohledu zásadní scéna. Dva „krokodýlí bratranci“, tvorové velikostí připomínající dnešní šakaly, stáli vedle sebe mezi nízkými kapradinami.

Jeden z nich patřil druhu Hesperosuchus agilis – štíhlý, rychlý lovec se dlouhým čenichem, silnými zadními a menšími předními končetinami. Byl to suchozemský predátor, který se pohyboval hbitě a často lovil v okolí vodních toků.

Jeho společník vypadal na první pohled podobně, ve skutečnosti ale představoval zcela odlišný druh. Měl kratší čenich, robustnější lebku a silnější čelistní svaly – ideální nástroje k drcení větší kořisti. Šlo o tvora, který si razil cestu pravěkým podrostem spíše silou než rychlostí.

Oba tito pradávní predátoři však sdíleli stejný osud. Podle paleontologů zahynuli ve stejném okamžiku, pravděpodobně v důsledku náhlé přírodní katastrofy – například sesuvu půdy nebo bleskové povodně. Jejich těla byla rychle pohřbena pod sedimenty, kde zůstala uvězněná po stovky milionů let a jen díky šťastné souhře geochemických podmínek se jejich kostry zachovaly ve výjimečně dobrém stavu až do dnešních dnů.

Fosilie přečkaly celé geologické epochy – od „věku plazů“ až po nástup savců – než byly nakonec objeveny a uloženy ve sbírkách Peabodyho muzea přírodní historie Yaleovy univerzity.

Nový druh z dávného světa

Teprve moderní analýza odhalila, že krátkolebý jedinec nepatří k již známému druhu. Tým paleontologů, který vedl Bhart-Anjan Bhullar z Yaleovy univerzity, jej identifikoval jako zcela nový druh a pojmenoval ho Eosphorosuchus lacrimosa.

Podle Bhullara tento objev ukazuje, jak pestrá byla evoluce raných krokodylomorfů ze skupiny Pseudosuchia na počátku éry plazů. V pozdním triasu totiž probíhal evoluční souboj mezi dvěma velkými liniemi: jednou, která vedla ke krokodýlům a aligátorům, a druhou, která dala vzniknout dinosaurům – a nakonec i ptákům.

Zatímco tehdejší dinosauři byli štíhlí, lehcí a pohybovali se po dvou nohách, jejich krokodýlí příbuzní byli čtyřnozí, rychlí a robustně stavění predátoři. Svým způsobem připomínali dnešní šelmy, jako jsou lišky nebo psi.

Studium takto dávných ekosystémů je pro vědce obtížné. Fosilie bývají neúplné a často není jisté, zda pocházejí ze stejného času a místa. Existují však výjimečné lokality, které poskytují mimořádně ucelený obraz minulosti. Jednou z nich je paleontologická lokalita označovaná jako Ranč duchů (Ghost Ranch) v Novém Mexiku. Tato oblast je známá jako bohaté naleziště fosilií: kromě raných krokodýlích příbuzných zde byly objeveny také fosilie ryb, ještěrů a dinosaurů, například známý masožravec Coelophysis bauri.

Zajímavé je, že samotná fosilie byla objevena už v roce 1948. Po desítky let však zůstávala bez detailního zkoumání a byla automaticky přiřazována k druhu Hesperosuchus. Teprve až nedávný podrobný výzkum odhalil rozdíly ve stavbě lebky a umožnil tak identifikaci nového druhu.